Korvety třídy Nanuchka (2.)

Autor: Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔︎︎ 👁︎ 20.895

Stavba první jednotky Projektu 1234Ovod zprvu pojmenované MRK-3, začala 13. 1. 1967 v Primorském SSZ (SudoStrojitelnij Zavod) v Leningradu. Na vodu byla spuštěna 18. 10. 1968 a 22. 6. 1969 byla na ní slavnostně vztyčena vlajka. V témže roce bylo rozhodnuto, že plavidla této třídy nebudou nosit číselné značení jako dosud většina raketových člunů, ale dostanou jména po meteorologických a přírodních úkazech. Korveta MRK-3 byla 25. 4. 1970 přejmenována na Burja a po dokončení státních zkoušek, které proběhly v Baltijsku, byla 30. 9. 1970 zařazena do řad VMF. Celkem bylo v Leningradu do roku 1975 postaveno 14 jednotek třídy. Další tři byly v letech 1973 až 1981 postaveny veVladivostockém SSZ.

Systém Malachit

Hlavní výzbrojí korvet třídy Nanuchka byl raketový komplex 4K-85/P-120Malachit. Jeho vývoj byl rozhodnutím rady ministrů z 28. 2. 1963 svěřen konstrukční kanceláři OKB-52. Mělo se jednat o univerzální systém, jehož ŘS mělo být možné odpalovat jak z hladinových plavidel, tak z ponořených ponorek. Konstrukčně vycházel z předešlých ponorkových raketových systémů rodiny P-5/6 a zejména P-70 Ametyst, prvních sovětských protilodních střel, které bylo možno odpálit zpod hladiny moře. Mezi požadovaná vylepšení systému Malachit patřily univerzální startovací raketové motory na tuhé palivo, které by bylo možno použít nad i pod hladinou. Dále měly být ŘS vybaveny dokonalejší dvoukanálovou RL/IČ naváděcí soustavou. Radiolokátor naváděcí hlavice seměl vyznačovat větší odolností proti rušení, ale v případech, že by nebyl schopen zajistit navedení na cíl, měla být střela navedena pomocí pasivní IČ samonaváděcí hlavice. Ta také nabízela možnost překvapivého útoku, protože se ŘS nedemaskovala vlastními radiovými emisemi.

Reklama


Zkušební odpal protilodní ŘS P-120 Malachit, hlavní úderné výzbroje MRK variant Ovod a Ovod-1

Průměr trupu střel systému P-120 dosahoval hodnoty 800 mm (proti 550 mm střel systému P-70) a jeho délka byla 8,84 metrů (proti 7,0 m). Křídlo mělo rozpětí 1,21 metru ve složeném stavu a 2,13 metru po jeho rozložení. Celková váha ŘS s palivem a boostery byla 5,4 tuny (proti 2,9 tuny u P-70). Zásadní odlišností proti P-70 byla konfigurace startovacích raketových motorů, kdy místo dvou párů rozměrných boosterů jich P-120 v hladinové verzi používal pouze dva. V ponorkové variantě byly doplněny dalšími dvěma menšími raketovými motory. Cestovní raketový motor 4D-85 využíval nové palivo LTS-2KF. To však mělo navzdory lepším vlastnostem jednu zásadní nevýhodu – zanechávalo výraznou černou kouřovou stopu, která ŘS demaskovala za letu. Doba jeho hoření byla od 360 do 385 s v závislosti na teplotě okolního vzduchu. Požadovaný maximální dolet střel Malachit byl 120 km, v reálu však dosahoval 110–115 km a minimální dolet byl 15 km. Průměrná letová výška činila 50 m a letová rychlost 1 100 km/h. Dvoukanálová naváděcí hlavice představovala výrazné vylepšení proti střelámřady P-15. Její pozdější verze byly sice také vybaveny IČ naváděcí hlavicí, ta ale byla alternativní k RL hlavici a ŘS nemohly nést obě současně. V praxi proto musely raketové čluny nést kombinaci střel s RL hlavicí a IČ hlavicí, což zmenšovalo pružnost jejich nasazení. IČ hlavice P-120 byla umístěna v malém pouzdře pod tělem ŘS a cíl „uzamykala“ obvykle ve vzdálenosti 10–12 km. Zničení cíle zajišťovala konvenční kumulativní bojová hlavice s trhavým účinkem o hmotnosti 840 kg, nebo „speciální“ jaderná hlavice, jejíž ráže je údajně 200 kT.

Střely systému Malachit byly odpalovány ze dvou trojnásobných pevných OZ KT-120, umístěných po stranách nástavby rovnoběžně s osou lodi.Odpálení ŘS bylo možné do vlnobití při rychlosti větru 5 ballů a do rychlosti nosiče 24 uzlů. Kontejnery nebyly jednorázové a jejich nabití mohlo být provedeno nejen na základně, ale také na moři. Byla to však problematická operace a byla realizována jen minimálně.


Základním vylepšením jednotek Projektu 1234.1 byla instalace nové hlavňové výzbroje na zádi, tvořené 76mm kanonem AK-176 a 30mm systémem AK-630M

Vývoj systému probíhal rychle a první letové zkoušky ještě bez naváděcích hlavic byly provedeny v září 1968. Následovaly testy kompletních ŘS, z nichž část proběhla z podhladinového zkušebního stendu PSP-120. Koncem března 1970 se do zkoušek zapojila i korveta Burja. Do srpna bylo z její paluby provedeno šest odpalů a do roku 1972 následovalo dalších 14. Testy provázely problémy s předčasnými pády ŘS do moře a s IČ naváděcí hlavicí. Ta měla potíže se zachycením cíle a první úspěšný zásah s jejím užitím se podařil až v roce 1971. Systém Malachit byl oficiálně přijat do výzbroje korvet třídy Nanuchka 17. 3. 1972, i navzdory faktu, že nebyl splněn jeden z bodů zkušebního programu v podobě salvových střeleb třech až šesti ŘS. Zkoušky a dolaďování systému však trvaly i po tomto období. Zajímavostí je, že při zkouškách byly použity cvičné cíle, které simulovaly americké raketové křižníky třídy Albany a upravené křižníky třídy Cleveland.

Titanit bez konkurence

Korvety Projektu 1234 byly vybaveny na svou dobu pokročilým zbraňovým/bojovým řídícímsystémemTitanit. Ten kromě detekce cílů zajišťoval také přenos dat a řízení společných akcí plavidel formace a řešení navigačních úloh. Systém mohl pracovat v pěti režimech. První označený A zajišťoval vyhledávání hladinových cílů a zaměřování ŘS pomocí radiolokátoru Dubrava (v rámci systému Titanit byl označený DO-3) s dosahem po radiolokační horizont, tedy maximálně 40 km. Režim P umožňoval pasivní detekci cílů za radiolokačním horizontem do vzdáleností 120–130 km. K tomu se používaly systémy pro radiotechnický průzkum DO-1 s anténami ve velkém radomu na nástavbě a DO-6. Režim U byl určen pro příjem informací z leteckého průzkumného systému MRSC-1 Uspěch, který byl nesen na palubách průzkumných letounů Tu-95RC a vrtulníků Ka-25C.Maximální vzdálenost detekce cíle závisela na jeho radiolokační odrazné ploše a letové výšce stroje. Letoun letící ve výšce 2 km mohl detekovat cíle vzdálené 150–170 km. Pro komunikaci v režimu U byly využívány antény systémů DO-1, DO-4 a DO-5. Režim V byl určen pro přenos dat mezi plavidly formace a koordinaci a řízení jejich akcí, k čemuž používal antény systémů DO-2, DO-4 a DO-5. Navigační režim N využíval radiolokátor Dubrava/DO-3 a navigační radar Don (který nebyl součástí systému Titanit) a umožňoval navigaci v rozsahu 40 m až 38 km. Aktivace systému do bojové pohotovosti trvala 5 až 20 min, podle toho, zda byla provedena prověrka systému.Nepřetržitě neměl pracovat déle než 12 hodin. Systém Titanit byl ve své době a kategorii plavidel světovým unikátem a bez něj by nebylo možné využít maximálního dostřelu střel systému P-120 Malachit. Informacemi o cílech, získanými systémemTitanit, byly za pomocí systému Dunaj programovány naváděcí soustavy ŘS. Dunaj zajišťoval rovněž jejich start.

Reklama


Protilodní střela P-120 Malachit na nabíjecím zařízení ZU-84. Složitost jeho konstrukce potvrzuje problematičnost nabití ŘS na širém moři

Primární protiletadlovou zbraní korvet byl jednokanálový raketový komplex krátkého dosahu 9K33M Osa-M s řízenými střelami typu 9M33M z roku 1973 nebo novějšími 9M33M2 z roku 1975. Naváděcí soustava ŘS byla radiopovelová a v případě nouze je bylo možné použít také proti hladinovým cílům. Bojová hlavice střely, vážící 126 kg, měla hmotnost 15 kg. Dálkový dosah byl udáván v rozmezí od 0,5 po 10 km, výškový zase 50 až 5 000 m (25–5000 m v případě ŘS 9M33M2). Střely byly odpalovány z dvojnásobného výsuvného a otočného OZ typu ZIF-122 umístěného na přídi. Nabíjecí sekvence trvala 26–35 s. Palebný průměr představovalo 20 střel a k jejich navádění sloužil systém 4R33A Baza.


Korveta Miraž, první z jednotek Projektu 1234.1 vybavená systémem Monolit místo původního Titanit

Hlavňovou výzbroj korvet tvořil 57mm dvoukanon AK-725 (ZIF-72) umístěný na zádi. Dosahoval maximální kadence 200 ran/min na hlaveň, ale nepřetržitá délka střelby byla omezena na 100 ran na hlaveň. Poté musela být střelba přerušena z důvodu potřeby ochlazení hlavní. Maximální dostřel kanonu na hladinové cíle byl 8 420 m, na vzdušné cíle 6 950 m. AK-725 střílel tříštivotrhavou municí s kontaktními zapalovači o hmotnosti 6,36–6,4 kg a s úsťovou rychlostí střely 1 020 m/s. Umístěna byla v nábojových pásech a palebný průměr na plavidlo byl 550 granátů. Palbu kanonu řídil střelecký radiolokátor MR-103 Bars nebo záložní optický zaměřovač Kolonka. Sestavu elektroniky korvet ještě doplňoval pasivní systém pro radiotechnický průzkum MRP-11- 12 Zaliv a IFF dotazovač Nichrom-RRM. Ze systémů vlastní obrany plavidla nesla dva 16násobné 82mm vrhače klamných cílů PK-16.

Vylepšená Nanuchka III

Korvety Projektu 1234 měly trup s hladkou palubou, zkonstruovaný z oceli MK-35 s vysokou pevností. Na konstrukci části přepážek byla použita ocel 10 CHSN D nebo 10 CHSN 2D. Některé přepážky však měly pro úsporu hmotnosti spodní polovinu z oceli a horní ze slitiny hořčíku a hliníku AMg61. Trup byl rozdělený na 10 vodotěsných sekcí a na hladině se udržel při zatopení dvou z nich. Pro zvýšení odolnosti měl po většině své délky dvojité dno. Na konstrukci nástavby o výšce tří pater byla až na výjimky v zájmu úspory hmotnosti použita slitina AMg61. S trupem byla spojena bimetalickými spojovníky pro zajištění ochrany proti korozi elektrolýzou. Z lehkých slitin byl konstruován rovněž mřížový stožár.


Záběr korvety třídy Nanuchka dokumentuje, jak instalace střel P-120 ovlivnila celkovou architekturu plavidla. Kruhový výstupek před nástavbou je OZ střel Osa-M v zasunuté poloze

Ubikace posádky sestávající z 9 důstojníků, 14 poddůstojníků a 37 námořníků byly v nástavbě a dvou horních palubách trupu. Kapitán plavidla měl kajutu, složenou z pracovny, ložnice a sanitárních zařízení, umístěnou v přední časti prvního patra nástavby. Pro zlepšení komfortu ubytování byly ubikace obloženy dvěma druhy protihlukových izolací a jedním druhem tepelné izolace. Zásoby na palubě korvety postačovaly na 10 dnů provozu bez potřeby jejich doplňování.

Jednotky Projektu 1234 byly poháněny třemi agregáty M507A. Každý představoval sestavu dvou sedmihvězdicových 56 válcových (spolu tedy 112válcových!) čtyřtaktních přeplňovaných dieselů M504B, připojených na hřídel jednoho šroubu reduktorem. M507A dosahoval při 2 000 ot/min maximální výkon 7 353 kW, jeho resurs byl 6 000 hodin a hmotnost 17 t. V přední strojovně byly umístěny dva tyto agregáty roztáčející hřídele krajních šroubů, v zadní byl jeden pohánějící centrální šroub. Všechny šrouby měly čtyři pevné nestavitelné lopatky. S touto pohonnou soustavou byly korvety schopné vyvinout maximální rychlost kolem 35 uzlů, i když třeba Zarnica během zkoušek vyvinula rychlost 37–38 uzlů. Dosah při ekonomické rychlosti 12 uzlů byl 4 000 námořních mil, při plné rychlosti klesal na 415 námořních mil. Zdrojem elektrické energie byly dva dieselgenerátory s výkonem po 300 kW a jeden s výkonem 100 kW.


Korveta Burja, prototypový jednotka Projektu 1234 na záběru pořízeném v roce 1982 vrtulníkem US Navy

Reklama

Závěry ze zkoušek a provozu prvních MRK Projektu 1234 byly všeobecně uspokojivé, ukázaly se však také některé nedostatky plavidel. Na základě připomínek se v roce 1974 začalo pracovat na vylepšené verzi korvet, označené později Projekt 1234.1 Ovod-1 (Nanuchka III). Základní požadavek kritiků zněl na zesílení hlavňové výzbroje, kde byla urgentně požadována zbraň větší ráže. Dále měla být zdokonalena protiletadlová a protiraketová výzbroj a vylepšeny senzory a systémy pro vedení EB. Na nové variantě byl dvojkanon AK-725 nahrazen modernějším 76mm kanonem AK-176 s maximální kadencí 120–130 ran/min. Maximální dostřel této zbraně proti hladinovýmcílůmje 15 700 m při úsťové rychlosti střely 980 m/s. Hmotnost munice je 12,4 kg a palebný průměr na plavidlo představuje 316 granátů, z toho 152 v nabíjecím automatu. Novinkou bylo doplnění výzbroje korvet systémem AK-630M kategorie CIWS. Ten jako zbraň používá šestihlavňový kanon s rotujícím svazkem hlavní AO-18 ráže 30 mm s teoretickou kadencí 5 000 ran/min. AO-18 střílí tříštivotrhavou municí o hmotnosti 832 g s úsťovou rychlostí střely 900 m/s a s efektivním dostřelem kolem 4 km. V nabíjecím systému je uloženo 2 000 kusů munice a korvety nesou dalších 1 000 rezervních granátů. Palbu obou kanonů řídí SŘP MR-123 Vympeľ, který nahradil starší typ MR-103 Bars. Křídla můstku byla upravena pro možnost případné instalace dvou 12,7mm kulometů.

Dílčí modernizace

Zdokonalena byla rovněž hlavní výzbroj korvet. V letech 1975 až 1980 totiž byla vyvinuta vylepšená verze systému Malachit, se zvýšenou odolností naváděcích hlavic ŘS na rušení protivníkem. Navíc byla v 80. letech testována možnost změny cíle v průběhu letu ŘS pomocí datalinku; není však známo, jestli bylo toto řešení zavedeno do výzbroje. Modernizována byla také elektronika systému Titanit a radiolokátor Dubrava měl zvětšený pracovní rozsah. Pro prodloužení dosahu byla jeho anténní jednotka přemístěna na stožár a v souvislosti s touto změnou byl radom systému DO-1 přesunut směrem dopředu. Dále byl zkrácen čas zpracování dat systému Dunaj, což zrychlilo programování naváděcích hlavic ŘS. Jiným vylepšením nových MRK bylo nahrazení raketového komplexu Osa-M modernější verzí Osa-MA se zdokonalenými ŘS typu 9M33M3 nebo M5 s výškovým dosahem v rozsahu 5–5000 m. Systém pro vedení EB Zaliv přenechal místo novému Vympeľ-R2 s aktivním radiolokačním rušičem a navigační radar Don byl nahrazen modernějším typem Pečora. Trup korvet Projektu 1234.1 neprošel výraznějšími změnami, vylepšeno však bylo jeho vnitřní vybavení. Zdokonaleny byly protipožární systémy a zvýšena byla spolehlivost pohonné soustavy a kormidelních mechanizmů. Ubikace musely být upraveny, protože s novými systémy se zvýšil počet členů posádky o čtyři. Při této příležitosti byla také věnována snaha zlepšení ubytovacích podmínek. Výtlak nové verze narostl o 30 t, díky čemuž klesla rychlost o 1 uzel a mírně se zkrátil dosah korvet.


PVO korvet třídy Nanuchka primárně zajišťuje raketový systémOsa-M/MA. Na snímku je vidět OZ ZIF-122 s dvěma ŘS v polovysunuté poloze pro údržbu

Počínajíc rokem 1986 přišla další zásadní změna. Systém Titanit byl nahrazen modernějším systémem Monolit, kterým byly vybaveny také nové raketové čluny Projektu 1241 (Tarantul). Jako prvního z korvet stavěných v Leningradě dostala devátá jednotka Miraž, z plavidel ve Vladivostoku druhá Inej. Vizuálně se plavidla se systémem Monolit lišila hlavně absencí radaru Dubrava. Na jeho místě byl nainstalovaný druhý navigační radar Pečora. V roce 1989 byla sestava navigačních radarů doplněna záložním typem Mius.

Celkem bylo v letech 1974 až 1992 v Leningradu postaveno 15 jednotek Projektu 1234.1, stavba 16. jednotky byla zrušena v roce 1992. Ve Vladivostoku byly v letech 1983 až 1992 postaveny čtyři další korvety.


Záběr korvety Štil, jednoho z prvních plavidel Projektu 1234.1 vybavených ještě systémem Titanit. Na horní platformě stožáru je vidět zdvojenou anténu radaru Dubrava

Korvety Projektu 1234 a 1234.1 procházely v průběhu služby při generálních opravách různými menšími modernizacemi. Zlepšení obranných možností u MRK Grad a MRK Liveň přinesla instalace dvou čtyřnásobných OZ pro protiletadlové přenosné střely s IČ navedením rodiny Strela a později Igla. Plavidla jich nesla po 16. Vybavení některých korvet Projektu 1234 a Projektu 1234.1 po roce 1992 doplnily 122mm desetinásobné vrhače klamných cílů PK-10. Jejich počet se v závislosti od plavidla pohyboval mezi dvěma až šesti. Počínajíc rokem 1995 byl na jednotky Projektu 1234.1 průběžně instalován varovný indikátor ozáření laserovým paprskem Spektr-F se šesti snímači, čtyřmi na přední části nástavby a dvěma na zadní části. Z dostupných pramenů však není jasné, zda byly na jednotkách starší varianty Ovod modernizovány také systémy Malachit a Titanit.

Přehled postavených korvet Projektu 1234 Ovod

Výr. číslo Jméno (původní jméno) Položení kýlu Spuštění na vodu Zařazení do služby Vyřazení ze služby
S-51 Burja (ex MRK-3) 13. 1. 1967 18. 10. 1968 30. 9. 1970 11. 2. 1991
S-52 Briz (ex MRK-7) 5. 11. 1967 10. 10. 1969 31. 12. 1970 29. 10. 1992
S-53 Vichr 21. 8. 1967 22. 7. 1970 30. 9. 1971 5. 7. 1994
S-54 Volna 27. 9. 1968 20. 7. 1971 31. 12. 1971 30. 6. 1993
S-55 Grad 29. 11. 1967 30. 4. 1972 30. 9. 1972 30. 6. 1993
S-56 Groza 9. 1. 1969 26. 7. 1972 26. 12. 1972 1. 1. 1993
S-57 Grom 1. 10. 1969 29. 10. 1972 28. 12. 1972 24. 5. 1995
S-58 Zarnica 27. 7. 1970 28. 4. 1973 18. 9. 1973 XI. 2005
S-59 Molnija 30. 9. 1971 27. 8. 1973 28. 12. 1973 ?
S-60 Škval 17. 5. 1972 28. 12. 1973 14. 6. 1974 1. 10. 1988
S-61 Zarja 18. 10. 1972 18. 5. 1974 28. 9. 1974 17. 1. 1995
S-62 Meteľ 19. 2. 1973 10. 8. 1974 8. 12. 1974 16. 3. 1998
S-63 Štorm 20. 10. 1973 3. 3. 1975 15. 6. 1975 16. 3. 1998
S-64 Raduga 16. 1. 1974 20. 6. 1975 1. 12. 1975 5. 7. 1994
S-1001 Ciklon 22. 9. 1973 24. 5. 1977 31. 12. 1977 17. 1. 1995
S-1002 Tajfun 10. 5. 1974 14. 8. 1979 30. 12. 1979 4. 8. 1995
S-1003 Musson 14. 7. 1975 01. 7. 1981 30. 12. 1981 16. 4. 1987
potopena

světle žlutá - Vladivostocký SSZ, světle modrá - Primorský SSZ

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 12/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více