Bitva u Isandlwany (britský Little Bighorn)

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 45.859

Nechápu to. Nechal jsem tam tisíc mužů...
(generálporučík Frederic Augustus Thesiger lord Chelmsford)

Válka s protivníkem, který je obecně považován za civilizačně méně vyspělého, je dodnes pro každou armádu velmi nepříjemnou záležitostí. Už proto, že sebevětší vítězná bitva v takovém případě nepřináší žádnou slávu, neboť je jaksi považována za samozřejmost, zatímco každá prohraná šarvátka je okamžitě označena za důkaz mimořádné neschopnosti a diletantismu armádních velitelů...

Reklama

Nejčastější příčinou takové porážky bývalo odjakživa podceňování protivníka. Od Cortézova dobytí Mexika a Pizzarova vyvrácení říše Inků byla totiž drtivá většina evropských (a později i severoamerických) velitelů skálopevně přesvědčena, že pevná kázeň a dostatečná převaha ve výzbroji jejich vojáků (spočívajíci nejprve v brnění a ocelových chladných zbraních, později ve stále výkonnějších zbraních palných) si poradí s přiměřenou přesilou primitivně vyzbrojených a živelně bojujících domorodců. Díky tomuto přesvědčení však občas docházelo k událostem, které se nesmazatelně zapsaly do dějin vojenství...

Kupříkladu roku 1824 zmasakrovalo deset tisíc afrických Ašantů oddíl 500 britských vojáků i s guvernérem Charlesem MacCarthym, protože Britům došlo střelivo do jejich osvědčených křesadlových předovek „Brown Bess“. V tomto případě šlo ovšem spíše o nedbalost britských zásobovacích orgánů, které do příslušných obalů uložily místo munice suchary. Navíc je možné konstatovat, že ze strany protivníka se jednalo o přesilu natolik „nepřiměřenou“, že červenokabátníkům morálně nepomohla ani britská státní hymna, kterou jim dal pan guvernér v úvodu bitvy zahrát...

Po zavedení palných zbraní nabíjených zezadu kompaktní municí (jehlovek) vzrostla palebná síla vojenských jednotek natolik, že v bojích proti „domorodcům“ přestali nejen důstojníci, ale i prostí vojáci koloniálních armád o nějaké přiměřenosti či nepřiměřenosti přesily domorodého protivníka vůbec uvažovat. Přičemž tak trochu zapomínali na to, že s rychlostí střelby roste i spotřeba střeliva, jehož dostatečné množství nebývá v polních podmínkách jednoduché dodat ve správný čas na správné místo.

Na rozdíl od nižších šarží byli vysocí armádní důstojníci výjimečně obezřetnější. Již po prvních zkouškách jehlovek argumentoval rakouský polní zbrojmistr Vincenz svobodný pán von Augustin, že „přestože jehlovka umožňuje rychlou palbu tak dlouho, pokud není zastavena, nepředstavuje to žádnou skutečnou výhodu, protože rychlá palba jen vyčerpá zásoby munice...

Polní zbrojmistr Augustin se nedožil bitvy u Hradce Králové (1866), kdy pruským zadovkám ve střetu s rakouskými „úspornými“ předovkami munice nedošla, ačkoli pruští vojáci stříleli třikrát rychleji než vojáci rakouští. Na základě této praktické ukázky byly sice zadovky do většiny armád urychleně zavedeny, nicméně úzkostlivá snaha zabránit vojákům v plýtvání drahou municí vedla k důslednému lpění na jednoranných zbraních i později, kdy kromě víceranných opakovaček existovaly už i kulomety...

Nepříjemnou skutečnost, že ani opakovačky nejsou někdy všemocné, však poznali již roku 1866 „na vlastní skalpy“ američtí vojáci smíšené pěší a jezdecké jednotky kapitána Fettermana, zčásti vyzbrojení ještě předovkami, zčásti dvanáctirannými opakovačkami Spencer a dva přítomní civilisté měli dokonce vlastní šestnáctiranné opakovačky Henry. Všech 81 mužů zahynulo poté, co jim došlo střelivo, zatímco dvěma tisícům jejich indiánských protivníků šípy nedošly.

Little Bighorn (25. června 1876)

Palné zbraně se pochopitelně začaly ve stále větší míře objevovat i v rukou domorodých bojovníků, kteří sice nebyli schopni střílet ukázněně na povel, nicméně i tak tu a tam někoho trefíli. To se stalo osudným americkému podplukovníkovi Georgovi Armstrongu Custerovi, který 25. června 1876 poněkud unáhleně zaútočil s pěti setninami 7. jezdeckého pluku na indiánskou vesnici v údolí řeky Little Bighorn. Jeho kavaleristům, vyzbrojeným nově zavedenými jednorannými (při rychlé palbě se občas zasekávajícími) puškami Springfield vz. 1873, nejenže došly náboje, ale mnozí z takřka 2 000 indiánů proti nim navíc používali kromě osvědčených luků i spolehlivé opakovací winchesterovky, nakoupené od bílých obchodníků. Kromě pušek měli vojáci ještě revolvery (a pro každý z nich 25 nábojů), ani to však nakonec nestačilo. Včetně Custera padlo u Little Bighornu 13 důstojníků, 193 kavaleristů a čtyři civilisté (podplukovníkův bratr a synovec, novinář a indiánský zvěd)...

Reklama

Víra v kázeň a palebnou sílu nemusela zkrátka vždycky vyjít. Guvernér McCarthy roku 1824, kapitán Fetterman roku 1866 i podplukovník Custer roku 1876 připravili sebe i své vojáky o život více méně pouze proto, že na přesilu podceňovaného protivníka bezhlavě zaútočili, a zbavili se tak výhody, kterou jim mohla poskytnout jejich palebná převaha v obraně. Důkazem jsou Custerovi podřízení major Reno a kapitán Benteen, kteří se zbylými šesti setninami 7. jezdeckého pluku odolali v improvizovaném obranném postavení téže indiánské přesile, která krátce předtím do posledního muže pobila pět setnin jejich příliš sebevědomého velitele. Faktem ovšem je, že měli u sebe plukovní muniční kolonu, která Custera kvůli jeho příliš rychlému postupu už nestačila dohonit...

Isandlwana (22. ledna 1879)

Co se podařilo Američanům majoru Renovi a kapitánu Benteenovi, nepodařilo se za mnohem příznivějších okolností britským podplukovníkům Henry Pulleinovi a Williamu Anthony Durnfordovi. Oba zkušení koloniální důstojníci měli na počátku britsko-zulské války střežit dočasný tábor expedičního sboru generála Chelmsforda, umístěný na úpatí pahorku jménem Isandlwana. V důsledku neblahé shody okolností se tohoto úkolu zhostili způsobem, který vstoupil do dějin vojenství jako jeden z nejkřiklavějších příkladů selhání armády evropského typu v boji s takzvanými „divochy“...

Podle instrukcí, zpracovaných na základě bohatých válečných zkušeností místních búrských osadníků, měl být každý britský vojenský tábor na tomto válčišti chráněn vozovou hradbou, nebo alespoň obvodovým zákopem. Mezi Búry bývalo obvyklé i vybudování překážek z trnitých keřů, případně pokrytí předpolí tábora skleněnými střepy, které dokázaly postup bosých zulských válečníků vskutku účinně zpomalit a prodloužit tak dobu, po kterou byli vystaveni palbě obránců. Co se té palby týče, měla být co nejkoncentrovanější, tj. všichni střelci měli zaujmout co nejsemknutěší tvar, chráněný výše zmíněnými překážkami a se zásobami munice umístěnými co nejblíže palebné linii.

Velitel tábora podplukovník Pullein, ani služebně starší podplukovník Durnford nic z toho neudělali. Vycházeli z toho, že sám generál Chelmsford zpochybnil zkušenosti búrských civilních amatérů vyjádřením, že tento tábor je pouze dočasný, vozy jsou potřeba k dopravě zásob a na kopání zákopů je půda v okolí Isandlwany příliš kamenitá. A hlavně jako obvykle spoléhali na kázeň a palebnou sílu svých vojáků. Na první pohled nikoli neoprávněně...

Podplukovník Pulleine velel pěti setninám 1. praporu 24. pěšího pluku, jedné setnině 2. praporu 24. pěšího pluku, čtyřem setninám 3. pluku Natalského domorodého kontingentu a stovce domorodých jezdců. Jako palebnou podporu měl k dispozici dvě polní děla od 5. brigády královského dělostřelectva.

Podplukovník Durnford, jenž do tábora dorazil až 22. ledna ráno, s sebou přivedl tři setniny 1. praporu Natalského domorodého kontingentu, několik oddílů Natalské domorodé jízdy a 11. baterii vrhačů raket od 7. brigády královského dělostřelectva.

Dohromady měli oba velitelé necelé 2 000 mužů. Většina z nich byla ozbrojena jednorannými zadovkami Martini-Henry vz. 1871, přesnou (bohužel při rychlé střelbě se občas zasekávající) zbraní ráže 0,45 palce, s maximálním dostřelem okolo 1 400 metrů a s nejvyšší účinností okolo 350 metrů. Každý z vojáků měl u sebe 40-50 nábojů, které díky tradičně skvělému střeleckému výcviku dokázal vystřílet během pouhých 5 minut. Pak byl odkázán buď na doplnění střeliva – anebo na bajonet. Právě pro tento případ bylo v muničních vozech na úpatí Isandlwany uloženo nejen dalších 30 nábojů pro každého střelce (přesněji řečeno pro každého příslušníka 24. pěšího pluku), ale ještě takřka půl milionu nábojů záložních. Sebevědomí obou podplukovníků se proto snad ani nelze divit...

Kromě názoru na zbytečnost ženijního opevnění tábora se však oba důstojníci bohužel neshodli na ničem jiném. Nebylo divu. Podplukovník Pullein byl všechno možné, jenom ne typ rázného polního velitele, zatímco ženijní podplukovník Durnford by si byl určitě lépe rozuměl s neposedným americkým podplukovníkem Custerem. Čekání na případný útok nepřítele považoval za plýtvání časem, raději se rozhodl nepřítele vyhledat. Na rozdíl od nebožtíka Custera, který s sebou k Little Big Hornu odmítl vzít baterii osvědčených kulometů Gatling (které by jeho problém s indiánskou přesilou nepochybně rychle vyřešily), protože by ho „zdržovala“, Durnford s sebou z těžko pochopitelných důvodů vzal na svůj průzkumný výlet baterii vrhačů raket, jejichž praktické využití bylo prakticky nulové i v obraně, natož v případě mobilního nasazení. Když potom skutečně nepřítele našel, byla tato desetičlenná jednotka první, kterou (po odpálení jedné či dvou raket) Zuluové bez větších problémů zlikvidovali...

Okolo 11. hodiny jedna z Durmfordových hlídek, vedená poručíkem Charlesem Rawem, skutečně objevila zulské válečníky, ukryté v malém údolí. Problém byl v tom, že to nebyl nějaký izolovaný oddíl, ale rovnou celá zulská armáda o síle 22 tisíc bojovníků, která se vzápětí zformovala do obvyklé sestavy ve tvaru „býčích rohů“ (půlměsíc obrácený oběma cípy k nepříteli) a přešla do útoku...

Překvapený Durnford začal okamžitě ustupovat k ohroženému táboru, pro jehož obranu zvolil mezitím podplukovník Pullein (v rozporu s instrukcemi nadřízených i s búrskými zkušenostmi) patrně nejhorší možnou variantu. Místo okamžitého stažení jednotek do tábora, čímž by koncentroval svoji palebnou sílu a zajistil rychlý přístup k nemalým zásobám střeliva, vytvořil ve vzdálenosti přibližně jednoho kilometru před ním ze setnin 24. pěšího pluku a z jednotek natalských dobrovolníků obloukovou palebnou linii, v níž na každou setninu připadl úsek přibližně dvou set metrů (s dvousetmetrovou mezerou mezi nimi). Na na pravém křídle této zbytečně roztažené linie zaujali místo Durnfordovi dobrovolníci.

Vojáci jednotlivých setnin stáli necelé čtyři metry od sebe ve dvou řadách, přičemž muži zadní řady pokrývali mezery v řadě přední. Za předpokladu plynulého přísunu střeliva to byla osvědčená formace, vhodná jak pro útok, tak pro obranu. V případě potřeby mohly takto seřazené setniny postupovat i ustupovat přenášením palby z jedné řady na druhou. Pokud ovšem měly čím střílet...

Reklama

Tímto způsobem rozestavení britští a natalští vojáci dokázali odolávat mnohonásobné nepřátelské přesile zhruba do 13. hodiny, kdy jim po vyčerpání rezervní munice, uložené u jednotlivých setnin, došlo střelivo. Měli samozřejmě k dispozici ještě oněch takřka půl milionu nábojů v muničních vozech, jenomže ty vozy stály kilometr za přední linií a výdej z nich organizovali pro vojáky 1. praporu 24. pěšího pluku seržant James Pullen, pro vojáky jediné přítomné roty 2. praporu 24. pěšího pluku proviantní seržant Edward Blomfield. Dopravu vydané munice do palebných linií zajišťovali nosiči, určovaní (podobně jako nosiči raněných) z příslušníků vojenských hudeb příslušných jednotek.

Isandlwana, 22. ledna 1879

Papírové krabičky s dávkami záložní munice byly uloženy ve standardních dřevěných bednách pro tropické podmínky. Což znamenalo, že příslušná zodpovědná osoba musela povolit celkem devět (většinou zarezlých) šroubů a po odstranění víka bedny vcelku jednoduše otevřít ještě vnitřní cínový obal. Potřebné nástroje – šroubováky – měli samozřejmě k dispozici pouze proviantní seržanti, jejichž povinností zároveň bylo i písemně vykázat každý vydaný náboj. Díky tomuto systému se zakrátko před oběma výdejními místy vytvořily fronty žadatelů, z nichž někteří po návratu do palebné linie zjistili, že už nezbyl nikdo, kdo by přinesenou munici potřeboval. Např. bubeník 1. praporu Billy Cochran, jenž se omylem postavil do nesprávné fronty, takže musel posléze vystát ještě jednu...

Příslušníci Durmfordových natalských domorodých jednotek, kteří se dostali do kontaktu s nepřítelem jako první, a jako prvním jim proto začalo docházet střelivo, nedostali od obou seržantů 24. pluku vůbec nic, protože oba svědomití týlaři zásobovali výlučně vojáky ve své přímé materiální působnosti...

Poručík 5. brigády královského dělostřelectva Horace Smith-Dorrien, jeden z pěti britských důstojníků, kteří bitvu přežili, se pokusil tento systém poněkud zjednodušit tím, že s několika svými dělostřelci začal bedny s municí otevírat i bez šroubováků, s pomocí bajonetů a seker. Vzhledem k tomu, že se tím dopustil svévolného poškozování armádního majetku, přičemž takto nelegálně získanou munici navíc rozděloval vojákům bez ohledu na jejich příslušnost, byl za tuto činnost jedním z obou seržantů sice zdvořile, nicméně ostře pokárán...

Systém rozdělování munice podle předpisu zůstal v zásadě zachován až do konce, a stal se tak pravděpodobně hlavní příčinou porážky britských sil u Isandlwany. Zpomalením přísunu střeliva zeslábla totiž intenzita střelby, která doposud udržovala Zuluy v uctivé vzdálenosti. Bojovníci levého „býčího rohu“ zulské sestavy toho okamžitě využili a začali mezerou mezi setninami 24. pluku a muži podplukovníka Durmforda pronikat do týlu britské linie.

Durmfordovi domorodí dobrovolníci tuto situaci psychicky nezvládli, zahodili prázdné pušky a dali se na útěk. Příslušníci obou praporů 24. pluku ustoupili spořádaně do tábora, kde sice doplnili chybějící munici, ale palebnou linii už se jim nepodařilo obnovit, protože Zuluové pronikli do tábora společně s nimi. Stále v sevřeném útvaru se nakonec přesunuli do sedla nad táborem, kam však už mezitím dorazili bojovníci zulského pravého křídla, které obešlo Isandlwanu a uzavřelo obličovací kruh. Zde se Britové pod velením podplukovníka Durnforda bránili tak dlouho, dokud jim opět nedošlo střelivo. V boji muže proti muži pak pokračovali bajonety, ukořistěnými zulskými oštěpy, kamením i holýma rukama, dokud nebyli přesilou nepřátel pobiti. Jejich formální velitel podplukovník Pullein byl zabit ve svém stanu, kam údajně odešel sepsat hlášení o průběhu bitvy...

Zuluové zaplatili za své vítězství zhruba dvěma tisíci mrtvých a stejným počtem zraněných, z nichž většina v péči kmenových šamanů zemřela později. Údaje o celkovém počtu britských ztrát se různí. Nejčastěji bývá uváděno, že u Isandlwany zahynulo přes 1 300 mužů britského kontingentu. Bitvu přežili většinou příslušníci domorodých jezdeckých oddílů, pokud se ovšem dali na útěk včas. Z bílých britských vojáků se zachránilo 55 mužů. Některým se podařilo uniknout i proto, že Zuluové vzali příliš doslova pokyn svých náčelníků, aby pobili všechny „červenokabátníky“, tedy vojáky v tradičních uniformách britské řadové pěchoty. Z 581 vojáků a 21 důstojníků šesti setnin 24. pěšího pluku, kteří nesli hlavní tíhu boje, tak nepřežil ani jeden, zatímco modře oblečení příslušníci ostatních jednotek (včetně dělostřelců) měli šanci na záchranu větší. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že jediných pět přeživších důstojníků (z dvaapadesáti) mělo uniformy modré...

Ve válce proti Zuluům britská armáda pochopitelně nakonec zvítězila, přestože u Isandlwany ztratila víc důstojníků než u Waterloo. Z prohrané bitvy však vzešlo jedno závažné opatření – místo devíti šroubů byly od té doby armádní bedny s municí zajištěny jedinou, snadno odstranitelnou svorkou, takže se proviantní seržanti napříště obešli bez šroubováků...

Britský proviantní seržant při zodpovědné práci se šroubovákem
(záběr z filmu Svítání Zuluů)

Zdroje:
Ivo T. Budil: Válka Zuluů (Praha 2006)
Geoffrey Regan: Guinnesova kniha válečných omylů I (Praha 1993)
Ian Knight, Adam Hook: Isandlwana 1879: The Great Zulu Victory (Osprey Publishing 2002)
Josef Opatrný: Konec Syna jitřní hvězdy (Praha 1994)
Peter G.Tsouras: Slovník vojenských citátů (Praha 2007)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více