Armáda jako strážce demokracie? Případ Turecka: 1. Armáda a demokracie

Autor: Bc. Alexandr Ficker 🕔︎︎ 👁︎ 13.308

1. Armáda a demokracie

Klíčovým prvkem pro tuto práci je popsání role armády ve společnosti. Zde můžeme rozlišovat mezi klasickým pojetím jejího postavení a fungování, který odráží standardní demokratické systémy a aktivističtější pojetí, které odráží zkušenosti zejména z rozvojových zemí. Oběma teoriemi se budeme zabývat v této kapitole, nicméně obě dvě jsou pro tuto práci důležité. Pokud chceme zkoumat spory EU s Tureckem ohledně postavení armády, můžeme na tento konflikt nahlížet jako na střet těchto dvou teorií. Na závěr se pak v této kapitole budeme věnovat nevládním formám kontroly armády.

1.1. Klasický pohled na postavení armády

Jako první teorií se budeme zabývat tou, která je považována za klasickou[1], jejíž kořeny sahají až k Platónovi. Jedná se o pohled, který můžeme označit jako tradiční pro západní demokracie, který úspěšně přejala i většina postkomunistických zemí ve střední Evropě. Jedná se o takovou formu postavení armády ve společnosti, kde je armáda téměř ve všech ohledech podřízena rozhodnutí civilní vlády nebo orgánu, který svou legitimitu získává z vůle občanů ve svobodných volbách. Klasický pohled na postavení armády vymezuje pole působnosti armády jako složky společnosti chránící zbytek společnosti před vnější agresí. Zároveň však může sloužit jako složka, která prosadí rozhodnutí své vlády vůči jinému státu silou.

Reklama

Huntington tvrdí, že v takovémto systému je primární zodpovědností příslušníka ozbrojených složek vůči státu zachování politické neutrality.[2] Politika je tedy něco, co nepřísluší poli působnosti armády a působení příslušníků armády v politice snižuje její profesionalitu. Činnost armády musí zůstat striktně podřízená vůči civilní vládě a státu. Pokud vycházíme z chápání armády jako služby pro danou společnost, je nám jasné, že jakýkoliv zásah ze strany armády vůči civilní vládě je považován za čin proti demokratickým principům společnosti. Tato klasická teorie byla hlavním východiskem EU pro posuzování dějů probíhajících právě v Turecku.

1.2. Armáda, jako strážce národních zájmů

Druhý přístup je spíše souhrnem tezí více autorů, jako je například Van Gils[3], který se zabývá problematikou postavení armády v nezápadních zemích. Odmítneme-li automaticky vnímat jakýkoli zásah armády v politickém životě státu jako nutně negativní, zjistíme, že existuje celá řada okolností, které mohou určit, zda takovýto zásah může mít pozitivní dopad, a to i z hlediska liberálních principů, lidských práv, apod. [4]

Hlavním problémem zásahů armády vůči civilní vládě je zdánlivý nedostatek legitimity pro tento zásah. Zde je však nutné pohlížet na každý takový zásah jednotlivě a uvědomit si, za jakým účelem byl takovýto krok učiněn. Je tedy vůbec možné, aby k takovému kroku měla armáda dostatek legitimity? R. J. May a Viberto Selochan ve své publikaci zabývající se zeměmi, ve kterých se uskutečnily vojenské puče, tvrdí, že taková možnost opravdu existuje. Jde o případy zemí, ve kterých se neuplatňovaly demokratické principy a byly náhle zavedeny společně s demokratickou ústavou. Pak se může, a také se tak dělo, často stát, že demokraticky zvolená vláda, po svém zvolení odloží demokratické hodnoty a věnuje se vlastnímu prospěchu. Za takovýchto okolností, je jedinou složkou společnosti efektivně schopnou navrátit zemi zpět na cestu k demokracii právě jen armáda.[5]

Tento přístup považuje armádu za účastníka vnitřního politického života státu. Nemusí být nutně aktivním aktérem na politické scéně, ale může zastávat velmi důležitou roli v systému brzd a protivah daného systému. Domnívám se, že takovým systémem je Turecko.

1.3. Demokratická forma kontroly armády

Zajímáme-li se o demokratické státy a demokratické formy kontroly, které v těchto zemích panují, nenajdeme jednotné stanovisko, jak by měla být armáda kontrolována, neboť takováto kontrola je z větší části daná historicky. Jak se uvádí ve sborníku Armáda v demokracii. „Nicméně společnou historickou zkušeností je, že vnější obraz a postavení armády v rámci celé státní struktury, a zejména pak její loajalita vůči politickému uspořádání a jeho představitelům, jsou závislé na dvou faktorech: jsou to politické (a ústavně právní) zdroje existence ozbrojených sil a právní důsledky tvořící právní základ pro jejich existenci. Druhá taková historická zkušenost nám pak říká, že funkce armády probíhá tím lépe, čím přesněji je nadefinován její politický cíl, a jak je podpořen vlastní legislativou.[6]

V souvislosti s demokratickou formou kontroly armády jsou nám známy tři kontrolní principy, které by měly být naplněny pro zajištění efektivní kontroly[7].

První princip zní: „Demokratické orgány musí mít pravomoc ve třech následujících oblastech, v rozhodování o válce a míru (demokracie existuje jen tehdy, pokud o těchto věcech rozhodují civilisté), ve velení a kontrole nad armádou (civilní vedení rozhodne o nasazení a maximální možné míře použití armádních složek, avšak armáda sama pak rozhodne o správném průběhu dané akce) a ve formulování bezpečnostní a obranné politiky (armáda zde může figurovat jen jako poradní, ale nikoliv výkonný prvek).[8]

Druhý princip zní: I demokratická kontrola má své meze. „Civilní vedení musí respektovat určité specifické aspekty fungovaní armádních složek. Zároveň v jakýchkoliv otázkách týkajících se bezpečnosti a obrany by měly přihlížet k tomu, co jim radí profesionální důstojníci na tuto problematiku vyškolení. Rozhodnutí bez armádního poradního sboru nemusí být primárně špatná, ale pakliže si většina problémů žádá názoru odborníků, tak u problematiky obrany a bezpečnosti to platí dvojnásob. Zároveň však platí, že ozbrojená moc se nesmí stát silou, která by se podílela na procesu vládnutí, neboť k takovému jednání postrádá jakoukoliv legitimitu.[9]

Reklama

Stát, který si uvědomuje potřebu demokratické kontroly armády, se bude nepochybně potýkat s problémy, jak tuto kontrolu zajistit. Třetí princip tedy zní: Tuto kontrolu je nezbytné zajistit již na úrovní ústavy a je nezbytné přijmout příslušná politická a sociální opatření, jež tuto kontrolu zajistí. Struktura státní moci musí rozdělovat pravomoc nad armádou mezi výkonnou a zákonodárnou moc. Ani jedna z nich by neměla mít možnost vykonávat totální kontrolu, ani výkonná ani zákonodárná by neměla být schopna použít armádu proti sobě navzájem. Armáda tedy musí poslouchat jak výkonnou tak i zákonodárnou moc a obě tyto moci musí ve vojenských záležitostech spolupracovat. Toto vše musí být zajištěno příslušnou legislativou.[10] Je tedy naprosto nezbytné, aby veškeré pravomoci a možnosti armády měly svůj legální podklad, a aby armádní činnost podléhala civilním zákonům a nařízením.

1.4. Nevládní formy kontroly armády

V každé demokratické zemi dochází ke vzniku organizací, které nemají svůj původ ve státní iniciativě, ale v iniciativě občanské. Vznikají takto nevládní celky nebo chceme-li nevládní organizace, které mohou být volně napojeny na armádu a proarmádně zaměřené. Takovými jsou třeba organizace válečných veteránů, sdružení poddůstojníků a další kluby, které armádu podporují. Tyto organizace mají velký vliv na veřejné mínění a dokáží přiblížit jinak oddělené činnosti armády veřejnosti. A tedy i dopomáhají k tomu, že se veřejnost začne více zajímat o záležitosti armády, což vede k jisté formě kontroly, neboť platí teze, že jakmile projevuje veřejnost zájem o dění, které není na první pohled srozumitelné a jim přístupné, pak dochází k určitému zvýšení průhlednosti tohoto dění. V našem případě zájem veřejnosti na dění uvnitř i vně armádě zajišťuje do jisté míry to, že tato instituce bude spíše jednat v rámci platných zákonů.[11] Zde je mimořádně důležité právě to, že nevládní organizace využívají neformální autority, kterou si musely samy svou činností vytvořit. V tomto případě neuvažujeme extrémní situace, kdy armáda ani nepředstírá, že bere nějaký ohled na platnou legislativu, ale vycházíme z toho, že státní civilní kontrola armády je více či méně funkční. Na straně druhé ovšem je pravděpodobné, že organizace napojené nebo spřátelené s armádou budou do určité míry podléhat tendenci přehlížet nedostatky, bez vůle po jejich nápravě.

Ve většině demokratických zemí existují pro kontrolu armády daleko důležitější nevládní organizace, než které jsme uváděli v předchozím odstavci. Mezi tyto organizace patří ty, které jsou nepřátelsky nakloněné jakýmkoliv armádním složkám ve společnosti. A jsou to právě tyto „pacifistické“ organizace, zajišťující maximální možnou kontrolu armády, které ve chvíli, kdy armáda překročí svou pravomoc a dojde k porušení platné legislativy, volají nejhlasitěji po nápravě dané situace a ukazují na chyby, ke kterým došlo. Toto může vést, a v některých případech bohužel i vedlo, k násilnému odstranění takovéto skupiny obyvatel. Zároveň ovšem platí, že tyto organizace díky své primární zaměřenosti vůči armádě, nemusí být objektivními zpravodaji a jejich představy mohou díky tomu být do určité míry nereálné. Zároveň ovšem mají určité místo v komplexu demokratických kontrol.

Můžeme tedy říci, že pro maximální dosažení kontroly nad armádou v demokratickém státě potřebujeme jasné oddělení armády od mocenských pozic, platnou legislativu, přiměřenou, ale ne přehnanou kontrolu armády ze strany civilní moci a v neposlední řadě přítomnost na armádě závislých i nezávislých nevládních organizací. U nevládních organizací je třeba zmínit, že jejich účast v procesu demokratické kontroly armády není samozřejmá. Na jedné straně záleží na samotných organizacích, zda dokáží přicházet s reálnými představami, iniciativami, návrhy a konkrétní činností, ale na druhé straně záleží i na orgánech státní správy a samosprávy a jejích představitelích, zda jsou schopni takové aktivity reflektovat, vést s nevládními organizacemi dialog a přijímat jejich podněty.[12] Forma kontroly armády nevládními organizacemi je někdy velmi obtížná, protože tyto organizace nemají téměř žádné právní zmocnění armádu kontrolovat, narozdíl od civilní správy se v takovém případě jedná o nepřímou formu kontroly. Bohužel, jak se ukazuje v mnoha případech, jedná se o kontrolu daleko efektivnější, než je přímá forma kontroly, kterou má ve své pravomoci stát.

Poznámky

[1] MAY, R.J.; LAWSON, Stephanie; SELOCHAN, Viberto. The Military and Democracy in Asia and the Pacific. ANU Press, 2004. Str.10. ISBN 1-9209420-1-7.

Reklama

[2] Převzato z MAY, R.J.; LAWSON, Stephanie; SELOCHAN, Viberto. The Military and Democracy in Asia and the Pacific. ANU Press, 2004. Str.10. ISBN 1-9209420-1-7.

[3] Van Gils, M.R. (ed.), 1971. The Perceived Role of the Military. Rotterdam: Rotterdam, University Press.

[4] MAY, R.J.; LAWSON, Stephanie; SELOCHAN, Viberto. The Military and Democracy in Asia and the Pacific. ANU Press, 2004. Str.11. ISBN 1-9209420-1-7.

[5] Tamtéž Str.11.

[6] KONRAD-ADENAUER-STIFTUNG, (ed.). Armáda v demokracii. Praha: Konrad-Adenauer-Stiftung, 1999. Str. 24.

[7] Tamtéž Str.25.

[8] Tamtéž Str.26.

[9] KONRAD-ADENAUER-STIFTUNG, (ed.). Armáda v demokracii. Praha: Konrad-Adenauer-Stiftung, 1999, Str.26.

[10] Tamtéž Str.49.

[11] KONRAD-ADENAUER-STIFTUNG, (ed.). Armáda v demokracii. Praha: Konrad-Adenauer-Stiftung, 1999. Str.25.

[12] KONRAD-ADENAUER-STIFTUNG, (ed.). Armáda v demokracii. Praha: Konrad-Adenauer-Stiftung, 1999,Str. 27.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více