Nepoučitelný „útěkář“

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 32.556

Autorův web: http://kudrnaweb.psm-net.cz/index.htm

Cesta do řad prvorepublikového letectva

Otakar Černý se narodil 28. listopadu 1919 v obci Křenovice, jež spadala do politického okresu Vyškov v zemi Moravskoslezské. Jeho otec Otakar Černý pracoval jako úředník ČSD ve Ždanicích, matka Helena Černá se starala o chod domácnosti. Po maturitě na reálném gymnáziu sedmnáctiletý Otakar 12. července 1937 dobrovolně započal dvouletou vojenskou službu. Po necelých třech měsících, 1. října, byl zařazen do školy pro důstojníky letectva v záloze v Prostějově. Na konci května roku 1938 nastoupil v hodnosti svobodníka aspiranta k 71. bombardovací letce 6. leteckého pluku ve Kbelích. Měsíc nato byl výnosem ministerstva národní obrany jmenován pozorovatelem letcem. Následovalo povýšení na desátníka aspiranta a koncem srpna 1938 byl Otakar Černý povolán jako frekventant do slavné Vojenské akademie v Hranicích. Byla to doba zvýšeného ohrožení republiky, a proto byl již 30. září 1938, v den, kdy bylo Československo donuceno přijmout hanebnou mnichovskou dohodu, zařazen zpět ke svému útvaru.[2] Osmnáctiletým mladíkem situace otřásla: Bylo to celé ponižující, cítil jsem stud. Proč jsme se nebránili?![3]

Do zahraničí

Reklama

Po Mnichovu následovalo poněkud hořké povýšení do hodnosti četaře aspiranta. Polním pozorovatelem letcem byl Otakar Černý oficiálně jmenován 1. března 1939. O čtrnáct dní později vpochodovala do českých zemí německá armáda. Měsíc po svém povýšení byl mladý četař propuštěn z armády na trvalou dovolenou a posléze přeložen do zálohy.[4] Propuštěný voják se vrátil do rodných Křenovic, kde ho v červnu 1939 zastihl dopis od pražského příbuzného Karla Barvy, ve kterém se psalo o přípravě útěku do Polska.[5] Oba muži překročili 22. června 1939 polské hranice. Byla to velmi dobrodružná cesta – za pomoci statečných českých železničářů přejeli hranice na střeše nákladního vlaku.[6] Pro devatenáctiletého Otakara to byl první útěk v životě. Jistě netušil, že do svých devětadvaceti let jich uskuteční pět!


Jedenáctiletý Otakar Černý, Brno 1930

Poláci o naše letce zpočátku moc nestáli, teprve po zhoršení mezinárodní situace projevili zájem o vojenské specialisty, tedy především letce, kterých zde nakonec zůstalo 190. Ti potom byli prvními Čechoslováky, kteří se zúčastnili akcí po vypuknutí druhé světové války, i když vzhledem k průběhu polské kampaně to byly boje ústupové.[7]

Většina letců však byla lodními transporty přepravena na francouzskou půdu. Jedním z nich byl i Otakar Černý, který se počátkem srpna 1939 vylodil v přístavu Boulogne. I když byl již na konci října téhož roku poslán do Tours, kde měl absolvovat letecký výcvik, do konce bitvy o Francii neuskutečnil jediný operační let.[8]


Otakar Černý za řízením letounu Bloch M.B.210N.5. Základna v Tours

Stejně jako většina ostatních československých bombardovacích letců mohl svoji válku proti Němcům začít až na britských ostrovech, kam byl společně s dalšími 280 Čechoslováky evakuován z Bordeaux 19. června 1940 se skupinou mjr. let. Alexandra Hesse.[9] Ještě předtím byl 1. května 1940 povýšen do hodnosti podporučíka letectva.[10]

Letcem královského letectva

Reklama

Po dramatické čtyřdenní plavbě se ppor. Černý vylodil na půdě Velké Británie a byl přemístěn do Liverpoolu, odkud byl 19. července 1940 převelen do leteckého depa v Cosfordu a 2. srpna 1940 přijat do RAFVR (Royal Air Force Volunteer Reserve – Dobrovolná záloha Královského letectva) v hodnosti Pilot Officer (P/O – poručík). Následně byl zařazen k 11. operačně výcvikové jednotce v Bassingbourne v hrabství Cambridgeshire. Tady měl začít s náročným radiotelegrafickým výcvikem, v němž od poloviny září 1940 pokračoval u 311. československé bombardovací per utě, která vznikla v den jeho př ijetí do K rálovského letectva.[11]


Otakar Černý jako příslušník francouzského letectva, rok 1940

Při výcviku našich letců hráli důležitou roli britští velitelé. P/O Černému ztkvěl v paměti zejména Flight Lieutenant (F/Lt – kapitán) Thomas G. Kirby–Green, který byl našim letcům velmi nakloněn, a kde mohl, tam jim pomohl.[12] F/Lt Green měl velkou zásluhu na přecvičení československých letců na dvoumotorové bombardovací stroje typu Wellington, které měly šestičlennou osádku a byly nejmodernějšími a zároveň nejkomplikovanějšími bombardovacími letouny, s nimiž se naši letci do té doby setkali. 

Krize v Letectvu

Po vylodění zbytků československé pozemní armády[13] došlo k těžké krizi, která znamenala odchod 539 vojáků z jejích řad.[14] Stejně těžká krize vypukla i u československého letectva. Jeho muži se po vylodění v Británii obraceli se stížnostmi nejen na své velící důstojníky, ale i přímo na Edvarda Beneše, který v horkém létě roku 1940 navštívil základny našich letců. Zatímco stíhači byli záhy nasazen i do bitvy o Británii, u bombardovacích letců krize doznívala ještě koncem roku.[15]

Příčina byla jednoduchá. Nemalý počet bombardovacích letců nebyl spokojen se svým zařazením. Mnoho mladých mužů toužilo pilotovat stíhačku a ničit nenáviděného nepřítele ve vzduchu. U jiných hrál roli prostý lidský strach, když poznali, že přežít nasazení v rámci Bomber Command (Velitelství bombardovacího letectva) byl nejen v této době malý zázrak.[16]


Otakar Černý v roce 1940

P/O Otakar Černý byl ve skupině nespokojenců. Každý československý mladý nadšenec létání jen snil o leteckých soubojích a o sestřelování Němců. Takový sen se nemohl uskutečnit, když člověk sedí v bombarďáku a je ostřelován ze všech stran. Naše skupina byla asi osm mladých důstojníků (podporučíků), kteří měli za sebou i pilotní výcvik v Prostějově před válkou, ale přesto byli přiděleni k bombardovací peruti, poněvadž nebylo dosti specialistů jako navigátorů, radiotelegrafistů a střelců. Československý inspektorát v Londýně se nedíval příznivě na naši skupinku a gen. Janoušek sám přijel v září 1940 do Honingtonu vyřešit tento problém. Byli jsme shromážděni v jedné místnosti a gen. Janoušek vstoupil do místnosti s papírem v ruce. Řekl jen: „Mám zde listinu zrádců, kteří nechtějí poslouchat rozkazy velitelů. Vyřešení je snadné. Komu se nelíbí daný stav, bude vyhozen z RAF. Ti, kteří zůstanou, budou mít možnost létat u stíhačů po dokončení jedné túry u bombardérů,“[17]  vzpomíná plukovník Černý a pokračuje: V té době statistiky letů nebyly příliš známé, jako že průměrný počet letů nad Německem byl jen 8 letů a jedna túra byla 30, později 36 letů. Pokud vím, jen jeden z naší skupiny přežil jednu túru a stal se později stíhačem u 313. squadrony. Byl to Mirek Diviš.[18]

Další bombardovací pilot „třistajedenáctky“, Jiří Osolsobě, tato slova potvrdil: Létáme nad Německo dvakrát i třikrát týdně. V ostatních nocích létají jiné perutě. Kolik jich dnes sestřelí nad cílem? Desetinu, čtvrtinu, třetinu? Pět, deset, dvacet procent? S tím se také počítá. Jsou více méně odepsaní. Osádky těchto letadel žijí na základě počtu pravděpodobnosti. Takových náletů se jim podaří deset, možná dvacet. Na přežití třiceti mají naději minimální. Velitelství však po nich chce 200 hodin nad Německem! To je takových čtyřicet náletů, přičemž velitelství počítá při každém, i při tom nejlehčím náletu s průměrnou ztrátou pěti procent. Zní to docela nevinně, ale každý člen osádky má při zahájení operační činnosti dvanáct procent naděje, že se dočká konce turnusu. Great expectations, young man![19]


Ubohé podmínky na evakuační lodi na cestě k britským břehům

Do konce roku 1940 a v prvních měsících roku následujícího opustilo řady 311. československé bombardovací perutě okolo 20 jejích příslušníků převážně z leteckého personálu.[20]

P/O Otakar Černý se rozhodl zůstat u „bombarďáků“, u kterých odvedl velký kus práce, ale zároveň na vlastní kůži poznal, co znamenají noční lety nad Třetí říší. Do 30. září 1940 byl zařazen ve výcviku. Následně absolvoval několikaměsíční aerodynamický kurz na londýnské univerzitě.[21]

Reklama

Před koncem druhého válečného roku došlo v jeho jednadvacetiletém životě k významné změně. Dne 21. prosince se oženil s téměř stejně starou Rhodou Annie Mayes. Mladý poručík ovšem netušil, že jako příslušník československé armády potřeboval ke sňatku souhlas svých nadřízených, jinak se vystavoval možnosti trestního postihu. Teprve 28. května 1941 získal kýžené povolení od ministerstva národní obrany v Londýně.[22] V té době již působil jako operační pilot. 

Operačním letcem u 311. československé bombardovací perutě

V březnu 1941 dorazil P/O Otakar Černý na mizerně zařízené letiště East Wretham, [23] kde se měl stát členem nově tvořené osádky. Do osudného 16. července 1941 absolvoval celkem 17 operačních letů v celkové délce 88,33 operační hodiny.[24] Odlétal tedy téměř polovinu z předepsaného 200hodinového operačního turnusu. Útoky směřovaly mimo jiné na takové cíle, jako byl Brest, Hannover, Hamburk, Kolín, ale především na nebezpečnou porúrskou oblast, jež byla doslova prošpikována německou protiletadlovou obrannou neboli, jak říkali letci, flakem.


Znak 311. československé bombardovací perutě

Otakaru Černému nemohlo ujít, že ostřílení letci „třistajedenáctky“ tvoří jakýsi exkluzivní klub. Další z letců k tomu poznamenal: Kdybych měl říct, že jsme se první dny u československé bombardovací perutě cítili doma, lhal bych. Společnost našich letců byla jako anglický klub. Uzavřená, s vysokým míněním o sobě.[25] Vstup do „klubu“ byl jednoduchý a složitý zároveň. Dotyčný musel absolvovat co nejvíce operačních letů. Než měl za sebou tři operace v okolí Kanálu, byl označen v hantýrce bombardovacích letců jako „freshman“ neboli zelenáč.

Svůj první „freshmanský“ operační let absolvoval P/O Černý v noci z 3. na 4. května 1941. Osádku tvořil zkušený F/Lt Josef Šnajdr (první pilot), Sergeant (Sgt. – seržant) Jaroslav Nyč (druhý pilot), P/O Jaroslav Zafouk (navigátor), P/O Otakar Černý (radiotelegrafista), Sgt. František Knap (přední střelec) a Sgt. Jiří Mareš (zadní střelec). Cílem operace byly naftové nádrže ve Vlaardingenu v okupovaném Nizozemsku. Osádka splnila svůj úkol a po 3,15 hodině letu bezpečně přistála na letišti East Wretham. Druhý operační let uskutečnil P/O Černý již následující noc. Tentokrát byl „freshmanským“ cílem přístav Cherbourg. Kvůli nepřízni počasí však museli zaútočit na náhradní cíl – na Calais. Třetí cíl však již ležel na německém území . Jednalo se o město Emden. Pod vedením F/Lt Šnajdra provedla osádka v noci z 8. na 9. května 1941 útok na německé město a po 4,10 hodině letu bezpečně přistála na domovské základně.[26]


Výcvik radiotelegrafistů 311. perutě

Již čtvrtá Černého operace v noci z 11. na 12. května 1941 mohla skončit katastrofou. Cílem útoku 311. perutě byl té noci obávaný Hamburk, který měl silnou pozemní protileteckou obranu, ke které se často př ipojili neméně obávaní němečtí noční stíhači. „Třistajedenáctka“ vyslala do akce osm wellingtonů. Celkově směřovalo nad Hamburk 92 britských bombardérů.[27] Dvě osádky „třistajedenáctky“ musely té noci nouzově přistát na letišti East Wretham. Jednou z nich byla i ta, ve které letěl P/O Černý. Flak nad městem poškodil hydraulické potrubí jejich wellingtonu. F/Lt Šnajdrovi se však podařil, po 6,10 hodině letu, úspěšný „nouzák“, přičemž nikdo z jeho osádky neutrpěl zranění.[28] Britové té noci přišli nad Hamburkem o tři letouny. Jinými slovy o 18 letců.[29]

O následující operaci, které se P/O Černý zúčastnil, můžeme konstatovat, že málokdo z osádky věřil, že ještě vůbec kdy spatří britské břehy. „Třistajedenáctka“ vyslala v noci z 15. na 16. května 1941 osm wellingtonů k útoku na průmyslové objekty v Hannoveru, které byly chráněny těžkým flakem a nočními stíhači. Celkově nad tento cíl směřovalo 101 letounů Bomber Command.[30]


Palba německého flaku při náletu RAF

Jedním z nich byl i Wellington Mk. IC R 1410 K X-M osádky F/Lt Josefa Šnajdra. Po úspěšném bombardování cíle se vraceli domů, když ve dvě hodiny ráno ve výšce 14 000 stop nad obcí Nienburg, která se nachází v Sasku a je vzdušnou čarou od Hannoveru vzdálena přibližně 150 kilometrů, vysadil levý motor a vzápětí se vznítil. Bylo zřejmé, že letoun utrpěl vážné poškození od flaku. Domů to však byly plné dvě a půl hodiny letu, ovšem za předpokladu chodu obou motorů. P/O Černý nahlásil na základnu polohu letounu. Oheň se sice podařilo uhasit, ale wellington se značně naklonil a ztratil výšku. Z původních 6000 metrů se propadl až na pouhých 1300 metrů. Situace začala být více než kritická . Ke všemu se osádka stále nacházela nad nacistickým Německem.[31]

Otakar Černý vzpomíná na dramatickou situaci takto: Za rozbřesku jsme přelétávali ústí Rýna v oblasti, kde byla silná protiletecká obrana. Dodnes nevím, proč po nás nestříleli, když jsme byli vidět ze země pouhým okem. Vycházející slunce nás zastihlo v půli moře a už to vypadalo velmi nadějně. Vtom se urvala levá vrtule, zakousla se do trupu letounu a jedním ramenem pronikla až na místo navigátora. Jaroslav Zafouk byl málem zabit, ale v té chvíli byl naštěstí za piloty. Volal jsem stále SOS, celou dobu jsem požadoval vzdálenosti, abychom věděli, kde jsme, a mohli přistát ve východní Anglii na poli.[32] Šnajdr provedl velmi dobré přistání, bez podvozku přímo na břicho do anglického pole.[33]


Příď Wellingtonu Mk.IC R1021 KX-W. Za pozornost stojí symbol 27 bombiček – počet odlétaných akcí

F/Lt Šnajdrovi se opravdu podařilo mistrné nouzové přistání v 06.00 hodin, poté, co po spotřebování paliva vysadil i pravý motor. Letoun dosedl v Little Bromley, zhruba sedmnáct kilometrů od Manningtree v Essexu. Nikdo z osádky neutrpěl zranění. Celý operační let trval 7.30 hodiny.[34]

P/O Otakar Černý netušil, že přesně za dva měsíce se vypraví na svůj poslední operační let ve druhé světové válce. Mezitím však absolvoval svůj třináctý bojový let, který mohl rovněž skončit tragicky. V noci z 22. na 23. června 1941 zaútočila osádka pod vedením Sgt. Jaroslava Nyče (stal se jejím velitelem při šesté akci, druhým pilotem byl od té doby Sgt. Karel Šťastný) na obávané severoněmecké Brémy, nad kterými jejich letoun utrpěl poškození od flaku. Naštěstí se Sgt . Nyčovi podařilo úspěšně nouzově přistát na letišti East Wretham.[35]


Se svojí milovanou ženou Rhodou

Prakticky každý čtvrtý let nad nacistickým Německem hrozil skončit katastrofou. U Bomber Command byla životnost osádky velmi nízká. Když se jednoho bombardovacího letce zepta l jeho kolega, co bude dělat o Vánocích, dostal poněkud šokující odpověď: Oh, o Vánocích už asi nebudu naživu.[36] Netrvalo ani týden, a nevrátil se z operačního letu. Zůstala po něm žena a tři děti. V průběhu druhé světové války padlo 55 573 členů osádek Bomber Command, dalších 10 999 upadlo do zajetí (často se zraněním) a 8403 utrpělo zranění různého stupně.[37] 

Zajatcem třetí říše

V noci z 16. na 17. července 1941 vzlétlo sto sedm bombardérů k velkému náletu na Hamburk.[38] K útoku se připojilo „tradičních“ osm wellingtonů 311. perutě. Byl mezi nimi i Wellington Mk.IC R1718 KX-N, který ve 23.07 hodin odstartoval pod vedením Sgt. Nyče ke své osudové misi.[39] Letoun plný pum a paliva přelétával ve výšce 15 000 stop nad Holandskem, nad Zuiderským jezerem, když došlo k mohutné explozi. Výbuch se ozval zpod pilotova sedadla. Nepřátelský letoun ani flak jsem vůbec neviděl. Po tomto výbuchu zhasla všechna světla, radiostanice byla vyřazena z provozu a při nahlédnutí do pilotní kabiny viděl jsem P/O Zafouka postříkaného olejem,[40] uvedl do protokolu Otakar Černý. Na rozkaz Sgt. Nyče osádka urychleně opustila neovladatelný letoun. Zadní střelec Sgt. Jiří Mareš se bohužel po výskoku utopil.[41] Zbývá dodat, že šance osádky zasaženého letounu dostat se z letadla živá byla zhruba jedna ku pěti. Britové té noci ztratili nad Hamburkem čtyři letouny (22 letců). [42] Mezi nimi i letoun osádky Sgt. Nyče,43 kterou Hamburk málem „dostal“ již při jejich čtvrtém operačním letu.


Wellington 311. perutě v péči mechaniků

Do ranních hodin 17. července 1941 se Němcům podařilo pochytat všechny členy osádky, až na P/O Černého, který se dokázal po dva dny úspěšně skrývat a byl dopaden naprostou náhodou, která mu ovšem zachránila život. Druhý den na svém útěku sháněl v městečku Sneek blízko Leewardenu něco k jídlu. Po bližším prozkoumání terénu totiž zjistil, že blízko břehu Zuiderského jezera je silnice, která ho oddělovala od moře. Jednadvacetiletý poručík ihned pojal odvážný plán: byl rozhodnut přetáhnout menší člun přes silnici do moře a doveslovat do Anglie. Tento plán hodlal uskutečnit za tmy. Předtím se vydal na trh sebrat trochu vyhozené zeleniny a ovoce. Jinak měl u sebe pouze tabulku čokolády z Anglie. Na silnici se objevili němečtí vojáci na kolech. Otakar Černý pozdravil slušnou gymnaziální němčinou, přesto byl okamžitě zadržen. Zpočátku nechápal, co ho mohlo prozradit. Leteckou uniformu zakryl modrým svetrem, který našel v jedné z rybářských bud. Němčina to také být nemohla. Jak už to v životě bývá, šlo o naprostou banalitu. Byl široko daleko jediný, kdo nejel na kole, ale pohyboval se pěšky. Teprve později v zajetí zjistil, že z místa, ze kterého chtěl odplout k britským břehům, to bylo plných 350 kilometrů. Banální náhoda mu tedy zachránila život.[44]


Potvrzení důstojnického sboru o sňatku Otakara Černého se slečnou Mayes 

Po výslechu v táboře Dulag Luft v Oberurselu u Frankfurtu nad Mohanem byl P/O Černý převezen do tábora pro britské důstojníky Oflag VIB poblíž města Warburg. Poté, co se „zabydlel“ a zvykl si na život ohraničený ostnatým drátem, pokusil se v noci z 19. na 20. dubna 1942 o útěk, který uskutečnil „klasickým“ způsobem, tedy tunelem ústícím za branami tábora. Flying Officer (F/O – nad- poručík, do této hodnosti byl povýšen k 2. srpnu 1941) Černý měl utéct spolu s kanadským kolegou. Místo něho se však objevil F/O Josef Bryks. Oba letci se vydali ke švýcarským hranicím, směrem na Marburg. O půlnoci při pokusu o průchod německou vesnicí F/O Černého zadržela místní hlídka. F/O Bryks byl dopaden tři dny poté. Tou dobou byl těžce nemocen.[45]


Stalag Luft III v Saganu

Svůj další útěk naplánoval F/Lt Černý[46] na noc z 3. na 4. března 1943. Vyhloubeným tunelem se mu podařilo dostat z tábora Oflag XXIB blízko města Bydgoszcz, asi 220 kilometrů západně od Varšavy. Partnerem na útěku mu byl opět F/Lt Bryks.[47] Ani jeden z nich netušil, jak dramatickou dohru jejich útěk bude mít. Po náročném putování se jim podařilo dosáhnout hlavního města a 6. dubna 1943 navázat kontakt s polským podzemním hnutím Armia Krajowa. Z Varšavy se chtěli dostat do Švédska nebo přes Rumunsko a Bulharsko do severní Afriky a odtamtud do Velké Británie. Oba letci se záhy zapojili do varšavského podzemního hnutí, a aby zapadli do válečného koloritu města, pracovali po čtyři týdny jako kamnáři a kominíci u firmy Bogumilski. Jejich odbojová činnost spočívala v tom, že na vozíku taženém koňmi převáželi zbraně na statky v okolí a z venkova zase přiváželi do města potraviny. Pomáhali také Židům při povstání ve varšavském ghettu (19. duben – 16. květen 1943). Odbojová organizace, ve které působili, dodávala statečným židovským bojovníkům zbraně a potraviny.[48] Plukovník Černý k tomu uvedl: Židé ve varšavském ghettu se odvážili bránit se proti německým tankům a mnozí raději preferovali zabití se zbraněmi v rukou, než aby skončili jako zvířata na porážce.[49]

Messerschmitt Bf 110, obávaný nepřítel bombardovacích letců

Oba muži za sebou měli již tři měsíce nebezpečné svobody, když přišel osudný 2. červenec 1943. Gestapáci neprodyšně obklíčili domek ve vesnici několik kilometrů od Varšavy, ve kterém je ukrývala polská vlastenka, paní Blaszkiewiczowá. Zatímco letce transportovali do neblaze proslulé věznice Pawiak, statečnou Polku, matku dvou dětí, pro výstrahu oběsili. Teprve po třech měsících otřesného pobytu[50] v Pawiaku se mužům letcům podařilo dosáhnout převozu do zajateckého tábora Stalag Luft III v Saganu.


Dělo ráže 88 mm, známé jako osmaosmdesátka. Strašlivý nepřítel osádek Bomber Command

Zde se F/Lt Černý posléze aktivně zapojil do přípravy legendárního „velkého útěku“, který již naštěstí nestačil zrealizovat. Jak známo, v noci z 24. na 25. března 1944 uprchlo z tohoto tábora 76 leteckých důstojníků, z nichž bylo plných 50 na přímý Hitlerův rozkaz zavražděno.[51] Po této tragédii přišel z Londýna do tábora rozkaz v budoucnu od podobných akcí upustit, protože se viditelně blížil konec války.[52] 

Odsouzencem k smrti

Zatímco s prvními zajatými československými letci zacházeli Němci otřesně a hodlali je popravit,[53] díky reakci britské vlády s nimi bylo od června roku 1941 nakládáno stejně jako se spojeneckými letci. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že naši letci přečkají válku v zajateckých táborech bez újmy. Avšak po neúspěšném atentátu na Adolfa Hitlera (20. července 1944) se bezpečnostní složky Třetí říše rozhodly definitivně skoncovat s českými „zrádci“. V průběhu léta a podzimu 1944 bylo na pražskou úřadovnu Gestapa v Petschkově paláci deportováno 24 československých letců. Nechyběl mezi nimi ani F/Lt Otakar Černý. Po výsleších si každý z nich vyslechl, že podle zákonů říšské branné moci, § 91a, byl odsouzen k trestu smrti oběšením za pozvednutí zbraně proti „své“ Říši.


Za války padlo v řadách RAF 487 československých letců

Na ostrý zákrok Velké Británie byli koncem září 1944 letci opětovně transportováni do zajateckých táborů. Tím však celá záležitost neskončila. Následně bylo dvacet z nich, mezi nimi i Otakar Černý, převezeno do přísně střeženého tábora Oflag IVC v Colditzu. Jako „váleční zločinci“ měli být postaveni před říšský soud v Torgau. O posledních válečných Vánocích se dozvěděli, že byli v nepřítomnosti odsouzeni k trestu smrti.

Britům se naštěstí po komplikovaném jednání podařilo na počátku roku 1945 dosáhnout kompromisu. Soud se měl uskutečnit až po vítězném konci války (vítězném myšleno pro Němce!).[54] O tom však kandidáti smrti nevěděli. Když jsme viděli, že nás odsoudili, nezbývalo nám než doufat, že válka skončí příznivě, nebo se pokusit o útěk, vzpomínal Otakar Černý. [55]


Trosky sestřeleného wellingtonu u pobřeží Severního moře

Konce své anabáze se všichni dočkali, když jejich tábor za dramatické situace 16. dubna 1945 osvobodily americké jednotky [63]. pěší divize generála Hodgese.[56]

Necelé tři roky klidného života

Po návratu do osvobozené vlasti 20. srpna 1945 byl Otakar Černý 1. listopadu zařazen do Vědeckého leteckého ústavu v Letňanech. O víkendech spolupracoval s leteckými kluby v Čechách a na Moravě, jelikož jeho velkou vášní bylo plachtění. Dále externě studoval elektrotechniku na ČVUT. K 1. březnu 1946 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána letectva.[57] Budoucnost šestadvacetiletého důstojníka se zdála nadějná. Byl mladý, zdravý, šťastně ženatý a jeho vojenská kariéra byla na vzestupu. Stejně jako pro ostatní bývalé příslušníky Královského letectva nastal zlom záhy po únorovém komunistickém převratu.


Zámek Colditz, který za války sloužil jako přisně střežený zajatecký tábor

Vyhazov z armády a zatčení

Již počátkem března 1948 zaslal plukovník Bedřich Reicin, náčelník 5. oddělení Hlavního štábu, zprávu Armádnímu poradnímu sboru (APS). V té označil 43 leteckých důstojníků, bývalých příslušníků RAF, jež měli být posláni na dovolenou, ze které by se již nikdy nevrátili do vojenské činné služby. Mezi nimi byl i škpt. let. Otakar Černý.[58] Tito důstojníci měli jedno společné – všichni měli za manželky Angličanky, pocházející z nepřátelské, kapitalistické Velké Británie. APS na dubnovém zasedání rozhodl poslat škpt. let. Černého 12. dubna 1948 na dvouměsíční dovolenou. Jeho další činnost měla být bedlivě sledována.[59] Důvod tohoto rozhodnutí byl prostě krutý: Manželka Angličanka, češtinu neovládá a s českým národem se nesžila. Smýšlení protidemokratické. Sám je nespolehlivý a pod vlivem manželky.[60]


Poručík Josef Bryks jako příslušník francouzského letectva

Pak už to šlo ráz na ráz. K 1. červnu 1948, tedy ještě před uplynutím dovolené, byl škpt. let. Černý zproštěn činné vojenské služby a byla mu zastavena výplata dosavadních služebních platů. Nedlouho poté, 1. září 1948, s ním byl rozvázán služební poměr. V jeho kvalifikační listině se na konci roku 1948 objevila známá fráze, která dříve či později zazněla ve spojitosti se jménem každého letce ze Západu: Škpt. let. Otakar Černý nenašel kladný poměr k lidově demokratickému řádu republiky.[61] V té době však byl již řadu měsíců v zajišťovací vazbě 5. oddělení Hlavního štábu.


Štábní kapitán Otakar Černý v roce 1946

Dne 16. dubna 1948 ho v jeho malém bytě navštívili váleční spolubojovníci mjr. let. Josef Bryks a škpt. let. Josef Čapka, kteří se mu svěřili, že se chystají uprchnout do zahraničí. Otakar Černý však na útěk v této době nepomýšlel, jelikož 16. února téhož roku se mu narodil syn Richard. Nebylo možné riskovat útěk s dvouměsíčním miminkem. Bohužel, oba letci byli shodou okolností napojeni na vyprovokovaný útěk div. gen. Karla Janouška. Od 30. dubna 1948 začalo velké zatýkání. V následujících dnech bylo zatčeno osm letců, bývalých příslušníků RAF (dvěma dalším se naštěstí podařilo zatčení vyhnout útěkem) plus čtrnáct civilních osob. Pro Otakara Černého si přišli 4. května 1948.


Oflag XXIB, jaro 1943. Otakar Černý druhý zprava

První přelíčení s celou skupinou se konalo ve dnech 15. a 18. června 1948. Generál Janoušek byl odsouzen na 18 let těžkého žaláře (původně žalobce požadoval dokonce trest smrti!), ale ostatní letci byli obžaloby zproštěni. Odvolal se jak gen. Janoušek, tak vrchní vojenský prokurátor pplk. just. JUDr. Jan Vaněk. Další líčení se uskutečnilo 9. února 1949 před neblaze proslulým Státním soudem. Státním prokurátorem byl určen obávaný pplk. just. Karel Vaš, který měl v té době za sebou podíl na justiční vraždě generála Heliodora Píky (dnes si Vaš užívá důchodu v jednom z pražských domovů důchodců, kde je o něj dobře postaráno). Výsledkem byly tvrdé rozsudky pro všechny z této skupiny. Otakar Černý „vyfasoval“ tři roky těžkého žaláře zostřeného čtvrtročně tvrdým ložem za to, že neprozradil útěk svých kamarádů na Západ. Dále byl odsouzen ke ztrátě čestných odznaků, vyznamenání a občanských práv po dobu tří let.[62] 


Poslední kvalifikační listina škpt. let. Otakara Černého z října 1948

Poslední, nejdůležitější útěk

Po vynesení rozsudků byl Otakar Černý společně s Josefem Bryksem převezen do trestaneckého pracovního tábora v Dolním Jiřetíně, kde musel i tvrdě pracovat v místním uhelném dole. V dubnu 1949 přeložili Brykse do pevné věznice na Borech, protože z jeho dopisů bylo patrné, že se připravuje na útěk. Otakar Černý ho měl následoval příští týden. Jako zkušenému „útěkáři“ mu bylo jasné, že z pevné věznice bude útěk velmi obtížný, ba nemožný. Využil tedy svých válečných zkušeností a spolu s dalšími dvěma vězni (Vladimírem Pechkem a Josefem Gapou) se v ranních hodinách 7. května 1949 úspěšně dostal za ostnaté dráty. Trojice uprchlíků se vydala podél jezera k hranicím s východní částí Německa (nikoliv tedy západní, jak se domnívali příslušníci StB a SNB). Po čtrnáctidenních útrapách konečně dorazili do americké okupační zóny v západním Německu, poblíž města Hofu. Po měsíci a několika týdnech byl Otakar Černý letecky dopraven do Velké Británie. Tady se setkal se ženou a synkem, kterým se naštěstí podařilo 7. prosince 1948 vycestovat z Československa.[63] Jeho kamarád Josef Bryks měl méně štěstí. Zemřel 11. srpna 1957 na infarkt ve vězeňské nemocnici uranového dolu Rovnost. Bylo mu pouhých 41 let.


Vděk vlasti! Otakar Černý jako vězeň komunistického režimu

Postskriptum

Po bouřlivém setkání se ženou a synem, které neviděl řadu měsíců, se rozhodl Otakar Černý pro opětovný vstup do Královského letectva. Stalo se tak 9. ledna 1950. V rámci Coastal Command sloužil pět let a odlétal téměř 2000 hodin. V hodnosti kapitána byl 10. února 1955 přeložen do zálohy.[64] Do důchodu odešel až v roce 1985, tedy ve svých 66 letech. Do té doby pracoval v několika zajímavých odvětvích britského průmyslu, mimo jiné i v začínajícím elektronickém oboru. Dále o víkendech působil jako instruktor plachtění pro kadety, kteří hodlali vstoupit do řad RAF.[65]


Cambridge, 2005. Otakar Černý u svého domku, kde trávil závěr života

Číše osudu se naplnila 14. října 2009, kdy pan plukovník Černý odešel na onen svět. Stalo se tak v kruhu nejbližších v malém domku na okraji Cambridge, krátce před jeho devadesátými narozeninami, bohužel za nezájmu českých medií. Dne 28. října 2009 bylo plukovníku letectva v záloze Otakaru Černému, in memoriam, uděleno nejvyšší české vyznamenání, Řád bílého lva I. třídy, které důstojně završilo řadu jeho válečných ocenění.[66] 


Otakar Černý na hřbitově svých kamarádů v East Wretham, 2008

Poznámky 

[1] Přípis Otakara Černého autorovi ze dne 11. ledna 2006.

[2] Vojenský ústřední archiv (dále jen VÚA), fond (dále jen f.) Kvalifikační listiny, kvalifikační listina Otakara Černého; VÚA, f. kmenový list Otakara Černého. Otakar Černý však uvedl, že ve Vojenské akademii v Hranicích nestudoval. Přípis Otakara Černého autorovi ze dne 8. září 2006.

[3] DOLEŽAL, Miloš: Život plný útěků. Reflex, 2005, č. 52, s. 16.

[4] VÚA, f. Kvalifikační listiny, kvalifikační listina Otakara Černého.

[5] Rozhovor autora s Otakarem Černým ze dne 9. června 2006.

[6] VÚA, f. Kvalifikační listiny, kvalifikační listina Otakara Černého.

[7] Polský konflikt stál život čtyři naše letce (tři zahynuli 2. září 1939 při bombardování Dęblina – npor. Štěpán Kurka, por. Zdeněk Rous, por. Ondrej Šándor, čtvrtého, čet. asp. Václava Pěšičku, omylem zastřelili polští četníci), šest utrpělo zranění (por. Krcha, por. Štěpánek, rtn. Hekl a rtn. Komínek byli zraněni při náletu na Dęblin, rtn. Murcek a por. Sehnal při přistání s poškozeným letounem). VÚA, f. Československé letectvo – Velká Británie I. (dále jen ČSL-VB I.), sign. Inspektorát československého letectva 102/CI-1/4/20, korespon- dence zpravodajská č. j. 9931. Činnost československého letectva za druhé světové války. Nejnověji k účasti našich letců v polské kampani VÁŇA, Josef – RAIL, Jan: Českoslovenští letci v polské obranné válce 1939. Avis, Ministerstvo obrany České republiky 2003.

[8] VÚA, f. Kmenové listy, kmenový list Otakara Černého.

[9] Alexander Hess, posléze první československý velitel 310. československé stíhací perutě, uvedl: Když Francie podepsala příměří, dostávali se naši letci do Anglie různými cestami. Nemnozí přiletěli z jihu Francie, který ještě Němci neobsadili, na britských strojích, které jim Angličané ochotně dali k dispozici. Jenže těch velkých dopravních strojů bylo málo. A k tomu nám ještě Francouzi zakázali odlet od chvíle, kdy podepsali příměří. Většina z nás se probila Francií až k Bordeaux, kde jsme se nejvíc shromažďovali, a odtud opět za pomoci důstojníků britské admirality dále do Anglie. Britové se k nám vůbec chovali skvěle. Nikdy nezapomeneme na pomoc, kterou nám poskytli při tomto našem odsunu z Francie. Odplouvali jsme na lodích, někdy to byly jen kocábky, jako například ta poslední, která nás odvážela z Bordeaux 19. června 1940. [...] Jen co jsme vyjeli, byla loď podrobena zkoušce německého bombardování ještě v ústí řeky Gironde. [...] Plavba nebyla právě zábavná. Celou tu dobu jsme se museli zdržovat v podpalubí na dřevěné podlaze, kde se to jen hemžilo drobnými červíky; loď totiž dříve vozila burské oříšky z Afriky. [...] Bylo nás na té lodi jako slanečků. Napěchovaní jeden vedle druhého, sotva jsme se mohli pohnout; o pořádném spánku nemohlo být ani řeči. HESS, Alexander: Byli jsme v bitvě o Británii. Naše vojsko, Praha 2001, s. 10–12.

[10] VÚA, f. Kmenové listy, kmenový list Otakara Černého.

[11] Tamtéž

[12] Rozhovor autora s Otakarem Černým ze dne 9. června 2006. 

[13] Z původních 10 530 mužů zbylo pouhých 3274. Ohledně prvního údaje srovnej VÚA, f. Ministerstvo národní obrany (dále jen MNO), sign.: MNO – Londýn, 26/9/7, Spisy tajné, důvěrné a obyčejné 1940, č. j. 1512–1797, zde č. j. 1671. Druhý údaj VÚA, f. MNO, sign. MNO – Londýn, 26/3/5, Spisy tajné, důvěrné a obyčejné 1940, č. j. 404–589, zde č. j. 584.

[14] VÚA, f. MNO, sign. MNO – Londýn, 26/3/5, Spisy tajné, důvěrné a obyčejné 1940, č. j. 404–589, zde č. j. 584.

[15] Počátkem dubna roku 1943 se krize znovu projevila u československých stíhacích perutí, kdy vypukla „vzpoura“ operačních poddůstojníků, kteří mimo jiné protestovali proti nízkým vojenským hodnostem, ve kterých sloužili poměrně dlouhý čas. Podrobněji KUDRNA, Ladislav: Když nelétali. Libri, Praha 2003, s. 93–108.

[16] Ohledně krize v řadách našeho letectva po vylodění ve Velké Británii nejpodrobněji KUDRNA, Ladislav: Odhodláni bojovat, Vlastenec- tví československých letců na pozadí válečných a politických událostí druhé světové války. Naše vojsko, Praha 2010, s. 64–68.

[17] Přípis Otakara Černého autorovi ze dne 2. července 2006.

[18] Tamtéž, plus rozhovor autora s Otakarem Černým ze dne 9. června 2006.

[19] OSOLSOBĚ, Jiří: Zbylo nás devět. Naše vojsko, Praha 1989, s. 83.

[20] Podrobněji KUDRNA, Ladislav: Odhodláni bojovat, s. 100–103, s. 120.

[21] VÚA, f. Kmenové listy, kmenový list Otakara Černého a VÚA, f. Kvalifikační listiny, kvalifikační listina Otakara Černého.

[22] VÚA, f. ČSL-VB I, sign. Inspektorát čs. letectva 107/CI-2ab/22/31, korespondence tajná a důvěrná, č. j. 2557, dále VÚA, Sbírka 24, Otakar Černý. V průběhu války se ve Velké Británii údajně oženilo 153 československých letců. Mnoho z nich tak jako Otakar Černý bez patřičného povolení. Podrobněji KUDRNA, Ladislav: Když nelétali, s. 167–169, s. 234. 

[23] Na toto polní letiště byla 311. peruť přemístěna 16. září 1940 z moderně zařízené základny Honington, na které prodělávala výcvik. Operovala z něj až do konce své činnosti v rámci Bomber Command, tedy do 25. dubna 1942, kdy byla následně přemístěna, kvůli ztrátám, které si naše letectvo nemohlo dovolit, ke Coastal Command (Velitelství pobřežního letectva). Mužstvo a poddůstojníci spali ve stanech. Na operační personál často čekaly po několikahodinovém letu nad Německem provlhlé pokrývky. I důstojníci bydleli dosti spartánsky, i po deseti mužích v nedalekém zámečku. Mechanici opravovali letouny pod širým nebem, často za podzimních plískanic. Hygienická zařízení byla provizorní. Byly zde zřízeny polní latríny, voda se musela dovážet v cisternách. Jedině technické zařízení pro start a přistání mělo celkem slušnou úroveň. Rovněž strava seržantů z létajícího personálu byla minimálně do konce dubna 1941 velmi ubohá a nedostatečná. Situace se měnila k lepšímu jen pozvolna. Fakticky až po příchodu perutě na nové operační působiště na letišti Talbenny v hrabství Pembrokeshire 12. června 1942. Blíže KUDRNA, Ladislav: Když nelétali, s. 144–146. Ohledně problémů se stravou poddůstojníků a mužstva 311. perutě viz VÚA, f. ČSL-VB V1, sign. 311. bombardovací peruť 679/BIa/1/182, Válečný deník 311. bombardovací perutě od 15. 7. 1940 do 31. 8. 1940, s. 15; VÚA, f. ČSL-VB V1, sign. 311. bombardovací peruť 718/CI-2bc/2/193, Korespondence důvěrná a obyčejná 1941; VÚA, f. ČSL-VB V1, sign. 311. bombardovací peruť 718/CI-2bc/3/193, Korespondence důvěrná a obyčejná 1941.

[24] VÚA, f. ČSL-VB V1, sign. 311. bombardovací peruť 688/BI/2/183, Denní záznam operačních letů 1941: 2. 1. – 28. 12.

[25] OSOLSOBĚ, Jiří: Zbylo nás devět, s. 46. 

[26] VÚA, f. ČSL-VB V1, sign, 311. bombardovací peruť 688/BI/2/183, Denní záznam operačních letů 1941: 2. 1. – 28. 12. Zde záznam operačního letu 311. perutě v noci z 3. na 4. května 1941, dále záznam noci z 5. na 6. května 1941 a záznam noci z 8. na 9. května 1941. Dále VÚA, f. ČSL-VB V1, sign. 311. bombardovací peruť 687/BI/2/183, Operační deník 1941, 1. 1. – 31. 12. 1941. Zde záznam k 5. květnu 1941 a záznam k 8. květnu 1941.

[27] MIDDLEBROOK, Martin – EVERITT, Chris: The Bomber Command War Diaries: An Operational Reference Book, 1939–1945. Midland Publishing, Rev Ed edition, London 2006, s. 154.

[28] VÚA, f. ČSL-VB V1, sign. 311. bombardovací peruť 688/BI/2/183, Denní záznam operačních letů 1941: 2. 1. – 28. 12. Zde záznam operačního letu 311. perutě v noci z 11. na 12. května 1941; VÚA, f. ČSL-VB V1, sign. 311. bombardovací peruť 687/BI/2/183, Operační deník 1941, 1. 1. – 31. 12. 1941. Zde záznam k 11. květnu 1941.

[29] MIDDLEBROOK, Martin – EVERITT, Chris: The Bomber Command War Diaries, s. 154. 

[30] VÚA, f. ČSL-VB V1, sign. 311. bombardovací peruť 688/BI/2/183, Denní záznam operačních letů 1941: 2. 1. – 28. 12. Zde záznam operačního letu 311. perutě v noci z 15. na 16. května 1941. Dále MIDDLEBROOK, Martin – EVERITT, Chris: The Bomber Command War Diaries, s. 155.

[31] VÚA, f. ČSL-VB V1, sign. 311. bombardovací peruť 688/BI/2/183, Denní záznam operačních letů 1941: 2. 1. – 28. 12. Zde záznam operačního letu 311. perutě v noci z 15. na 16. května 1941; VÚA, f. ČSL-VB V1, sign. 311. bombardovací peruť 687/BI/2/183, Operační deník 1941, 1. 1. – 31. 12. 1941. Zde záznam k 15. květnu 1941.

[32] Josef Šnajdr, později velitel 311. peruti, k osobě Otakara Černého uvedl: Radiotelegrafista, znamenitý kolega, pracoval podivuhodně. Nehnul se ze svého místa a v krátkých intervalech pokračoval v posílání zpráv, ačkoliv si byl plně vědom prakticky naprosté beznadějnosti svého úsilí. Czechoslovaks Fight To Re-Build. Published by the Inspectorate – General of the Czechoslovak Air Force, Sidders & Son Ltd., London December 1942, s. 46.

[33] DOLEŽAL, Miloš: Život plný útěků. Reflex, 2005, č. 52, s. 17.

[34] VÚA, f. ČSL-VB V1, sign. 311. bombardovací peruť 688/BI/2/183, Denní záznam operačních letů 1941: 2. 1. – 28. 12. Zde záznam operačního letu 311. perutě v noci z 15. na 16. května 1941; VÚA, f. ČSL-VB V1, sign. 311. bombardovací peruť 687/BI/2/183, Operační deník 1941, 1. 1. – 31. 12. 1941. Zde záznam k 15. květnu 1941. 

[35] VÚA, f. ČSL-VB V1, sign. 311. bombardovací peruť 688/BI/2/183, Denní záznam operačních letů 1941: 2. 1. – 28. 12. Zde záznam operačního letu 311. perutě v noci z 22. na 23. června 1941; VÚA, f. ČSL-VB V1, sign. 311. bombardovací peruť 687/BI/2/183, Operační deník 1941, 1. 1. – 31. 12. 1941. Zde záznam k 22. červnu 1941.

[36] HASTNIG, Max: Velitelství bombardovacího letectva. Naše vojsko, Praha 1994, s. 217.

[37] BROCK-CLUTTON, Oliver: Footprints On The Sands Of Time. RAF Bomber Command Prisoners Of War In Germany 1939–1945. Grub Street, London 2003, s. 451–457; GIBSON, Guy: Nepřátelské pobřeží před námi. Naše vojsko, Praha 2003, Přílohy – Ztráty britského Velitelství bombardovacího letectva ( 3. 9. 1939 – 8. 5. 1945); HASTNIG, Max: Velitelství bombardovacího letectva, s. 7 a 9.

[38] MIDDLEBROOK, Martin – EVERITT, Chris: The Bomber Command War Diaries, s. 181.

[39] VÚA, f. ČSL-VB V1, sign. 311. bombardovací peruť 688/BI/2/183, Denní záznam operačních letů 1941: 2. 1. – 28. 12. Zde záznam operačního letu 311. perutě v noci z 16. na 17. července 1941.

[40] VÚA, f. ČSL-VB I, sign. Inspektorát čs. letectva 102/C-1/3/20, korespondence zpravodajská, č. j. 9916, protokoly se zajatými čs. letci po návratu do Velké Británie. Zde protokol s F/Lt Otakarem Černým z 26. dubna 1945. Dále protokol s F/Lt Jaroslavem Zafoukem z 24. dubna 1945, W/O (Warrant Officer – praporčík) Jaroslavem Nyčem z 24. dubna 1945, s W/O Karlem Šťastným z 15. května 1945 a čet. let. Františkem Knapem z 15. května 1945.

[41] Přípis Otakara Černého autorovi ze dne 6. ledna 2006.  

[42] MIDDLEBROOK, Martin – EVERITT, Chris: The Bomber Command War Diaries, s. 181.

[43] Přeživší členové osádky do protokolu shodně uvedli, že jejich letoun se stal obětí sabotáže. Naproti tomu němečtí historici přisuzují zkázu Wellingtonu Mk.IC R1718 KX-N nočnímu stíhacímu esu Oberleutnantovi (nadporučíkovi) Rudolfu Schoenertovi (64 sestřelů) od II./NJG 1, který nahlásil sestřel wellingtonu v 00.05 hodin (německého času) 17. července 1941 s tím, že se zřítil do Zuiderského jezera v prostoru 5 kilometrů západně od holandského Lemmeeru. Tam také Nyčův wellington skutečně dopadl. Není však vyloučené, že Schoenert sestřelil k zemi padající, zesabotovaný stroj. RAJLICH, Jiří: Na nebi hrdého Albionu. Válečný deník československých letců ve službách britského letectva 1940–1945. 2. část (1941). Svět křídel, Cheb 2000, s. 348–349.

[44] Přípis Otakara Černého autorovi ze dne 6. ledna 2006.

[45] Přípis Otakara Černého autorovi ze dne 18. ledna 2006; rozhovor autora s Otakarem Černým ze dne 9. června 2006; VÚA, f. ČSL-VB I, sign. Inspektorát čs. letectva 102/C-1/3/20, korespondence zpravodajská, č. j. 9916, protokoly se zajatými čs. letci po návratu do Velké Británie. Zde protokol s F/Lt Otakarem Černým z 26. dubna 1945 a protokol s F/Lt Josefem Bryksem ze dne 25. dubna 1945.

[46] Do hodnosti Flight Lieutenant byl Otakar Černý povýšen 2. srpna 1942. 

[47] F/Lt Bryks byl společně se Squadron Leaderem (S/Ldr – major) Morrisem vyvezen 4. března 1943 z tábora v kontejneru na močůvku! Zatímco S/Ldr Morris záhy onemocněl a byl dopaden, pokračovali oba čeští letci v útěku. BRYKSOVÁ, Trudie: Naděje a beznaděje. Příběh o tom, co mohlo být, bylo a na co by se nikdy nemělo zapomenout. Votobia, Praha 2003, s. 39. Josef Bryks v poválečném protokolu uvedl, že S/Ldr Morris byl chycen blízko jejich úkrytu a že nechtěl v útěku s českými letci pokračovat. VÚA, f. ČSL-VB I, sign. Inspektorát čs. letectva 102/CI-1/3/20, korespondence zpravodajská, č. j. 9916, protokoly se zajatými čs. letci po návratu do Velké Británie. Zde protokol s F/Lt Josefem Bryksem ze dne 25. dubna 1945.

[48] VÚA, f. ČSL-VB I, sign. Inspektorát čs. letectva 102/CI-1/3/20, korespondence zpravodajská, č. j. 9916, protokoly se zajatými čs. letci po návratu do Velké Británie. Zde protokol s F/Lt Josefem Bryksem ze dne 25. dubna 1945; přípis Otakara Černého autorovi ze dne 18. ledna 2006.  

[49] Přípis Otakara Černého autorovi ze dne 13. února 2006.

[50] Josefa Brykse museli operovat v britské táborové nemocnici ve Stalagu VIIIB v Lamsdorfu. Dne 5. června 1943 ho totiž SS Scharführer Grün v cele strašlivě mučil a zkopal do bezvědomí. Podle lékařské zprávy utrpěl bodnou ránu dýkou do pravé slabiny, četná zranění a poranění levého ušního bubínku, což mělo za následek 50procentní nedoslýchavost. Národní archiv (dále jen NA), f. Správa sboru nápravné výchovy, osobní spis Josefa Brykse, neuspořádáno; VÚA, f. ČSL-VB I, sign. Inspektorát čs. letectva 102/CI-1/3/20, korespon- dence zpravodajská, č. j. 9916, protokoly se zajatými čs. letci po návratu do Velké Británie. Zde protokol s F/Lt Josefem Bryksem ze dne 25. dubna 1945. Otakara Černého zase zbil jeden ukrajinský příslušník SS bičem. VÚA, f. ČSL-VB I, sign. Inspektorát čs. letectva 102/C-1/3/20, korespondence zpravodajská, č. j. 9916, protokoly se zajatými čs. letci po návratu do Velké Británie. Zde protokol s F/Lt Otakarem Černým z 26. dubna 1945.

[51] Mezi nimi i Černého přítel S/Ldr Kirby–Green, dále český letec F/Lt Arnošt Valenta, radiotelegrafista „třistajedenáctky“. Blíže k účasti našich letců v přípravách a realizaci „velkého útěku“ KUDRNA, Ladislav: Českoslovenští letci v německém zajetí 1940–1945. Naše vojsko, Praha 2005, s. 269–300.

[52] Přípis Otakara Černého autorovi ze dne 18. ledna 2006.

[53] Podrobněji KUDRNA, Ladislav: Českoslovenští letci v německém zajetí 1940–1945, s. 34–47, s. 50–53, s. 117–145. Celkově padlo do zajetí na západní frontě 52 československých letců.

[54] Podrobněji tamtéž, s. 122–144.

[55] Rozhovor autora s Otakarem Černým ze dne 9. června 2006.

[56] VÚA, f. ČSL-VB I, sign. Inspektorát čs. letectva 102/C-1/3/20, korespondence zpravodajská, č. j. 9916, protokoly se zajatými čs. letci po návratu do Velké Británie. Zde protokol s F/Lt Otakarem Černým z 26. dubna 1945.

[57] VÚA, f. Kvalifikační listiny, kvalifikační listina Otakara Černého. Přípis Otakara Černého autorovi ze dne 8. září 2006.

[58] Archiv bezpečnostních složek (dále jen ABS), f. Hlavní správa Vojenské kontrarozvědky 1945–1954 (dále jen 302), sing. 302-289-1, očista armády, I. svazek, s. 53–56.

[59] VÚA, f. Kvalifikační listiny, kvalifikační listina Otakara Černého; dále ABS, f. 302, sign. 302-247-3, s. 283.

[60] ABS, f. 302, sign. 302-247-3, s. 283.

[61] VÚA, f. Kvalifikační listiny, kvalifikační listina Otakara Černého. Po válce zůstalo v armádě činných 444 letců, kteří za války sloužili v RAF. Poúnorové čistky přečkalo pouhých 13 z nich. Podrobněji KUDRNA, Ladislav: Jeden ze zapomenutých mužů. Plukovník letectva Petr Uruba, pilot 311. československé bombardovací perutě, jako průvodce „krátkým“ 20. stoletím. ÚSTR, Praha 2009, s. 141–149.

[62] ABS, f. Vyšetřovací spisy – Centrála (MV–V), vyšetřovací spis a. č. V-5750 MV, Karel Janoušek a spol.; NA, f. Správa sboru nápravné výchovy – neuspořádáno (dále jen SSNV), sp. zn. OrI 86/49, Karel Janoušek a spol.

[63] ABS, f. Technické svazky – Centrála (MV–T), spis a. č. T-1584, s. 22, ABS, f. 302 sign. 302-247-3, s. 282; NA, f.: SSNV, Karel Janoušek a spol., rozhovor autora s Otakarem Černým ze dne 9. června 2006; přípis Otakara Černého autorovi ze dne 13. ledna 2006. Komunis- té nechtěli zpočátku povolit synovi Richardovi vycestovat. Tvrdili, že se narodil v Československu a je tudíž československý občan.

[64] Gazetted Details for Flight Lieutenant Otakar Cerny (82 590). Za předání tohoto materiálu tímto děkuji Mgr. Ivaně Polly z Londýna.

[65] Přípis Otakara Černého autorovi ze dne 13. ledna 2006.

[66] Otakar Černý za svoji válečnou činnost obdržel tato vyznamenání: dva Československé válečné kříže 1939, dvě Československé medaile Za chrabrost, dvě Medaile Za zásluhy I. stupně, Pamětní medaili československé zahraniční armády F – VB, britskou The 1939–1945 Star, Air Crew Europe Star, Defence Medal. VÚA, f. kvalifikační listiny, Kvalifikační listina Otakara Černého.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více