Falca ve službách Luftwaffe

Autor: Miroslav Šnajdr 🕔︎︎ 👁︎ 27.774

Italská kapitulace

V pozdním létě roku 1943 se fašistický režim v Itálii po ztrátě afrického impéria a Sicílie otřásal v samých základech. Diktátor Benito Mussolini byl již v červenci fašistickou Velkou radou sesazen a uvězněn. Množily se náznaky o ochotě vlády změnit strany a odtrhnout se od nacistického Německa. 3. září, v den, kdy spojenecká vojska překročila Messinskou úžinu a vstoupila do Itálie, podepsal generál Castellano tajně kapitulaci zhroucené fašistické mocnosti. Kapitulace byla zveřejněna 8. září. Němci zareagovali bleskovou okupací severní a střední Itálie. Italská armáda se zde rozložila a nekladla bývalému spojenci žádný významnější odpor.

K 7. září 1943 mělo Regia Aeronautica ve vlastní Itálii i na zámořských základnách (především v Albánii a na území bývalé Jugoslávie) ve stavu 113 letounů Fiat CR.42 Falco. „Sokol“ patřil mezi nejvýkonnější zástupce překonané koncepce dvouplošných stíhaček a tvořil standardní výzbroj italského letectva na začátku čtyřicátých let. Pro původní stíhací roli jej záhy deklasovaly slabé výkony. V druhé polovině války tento typ Regia Aeronautica používala hlavně v roli stíhacích bombardérů, nočních stíhaček a také k výcviku.

Reklama


CR.42LW ze stavu NSGr.7 zanechaný Němci na letišti Kurilovec u Velike Gorice, květen 1945

V chaotickém období po vyhlášení kapitulace byly některé CR.42 zničeny, některé přelétly na území kontrolované Spojenci a některé padly do německých rukou. Počet Němci ukořistěných a užitých Fiatů CR.42, původně sloužících u Regia Aeronautica, je odhadován na zhruba dvacet, mohlo jich však být i více.

K první známé ztrátě Fiatu CR.42 v německých barvách došlo 19. října 1943. Spojenecký letecký nálet na srbské letiště Niš zničil CR.42 výrobního čísla MM.699, patřící do Flugplatzkommando (Fl. Pl. Kdo) Nisch. Úvodní vážnější nehoda Falca u Luftwaffe je kladena do 18. listopadu, kdy v San Marinu utržil 50% škody během nehody při nouzovém přistání CR.42 MM.9799 ze štábu Schlachtgeschwader 10 (jednotka typ používala pouze v pomocné roli).

Důležitější než ukořistění určitého počtu CR.42 ovšem bylo, že se na Němci obsazené části Itálie v Turínu nacházela také mateřská továrna vyrábějící tento typ, Aeronautica d’Italia FIAT-Aeritalia. Okupanti zde zabavili menší počet k 9. září 1943 nedodaných CR.42 14. série, a nechali výrobu pokračovat (objednali celkem 200 strojů noční bitevní verze CR.42LW). Celkem pro ně italská továrna vyrobila 112 dalších strojů 15. série. Výroba narušovaná spojeneckým bombardováním (25. dubna 1944 nálet zničil tři výrobní linky a více než čtyřicet letounů CR.42, G.12 a G.55) skončila na jaře 1944.


Fiaty CR.42LW zničené 25. dubna 1944 americkým náletem na továrnu Aeronautica d’Italia FIAT-Aeritalia v Turínu

Luftwaffe zařadila do svého stavu kolem půldruhé stovky Fiatů CR.42. Podle německých dokumentů, sumarizujících stavy jednotek, sloužilo k 31. březnu a v červnu 1944 shodně 133 strojů.

První uplatnění pro své Fiaty CR.42 Němci nalezli ve školní roli.

Cvičné letouny

Reklama

Fiaty CR.42 se objevily ve stavu řady školních útvarů Luftwaffe (u FFS (A) 14, JG 101, JG 104, JG 106, JG 107, JG 108, NJG 102). Největší počet jich od ledna 1944 sloužil u cvičné stíhací skupiny I/JG 107 (původně Jagdflieger - schule 7), umístěné i se štábem JG 107 (Stab/JG 107) na francouzském letišti Nancy-Essey. Jednotka užívala hlavně ukořistěné stroje, původně sloužící u Regia Aeronautica (není možno vyloučit ani přítomnost původně belgických CR.42, které Němcům padly do rukou již na jaře 1940). Letounům se kvůli užití pneumatického systému od pilotů dostalo přezdívky Die Pressluftorgel (pneumatické varhany). Pilotní žáci je zde kvůli častým nehodám v příliš velké oblibě nechovali. Rovným dílem je působily technické obtíže i nezkušenost budoucích stíhačů. Značné obtíže letcům působilo vzhledem k německým zvyklostem opačné ovládání páky přípustě motoru a také úzký rozchod pevného podvozku.


Skupina mechaniků Staffel 4./NSGr.9 před Fiatem CR.42LW

V lednu byly u JG 107 poškozeny dva CR.42 (rozsah škod 25 a 10 %). V únoru došlo ke třem nehodám – dvě měly lehčí důsledky, stroj MM. 9907 však byl 25. 2. zničen. Fatální nehoda následovala 24. března, když při havárii stroje MM.8967 zahynul v Toulu Gefreiter Karl Schmelz.

V dubnu byly při haváriích u JG 107 poškozeny tři letouny a zničen jeden. 27. dubna 1944 zaútočilo 163 Boeingů B-17 Flying Fortress americké 1st Bomber Division z 8th Air Force na letiště Toul a Nancy-Essay. Jednotka poté musela být stažena zpět na území Třetí říše a od 7. května byla umístěna v Markersdorfu (6. května došlo k 30% poškození stroje MM.9283 v Böblingenu). Poslední Fiat, stroj MM.8889, jednotka ztratila vMarkersdorfu 19. května. Ke zrušení štábu JG 107 došlo nedlouho poté, 31. května 1944. Ze skupiny I/JG 107 se počínajíc 1. červnem 1944 stala na stejném letišti umístěná II/JG 108.


Vrak Fiatu CR.42 z Überf.Kdo/Gen.d.Fl. Ausb na švýcarském poli. Pilot Uffz. Stein zabloudil 14. února 1944 nad Švýcarsko pro poruchu kompasu během přeletu z Norimberku do Mannheimu

Dalším významným uživatelem Fiatů CR.42 byla JG 108. Zprvu ji tvořil štáb a skupina I/JG 108. „Sokoly“ této jednotky značně poplenil nálet USAAF na letiště Bad Vöslau 12. dubna 1944. Na letiště zaútočilo 140 bombardérů B-24 Liberator 15th Air Force USAAF. Zničeny byly tři CR.42 (MM.5703, MM.8930 a MM.8515), jeden poškozen z 50 % a dva vyvázly s lehčími škodami. Dvouplošníky JG 108 používala do druhé poloviny roku 1944. K poslední známé ztrátě Fiatu CR.42 u ní došlo 17. září, kdy byl ve Vöslau při havárii zničen stroj MM.5537.

Fiaty CR.42LW Luftwaffe

Reklama

Od podzimu roku 1942 užívalo německé letectvo na východní frontě noční bitevní jednotky, vyzbrojené pestrou směsicí zastaralých a školních typů (např. Arado Ar 66, Gotha Go 145, Junkers W 34). Letouny těchto útvarů, jejichž vznik byl inspirován noční aktivitou lehkých sovětských dvouplošníků Polikarpov U-2, napadaly cíle na frontě i v blízkém zápolí. A pro tuto činnost se mohly hodit také speciálně upravené Fiaty CR.42.

Stroje určené pro noční bitevní akce nesly označení CR.42LW a v letech 1944-45 jich v Itálii a na Balkáně Luftwaffe používala více než stovku. Obdržely tlumiče plamenů na výfuky. Dále byly vybaveny pancéřováním pilotova sedadla, protiprachovým filtrem, osvětlením přístrojů a dalšími drobnými úpravami podle standardů Luftwaffe. Pozemní cíle mohly napadat dvěma trupovými kulomety ráže 12,7 mm a pod křídlem na závěsnících ETC 50 umístěnými čtyřmi pumami po 50 kg.


Odpoledne 14. února 1944 nouzově přistál u švýcarského Andelfingenu německý CR.42. Stroj patřil Überf.Kdo/Gen.d.Fl. Ausb

Nejlogičtějším místem pro organizování a první nasazení jednotek vyzbrojených Fiaty CR.42LW byla pochopitelně Itálie. 28. ledna 1944 zde vznikla Staffel 2./NSGr. 9, od začátku vyzbrojená Fiaty CR.42LW. Stejné letouny obdržela na začátku roku 1944 do stavu také Staffel 1./NSGr.9, postavená již v listopadu 1943 a původně vyzbrojená stroji Caproni Ca.314. Obě letky tvořily součást Nacht - schlachtgruppe 9 (noční bitevní skupiny), v jejímž čele stál zkušený Hptm. Frost. Počátkem roku 1944 byla jednotka rozptýlena na několika italských základnách (výcvik probíhal hlavně v Caselle). Patřila do sestavy Luftflotte 2.

Není bez zajímavosti, že se o vzniku nového útvaru, díky pečlivému monitorování a čtení zpráv Luftwaffe šifrovaných pomocí přístroje Enigma, záhy dověděli také Spojenci. NSGr.9 nicméně původně považovali za spojovací útvar.


Původně pro Regia Aeronautica vyrobený CR.42 MM.6282 Němci po kapitulaci svého spojence zařadili do stavu druholiniové Ausbildungsgruppe 106

K první ztrátě Fiatu CR.42 u NSGr.9 došlo 10. března 1944. Uffz. Kurt Pallas ze Staffel 2./NSGr.9 zahynul na stroji MM.90831 v Ciriè (dislokace zásobovací jednotky skupiny). Téhož dne šest či sedm letounů Staffel 1./NSGr. 9 přelétlo z Caselle do Bologni a odtud vzápětí na polní letiště uViterba.

Falca nad Anziem a Nettunem

Situace byla v té době na italské frontě stabilizovaná. Německá vojska pod velením polního maršála A. Kesselringa pevně držela Gustavovu linii, probíhající napříč italským poloostrovem mezi Gaetou a Pescarou (nacházel se na ní mimo jiné pověstný klášter Monte Cassino). Dále na sever, 50 km od Říma, svíral kruh německých divizí nevelké předmostí, které Spojenci získali po vylodění VI. amerického sboru 22. ledna u Anzia. Právě americké a britské jednotky uzavřené smnožstvím tanků, vozidel a válečného materiálu v kapse u pobřeží Tyrhénského moře měly představovat hlavní cíl Fiatů CR.42LW NSGr. 9.

Akce detašovaných strojů z Viterba proti spojeneckému předmostí byly zprvu považovány za více či méně pokusné. K první vzlétlo v noci z 11. na 12. března pět strojů. Cílem bylo spojenecké dělostřelectvo. Nálety se opakovaly i v dalších nocích. Piloti Fiatů se při nich kradli tmou, jednotlivě vyhledávali vhodné cíle a útočili na ně z přízemních výšek pumami. Dokud letci nezískali zkušenosti, byly akce omezeny na měsíčné noci, usnadňující orientaci při vyhledávání cílů a při nočních přeletech nad hornatou italskou krajinou. Spojenci se na předmostí bránili silným soustředěním protiletadlových zbraní, z nichž některé byly cíleny pomocí radarového přístroje SCR-547 a akcemi radary vybavených nočních stíhaček, naváděných ze země pomocí radaru SCR-584. Nicméně objevit, dostihnout a sestřelit v nočních tmách nízko nad zemí se kradoucí malý, enormně obratný dvouplošník představovalo značně obtížný úkol. Od začátku dubna se do rušivých nočních úderů proti anglo-americkému předmostí připojily také pro tuto činnost modifikované Junkersy Ju 87D, doplňující výzbroj NSGr. 9. Intenzitu náletů omezoval malý počet operačních strojů. Na druhé straně, vzhledem k nevelké vzdálenosti předmostí od základny, mohli Němci za noc startovat i několikrát. Spojenecká rozvědka výsledky náletů hodnotila jen jako omezené, „bez způsobení významného poškození“. Nicméně pod touto nálepkou se nepochybně ukrývali mrtví či zranění, vojáci připravení o spánek a zničená nebo poškozená technika.


Pohled na halu továrny Fiat v Turínu. CR.42LW zničené při náletu 25. dubna 1944

K první ztrátě Fiatu CR.42LW během bojové akce došlo 24. března. Ne však nad Anziem, nýbrž během protipartyzánské akce, prováděné z týlového letiště v Caselle. Uffz. B. Müller ze Staffel 2./NSGr.9 havaroval se strojem MM.90845 v prostoru horské vesnice Perrero. Tato letka přišla o svého velitele, Oblt. Rolfa Martiniho, 22. května. Havaroval v kabině CR.42LW MM.90881 v Caselle, během simulovaného souboje s továrním pilotem továrny FIAT-Aeritalia.

V Junkersech Ju 87D získaly Fiaty CR.42LW u NSGr.9 hodnotnějšího konkurenta, lépe schopného snášet náročnou noční činnost, s kvalitnějším vybavením pro lety bez vidu a účinnějším pancéřováním. K 31. květnu 1944 již Staffel 1./NSGr.9 využívala výhradně Ju 87D, zatímco 2./NSGr.9 užívala 18 dvouplošníků, z nichž 15 se nacházelo v bojeschopném stavu.


Další oběť amerického náletu z řad Fiatů CR.42LW, Turín, duben 1944

V květnu Spojenci konečně prorazili Gustavovu linii a obnovili postup k Římu. Američané vstoupili do hlavního města večer 4. června, většina německých jednotek však unikla, aby zorganizovala další pevnou obrannou linii dále na sever. Ústup postihl také NSGr.9, nicméně i v červnu Fiaty CR.42LW pokračovaly v nočních bitevních akcích. Právě při jedné z nich, v noci z 1. na 2. červen došlo k poslední ztrátě Fiatu této skupiny. Německé noční bitevníky tehdy koncentrovaly své úsilí proti pozicím dělostřelectva a kolonám v prostoru Artena – Giulianello – Cori. CR.42LW pilota Staffel 2./NSGr. 9 Fw. Horsta Greßlera byl vážně poškozen noční stíhačkou Beaufighter Mk.VII pilota F/O Stewarta Reese ze 600. squadrony RAF. Zraněný pilot dokázal nouzově přistát na vlastním letišti Fabrica di Roma, jeho CR.42LW však již nevzlétl.

V červnu také Staffel 2./NSGr.9 zahájila v Caselle přezbrojování na Stuky. Proces byl završen v červenci 1944, a Fiaty CR.42 tak z italské fronty zmizely.

Balkánské bojiště

Poměrně rychlé ukončení bojové činnosti Fiatů CR.42LW na italském bojišti ještě neznamenalo konec prvoliniové kariéry typu u Luftwaffe. Němci totiž řadu strojů přesunuli na Balkán, kde zuřila neúprosná partyzánská válka, vedená komunistickým vůdcem jugoslávského hnutí odporu Josipem Broz Titem. Vázala značné německé síly včetně několika útvarů Luftwaffe.


Poškozený Fiat CR.42LW E8+JK z výzbroje 2./NGRr.9 Staffel, Turín, duben 1944

Osmnáctého října 1943 zde vznikla Nachtschlachtgruppe 7, jejíž 1. a 2. Staffel užívaly směs Henschelů Hs 126, Heinkelů He 46 a Dornierů Do 17. Konečně 7. března 1944 v Agramu (Zagreb) Němci vytvořili 3. Staffel, vyzbrojenou Fiaty CR.42LW. Skupina na Balkáně postupně působila pod štábem Lw. Stab Kroatien, velitelstvím Fliegerführer Kroatien a v létě 1944 jako součást II. Fliegerkorps. V lednu 1945 pak operovala v rámci Luftflotte 4. Její Fiaty CR.42LW se podílely na nočních útocích, ale také na denním průzkumu a protipartyzánských akcích.

Staffel 3./NSGr.7 operovala od začátku června 1944 z letiště Pleso (Velika Gorica), od prosince do března 1945 z Varaždinu, a pak se přesunula na bázi Agram-Gorica. V průběhu roku 1944 začala italské dvouplošníky používat také Staffel 2./NSGr.7 působící z letišť Agram-Gorica (detašmán byl v Mostaru), od 26. září v Kragujevacu a od 6. října pak opět na bázi Agram-Gorica. Fiaty CR.42LW obdržela do výzbroje také v rakouském Grazu umístěná Staffel 1./NSGr.7 (na začátku srpna měla ve stavu 12 strojů).

Italské bitevníky bojovaly nejen proti útvarům Titovy NOVJ, ale také se sovětskými jednotkami 57. armády, postupujícími na Bělehrad. Hlavní město Srbska bylo osvobozeno sovětskými a jugoslávskými útvary 20. října.


Fiat CR.42 MM.9161 sloužil začátkem roku 1944 v okupované Francii u cvičné jednotky JG 107

Rovněž nad Balkánem dvouplošníky ohrožovala spojenecká vzdušná převaha. Čtrnáctého dubna 1944 na letiště v Banja Luka zaútočily Spitfiry 7. křídla jihoafrického letectva (7. Wing SAAF) a vyřadily celkem 12 strojů NSGr.7 včetně několika Fiatů CR.42LW. Ještě větší dopad měl spojenecký nálet na letiště Agram-Gorica, provedený 2. února 1945. Připravil jednotku o 14 zničených či poškozených CR.42LW (zcela zničeny byly stroje MM.7208, MM.9168, MM.9224, MM.9776, MM.9828, MM. 9886, MM.9896, MM. 90804 a MM.90886).

Nebezpečí samozřejmě číhalo také ve vzduchu. 8. února deset CR.42LW štábu NSGr.7 a Staffel 2:/NSGr. 7 vzlétlo z letiště Agram-Gorica k protipartyzánské akci. Původní cíl tvořilo partyzány používané letiště Grabovica. V poslední chvíli však bylo zaměření akce změněno a velení letouny vyslalo proti partyzánům v prostoru severozápadně od chorvatského Sisaku. Několik kilometrů od mateřského letiště na dvouplošníky zaútočila z výškové převahy formace Lockheedů P-38 Lightning 14th Fighter Group z 15th Air Force USAAF. Z boje se nevrátily čtyři Fiaty, z nichž jeden měl být zasažen protiletadlovou palbou. Pilot 1/Lt Lawrence V. Bach Jr. ze 37th FS nárokoval jistý sestřel dvou letounů, pravděpodobný sestřel jednoho a poškození dalšího. Na německé straně byl nárokován sestřel jednoho letounu (Američané během akce ztratili dva piloty, oba jsou však přisuzováni palbě ze země.)

Na začátku prosince 1944 NSGr.7 disponovala celkem 48 Fiaty CR.42LW. Pokračovala v akcích do konce války a v závěru své existence měla ve stavu kolem 20 italských dvouplošníků. Květen 1945 zastihl její 1. Staffel na letišti Graz a štáb (oficiálně zrušený 13. března 1945) společně s oběma dalšími letkami na základně Agram-Gorica.

V chorvatském letectvu

Do kabin Fiatů CR.42 na Balkáně usedali také chorvatští letci z Hrvatska zrakoplovna legija (chorvatská letecká legie), tvořící součást Zrakoplovstvo Hrvatska (chorvatského letectva), působící pod německým velením. Němci předali svému chorvatskému spojenci dva z původně italských „sokolů“, získaných po kapitulaci od Regia Aeronautica. Převzala je do stavu 5. bombardovací skupina (5. bombarderska skupina), přeznačená v prosinci 1943 na 15. bombardovací legionářskou skupinu (15. bombardersko-legionarska skupina). Ve výzbroji měla 8. prosince vedle obou Fiatů také 6 Do 17Z-2, 3 CANT Z.1007 a 3 Fiaty BR.20. Podle letiště Lučko u Záhřebu útvar Němci nazývali také Kampfgruppe Lucko. Skupina zasahovala do protipartyzánských akcí.


Vraky Fiatů CR.42LW Staffel 2./NSGr.9 v Turínu, duben 1944

Jeden z Fiatů CR.42, stroj MM.977, byl odepsán v Lučku během havárie při přistání 14. prosince 1943. Druhý letoun sloužil v rámci chorvatského letectva podstatně déle a v závěru války padl do rukou Titových vojsk.

Závěr

Fiaty CR.42LW tedy posléze nalezly cestu do výzbroje dvou nočních bitevních skupin Luftwaffe. Plánovalo se vyzbrojení ještě třetí skupiny, ale tomu zabránilo předčasné ukončení výroby v důsledku spojeneckého bombardování mateřské továrny na jaře 1944. Fiat CR.42 se díky službě u německého letectva zařadil, společně se slovenskými a bulharskými Aviemi B-534, mezi poslední bojově nasazované stíhací dvouplošníky druhé světové války. Stroje CR.42LW pro Luftwaffe pochopitelně představovaly pouze nouzové řešení a není možno říci, že by se výrazněji osvědčily. Junkersy Ju 87D byly v této specifické noční bitevní činnosti daleko úspěšnější.

Zdroje (výběr)
Beale, N., D’Amico, F., Valentini, G. – Air War Italy 1944–1945, Shrewsbury 1996;
Beale, N. – Ghost Bomber, The Moonlight War of NSG 9, Crowborough 2001;
Neulen, H. W. – Il ricco bottino (The Rich Booty), Milano 2000;
Sky Model No 8; Holm – Luftwaffe, http://www.ww2.dk

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 8/2010 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více