Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 09.)

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 21.773

IX. část

Povzbuzeni příkladem z nejvyšších míst začali čeští páni a rytíři zabírat církevní statky. Jedni proto, aby církvi v jejím návratu k evangelické chudobě pomohli, druzí proto, aby ji před touto pomocí ochránili. Důsledek byl v obou případech objektivně tentýž – církev chudla...

Když takto vyřešili otázku církevního majetku, zaslali příslušníci české husitské šlechty v červnu 1417 do Kostnice list, jenž prostřednictvím citací z textů významných křesťanských autorit dokazoval, že ani na starokřesťanském obřadu přijímání podobojí není nic rouhačského...

Reklama

Koncil, považující se za autoritu ze všech nejvyšší, jakoukoli diskusi na toto téma striktně odmítl a soustředil se na splnění svého hlavního úkolu – ukončení schizmatu. To se mu podařilo v listopadu 1417, kdy byl novým papežem zvolen Martin V. Čtyřicetileté období nejhlubšího úpadku církve v její více než tisícileté historii skončilo. Kostnickému koncilu se podařilo znovu sjednotit katolickou církev, svou zpupnou arogancí však položil základ k rozkolu mnohem hlubšímu a závažnějšímu. K rozkolu, který v průběhu patnáctého a šestnáctého století donutil nemalou část evropských křesťanů katolickou církev opustit a zřídit si církev, či spíše církve vlastní...

Nový papež vydal hned v únoru 1418 dvě buly. V jedné z nich ostře odmítl přijímání podobojí, ve druhé pohrozil českým kacířům křížovou výpravou. Koncil poté ukončil svoji činnost a ve svém prohlášení ještě jednou vyzval Čechy, aby se podrobili konečně jednotné svaté církvi římské.

Papež Martin V. se vcelku logicky domníval, že vůdcem zamýšlené křížové výpravy by se měl stát římský král Zikmund. Ten však měl jako obvykle logiku vlastní. Vzhledem k tomu, že jeho bratr Václav IV. nezplodil ani se dvěma manželkami žádného dědice, bylo velmi pravděpodobné, že po jeho smrti (která se při Václavově způsobu života dala očekávat poměrně brzy) převezme český trůn právě Zikmund. Představa, že své budoucí království nechá hubit a drancovat ziskuchtivými dobrodruhy, kteří odjakživa tvořili jádro křižáckých armád, byla pro něho nepřijatelná. Ani ne tak pro hubení a drancování samo, jako spíše proto, že si konečně uvědomil to, na co tak trochu pozapomněl v případu Jana Husa. Že totiž ke své budoucí korunovaci bude potřebovat souhlas české šlechty. Nu a dalším důvodem jeho neochoty táhnout v čele křižáckých vojsk do Čech byla přirozeně i skutečnost, že kromě římského byl i uherským králem, a musel se proto přednostně postarat o ochranu jižních hranic Uher, ohrožovaných Turky.

Místo hry na vojáky se proto Zikmund věnoval tomu, v čem patrně neměl v tehdejší Evropě konkurenci – hře diplomatické. V první řadě začal naléhat na bratra, aby si ve vlastní zemi udělal pořádek sám. Když mu Václav v lednu 1419 vzkázal, že o žádném kacířství v Čechách nic neví, odpověděl, že v tom případě je Václav asi jediným člověkem na světě, který nevidí to, co vidí všichni ostatní. A že jestli hodně rychle něco nepodnikne, nezbude jemu, Zikmundovi, než uposlechnout stále naléhavější papežovy výzvy a přistoupit k vyhlášení křížové výpravy proti Českému království.

Král Václav IV. konečně pochopil vážnost situace, v únoru 1419 se dohodl s arcibiskupem o zrušení interdiktu a na oplátku vypověděl umírněného kališníka Jana z Jesenice z Prahy. Přijímání z kalicha pak povolil pouze ve třech pražských kostelech: u Sv. Ambrože, u Sv. Benedikta a u Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském, kde kázal nejradikálnější z pražských kazatelů, zběhlý mnich želivského premonstrátského kláštera Jan Želivský.

Vzhledem k počtu pražských přívrženců kalicha to nebylo mnoho, a tak ho jejich delegace, vedená ctižádostivým zemanem Mikulášem z Pístného (asi 1375–1420), přišla v létě poprosit o přidělení většího počtu svatostánků. Václav IV. prosbu vyslechl, podle svého zvyku se rozzuřil a opovážlivého Mikuláše vypověděl z Prahy. Vzápětí dosadil na radnici Nového Města pražského nové konšely, vesměs odpůrce kalicha, kteří začali proti aktivitám kališníků vystupovat mnohem rázněji než jejich předchůdci. Konečně se rozhodl, bohužel jako obvykle pozdě...

Mikuláš z Pístného byl roku 1399 purkrabím královského hradu Hus, podle kterého se potom psal „z Husi“. Než začal hájit Boží pravdu, sloužil postupně králi, Rakušanům, Rožmberkům, Vartenberkům, ba dokonce i vyšehradskému proboštovi. Jako mnoho jiných drobných zemanů této nelehké doby živil se i on nějaký čas jako lupič. Podle Vavřince z Březové, který jej příliš nemiloval, byl na řemeslného žoldnéře nezvykle inteligentní a sečtělý. Po svém vypovězení z Prahy odešel do jižních Čech, bývalého působiště mistra Jana Husa, kde mezitím, jak píše Vavřinec z Březové, „kněží s lidem s nimi sdruženým chodili na vysokou horu, velikou planinou ozdobenou, a postavili na jejím vrcholu stan z lněných pláten na způsob kaple. A sloužíce v něm služby Boží, velmi zbožně občerstvovali lid tam se shromažďující bez zabraňování onoho přijímání velebnou svátostí oltářní. A dokonavše je a složivše plátěné stany, vraceli se domů. A té hoře dali jméno Tábor a ti, kdož na ni chodili, byli zváni tábory...

Reklama

Jednoho z těchto shromáždění na hoře Tábor u Bechyně, svolaného (již za aktivní účasti Mikuláše z Husi) na neděli 22. července, se údajně zúčastnilo přes 40 000 věřících, takže se nelze divit, že nejen čím dál tím vzteklejší král Václav IV., ale i mnozí kališničtí šlechtici ihned po prvních shromážděních „velmi přísně pod trestem hrdla a pod ztrátou statků nařizovali poddaným, aby se více neopovažovali shromažďovati na horu Tábor. Ale sedláci se svými ženami málo anebo nic dbali na takový rozkaz, a opustivše raději všechen svůj majetek, nikterak nezanedbali choditi o jistých svátcích na horu Tábor, jsouce lákáni a přitahováni, jako přitahuje magnet železo...

V neděli 30. července 1419, pouhý týden poté, pronesl v novoměstském kostele Panny Marie Sněžné Jan Želivský jeden ze svých obvyklých projevů o utrpení kališníků. Zcela určitě v něm nechyběla jeho oblíbená myšlenka, že „nepronásleduje věrná obec rychtáře a konšely, nýbrž rychtáři a konšelé pronásledují věrné křesťany...

V čele zástupu po zuby ozbrojených trpících věřících se poté odebral ke kostelu svatého Štěpána (kde dříve působil jako farář), vyhnal odtamtud svého katolického nástupce a podal svým věrným křesťanům, kteří mezitím rozkradli vybavení farářova obydlí, svátost oltářní způsobem podobojí. Po tomto demonstrativním porušení královských i městských zákazů odvedl stále mohutnící dav před novoměstskou radnici a vyzval městskou radu, aby propustila nedávno zatčené kališnické výtržníky.

Konšelé, zasedající kupodivu v nadpoloviční většině i v neděli, požadavek nerozvážně odmítli, načež lid vtrhl na radnici, zabil rychtáře i jeho zbrojnoše, kteří se mu postavili na odpor, a všechny dopadené pány radní - včetně purkmistra Jana Podvinského - vyházel z oken na nastavená kopí. Když bylo po všem, přijel udělat pořádek královský podkomoří Jan Bechyně z Lažan se třemi sty jezdci, ale (jak decentně konstatuje Václav Vladivoj Tomek) „spatřiv rozkacené zástupy, pozbyl odvahy a ustoupil...

Podle některých kronikářů (např. Vavřinec z Březové) se útoku na radnici zúčastnil i králův dvořan Jan Žižka z Trocnova, jiní kronikáři se o něm nezmiňují. Faktem je, že Jan Žižka (asi 1360–1424) vlastnil v sousedním Starém Městě (v dnešní Pařížské ulici) dům, mohl se tedy onu neděli Želivského novoměstského převratu zúčastnit...

Jan Žižka vystřídal – podobně jako Mikuláš z Husi – mnoho zaměstnavatelů (včetně loupení na vlastní účet), na rozdíl od Mikuláše však Rožmberkům nesloužil, nýbrž proti nim bojoval. V polském žoldu se údajně zúčastnil známé bitvy u Grunwaldu, v žoldu anglickém pak prý dokonce bitvy u Azincourtu. Jisté je však pouze to, že ho na sklonku jeho válečnické kariéry zaměstnal král Václav IV. jako svého dveřníka.

Reklama

Ani spolehlivý Vavřinec z Březové však nemluví o tom, že by Jan Žižka útok na radnici vedl, lze se tedy domnívat, že jestli u toho skutečně byl, fungoval nejspíš jako řadový účastník. Pokud ovšem nemá pravdu smělá teorie publicisty Jana Bauera, podle níž byl Jan Žižka velitelem královské posádky na Vyšehradě a byl to právě on, nikoli Jan Bechyně z Lažan, kdo přispěchal na pomoc napadené novoměstské radnici. Zde se pak „tváří v tvář mnohonásobné a zdivočelé přesile zachoval v duchu žoldnéřského pragmatismu. Do krutého masakru nezasáhl a naopak se po jeho skončení přidal k těm silnějším...

Ať již byla Žižkova úloha jakákoli, ihned po defenestraci svolal Jan Želivský shromáždění všech měšťanů a dal na něm zvolit čtyři hejtmany, kteří měli dohlédnout na pořádek v obci do té doby, než bude řádně ustanovena nová městská rada. Zda mezi těmito hejtmany nebyl náhodou Jan Žižka z Trocnova, prameny mlčí, pouze v jednom z textů Starých letopisů českých je vedle zprávy o zvolení hejtmanů dodatečně připsáno, že „Žižkovi poručili nejvyšší hejtmanství...

Když se zpráva o novoměstské vzpouře donesla na Nový Hrad u Kunratic, kde Václav IV. právě přebýval, král „náramně se rozhněval. Byl polekán, v úzkostech a žalu, a rozhodl se a slíbil, že vyhladí všechny Viklefy a Husy, zvláště kněží. Ale někteří z králových rádců, kteří přáli kalichu, spolu s představenými Starého Města pražského začali umlouvat dohodu mezi králem a obcí Nového Města pražského...“ (Staré letopisy české)

Když se Václav uklidnil, potvrdil jak novoměstské čtyři hejtmany, tak o něco později i novou městskou radu, složenou přirozeně ze samých „věrných křesťanů“ podle Želivského představ. Krátce nato, dne 16. srpna 1419, „český král Václav asi o hodině nešporní, byv raněn mrtvicí, s velikým křikem a řevem takřka lvím náhle skonal...“ (Vavřinec z Březové)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více