Na španělském nebi - PWS-10

Autor: Miroslav Šnajdr 🕔︎︎ 👁︎ 39.848

PWS-10 má své místo v historii především jako první sériově vyráběný stíhací letoun domácí polské konstrukce. Práce na něm zahájili roku 1928 v konstrukční kanceláři firmy PWS (Podlaską Wytwórnia Samolotów) Aleksander Grzędzielski a August Bobek-Zdaniewski. Vyvíjený letoun obdržel označení PWS-10M1 (M1 znamenalo jednomístný stíhací letoun, Myśliwski 1-miejscowy).

Konstrukční tým postupně navrhl dva projekty PWS-10/I a PWS-10/II, které se odlišovaly v uspořádání chladiče, pevného podvozku, v konstrukci trupu, řešení hornoplošního křídla a ocasních ploch. Po testech modelů obou řešení v aerodynamickém tunelu PWS zvítězil projekt PWS-10/II. 12. prosince 1928 byl mezi odborem letectví (Department Lotnictwa) a firmou PWS podepsán kontrakt č. 79/28 na stavbu tří prototypů. Dva měly posloužit k letovým zkouškám, třetí pro statické testy ve varšavském leteckém technickém institutu IBTL (Instytut Badań Techniczych Lotnictwa). Typ byl nyní značen PWS-10.

Reklama

V prosinci 1929 IBTL převzal stroj určený pro statické zkoušky. Dopadly dobře. První létající prototyp dokončili na začátku roku 1930. Poprvé s ním vzlétl v březnu téhož roku pilot Franciszek Rutkowski. Na konci roku 1930, po završení továrních zkoušek, předali prototyp do IBTL k oficiálním zkouškám. Největší připomínky zde měli k nedostatečnému doletu, nedosahujícímu ani 300 km. Tento problém vyřešilo zvětšení palivové nádrže. V prosinci 1930 došlo k podepsání objednávky na 80 sériových strojů. Velení polského vojenského letectva nicméně od začátku letoun považovalo za přechodový typ mezi staršími stíhačkami Spad S.61 a novými celokovovými hornoplošníky PZL.


Nehoda stíhačky PWS-10 polského vojenského letectva, začátek 30. let

Sériová výroba se rozběhla v továrních halách firmy PWS v Biale Podlaskej v březnu 1931 a pokračovala do přelomu února a března následujícího roku. Měsíčně bylo dohotovováno průměrně osm strojů, přičemž vždy 16 strojů sestavovali společně v jednévýrobní sérii. První letouny byly dodány na konci roku 1931 a poslední v polovině roku 1932. PWS-10 obdržely sériová čísla 5.1 až 5.80, přičemž číslo 5 znamenalo typové označení v rámci polského vojenského letectva.

PWS-10 byl jednomotorový, jednomístný vzpěrový hornoplošník s průběžným křídlem (parasol) smíšené stavby. Trojdílné dvounosníkové křídlo mělo celodřevěnou konstrukci a převážně plátěný potah. Na přední části křídla, do úrovně prvního nosníku, se nacházela letecká překližka. Křídlo bylo nad trupem neseno pyramidou z ocelových trubek (spojovala horní část trupu s centroplánem) a dvěma páry tvarovaných vzpěr z ocelových trubek, které byly doplněny pomocnými vzpěrami a vypínacími dráty. Trup měl konstrukci z ocelových trubek. Přední část kryly duralové plechy, zadní část plátno. Ocasní plochy měly konstrukci z ocelových trubek a plátěný potah. Stabilizátor byl zpevněn vzpěrami a vypínacími dráty. Pilot seděl v odkrytékabině, chráněné větrným štítkem. Pohonnou jednotku tvořil řadový kapalinou chlazený dvanáctiválec (s válci uspořádanými do tvaru písmene „W) Lorraine-Dietrich 12Eb o vzletovém výkonu 478 k (352 kW). Motory stavěla v licenci polská pobočka firmy Škoda. Velký nekapotovaný chladič typu PWS se nacházel pod přední částí trupu. Vrtule byla dvoulistá dřevěná. Přistávací zařízení tvořil vzpěrami nesený pevný podvozek záďového typu s dělenou osou. Pod zádí se nacházela ostruha s kluznou patkou. Střelecká výzbroj se skládala ze dvou pevných trupových synchronizovaných kulometů Vickers ráže 7,7 mm. Pilot cílil pomocí teleskopického zaměřovače.

Stíhací letky začaly nové stroje přebírat na konci roku 1931 (či na začátku roku následujícího). Nakonec je do výzbroje získala 113. a 114. stíhací letka (eskadra myśliwska) a výcviková letka (eskadra treningową) 1. leteckého pluku (1. pułk lotniczy) ve Varšavě. Dále pak 131., 132. a 133. EM 3. PL v Poznani. Vůbec nejdéle, okolo dvou a půl roku, je využíval 4. PL v Toruni, tvořený letkami 141., 142 a 143 EM. Objevily se také u výcvikových letek 2. leteckého pluku v Krakově a 5. leteckého pluku v Lidě.


PWS-10 označení 4-17 na sevillském letišti Tablada

V letech 1931–33 představovaly PWS-10 nejpočetnější stíhačky ve výzbroji polského vojenského letectva. Kvůli nepříjemným letovým vlastnostem a spíše slabým výkonům si však srdce polských letců nikdy nezískaly. Proces vyřazování od prvoliniových útvarů začal již na začátku roku 1933. V řadové službě je nahradily PZL P-7. Vyřazené PWS-10 převedli k výcvikovým útvarům. Vedle cvičných letek jednotlivých pluků sloužily ve výcvikovém středisku důstojníků letectva (Centrum Wyszkolenia Oficerów Lotnictwa – CWOL) v Deblinu a střelecké a bombardovací škole (Szkola Strzelania i Bombardowania) v Grudziądzu. Letouny se ve stavu polského vojenského letectva jako cvičné nacházely ještě v září 1939. Užívalo je Centrum Wyszkolenia Lotniczego (CWL) v De - blinu a Skola Pilotażu v Ułeżu (přemístila se sem z Grudziądza). V bojích jako velmi zastaralé a nevýkonné druholiniové letouny nesehrály vůbec žádnou roli. Většina jich byla zničena na zemi či padla v různém stavu do rukou nepřítele.

V druhé polovině roku 1936, v době, kdy již polské vojenské letectvo o typ nejevilo větší zájem, se podařilo 20 strojů prodat španělským povstalcům. Pět dnů po zahájení občanské války, 23. července 1936, sice polská vláda zakázala prodej zbraní oběma bojujícím stranám, nicméně po velkou část konfliktu docházelo s jejím požehnáním k prodeji vojenské techniky do Španělska. Navzdory konzervativně katolickému charakteru polské tzv. druhé republiky nepředstavovali hlavního zákazníka povstalci, nýbrž levicoví republikáni. Při obchodech šly prostě zásady a sympatie stranou. A tak Poláci, sami sebe pokládající za štít proti šíření bolševismu z Východu (tedy ze Sovětského svazu), prodali za astronomické ceny „rudým“ republikánům velké množství výzbroje. Převážně se samozřejmě jednalo o zastaralé a často velmi opotřebené zbraně. Jejich počty nicméně působí skutečně impozantně: 100 000 pušek, 11 123 lehkých kulometů a automatických pušek (na místo určení se jich dostalo jen 992), 180 milionů nábojů (dodáno zůstalo pouze 68 milionů), 294 děl různých typů a ráží, menší množství tanků Renault FT-17 atd. Dodávky pro povstalce byly znatelně skromnější, zahrnovaly však také letouny.

Reklama


Havárie polského PWS-10 nr. 21

Dodávku dvaceti PWS-10 dojednal za povstaleckou stranu comandante Carmelo de las Morenas Alcalá, původně španělský letecký atašé v Paříži a Londýně, který po vypuknutí puče rezignoval a otevřeně přešel na povstaleckou stranu. Za Poláky obchod uzavřel varšavský vývozní syndikát vojenského průmyslu SEPEWE (Stowarzyszenie Przemysłu Wojennego), který ve skutečnosti představoval polskou polostátní exportní firmu specializovanou na vývoz vojenského materiálu. Kontrakt byl podepsán na 20 PWS-10 a tři lehké spojovací letouny RWD-13.

Potřebné krytí pro obchod poskytl ve Varšavě umístěný portugalský konzulát. Na základě toho pak vznikla dlouho tradovaná pověst, že letouny putovaly do Španělska přes Portugalsko. Za 20 PWS-10 povstalci zaplatili celkem 1 009 371 zlotých (dle jiného zdroje stály stíhačky 785 000 zlotých). Letouny byly v té době již značně opotřebované a před předáním SEPEWE musely projít generálkami v dílnách CWL v Deblinu. Dodávka zahrnovala také 12 náhradních motorů a komplety náhradních dílů. Letouny byly vypraveny koncem roku 1936 po moři z přístavu Gdyně.

Úvodní dodávka 14 PWS-10 (a také tří RWD-13) byla v lednu 1937 vyloděna v severošpanělském přístavu Vigo. Doprovázela je skupina polských mechaniků včetně jednoho zbrojíře, kteří měli Španělům pomoci s montáží. Díky informačnímu šumu vzbudila dodávka u povstaleckých funkcionářů ve Vigu rozpaky. Letouny odeslali na letiště León, kde byly uskladněny a čekaly na příchod dalších rozkazů. Vojenský guvernér Leónu 2. února kontaktoval štáb generála Franka a oznámil, že německá loď přivezla pět Poláků, kteří byli vysláni sestavit polské bojové letouny. Žádal rozkazy, neboť o dodávce nic nevěděl.


Povstalecký PWS-10 označení 4-1 s nápisem Chiquita (maličký) na trupu

Po následném potvrzení se mohli Poláci na letišti León pustit do práce a PWS-10 uschopnit. Stroje zde obdržely kamufláž, nacionalistické výsostné znaky a kódová označení (Španělé typu přidělili číslo 4). Dodané letouny na povstalecké letce příliš válečnicky nepůsobily, což se odrazilo na názvech, namalovaných na boky trupů několika strojů. Hned prvnímu stroji 4-1 tak aplikovali název Chiquita (maličký), další letoun získal nápis Pavipollo (krocánek, krocaní kuře), který se stal posléze neformálním označením všech španělských PWS-10.

Na letiště León dorazil zkušený povstalecký stíhač, capitán Ángel Salas Larrazábal, který obdržel rozkaz vytvořit z polských strojů novou stíhací letku. Seznamovací lety s PWS-10 mu ovšem přinesly hluboké zklamání. Rychle se ukázalo, že letouny nejsou pro své mizerné výkony, stáří a opakované defekty vhodné pro bojovou službu. Při střetnutí s republi - kánskými Polikarpovy I-15 a I-16 by neměly žádné šance na úspěch. Španělé je proto museli převést do druhé linie a nově vytvořená letka Salase Larrazábala obdržela do výzbroje německé dvouplošníky Heinkel He 51 (získala označení 2-E-2).

PWS-10 se vlastně nehodily téměř k ničemu. Pro skutečně efektivní využití při výcviku postrádaly vhodné letové vlastnosti. Stroj byl kvůli nedostatečnému výkonu pohonné jednotky příliš těžký a pomalu reagoval na řízení. Akrobacii prováděl velmi neochotně a s obtížemi. Pokud během přistání rychlost poklesla pod 95 km/h, rychle se překlopil doleva a přešel do vývrtky. Právě tendence k propadání jedné poloviny křídla v kombinaci s úzkým rozchodem podvozku vedla k sérii větších či menších nehod bě hem přistávacích ma névrů. Další nedostatek představovala špatně řešená palivová instalace ná chylná k požárům (během služby v řadách polského vojenského letectva způsobilo její snadné vzplanutí několik smrtelných nehod).


Vrak PWS-10 ze stavu Escuela de Transformación, letiště La Parra

Reklama

Do kabin takových mizerných strojů tedy museli usedat piloti, procházející pokračovacím výcvikem na letišti El Copero, nedaleko od Sevilly. Sem, k letecké škole Escuela de Transformación, totiž letouny odeslali z Leónu. Stíhači na PWS-10 cvičně létali před přechodem na skutečně bojové stroje, Heinkely He 51 a Fiaty CR.32. Provoz komplikovaly neustálé poruchy – defekty se opakovaly s železnou pravidelností téměř při každém letu. Španělské podklady nicméně nezmiňují žádnou smrtelnou havárii a počet zcela zničených strojů je někdy uváděn celkem nízkou cifrou čtyř. K jedné z nehod došlo například 26. května 1937, kdy odstartoval k cvičnému letu roj tří PWS-10. V kabinách seděli Lopez Sert, Nuñez a Queipo de Llano. Po několika minutách letu a stále ještě v malé výšce ztratil Queipo de Llano nad svým strojem vládu. Hornoplošník přešel do vývrtky. Pilot vyskočil v pouhých 300 m. Vyvázl, ale stroj byl zcela zničen.

Zbývajících šest PWS-10 dorazilo do Španělska až zhruba půl roku po strojích první dodávky, v polovině roku 1937. Byly dopraveny na letiště Tablada v Seville. Převzal je na letišti umístěný letecký sklad (Parque Regional del Sur). O montáž se tentokrát postaral španělský personál.


PWS-10 na letišti Tablada

Ještě roku 1937 byla Escuela de Transformación i se svými PWS-10 přesunuta na letiště La Parra u Jerez de la Frontera. Počet letuschopných polských hornoplošníků postupně klesal kvůli nehodám. Jedna ze zdokumentovaných havárií se stala v prvních únorových dnech roku 1938. Žák Carlos María Rey-Stolle letěl na stroji 4-2, u kterého se vyprázdnila pneumatika pravého kola. Pilot si ničeho nevšiml, ale jeho kolegové ho nakonec dokázali ze země varovat ještě před přistávacím manévrem. Ten se zdařil, ale prázdné kolo samozřejmě způsobilo po dosednutí „hodiny“.

Během služby letouny prošly některými drobnými úpravami. U některých Španělé vyměnili plátěné potahy. Současně zmizely kryty disků kol – zůstaly jen archaicky působící drátěné výplety. Odstraněny byly také špičky vrtulových kuželů.


PWS-10 označení 4-1, nazvaný Chiquita

PWS-10 byly pomalu vyřazovány ze stavu a uskladňovány v sevillském leteckém skladu. Na konci roku 1938 už nelétal žádný. 14. září 1939 se ještě nacházely na konci letiště v Seville odstavené stroje 4-3, 4-7, 4-8, 4-9, 4-10, 4-14, 4-17, 4-18, 4-19 a 4-20, které byly záhy zrušeny.

Hlavní technické údaje:  
Rozpětí: 10,5 m
Délka: 7,7 m
Výška: 2,9 m
Nosná plocha: 18,25 m²
Hmotnost prázdného letounu: 1 120 kg
Max. vzletová hmotnost: 1 550 kg
Max. rychlost: 240 km/h
Cestovní rychlost: 215 km/h
Dostup: 5900 m
Dolet: 520 km
Zdroje (výběr):
Belcarz, B., Kopański, T. J. – PWS-10, Avia BH-33, PZL P.7a, Polskie skrzydla 3;
Cerda, J. A. – Les avions Polonais de l’aviation natonaliste: PWS-10 et RWD-13, Avions No 105, decembre 2001;
Miranda, J., Mercado, P. – Aviones en la Guerra Civil Español 1936/39, Ingleses, Checos, Polacos, Madrid 1990;
Syga, T. – Samolot myśliwski PWS-10, TBiU Nr.157, Warszawa 1994;
Howson, G. – Arms for Spain, London 1998.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 11/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více