Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence III

Autor: Jaromír Vykoukal 🕔︎︎ 👁︎ 33.949

Kapitola třetí: Zbraně pro Izrael – celkový rámec realizace a něco o leteckém mostu z Čech do Izraele

 

Izraelské ozbrojené síly vždy trpěly nedostatkem zbraní. Pokud se vrátíme k prvnímu dílu, je tam uvedeno, že na konci roku 1947 měla Hagana 900 kvalitních pušek, 900 lehkých kulometů a munici na tři dny boje. Chaim Herzog dokonce ve své knize o arabsko-izraelských válkách uvádí, že kulometů bylo 700 lehkých a 200 univerzálních. Já to zjednodušil a kulomety sečetl. Myslím si, že v dané době kategorie zbraní „univerzální kulomet“ neexistovala. Těžké kulomety, minomety a děla Hagana neměla vůbec. Z židovské populace, která čítala 650 000 lidí, bylo možno mobilizovat asi 45 000 bojovníků, mužů i žen. Zde je jasně vidět jaká byla potřeba dodávek zbraní, pokud se měla Hagana stát kvalitně vyzbrojenou silou. Pokud by tedy mělo dojít k dozbrojení Hagany na standard pěších divizí, vyvstává potřeba rámcově.

Reklama

- 30 až 40 tisíc pušek

- 4 až 5 tisíc lehkých kulometů

- 1,5 až 2 tisíce těžkých kulometů

- kolem 300 kusů minometů různých ráží a 120 děl větších ráží

- několik desítek kusů protitankových kanónů

A to pomíjíme obrněnou techniku a letadla všech kategorií. Nelze zapomenout na potřebu alespoň 40 milionů nábojů potřebných ráží, a tisíce minometných a dělostřeleckých granátů.

Tento problém nabral osudový rozměr v době vzniku samostatného státu a po jeho okamžitém napadení silami několika arabských armád. Představitelé izraelské národní rady to předpokládali a měli snahu vytvořit zásoby potřebných zbraní a vojenského materiálu už před vyhlášením deklarace o vzniku své země a její emisaři na tom pracovali od roku 1947.

Reklama

Dalším problémem bylo to, že OSN 29. 11. 1947 přijalo rezoluci zakazující prodej zbraní do Palestiny a následně v roce 1948 dne 29. 4. bylo vydáno doporučení pozastavit dodávky zbraní do všech států Středního východu.

U nás platilo do února 1948, že o dodávkách zbraní komukoliv rozhodovalo Ministerstvo národní obrany, dále jen MNO. To, pokud si nebylo jisté možnými ohlasy, konzultovalo daný případ s ministerstvem zahraničních věcí. Po únoru už na tom musela spolupracovat obě ministerstva. Zde je potřeba vidět, že Akce Důvěrné Izrael byla koncipována v lednu 1948, tedy před převzetím moci komunistickou stranou. A už v lednu do Palestiny dorazily první zbraně. Asi šlo o výsledek prvních aktivit Jewish agency u nás. Šlo o dodávku schválenou 13. ledna 1948 a potom vše proběhlo rychle. Přes západní okupační zónu byly zbraně přepraveny do Belgie a odtud lodí do Haify. Zbraně byly dodány 24. ledna. Asi jde o datum předání odpovědným lidem z Izraele. Za jedenáct dní by touto trasou do Palestiny nemohly dorazit. V dodávce bylo:

4 500 pušek P-18

200 kulometů MG 34

5 040 000 nábojů 7,92

Komunisté po únoru 1948 na to šli metodicky a s plnou rozhodností:

Předně byla vytvořena čtyřčlenná komise tvořená:

- předsedou vlády, tedy Klementem Gottwaldem,

- ministrem zahraničních věcí Vladimírem Clemntisem,

- ministrem zahraničního obchodu Antonínem Gregorem a nakonec

Reklama

- generálním tajemníkem KSČ, v této době Rudolfem Slánským.

Podnět ke vzniku komise dal Vladimír Clementis. Tato komise o prodeji zbraní rozhodovala v závažných a pochybných případech.

Dále byl vyžádán souhlas od SSSR pro výrobu a vývoz zbraní do druhých zemí. Tento souhlas byl udělen, i když nebylo přímo řečeno, že se jedná o židovskou část Palestiny. Souhlas byl poskytnut pod podmínkou, že to nebude vývoz třeba do fašistického Španělska. Izrael v té době nebyl na indexu. V březnu 1948 potom bylo na nejvyšší úrovni rozhodnuto, že se nebudou dodávat zbraně do těchto zemí: Turecko, Řecko, Čína, Irán a Španělsko. Do jiných zemí to bylo povoleno, pokud zbraně objedná vláda dotčené země. Pro izraelskou část Palestiny z tohoto pravidla existovala jediná výjimka.

Za budoucí stát Izrael u nás zbraně sháněli tito lidé:

- Ehud Überall - Avriel, budoucí izraelský velvyslanec zatím zmocněnec organizace Jewish Agency, následuje obrázek tohoto obchodníka, vyjednávače a diplomata.

- Otto Felix (Doron Uriel), obchodník, který mu byl ku pomoci. Šlo o známého pražského advokáta, který se usadil v Palestině v Tel Avivu a začal zde velmi úspěšně podnikat. V době, kterou řešíme, hebreizoval a pod jménem Uriel Doron byl ochoten odcestovat do Prahy a převzít tajnou misi a pomoci zbraně ve své bývalé vlasti pro Izrael získat.

Když docestoval do Prahy zjistil, že je vítán jak svými přáteli z doby, kdy zde žil, tak i lidmi z vlády, kteří se po návratu z Londýna vrátili na svá místa, tak i přestaviteli průmyslu a bankovnictví. To bylo více než dobré. Již začátkem roku 1948 dostal Ben Gurion tolik očekávanou zprávu: „Československo nám zbraně dodá

- Josef Nasch- Nacht, zastupující Tatru a explozivku v Semtíně už před válkou v Bukurešti. Jeho podíl na získávání zbraní nebyl velký, ale Izraeli prospěl jinak a možná více. Při své návštěvě v Praze v roce 1947 sdělil generálovi Píkovi, že československé dodávky zbraní do Sýrie vyvolaly nevoli v židovských kruzích v USA. Díky této informaci bylo židovským zástupcům sděleno, že pokud odeberou adekvátní množství zbraní oni, dodávky do Sýrie ustanou. To jen prospělo celé věci. Obchodní dohody pak uzavírala Jewish Agency.

Za vzniklý Izrael byli nákupem zbraní pověřeni:

- Robert Adam Abramovič, člen Irgunu, který ale dílčí dohody o nákupech zbraní podepisoval ještě před oficiálním vznikem nového státu

- Julius Rotenberg z Tel Avivu, který mě na starosti leteckou techniku a letecký materiál. Byl totiž generálním zástupcem československých závodů kovodělných a strojírenských pro prodej letadel pro oblast celé židovské Palestiny.

Obchodní dohody uzavírali zástupci velvyslanectví a hospodářské organizace. Kromě přímých jednání a obchodních dohod s československými institucemi a podniky se izraelští zástupci snažili o nákup zbraní a válečného materiálu i prostřednictvím třetích zemí. V případě Československa šlo o mimo jiné Argentinu a Mexiko.

Od roku 1948 se role státních úřadů obou zemí zvyšovala a klíčové postavení u nás mělo MNO a přes instituce KSČ i UV. Jejich stanoviska dál přenášel Bedřich Geminder, vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ. Za jeho aktivity ve vyzbrojování Izraele a svůj vlastní židovský původ byl v roce 1952 spolu se Slánským a dalšími odsouzen a popraven.

V posledním období kdy obchody probíhali ve velkých objemech, se role naší armády výrazně zvětšila. Od června roku 1948, kdy izraelská stana předložila rozsáhlé požadavky na leteckou těžkou techniku, bylo potřeba vylepšit součinnost mez MNO, MNV, ministerstvem zahraničního obchodu a zbrojařskými podniky. Porady do srpna 1948 řídil plukovník Bedřich Brada, generál Jan Kasalický a nebo generál Jan Heřman. Někdy se toho ujal osobně podnáčelník generálního štábu divizní generál Šimon Drgač. Generál Drgač stojí za pár řádek. Ale napřed jeho fotografie. Bohužel lepší není ani na oficiálních stránkách našeho ministerstva.

Šimon Drgáč se narodil 8. listopadu 1892 v Mutěnicích. Vystudoval klasické gymnázium v Brně. Dále studoval na Gregoriánské univerzitě v Římě, kterou ale nedokončil. Na začátku 1. sv. války narukoval do rakousko-uherské armády. V srpnu 1915 byl zajat na italské frontě. Zde vstoupil do Československých legií. Po návratu do nově vzniklého Československa se v roce 1919 účastnil bojů proti maďarské intervenci na Slovensko. Na Slovensku zůstal do roku 1922 v Banské Bystrici u 10. divize, kam se vrátil i poté, co vystudoval Vysokou válečnou školu. V armádě první publiky dosáhl hodnosti plukovníka.

Už 1. září 1939 byl zatčen gestapem a byl vězněn celou válku. Po osvobození velel Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Od 1. srpna povýšil i na generálním štábu a stal se jeho náčelníkem. Do zálohy byl propuštěn k 30. lednu 1951. V roce 1952 ho semlely antisemitské procesy a byl znovu odsouzen k vězení. Na neuvěřitelných 24 let. Propuštěn byl v roce 1958, v roce 1963 byl v utajení plně rehabilitován. Zemřel v roce 1980.

Prodlouženou rukou tohoto generála byla další osobnost, která také stojí za pár řádek. Byl to plukovník generálního štábu Stanislav Palla, zástupce OBZ, který se těmto záležitostem věnoval od jara 1948. Byl ustaven zvláštním zmocněncem MNO pro dodávky pro stát Izrael. Měl vysoké pravomoci a celou koordinaci dodávek převzal na sebe on. Bez jeho vyjádření se nepohnulo ani matičkou.

Byl to voják tělem i duší, vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích a v roce 1936 vysokou válečnou školu. Pracoval až do okupace na ředitelství opevňovacích prací. Za války byl v odboji. Po válce chvíli velel a od 7. srpna 1948 se stal učitelem taktiky na Vysoké škole válečné. Od 3. září 1947 až do 14. července 1950 pracoval na různých funkcích generálního štábu. Poté pracoval jako zástupce náčelníka vojenského vědeckého oddělení Vojenské akademie v Praze. Represe se mu vyhnuly a dva roky po odhodu do zálohy v prosinci 1955 zemřel.

V době od srpna 1948 do června 1949 vše běželo velmi efektivně. Žádosti se vyřizovaly do 48 hodin, pokud byl potřeba technický posudek, tak o 24 hodin déle. V této době se nakonec dostalo i na dodávky tanků a těžkých zbraní. Ale Izraelcům už nešlo jen o dodávky toho, co bylo k mání ihned. Začali sledovat i perspektivní možnosti vyzbrojování, tedy požadovali dodávky moderních zbraní poválečné konstrukce a výroby.

Izraelská strana začala díky těmto měnám vysílat vysoké vojenské funkcionáře. Počátkem června přicestoval podnáčelník izraelského generálního štábu Jigal Yadin. Moc se o něm nevědělo – byly vypuštěny velké oficiality. Ale na druhou stranu navštívil všechny hlavní české zbrojní podniky a jejich střelnice. Zde je jeho fotografie z roku 1950.

Když se ohlásila vládní nákupčí komise státu Izrael v září 1949, bylo konstatováno že v této době už byly realizovány dodávky v hodnotě 737 896 418 korun a že vše je řádně vyrovnáno. Její šéf Amir Jisrael mohl tedy začít jednání s čistým štítem i svědomím

Při těchto jednáních šlo hlavně o získání zbrojního materiálu pro plánované přezbrojení kulomety ZB 26 a ZB 37. Zájem byl také o samopaly a automatické pušky. Největší zájem potom byl o těžkou techniku, dělostřelecké systémy a výbušniny. Ovšem zde je potřeba říci, že to už začínalo váznout - ale to už byl odraz politických vlivů.

Izraelci měli zájem o tyto komodity:

- pěchotní zbraně - pušky, kulomety, plamenomety a lehké minomety

- lehké a těžko tanky

- letadla, leteckou munici a letecké pumy

- dělostřelecké systémy a těžké minomety.

- výstavbu továrny na pěchotní munici

Vývoz tanků a děl neprošel přes MNO. Výstavba muničky byla odsouhlasena.

Zájemci o zbraně pro židovskou Palestinu jednali :

- s brněnskou Zbrojovkou, která ale zastupovala i jiné podniky

- s Avií

- s generálním ředitelstvím Škodových závodů

V lednu 1948 byl zřízen na ředitelství Československých závodů kovodělných sekretariát D, jako Důvěrný, který měl prodej zbraní do zahraničí řídit. Toto platilo až do zestátnění zahraničního obchodu, kdy si vše na sebe převzaly podniky zahraničního obchodu Kovo a Omnipol.

Na jednání o dodávkách pro Izrael byl používán kód: DI, tedy Důvěrné, Izrael. Úloha státu rostla s tím, jak se začala projevovat změna československých postojů k Izraeli. Přesto ale dodávky zbraní pokračovaly a skončily na základě stanoviska MNO číslo 2217/taj./prům./50, které se vyslovilo pro okamžité zastavení jakýchkoliv dodávek vojenského materiálu pro Izrael. Stejné stanovisko zaujalo MZV. Přesto se Izraelci pokusily zbraně získat ještě dvakrát:

- v říjnu 1950 jim šlo o dokončení rok starých dodávek, které neuvolnilo MNO. Za izraelskou stranu jednali Zeev Shek, dipomat a Asher Citron také diplomat. Nic nedokázali – jen sebrali kolekci výmluva lží.

- srpnu 1951, kdy se pokusili znovu získat velké množství vojenského materiálu a nepochodili ani na západě. Naše oficiální místa už prostě nereagovala.

Není potřeba uvádět, že tyto obchody byl pro Československo vhodné a vysoce ziskové. Bohužel díky frenetické skartaci mnoha dokumentů, ve snaze zahalit co nejvíce stop po těchto obchodech, nelze dne říci kolik čeho a za jakou cenu bylo do Izraele dodáno. Byly zde ale okamžité profity a příslib dalších do budoucnosti. Platby probíhali bez komplikací, zejména v počátcích obchodních vztahů. V letech 1950 až 1951 už to drhlo, ale byl to způsobeno změnami na naší, československé straně.

Zde bych chtěl uvést, že vztah našich občanů a to nejen židovského původu byl k těmto obchodům velmi pozitivní. Bylo organizováno několik peněžních sbírek:

- první vynesla 5 700 000 korun, tedy dost. ale lidé zatím nechápali, o co konkrétně jde

- druhá vynesla 18 000 000 korun, což lze považovat za velký úspěch

- třetí pak dalších 6 200 000 korun. Zde se už projevilo to, že v té době už bylo do Palestiny odsunuto 18 000 emigrantů židovského původu

Peníze byly použity pro úhradu doprovodných nákladů s dodávkami zbraní, pro pokrytí nákladů s výcvikem příslušníků Hagany na našem území a k výstavbě infrastruktury nového izraelského státu.

Je ale pravda, že dodávky různorodého vojenského materiál do Izraele v sobě skrývaly nemálo mezinárodně - politických komplikací. Ty byly zřejmé:

Primo: Z potíží při zajišťování transportů materiálu. Ten se konal několika způsoby. Leteckým mostem z letišť Žatec, kde se započalo 31. března 1948 a skončilo díky nekázni zahraničních pilotů po třech měsících. Štafetu převzalo letiště Kunovice, a to od 2. září 1948.  Díky dobrému utajení zde letecké transporty probíhaly relativně klidně i když nakonec díky bohémskému chování posádek se dočkaly nežádoucí pozornosti ambasád USA i Velké Británie. Zdá se, že několik transportů odletělo i z letišť v Českých Budějovicích a Brna. Trasa vedla od nás do Jugoslávie, kdy letadla byla přelétána pod falešnými značkami piloty několika národností. V Jugoslávii a Maďarsku je přebíraly izraelské posádky a letadla byla označena izraelskými výsostnými znaky. Muselo to být poměrně dobrodružné podujetí. V závěru této kapitoly se na otázku leteckého mostu podívám podrobněji.

Většina materiálu ale byla odpravena po železnici přes Maďarsko a Jugoslávii, kde byly přeloženy na izraelské lodě. O to se na naší straně dokonale postaraly podnik Intrasped, podnik který vznikl v roce 1945 z dopravního oddělení brněnské Zbrojovky. Měl sedm zastoupení po celém světě. K 1. lednu 1949 ho do sebe přijala firma Metrans. Vlaky se vykládaly ve Vukovaru. Část transportů byla dokonce do Vukovaru poslána po Dunaji lodní dopravou.

Tyto transporty probíhaly poměrně hladce až na jednu vážnější událost. Ta ale byla dána nejspíše záporným postojem zemí východního bloku k Jugoslávii. Maďarská strana zadržela transport nákladních automobilů. Měla podezření, že je určen pro Jugoslávii. Když naše strana začala jednat, bylo zjištěno, že byl zadržen i transport letadel a dokonce i transport 11 kusů leteckých motorů. Po doložení kdo je konečným klientem, bylo vše uvolněno. Bohužel to celý obchod odhalilo a vznikly další mezinárodní potíže.

Secundo: Z výrazného zhoršování vztahů s arabskými státy, které se snažily jakkoli těmto dodávkám zabránit. Tyto země, nejvíce ty, jejichž armády právě bojovaly proti izraelské Haganě a prohrávaly, reagovaly velmi ostře. Postupně došlo k ochlazování vzájemných vztahů až po zmrazení diplomatických styků. Už po zveřejnění našich postojů k vzniku Izraele, došlo k malým demonstracím před našimi konzuláty v příslušných zemích.

Následovaly ostré nóty ze strany Sýrie, Egypta, Iráku a Arabské ligy proti dodávkám zbraní. Naše diplomacie se tak ocitala v klinči. Třeba vztahy s Egyptem považovala za potřebné a dokonce se rozhodla prodat zbraně i do této země. Jenže zde zase narazila na rozhodný odpor Izraele, který požadoval nedodávat žádné arabské zemi zbraně a nebudovat v nich továrny na vojenský materiál, hlavně munici. Tyto protesty se týkaly hlavně Sýrie a Egypta.

Bylo zaznamenáno velmi agresivní chování arabských demonstrantů, kteří například 1. prosince 1947 před naším konzulátem v Jeruzalémě volali Uděláme vám druhé Lidice.. Přitom je pravda, že dne 7. 1. 1948 odešla do Sýrie dodávka pěchotních zbraní. Bylo v ní:

10 000 pušek
1 000 samopalů
500 kulometů
17 500 000 kusů střeliva.

Byla zadržena Jugoslávií. Nakonec byla uvolněna, ale loď u přístavu Bari někdo - kdopak asi - potopil. Náklad byl vyzvednut a celý jej koupil Izrael.

Tertio: Z hrozby veřejného obvinění naší země z porušování platných rezolucí OSN. Za těmito aktivitami byla viděna Velká Británie. Podle názoru našich diplomatů tím, že na nás podá stížnost u OSN, chtěla odvrátit pozornost od vlastních aktivit v Zajordánsku. Clementis ale byl přesvědčen, že Británie to nikdy neudělá, protože pokud by došlo k takovému propírání naší republiky, ta by iniciovala to samé právě proti Britům. Přesto se naše diplomacie dobře připravila. V rámci možností byly britské aktivity v oblasti zmapovány a následně bylo britské tajné službě sděleno, že pokud v OSN Velká Británie vystoupí proti naší zemi, budeme reagovat tím, že rozkryjeme její chování a budeme požadovat vysvětlení proč oni dělají to, co nám vytýkají a klidně vyvoláme diplomatický ohňostroj. Ale nakonec se nic nestalo.

Československé dodávky zbraní měly pro izraelskou armádu značný význam. Sehrály důležitou roli při obraně právě zrozeného státu. Izraelci to věděli a vyjadřovali nepokrytě vděčnost za tuto pomoc. Jediní Izraelci, kteří proti dodávkám zbraní protestovali, byli, kdo jiný, izraelští komunisté.

Letecký most: „Žatecká akce

Počáteční dodávky do Izraele se prováděly v podmínkách složitého hledání rychlých tras a způsobů, jak tyto transporty co nejlépe utajit. První zkušenosti ukázaly, že cesty přes západní Evropu jsou dlouhé a velmi politiky problematické. Trasy přes Rumunsko, Jugoslávii a Polsko nebyly zatím vyjednány. Zásilky se označovaly jako HABEŠ. Jewish Agency se sama snažila o rychlé koloběhy a tak se rozhodla přistoupit pro leteckou dopravu.

První let tohoto leteckého mostu se uskutečnil 31. března 1948 z letiště Praha – Ruzyně, Šlo o 7 tun zbraní a munice, označeno jako ruční nářadí. Tento let okamžitě vzbudil pozornost americké ambasády, protože jej uskutečnilo letadlo americké společnosti Northern Airlines.

K tomu je možno dodat pár slov. Ve dnech 3. až 15. dubna 1948 podnikla Hagana první velkou operaci. Jeruzalém byl ve velmi těžké situaci. Proto Ben Gurion trval na provedení rozsáhlé operace nazvané „Nachšon“. Cílem operace bylo vytvořit asi 10 kilometrů široký koridor v nížině se zdroji vody a 4 kilometry v horách. Šlo o to obsadit dominantní výšiny a arabské vesnice, které mohly ovládat komunikace pro zabezpečení transportů potravin a jiného materiálu do Jeruzaléma a prázdných vozidel zpět. Bylo vytvořeno brigádní bojové uskupení o síle tří praporů. Ale vše ohrožoval nedostatek zbraní a munice. A právě v této době v noci 1. dubna 1948 na tajné přistávací dráze v Beit Daras letadlo, které den předtím vzlétlo z Ruzyně. 200 kusů vyložených pušek, 40 kulometů a několik tun nábojů se stalo prvním významným počinkem pro další vývoj operací Hagany v dané oblasti. Operace Nachšon skončila úspěchem a do Jeruzaléma bylo možno vypravit několik konvojů, které zajistily přežití židovského obyvatelstva na několik měsíců.

Bylo potřeba najít letiště, které by nebylo tak moc na očích, ale zároveň muselo poskytnou potřebné zázemí pro operace velkých dopravních letadel. Nakonec to dopadlo tak, že vojenská správa uvolnila pro tyto lety letiště Žatec s kvalitní betonovou dráhou. Toto ujednání mělo širší souvislost s dohodou o dodávkách leteckých pum a výcviku vojenských pilotů Hagany v našich vojenských zařízeních. A tak se zrodila Žatecká akce“.

Napřed se pokusím zodpovědět možnou otázku, proč zrovna Žatec. V létě 1945 bylo v rámci československé armády více méně improvizovaně vytvořeno celkem 69 velitelství letišť, jejichž počet byl do konce roku zredukován na 9 letištních perutí a 9 letištních správ. Naše armáda neměla tolik leteckých útvarů, aby obsadila a provozovala všech 69 letišť.

Protože žatecká betonová vzletová a přistávací dráha byla mimo obdobné dráhy na pražském ruzyňském letišti ojedinělá, začal místní letiště využívat Vědecký letecký ústav Letňany, který byl později přejmenovaný na Vojenský letecký ústav a bylo to proto, že zde probíhaly zkoušky německých proudových letounů.

Od srpna 1946 zde probíhaly zkušební lety jednomístných letounů Messerschmitt Me-262A „Schwalbe“ a později i dvoumístných letounů Messerschmitt Me-262B-1a „Schwalbe“. S největší pravděpodobností zde byly ojediněle prováděny i zkušební lety s letouny S-199 zaměřené na měření délky brzdné dráhy a opotřebování pneumatik.

Pro zabezpečení letového provozu a nezbytné technické údržby na letišti působil detachment pozemního personálu VLÚ, v součinnosti s velitelstvím letectva 1. oblasti a podnikem Avia. Což vlastně byl ideální stav pro zabezpečení typově velmi pestrého leteckého parku určeného pro letecký most do Izraele. Pravděpodobně v roce 1948 zde vznikla i Letištní správa v čele s velitelem letiště. V době realizace leteckého mostu uvedenou funkci zastával plukovník Miloslav Doležel.

Žatecká akce je z dnešního pohledu unikátní záležitost. Přenesme se do roku 1948 a podívejme se, jak vypadá náš starý kontinent a jeho okolí.

Evropou se postupně line železná opona, v Palestině zuří divoká válka. Jako TOP událost je ale možno považovat události berlínské krize. K ní patřila do té doby nevídaná logistická akce, kterou do obklíčeného západního Berlína proudily potraviny, topivo a další životně důležité komodity. Vše bylo dílo amerického vojenského guvernéra města, Luciuse D. Claye, který 25. června 1948 dal povel ke zřízení leteckého mostu. Již příští den přistálo na letišti Tempelhof v americkém sektoru první letadlo operace Vittles, Britové započali s operací Plain Fare o dva dny později - používali své vojenské letiště Gatow a vodních ploch jezer pro nasazené hydroplány. Na letech se později podíleli i letci z Nového Zélandu, Austrálie, Kanady a Jižní Afriky. V průběhu této berlínské krize zahynulo 70 členů spojeneckých posádek, které přepravovaly denně cca 12 tisíc tun potravin a paliva. Za 14 měsíců trvání blokády dopravila letadla do města celkem 2,5 miliónu tun nákladu.

A v tomto období, kdy navíc od 29. 4. 1948 platila rezoluce OSN o zastavení dodávek vojenského materiálu do celé oblasti Středního východu, byla na letišti Žatec základna pro zakoupené nebo najaté letouny s panamskými registračními značkami, pilotované převážně americkými posádkami, které vytvořily další letecký most, který měl pomoci bojujícímu židovskému státu. Ze strany našich orgánů bylo vykonáno mnoho opatření technicko-provozního, ale také celního, pasového a bezpečnostního charakteru. Sama armáda se postarala o nezbytnou logistiku.

Mimo jiné odtud byly vypravovány rozebrané letouny S-199. První z nich byl vypraven v letounu Skymaster, registrační číslo NC 58 021. Další lety následovaly v rychlém sledu.

Dodávka prvních letadel tohoto typu byla schválena v několika kolobězích. 30. března byla schválena dodávka 12 až 25 kusů letadel a 20. dubna zbytku potřebných prvků pro dodávku. V tomto kole bylo nakonec dodáno 10 strojů. Ty byly vyrobeny, zalétnuty a přeletěny do Žatce. Zde byly rozebrány a poslány letecky do Izraele.

Rychlé vybavení přepravy těchto letadel, která přímo v Izraeli montovala skupina mechaniků z Avie zajistilo, že už 29. května 1948, první dvojice těchto letadel rozhodným způsobem zaútočily na egyptské jednotky postupující na Tel Aviv, od kterého je dělilo posledních 30 kilometrů. Jejich vytrvalé nálety postup Egypťanů rozvrátily a přispěly tak ke stabilizaci situace na této frontě. Už první nálet slavil úspěch. Ne z hlediska způsobených škod. Ty byly nepatrné. Ale morální dopad na egyptské vojáky byl až neuvěřitelný.

Je tedy na místě uvést jména mechaniků, kteří skládali přímo v Izraeli tato letadla:

Vojtěch Kořenek

Miroslav Pulc

František Smrček

Jan Vigiera

Jan Mouláček.

Do Izraele odletěli 22. května 1948 letadlem typu C-64 Norseman. Vrátí se zpět koncem června téhož roku. Jejich práce na montáži a uvedení do provozu těchto letadel sehrálo nezastupitelnou roli.

Do letů se zapojili piloti těchto národností: Poláci, Jihoafričané, Francouzi, Němci a Angličané.

A nyní něco nečekaného a málo známého.

I pro mě, který měl jakési, byť malé povědomí o těchto operacích, bylo naprostým překvapením zjištění, že letiště Žatec se na jistý čas stalo základnou, na které byli dislokovány 3 kusy bombardérů B-17G. Díky jejich přítomnosti se naše země přímo zapojila do probíhající války v Palestině.

Jak to všechno proběhlo? Začátkem roku 1948 se podařilo Izraelcům zakoupit čtyři kusy letounů B-17G za cenu 15tisíc USD, kus. Letouny byly ovšem kompletně odzbrojeny, a pouze jeden z nich neměl odstraněny a zaslepeny střelecké věže. Stejně tak bylo odstraněno všechno vojenské vybavení.

S vypuknutím války o nezávislost bylo ovšem vyhlášeno na stát Izrael vojenské embargo a kolem letounů se začala potulovat FBI. Proto vzlétly tyto letouny 12. června 1948 z Miami do Puerto Rico. Odtud pak odletěly přes Azory na Korsiku, odkud konečně odletěly do Československa na základnu Žatec, kde přistály 17. června 1948. V průběhu letu se však Američanům podařilo zadržet jednu B-17 na Azorských ostrovech, a tak do Žatce doputovaly pouze tři letouny - naštěstí jeden z nich byl právě vybaven oněmi střeleckými věžemi.

V Žatci byly našimi techniky pomocí kořistního a za války získaného materiálu vystrojeny a opět upravovány pro vojenské použití a rovněž se s napětím čekalo, zda-li se izraelským nebo československým nákupčím podaří sehnat střelecké věže pro zbývající dvě B-17. To se nakonec nepodařilo a proto byly na oba stroje instalovány improvizované střelecké kabiny. Výše je umístěn obrázek takového střeliště na zádi jednoho z takto upravených letounů.

Jakmile bylo hotovo, bylo rozhodnuto o bojovém nasazení. Po dodání půltunových a čtvrttunových pum ze zásob našeho letectva 14. července 1948 odstartovaly na první a poslední nálet provedený přímo z našeho území. Do Československa se už nikdy nevrátily.

Vyzbrojené B-17 vzlétly ze Žatce, aby bombardovaly egyptské cíle. Dvě pevnosti měly za úkol zaútočit na město Gaza a leteckou základnu u města El-Arish. Ani jedna však svůj úkol nesplnila. Třetí pevnost pak měla za úkol bombardovat Káhiru, konkrétně královský palác, případně důstojnickou školu. Při tomto náletu zahynulo 30 lidí a pro egyptské letectvo, jakožto i politiky bylo studenou sprchou. Egyptské letectvo se doposud se potýkalo jen s nočními nálety letounů DC-3 a DeHavilland Rapide, které navíc neoperovaly nad hlavním městem.

Tento první nálet a jediný provedený z našeho území měl dalekosáhlé důsledky. Jeden stroj dokonce zasáhl královský palác. Jeho piloti se jmenovali Ray Kurtz a Harvy Nachman. Egypťané tak museli z fronty stáhnout 2. squadronu svých leteckých sil k ochraně hlavního města. Letecká převaha arabských jednotek začala slábnout.


Izraelský letoun B-17 při přistávacím manévru letišti Ekron

B-17 podstatně rozšířily útočné možnosti izraelského letectva, a byly začleněny pod 69. letku "Patishim" česky „Kladivo“. A protože jich bylo málo, byly nasazovány i několikrát denně. Z počátku dostávaly stíhací doprovod, ale později se od doprovodu ustoupilo, protože letadla protivníků je příliš neohrožovala. Například den po příletu do Izraele, tedy 16. července, vzlétla tato trojice na opakovaný nálet na leteckou základnu u El-Arish, v poledne pak útočila na egyptská vojska na jihu a v noci pak na syrské pozice na severu. V dalších dnech pak útočily na Jordánce, Iráčany, syrský Damašek a samozřejmě znovu a znovu na Egypt.

Jedna B-17 byla nasazena i proti námořním cílům, a to první den 1949, kdy dva egyptské torpédoborce ostřelovaly Tel Aviv. Nicméně let byl neúspěšný, jelikož osádka minula cíl. Do ukončení války o nezávislost měly B-17 na svém kontě přes dvě stě bojových akcí.


Letadlo B-17 na vzpomínkovém aršíku izraelské pošty

Tyto další řádky jsou už mimo rámec práce, ale jindy by na ně nedošlo:

Po válce o nezávislost se Izraelci s velkým nasazením snažili udržet B-17 v provozu, ale tenčící se zásoby náhradních dílů zapříčinily, že v roce 1953 již operovaly pouze dva stroje. Rovněž se podařilo do Suezské krize v roce 1956 namontovat střelecké věže, a na jeden letoun dokonce i protilodní radiolokátor. V roli námořních hlídkových letounů sloužily až do července 1956, kdy byly staženy ze služby. Jejich reaktivace proběhla v říjnu 1956, kdy se Izrael připojil k francouzsko-britské koalici. Jejich první výpad proti egyptským cílům, proběhl 31. října 1956, v pásmu Gazy. Kam také létaly nejčastěji. Nicméně se jim už nedařilo. Druhého listopadu byla jedna B-17 poškozena palbou ze země a čtvrtého listopadu obě letadla selhala kvůli závadě na pumovém zaměřovači. Ze stavu letectva byly oba stroje vyřazeny v roce 1958.

A nyní zpátky do roku 1948.

Některé prameny uvádí, že přípravu prvního bojového letu prováděly posádky podle encyklopedie či turistického průvodce. V záznamu výslechu plukovníka Václava Bílka v roce 1952 obviněného z velezrady špionáže v trestní věci „Drgač a spol,“ dodal tento plány Káhiry, údaje o povětrnostních podmínkách přímo Ottovi Felixovi. Další informace jsou obsaženy v článcích v časopisech Letectví a kosmonautika, ročník 1991 číslo 4 a 5.

Celý svět se divil, co se to děje, a rychle si události spojil s naší zemí. Psalo se o silném ilegálním izraelském letectvu, o bombardovacích základnách za železnou oponou. Provalilo se i panamské krytí. Hodně tomu pomohli naši vyšší důstojníci, kteří po únoru 1948 utíkali na západ. Aby získali cenné body a vizitku užitečnosti, řekli o všem, co věděli každému, kdo je vyslýchal. Došlo to tak daleko, že americká ambasáda žádala vydání všech amerických pilotů a jejich odsun do vlasti k šetření. Celá akce byla na letišti Žatec ukončena dne 11. srpna 1948. Tlak už byl příliš velký. Celkem ze Žatce odletělo 92 až 93 leteckých transportů vykonaných různými typy letadel:


Curtis C-46 Commando


C-54 Skymaster


Lockheed C-69 Consteellation


C-64 Norseman pro přepravu osob, styčné lety a kurýrní službu

Izrael je získal odkupem z přebytků americké armády nebo dlouhodobým pronájmem. Celkově bylo do Izraele takto dopraveno mezi 300 až 380 tunami materiálu.

Po uzavření letiště Žatec akce pokračovala leteckými transporty z dalších letišť. Byla to tato:

- letiště Malacky

- letiště Kunovice

Existují jisté náznaky, že další lety byly vykonány možná i z Brna a Českých Budějovic.

Množství odsud přepraveného materiálu nelze dohledat. Lety z těchto destinací probíhaly ve větším klidu, protože Státní bezpečnosti pohlídala kvalitu utajení a přísněji se přistupovalo i ke střežení okolí a byl výrazně omezen pohyb nepříslušných osob v jejich okolí.

Poslední část leteckých transportů, o kterých jsem se doposud nezmínil, byla organizována pomocí letounů Československých aerolinií. Jmenovaná společnost i v těchto dobách nikdy nepřerušila své pravidelné lety na trase Praha – Řím – Athény – Lycea.

Tyto lety začaly už v prosinci roku 1946. V době válečného konfliktu na této lince létali tito piloti:

Jan Irving

Pavel Tauber

Karel Šeda a nakonec

Václav Foglar, který na této lince dne 1. prosince 1948 při havárii přišel o život.

Doposud není blíže známo, kolik vojenských osob a materiálu bylo touto dlouhodobou linkou přepraveno. Je to škoda, asi by šlo o zajímavá čísla. Organizace Hagana, Šter i Irgun v té době už bojovaly proti arabským polovojenským formacím a bohužel i terorizovaly jak Brity, tak i palestinské araby. Bylo by zajímavé získat představu, jaký podíl na jejích aktivitách měly zbraně získané u nás.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více