Československo a jeho vojenská pomoc státu Izrael v prvním období jeho samostatné existence II

Autor: Jaromír Vykoukal 🕔︎︎ 👁︎ 41.813

Kapitola druhá: Československá pomoc Izraeli v letech 1947 až 1951 a její všeobecný politicko - společenský rámec v naší zemi.

 

Tato kapitola nebude místy zrovna milé čtení, ale když už jsem se do této práce pustil, musím ji napsat. Podotýkám, že vše co je zde uvedeno je doloženo nezpochybnitelnými fakty a vše je ověřitelné.

Reklama

Naše země po válce zjistila, že naprostá většina jejích občanů židovské národnosti byla okupační správou v Protektorátu a zvláštním chováním politického vedení Slovenského štátu odeslána do vyhlazovacích koncentračních táborů a zlikvidována. Z tohoto vědomí potom vzešla jistá míra pocitu potřeby toto alespoň nějak napravit. To byl jeden faktor, který se stal podhoubím pro vznik pomoci novému státu.

Dalším faktorem bylo to, že velká část v té době slavného Svobodova sboru byla tvořena Židy a to jak mezi mužstvem, tak i mezi důstojníky. Židy, kteří se v boji a ve velitelských funkcích skvěle osvědčili. Tím pomoc Izraeli získala značnou část podpory v armádě. Ale nebylo to jen o tom. Naši vojáci ze všech válčišť za sebou měli těžkou dobu. Velmi si vážili obnovení naší země a dokázali se ztotožnit s tím, že Židé v Palestině i jinde ve světě chtějí svoji zemi také. Když bylo potřeba, jejich chování bylo příkladné a plnění úkolů spjatých s touto pomocí snese ta nejpřísnější měřítka.

Třetí faktor je spojen s rostoucí rolí komunistů. Právě proto z hlediska toho, že celá pomoc nabrala tempo v roce 1948, nelze přehlédnout skutečnost, že část politické elity byla také židovského původu, konkrétně to byli například:

- Rudolf Slánský, generální tajemník KSČ,

- Bedřich Reicin - náměstek ministra národní obrany a řídící osobnost vojenského obranného zpravodajství

- Bedřich Geminder, vedoucí zahraničního oddělení UV KSČ byli také židovského původu, vedlo tomu, že naše země cítila se Židy v Palestině velké sympatie. Ale nelze tvrdit, že to byl čistě komunistický podnik.

Ale hlavní faktor stál jinde. Myšlenky sionismu a hlavně jeho cíl byl jasně určen závěry první sionistický kongres v roce 1897, který byl uspořádán zakladatelem sionismu Theodorem Herzlem v Basileji. Základním cílem bylo vytvoření samostatného židovského státu v Palestině. Tento cíl měl být dosažen politickou cestou, konkrétně snahou naklonit si tehdejší velmoci pro tento plán. U nás paradoxně myšlenku sionismu podpořila jedna událost, která hrozila přerůst do vlny násilí proti židovským spoluobčanům. Jde o Hilsnerovu aféru, ve které se s velkou osobní odvahou nadstandartně angažoval Tomáš Garrigue Masaryk, který odmítal tehdejší rakousko-uherskou justicí nekriticky přijímaný koncept rituální vraždy. Toto jeho jednání mu způsobilo mnoho zlého, včetně všeobecného odsouzení na akademické půdě. A myslím, že to byl právě tento Masarykův postoj, který na dlouhou dobu určil kladný vztah pozdějšího Československa k sionistickému hnutí. Jeho spolubojovníci a jeho následovníci se od něj učili a to formovalo jejich myšlení a zajistilo, že podmínky pro naše židovské spoluobčany v době první republiky byly na tehdejší dobu překvapivě dobré. Ne nadarmo na našem území našlo útočiště velké množství Židů, kteří hledali útočiště před děním v sousedním Německu.

Reklama

Nesmíme totiž zapomenout na to, že v době kdy stát Izrael vznikal, výše jmenovaní mohli ledacos ovlivnit, ale naši zahraniční politiku řídili prezident Edvard Beneš, jeden z nejbližších spolupracovníků TGM a ministr zahraničních věcí Jan Masaryk, tedy jeho syn. Po něm převzal ministerstvo zahraničí jeho náměstek Vladimír Clementis. Clementis byl sice komunista a Žid, ale pohyboval se blízko velkého muže, kterým Jan Masaryk bezesporu byl. A od svého šéfa se učil a učil se dobře. To jeho autoritu posílilo a to hlavně na mezinárodní půdě. Zde byl respektovaným politikem a to i u svých ideových odpůrců. Všichni tito jmenovaní lidé stáli neochvějně na izraelské straně. Celým světem proběhlo jednoznačné vyjádření se k otázce vzniku židovského státu právě prezidenta ČSR Edvarda Beneše ze 4. října 1946:

Považuji zřízení židovského státu v Palestině za jedině možné a spravedlivé řešení světové židovské otázky vůbec. Proto kdykoli se mi naskytne příležitost, budu pomáhat vždy k jeho uskutečnění.


Zde jsou fotografie prvních dvou politiků, kteří stáli v čele naší země a prezentovali ji na mezinárodních kolbištích

Pro další ukázku jsem vybral foto Vladimíra Clementise s dalšími politiky. Na fotografii, kterou vidíte, stojí uprostřed. Ostatní na obrázku jsou, viděno z leva doprava Zdeněk Fierlinger, Antonín Zápotocký a americký velvyslanec Laurence A. Steinhardt.

Ale přejděme do období po válce. Židovskou otázku v Československu tehdy komplikoval masový exodus polských Židů, kteří utíkali do Československa před rozsáhlými pogromy. Již roku 1945 přecházely přes Devínskou Novou Ves početné skupiny židovských uprchlíků z Polska. Protižidovské pogromy v Polsku roku 1946, exodus Židů urychlily a zvětšily. Ministr sociální péče Zdeněk Nejedlý informoval v červenci 1946 vládu o čtyřech tisících uprchlíků z Polska s tím, že se očekával příchod asi sedmdesáti tisíc dalších Židů. Vláda povolila pro uprchlíky, kteří se chtěli dostat na Západ, jen dočasný azyl. Později bylo povolení přechodu československého území omezováno na ty Židy, kteří měli cestovní pasy a víza, neboť americké a anglické okupační úřady v Německu nechtěly utíkající polské Židy do svých pásem přijímat. Jako by se historie opakovala.

Československo bylo tranzitním státem i pro židovské přesídlence z Maďarska a Rumunska. Neposkytlo však pomoc Židům z Podkarpatské Rusi, zabrané roku 1945 Sovětským svazem. Prostě nemohlo, pokud nechtělo riskovat vážný konflikt se svým hlavním spojencem. Židé, kteří ilegálně přišli do ČSR a chtěli v ní zůstat nebo se dostat do jiné země, byli vráceni zpět, a azyl jim nebyl umožněn. Zde ČSR postupovala podle dohody o připojení Podkarpatské Rusi k SSSR z listopadu roku 1945, která vystěhování podkarpatských Židů fakticky neumožňovala.

Československým územím prošlo kolem šedesáti tisíc polských Židů. Československá vláda pomáhala v létě 1946 i při přestěhování polských židovských dětí do Francie. Když se roku 1949 sumarizoval tranzit polských, rumunských, maďarských a jiných Židů přes Československo, bylo konstatováno, že do Rakouska tudy přešlo 160 000 židovských uprchlíků, přičemž náklady státu dosáhly 90 milionů korun; ze zahraničí bylo uhrazeno jen 10 milionů korun americkou společností American Joint Distribution Committee, jež měla fe finále uhradit všechny náklady.

Komunisté se v tomto dění začali angažovat velmi aktivně poté, co s požadavkem na vznik samostatného židovského státu vystoupil sovětský delegát v OSN, Andrej Gromyko. To pro ně bylo příznačné, dokud Moskva neřekla raději nic nedělat.

Reklama

Zde je místo pro vložení dalších dvou obrázků, fotografií komunistických politiků, kteří pro akci "Důvěrné Izrael" udělali hodně potřebné práce.

První obrázek ukazuje generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského. Druhý ukazuje ministra zahraničních věcí, bývalého prvního náměstka Jana Masaryka Vladimíra Clementise.

Mohu ale odpovědně napsat, že snahy podpořit vznik nového státu se v té době táhl napříč celým československým politickým spektrem. A jednání naší politické reprezentace v tomto dění bylo dlouhodobě neochvějné a nekompromisní. Izraelská politická reprezentace i židovské organizace to viděly, velmi si toho cenily a toto přátelství opětovaly jak mohly. Židovský tisk ve světě citoval slova našich politiků, kterými vyzvedávali myšlenku samostatného židovského státu a naše země se díky svému pevnému postoji těšila všeobecné vážnosti a velké popularitě. Izrael se stal naším přítelem.

Bohužel od samého počátku těchto vztahů tyto podléhaly vlivům a tlakům postupného se bipolarizování světa po Druhé světové válce. Stále zde byla důvěra i podezírání, spolupráce i konflikty. A když Izrael vznikl, spadla železná opona a velmi rychle se Izrael stal předmětem mocenského zápasu obou nepřátelských bloků v oblasti Středního východu. A jelikož naše země patřila k tomu východnímu, vše nakonec muselo skončit tragicky. Ale pokusím se nepředbíhat.

Ono to totiž v naší zemi po válce nebylo lehké. Vládla zde šestičlenná koalice a tvůrci zahraniční politiky nemohly nerespektovat mezinárodní zájmy vlastního státu. A mezinárodní zájem přál vzniku Izraele. Po únoru 1948 se ale začal razantně projevovat vliv sovětských velmocenských zájmů a jelikož se moci ujali komunisté, bylo zde více slyšet i hlas izraelských komunistů, který ale nepřál našim zájmům ale bohužel ani zájmům státu Izrael. A od počátku 50. let se začal projevovat nový faktor, který můžeme směle označit za antisemitismus, který sem byl importován ze Sovětského svazu, kde se Stalin chystal ruským Židům, kteří přežili německé vyvražďování, připravit vlastní verzi holocaustu.

Izraelská strana těžce chápala situace, kdy se brzdilo vracení majetkům navrátilým Židům z koncentračních táborů, to že zase byli Židé vražděni a dokonce se na ně použily i Benešovy dekrety a mnoho jich bylo odsunuto do Německa. To na české části našeho státu. Ale bylo i hůře.

Pověst naší země velmi poškodily zejména tyto tři události:

Primo - protižidovský pogrom ve Velkých Topolčanech v září 1945.

Zde přinesly své nežádané ovoce ľuďácká propaganda a velmi tvrdý a radikální antisemitismus, které spolu působily na slovenské občany šest let. Bylo zde také velké množství arizátorů, kteří se báli, že když se Židé vrátí, budou muset vrátit majetky. To je hlavní příčina toho, co se stalo v Topolčanech. Tam na základě toho, že židovský lékař nedokázal pomoci dítěti, strhl pogrom, který zaznamenalo i zahraničí. Dokonce armáda, která měla Židy bránit, se postavila proti nim. Bylo to neuvěřitelné, ale co se dalo čekat od vojáků, jejichž národní armáda bojovala proti všem na straně fašistického Německa. Nakonec kvůli tomu zasedala i vláda, která tuto událost velmi ostře odsoudila.

Ovšem je třeba pochopit, že propaganda za Slovenského štátu takto na lidi působila. Lidé měli v podvědomí židovského spoluobčana zakódovaného jako nepřítele vlastního státu. Těch šest let propagandy nadělalo v lidech hodně zlého. A nejde jim to ani mít moc za zlé. Ze stejného podhoubí potom vzešli i další podobné události, mezi kterými lze uvést:

Secundo - protižidovské výtržnosti na Slovensku ve dnech 1. až 4. srpna 1946

Tertio - snaha bojkotovat vracení majetku sebraného slovenským Židům v rámci arizace

Ne sice pogromy ale stejné zlé věci jako na Slovensku se děly i v české části republiky. Došlo to tak daleko, že už v roce 1947, když židovští veteráni ze Svobodovy armády projevili zájem o volné nemovitosti v pohraničí, které zbyly po odsunutých po sudetských Němcích, tak člen ÚV KSČ, ministr financí, pronesl něco strašného. Cituji:

tito bradatí Šalamounové, tato židovská svoloč, která se teprve v poslední době připojila k domácímu nebo zahraničnímu odboji, nemá přednostního podle § 255 před pořádnými Čechy

To pronesl flákač, který válku přežil v klidu. Vojáci, kteří dva roky tvrdě bojovali, zatímco většina těch „řádných“ Čechů seděla doma, pracovala v továrnách ve prospěch válečného úsilí Německa a tvářila se, že válka se jich až tak moc netýká, tito veteráni najednou byli židovskou svoločí. Už to slovo svoloč, jasně říká, kde se ten člověk za války nacházel. Citovaný paragraf totiž upředňostňoval při získávání existenčních prostředků právě aktivní bojovníky proti okupaci a účastníky zahraničních armád. A v duchu tohoto výroku se skutečně se Židy na českém území také začalo zacházet. Nebylo to tak okaté, jako na Slovensku, ale bylo to o to zákeřnější.

Do konce roku 1948 vláda poválečné republiky proti všem projevům tohoto druhu nekompromisně vystupovala. Na našem území se po válce také dařilo několika sionistickým organizacím. Bohužel to v počátku byly hlavně Irgun a Stern, které zde rekrutovaly nové lidi a sháněli vojenský materiál pro svoje akce na území Palestiny. Jenže tyto organizace zabíjely i britské vojáky a naše země se logicky dostala do sporu s nedávným spojencem, Velkou Británií. Je pravda, že i když jejich činnost byla pečlivě monitorována, nikdy proti nim nebylo zakročeno a jejich činnost volně plynula.

Po únoru 1948 se ale naše Státní bezpečnost začala zaměřovat na všechny sionistické organizace a začalo jejich dělení na pravicové a levicové. Irgun a Stern byly označeny za organizace fašistické.

Po únoru 1948 se komunistické složky pokusily ovládnout vše, co mělo vztah k Izraeli :

- vyřadit nekomunistické izraelské instituce ze hry

- získat rozhodné slovo v emigrační politice

- získat kontrolu nad vývozem vojenského materiálu a zbraní do Izraele a nakonec

- infiltrovat u nás cvičené vojenské jednotky komunistickými buňkami

Měla jim k tomu posloužit komise pro židovské záležitosti při ÚV KSČ ustavená v roce 1947, která měla za úkol sledovat židovské aktivity a zamezit sionistickému vlivu v jednotlivých státních institucích a společenských organizacích. Komise se nedokázala prosadit, nakonec navrhla zahájit proti sionistickým organizacím rozhodné akce. Například potlačit vliv Palestinského výboru, který zajišťoval emigraci českých židů do Izraele a dokonce chtěla zajistit státní kontrolu nad pohybem prostředků, které u nás rozdělovala vlivná organizace American Joint Distribution Comittee. Znak této organizace následuje.

Pár slov o této organizaci.

American Joint Distribution Comittee, zkráceně Joint vznikl v listopadu 1914 na popud skupiny amerických Židů pocházejících z Německa - Jakoba H. Schiffa, Louise Marshalla, Felixe M. Warburga a dalších, kteří se rozhodli získávat peníze na potravinovou pomoc pro válkou zbídačelé Židy v Polsku a v Tureckem kontrolované Palestině. Joint účinně pomáhal i po skončení války, neboť rozpad rakousko-uherské monarchie a bolševická revoluce v Rusku znamenaly pro východoevropské Židy další ohrožení - tisíce jich umíraly jako oběti nemocí, hladu a výbuchů protižidovského násilí.

Po nástupu Hitlera k moci se Joint soustředil především na pomoc německým Židům. Poskytoval prostředky německým židovským organizacím, a ty je využívaly k vytváření rekvalifikačních programů v zemědělství a na možnosti emigrace. Díky úsilí Jointu a organizací, které podporoval, vycestovalo v letech 1933-1939 z Německa na 110 000 Židů; desítky tisíc pak z dalších evropských zemí.

Během Druhé světové války se Joint snažil pomoci co největšímu počtu Židů uniknout z ohrožení. Emigrace směřovala především do Palestiny, byla ale limitována kvótami britské mandátní vlády, na 20 tisíc Židů našlo s jeho pomocí útočiště v Šanghaji, osady pro uprchlíky se budovaly také v Dominikánské republice a v Bolívii. Během války se Joint snažil zlepšit životní podmínky Židů internovaných v ghettech. Poskytl také zhruba 300 000 dolarů na židovský odboj. Po válce se Joint zapsal do dějin svou pomocí přeživším holocaustu, na kterou opatřil a distribuoval 300 milionů dolarů. Do Evropy byly poslány tuny jídla, léků a dalších potřebných věcí, na pomoc pro téměř 700 000 lidí byla zorganizována armáda lékařů, sester, sociálních pracovníků, učitelů a organizátorů. Většina uprchlíků se nacházela ve sběrných táborech v Německu, Rakousku a Itálii, ale Joint podporoval i ty, kteří zůstali v Maďarsku, Polsku a v Rumunsku.


Památník obětem holocaustu v Šanghaji

V roce 1947 provozoval výbor 380 zdravotních středisek. Lékaři a sestry bojovali s epidemiemi, které se šířily v internačních táborech, v nichž téhož roku žilo na 230 000 lidí. Pro 137 000 dětí, zvláště v internačních táborech, zajišťoval kromě jídla a lékařské péče také vzdělání a rekonvalescenci.

Zásadní roli sehrál Joint při podpoře hnutí Bricha a Alija bet - ilegální emigrace Židů z východní Evropy do Palestiny, USA, Kanady a dalších zemí. Touto cestou nalezlo nový domov 600 000 židovských běženců. Mezi nimi i nemálo bývalých občanů naší země.

Po květnu roku 1948 přijelo do nově založeného židovského státu s pomocí Jointu na 440 000 Židů - 270 000 z Evropy tranzitem přes Kypr a 167 000 ze severní Afriky. Na pomoc nemocným a starým imigrantům uskutečnil výbor spolu s Židovskou agenturou projekt Malben. Díky němuž vznikla v zemi síť nemocnic, pečovatelských domů a chráněných pracovišť.


Židovské děti v péči strýčků a tet z Jointu

Joint pomáhal také při integraci severoafrických Židů, kteří se usadili ve Francii. Na konci 40. a začátkem 50. let byl Joint vypovězen ze zemí komunistického bloku. Z Československa se musel stáhnout v roce 1950. Do Polska se směl vrátit ke své činnosti v roce 1957, ale byl opět vypovězen po šestidenní válce v roce 1967.


Uprchlický tranzitní táboru Dekálie, Kypr, roky srpen 1947 až únor 1949

V 80. letech minulého století jeho pracovníci postupně navazovali kontakty s židovskými obcemi v Maďarsku, Československu a Polsku. Vedle tradiční sociální a humanitární pomoci potřebným přispěl Joint po pádu železné opony významnou měrou k postupné obnově židovského života ve střední a východní Evropě. Za mnohé mu dluží též čeští a slovenští Židé. Tento doplněk jsem zpracoval s pomocí tohoto odkazu: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/ros_chodes/2004/02/joint

A nyní zpět k problematice.

Nejvíce začal být kontrolován Irgun. Levicovou sionistickou organizaci Hašomer Hacair naopak komunisté protěžovali a snažili se ji přimět k pomoci pro vyhledávání příslušníků Irgunu. Bohužel pro komunisty bylo konstatováno, že i když Hašomer vnímá podobně otázky jako vztah k Británii, řešení palestinského problému a boj proti sionistické pravici, není s ním možná dohoda. Jak šla doba, naši komunisté přestávali rozlišovat a tažení proti sionismu vyháněli do extrémů a nakonec sionismus prohlásili za reakční politický směr.

Přesto ale v září 1948 byl založen Svaz Československo- izraelského přátelství. Je to, jak bych to dnes interpretoval, krajně pokrytecká iniciativa. Ale možná to v počátku bylo myšleno vážně. Bylo řečeno, že jde o rozvoj přátelských vztahů mezi oběma národy. Na druhou stranu už 16. září 1948 bylo při jeho ustavení řečeno, že činnost bude jiná než tento krycí pláštík. Bylo totiž stanoveno, že skutečný obsah práce bude:

1. pomoc národně osvobozeneckému boji Židů, hlavně jejich vojenským výcvikem v naší zemi

2. podporovat komunistickou stranu Izraele

3. potlačení sionistických organizací u nás.

4. boj proti antisemitismu

Celkově to ale bylo z pohledu komunistické strany celé k ničemu. Nic se nepodařilo, a to ani vytlačit z řízení vystěhovalecké akce Palestinský výbor a izraelské velvyslanectví. Pomoc komunistům v Izraeli se nikdy nepodařilo rozvinout a sionisté si aktivit tohoto výboru ani nevšimli. Nakonec se stát rozhodl k represi – náhlé prohlídky kanceláří a první zatýkání lidí ze sionistických organizací Irgun a Stern proběhlo na přelomu let 1948 až 1949. Ale tyto akce se obešli bez protestů ostatních sionistických organizací.

Přesto ale můžeme říci, že celé období let 1945 až 1949 proběhlo za převládajícího přátelství a za aktivní pomoci naší země pomoci ustavit a ubránit nový židovský stát. Byly zde i společné ekonomické zájmy - Izraelci měli zájem o to, abychom jim v nové zemi pomohli vybudovat klíčový průmysl. Dodávky zbraní se pro naši zemi staly významným zdrojem deviz, kterých byl v letech 1947 až 1949 kritický nedostatek. Kdo dnes ví, že se v roce 1948 a v prvních měsících roku 1949 snažili izraelští diplomaté využít svého vlivu na americké židy - obchodníky a ti měli nakupovat československé zboží – to v době státem řízeného bojkotu našeho zboží v USA byl významný počin. Izrael nám tím chtěl pomoci jako výraz dík za naše dodávky zbraní, které přišly v době pro něj nejhorší. Mělo to naší zemi přinést tolik potřebné dolary. Bohužel i tato čestně míněná akce byla nakonec zneužita při procesu se Slánským a byla účelově kvalifikována jako trestný čin.

Můžeme ale říci, že zásadní obrat ve vztazích mezi naší zemí a Izraelem ke kterému došlo v roce 1951, byl připravován od druhé poloviny roku 1949 a jeho signály se ohlásily již ustavením Svazu. Než k němu ale došlo, podařilo se něco, co v konečném důsledku zabránilo pogromům i na území Čech a Moravy. Takže se podíváme na to, o co šlo.

Vystěhovalectví do Izraele

Masové vyhlazování židů za druhé světové války se stalo impulsem pro velkou vystěhovaleckou vlnu židovského obyvatelstva do Palestiny. Naše země nebyl výjimkou. Tato vlna se zvedla hlavně po vyhlášení nového státu. Izraelská vláda potřebovala zalidnit oblasti, které dobrovolně nebo pod nátlakem opustilo nežidovské obyvatelstvo. Půda se musela obdělávat. I příchod technicky zdatných lidí, učitelů, lékařů, vědců byl více než žádoucí.

Největší množství nových občanů se očekával právě ze střední a východní Evropy. I přes holocaust zde přežilo dost lidí židovské národnosti a navíc se Izrael spoléhal na to, že nastupující komunismus nebude pro Židy tím pravým ořechovým, co by očekávali od své budoucnosti. Bohužel se tento proces rozběhl v době formování dvou mocenských bloků a to mu neprospívalo. Hlavní práci odváděly pobočky Palestinského výboru v Bratislavě a Praze, které dokázali za pomoci sympatií, jemného nátlaku, vyvolávání pocitu viny i úplatků, poměrně rychle zařizovat vystěhovalecké pasy a hodně lidí díky tomu mohlo odejet.

Dále se na rekrutaci do emigrace podíleli tyto židovské organizace:

Hašomer Hacair - zaměření na levicově orientovanou mládež

Jewish Agency - zaměření na lidi použitelné pro zabezpečení boje a boj

Hagana - zaměření na získávání vojáků s bojovými zkušenostmi a hlavně pro vytvoření velké vojenské jednotky charakteru brigády, výsadkáře a piloty, které byl potřeba vybrat a ve spolupráci s naší armádou vycvičit a po výcviku odsunout do Izraele.

Ale hlavní vlna měli být prostí lidé pro osídlení prázdných oblastí Izraele. Izraelský velvyslanec Überall - Avriel oficiálně požádal 15. listopadu 1948 o pomoc při rychlém a bezproblémovém vystěhování 20 000 československých Židů do Izraele.

Přes spoustu zádrhelů právních, technických a také naschválů se zdá, že se podařilo tuto masu lidí či její velkou část, skutečně do emigrace vyslat. Podařilo se to i bez formálního vládního rozhodnutí, ministerstva si poradila sama. Jistě, i zde došlo k okrádání vystěhovalců a podobným excesům ale výsledek asi nebyl špatný. Přesné počty emigrantů nelze spolehlivě stanovit:

- izraelská strana dokládá, že do nového státu přišlo asi 19 000 bývalých československých občanů

- naše záznamy pak tvrdí, že šlo o dvě vlny s 11 000 emigranty.

Rozpor může být dán tím, že velké množství lidí si našlo cestu individuálně pomocí výše jmenovaných izraelských organizací. Nebo také tím, že naše strana nepočítala celou vycvičenou vševojskovou brigádu, výsadkáře, letce a technický personál mezi klasické emigranty.

Zdokumentováno naprosto přesně je, že dne 22. prosince 1948 odjel z Mikulova zvláštní vlak s židovskými vystěhovalci. Byli v něm členové vojenské jednotky židovských dobrovolníků. Další vlaky s židovskými vystěhovalci do Izraele odjely 22. ledna, 18. a 19. února a 29. března 1949. Akce skončila 15. května 1949.

Jedna skupina emigrantů ale měla vážné potíže. Pokud byl někdo při neoficiální emigraci přistižen na státní hranici, nebo dokonce vrácen orgány jiné země zpět do ČSR, skončil v táborech nucených prací. Přesto ale i tito lidé pokud na emigraci trvali, byli na přímý pokyn pověřence ministerstva Daniela Okáliho z táborů uvolňováni a zařazováni do emigračních transportů - pokud Státní bezpečnost udělila souhlas. Okáli sám byl pověřencem ministerstva vnitra v letech 1948 až 1951. Za práci, kterou z nařízení vlády odvedl, byl nakonec v roce 1952 zatčen, odsouzen a dlouhodobě vězněn.


Zde je fotografie tohoto člověka, který pro Slovensko, Slováky ale také pro československé Židy udělal mnoho nikdy nedoceněné práce

Vlna emigrace na jaře 1949 už měla potíže vážnější. Výklad pravidel vydaných Prahou byl na Slovensku natolik benevolentní, že umožnil místním orgánům Státní bezpečnosti, komunistické a celkově státním institucím zabavovat svršky, movitý i nemovitý majetek. Mnoho lidí se tím obohatilo soukromě, obohatily se partajní orgány i stát. Nakonec na zásah Pražských institucí toto polevilo, ale v letní vlně v roce 1949 se to objevilo znovu. Odpovědnost nesl Otto Fischl, vedoucí hospodářského oddělení ÚV KSČ a náměstek ministra financí. Přímo na něj si oficiálně stěžovala izraelská strana pro přílišnou přísnost a také na to, že pod jeho dohledem československý stát emigranty okrádá. Je zajímavé, že v listopadu 1952 byl tento člověk obžalován za sabotáž, která spočívala v umožnění vývozu majetku židovských emigrantů mimo dosah státu. Stálo ho to život.

Díky aktivitám sionistických organizací se ale podařilo i ledacos za zády bdělého oka státního dozoru:

- mnoho lidí co by nikdy nedostali povolení k odjezdu, odjelo na pasy, vydané na základě tučných úplatků, které ale řídil opět stát. Běžná cena vystěhovaleckého pasu byla 1 060 korun. Ale pokud bylo potřeba, platilo se i 50 000 korun a emigrant mohl pryč. Rozdíl v částkách končil v tajných fondech dotčených ministerstev.

- díky úplatkům do Izraele odjely celé vlaky vybavení pro budoucí výrobní družstva a řemeslnické dílny

- podařilo se vyvézt i několik souprav zařízení pro továrny pod pláštíkem, že se jedná o starý vyřazený inventář. Do tajných pokladen díky tomu plynuly miliony.

Toto nezákonné okrádání Židů úřady doplňovali bezpečnostní úředníci, financové a celníci krádežemi přímo na hranicích; při superkontrolách odebírali Židům v Devínské Nové Vsi předměty z drahých kovů - kromě zásnubních prstenů, československé peníze nad 500 Kč, cizí valuty, látky na šaty a neobnošené součásti oděvu. Někteří Židé měli u sebe větší množství cigaret, ty jim byly zabaveny a mohli si ponechat jen dvě stě až tři sta kusů pro vlastní potřebu.

Jako by se tu vrátila doba židovských transportů z roku 1942, kdy gardisté svévolně okrádali Židy před jejich naložením do dobytčáků. Bylo až k neuvěření, že orgány lidové správy, jež se označovaly za demokratické, sáhly při poslední cestě Židů z ČSR k praktikám nacistů a fašistů. Lze si domyslet, s jakými pocity opouštěli původní vlast předků Židé, kteří zázrakem přežili holocaust a genocidu. Dělo se to v době, kdy Československo oficiálně podporovalo Izrael školením židovských dobrovolníků a vojáků na vlastním území, kdy do něj přes protesty řady států (dokonce i USA) vyváželo velké množství zbraní všeho druhu a kdy - alespoň formálně - kvetlo Československo - izraelské přátelství. V myšlení a cítění běžného jednotlivce - policisty či celníka - však přežíval primitivní antisemitismus spojený s lupičstvím: „vždyť šlo jen o Židy“.

Co se tohoto týká, asi zde moc prostoru pro hrdost není. Ale snad další části této práce dokážou, že výše popsané, alespoň po jistou dobu nebylo to hlavní, co ukazovalo náš vztah našim židovským spoluobčanům, a že se prostor pro dobrý pocit najde.

Poslední hromadné transporty z naší země odjely v květnu a červnu 1949. Zůstalo zde asi 2 až 5 tisíc zájemců, ale zde už vstřícnost státních a stranických orgánů končila. Mohla pokračovat emigrace individuální, ale bylo jasné, že naši zemi ovládl duch plnění hospodářského plánu a emigrace de facto ustala.

V říjnu 1949 už dokonce začalo počítání ekonomických ztrát, které naše země emigrací utrpěla. Byly vypočítány na 120 milionů korun na levně vystavovaných pasech a 250 milionů devizových úniků daných tím, že si emigranti vyvezli mnoho deviz, zlata a jiných cenin. A když bylo potřeba popravit Otto Fischla, bylo už spočítáno, že celková ztráta činila do doby procesu až 5 miliard.

Izraelská strana měla zájem získat ještě dalších asi 3500 emigrantů. Udělala pro to všechno. Provedla průzkum, nábor, připravila seznamy. Ale mimo nahodilou individuální emigraci byly výsledky těchto aktivit mizivé. Izraelský velvyslanec informoval v únoru 1951 o skutečnosti, že československé území je připraveno opustit dalších asi 3000 osob. Vláda na to reagovala tím, že 13. března téhož roku vydala jasnou direktivu, že emigrace je možná jen při individuálním posouzení každé jednotlivé žádosti. Přednost měli emigranti ze sociálních důvodů a osoby, jejichž odjezd nezpůsobí hospodářskou škodu republice.

Izraelský velvyslanec dostal lživou informaci, že vše je na dobré cestě. Začal věřit, že bude umožněno odejít značnému množství Židů, skupině představitelů sionistických organizací i mladým lidem. Byl to ale podraz. Velvyslanec nepochopil, že příslib je vydán jen proto, aby se státní bezpečnostní orgány dostaly k seznamům možných emigrantů. STB z těchto seznamů vybírala lidi, které je možno pustit, ale hlavně hledala lidi napojené na sionistické organizace. Emigrace byla uměle brzděna a když do konce prosince 1951 dostalo 1 030 lidí od ministerstva národní bezpečnosti výzvu aby si podali žádosti o vystěhovalecký pas. Do 23. srpna 1952 bylo podáno 464 žádostí, ale vyřízeno jich bylo jen 6.

Ján Mlynárik ve své knize Dějiny Židů na Slovensku dal dohromady tyto údaje:

Z Československa se do Palestiny do roku 1948 vystěhovalo kolem 17 000 Židů. Do Izraele se v letech 1948–1950 vystěhovalo více než 18 000 osob, celkem tedy 35 000 Židů. Ještě roku 1949 se k židovskému náboženství na Slovensku hlásilo 7 476 osob, tedy 0,21 procent z celkového počtu obyvatelstva. Vystěhováním v následujících měsících se tento počet snížil na 3 000 osob. Tento stav se udržel i v následujících desetiletích až do současnosti. Když se na začátku roku 1953 sovětské velvyslanectví informovalo na počet Židů v ČSR, dostalo od sovětského odboru ministerstva zahraničních věcí zprávu, že v republice žije 9 000 československých občanů židovského původu a náboženství a 1 800 Židů, kteří se k náboženství nehlásí. Tito měli 9 židovských obcí a 26 filiálních sborů, bohoslužbám sloužilo 35 synagog.

Celé období od počátku roku 1951 už bylo poznamenáno přípravou velkého antisemitského procesu a menších procesů se sionisty. Od května 1949 už bylo vše poznamenáno prudce se zhoršujícími se vztahy mezi oběma státy. Dne 3. září bylo na ÚV KSČ rozhodnuto, že není v zájmu Československa vycházet vstříc zájmům izraelské vlády. Dnem 1. ledna 1953 naše země přestala umožňovat emigraci Židů ze svého území. Mezinárodní i vnitřní okolnosti se prostě obrátily v neprospěch emigrace.

Tristní ale velmi výpravné je i potvrzení faktu, že jedním z odpůrců emigrace byla i Komunistická strana Izraele. Jak izraelští komunisté dokázali pod kuratelou Moskvy držet linii, ukáže výrok izraelského generálního tajemníka, Samuela Mikunise:

naše strana vždy bojovala proti odesílání židovského obyvatelstva do Izraele, neboť v tom viděla zesilování vojenského potenciálu Ameriky.

Ovšem vystavit je novému holocaustu tentokráte pod vedením Stalina a jeho nohsledů mu nevadilo. Možná o tom nevěděl, ale přece musel vidět, jak jsou zabíjeni Židé v Maďarsku, Rumunsku, Polsku a jak se rozbíhají vražedné procesy proti Židům v Sovětském svazu a Československu. Na razil jsem na informaci, která zní neuvěřitelně, ale asi bude pravdivá. Zní:

Skutečnost, že v SSSR byl již na začátku třicátých let antiseminismus na úrovni nacistického Německa, byla zasvěceným známá. Bylo to však vedeno po trochu jiné linii a hlavně jinými prostředky, sověti neměli plynové komory“.

Já mohu jen dodat, že je asi nezbytné vidět, že Rusové jsou asi opravdu z pohledu antisemitismu v čele pomyslného žebříčku na světě. Je to dáno historicky a já na to narazil při studiu materiálů o říši Chazarů. Tato říše dokázala několik století oblasti osídlené ruskými kmeny velmi tvrdě ovládat a jakékoliv povstalecké aktivity utopila chazarská těžká jízda v krvi. Rusové v té době bojovali hlavně jako pěchota. A jak to ovlivnilo ruský postoj k Židům? V letech 861 až 862 na pokyn Byzantského císaře dorazila do Itilu křesťanská mise vedená dvěma muži, kteří se nesmazatelně zapsali do dějin zejména naší země. Byla to disputační mise Konstantina a Metoděje. Podle všeho měla tato mise za úkol upravit postavení křesťanů po přijetí judaismu chazarským kaganátem. To znamená, že v té době už byl judaismus oficiálním státním náboženstvím velké a silné říše. Od diaspory až do vzniku Izraele to bylo poprvé a naposledy.

Kolem roku 740 po Kristu se totiž stala ohromující událost. Chazaři byli pod stálým tlakem od svých byzantských a muslimských sousedů, aby přijali buď křesťanství, nebo islám; ale chazarský vládce, nazývaný kagan, slyšel o třetím náboženství nazývaném JUDAISMUS. Zřejmě z politických důvodů a pro zachování nezávislosti kagan oznámil, že Chazaři přijali judaismus jako své náboženství. Přes noc se celá velká skupina lidí, bojovní Chazaři, prohlásila za tzv. adoptivní Židy. Chazarské království začalo být popisováno soudobými historiky jako "království Židů". Následující chazarští vládci přijímali židovská jména a koncem 9. století se Chazarské království stalo něčím jako zemí zaslíbenou pro Židy z ostatních zemí. Odtud tedy možná pramení ruský antisemitismus – po staletí je utlačovali Židé. Sice jsem tím odbočil od tématu, ale myslím si, že to dokresluje některé vlivy, které se v antisemitismu ve Východním komunistickém bloku promítly.

Po tomto pohledu na dění v naší zemi který zdánlivě nemá s naší pomocí státu Izrael ale bez zde uvedeného nelze pochopit další souvislosti, přejdeme ke další části. Bude pojednávat o vzniku a zákulisí samotné akce nazvané „Důvěrné Izrael“.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více