Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 4. Cesty možného rozvoje

Autor: Bc. Aleksey Dushtakov 🕔︎︎ 👁︎ 12.380

4. Cesty možného rozvoje Afghánistánu.

V dané kapitole si kladu za úkol naznačit možné cesty rozvoje Afghánistánu, jeho stability, ekonomického a politického rozvoje. Je nutné brát ohled na to, že dnes neexistuje jednotný názor odborníků na to, jakým směrem by se měl konflikt v Afghánistánu rozvíjet. Podařilo se mi najít kolem 20 možných scénářů, avšak každý počítá bud’ s nereálnými předpoklady (například americká přítomnost v Afghánistánu bude omezena na sotva viditelnou, protože hlavní konflikt druhého desetiletí bude probíhat v Izraeli a Palestině), nebo s idealistickými představami (například projekt „věčné“ rozvojové pomoci Evropské unie nebo spolupráce všech islámských zemích s cílem nejrychlejšího ukončení konfliktu).

Válka v Afghánistánu trvá již 10 let, vloni v důsledku útoků povstalců zahynulo přes tisíc civilistů.[260] Tálibán v poslední době sazí na asymetrickou válku v podobě terorismu (stále více sebevražedných atentátů). Poslední zprávy a hodnocení analytiků vůbec neznějí dobře. Náměstek zvláštního zástupce OSN v Afghánistánu R. Watkins řekl, že bezpečnost v Afghánistánu je v nejhorším stavu od doby pádu Tálibánu, že pracovníci OSN sotva mohou vstoupit do 40 % země, včetně Kandaháru a jihovýchodních regionů.[261] Mnozí politologové se shodují v tom, že trend bude pokračovat i nadále, dokud nedojde k zásadním změnám jak uvnitř země, tak ve vztazích s ostatními zeměmi. Vědci, vojáci, politologové, analytici, historici se věnovali otázce, proč tahle válka vůbec začala a co je ještě důležitější, proč ji nelze nebo je tak obtížné ukončit. Samozřejmě, že málokdo se zajímá o dalekosahající perspektivu, neboť i dnes je mnoho nevyřešených problémů. Názorů je nespočetné množství, ve své práci bych chtěl zmínit jenom ty, které jsou z mého pohledu nejrelevantnější a nejlépe potvrzují mé přechozí úvahy.

Reklama

Nejprve si musíme uvědomit, že slova typu „výhra“ či „porážka“ k dnešnímu Afghánistánu nehodí. Naplnění původního cíle – definitivně porazit Tálibán a Al-Káidu – dnes nepřichází v úvahu, protože oba protivníci májí v podstatě neomezené lidské zdroje a jsou s to, nekonečně dlouho vést asymetrickou, partyzánskou válku. Interpretace toho či onoho výsledku dané války je závislá na postoji řešitele a jeho celkovému vztahu k dnešním mezinárodním vztahům. Někdo vidí jen vzpoury Tálibánu, řadění islamistů v FATA či Balúčistánu, nekontrolovatelný růst teroristické moci. Jiný zase upozorní na nové školy, novou ústavu, rozvoj dopravy, zásobování a telekomunikace velkých měst, četné mezinárodní konference a smlouvy. Dokonce i D. Petraeus, současný velitel ISAF, na početné otázky novinářů ohledně úspěšnosti kampaně říkal, že se Severoatlantická aliance nesnažila udělat z Afghánistánu druhé Švýcarsko.[262]

Za druhé, je nutné chápat, že válka v Afghánistánu je dynamická a asymetrická, což znemožňuje jakkoliv důvěryhodné prognózování rozvoje v dalších 10 nebo 20 letech. Viděl jsem názor, že válka ve Vietnamu nebyla desetiletou, ale bylo 10 jednoročních válek. Stejně tak v Afghánistánu krátkozrakost a původní absence promyšlené strategie nás přivedly k tomu, že můžeme uvažovat pouze o několika dalších letech.

Za třetí, definovat dnešního protivníka Ameriky jako Tálibán je sice snadné, avšak nemá opodstatnění. Tálibové jsou etničtí Afghánci, Paštúnové, proto tvrzení, že Amerika válčí proti stále se zvětšující skupině obyvatel Afghánistánu, je namístě, avšak zní absurdně. Navíc jsem ve 2. kapitole ukázal, že dnes jde o hnutí Tálibánu, složeného z několika skupin s různou lokací, různými zájmy a různými veliteli.

Ve svém projevu „A New Strategy for Afghanistan and Pakistan“ B. Obama řekl, že boje o nezávislost Afghánistánu ještě neskončily, a že hrozba Tálibánu je stále přítomná. Také zdůraznil, že plánuje zvyšovat počet armádních a policejních jednotek (134000 a 82000 resp.). Přiznal mimo jiné i problém s drogami, slabou národní podporu afghánského prezidenta. Přesto se Obama odvažuje veřejně slibovat, že Al-Káida bude poražená a Tálibán se nikdy nevrátí k moci.[263] Rovněž dodává, že nemůže garantovat stoprocentní jistotu, avšak američtí vojáci dělají vše možné a nemožné, a že Tálibán i nadále bude neoddělitelným elementem Afghánistánu. Dalším krokem, který se musí podniknout, je zvýšení počtu amerických odborníků přes zemědělství, strojírenství, ekonomiku a právo. Z projevu zcela jasně vyplývá, že Amerika se problémem Afghánistánu skutečně zabývá a dělá vše možné, aby život v zemi byl přijatelnější pro všechny, muži a ženy, cizinci a Afghánci. Mám pocit, že je na čase změnit název války „Enduring freedom“ na „Enduring Partnership“. Můj předpoklad potvrzuje i nedávné vystoupení ve Westpointu ministra obrany R. Gatese (25.2.2011), kde zaznělo: Pravděpodobnost opakování druhého Afghánistánu nebo v Iráku napadení, pacifikace a správa velké země třetího světa – může být nízká. Ale v … „éře trvalých konfliktů takové nekonvenční schopnost budou i nadále zapotřebí na různých úrovních a na různých místech. Hlavně aby bylo možné zabránit přechodu palčivých problémů od fáze růstu do kritické úrovně, která vyžaduje nákladnou a kontroverzní rozsáhlou vojenskou intervenci Ameriky.[264] Nakonec připomenu, že stanovený Obamovou administrativou termín začátku stahování amerických vojsk z Afghánistánu – rok 2014 – je pouze orientační, a generální tajemník NATO loni prohlásil, že Západ musí zůstat v Afghánistánu tak dlouho, jak to vyžaduje situace.[265]

4.1. Tálibán

Obyvatelé Afghánistánu nebo Pákistánu, kteří byli vysoce znechuceni desetiletím války a rozruchy, sociální a politické nestability, což všechno bylo způsobeno činností zahraničních států, se mohou ocitnout v takové situaci, kdy Tálibán může být hodnocen jako osvoboditel, pokud ne Pákistánu, tak Afghánistánu zajisté. Tvrdý kurz Washingtonu na Blízkém východě a v Jižní Asii, finanční krize 2008 a další faktory podkopávají důvěru vůči USA a Západu. Mám za to, že Amerika je dnes v takové situaci, kdy jediným možným řešením v Afghánistánu je pokračovat vykonávat tlak na státy celého regionu, protože již není cesta zpět: smrti tisíců nevinných lidí čím dále více zatahuje jí do afghánské bažiny. Tato situace spočívá v tom, že nejmenší oslabení kontroly nad vládou, státními institucemi, finančními a jinými (například zbraní) toky může vyvolat okamžitou reakci v podobě protizápadních povstání dokonce i mezi relativně stabilními vrstvami obyvatel. Dovolím si odpustit poznámku, že události 11. září, ačkoliv z lidského hlediska byly otřesné, mohly být využity Amerikou pro vytvoření své nové geostrategické akce, která potenciálně mohla vést k výhodným změnám geopolitického procesu. Nicméně skutečnost je taková, že rozvoj probíhal v trochu jiném směru, než se vyžadovalo. Podle většiny dostupných informací válka v Afghánistánu nebude ukončena ani v dalších 5 – 10 letech, její nákladnost a antipopularita bude růst. Očekáváné stahování vojsk není v plném souladu s původním plánem kontroly regionu, protože sebemenší oslabení pozic bez váhání využijí Tálibové a další seskupení. Tálibán, vládnoucí v Afghánistánu v roce 2020, je tedy scénář s dostatečně velkou pravděpodobností. Možný rozvoj situace je například takový: Tálibán poskytuje území Afghánistánu svým ideologicky blízkým skupinám z Pákistánu a Íránu, spolu útočí na „jaderný“ Islámábád, připojují „zodpovědný“ Bagdád a jdou k svaté zemi Izraele, kde hrozbou jaderné války zabraňují vstupu Ameriky a Evropy. Následné připojení blízkých severoafrických států a islámská povstání po celém světě - to jsou možné následky, které ani jeden dnešní radikál nebude chtít.

4.1.1. Vyjednávání s Tálibánem

Reklama

O možné dohodě s Tálibánem jsem již psal v kapitole třetí, zde provedu rekapitulaci a zhodnotím její důsledky. Připomenu, že v roce 2001 administrativa G. Bushe odmítla vyjednávání s Tálibánem, který ukrýval Al-Káidu a spolupracoval s ní v terorismu. Situace se během 10 let změnila. Tvrzení Karzáího z roku 2004, že Tálibán jako hnutí již neexistuje, se zcela překrývá jeho prvními návrhy příměří v roce 2007.[266] Poslední změny americké strategie v Afghánistánu (konec 2010) svědčí o tom, že vojenské operace nemají potřebný úspěch, a Amerika začíná pomalu uvažovat o přechodu z bitevního pole k zasedací místnosti, tedy o politickém, mírovém regulování konfliktu. Dnes je velice populární psát, že válka nemá vojenské řešení. Myslím si, že ukončení války sílou vždy bylo a bude připadat v úvahu velitelů, ale je nutné zvažovat, zda jedna či druhá strana ve válce je schopna zaplatit za to potřebnou cenu.

Kromě již zmíněných problému vyjednávání, dodnes stále není známo s kým vyjednávat a není stanoveno, kdo bude vyjednávat. V létě 2010 schůze 1600 afghánských kmenových a náboženských lídrů pověřila Karzáího otevřeně vyjednávat s povstalci. Tálibán se schůze nezúčastnil, avšak určité znaky jeho ochoty k dohodě podle novinářů byly.[267] Hlavní podmínkou Tálibánu bylo a je stažení všech zahraničních vojsk z území Afghánistánu. H. Clintonova naproti podmiňuje začátek vyjednávání reintegrací Tálibů, která mezi jiné spočívá v přerušení všech kontaktů s Al-Káidou a dalšími teroristickými sítěmi.
Jedním z návrhů je odsunout problém zvaný Tálibán na druhé místo ve vojenském slova smyslu a povýšit ho politicky na místo první, vyjednávat o možném podílu představitelů Tálibánu na vládě v Afghánistánu, o založení politické strany, o plné kontrole vlády Tálibánem. Scénář lze zpochybnit proto, že Afghánistán není jediná země, kde sídlí Tálibán, tedy i kdyby se tzv. umírněné křídlo Tálibánu chtělo na vládě v Afghánistánu podílet, Paštúnové na pákistánském území se svých historických ambicí logicky nevzdají, Al-Káida neztratí podporu ani nebude čelit mohutnému odporu slabého Afghánistánu, v jehož vládě nebude ani jeden z významných polních velitelů. Navíc Karzáí opustí prezidentský kabinet v roce 2014, zároveň oslábne síla ISAF. Jsem si jistý, že za takových okolností Tálibán na žádné ústupky souhlasit nebude.

Ovšem je nutné si uvědomit, že možný návrat Tálibánu neznamená zároveň návrat Al-Káidy. Před rokem 2001 mezi Omarem a bin Ládinem byly určité neshody ohledně teroristické války vůči Americe. Ale jsem přesvědčen, že Amerika nebude zkoušet své štěstí a o bezpodmínečném návratu Tálibánu spolu se stažením svých vojsk nemůže být ani řeč. Přijmeme - li za pravdu skutečnost, že Tálibán není jednotné hnutí, a ne každý velitel ozbrojené skupiny usiluje o džihád, vyjednávání mohou v dlouhém horizontu přinést „své ovoce“.

Zřejmě nejlepším strategickým řešením, ačkoliv ne nejlepším reálným, z něhož by pak vycházela taktika boje s Tálibánem, bude přeshraniční spolupráce a koordinace. Jedná se o sousedy Afghánistánu – především Pákistán (má zájem o roli mediátora vyjednávání, ale ne o odchod amerických vojsk, má vliv na svou část Tálibánu), ale také Indii (má vnitřní problémy s islamisty, nemá zájem o návrat Tálibánu), Čínu (s interním šíitským odporem v islámských částech země vůči Pekingu, nemá zájem o přítomnost amerických vojsk v regionu), Rusko (má neklidný muslimský jih a zájem o bezpečí svých hranic) a Írán (kde operuje sunnitský Tálibán, má zájem o stabilní, ale nesunnitský Afghánistán). Tálibán by tak mohl přijít o výhodu dosud všudypřítomné mezinárodní netečnosti, ve skutečnosti znamenající jeho podporu. Podle H. Kissingera by se otevřela cesta k vytvoření silné afghánské centrální vlády.[268] Dosáhne ale tato globální strategie až do paštúnských vesnic, změní jejich mentalitu, vykoření jejich odpor vůči všemu, co reprezentuje „náš“ svět?

4.2. Saigonské déjà vu

Profesor T. Johnson, s jehož názory jsme se setkali v úvodu k sovětské válce, porovnává válku Ameriky ve Vietnamu a v Afghánistánu.[269] Kromě vnějších obdobných rysů hovoří také o vnitřních příčinách neúspěchu: „Amerika [v obou případech] důsledně a hluboce špatně pochopila povahu nepřítele, proti kterému bojovala… Ve Vietnamu Spojené státy trvaly na válce proti komunismu, zatímco nepřítel vedl válku národního sjednocení. V Afghánistánu Spojené státy i nadále trvají na boji proti sekulárním povstáním, zatímco nepřítel bojuje v džihádu. Je těžké porazit nepřítele, kterému nerozumíš…. Amerika prohrála válku ve Vietnamu kvůli fatální spojitosti politických a vojenských chyb, a naprosto stejná situace je k vidění dnes v Afghánistánu. Taktika armády – „find, fix, and destroy“ – měla být zaměněna na zajištění civilních obyvatel vesnic. Téměř stejně mnoho personálu v Afghánistánu má na starosti rozvoj venkova kolik jich bylo ve Vietnamu s cílem pacifikace (dnešní team-building) - asi 4 %. Zbylých 96 % se zabývá ozbrojeným pronásledováním negramotných chlapců na venkově. Kábul je Saigonské déjà vu: vláda, kterou nejméně 85 % obyvatel považuje za legitimní, je podle mnoha expertů sine qua non úspěšné vojenské operace takového typu. Po převratu, při němž byl sesazen a zabit Ziem (Diem), to nebylo možné ve Vietnamu, kde nekompetentní a zcela zkorumpované vlády se měnily jedna po druhé, ani jedna neměla úctu v národě. Kábulská vláda také nikdy nebude legitimní, protože demokracie v Afghánistánu není zdrojem legitimity a nikdy takovým nebyla. Legitimita posledních několik set let pocházela výhradně ze zdrojů náboženských a dynastických. Ročně zhruba 10 Afghánců ztrácí důvěru zahraničním vojskům a pokládá předchozí svržení Tálibánu za správné.[270] V roce 2008 64 % Afghánců byly pro vyjednávání s Tálibánem, které musí vést k jeho politické angažovanosti,[271] o 30 % se snížil občanů, které jsou spokojeni s Karzáího vládou.[272]

Tzv. neo - Tálibán je ve své podstatě stejný s tím z 90. let, tedy je převážně paštúnské ideologické hnutí, které bojuje proti zahraničním interventům a těm, kdo je podporuje. V představení Paštúnů, kteří nejsou členy Tálibánu, zahraniční vojska jako v 80. letech okupují jejich území a podporují vládu, kterou vlastnoručně vytvořila. Neschopnost vlády kontrolovat větší část území a poskytovat základní služby obyvatelstvu nejen oslabuje všechna úsilí rekonstrukce mezinárodního společenství, ale odsuzuje Afghánistán velkému nebezpečí terorismu, návratu k přirozenému pro tuto zemi kmenovému uspořádání a potenciální občanské válce. Afghánistán nikdy neměl silnou centrální vládu, místo toho vláda v Kábulu řídila jednotlivé části státu přes pověřené lokální lídry, kteří měli určitá privilegia nebo byli udržováni v mocenské rovnováze mezi sebou.[273] To, že dnešní situace na jihu a na východě je špatná, neznamená, že v jiných částech stát dokázal zajistit bezpečí, ale že svěřil svou moc lokálním warlordům.[274] Posílení slabého centru na úkor mocnější autonomní správy lokální se neosvědčí. Historická decentralizace přinesla rozsáhlý systém mocenských struktur, norem a pravidel, které nesmí být vynechány při budování nového státu.

4.3. Humanitární a ekonomická pomoc

Dnes humanitární pomoc je poskytována množstvím zahraničních organizací, které bez spolupráce s vládou Afghánistánu sází na poskytování pomoci (hlavně pitná voda a potraviny) v menších lokalitách. Taková taktika není dlouhodobě udržitelná ani žádoucí. Humanitární pomoc nepochybně zlepšuje bídnou situaci v Afghánistánu. Má ale jednu negativní stránku: pokud je poskytována penězi, podporuje korupci. Proto zde vidím nutnou změnu v taktice, a sice větší projekty budování infrastruktury (především doprava, zavlažování, zemědělství) se zapojením civilních expertů především z místních kapacit a ze sousedních zemí. Otázka ale je, zda Evropa, coby největší poskytovatel humanitární pomoci, bude ochotná zvyšovat své výdaje za předpokladu rostoucího nebezpečí (méně vojenské ochrany).

Myslím si, že rozvojové projekty musí brát ohled především na místní tradice, vyplývající z islámu. Islám je sjednocující multietnický stát myšlenkou, hraje a bude hrát významnou roli a je řazen nad zákony světské. Veškeré tradice a zvyky, na kterých lpí i ta nejvzdělanější vrstva, jsou odvozeny z islámu. Snížení úrovně negramotnosti, zmenšení rozdílů mezi vesnicí a městem, vlastně přechod od feudalismu na nový stupeň společenství - to jsou dnešní prvořadné úkoly. Pokládám za dlužné zmínit, že stejný program měla vláda již v roce 1978, kdy byl vyhlášen program rozvoje země v duchu socialismu: pozemková reforma, posílení armády, vyřešit otázku národností a kočovníků, zajistit rovnoprávnost žen, vědeckým plánováním upevnit státní sektor ekonomiky, odstranit negramotnost a nezaměstnanost, zavést povinné a bezplatné školní vzdělání pro děti.[275] Je vidět, že ani tehdy ani dnes nic nového vymyšleno nebylo. Rozdíl jedině spočívá v tom, že po demokratické revoluci vláda se opravdu snažila něco napravit a za nedlouhé dva roky ji podařilo více, než Američanům za deset. Pomoc ze zahraničí musí být pomocí, nikoliv vnucováním.

Reklama

I když se podaří obnovit stabilitu v Afghánistánu či zesílit integraci kmenových území do pákistánského politického systému, budou na světě existovat další místa postižená konfliktem, která islamisté využijí. Nicméně zamezit jejich šíření a vlivu se určitě dá. Jak ukázala zkušenost vlády Tálibánu v Afghánistánu, pokud se dostanou k moci, nemají žádnou vládní strategii – jsou nuceni vládnout brutálním násilím a tím, že znehybňují ekonomiku, jsou do velké míry závislí na externích zdrojích. Jednou z cest je proto snaha přimět státy a uskupení, které je financují kvůli jiným geopolitickým cílům, aby pochopily, že podpora takových hnutí s sebou nese vedlejší účinky, jež se mohou obrátit proti tvůrcům samotným, jak ukazuje například současná situace v Pákistánu.[276]

4.4. Územní změny, (kon)federace

Nepříliš často se v mediích vyskytuje plán budoucnosti Afghánistánu federativního uspořádání. Možností jsou tři: bud’ se Afghánistán rozdělí na dvě téměř nezávislé části (nejspíš podle hranice, která oddělovala Severní Alianci od části Tálibánu v 90. letech), nebo se Pákistán a Afghánistán spojí dohromady politicky, ekonomicky a samozřejmě vojensky, nebo dojde k sjednocení Paštúnů z Afghánistánu a Pákistánu, zrušení Durandovy linie a následné vytvoření nového státu (řekneme Paštúnistán[277]). Bohužel ani jedna možnost není reálná.

Pro první možnost svědčí to, že Afghánistán není stát národní, ale je tvořen mnoha kmeny a etniky (jenom Paštúnů je přes 60 kmenů),[278] které spojuje pouze islám. Rozdělení Afghánistánu povede k oslabení bez toho slabé státní moci, ekonomické degradaci, holosti před Tálibánem nebo jinými skupinami. Občanská válka je velice pravděpodobná. Spojení Afghánistánu s Pákistánem do nějaké podoby unie by mohlo snížit nebezpečí obou států a posílit spolupráci na hranicích. Avšak slabá moc Afghánistánu a jaderná hrozba Pákistánu nedovolí ani Americe, ani Indii, aby se tento projekt realizoval.

4.5. Mezinárodní islámská organizace, ústřední stát islámu

V islámském světě je mimořádně silná role duchovního vůdce (duchovní učitel imám). Na rozdíl od například západní nebo hinduistické civilizací islámský svět postrádá takový stát, který by se dalo nazvat „ústředním“ (S. Huntington: „core state). Ústřední stát je stát se silným ekonomickým a vojenským potenciálem, který má v rámci své kultury (potažmo vzhledem k dalším státům náležejícím k jiným kulturám) velkou autoritu (nebo též vliv či moc). Tato autorita pak umožňuje určitému státu vystupovat jako ochránce ostatních států stejné kultury (popř. i ostatních kultur, má - li dostatečný vliv) či jako arbitr při mezinárodních sporech a mnohem snáze prosazuje svoje zájmy než ostatní státy. Dosud se ani jednomu z muslimských států nepodařilo stát se ústředním, proto musíme mluvit o mezinárodních organizacích. Máme na výběr dvě: Organizace islámské konference (OIC) a Ligu arabských států (LAS). První má 57 členů (Afghánistán je členem), a je druhou největší IGO světa (po OSN), druhá má 22 členy (Afghánistán není členem). Obě se zavázaly v zakládajících úmluvách přispívat míru a bezpečí, podporovat mírová řešení uvnitř islámského světa a s ostatními státy, poskytovat členským státům kolektivní obránu a rozvojovou pomoc, chránit dobrou pověst islámu, vést boj proti hanobení islámu a podporovat dialog mezi civilizacemi a náboženstvími.[279],[280]

Tahle ustanovení zní stejně hezky jako Charta OSN, ačkoliv skutečnost se značně liší od ideálu. Experti se dnes shodují v tom, že spolupráce Ameriky (NATO) s danými organizacemi (spíše s první) je nutná pro stabilizaci Afghánistánu, avšak se obávají, že je stěží možná v souvislosti s postojem daných organizací v některých oblastech (jde především o vztah mezi Izraelem a Palestinou – obvinění Izraele z porušování lidských prav v Gaze, antisemitismus,[281] negativní postoj k irácké válce atd.). Zásah OIC do afghánského konfliktu je ve srovnání s OSN, NATO či EU zatím malý a představuje spíše konference, než činnost. Představitel OIC v Afghánistánu M. Zaman má úkol hodnotit situaci a navrhovat projekty, které mohou zlepšit stav země.[282] Tohle je podlé mého názoru směšně málo od organizace, která musí spojovat přes 1, 5 miliardy muslimů a zavázala se přispívat k míru a rozvoji svých členu. Afghánistánu nejde primárně o pomoc humanitární, ale o sjednocení strategie islámských států, které ho obklopují.

4.6. Scénář

Nakonec bych rád představil jeden z mnoha scénářů, který byl vypracován vědeckou skupinou Postupimské vysoké školy, složenou z P. La Baumeho, K. Hentschela a M. Tiedemanna pod vedením profesorů B. Müllera and M. Steinbeisa. Rozhodl jsem se ho začlenit do své práce z toho důvodu, že ačkoliv neodráží úplnost kritické situaci v Afghánistánu, nabízí hezké grafické provedení řady věcí, o kterých jsem dosud psal, a není v rozporu s mými předchozími úvahami. Scénář se nachází v přílohách, oddíl „Scénář“.

Poznámky

[260] LONDONO, Ernesto; HAMDARD, Javed. The Washington Post. 26.02.2011 [cit. 2011-03-19]. Afghanistan civilian casualties spike; officials say 200 killed in 2-week period. Dostupné z WWW: http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2011/02/26/AR2011022603342_2.html.

[261] The Associated Press. The Independent. 24.02.2011 [cit. 2011-03-19]. Afghan security worst for 10 years, says UN. Dostupné z WWW: http://www.independent.co.uk/news/world/asia/afghan-security-worst-for-10-years-says-un-2223699.html.

[262] SOLODOVNIKOV, Mihail. Vesti.ru. 08.10.2010 [cit. 2011-03-19]. Za devjat' let okkupacii Afganistana NATO ne dobilos' mira. Dostupné z WWW: http://www.vesti.ru/doc.html?id=398450.

[263] AFP. Google news. 07.02.2011 [cit. 2011-03-19]. Taliban will not win back Afghanistan: Obama. Dostupné z WWW: http://www.google.com/hostednews/afp/article/ALeqM5iw-HYHjeV4jrEGYvguAMEWLiThjw?docId=CNG.c970e20b7c30f2afe95cf0ec00d03443.701.

[264] U.S. Department of Defense. Defense.gov. West Point : 25.02.2011 [cit. 2011-03-17]. Speech. Dostupné z WWW: http://www.defense.gov/speeches/speech.aspx?speechid=1539.

[265] KIRKUP, James. The Telegraph. 20.10.2010 [cit. 2011-03-19]. Lisbon: Nato leaders endorse Afghanistan 2014 withdrawal date. Dostupné z WWW: http://www.telegraph.co.uk/news/uknews/defence/8148560/Lisbon-Nato-leaders-endorse-Afghanistan-2014-withdrawal-date.html.

[266] JALALI, Ali. Afghanistan : transition under threat. Str. xvii

[267] HEPINSTALL, Sonya. Reuters. 06.06.2010 [cit. 2011-03-19]. INTERVIEW-Holbrooke: reformed Taliban in Afghan govt not wrong. Dostupné z WWW: http://www.reuters.com/article/2010/06/06/idUSLDE6550HF.

[268] NOVÁK, Martin. Afghánistán je bitevním polem Indie a Pákistánu. Mezinárodní politika. 2009, XXXIII, 11-12, s. 31-33. ISSN 0543-7962.

[269] JOHNSON, Thomas; MASON, Chris. Foreign Policy. 20.08.2009 [cit. 2011-03-18]. Afghanistan is today’s Vietnam, No question mark needed. Dostupné z WWW: http://www.foreignpolicy.com/articles/2009/08/20/saigon_2009

[270] CORDESMAN, Anthony; MAUSNER, Adam; KASTEN, David. Winning in Afghanistan : creating effective Afghan security forces. Str. 22

[271] tamtéž. Str. 23

[272] tamtéž. Str. 24

[273] JALALI, Ali. Afghanistan : transition under threat. Str. 27

[274] BAKHSH RAIS, Rasul. Recovering the Frontier State : War, Ethnicity, and State in Afghanistan. Str. 113

[275] MAREK, Jan. Afghánistán : stručná historie států. Str. 55

[276] VESELÁ, Věra. Afghánistán je z velké části rukojmím širších mezinárodních vztahů. Mezinárodní politika. 2009, XXXIII, 11-12, s. 39-42. ISSN 0543-7962

[277] SABAHUDDIN, Abdul. History of Afghanistan. 1st ed. New Delhi : Global Vision Publishing, 2008 [cit. 2011-03-19]. European influence in Afghanistan, s. 64. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=XfDYtxfOvTYC. ISBN 8182202469.

[278] Encyclopædia Britannica. Encyclopædia Britannica Online. c2011 [cit. 2011-03-19]. Pashtun. Dostupné z WWW: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/445546/Pashtun.

[279] Jewish virtual library. c2002 [cit. 2011-03-19]. Joint Defense and Economic Cooperation Treaty Between the States of the Arab League. Dostupné z WWW: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Peace/arabdef.html.

[280] Organisation of The Islamic Conference. c2010 [cit. 2011-03-19]. About OIC. Dostupné z WWW: http://www.oic-oci.org/page_detail.asp?p_id=52. Přístup z anglické verze stránek, oddíl „About OIC“.

[281] CNN. Maria Ressa. 17.10.2003 [cit. 2011-03-19]. Mahathir attack on Jews condemned. Dostupné z WWW: http://edition.cnn.com/2003/WORLD/asiapcf/southeast/10/16/oic.mahathir.

[282] The International Center for Not-for-Profit Law. c2008, 28.01.2011 [cit. 2011-03-19]. Organization of the Islamic Conference. Dostupné z WWW: http://www.icnl.org/knowledge/ngolawmonitor/oic.htm.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více