KLDR a důsledky rozdělení Korejského poloostrova 3.

Autor: Bc. Martin Konečný 🕔︎︎ 👁︎ 17.903

3. Sociální důsledky rozdělení Korejského poloostrova pro obě země v současnosti, s důrazem na KLDR

 

Sociální a společenské důsledky rozdělení Korejského poloostrova tvoří velkou a podstatnou kapitolu. Svoboda obyvatel, dodržování základních lidských práv, možnost vzdělání a přístup ke zdravotní péči mají velký význam pro lidský život a v obou částech Koreje se od rozdělení do současnosti ubíraly zcela opačným směrem. Příčiny a podněty, které daly základ pro situaci v současné době, rozeberu v podkapitolách pro každou zemi zvlášť, neboť se velmi liší. Celkový charakter sociálního prostředí ve státě ovlivňuje celá řada faktorů. Zaprvé jsou to politická práva v zemi, která zahrnují volby, jejich průběh a nezávislost, politický systém, stranický systém a pluralismus ve státě, míru demokracie, ochranu menšin a všeobecně politickou korektnost a boj s korupcí. Zadruhé jsou to občanské svobody obyvatelstva, se zaměřením na základní lidská práva, svobodu projevu, náboženskou svobodu, svobodu tisku a médií obecně, svobodný pohyb obyvatel, dále na závislost soudní moci a do jaké míry je kontrolována policie, a konečně osobní práva, která zahrnují právo na majetek, rovnost pohlaví a svobodu zaměstnání. KLDR je podle těchto kritérií zemí s vůbec nejhorší sociální situací na světě podle analýzy Freedom in the World 2011,[55] která rozděluje 194 zemí do tří kategorií na svobodné (skóre 1.0 – 2.5), částečně svobodné (3.0 – 5.5) a nesvobodné (5.5 – 7.0), obdržela KLDR vůbec nejhorší známku 7 a spadá rovněž do kategorie devíti nejhůře hodnocených zemí světa, kde se ocitá ve společnosti zemí jako Barma, Libye, Súdán, Eritrea, Somálsko, Turkmenistán a Uzbekistán, a Rovníková Guinea.[56] Korejská republika má naopak status svobodné země, s hodnotou indexu politických práv 1 a hodnotou občanských svobod 2. Zároveň patří ke státům s volební demokracií, nejvyšším možným stupněm vývoje volebního systému.[57]

3.1.Korejská lidově demokratická republika

Reklama

Hlavní příčiny sociální situace v Korejské lidově demokratické republice ve 21. století musíme hledat hluboko v minulém století, kdy se vůbec utvářel samotný státní útvar. Státní uspořádání, ideologie, stranický systém, osobnost Kim Ir-sena a jeho vlastní vize byly klíčovým základem pro státní sociální krizi. Státní bezpečnostní aparát a armáda kontrolovaly všechny oblasti společenského života. S koncem studené války a rozpadem Sovětského svazu přišlo omezení dotací a pomoci od SSSR a Číny. To vedlo k faktu, ke kterému spěla KLDR celá desetiletí a to ekonomickému kolapsu země. Ten odstartovaly povodně z roku 1995 a následný hladomor, který usmrtil více než milion obyvatel.[58] Více jak 300000 Severokorejců uprchlo do Číny za potravou, i přes právní zákaz opustit zemi. V roce 1995 dovolila Severní Korea OSN a soukromým humanitárním organizacím z Evropy, Severní Ameriky a Jižní Koreje podniknout opatření ke zmírnění hladomoru a pomoci obyvatelstvu. Tentýž rok poskytla Jižní Korea potravinovou pomoc 150000 tun rýže.[59] I přes pokračující nedostatky potravy během dalšího desetiletí, vydala KLDR v roce 2005 nařízení pro Světový potravinový program (WFP) OSN se dvěma možnostmi: buď změnit přístup od humanitární pomoci k podpoře rozvoje, nebo opustit zemi. KLDR nadále nutí mezinárodní organizace, aby poskytovaly obyvatelům potraviny, ale na druhou stranu využívá vlastní zdroje a prostředky pro vojenské účely. Potravinové nedostatky otevřely cestu i černému trhu a nelegálnímu pašeráckému obchodu s Čínou. Kim Čong-ilův režim byl však stále podporován Čínou a Jižní Koreou, protože obě sousední země se obávaly, že při zhroucení státu by následovala obrovská vlna uprchlíků a příliv kriminality v podobě gangů a jiných organizovaných skupin.[60] Čína byla dokonce největším dodavatelem potravin, paliv a průmyslových zařízení do KLDR, v roce 2008 poskytla 2 miliony dolarů.[61] Nedostatek a nízká úroveň potravin vedou ke špatnému zdravotnímu stavu obyvatel. Ten společně se zaostalým zdravotnickým systémem - zařízení, vybavení nemocnic (v menších nemocnicích chybí rentgen apod.), nedostatek energie, nedostatky léků, vede k mizernému zdraví jak dospělých, tak především dětí. V roce 2008 bylo 45 % dětí do pěti let zakrslých a 25 % podvyživených.[62] Léky by měly být oficiálně zdarma dostupné v nemocnicích, ale v praxi za ně lidé musí zaplatit, kvůli jejich nedostatku. Dostupnost základní zdravotní péče a medikamentů je tak pro střední a nižší vrstvu obyvatel minimální. Systém zdravotnictví musí nutně projít reformou, protože 1 dolar na osobu vydaný státem v roce 2006 do zdravotnictví nemůže stačit.[63]

3.1.1. Politická práva a občanské svobody

Severní Korea není zastupitelskou demokracií a Kim Čong-il, jež vede zemi od úmrtí svého otce v roce 1994 a je v čele téměř všech důležitých bezpečnostních a politických orgánů, je příčinou toho, že politická svoboda je v zemi na bodě mrazu. Všichni kandidáti jsou předvoleni Komunistickou stranou práce a opozice neexistuje. V roce 2009 proběhla revize ústavy a byl posílen status Kim Čong-ila jako nesporného nejvyššího vůdce a poprvé v této zemi byla slíbena ochrana a respektování lidských práv. Tento krok byl však pouhou reakcí na sílící mezinárodní nátlak, v realitě ochrana lidských práv stále doslova neexistuje.[64]

Důsledkem toho je, že náboženská svoboda, ačkoli je garantována ústavou, v praxi neexistuje. Svoboda shromažďování není uznávána a nejsou známy ani žádné asociace či organizace, vyjma státních.[65] Stávky, hromadné vyjednávání a další organizované odborové aktivity jsou ilegální. Všechna média jsou vlastněna a řízena státem, televize a rádio jsou nepřetržitě vázány na státní kanály a všechny publikace podléhají přísné cenzuře a kontrole. Internetový přístup je zakázán, zahraniční webové stránky jsou blokovány. Částečné informace jsou dostupné pouze na černém trhu. Všechny formy soukromé komunikace jsou přísně kontrolovány a hlídány rozsáhlou sítí informátorů. Svoboda pohybu v KLDR neexistuje, nucené vnitřní přesidlování je rutinou. Přístup do Pchjongjangu, kde přístup k jídlu, bydlení a zdravotnictví je lepší než v ostatních částech země, je přísně zakázán. Emigrace je ilegální, ale mnoho Severokorejců, hlavně žen, uprchlo do Číny nebo bylo součástí příhraničního obchodu. Vláda zavedla systém sociální diskriminace, ve kterém jsou všichni občané rozděleni do 53 podskupin podle celkového bezpečnostního hodnocení. Základní rozdělení je na 3 skupiny: jádro (spojenci, přátelé režimu), váhající a nepřátelé. Rozdělení je založeno na tom, do jaké míry jsou jejich rodiny loajální režimu. Od tohoto hodnocení se odráží doslova každý aspekt lidského života, včetně zaměstnání, možností vzdělání, místo bydliště, přístup ke zdravotnickým zařízením, nebo dokonce i přístup do obchodů.[66]

3.1.2. Média a informace

Přístup k informacím, především objektivním a pravdivým, je důležitý pro svobodu obyvatel jakékoli země. Závisí na míře nezávislosti médií. Ta je ovlivněna třemi základními hledisky, která jsou zároveň příčinami silné závislosti médií v KLDR a informační izolovanosti obyvatelstva. Zaprvé, právní prostředí, které zahrnuje zákony ohledně médií, regulace a opatření, které brání svobodě projevu. Politické prostředí, jako druhý bod, zahrnuje politickou kontrolu zpravodajství, závislost médií vlastněných státem, přístup k informacím a zdrojům, míru cenzury a minimální možnost pro domácí i zahraniční média volně a objektivně informovat o situaci ve státě. Zatřetí, ekonomické prostředí, které zahrnuje vlastnictví a transparentnost médií, produkci a distribuci, míru korupce a úplatků, jejich rozvoj a udržitelnost.[67]

Důsledky pro severokorejská média vyplývající z příčin právního, politického a ekonomického prostředí jsou dalekosáhlé. Média v KLDR podporují režim a obyvatelům je odepřen přístup k objektivním informacím. Jakékoli porušení pravidel a zákona je tvrdě trestáno.[68] Přes naději posledních let, že vlivem internetu a dalších nových prostředků poroste přístup k informacím v těchto zemích, se situace příliš nezměnila. Jediná strana KLDR vlastní všechna média, reguluje veškerou komunikaci a závažným způsobem brání a omezuje možnost Severokorejců získat informace. Ačkoli ústava teoreticky garantuje svobodu projevu, v praxi tomu tak není.[69] Všichni novináři jsou členy vládnoucí strany a média slouží jako sdělovací prostředek režimu. Podle trestního zákoníku je poslech cizího vysílání a rozhlasu a vlastnění disidentských publikací zločinem proti státu a nese s sebou vážná potrestání, včetně tvrdé nucené práce, uvěznění nebo dokonce trestu smrti. KLDR považuje všechny zahraniční novináře za nedůvěryhodné osoby pokoušející se destabilizovat vládu a úřady. Proto hned po příjezdu do země je každému cizinci odebrán mobilní telefon, není dovoleno mluvit s lidmi na ulici a stále se sleduje každý jejich krok. Internetový přístup je zakázán, s výjimkou vysoce postavených státních úředníků, kteří musí obdržet státní souhlas a kompletně všechny zahraniční webové stránky jsou blokovány státem.[70]

3.1.3. Vzdělání a náboženství

Oblast vzdělání a náboženství je ovlivněna státním režimem a ideologií. Školství poskytuje základní vzdělání a znalosti matematiky, fyziky, biologie, chemie a dalších předmětů, ale z historie vlastní země ani světa jsou informace filtrovány a upraveny podle představ komunistického režimu. Mladá generace tak nemá šanci se dostat k objektivním a pravdivým informací, potažmo jejich zdrojům a jedinou pravdou pro ně zůstává státní ideologie a Kim.[71]

Náboženství je sice povoleno ústavou, ale v praxi je potlačováno. Státní ideologií je komunismus a postavy obou Kimů (Kim Ir-sena a Kim Čong-ila). Postoj k náboženským představitelům ostatních zemí, včetně Vatikánu je nedůvěřivý. KLDR si však nemůže dovolit veřejně vyhlásit protináboženský postoj (je to vyhlášeno dokonce v ústavě) z důvodu mezinárodního postavení a případného znovusjednocení Korejského poloostrova. Proto existují v Severní Koreji náboženské spolky a organizace, které mají za úkol reprezentovat náboženství v KLDR světu. Být členem takové organizace je však normální práce jako každá jiná a členové nejsou věřící. Kim Čong-il zavedl také katedru religionistiky na Kim Ir-senově univerzitě v Pchjongjangu. Každoročně je přijímáno do deseti studentů a ti po vystudování zastupují Severní Koreu při jednáních o náboženských otázkách.[72]

3.2.Korejská republika

Cesta Korejské republiky od rozdělení poloostrova k demokracii byla nesnadná a plná zdánlivě nekonečných metod pokusů a omylů. Ačkoli západní forma vlády započala osvobozením od japonské koloniální nadvlády v roce 1945, až teprve po třech letech, v květnu 1948, se konaly všeobecné a demokratické volby. Ty byly hlavní příčinou a základem pro proces demokratizace, pluralistický vládní systém a vedly ke svolání Národního shromáždění Koreje a vyhlášení Ústavy Korejské republiky 17. července 1948.[73] Ústava zaručovala všem občanům rovnost před zákonem, nehledě na jejich pohlaví, náboženské vyznání a sociální postavení, dále osobní svobody, volnost pohybu a možnost svobodně si vybrat místo pro trvalý pobyt. Přiznávala občanům právo se shromažďovat, kolektivně vyjednávat a stávkovat. Občané měli právo a povinnost pracovat a svobodně se rozhodnout pro svá zaměstnání. Ústava chránila majetek a majetková práva obyvatelstva a ochranu osobního vlastnictví. Uznávala i práva žen, odmítala především diskriminaci v zaměstnání a pracovních podmínkách.[74] Právě v ústavě a státním uspořádání najdeme hlavní příčinu odlišného vývoje a cesty, kterou se vydaly oba státy po rozdělení Korejského poloostrova.

Reklama

Mezi léty 1948 a 1988 učinila Korejská republika výrazný progres k ustanovení pluralistických vládních institucí a ochraně politických a občanských svobod obyvatel. Přesto mnoho práce a reforem bylo stále nutných ke konsolidaci korejské demokracie. Pozůstatky autoritářství, hluboce zakořeněné konfuciánské hodnoty a regionální vliv jsou mezi faktory, které neustále testují nově vytvořené demokratické principy a instituce. Výzev pro utváření demokracie v Korejské republice bylo však stále mnoho. Po deseti letech od zavedení demokracie zůstávali obyvatelé KR zavázáni regionálním povinnostem a příslušenstvím, které jsou vystavěny na regionálních sítích a identitě, předcházející jakoukoli smysluplnou národní debatu o záležitostech národních i globálních, které jsou základem pro demokratickou politiku v éře globalizace. Většina (70%) stále identifikuje sama sebe spíše v souvislosti s lokálními komunitami než na národní úrovni.[75] KR úspěšně zavedla vysoký počet volebních a dalších reforem, které směřovaly k transformaci institucí a principů vojensko-autoritářského režimu v zastupitelskou demokracii. KR plně obnovila občanský řád oddělením ozbrojených sil od moci. Svobodné volby byly vyhlašovány pravidelně na různých vládních úrovních.[76] Korejci dávali přednost ekonomickým hodnotám před hodnotami politickými, a to výrazně, v poměru 64% vs. 34%.[77] Ekonomická prosperita byla po mnoho let důležitější než samotná přestavba politického systému, politická účast a svoboda (tabulka 7).

Tabulka 7: Prioritní politiky v Korejské republice v roce 2000

   

Demokratické koncepce

prioritní politika

politická

smíšená

ekonomická

demokratizace (A)

17,30%

10,40%

Reklama

5,40%

ekonomický rozvoj (B)

54,30%

60,30%

69,30%

celkem (A - B)

-37%

-49,90%

63,90%

zdroj: 2001 Korea Democracy Barometer survey

Hospodářský růst s sebou přinesl zlepšení životní úrovně Jihokorejců, ale také určité sociální problémy, jejichž znaky byly typické pro západní kulturu. Šlo o rozpad tradičních rodinných hodnot, rozevírání pomyslných sociálních nůžek mezi bohatými a chudými a další zástupné problémy spojené s urbanizací, modernizací a industrializací.[78] Velké změny zaznamenala i oblast vzdělání a školství. Vzdělávací systém prošel reformou a na vzdělání začal být kladen velký důraz, neboť bez kvalitního vzdělávacího systému nemůže ve státě existovat kvalifikovaná a konkurenceschopná pracovní síla, která bude zdrojem hospodářského růstu a rozvoje země. Systém vzdělání začal na rozdíl od Severní Koreje nově počítat i se vzděláním žen a jejich následnou angažovaností. Růst vzdělanosti ženského pohlaví pak měl za následek v průběhu jedné generace i změnu v uspořádání a rozdělení rolí v tradiční jihokorejské rodině.[79] Ženy se mnohem více angažují v politickém životě a pracovním procesu a zastávají stále větší množství vyšších pozic (tabulka 8 a 9).

Tabulka 8: Ženy kandidující a ženy zvolené do národního shromáždění

Rok voleb

počet kandidujících žen (celkem)

%

počet zvolených žen (celkem)

%

1988 (13.)

27 (1046)

2,6

6 (224)

2,7

1992 (14.)

35 (1206)

2,9

3 (299)

1

1996 (15.)

41 (1550)

2,7

9 (299)

3

2000 (16.)

N/A

N/A

16 (273)

5,9

zdroj: vypočteno z 1999 Statistical Yearbook on Women. Seoul: The Korean Women´s Develepment Institute, 1999.

Tabulka 9: Ženy ve vládních komisích

 

1990

 

1999

 

Vládní odvětví

počet žen

% žen

počet žen

% žen

prezidentská komise žen

12

54,5

22

61,1

vzdělání

713

23,8

48

25,5

práce

55

16,7

84

19,8

justice

2

1,4

17

18,1

zdravotnictví

59

8,7

101

15,6

informace a komunikace

0

0

13

14,3

kultura a turismus

10

10,6

25

11,4

finance a ekonomika

6

0,8

22

8,4

zahraniční věci a obchod

2

3,3

6

6,9

průmysl a energetika

2

0,4

28

5,8

věda a technologie

1

0,5

8

3,3

národní obrana

1

0,5

4

1,8

stavebnictví a doprava

1

0,2

28

0,4

zdroj: vypočteno z 1999 Statistical Yearbook on Women. Seoul: The Korean Women´s Develepment Institute, 1999. (str. 364, 368-369)

3.2.1. Politická práva a občanské svobody

Prvotní příčinou současné politické, právní a sociální situace v Korejské republice byly již zmíněné demokratické volby a následná ústava z roku 1948. To vedlo k postupné demokratizaci země a v nová ústava z roku 1988 dala základ systému zastupitelské demokracie v Korejské republice. Ústava z roku 1988 ustanovuje výkonnou moc přímo volenému prezidentovi na pětileté období a volby v KR jsou svobodné a spravedlivé.[80]

Ústava z roku 1988 a demokratické uspořádání země pozitivním způsobem ovlivňuje celou řadu oblastí. Jihokorejská média jsou svobodná a vytváření konkurenční prostředí. Noviny jsou v soukromém vlastnictví a informují otevřeně a objektivně. Ústava zaručuje rovněž náboženskou svobodu. Akademická svoboda je také neomezena, s výjimkou pravidel pro stanoviska podporující severokorejský režim nebo komunismus. Jižní Korea respektuje svobodu shromažďování, nezávislé odborové pracovní unie hájí zájmy zaměstnanců, organizují stávky a demonstrace. V KR však nejsou tak silné a populární. Soudní systém je nezávislý a soudní moc řádně vykonávána. Nicméně etnické menšiny čelí občasně právní a sociální diskriminaci. Ženy jsou podle zákona rovné mužům, v realitě se ale setkáváme s diskriminací a společenskými privilegii pro muže, včetně lepších možností zaměstnání. Ženy jsou považovány za součást manželovi rodiny a nejsou oprávněny dědit rodinný majetek. Zajímavostí je, že Jižní Korea je jednou z mála zemí mimo muslimské státy, kde je cizoložství trestným činem. Vláda všeobecně uznává právo občanů na soukromí, avšak v praxi může monitorovat určitě telefonáty, emaily a poštu. Cestování v rámci KR a do zahraničí je neomezené, s výjimkou cesty do KLDR, pro kterou je třeba vládní souhlas.[81]

Poznámky

[55] Freedom House. Freedom in the World 2011. Dostupné z URL: http://freedomhouse.org/images/File/fiw/FIW_2011_Booklet.pdf

[56] Freedom House. Freedom in the World 2011. (str. 4) Dostupné z URL: http://freedomhouse.org/images/File/fiw/FIW_2011_Booklet.pdf

[57] Freedom House. Freedom in the World 2011. (str. 15) Dostupné z URL: http://freedomhouse.org/images/File/fiw/FIW_2011_Booklet.pdf

[58] BECKER JASPER. Rogue regime: Kim Jong Il and the looming Great of North Korea. New York: Oxford University Press, 2006. str. 20-23

[59] JEFFRIES IAN. North Korea: A guide to economic and political developments. London: Routledge, 2005. str. 749

[60] Freedom House. Freedom in the World 2010. Dostupné z URL: http://www.freedomhouse.org/inc/content/pubs/fiw/inc_country_detail.cfm?year=2010&country=7853&pf

[61] AMNESTY INTERNATIONAL. The Crumbling State of Health Care in North Korea. London: Amnesty International Publications, 2010. str. 7

[62] AMNESTY INTERNATIONAL. The Crumbling State of Health Care in North Korea. London: Amnesty International Publications, 2010. str. 14

[63] AMNESTY INTERNATIONAL. The Crumbling State of Health Care in North Korea. London: Amnesty International Publications, 2010. str. 18

[64] Freedom House. Freedom in the World 2010. Dostupné z URL: http://www.freedomhouse.org/inc/content/pubs/fiw/inc_country_detail.cfm?year=2010&country=7853&pf

[65] UN. General Assembly. Human Rights Council. A/HRC/13/47, 2010. (str. 10) Dostupné z URL: http://www.un.org/Docs/journal/asp/ws.asp?m=A/HRC/13/47.

[66] ROBINSON, MICHAEL EDSON. Korea’s twentieth-century odyssey: a short history. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2007. str. 149

[67] Freedom House. Freedom of the Press 2010. Dostupné z URL: http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=251&year=2010

[68] UN. General Assembly. Human Rights Council. A/HRC/13/47, 2010. (str. 10) Dostupné z URL: http://www.un.org/Docs/journal/asp/ws.asp?m=A/HRC/13/47.

[69] UN. General Assembly. Human Rights Council. A/HRC/13/47, 2010. (str. 10) Dostupné z URL: http://www.un.org/Docs/journal/asp/ws.asp?m=A/HRC/13/47.

[70] Freedom House. Freedom of the Press 2010. (str. 189-190) Dostupné z URL: http://www.freedomhouse.org/uploads/pfs/371.pdf

[71] Janoš Jiří. Dokonale utajená Korea. Praha: Libri, 1992. str. 21

[72] Janoš Jiří. Dokonale utajená Korea. Praha: Libri, 1992. str. 123-124

[73] Kim Samuel S.. Korea´s democratization. New York: Cambridge University Press, 2003. str. 181

[74] KOREA: Data a fakta. Praha: JAN, 1992. str. 30,32

[75] Kim Samuel S.. Korea´s democratization. New York: Cambridge University Press, 2003. str. 30

[76] ROBINSON, MICHAEL EDSON. Korea’s twentieth-century odyssey: a short history. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2007. str. 167-171

[77] Kim Samuel S.. Korea´s democratization. New York: Cambridge University Press, 2003. str. 50

[78] KOREA: Data a fakta. Praha: JAN, 1992. str. 75

[79] ROBINSON, MICHAEL EDSON. Korea’s twentieth-century odyssey: a short history. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2007. str. 176-178

[80] Freedom House. Freedom in the World 2010. Dostupné z URL: http://www.freedomhouse.org/inc/content/pubs/fiw/inc_country_detail.cfm?year=2010&country=7854&pf

[81] Freedom House. Freedom in the World 2010. Dostupné z URL: http://www.freedomhouse.org/inc/content/pubs/fiw/inc_country_detail.cfm?year=2010&country=7854&pf

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více