Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 3. Spolupráce států Asie

Autor: Bc. Aleksey Dushtakov 🕔︎︎ 👁︎ 16.760

3. Spolupráce států Asie v Afghánistánu

Úkol, který by měl být splněn v této kapitole je následující: vyhodnotit možné kladné a záporné přínosy z účasti v konfliktu zemí Šanghajské organizace pro spolupráci (zejména Ruska a Číny), Pákistánu a Íránu a podílu těchto subjektů na dosažení stability v regionu. Dokončením této části práce bych se rád dostal blíže k splnění hlavního cíle práce – podívat se na válku Afghánistánu a Ameriky z jiného ideologického, ekonomického, politického úhlu, široce pojmout příčiny konfliktu a naznačit možné cesty rozvoje v Afghánistánu a regionu.

3.1. Střední Asie, Rusko a Šanghajská organizace pro spolupráci

Americká politika v regionu nikdy nebyla konzistentní ani nebyla vedena holistickou strategií. Naproti tvůrci politiky ve Washingtonu vždy reagovali na události uvnitř nebo vedle Afghánistánu, po zhodnocení závažnosti situace a jejího dopadu na americké regionální či globální zájmy byla přijímána patřičná opatření.[181]

Reklama

APRSS uznává, že všechny sousední země Afghánistánu mají legitimní právo a důležitou roli v stabilizaci země, přičemž jejich činnost musí počítat se zachováním a posílením suverenity a územní integrity Afghánistánu[182]. Jelikož posílení bezpečnosti a zlepšení spolupráce jsou vzájemně se doplňující cíle, asijské státy by měly posilovat regionální kooperaci a odstraňovat vzájemné obchodní bariéry. Dosažení úspěchu v Afghánistánu (ačkoliv samotný pojem „úspěch“ může být chápán různě) je podmíněno přechodem od převahy vojenských akcí k převaze akcí civilních (ovšem bez zřejmého oslabení kontroly hraničních oblastí nebo striktního dodržování dosaženého pořádku na státní a provinciální úrovních), spoluprací s americkými partnery (jde především o spojence uvnitř NATO, poté Pákistán, Rusko a další) a mezinárodními organizacemi vládními a nevládními (jde především o lepší koordinaci a regulaci činnosti mezi Amerikou a dalšími členy NATO, mezi Amerikou a Evropskou unií, mezi Amerikou a státy Střední Asie, o vytváření jednotné strategie).

Geograficky nejednoznačně oddělená oblast Střední (Centrální) Asie zahrnuje Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Turkmenistán a Tádžikistán. Poslední tři hraničí s Afghánistánem, a spojuje je s ním ekonomické vztahy a kulturní tradice. Pro státy Střední Asie je Afghánistán bariérou a zároveň můstkem, který je spojuje s jižní částí Asie. Klidný, přátelský a bezpečný Afghánistán je pro ně podstatně lepším spojením s jihovýchodní Asií, než Afghánistán s občanskou válkou, která může silně porušit jejich energetické tranzitní cesty.[183] Úspěšná strategie v Afghánistánu nemůže končit jeho státními hranicemi ani hranicemi sousedního Pákistánu (kde se údajně nacházejí bojové jednotky a výcvikové tábory Al-Káidy a několika jiných teroristických organizací), ale zahrnovat celou Střední Asii. V posledních letech se v regionu vytvořila mocenské sféra, jejíž pravidla se budou řídit klasickým koncertem velmocí, konkrétně USA, Ruskem, Čínou, Pákistánem, Indií. Úlohou Spojených států by bylo iniciovat takový dialog mezi „nástroji“ koncertu, který by je přivedl k finální dohodě.[184]

3.1.1. Rusko

Rusko se může „chlubit“ zkušenostmi v Afghánistánu, a zatím nepřipadá v úvahu, že by se zúčastnilo konfliktu jinak, než zapojením civilními experty do poválečné rekonstrukce Afghánistánu. Nicméně je scestné si myslet, že zájmy Ruska v této válce spočívají pouze v poskytování rozvojové pomoci. Každý stát má zájem, aby na jeho hranicích nevypukly konflikty. Pokud je to pro Rusko důležité, musí se rozhodnout, kolik je za to připraveno platit.[185] Tím samozřejmě nemám na mysli hranice územní, ale hranice ekonomických a politických zájmů, o které Rusko po rozpadu Sovětského svazu nepřišlo.

Motivy jednání ruské zahraniční politiky vůči státům blízkého zahraničí mají následující dimenze: vztah k ruským menšinám žijícím v zahraničí (hlavně Kazachstán), tvorba bezpečnostního kordonu proti hrozbě terorismu, organizovaného zločinu a pašování drog, podíl na využití nerostného bohatství.[186] Hlavně ale jde o ekonomické vztahy a obranný sektor. Navíc, pokud bychom se dopustili přirovnání sovětských vztahů ke vztahům mezi koloniemi a metropolií, můžeme tvrdit, že dnes jsou obě strany na sobě závislé: závislost ruských výrobců na subdodavatelích z bývalých svazových republik, tranzit energetických surovin (jejich producenti jsou zatím silně závislé na tranzitu ropy a plynu přes Rusko západním směrem), obchod Ukrajiny, Běloruska a Moldávie, vázaný na ruské importéry, deficit intelektuálního potenciálu některých republik, který je zmírňován ruskými specialisty.[187] Ochota Ruska investovat vlastní finance je nejen hlavní podmínkou k vytvoření různých celních svazů, ale je rovněž předpokladem úspěchu vojenských aliancí. Po dlouhou dobu byla hlavním důvodem spolupráce v rámci Smlouvy kolektivní bezpečnosti (později ODKB) pro řadu států možnost levně nakupovat ruskou vojenskou techniku. Pro středoasijské země ohrožené islámským extremismem se ale postupně stala hlavní pohnutkou jejich snahy o zvýšení akceschopnosti ODKB a Šanghajské organizace pro spolupráci, jejímž členem je i Čína, snaha čelit právě tomuto nebezpečí.[188]

Boj“ o vliv ve Střední Asii začal již před 11. září 2001, když americký prezident B. Clinton zahájil „diplomacii ropy a ropovodů“, avšak jeho snahy omezit vliv Ruska v regionu nebyly příliš úspěšné.[189] Po r. 2001 se klíčovým faktorem vlivu stala vojenská přítomnost. Zůstaly zde četné vojenské základny, jejichž sít’ se Moskva dále snaží optimalizovat. V Kazachstánu se nachází kosmodrom Bajkonur, radarová stanice, tvořící protiraketové silo, v Kyrgyzstánu je letecká základna Kant, základna pro testování protilodních zbraní, v Tádžikistánu je vojenská základna a komplex kontroly kosmického prostoru, v Uzbekistánu se nachází vojenská základna Karši - Hanabad.[190]

Reklama

Rusko nejeví zájem o přítomnost Ameriky ve Střední Asii a snaží se podřídit celý region svému diktátu.[191] Jeho motivace je odůvodněna snahou vytvořit exkluzivní uzavřený obchodní a ekonomický blok, konsolidovat euroasijské hospodářské společenství (obchodní, celní a měnovou unii), posílit kooperaci s Kazachstánem v oblasti energetiky (s cílem zabránit kooperaci posledního s Čínou nebo Západem), obnovit spolupráci zpravodajských agentur, zesílit vojensko – technickou spolupráci (včetně podřízení výrobních kapacit ve Střední Asii ruskému obrannému průmyslu) a snahou vytvořit nové nástroje společných akcí. Spory kolem americké základny Manas v Kyrgyzstánu jasně ukazují, že Rusko neváhá dávat najevo své privilegované zájmy ve vztazích se zeměmi SNS a přednostní právo se zbavovat soupeřů.[192] Přes veškerá prohlášení Ruska o ochotě spolupracovat s Washingtonem v boji proti terorismu ve skutečnosti jde Rusku více o zachování neo - imperiálního dědictví než o válku s terorismem. Proto Washington nemůže jednoduše spoléhat na řeči Ruska ohledně kooperace ve Střední Asii či Afghánistánu. Rusko usiluje o kooperaci v Afghánistánu, ale jenom při zajištění svých imperiálních nároků v regionu, které teoreticky mohou vyvolat jen větší nestabilitu.

Moskva se ve skutečnosti obává, že NATO a Spojené státy prohrávají a snaží se nějakým způsobem zajistit před možnými následky. Proto když prezident H. Karzáí cítil oslabení podpory z Washingtonu a obrátil se na Moskvu s prosbou spolupráce (konkrétně prodej zbraní Afghánistánu), Rusko odvětilo souhlasem, ale podmínilo spolupráci politickou dohodou mezi Ruskem a Amerikou, jejichž diplomatické vztahy byly narušeny v důsledku války v Gruzii.[193] Podle mého názoru takový výměnný obchod je příznakem absence holistické strategie Ruska v regionu.

Existuje názor, že jediná možnost stabilizace situace v Afghánistánu z hlediska ruského zapojení je nabídka spolupráce Rusku v rámci ISAF. Rusko by mohlo nést odpovědnost za PRT v severních provinciích, hraničících s Tádžikistánem, civilní týmy by měly být podpořeny bezpečnostním personálem. Já jsem ale přesvědčen, z vlastních zkušeností a na základě odborné literatury, že větší než současná účast Ruska je malo pravděpodobná. Klíčový problém spočívá v zapojení Ruska do politického rozhodování ohledně Afghánistánu: Rusko není členem NATO. Možným řešením je rozšíření pravomocí NATO - Russia Council nebo vytvoření speciálního orgánu s rozhodovacími pravomocemi. Kromě toho, Sovětské zkušenosti v Afghánistánu jsou příčinou velké skepse a malého nadšení z angažovanosti v Afghánistánu. Zatímco Rusko tvrdí, že se dosud nezbavilo „afghánského syndromu“ a nepošle vojska do Afghánistánu, ideje začlenění Ruska do konfliktu a do procesu rozhodování v NATO, natož rozdělení Afghánistánu na několik sfér vlivu a ruská (vojenská) přítomnost v Afghánistánu vyvolávají spory na obou stranách.

Ruský negativní postoj lze shrnout takto: americké základny jsou nutné zlo, a lze je tolerovat jen do té doby, dokud jsou využívány v boji proti Tálibánu, tedy v rámci antiteroristické činnosti; v jiném případě (prosazování něčích extra - regionálních zájmů) musí pryč. Obě země tak spolupracují v rámci protiteroristické kampaně a jsou ochotny strpět vzájemnou vojenskou přítomnost. Já bych ale viděl v amerických vojskách také pojistku proti čínskému postupu a garanci udržení relativní stability středoasijských republik přes humanitární pomoc. Ponechání Ruska volnému provádění své zahraniční politiky ve Střední Asii odsoudí tento region a Evropu k nekonečné závislosti na energetické politice Ruska. Rusko již několikrát použilo „energetickou zbraň“ (Ukrajina 2008,[194] Bělorusko 2010[195]) pro ovlivnění své zahraniční politiky a pokárání států, které jeho požadavkům nevyhověly.

3.1.2. Šanghajská organizace pro spolupráci

Dalším „trnem v oku“ Ameriky je relativně nová (vznik 2001) Šanghajská organizace pro spolupráci. Jde o mezivládní mezinárodní organizaci, která spojuje Rusko, Čínu, Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán a Tádžikistán v oblastech politiky, obchodu, ekonomiky, vědy, techniky apod.[196] V rámci ŠOS působí regionální antiteroristická struktura RATS. Hlavní misí organizace kromě ekonomické spolupráce je boj proti tzv. třem zlům: extremismu, separatismu a terorismu.[197] Určité obavy Ameriky jsou vyvolány tím, že v jejím zájmovém regionu vznikla organizace, jejíž členské státy obsadily 30 mil. km2 plochy (3 / 5 Eurasie) a dohromady čítají 1. 5 miliardy lidí (1 / 4 světové populace), 2 z nich jsou velmocemi s jaderným arzenálem, mnohé s bohatými přírodními zásobami a dobrou ekonomickou dynamikou, většina má k Americe přinejlepším neutrální postoj. Daná organizace je zatím pouze poradním klubem, v jehož rámci probíhá koordinace bilaterální spolupráce členů, avšak jeho potenciální síla je značná. Lze ovšem spatřit nedostatek společných strategických zájmů a poněkud protichůdné směry zahraniční politiky dvou klíčových členů ŠOS – Ruska a Číny (Rusko nemá tak velký zájem o přístup k surovinám, jak o způsob jejich distribuce, Čína hledá největší a nejlehčí přístup k surovinovým zdrojům) – což je faktor, který brání organizaci stát se bezpečnostním orgánem, schopným operovat mimo svůj úzce regionální rámec, de facto mimo teritorium svých členů.[198] Nicméně čínsko - ruská spolupráce ve Střední Asii omezuje manévrovací prostor Západu v tomto regionu. Demokratické západní země jen stěží mohou otevřeně podporovat diktátorské režimy ve Střední Asii, takže zbývá jediná možnost, a sice hospodářské pronikání do oblasti a nabídka ekonomicky lepších alternativ ke spolupráci s Ruskem a Čínou.[199]

Role ŠOS jako silné regionální organizace je významná zejména v oblasti těžby a tranzitu energie, dopravních a telekomunikačních sítí a přeshraničního obchodu. S geografického hlediska může být přijat dalším členem Afghánistán, zejména když o členství usilují Pákistán a Indie.[200] Afghánistán se nachází mezi státy, bohatými přírodními zdroji, a státy, které o tyto zdroje mají zájem. Takový faktor mu dává dobrou šanci stát se „mostem“ mezi státy regionu a zároveň může zabránit „afghánizaci[201] postsovětských islámských republik. Navíc všechny dnešní stálé členy ŠOS jednoznačně mají zájem o stabilní a rozvíjející se Afghánistán.

Bohužel ŠOS má dnes velice omezené schopnosti efektivně zasáhnout do afghánské války. Důvodů je několik: organizace nemá prostředky na vytvoření jakéhosi protipólu NATO, OSN nebo EU, nemá zájem stát se podpůrnou silou NATO (velmocenské ambice), účast pouze v několika oblastech (například vojenská spolupráce nebo sociální) vyžaduje souhlas Afghánistánu, NATO, pro který zatím neexistuje dohoda, plán rozdělení Afghánistánu na sféry působení (například severní část bude pod civilní správou zemí ŠOS) je odmítán samotným Afghánistánem, drogový problém lze jen těžko řešit bez členství Afghánistánu, Pákistánu a Íránu atd. Reálnou možností zapojení ŠOS do konfliktu vidím v posílení hraničních vojsk Tádžikistánu vojáky Ruska nebo Číny, které zabrání šíření drog do Ruska a Evropy.

3.1.3. Ekonomická spolupráce

Nedávní prioritou pro administrativu Obamy bylo vyjednávání se státy Střední Asie (Tádžikistán, Uzbekistán) a Ruskem o projektu nové alternativní zásobovací trasy do Afghánistánu.[202] Všechny středoasijské státy kromě Kyrgyzstánu povolily transportaci nevojenských nákladů přes své území,[203] Kazachstán a Rusko dovolily i využití svých leteckých koridorů pro potřeby NATO. V roce 2008 zhruba 80 % dodávek byly přepravovány přes Pákistán (konkrétně přes Khyber pass), avšak tato nebezpečná cesta byla nejednou atakována Tálibánem a bojovníky z Pákistánu.[204] Projekty přepravy nákladů jsou důležité proto, že navýšení kontingentu ISAF v Afghánistánu nepochybně povede k růstu spotřeby paliv, potravin, stavebních materiálů, které z Evropy, natož Ameriky dovážet leteckou dopravou není finančně přijatelné. Navíc, primitivní infrastruktura Afghánistánu dělá náklady spojené s přítomností ISAF na jeho území větší, než to bylo v Iráku.[205] Přestože většina středoasijských států souhlasila se svou účastí v kampani (z ekonomických či bezpečnostních důvodů), ani jeden nechtěl mít na svém území vojenskou základnu a americká vojska.[206] Washington je musel ujistit, že jeho cílem není založení vojenských zakladen, a projekt předpokládá transit jenom nevojenských nákladů (tedy bez zbraní a munice) výlučně přes domácí komerční podniky.

Reklama

Tato vyjednávání spolu s transitním projektem a ekonomická krize, které čelí Střední Asie, by měla poskytnout potřebný podnět pro příležitosti pro Obamovou administrativu. Transitní projekt, jenž bývá srovnáván s vizí integrované sítě železničních tratí spojující tehdejší Carské Rusko, Írán, Indii a Evropu,[207] nastoluje dvě možnosti: zlepšit regionální kooperaci a pomoci chudým vládám středoasijských států, což zároveň zmenší americké logistické problémy a přinese oběma stranám finanční výhody.[208] Již dlouho silná regionální integrace chyběla, ale právě Afghánistánem může začít její vývoj.

Regionální kooperace v Asii byla určitou dobu americkou prioritou. V roce 2004 byly v rámci TIFA (Trade & Investment Framework Agreements) podepsány mezi USA a státy Střední Asie včetně Afghánistánu a Pákistánu dohody, které měly přispívat odstranění obchodních překážek, ekonomickému rozvoji a přílivu zahraničních investic.[209] TIFA také předpokládá blízký vztah mezi ekonomikou a bezpečností v Eurasii: ekonomický rozvoj snižuje náchylnost k extremismu. Příležitostí pro Obamovou administrativu je posílení TIFA ve Střední Asii většími multidimenzionálními programy obchodu, humanitární pomoci, investic, což by mělo následně vést k zlepšení ekonomické situace (stabilitě) a ekonomické nezávislosti zúčastněných států ve smyslu jejich volné účasti v mezinárodním obchodě bez „filtrování“ Ruska nebo Číny.[210]

Omezení finančních toků a humanitární pomoci, které podporují ekonomickou a politickou stabilitu středoasijských republik může ohrozit jak tyto státy (přímo), tak úspěchy v afghánské kampani (nepřímo). Růst úrovně nezaměstnanosti, snížení disponibilního důchodu a zavedení protekcionistických opatření mohou mít za následek snížení tempa růstu regionální integrace. Sloučení nové ekonomické krize, efektu „přelévání války“ (spillover effects) a nejisté situace uvnitř států může snadno otevřít novou frontu v globální válce proti terorismu. Státy, které s největší pravděpodobností budou prvními obětmi nepokojů, jsou Tádžikistán, Kyrgyzstán a Uzbekistán.[211] Stejné kritické faktory těchto státy jsou drogy, rozsáhlá korupce, špatné vládnutí a nezaměstnanost zejména mladých mužů.

3.1.4. Uzbekistán, Tádžikistán

Z hlediska konkrétního zacílení nástrojů zahraniční politiky USA v regionu je za klíčovou zemi považován Uzbekistán, který disponuje strategicky výhodnou polohou: hraničí se všemi státy včetně Afghánistánu, ovládá Ferganské údolí – zemědělsky a kulturně nejdůležitější region Střední Asie, tvoří zhruba polovinu obyvatel regionu a má největší regionální armádu.[212] Přestože uzbecká vláda zdaleka není demokratická, a protivníci režimu Karimova jsou považovány za „islámské teroristy“, Amerika rozumí, že mezi šířením demokracie a geostrategickými výhody přednost májí poslední.[213] V čem by mohla spočívat výhoda z integrace nebo spolupráce v případě Uzbekistánu? Přes relativně neveliký objem přírodních těžitelných zdrojů (hlavně přírodní plyn) Uzbekistán kontroluje značné množství obchodních cest.[214] Diplomatické vztahy mezi Amerikou a Uzbekistánem byly silně pohoršeny po roce 2005, kdy došlo k ozbrojenému povstání a jeho následném potlačení v Andižanu, a po kritice od Ameriky byla zavřena její vojenská základna v Uzbekistánu.[215]

Hned po regulaci stability uvnitř státních hranic se Uzbekistán výrazně překlonil k Rusku a v menší míře k Číně, konkrétně byly podepsány dohody o partnerství s Ruskem, Uzbekistán vstoupil do OSKB a do ŠOS.[216] To všechno ale nepřekáželo rozhodnutí Uzbekistánu povolit transportaci dodávek NATO přes své území v roce 2008.[217] Taškent podporuje nutnost regionálního přístupu s účastí v něm Ruska, avšak zároveň chce profitovat od přímých partnerských vztahů s Washingtonem a NATO v souvislosti s Afghánistánem.[218] Prezident Karimov také uvedl, že je nutné se vrátit k modelu „6 + 2“, strategii udržování stability v regionu (hlavně Afghánistánu), existující od roku 1997 a přerušené událostmi 11. září.[219]

V určitém slova smyslu podobnou situaci prožívá dnes sousední s Uzbekistánem Tádžikistán. Slabá infrastruktura, vzdálenost od eurasijských obchodních cest a hranice s Afghánistánem, dědictví občanské války (1992 – 1997),[220] nejhorší stav ekonomiky v celém regionu, nezaměstnanost a další faktory jsou výzvou pro Ameriku v souvislosti s afghánským konfliktem. Regionální kooperace by měla mít stejné, když ne větší pozitivní vlivy na Tádžikistán: snížení nezaměstnanosti přes vytvoření pracovních míst (hlavně ve skupině mladých lidí 18 – 25 let), budování infrastruktury (plánovaná tranzitní cesta překračuje území Tádžikistánu), podpora politického režimu E. Rahmóna (současný stav lze považovat za obdobný tomu z roku 1992). Mimo jiné si můžeme uvědomit důležitosti role Tádžiků v afghánském etnickém konfliktu. Tádžikové jsou druhým největším etnikem v Afghánistánu, který představuje reálnou alternativu vládě Paštúna H. Karzáího a režimu paštúnského Tálibánu.[221]

3.1.5. Kyrgyzstán

V Kyrgyzstánu se nachází americká vojenská základna Manas.[222] Její příběh je dalším důkazem multivektorové diplomacie, vykonávané středoasijskými republikami. Roční změny vztahů s Ruskem a Amerikou, vymáhání peněz na rozvojové projekty a podporu stability jsou známé z dějin britsko - afghánského konfliktu. Středoasijské republiky určitě uvítají větší ekonomickou pomoc ze strany Ameriky kvůli ekonomické krizi a kvůli snaze osamostatnit se od vlivu Ruska a Číny. Přitom ministři zahraničních věcí daných států většinou považují západní aktivity ve Střední Asii, ať je to OBSE, EU, NATO nebo Amerika za snahu podřídit svým strategickým ambicím Írán, Afghánistán atd.[223] Rozhodnutí zavřít vojenskou základnu Manas v Kyrgyzstánu, přijaté zřejmě pod nátlakem Ruska je klíčovou příčinou, proč Spojené státy již nemohou nadále jednat v regionu unilaterálně, nýbrž zapojovat Rusko a další státy do vyjednávání. Multilaterální přístup usnadní rozvoj projektů a sníží úroveň nedůvěry Ruska vůči aktivitám Ameriky.

3.1.6. Multivektorová diplomacie

Provádění multivektorové diplomacie je z hlediska státní stability logické a přínosné. Všechny státy Střední Asie měly ve srovnání s evropskými a jinými relativní malý čas pro demokratický rozvoj. Získaná po rozpadu Sovětského svazu nezávislost je dosud křehká, hlavním cílem je zajistit bezpečnost uvnitř státu a potom bezpečnost vnějších hranic.

Jak již bylo zmíněno, středoasijské státy jsou do značné míry závislé na zahraniční pomoci. Zájmem každého státu je zajištění své existence, což ale v případě daných států je komplikováno nedostatkem demokratické praxe, nevyřešenými etnickými a náboženskými problémy, omezeností zdrojů, nevyspělou infrastrukturou a pocitem neustálého ohrožování zvenčí. Proto není divu, že v zájmu státní stability se mohou přikloňovat k té či oné velmoci, která je v daný okamžik schopna nabídnout více. Na druhou stranu vnitřní stabilita (udržení režimu) pro dané státy je větší prioritou.[224] Dosud tolerované Evropou, Ruskem a Amerikou autoritativní režimy ve Střední Asii přispívají k stabilitě v regionu (pomineme-li nedávní události v Kyrgyzstánu a Uzbekistánu), nikoliv však k propagovanému Západním světem státu práv a svobod a jen málo k ekonomice. V této souvislosti bych nehledal cestu demokratického rozvoje Afghánistánu a nedoufal, že se penězi a zahraničními specialisty podaří dosáhnout minimální úrovně korupce a právního státu.

Díky multivektorové diplomacii Kazachstán, Uzbekistán a další státy mohou vytvářet přijatelné podmínky pro uzavírání smluv se všemi sousedními zeměmi a velmocemi, aniž by ty měly mezi nimi vybírat. Podobně dané státy využívají výhod svých oslabených pozic, které musí být napraveny, aby mohly získávat humanitární pomoc v co největší míře, což následně vede k posílení jejich autonomie. Takové chování je obdobné tomu, kterým se vyznačovaly státy třetího světa v období studené války, a v minulosti mělo velký úspěch.[225] Využitím souboje velmocí zabezpečují svou vnitřní stabilitu, proto v jejich zájmu nedovolit žádné velmoci dominanci v regionální bezpečnostní agendě. Výhodnými dohodami v oblasti energetiky, zbraní, strojírenství apod. mohou zmenšovat napětí uvnitř státu.

Vnitřní stabilita je dosažitelná finančními prostředky (například Čínská půjčka 900 milionů dolaru místním vládám po summitu ŠOS 2005), pomocí NATO v rámci programu „Partnerství pro mír“, přítomností amerických vojsk v Afghánistánu a Kyrgyzstánu, ruských vojsk v Tádžikistánu, Kyrgyzstánu a Uzbekistánu. Taková všestranná pomoc nejenom přináší výhody pro obě strany, snaha udržet vliv na dění v regionu podněcuje velké státy dodržovat paritu stálým navýšením investic.

Všechny středoasijské státy se snaží udržet status quo uvnitř státních hranic, proto odmítají nabídku demokratických reforem z Washingtonu. To znamená, že Rusko a Čína poskytují bezpečnostní a zároveň ideologické pozadí lokálním režimům, dovoluje jim pokračovat vybraným směrem, s tím, že klíčové státy v regionu je budou v případě nutnosti podporovat. Přirozeně je tato podpora vysoce ceněna a jen stěží bude obětována, zejména v době možné války. Strategie Ameriky musí být přijata jinými aktéry v regionu a uctívat jejich bezpečnostní a jiné zájmy, jenom tohle umožní dosáhnout největší efektivnosti ze spolupráce. Obama musí usilovat o to, aby americká moc nebyla vnímána jako prostředek, sloužící unilaterální koncepce národní bezpečnosti, napravené na světovou dominanci.

Vznik několika „failing states“, hlavně Kyrgyzstánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu zasáhne zájmy nejenom Ameriky, Ruska, Íránu a Číny, ale může přesáhnout hranice Střední Asie. Asijská reakce na dění ve Střední Asii spočívá v zachování statusu quo oproti jakémukoliv řešení při ponechání chudých a roztříštěných států na vlastní pěst. Jinými slovy se jedná o hru s nulovým součtem: je preferována cesta žádného rozvoje oproti rozvoji pomocí Západu.[226] Takový přístup k problematice regionu zvětšuje zranitelnost vůči hrozbě Tálibánu, ekonomické krize nebo oběma dohromady. Krom lidských obětí, ke kterým pravděpodobně dojde v průběhu budoucích občanských válek (nebo jich posílení, například v Tádžikistánu) vzniknou oběti potenciální – mladí nezaměstnaní muži do 30 let, kteří nemají víru v právo ani možnost vydělávat na živobytí zákonnou prací, mohou být snadnou kořistí islámských fundamentalistických hnutí a poté teroristických skupin.

3.2. Pákistán

Již v první kapitole jsem ukázal, že Amerika uznává, že strategie v Afghánistánu musí naplno zapojovat do řešení konfliktu Pákistán. Stejně tak jsem v kapitole druhé ukázal, že kořeny a základny dnešního Tálibánu se nacházejí právě v Pákistánu, jinými slovy Pákistánská ISI má potřebné nástroje pro regulaci činnosti Tálibánu, s ním spojené Al-Káidy a mnoha bojových kmenů v horských pohraničních oblastech. Mým úkolem v dané části kapitoly je provést analýzu spolupráce Ameriky s Pákistánem, objevit slabé a silné její stránky a zhodnotit možnou účast Pákistánu v regulování afghánského konfliktu.

Skupiny Afghánců, kteří původně byli proti Tálibánu, a zahraniční pozorovatelé, novináři měli tendenci z posílení Tálibánu a jeho příchodu k moci obviňovat Pákistán a četné náboženské skupiny na jeho území.[227] Historická nedůvěra mezi Pákistánem a Afghánistánem zůstává významným faktorem nestability v regionu. Tyto země rozděluje tzv. Durandova linie, která dosud Afghánistánem není uznána.[228] Jedná se především o tisíc kilometrů dlouhou západní hranici Pákistánu, kterou ani při nejlepší vůli a největších nákladech není možné uhlídat, a na jejíž větší části nekontrolovaně přecházejí Paštúni z jedné země do druhé, je jak z hlediska vojenského tak ideologického volným prostorem, v němž vedle táborů Afghánců a Pákistánců bez domova (což je cena, kterou zaplatil Pákistán za spolupráci s Amerikou) stále existují výcvikové tábory teroristů, vojenské základny a sklady, islámské soudy, aplikující šaríu. Tato oblast je slabě kontrolována Pákistánem a skoro vůbec není pod vlivem Ameriky. Centrum Tálibánu a Al-Káidy je zcela mimo Afghánistán! Snahy států zabránit volnému přechodu lidí přes hranice jsou podobny nezdařilým pokusům Američanů ve Vietnamu či Francouzů v Alžírsku. Navíc Americké preemptivní vzdušné údery, jež občas nemají souhlas pákistánské vlády, vyžadují stále více civilních obětí, což silně podkopává již křehké diplomatické vztahy. Paradox AfPaku spočívá v tom, že při jasně definovaných problémech neexistuje žádné řešení.[229] Na druhé straně existuje vzájemná podezíravost a rivalita mezi vládami v Kábulu a Islámábádu, rivalita mezi Indií a Pákistánem, přičemž každý případ je pevně zakotven v dějinách.

Dalším paradoxem podle mne je skutečnost, že terorismus, proti kterému bojují Spojené státy, nejen se od r. 2001 nezmenšil, spíše naopak zažívá jakési obrození. Al-Káida, nepočetná skupina fanatických bojovníků z 80. let se rozrostla do mezinárodní sítě, dokonce v Pákistánu dnes existuje celá řada teroristických skupin (Sunni Sipah-e-Sahaba a Shia Tehrik-e-Jafria v Pákistánu, Lashkar-e-Taiba – proti Indii v Kašmíru, afghánští Tálibové, pákistánští Tálibové, pákistánská Al-Káida).[230] Jasně, všude slyšíme, že terorismus je hrozbou 21. století, ale dějiny ukazují, že vojska cizích států jsou červenějším praporkem pro „islámského býka“ než jakákoliv chudoba. Ideologie, nebo v širším smyslu kultura (zde střet západní a islámské), je podle mne tím faktorem, který lehce potlačuje všechny ostatní.

V kapitole druhé jsem psal, že Pákistán formálně podpořil americký boj proti terorismu, což podle mne bylo způsobeno dvěma faktory: faktor ekonomický, tedy možné přerušení toků rozvojových peněz do Pákistánu, a faktor politický, tedy možná izolace a pohoršení vztahů s Amerikou (a všemi zeměmi, které aktivně podporovaly GWOT), což by jistě vedlo k oslabení pozice Pákistánu vůči největšímu nepříteli – Indii, a k oslabení státní moci. Ve skutečnosti Pákistán neměl žádnou alternativu ve smyslu „něco mezi a mezi“, protože by jiná cesta silně narušila jeho státní bezpečnost.[231] Občané Pákistánu válku nepodporovali a považovali jí za břemeno, které stát musí nést kvůli Americe[232]. Dvojí hra Pákistánu – boj proti terorismu v Afghánistánu a podpora okoloteroristických uskupení na svém území – má své odůvodnění: vládnoucí Tálibán v Afghánistánu by znamenal fyzickou a ideologickou podporu Pákistánu v boji s Indií. Opačná situace – silná vláda v Afghánistánu bez podstatného vlivu Tálibánu – by znamenala obklíčení Pákistánu z obou stran.

Střet zájmů muslimského Pákistánu a sekulární Indie nemá pouze válečnou podobu, odehrává se také na diplomatické úrovni. Tuto úvahu potvrzuje diplomatická ofenziva Indie v posledních letech (otevření několika velvyslanectví, konzulátů v blízkosti pákistánských hranic),[233] jejíž cílem je získat nejpevnější vztah s Karzáího vládou. Od roku 2002 už v Afghánistánu Indie investovala v přepočtu přes miliardu dolarů. Indové postavili dálnici, přehradu, dokonce rekonstruují sídlo afghánského parlamentu. Indičtí experti pomáhají s výcvikem afghánské policie i armády.[234] Odplatou byly početné teroristické útoky,[235] v nichž bych hledal pákistánské kořeny. Jak Indové, tak Afghánci se domnívají, že Pákistán nechce Tálibán zcela zničit, protože mu v budoucnosti může být v souboji s regionálními rivaly užitečný.[236]

Napojením na mezinárodní sítě typu Al-Káidy získávají islamisté autonomii, a výtvor namířený na Afghánistán a Kašmír se může lehce obrátit proti tvůrci. Je jasné, že do jisté míry se destabilizace v kmenových územích může elementům v rámci pákistánské armády hodit, protože znamená další přísun amerického financování, nicméně je to velmi nebezpečná hra, kterou by USA a spojenci již měli přestat přehlížet.[237] Tlak přes omezení americké pomoci podle mne nevyvolá výraznou změnu strategie v Pákistánu, ale jistě povede k větší podpoře Tálibánu přes ISI a zájmové teroristické skupiny.

Pokusy přimět politiky obou zemí ke spolupráci proti hrozbě, která je společně ohrožuje, se zatím příliš nedaří. Dlouho se jejich prezidenti H. Karzáí a P. Mušaraf i přes občasné návštěvy a schůzky obviňovali z odpovědnosti za násilí a řádění extremistů.[238] Podle Karzáího dělal Pákistán málo pro zastavení proudu ozbrojenců do Afghánistánu, a navíc prý část pákistánské armády a zpravodajské služby ISI s Tálibánem spíše sympatizuje. Pákistánci zase pořád opakovali, že za teror nemohou oni, ale nestabilní vláda v Afghánistánu a fakt, že Karzáí a jeho ozbrojené síly nejsou ani s mezinárodní pomocí schopni dostat pod kontrolou velkou část země.

Radikálním řešením, vysloveným před 6 lety pákistánským prezidentem, bylo budování umělé zaminované bariéry, jež by rozdělovala hranici a ztížila by všem pohyb z jedné země do druhé.[239] Samozřejmě cena, rozsah projektu a odmítání Kábulu (projekt by definitivně potvrdil Durandovou linii) projekt zničily v počáteční fázi, nicméně samotný názor již naznačuje, že mírové regulace se v nejbližších letech patrně nedočkáme. Absolutní plošné vyčistění horských oblastí by nejen bylo genocidou a dalšími nuly v seznamech civilních obětí, ale zanechá území, o které se budou různými způsoby bojovat asijské státy několik dalších set let.

Jsem toho názoru, že pokud mocenské elity Afghánistánu a Pákistánu nezačnou spolupracovat, problém terorismu a násilí spojeného s Tálibánem nepřestane sužovat obě země. Zlepšení jejich vzájemných vztahů si ale lze stěží představit bez uvolnění ve vztazích mezi Indií a Pákistánem. Jedno souvisí s druhým. Pákistánci chtějí, aby svět bral v Afghánistánu v potaz jejich zájmy a bezpečnostní obavy, chtějí využívat Afghánistán jako rukojmí v prosazování svých zájmů (včetně jaderných zbraní). Indové vidí v Afghánistánu přirozenou příležitost pro svůj velmocenský rozmach a rozšíření svého vlivu v Asii. I z indicko - pakistánského hlediska se Afghánistán stál místem, kde se mocnosti soutěží o vliv a moc.

Každá válka jednou skončí mírovou dohodou. Sponzorovaná Saúdskou Arábií tajná jednání Afghánistánu s ne vysoce postavenými členy Tálibánu a Al-Káidy, ačkoliv nepřinesla významný pokrok v řešení konfliktu, již naznačují snahu posadit se za vyjednávací stůl.[240] Britští, američtí a saúdskoarabští zástupci, kteří byli v nepřímém kontaktu s Tálibánem, vyjádřili své požadavky přerušení vztahů s Al-Káidou. Tálibán reagoval protisměrným požadavkem stažení všech zahraničních vojsk z území Afghánistánu.[241] Pákistán se určitě bude snažit ovlivnit vyjednávání (pokud ovšem to dovolí lídři Tálibánu, které dlouhá léta podřízenosti a závislosti na ISI mohly od ní odvrátit). Zaznamenáníhodná je skutečnost, že mezi Pákistánem a Tálibánem již existuje mírová dohoda z roku 2006, kdy tehdejší prezident Mušaraf si jasně uvědomil nemožnost vojenského řešení konfliktu a bezpodmínečný růst sociálního napětí při vojenské eskalací.[242] Dalším problémem v jednáních může být nerovnoměrné zastoupení afghánských kmenů (jih a východ – paštúnský, sever – protipaštúnský), v důsledku čeho skupiny proti Tálibánu (jeho vlády nebo účasti ve vládě) mohou rozpoutat další kolo občanské války.

Ve Střední Asii se dobře osvědčil koncept diskriminačního podporování jedné skupiny na úkor druhých. Již jsem vyjasnil, že stabilita současně vládnoucích režimů je odvozena od podpory Ameriky a Ruska (v rámci multivektorové diplomacie). Také víme, že afghánský Tálibán zdaleka není jediná skupina, tvořící nebezpečí v regionu. Pokud americká vláda není schopna nabídnout komplexní řešení lídrům Tálibánu, může usilovat o spolupráci s jednotlivými skupinami bojovníků na menší úrovni v rámci reintegrace. Tálibán není a nikdy nebyl monolitním hnutím, dnes mají jednotlivé skupiny spíše lokální charakter. Pohybují však o dlouhodobé úspěšnosti dané taktiky a schopnosti Karzáího prosadit danou myšlenku, o účinnosti mírové smlouvy v Afghánistánu, když jsou lídři v Pákistánu.

Zde bych se měl zeptat, zda vláda, která není akceschopná, ani nevykazuje větší zájem o zlepšení situace, má důvod se vzdávat zahraniční humanitární pomoci a podepisovat mírovou smlouvu s Tálibánem. Myslím si, že určitá (menší) část bojovníků Tálibánu snadno podlehne penězům nebo nátlaku a vzdá se násilí, podrobí se integraci. Druhá (fanatická) část nikdy nepodepíše mírovou smlouvu s oslabeným afghánským státem, který za pár let přijde o americká vojska, v němž navíc kontroluje téměř všechny provincie. Je naivní předpokládat, že ti lidé, kteří byli ochotni obětovat svůj režim a ukrývat Al-Káidu, dnes pokorně složí zbraně. Ani cíle vyjednávání nejsou známá. Tady vidím dvě reálné možnosti: garantovat Tálibánu jižní část Afghánistánu nebo ho pustit do politického procesu (například místa ve vládě, založení nové politické strany či začlenění do již existující). Obě možnosti však mrzačí všechna úsilí zavedení základních lidských práv v západním smyslu, zakládají půdu pro další kolo občanské války, posilují rivalitu Indie a Pákistánu atd. V každém případě uvažovat o mírové smlouvě můžeme jen tehdy, pokud to neodmítá protějšek. Tálibán zatím odmítá.[243]

3.3. Írán

Role Íránu v afghánském konfliktu je menší než pákistánská, avšak nemůžu se nezmínit o hrozbách a příležitostech, které Obamovou administrativu čekají v tomto státě.

Jedním z klíčových prvků strategie Ameriky je činnost v Íránu. Amerika v něm vidí potenciální hrozbu pro sebe a své spojence, odsuzuje jeho nedodržování mezinárodních závazků, jeho nezákonný jaderný program, státní podporu terorismu (Hamás a Hizballáh), rozžehování konfliktu mezi Izraelem a Palestinou, porušování základních lidských práv a principů demokracie.[244] Státní podpora Tálibánu (někdy chybně zaměňováno „terorismu), která dosahuje hranic Afghánistánu a Pákistánu (Írán hraničí s oběma) – zbraně, peníze, lidé – silně podkopávají úsilí Ameriky v Afghánistánu. Írán údajně ukrývá několik hlavních členů Al-Káidy, kteří se tam dostali po 2001, a odmítá je vydat mezinárodním protiteroristickým silám.[245]

Vtahy mezi Amerikou a Íránem nikdy nebyly příliš pozitivní. Afghánistán je jedním z několika států, kde dlouhodobé společné zájmy USA a Íránu byl zastíněny nepřátelstvím, pocházejícím z roku 1953, kdy činnost CIA povedla k převratu v Íránu a íránské revoluci 1979.[246] Tato konfrontace sloužila zájmům pákistánských ozbrojených sil, Tálibánu a Al-Káidy.[247] Nicméně v roce 2001 Amerika měla obavy, že Írán může aktivně odsoudit zahraniční intervenci do Afghánistánu a svržení Tálibánu spolu s americkými vojáky přes hranici, které se ale nenaplnily.[248] Po roce 2001 americko - Íránská spolupráce v rámci GWOT probíhala v terénu (hraniční kontroly) a v kancelářích diplomatických misí (byla dosažena shoda v hlavních bodech). Ona spolupráce při budování afghánských bezpečnostních sil by znamenala významné přeorientování na úkor Pákistánu, jehož armáda počítala s monopolizací role amerického zprostředkovatele v Afghánistánu, což se využívalo k zajištění americko-pákistánské vojenských dodávek.[249] G. Bush vztahy narušil, obvinil Írán ze státní podpory terorismu, tedy de facto válku v Afghánistánu extrapoloval na americké vztahy v Perském zálivu. Zároveň se Pákistán, který v té době také měl jadernou silu, stal hlavním spojencem NATO. Vztahy mezi Pákistánem a Íránem se dnes dají považovat za dobré. Ostatně Írán vždy byl hlavní zemí šíitů (70 milionů šíitů[250]), Pákistán zase druhou největší šíitskou zemí (36 milionů[251]).[252]

H. Karzáí nejednou říkal, že Írán je pro jeho zemi spojencem a pomocníkem,[253] ostatně nikdo nerad přichází o rozvojové peníze. Jaké výhody by mohl mít Írán z podpory svého muslimského kamaráda? Ekonomické stěží (pomineme-li spekulace o pašování afghánských drog přes Írán[254] a případ s dodávkami paliva přes Írán[255]), geopolitické - možná. Válka v Iráku a Afghánistánu zanechala velké množství amerických vojenských jednotek na obou územích, a Írán je v takové situaci obklíčen potenciálním nepřítelem. Pochopitelně se snaží získat větší vliv na své sousedy a zabránit prohloubení spolupráce Afghánistánu s Amerikou.[256]

Umím si představit, že přes Írán jsou do Afghánistánu opravdu dodávány nějaké zbraně, a že o tom při nejmenším íránská vláda ví. Ačkoliv logicky není v zájmu Íránu, aby v Afghánistánu opět vládl Tálibán (Paštúni, sunitská větev islámu), který má na svědomí masakry šíitských obyvatel (ideologický prvek), tak se na druhou stranu íránské vládě hodí mít v ruce nějaké karty, jež může použít v rámci vyjednávání se Spojenými státy (prvek politický).[257] Potvrzuje to i fakt, že Íránci investují nemalé částky na rozvojové projekty ve Střední části Afghánistánu (hlavně v Herátu), poskytují a poskytovali azyl afghánským běžencům, čímž ve skutečnosti využívají soft power a podporují stávající vládu.[258]

Írán má zájem o to, aby jemu příbuzná etnika (Tádžikové, Chazarové a šíitští muslimové, kteří dohromady tvoří zhruba polovinu obyvatelstva Afghánistánu) měli vliv na politickou situaci v Afghánistánu, a jeho cíl se v poslední době dobře naplňuje.[259] Otázkou je, zda ve vztazích Íránu a Afghánistánu zvítězí ideologický či racionální prvek. V silách Ameriky ovlivnit toto řešení, avšak spolupráce bude vyžadovat kompromis (méně amerických vojsk v sousedních zemích, oslabení kontroly jaderného programu aj.), na který Obama zatím, podle mne, připraven není. Neutralita, kterou zatím zachovává Írán, a která de facto přispívá zlepšení Afghánistánu, může být snadno narušena agresivním chováním Ameriky vůči zemím Perského zálivu či muslimskému světu obecně. Jsem toho názoru, že Amerika musí jednat vědomě toho, že Írán, Irák a Afghánistán jsou různými elementy jednoho problému.

Poznámky

[181] BAKHSH RAIS, Rasul. Recovering the Frontier State: War, Ethnicity, and State in Afghanistan. 1st ed. Plymouth, UK: Lexington Books, 2008. The United States and the War on Terrorism, s. 88. ISBN 978-0739109564, 0739109561.

[182] Afghanistan and Pakistan regional stabilization strategy 2010. Str.9

[183] BAKHSH RAIS, Rasul. Recovering the Frontier State: War, Ethnicity, and State in Afghanistan. Str. 199

[184] ČERNÝ, Filip. Cíle zahraniční politiky USA a Ruska v kaspickém regionu. Mezinárodní politika. 2005, XXXIX, 3, s. 13-15. ISSN 0543-7962.

[185] MÁŠA, Pavel; ŠULC, František. Cíle zahraniční politiky USA a Ruska v kaspickém regionu. Mezinárodní politika. 2006, XXX, 1, s. 4-6. ISSN 0543-7962.

[186] ČERNÝ, Filip. Cíle zahraniční politiky USA a Ruska v kaspickém regionu. Mezinárodní politika. 2005, XXXIX, 3, s. 13-15. ISSN 0543-7962.

[187] MÁŠA, Pavel; ŠULC, František. Cíle zahraniční politiky USA a Ruska v kaspickém regionu. Mezinárodní politika. 2006, XXX, 1, s. 4-6. ISSN 0543-7962

[188] Tamtéž

[189] Tamtéž

[190] LUKIN, Mihail. Vse Rossijskie bazy. Kommersant Vlast. 21.05.2007, 19 (723), [cit. 2011-03-15]. Dostupný z WWW: http://www.kommersant.ru/Doc/766827.

[191] BLANK, Stephen. Challenges and Opportunities for the Obama Administration in Central Asia. [s.l.]: Strategic Studies Institute United States Army War College, 2009 [cit. 2011-03-18]. Challenge and Opportunity for the United States and NATO, s. 13. Dostupné z WWW: http://www.strategicstudiesinstitute.army.mil/pubs/download.cfm?q=921. ISBN 1584873914.

[192] BLANK, Stephen. Challenges and Opportunities for the Obama Administration in Central Asia. Str. 14

[193] DYOMKIN, Denis. Reuters. 18.08.2010 [cit. 2011-03-18]. Karzai says Afghanistan needs Russia's support. Dostupné z WWW: http://www.reuters.com/article/2010/08/18/us-russia-afghanistan-pakistan-idUSTRE67H1HI20100818.

[194] RIA novosti. 13.10.2009 [cit. 2011-03-18]. "Naftogaz" predlozhil "Gazpromu" izmenit' gazovye kontrakty. Dostupné z WWW: http://www.rian.ru/economy/20091013/188721856.html.

[195] Rosbalt. 20.06.2010 [cit. 2011-03-18]. Miller: Prekrawenie postavok gaza Belorussii ne skazhetsja na Evrope. Dostupné z WWW: http://www.rosbalt.ru/business/2010/06/20/746737.html.

[196] SCO [online]. c2011 [cit. 2011-03-18]. Brief introduction to the Shanghai Cooperation Organisation. Dostupné z WWW: http://www.sectsco.org/EN/brief.asp.

[197] LO, Bobo. Axis of convenience: Moscow, Beijing, and the new geopolitics. Baltimore, MD: Brookings Institution Press, 2008 [cit. 2011-03-15]. The Shanghai Cooperation Organisation, s. 105. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=l9T_IH6ZdiEC. ISBN 978-0815753407.

[198] ŠTINDL, Václav. OPEC s jadernými zbraněmi nebo diskusní kroužek?: Šanghajská organizace pro spolupráci. Mezinárodní politika. 2007, XXXI, 7, s. 19-21. ISSN 0543-7962.

[199] tamtéž.

[200] POJJA, Sameulla. Afghanistan.ru. 16.06.2007 [cit. 2011-03-18]. Afganistan v sostave ShOS mozhet prinesti pol'zu. Dostupné z WWW: http://www.afghanistan.ru/doc/9291.html.

[201] Ve smyslu přenosu hlavních problému. Není totéž, co byla „vietnamizace“.

[202] OPPEL JR., Richard; SHANKER, Thom. The New York Times. 30.12.2008 [cit. 2011-03-18]. U.S. to Widen Supply Routes in Afghan War . Dostupné z WWW: http://www.nytimes.com/2008/12/31/world/asia/31military.html.

[203] BLANK, Stephen. Challenges and Opportunities for the Obama Administration in Central Asia. Str. 21

[204] KLEVEMAN, Lutz. The New Great Game: Blood and Oil in Central Asia. 1st ed. New York: Grove Press, 2004 [cit. 2011-03-18]. Pakistan, s. 234-235. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=3pCz4OmRW-0C. ISBN 0802141722.

[205] ST. LAURENT, Janet. Iraq and Afghanistan: Availability of Forces, Equipment, and Infrastructure. Washington DC: DIANE Publishing Company, 2009 [cit. 2011-03-16]. Several operational concerns need to be considered as DOD, s. 11. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=gbyX0RzQK58C. ISBN 9781437913439, GAO-09-380T.

[206] BLANK, Stephen. Challenges and Opportunities for the Obama Administration in Central Asia. Str. 23

[207] BLANK, Stephen. Challenges and Opportunities for the Obama Administration in Central Asia. Str. 44

[208] tamtéž. Str. 24

[209] Office of the United States Trade Representative. [cit. 2011-03-18]. Trade & Investment Framework Agreements. Dostupné z WWW: http://www.ustr.gov/trade-agreements/trade-investment-framework-agreements.

[210] tamtéž. Str. 44

[211] tamtéž. Str. 13

[212] ČERNÝ, Filip. Cíle zahraniční politiky USA a Ruska v kaspickém regionu. Mezinárodní politika. 2005, XXXIX, 3, s. 13-15. ISSN 0543-7962.

[213] BAKHSH RAIS, Rasul. Recovering the Frontier State: War, Ethnicity, and State in Afghanistan. Str. 101

[214] Eurasia.net. 22.01.2008 [cit. 2011-03-18]. US-Uzbekistan Relations: Another Step Toward Rapprochement?. Dostupné z WWW: http://www.eurasianet.org/departments/insight/articles/eav012308b.shtml.

[215] BBC news. 2005, 30.07.2005 [cit. 2011-03-18]. US asked to leave Uzbek air base . Dostupné z WWW: http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/4731411.stm.

[216] Eurasia.net. 22.01.2008 [cit. 2011-03-18]. US-Uzbekistan Relations: Another Step Toward Rapprochement?. Dostupné z WWW: http://www.eurasianet.org/departments/insight/articles/eav012308b.shtml.

[217] Eurasia.net. 06.04.2008 [cit. 2011-03-18]. Uzbekistan: Karimov Approves Overland Rail Re-Supply Route for Afghan Operations. Dostupné z WWW: http://www.eurasianet.org/departments/insight/articles/eav040708a.shtml.

[218] BLANK, Stephen. Challenges and Opportunities for the Obama Administration in Central Asia. Str. 26

[219] AKBARZADEH, Shahram. Uzbekistan and the United States: authoritarianism, Islamism and Washington. London: Zed books, 2005 [cit. 2011-03-16]. Tashkent's foreign policy decisions, s. 45. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=EcE7uvhKTaYC. ISBN 9781842774236.

[220] SAVINA, Ekaterina. Gazeta.ru. 20.09.2010 [cit. 2011-03-18]. V Tadzhikistane nachalis' boevye dejstvija s desjatkami zhertv. Dostupné z WWW: http://www.gazeta.ru/politics/2010/09/20_a_3421263.shtml.

[221] BAKHSH RAIS, Rasul. Recovering the Frontier State: War, Ethnicity, and State in Afghanistan. Str. 51

[222] THOMPSON, Mark. Time. 09.04.2010 [cit. 2011-03-18]. Could the U.S. Lose Its Base in Kyrgyzstan?. Dostupné z WWW: http://www.time.com/time/world/article/0,8599,1979013,00.html.

[223] BLANK, Stephen. Challenges and Opportunities for the Obama Administration in Central Asia. Str. 39

[224] tamtéž. Str. 34

[225] tamtéž. Str. 35

[226] BRZEZINSKI, Zbigniew. The geostrategic triad: living with China, Europe, and Russia. 6. printing. Washington DC: Center for Strategic & International Studies, 2000 [cit. 2011-03-16]. Living with Russia, s. 55-74. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=6TLtTF5DQyEC. ISBN 978-0892063840.

[227] BAKHSH RAIS, Rasul. Recovering the Frontier State: War, Ethnicity, and State in Afghanistan. Str. 67

[228] ALI SHAH, Mehtab. The foreign policy of Pakistan: ethnic impacts on diplomacy, 1971-1994. London: I.B.Tauris, 1997 [cit. 2011-03-18]. Foreign policy perceptions and influence on policy, s. 109. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=7czT4fipTyoC. ISBN 1860641695.

[229] PRADOS, John. Foreign policy in focus. John Feffer. 01.04.2009 [cit. 2011-03-18]. The AfPak Paradox. Dostupné z WWW: http://www.fpif.org/articles/the_afpak_paradox.

[230] BAJORIA, Jayshree. Council on Foreign Relations. 07.10.2010 [cit. 2011-03-18]. Pakistan's New Generation of Terrorists . Dostupné z WWW: http://www.cfr.org/pakistan/pakistans-new-generation-terrorists/p15422.

[231] BAKHSH RAIS, Rasul. Recovering the Frontier State: War, Ethnicity, and State in Afghanistan. Str. 104

[232] CORDESMAN, Anthony; MAUSNER, Adam; KASTEN, David. Winning in Afghanistan: creating effective Afghan security forces. Washington DC: Center for Strategic & International Studies, 2009 [cit. 2011-03-18]. The impact of Pakistan, s. 26. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=-oAUgJb9_HUC. ISBN 978-0892065660.

[233] BBC news. 2009, 08.10.2009 [cit. 2011-03-18]. India: Afghanistan's influential ally . Dostupné z WWW: http://news.bbc.co.uk/2/hi/7492982.stm.

[234] TRIVEDI, Ramesh. India's relations with her neighbours. Delhi, India: ISHA books, 2008 [cit. 2011-03-16]. India-Afghanistan relations, s. 70-91. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=-VUgSG8bcP0C. ISBN 8182054389.

[235] U.S. Department of state. 30.04.2008 [cit. 2011-03-18]. Chapter 2 -- Country Reports: South and Central Asia Overview. Dostupné z WWW: http://www.state.gov/s/ct/rls/crt/2007/103709.htm.

[236] NOVÁK, Martin. Afghánistán je bitevním polem Indie a Pákistánu. Mezinárodní politika. 2009, XXXIII, 11-12, s. 31-33. ISSN 0543-7962.

[237] VESELÁ, Věra. Afghánistán je z velké části rukojmím širších mezinárodních vztahů. Mezinárodní politika. 2009, XXXIII, 11-12, s. 39-42. ISSN 0543-7962

[238] U.S. Department of state. 30.04.2008 [cit. 2011-03-18]. Chapter 2 - Country Reports: South and Central Asia Overview. Dostupné z WWW: http://www.state.gov/s/ct/rls/crt/2007/103709.htm.

[239] BBC news. 2006, 01.03.2006 [cit. 2011-03-18]. Musharraf interview: Full transcript. Dostupné z WWW: http://news.bbc.co.uk/2/hi/south_asia/4761338.stm.

[240] KATZMAN, Kenneth. Afghanistan: Post-Taliban Governance, Security, and U.S. Policy. Darby, PA: DIANE Publishing, 2010 [cit. 2011-03-18]. Other initiatives under way before the strategy announcement , s. 32-36. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=YDy3UGRWk2IC. RL30588.

[241] Reuters. 26.01.2010 [cit. 2011-03-18]. On Taliban/AQ ties and the Afghanistan exit strategy. Dostupné z WWW: http://blogs.reuters.com/pakistan/2010/01/26/on-talibanaq-ties-and-the-afghanistan-exit-strategy.

[242] JALALI, Ali. Afghanistan: transition under threat. Str. xxi

[243] FINN, Peter; DEYOUNG, Karen. The Washington Post. 28.06.2010 [cit. 2011-03-18]. Panetta says Afghan insurgents show no real interest in reconciliation talks. Dostupné z WWW: http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2010/06/27/AR2010062701928.html.

[244] National Security Strategy 2010. Str. 34

[245] U.S. Department of state. 30.04.2008 [cit. 2011-03-18]. Chapter 3 -- State Sponsors of Terrorism Overview. Dostupné z WWW: http://www.state.gov/s/ct/rls/crt/2007/103711.htm.

[246] JERVIS, Robert. Why intelligence fails: lessons from the Iranian Revolution and the Iraq War. New York: Cornell University Press, 2010 [cit. 2011-03-18]. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=_4qwreIHR_MC. ISBN 978-0-8014-4785-3.

[247] RUBIN, Barnett; BATMANGLICH, Sara. MIT Center for international studies. 2008 [cit. 2011-03-18]. The U.S. and Iran in Afghanistan: Policy Gone Awry. Dostupné z WWW: http://web.mit.edu/CIS/editorspick_rubin08_audit.html.

[248] BAKHSH RAIS, Rasul. Recovering the Frontier State: War, Ethnicity, and State in Afghanistan. Str. 99-100

[249] RUBIN, Barnett; BATMANGLICH, Sara. MIT Center for international studies. 2008 [cit. 2011-03-18]. The U.S. and Iran in Afghanistan: Policy Gone Awry. Dostupné z WWW: http://web.mit.edu/CIS/editorspick_rubin08_audit.html.

[250] CIA The World Factbook. CIA - The World Factbook. 2004, 22.02.2011 [cit. 2011-03-18]. Iran. Dostupné z WWW: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ir.html. ISSN 1553-8133

[251] CIA The World Factbook. CIA - The World Factbook. 2004, 08.03.2011 [cit. 2011-03-18]. Pakistan. Dostupné z WWW: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/pk.html. ISSN 1553-8133.

[252] NASR, Vali; MYERS , Joanne. Carnegie council: The voice of ethics in international affairs. 18.10.2006 [cit. 2011-03-19]. The Shia Revival: How Conflicts within Islam Will Shape the Future. Dostupné z WWW: http://www.carnegiecouncil.org/resources/transcripts/5400.html.

[253] MARK SAPPENFIELD, Mark Sappenfield. The Christian Science Monitor. 08.08.2007 [cit. 2011-03-19]. Is Iran meddling in Afghanistan?. Dostupné z WWW: http://www.csmonitor.com/2007/0808/p06s01-wosc.html.

[254] LIONEL, Beehner. Council on foreign relations. 14.10.2006 [cit. 2011-03-19]. Afghanistan's Role in Iran's Drug Problem. Dostupné z WWW: http://www.cfr.org/iran/afghanistans-role-irans-drug-problem/p11457#p2.

[255] The Associated Press. Bloomberg Businessweek. 01.02.2011 [cit. 2011-03-19]. Afghanistan, Iran agree to improve border trade. Dostupné z WWW: http://www.businessweek.com/ap/financialnews/D9L425100.htm.

[256] ISNA - Iranian Students. Globalsecurity.org. 23.02.2011 [cit. 2011-03-19]. Iran raises concerns over US-Afghan strategic treaty. Dostupné z WWW: http://www.globalsecurity.org/military/library/news/2011/02/mil-110223-isna01.htm.

[257] BRUNO, Greg; BEHNER, Lionel. Council on foreign relations. 30.03.2009 [cit. 2011-03-19]. Iran and the Future of Afghanistan. Dostupné z WWW: http://www.cfr.org/iran/iran-future-afghanistan/p13578.

[258] VARNER, Bill. Bloomberg. 16.07.2008 [cit. 2011-03-19]. Iran Pours Cash Into Afghanistan, Seeking Leverage Against U.S. Dostupné z WWW: http://www.bloomberg.com/apps/news?pid=newsarchive&sid=aNaIqaODpvrU.

[259] CONSTABLE, Pamela. The Washington Post. 04.01.2009 [cit. 2011-03-19]. Afghan Shiites Embrace New Acceptance. Dostupné z WWW: http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2009/01/03/AR2009010301995.html.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více