Peklo a ráj Afriky

Autor: Vladimír Marek 🕔︎︎ 👁︎ 24.480

Kapitán Hynek Pavlačka se díval do hlavně ostře nabitého kalašnikova a přemýšlel nad tím, nakolik ti černoši myslí slova o popravě vážně. Jen nikam nespěchat, neudělat žádnou chybu. „Teď sáhnu do batohu a ukážu vám materiály o tom, kdo skutečně jsme a co děláme,“ snažil se naladit co nejmírnější intonaci svého hlasu.

Hynek Pavlačka dorazil do Demokratické republiky (DR) Kongo v polovině listopadu 2008. Byl vybrán jako pozorovatel OSN do mise MONUC. V Kongu propukly boje v roce 1996. Proti vládním jednotkám se postavili povstalci z kmene Tutsijů podporovaní sousední Rwandou. Následujícího roku vstoupily opoziční síly vedené Laurentem-Desiré Kabilou do hlavního města a diktátor Mobutu ze země utekl. Kabila se prohlásil prezidentem, zakázal všechny politické strany a stal se dalším diktátorem. Záhy nato propukla druhá fáze občanské války, do které se zapojila většina okolních zemí. Na straně Kabily bojovaly jednotky ze Zimbabwe, Angoly a Súdánu. Proti němu naopak vojáci z Rwandy, Ugandy a Burundi. Tento konflikt dostal výstižné pojmenování „Světová africká válka“. OSN se jej snaží již řadu let vyřešit.

Reklama


Kapitán Hynek Pavlačka

První dva týdny strávil kapitán Pavlačka v hlavním městě Kinshase. Dostal zde nezbytné informace, musel udělat zkoušku z anglického jazyka, řidičský průkaz UN, test zaměřený na rozeznávání barev a znalostní zkoušku. Odtud pak vedly jeho kroky na konec světa, anebo alespoň do DR Kongo. Neozbrojený se ocitl ve Walikale, větší vesnici uprostřed pralesa. Základnu pozorovatelů tvořil polorozpadlý, špatně chráněný dům. Několik měsíců marně žádali o speciální žiletkový drát, s jehož pomocí by zvýšili jeho bezpečnostní parametry. S elektřinou byli odkázáni výhradně na elektrocentrálu. „To jsem ještě netušil, že v této zapomenuté oblasti strávím půl roku. Všichni moji kolegové po pár týdnech rotovali, když ale přišla řeč na mé stažení, nadřízení říkali, to je ten Čech, co má nářadí a umí všechno opravit. Toho tam nechte,“ vzpomíná kpt. Pavlačka. „Přivezl jsem si s sebou gola klíče a další věci. Dokázal jsem opravit nejen elektrocentrálu, ale i auto.

Dršťková trochu jinak

Veškeré logistické zajištění v této zapadlé výspě leželo výhradně na bedrech pozorovatelů. Od OSN dostali určitou finanční částku, za kterou si museli zajistit nejen ubytování a stravování, ale i další nezbytný servis. Jednotlivé úkoly si mezi sebou rozdělili. Kolega z Nigérie dostal na starost zásobování potravinami a přípravu stravy. Chodil tedy na trh a sháněl nedostupné zboží. „Nic jiného nám ostatně nezbývalo, pokud by chodil nakupovat běloch, stálo by všechno několikanásobně víc. Lidé v DR Kongo jsou totiž přesvědčeni, že běloši, nebo také muzungu, jak jim říkají, jsou bohatí, a mohou tedy zaplatit jakoukoliv částku,“ objasňuje Hynek Pavlačka. „Nakonec se to ale ukázalo jako nepříliš dobré řešení. Celý měsíc jsme nejedli nic jiného než kozí maso a rýži. Už jsem z toho začínal mečet. Nejvíce mne ale dostal náš kuchařský pomocník. Sliboval, že z kozích žaludků a střev udělá místní specialitu, něco jako naši dršťkovou. A tak jsem se s chutí pustil do jídla, ale kousl jsem do něčeho divně mazlavého. Říkal jsem si, přece musel ta střeva vyprat. Hned při dalším soustu mi ale došlo, že jsem se mýlil, uvařil to i s exkrementy. Okamžitě jsem všechno vyzvracel.

Náboženské problémy se stravou

Problém byl i v tom, že mezi pozorovateli byli zastoupeni křesťané, hinduisté, muslimové. To vylučovalo konzumaci hovězího a vepřového masa. Strava musela být neutrální vůči těmto náboženstvím. To na nedostatečně zásobovaném trhu ještě více zužovalo možnosti výběru. A tak se v jídelníčku neustále opakovalo nějakých deset druhů potravin.

Walikale představuje rozsáhlou oblast velkou skoro jako Rwanda. Na celém území je jen 40 km asfaltových silnic. Ty používali místní představitelé zároveň jako letiště. Nechali tady zastavit provoz, aby mohly přistávat české letouny L-410. „Začal jsem je monitorovat a fotit. Jedna z leteckých společností měla dokonce sídlo v Praze. Letecky se odsud přepravovaly suroviny důležité pro výrobu mobilních telefonů. Byl to obrovský kšeft, ze kterého dostávala provizi generalita armády. A tak nebylo divu, že nás po čase naprosto nečekaně navštívili vojáci s granátem v ruce. Podle mého názoru to měla být výstraha. V této zemi je tak rozsáhlá korupce, že u nás jsme v tomto směru naprostí zelenáči,“ usmívá se kapitán Pavlačka.

Reklama

Ostatní silnice byly nezpevněné. Jen tři z nich se daly využít pro přepravu auty při monitorovacích cestách. Většinu nedostupných oblastí jsme navštěvovali pěšky. Pro Hynka Pavlačku coby „průzkumáka“ to nebyl problém. Podstatně horší kondici měli pozorovatelé z některých jiných zemí.

Děti v roli nosičů

V lednu 2009 se znovu naplno rozpoutaly boje. Z Rwandy přešlo hranice na základě dohody s konžskou vládou asi pět tisíc vojáků. Nastala nová ofenziva. Český pozorovatel o vzniklé situaci pravidelně informoval nejen nadřízené stupně, ale i náš zastupitelský úřad. To proto, aby i čeští občané chystající se do těchto končin měli čerstvé informace.


Spolupráce s tzv. mix brigádou probíhala již na zcela jiné úrovni

Složitá situace nastala i v okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o stažení 85. brigády konžské armády z této oblasti. „Nebyli to vlastně ani vojáci, a už vůbec tak nevypadali a nechovali se tak. Orvaní, špinaví, kradli a rabovali na potkání. Prostě sběř. Do nové posádky se přesunovali pěšky. Po cestě likvidovali základní školy. Děti brali s sebou a nutili je, aby jim nesly výstroj a zásoby. Když byli školáci vyčerpaní, ozbrojenci přepadli další školu a vyměnili je za jiné,“ popisuje kpt. Pavlačka. „V těchto krajích lidé stále věří, že když snědí Pygmeje, získají jeho sílu, a pokud souloží s Pygmejkou, budou mít velkou sexuální potenci. A tak po cestě i znásilňovali. Jedna 23 letá žena na následky toho v nemocnici ve Walikale zemřela.

Hynek Pavlačka se začal okamžitě o tento případ zajímat. Podařilo se mu shromáždit dostatek důkazů. Ze všech stran ale slyšel, aby do toho příliš nešťoural, že se jedná o vládní vojáky. A tak si počkal na poradu, na které byly vedle pozorovatelů zastoupeny i vládní síly, místní policisté a nevládní organizace. Když na tomto fóru přednesl konkrétní důkazy, nebylo to již možné ututlat. Přímo ve Walikale se konal soud s obviněnými vojáky. „Díky tomu získali pozorovatelé u obyčejných lidí výrazný kredit. Všichni totiž viděli, že se v případě určitých nepravostí dokážeme postavit i vládním vojákům,“ uvádí kapitán Pavlačka. „Do Walikale pak přišla 1. mix brigáda, která měla zcela jinou úroveň. Její vojáci disciplínu dodržovali. Většina z nich mluvila anglicky. Vzájemně jsme si vyměňovali informace, na čem jsme se dohodli, to platilo. Podařilo se mi přesvědčit velitele, že je v jejich zájmu, aby se jako národní armáda očistili. Mnohem více pak cepoval své podřízené a dohlížel na ně.

Deset lidí v Toyotě

Ve Walikale byl také sběrný tábor. Jednou přiběhl tlumočník z místní policejní stanice, že přišlo devět neozbrojených povstalců a chtějí se vzdát. Zároveň se ale shromáždil dav lidí, který je chtěl lynčovat. „Okamžitě jsem tam jel a snažil se přesvědčit policejního náčelníka, že je nemůže nechat jen tak zabít, že je musí ochránit. Nabídl jsem mu jejich odvoz do sběrného tábora,“ líčí kapitán Pavlačka. „Začal se mnou licitovat o tom, kolik povstalců mi může dát. Bylo to neuvěřitelné, ale tvrdil, že nějaké musí nechat také davu, aby ho uklidnil. Všude kolem vládl naprostý chaos, přesto jsem mu lichotil, jak dobře celou situaci zvládá a že o tom podám hlášení. Nakonec souhlasil s tím, že mi vydá všech devět, ale musím si je okamžitě odvézt, jinak rozvášněný dav neudrží. Šel jsem k vyděšeným povstalcům a řekl jim, že je zachráním, ale jenom pokud se všichni vejdou do mé Toyoty. Bylo to neuvěřitelné, ale odvezl jsem deset lidí v osobáku.


Rozpadající se dům ve Walikale sloužil jako základna.

Jen několik dnů před stažením z Walikale zažil Hynek Pavlačka ještě jednu nepříjemnou příhodu. Do domu, kde bydleli, uhodil blesk. Shořely všechny počítače, přišli o data. Jemu osobně blesk pořádně popálil záda.

Hrozili zastřelením

Reklama

Dalších pět měsíců strávil vojenský pozorovatel v Beni. Toto město bylo již podstatně civilizovanější. Právě odsud vyjel se svými kolegy na monitorovací cestu do Ngazi. Zde jednali s místními obyvateli, sbírali informace. Najednou se všimli, že je obklíčila skupina ozbrojenců. Šlo o povstalce, kteří se označovali jako Mayi-Mayi. Kapitán Pavlačka na to pohotově reagoval a již shromážděné záznamy o těchto skupinách ukryl. Pak začal vyjednávat o humanitárních aspektech. Povstalci chtěli, aby tlumočník vyšel ven. „Šel jsem místo něho. Vzbouřenci stáli na vyvýšenině, takže jsem měl hlaveň nataženého samopalu přímo u obličeje. Tvrdili, že jsme špioni a že nás zastřelí. Pomalu, rozvážně jsem mluvil přímo na jejich velitele. Odpovídal mi ale někdo jiný. Nebyl jsem totiž dost dobrý, aby se se mnou bavil přímo. Měli s sebou i jakéhosi šamana. Ten byl neozbrojený, za pasem měl jen baterku. Na koho s ní prý posvítí, toho zabije,“ vzpomínal Hynek Pavlačka. „Sdělil jsem mu, že jsem předtím působil ve Walikale a tam jsem poznal jednoho podplukovníka z Mayi-Mayi, který měl dva satelitní telefony. Spolupráce s ním byla perfektní, máme dokonce společnou fotku. Čím víc jsem mluvil, jejich nepřátelství roztávalo. Řekl jsem, že mají za sebou určitě dlouhou cestu, nabídl jsem jim vodu. Dozvěděli jsme se tak, odkud přišli. Nakonec se nám podařilo přesvědčit je, že nejsme jejich nepřátelé.


Takhle nějak fungovalo pravidelné zásobování

Každý rok někdo zahyne

Působení pozorovatelů OSN v DR Kongo je spojené s rizikem. Každý rok několik z nich zahyne. Nejde přitom jen o únosy a vraždy, nebezpeční jsou i hadi a některá další zvířata. Na špatných komunikacích dochází také velice často k haváriím. Vláda se snaží již několik let povstalce odzbrojit. Pokud pocházejí z DR Kongo, mohou vstoupit do vládní armády, Rwanďané či Uganďané jsou repatriováni do své země. Každý, kdo odevzdá zbraň, dostane zhruba sto dolarů. Je to ale sisyfovská práce. Běžně se stává, že dojde k vykradení zbrojních skladů vládních jednotek. Pokud se tedy zbraně nezničí, neustále rotují. „Na povstalce platí jen síla. Když rebelové zaútočili, Uruguayci v silách OSN je odrazili a v celé oblasti zajistili bezpečnost. Velké národní ozbrojené kontingenty zde měl i Pákistán a Indie. Výborní vojáci byli také Nepálci a Senegalci. Pokud operovali v některé z oblastí, povstalci okamžitě pochopili, že si s nimi nemohou zahrávat, a stáhli se,“ vypráví kapitán Pavlačka. „Ze všeho nejvíce jsem se tu naučil vyjednávat. Byla to obrovská zkušenost, člověk si musí i za těch nejnebezpečnějších situací zachovat chladnou hlavu.“ Jeho mise trvala rok a jeden den. Do České republiky se vrátil 14. listopadu 2009.


Vesnickou chatrč je možné postavit jen z palmového listí

Zaujalo nás

- Demokratická republika Kongo je třetí největší zemí v Africe. Její rozloha je 2 345 410 km2.

- V zemi žije 66 514 506 (2007) obyvatel, jen v důsledku války jich v posledních deseti letech čtyři až pět milionů zahynulo. Nachází se tady přes 250 etnik. Mezi největší patří Batu, Lubové, Mongo, Zandové a Tetela.

- Na východě země jsou pohoří přesahující svou nadmořskou výškou 5000 m. Jsou zde obrovská jezera a druhá největší řeka světa Kongo. Nachází se zde téměř polovina všech lesních porostů v Africe. Značné je i nerostné bohatství.

- Původně belgická kolonie se v roce 1960 osamostatnila. Od roku 1994 zde zuří občanská válka, do které se zapojují i vojáci sousedních zemí, jako je Uganda, Rwanda, Súdán a Angola.

- Mise NOMUC je mírová operace OSN. Jejím cílem je podpořit implementaci dohod o ukončení palby podepsanou v Lusace v roce 1999 zástupci Demokratické republiky Kongo a pěti dalších afrických zemí.

- Do mise NOMUC je zapojeno téměř 11000 vojáků a policistů z 50 zemí. Působí v ní 700 civilních zaměstnanců OSN ze zahraniční a dalších 1100 místních.


Konžská vesnice

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 8/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více