OSN a genocida ve Rwandě

Autor: Bc. Michaela Nousková 🕔︎︎ 👁︎ 50.715

4. Opatření OSN a jejich efektivita

4.1. Průběh genocidy, UNAMIR a opatření přijatá RB OSN

Jak již bylo řečeno v první kapitole, po třech letech bojů v roce 1993, podepsala rwandská vláda a RPF mírovou smlouvu, na jejímž základě bylo do Rwandy přizváno Mezinárodní společenství. Mise s názvem UNOMUR měla za úkol kontrolovat hranice mezi Rwandou a Ugandou a ověřovat, že do Rwandy neproudí zbraně či jiná vojenská podpora. Rezoluce č. 872 RB OSN ustavila misi UNAMIR, která převzala kompetence UNOMUR a její mandát se vztahoval na zajištění pořádku a bezpečnosti v hlavním městě Kigali, monitoring příměří včetně vytvoření rozšířené demilitarizované zóny, monitoring bezpečnostní situace v době fungování přechodné vlády a při přípravě voleb, dohlížení na bezpečný návrat uprchlíků do Rwandy; pomoc při odminování a asistence při distribuci humanitární pomoci.[45] Do čela mise se postavil Kanaďan generál Romeo Dallaire. Odhadoval, že aby ve Rwandě již tak křehký mír udržel, bude potřebovat 5000 vojáků. Rada Bezpečnosti byla proti.


Obrázek č. 9: Vedoucí mise UNAMIR – generál Romeo Dallaire

Zdroj: http://www.journal.dnd.ca/vol10/no2/05-coombs-eng.asp

Reklama

Celý svět měl v živé paměti záběry mrtvých amerických vojáků v Somálsku, kde jen pár dní před začátkem rwandské mise skončila katastrofou operace vedená Spojenými státy pod hlavičkou OSN. Dallaire prohlásil: „Neodhadl jsem, jak moc jsou v New Yorku a v přispívajících zemích vystrašení kvůli Somálsku.[46] Američané chtěli omezit rwandskou misi na 500 vojáků, ale Kofi Annan, nový předseda mírových sil, přesvědčil Radu bezpečnosti, aby vyslala 2500. Dallaire začal kontaktovat lidi na obou stranách, kteří si přáli mír. Na severu země vytvořil demilitarizovanou zónu, vyhlásil Kigali za sektor beze zbraní a v souladu s mírovou dohodou přivedl do Kiagli jeden prapor RPF.

10. listopadu 1993 začali konečně přijíždět jednotky z 24 zemí světa. Vojáci však přijíždějí bez jakýchkoliv zásob či munice. 17. listopadu Dallaire formálně otevřel velitelství UNAMIR a k této příležitosti přizval i prezidenta Habyarimanu. Během této noci pojal Dallaire podezření, že Habyarimanovo jednání není úplně transparentní. V dokumentu Poslední spravedlivý řekl: „při otevření seděl prezident vedle mě. Té noci, v ten samý čas, bylo zmasakrováno 35 lidí na pěti různých místech jižně od demilitarizované zóny. Proč se to stalo právě v ten samý čas? To nemohla být náhoda.[47] Vše nasvědčovalo tomu, že to udělaly vládní jednotky, které se tím pokusily zinscenovat masakr, aby z něj mohli obvinit RPF. Dallaire ale nemohl legálně nikomu stranit nebo dokonce konfrontovat prezidenta Habyarimanu.

V lednu se ke stupňujícímu se násilí přidalo i mohutné vyzbrojování. Do velitelství UNAMIR přišlo závažné varování o připravované genocidě od tajného informátora, který popsal dobře promyšlený plán na likvidaci tutsijské menšiny. Ve svém svědectví uvedl, že milice Interahamwe, na jejichž výcviku se podílel, jsou schopné zabít až tisíc Tutsiů každých 20 minut.[48] Plán dále zahrnoval zabití několika belgických vojáků, aby se tak vytvořila podobná situace jako v Somálsku a vyhnali tím OSN ze země. Informátor na mapě označil sklady zbraní rozmístěné po celém Kigali. Dallaire se rozhodl ověřit si informátorova slova a vyslal jednotku na místa, kde měly být ukryty zbraně. To vše dělal bez jakéhokoliv povolení. Kapitola VI Charty OSN totiž nedovoluje výzvědnou činnost a navíc nařizuje, aby OSN byla transparentní se všemi zúčastněnými stranami. Jeden z úkrytů zbraní se nalézal ve sklepě hlavního sídla MRND – strany prezidenta Habyarimany. Sklady byly plné kulometů, munice, výbušnin a mačet. 11. ledna poslal Dallaire velmi alarmující oficiální fax do úřadu Kofiho Annana v New Yorku. Obsahoval informace od informátora, včetně plánů na zavraždění Belgičanů. Informuje Annana, že během 36 hodin chystá razii na úkryt zbraní.[49] Odpovědí mu byl přísný zákaz podniknout takovou akci a odmítnutí poskytnout jakoukoliv ochranu informátorovi. Dokonce mu bylo přikázáno, aby varoval prezidenta Habyarimanu, že nalezl zbraně u jeho vlastní strany. Podle rozkazu tak učinil a informoval prezidenta o svém podezření z plánování genocidy, čímž mu v podstatě poskytl dost času na to, aby mohly být zbraně distribuovány ze skladů mezi milice Interahamwe.


Obrázek č. 10: Milice Interahamwe vyzbrojené mačetami

Zdroj: http://blogs.qc.cuny.edu/blogs/genocide/rwanda/2008/12/the_violence_begins.html

Násilí se stále stupňovalo. 2. dubna 1994 přichází okamžik naděje, kdy na nátlak ostatních afrických států a OSN prezident Habyarimana odlétá do Tanzanie a souhlasí s obnovením mírového procesu podle dohody z Arushy. O 4 dny později při přistání v Kigali zasáhla prezidentovo letadlo řízená střela. Atentát pravděpodobně spáchali extremističtí Hutuové, aby zabránili implementaci Arushské smlouvy a aby získali záminku k plánovanému vyvražďování.[50]

Vládu po Habyarimanovi převzal plukovník Theoneste Bagosora, který i přes naléhání OSN odmítl, aby se nástupkyní stala dosavadní premiérka Agathe Uwilingiyimana. Hned druhý den po atentátu na prezidenta se Dellaire pokoušel uklidnit rozbouřenou situaci a dostat madam Agathe do Radia Rwanda, kde by promluvila k lidu. Poslal tedy desetičlennou eskortu belgických vojáku k jejímu domu. Ten už byl obklíčen vládními jednotkami, které donutili belgické vojáky složit zbraně, následně je odvezli do vojenského tábora v Kigali, kde je zabili.[51] Belgie okamžitě stáhla ze Rwandy všechny své vojáky a tím značně oslabila misi UNAMIR. 21. dubna obdržel Dallaire fax – Rezoluci RB č. 912, ve které stálo, že mise končí a generál má se svými jednotkami Rwandu opustit. Rada bezpečnosti na jednání masakry sice odsoudila, ale většina států se postavila negativně jak k rozšíření mandátu UNAMIRu, tak ke zvýšení počtu vojáků. Rovněž odmítly použití slova „genocida“. Toto slovo totiž podle mezinárodního práva zavazuje k zásahu a tomu se, jak se zdá, snažili členové RB vyhnout. Dellaire rozkaz OSN nepřijal a rozhodl se zůstat i přesto, že v misi zbylo pouhých 270 mužů. [52]

Zatímco OSN stahovala své vojáky, rwandské obyvatelstvo bylo masakrováno na ulicích, ve školách, v kostelech. Propaganda v rádiu se ozývala každým dnem a podněcovala k dalšímu vraždění. Oběťmi už nebyli jenom Tutsiové. Umírnění Hutuové, kteří se odmítli podílet na genocidě, byli také bez milosti zabiti. „Tutsiové, kteří chtějí zemřít rychle, platí svým vrahům, aby je zastřelili, místo toho aby byli rozsekáni mačetami. Běžná sazba je 32 dolarů. Ženy i děti jsou brutálně znásilňovány, ranění jsou zaživa házeni do latrín.[53]

Reklama

Teprve pod tíhou kritiky mezinárodních médií a hrozící destabilizace celého regionu[54] byla Rada bezpečnosti donucena skutečně jednat. Na doporučení generálního tajemníka OSN Butros Butros - Ghálího přijala[55] Rada bezpečnosti rezoluci č. 918 a přistoupila tak na rozšíření mandátu, uvalení zbrojního embarga a posílení mise na 5500 ozbrojenců, čímž byla vytvořena mise UNAMIR II. Tato mírotvorná mise sice oficiálně stále spadala pod kapitolu VI Charty, ale její mandát byl rozšířen a účastníkům mise bylo dovoleno „přijmout akci v sebeobraně proti osobám či skupinám. Které ohrožují chráněná místa a populaci, personál OSN a jiné humanitární pracovníky.[56] Ačkoliv posílení mandátu a navýšení počtu členů mise se písemně odsouhlasilo, států, které by byly ochotny poskytnout vybavené jednotky a začít jednat, bylo velmi málo. Postupy mezinárodního společenství byly tak pomalé, že jejich jednotky dorazily do Rwandy až po skončení genocidy.

Mezitím jednotkám RPF docházela trpělivost a zahájily mohutnou ofenzívu s cílem převzít kontrolu nad zemí a zabránit dalším masakrům Tutsiů. Vyrazily směrem ke Kigali a postupně se jim podařilo zastavit genocidu v několika oblastech. Postup RPF paradoxně zpomalovala francouzská operace Turquoise, která byla ustavena 22. června 1994 Radou bezpečnosti OSN rezolucí č. 929. Jejím cílem bylo vytvořit v jihozápadní části země bezpečnostní zónu pro uprchlíky a civilisty. Tato operace již od počátku vyvolávala pochybnosti. Skrz jejich bezpečnostní zónu se podařilo uprchnout iniciátorům genocidy včetně plukovníka Bagosory nebo například ignorovali umístění propagandistického radiového vysílače RTML, který podněcoval ke genocidě, do této zóny.[57]

4. července 1994 se RPF podařilo dobýt hlavní město Kigali. Do konce července RPF získala kontrolu nad celým územím Rwandy a vytvořila novou multi-etnickou vládu, která se přihlásila k implementaci mírové dohody z Arushy. Prezidentem se stal Pasteur Bizimungu z kmene Hutu, ale skutečným vládcem v pozadí byl velitel RPF Paul Kagame, který byl v roce 2000 zvolen prezidentem. Vítězství RPF sice zastavilo genocidu, nicméně boje pokračovaly i nadále. Ze strachu z odvety RPF uprchlo 2 miliony Hutuů do okolních států[58]. Ironií bylo, že teprve obrázky těchto uprchlíků, přitáhly pozornost západního světa.


Obrázek č. 11: Vojáci RPF

Zdroj:http://anngarrison.blogspot.com/2010_04_01_archive.html


Obrázek č. 12: Vesnice po útoku milicí Interahamwe

Zdroj: http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/288937.stm


Obrázek č. 13: rwandská armáda kráčí zdevastovanou vesnicí

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/architekt-genocidy-ve-rwande-dostal-po-14-letech-dozivoti-pk4-/zahranicni.asp?c=A081218_105027_zahranicni_stf


Obrázek č. 14: Přeživší muž v uprchlickém táboře

Zdroj:http://survivorsnetworks.blogspot.com/2010/08/le-rwanda-t-il-commis-des-faits-de.html


Obrázek č. 15: Oběti rwandské genocidy

Zdroj:http://aktualne.centrum.sk/zahranicie/afrika/foto.phtml?id=964421&cid=1179200


Obrázek č. 16: Oběti rwandské genocidy

Zdroj:http://szm.hng.sk/index.php?option=com_content&task=view&id=805&Itemid=98

V následujících měsících mise UNAMIR pokračovala ve svém úsilí o zabezpečení míru a bezpečnosti, pomáhala s distribucí humanitární pomoci a s odminováním oblasti. Nicméně rwandská vláda počátkem roku 1996 požádala o ukončení mise. Poněvadž bez souhlasu místní vlády nemůže žádná mise OSN fungovat, byla Rada bezpečnosti nucena misi UNAMIR ukončit a v březnu roku 1996 se vojáci OSN ze země stáhli.

Reklama

Nová vláda se musela vypořádat s nelehkým úkolem – potrestáním viníků genocidy. Soudní systém byl v žalostném stavu, kapacita věznic téměř desetinásobně převýšena[59], docházelo k zastrašování svědků a korupci soudců. Proto se rwandská vláda rozhodla založit vesnické tribunály gacaca. Tyto tradiční soudy vycházely z rwandských tradic, kdy se stařešinové dané komunity sešli, společně projednávali a rozhodovali většinou majetkové spory. Nově vzniklé gacaca byly upraveny k podobě moderního soudnictví, protože musely řešit otázky trestního práva, jakými jsou vraždy či znásilnění. Tyto lokální soudy poskytují pachatelům možnost přiznat se, omluvit se a obětem vyjádřit se. Cílem těchto soudů je usmíření obou stran.[60] Do jejich kompetence spadalo podle Zákona o genocidě[61] přijatého roku 1996 potrestání zločinů 2. až 4. kategorie[62]. Zločiny první kategorie jsou souzeny řádnými soudy.[63] Trestání viníků probíhalo i na mezinárodní úrovni, k čemuž byl zřízen již výše zmíněný Mezinárodní tribunál pro Rwandu (ICTR). Prvním případem v historii, kdy byl mezinárodním trestním tribunálem souzen obžalovaný ze zločinu genocidy, který je definován v Úmluvě o prevenci a stíhání zločinu genocidy z roku 1948, je případ Jean‑Paula Akayesu. Podle tehdejšího generálního tajemníka OSN Kofiho Annana tento ”rozsudek za zločin genocidy na půdě mezinárodního trestního tribunálu poprvé v historii uvádí do praxe ideály Úmluvy o genocidě přijaté před padesáti lety”[64] a je tak velkým mezníkem v historii mezinárodního trestního práva. Dalším významným verdiktem se stalo doživotní odsouzení předsedy vlády Jeana Kambandy, usvědčeného z přímého a veřejného podněcování ke genocidě a účasti na ní.

4.2. Mohla OSN zabránit genocidě ve Rwandě?

Genocida není žádným výbuchem spontánního násilí, ale především dobře plánovanou akcí. Vykonavatelem není dav, ale organizovaná síla; nejčastěji politická strana nebo armáda. Ve Rwandě to byla strana MRND prezidenta Habyarimany a neformální skupina Akazu.[65]

Masakry byly dopředu podrobně plánovány a jejich organizátoři se ani nesnažili své úmysly skrývat. Díky tomu se do rukou OSN dostalo dostatečné množství varovných znamení, na která bohužel včas nezareagovalo. „Byla to varování jak veřejná (atentáty a nepokoje v ulicích), tak utajená (důvěrné dopisy, kódované telegramy i zoufalé prosby civilních obyvatel) a přicházela od různých zdrojů. Biskup z Gysenyi a jeho duchovenstvo, aktivisté za lidská práva v Kigali, analytik americké Ústřední zpravodajské agentury, New York, Brusel, Montreal, Ouagadougou – ti všichni přicházeli s jasnou zprávou: jednejte nebo mnozí zemřou.[66]

Iniciátoři genocidy spoléhali na nečinnost mezinárodního společenství a to jim svým jednáním v podstatě vyšlo vstříc. Trvalo tři týdny brutálního zabíjení, než byly OSN a členské státy ochotny přiznat, že se jedná o genocidu a tři měsíce, než vyslaly jednotky k jejímu zastavení. Použití slova genocida bylo pro mezinárodní společenství velmi nepohodlné, jelikož by je zavazovalo k jednání jak právně tak morálně. Opět se zde projevil problém nejednoty členských zemí a jejich sobeckých národních zájmů. Spojené státy se po ztrátě vojáků v Somálsku nechtěli angažovat v další africké zemi, Belgie po zavraždění 10 svých mužů spíše vyčkávala a Francie odmítala účinnější zásah vzhledem ke svým kladným vztahům s rwandskou vládou.[67] Organizace Africké jednoty obvinila OSN, že používá „dvojí metr“ v mezinárodních vztazích, když stáhla jednotky ze Rwandy, zatímco do Jugoslávie proudila pomoc každým dnem. Rwanda zkrátka nehrála důležitou roli v politických zájmech žádného státu schopného intervence – nikdo se nechtěl aktivně podílet a vynakládat finanční zdroje. Od toho se také odvíjel průběh jednání na půdě Rady Bezpečnosti, který se vyznačoval liknavostí a neschopností přijmout zásadní kroky k zastavení genocidy.

Na druhou stranu se fakt genocidy jevil v době její bleskurychlé realizace natolik neskutečně, že bylo těžké v ni uvěřit a podniknout konkrétní kroky. Sekretariát OSN byl v rozhodování o Rwandě ovlivňován dvěma různými osobami s odlišnými pohledy na danou situaci – velitelem mise Romeo Dallairem a zvláštním představitelem Generálního tajemníka OSN pro Rwandu Jaques‑Rogerem Booh-Boohem. Dallaire zasílal naléhavé zprávy o závažnosti situace a autenticky informoval New York o plánovaných a později probíhajících masakrech rwandského obyvatelstva. Booh-Booh byl v popisu situace zdrženlivější. Například po prvních vraždách v únoru „prohlásil, že neexistuje žádný důkaz, že útoky byly etnicky motivovaný.[68]Vzhledem k existenci dvou různých pohledů se Sekretariát v New Yorku přikláněl spíše k více uklidňujícímu obsahu zpráv, které jim zasílal Booh-Booh. Někteří pozorovatelé přisuzují rozdíly v jejich zprávách tomu, že jeden byl diplomat a druhý voják. Jiní zase naznačují, že to mělo mnoho společného s politickou loajalitou, protože Booh-Booh měl úzké vztahy s Francií a sympatizoval s Habyarimanovou vládou.


Obrázek č. 17: Uprchlíci odcházející ze Rwandy do okolních států

Zdroj: http://seattlethru.wordpress.com/2010/10/04/rwandan-reaction-to-u-n-report-shakes-region/

Mezinárodní společenství mohlo již v počátcích konfliktu využít efektivní nástroje, které mělo k dispozici. Jedním z nich bylo zastavení finanční pomoci, na které byla Rwandská vláda v podstatě závislá, či uvalení zbrojního embarga, které by alespoň snížilo přísun zbraní do země. Dalším velice účinným prostředkem mohlo být přerušení radiového vysílání stanice RTML, která byla důležitým nástrojem propagandy a instruovala obyvatele k masovému vyvražďování Tutsiů a umírněných Hutuů.

Generál Dallaire od konce roku 1993 několikrát varoval velitelství OSN o plánovaném vyhlazení Tutsiů. Většinou však dostával zamítavou odpověď. 11. ledna zaslal do New Yorku již výše zmíněný fax s informací o skladech zbraní a plánované vraždě belgických vojáků. Dallaire je přesvědčen, že právě v tomto okamžiku mohl výrazně změnit[69] situaci ve Rwandě, kdyby mu ovšem OSN rozšířilo nedostatečný mandát, kterým mise UNAMIR disponovala. Právě nedostatečný mandát mise byl velkou překážkou pro zastavení genocidy. Mandát RB představuje stěžejní kámen operací, neboť definuje činnosti, které mají operace vykonávat, a stanovuje pravomoci, které operacím určují rozsah působnosti. Vážnost situace ve Rwandě vyžadovala daleko silnější mandát, který by spadal pod kapitolu VII Charty a opravňoval jednotky k zásahu nejen v sebeobraně. Vzhledem ke svému omezenému mandátu a počtu jednotek, nemohli vojáci odpovídat na útoky vládní armády a milic Interahamwe a byli nuceni pouze přihlížet probíhajícím masakrům.


Obrázek č. 18: Muž, který přežil brutální útok mačetou

Zdroj: http://www.creativeroots.org/wp-content/uploads/2009/06/rwanda_genocide.jpg

K velkému oslabení mise došlo po zavraždění 10 belgických vojáků 7. dubna 1994. Belgická vláda se rozhodla stáhnout všechny své vojáky do té doby, než bude mandát posílen a počet vojáků navýšen o muže z jiných zemí. Dalším nepochopitelným krokem ze strany Belgických jednotek je událost, která se stala ve škole v Kigali. Ukrývalo se zde asi 2500 civilistů, hledající útočiště před běsnícími milicemi. Belgičtí vojáci školu opustili a nechali neozbrojené civilisty na pospas útočníkům. Více než polovina těchto lidí byla zabita přímo ve škole nebo při útěku do „bezpečí“ jiného sídla OSN.[70]

Dallaire je přesvědčený, že pokud by Mezinárodní společenství včas zasáhlo, poslalo do Rwandy dostatečný počet jednotek a rozšířilo původní mandát, mohla mise UNAMIR zachránit tisíce civilistů.[71]

Neschopnost mise UNAMIR zabránit genocidě byla od jejího ukončení mnohokrát kritizována. V roce 1999 byla zveřejněna sebekritická studie vypracovaná týmem expertů OSN, kteří v rámci projektu Lessons learned zkoumali příčiny neúspěchů mírových operací OSN. Následující citát z této studie nepotřebuje další komentáře:

Ve Rwandě bylo od dubna do července 1994 zmasakrováno 500 000 až 800 000 Rwanďanů, převážně z kmene Tutsi. Masakr probíhal přímo před očima Pomocné mise OSN pro Rwandu (United Nations Assistence Mission for Rwanda UNAMIR), lehce ozbrojené a vybavené peacekeepingové jednotky, vyslané do země v říjnu 1993. Genocida byla páchána, zatímco síly UNAMIR, představované pouhými 400 vojáky, neměly jasný mandát, prostředky ani podporu potřebnou k tomu, aby genocidu zastavily. Od svého nasazení až do svého stažení byla mise UNAMIR vždy o krok zpět za reálným vývojem situace ve Rwandě.[72]

Poznámky

[45] Rezoluce č. 872 RB OSN z 5. října 1993. Dostupné z: http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N93/540/63/PDF/N9354063.pdf?OpenElement

[46] Poslední spravedlivý, TV dokument, shlédnuto 20. 4. 2011. Dostupné z: http://www.ulozto.cz/hledej/?q=posledni+spravedlivy

[47] Tamtéž

[48] GRŰNFELD, F.: The Failure to Prevent Genocide in Rwanda: the Role of Bystanders. Leiden, Boston: Martinus Nijhoff Publishers. 299s. ISBN: 90-04-15781-6, str. 95

[49] Fax generála Dallaira, viz příloha, dostupné z HORKÝ O.: Rwandská genocida – příčiny násilí a role mezinárodního společenství. In Etnická různorodost jako zdroj konfliktů. Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2005, ISBN 80-245-0941-5

[50] GRŰNFELD, F.: The Failure to Prevent Genocide in Rwanda: the Role of Bystanders. Str. 154

[51] Tamtéž, str. 95

[52] KUMSA, A.: Genocida ve Rwandě a úloha spojených národů?. In ONDERKA, P. Afrika: dvojznačné jaro 1994. 2004. vyd. Moravská Třebová: Aegyptus, 2004. ISBN 80-903443-0-5. Str. 42

[53] Poslední spravedlivý, TV dokument, shlédnuto 20. 4. 2011. Dostupné z: http://www.ulozto.cz/hledej/?q=posledni+spravedlivy

[54] během jediného dubnového dne například z Rwandy uprchlo do sousedních zemí 280 000 lidí

[55] 17. května 1994

[56] Human Rights Watch: Leave None to Tell the Story: Genocide in Rwanda. 1999. Dostupné z http://www.hrw.org/legacy/reports/1999/rwanda/

[57] Tamtéž

[58] převážně do Demokratické republiky Kongo

[59] v roce 2000 zadržovala na 135 tisíc pachatelů, což představovalo téměř 10 % mužské populace státu.

[60]STAŇKOVÁ, K.: Tribunály gacaca: Cesta k národnímu usmíření ve Rwandě?. In ONDERKA, P. Afrika: dvojznačné jaro 1994. 2004. vyd. Moravská Třebová: Aegyptus, 2004. ISBN 80-903443-0-5. str. 30-32

[61] Oficiální název zákona: ORGANIC LAW No. 08/96 of August 30,1996 on the Organization of Prosecutions for Offences constituting the Crime of Genocide or Crimes against Humanity committed since October 1, 1990

[62] I. kategorie:

- zločinci, kteří se podíleli na plánování a organizování genocidy

- vůdci genocidy a ti, kteří nabádali ke spáchání vraždy a zločinům proti lidskosti

- osoby, které páchaly zločiny či vyzývaly jiné k jejich páchání z pozice autority na národní, provinciální či jiné administrativní úrovni, v politické straně, armádě či církvi

- fanatičtí a extrémně zákeřní vrazi

- osoby, jež se dopustily sexuálního mučení

II. kategorie: iniciátoři a účastníci promyšlených vražd a vážných útoků s následkem smrti

III. kategorie: iniciátoři a spolupachatelé útoku, jejímž účelem nebylo zabití

IV. kategorie: osoby, které se dopustily zločinů proti majetku

[63] ORGANIC LAW No. 08/96 of August 30,1996 on the Organization of Prosecutions for Offences constituting the Crime of Genocide or Crimes against Humanity committed since October 1, 1990. Dostupné z http://www.preventgenocide.org/law/domestic/rwanda.htm

[64] ONDERKA, P. Afrika: dvojznačné jaro 1994. 2004. vyd. Moravská Třebová: Aegyptus, 2004. ISBN 80-903443-0-5. str. 7

[65] TESAŘ, F.: Etnické konflikty. PORTÁL, s.r.o., 2007. 192 s. ISBN: 80-7367-097-6

[66] Human Rights Watch: Leave None to Tell the Story: Genocide in Rwanda. 1999. 789 s. Dostupné z: http://www.hrw.org/legacy/reports/1999/rwanda/Geno4-7-01.htm#TopOfPage

[67] Francie podporovala rwandskou vládu již od počátku 90. let. Kromě stálé politické a morální podpory, ji poskytla i podporu vojenského charakteru, která spočívala v nepřetržitém dodávání zbraní a munice a hlavně v posílení vojenských jednotek

[68] Human Rights Watch: Leave None to Tell the Story: Genocide in Rwanda. 1999. 789 s. Dostupné z: http://www.hrw.org/legacy/reports/1999/rwanda/Geno4-7-01.htm#P6_37

[69] Pokud by byly zabaveny zbraně, milice by přišly o své vražedné nástroje a především by organizátorům viděli, že přítomnost OSN v zemi není zbytečná a že je připravena jednat

[70] Human Rights Watch: Leave None to Tell the Story: Genocide in Rwanda. 1999. 789 s. Dostupné z: http://www.hrw.org/legacy/reports/1999/rwanda/Geno4-7-01.htm#TopOfPage

[71] 456 vojákům UNAMIRu se podařilo zachránit cca 25 000 civilistů. Dá se tedy předpokládat, že větší počet vojáků by mohl zachránit daleko více lidí.

[72] Human Rights Watch: Rwanda: Lessons Larned. 2004. Dostupné z: http://www.hrw.org/legacy/english/docs/2004/03/29/rwanda8308.htm

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více