Plukovník letectva Otakar Černý a jeho cesta krátkým 20. stoletím

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 19.942

Autorův web: https://kudrnaweb.psm-net.cz/index.htm

Důvod odsouzení? Krutě prostý. Škpt. let. Černý věděl, že se v dubnu 1948: „mjr. Bryks a škpt. Čapka chystají ilegálně uprchnout za hranice, aby připravovali úklady o republiku, neoznámil to v úmyslu je podporovat, ač tak mohl učinit snadno a bez nebezpečí pro sebe a osoby blízké“. Následoval jeho převoz na Bory a poté umístění do trestaneckého pracovního tábora v Dolním Jiřetíně u  Mostu, kde  měl odsouzený Otakar Černý tvrdě pracovat v místním uhelném dole. Cesta štábního kapitána letectva z „oblak“ do „tmy“ černého uhlí měla svoji dlouhou a trnitou předehru.

Reklama

Otakar Černý se narodil 28. listopadu 1919 v obci Křenovice, jež spadala do politického okresu Vyškov  v zemi Moravskoslezské. Jeho otec Otakar Černý pracoval jako úředník ČSD ve Ždanicích, matka Helena Černá se starala o chod domácnosti. Dne 12. července 1937  Otakar Černý dobrovolně nastoupil, po maturitě na reálném gymnáziu, dvacetičtyřměsíční vojenskou službu. Již 1. října 1937 nastoupil do školy pro důstojníky letectva v záloze v Prostějově. Koncem května 1938 nastoupil, jako svobodník aspirant, k 71. bombardovací letce 6. leteckého pluku ve Kbelích. K 1. červnu 1938 byl jmenován výnosem ministerstva národní obrany pozorovatelem letcem. V kritickém období Mnichova byl desátník aspirant Otakar Černý 30. září 1938 zařazen u 71. letky 6. leteckého pluku. Jako každým československým vojákem jím mnichovský diktát hluboce psychicky otřásl.



Otakar Černý, Francie 1940

Po Mnichovu byl povýšen na četaře aspiranta a polním pozorovatelem letcem byl oficiálně jmenován 1. března 1939. Měsíc na to, po okupaci českých zemí, byl propuštěn z armády na trvalou dovolenou a posléze přeložen do zálohy. V červnu 1939 ho zastihl v rodné obci dopis z Prahy od příbuzného Ladislava Barvy, ve kterém se mluvilo o útěku do Polska. Otakar Černý neváhal ani na chvilku. Byl jedním z 1 265 československých letců, kteří dobrovolně odešli ze své okupované vlasti, aby jí se zbraní v ruce vrátili opětovnou svobodu (jednalo se zhruba o 25 až 30 % předválečného stavu letectva).

Oba muži překročili 22. června 1939 polské hranice na střeše nákladního vlaku směřujícího z Ostravy do Bohumína. Za několik dní, konkrétně 5. července, se Otakar Černý hlásil na československém konzulátu v Krakově, kde bylo letcům konzulem Znojemským oznámeno, že na ně  čeká služba ve francouzském letectvu. Byla to milosrdná lež. Představitelé zahraničního odboje v této době již věděli, že  Francie byla ochotna převzít naše letce pouze do cizinecké legie a v případě války se pouze ústně zavázala, že je přijme do řad svého letectva. Tato desinformace měla zabránit nepokojům v řadách letců, což se nepodařilo.

Protože Poláci zpočátku neprojevili vážný zájem o československé letce, většina z nich zamířila ke břehům Francie, která se měla stát pevnou základnou zahraničního odboje. Otakar Černý se společně s dalšími letci přeplavil 1. srpna 1939 na lodi Chrobry z Gdyně do Bolougne. V Paříži podepsal 21.  září 1939 vstup do cizinecké legie. Vzhledem k tomu, že  Británie s Francii byly již od 3. září ve válečném stavu s nacistickým Německem, strávil „pouze“ jeden týden jako legionář v pekelném podnebí severní Afriky, kterému bylo vystaveno celkem 103 československých letců. 


Otakar Černý za řízením dvoumotorového francouzského bombardéru – Bloch M.B.210N.5

Reklama

Dne 24. října 1939 byl Soldat de l-ére (Sol./1 – hodnost mezi vojínem a svobodníkem) Černý přemístěn do Tours, kde měl absolvovat letecký výcvik. K dispozici však byly většinou zastaralé Amioty, s nimiž se toho mnoho nemohlo dělat. Velmi tíživým faktem pro naše letce byla ta skutečnost, že byli nadále placeni jako cizinečtí legionáři (vstup do legie podepsalo 449 českých letců). Což znamenalo 1,95 franků denně pro důstojníka (sloužil v legii  v hodnosti seržanta) a 50 centimů pro poddůstojníky (ti vstoupili do legie pouze v hodnosti vojína). 

Skutečností tak byl všudypřítomný hlad a mizerná materiální situace letců. Dne 1. prosince 1939 byl Otakar  Černý povýšen ho hodnosti Sergenta a  následně poslán do Cazaux blízko Bordeaux, kde do 21.  ledna 1940 absolvoval střelecký kurs.


Znak 311. československé bombardovací perutě

Konec dnům „války v sedě“ definitivně učinil 10. květen 1940, kdy v 5:35 hodin začala operace Gelb. Německá armáda vtrhla do neutrální Belgie, Lucemburska a Nizozemí. Ppor. let. Černý (do důstojnické hodnosti byl  povýšen 1. května), stejně jako většina československých bombardovacích letců, nestihl zasáhnout do západoevropské kampaně. Naopak, za dramatických okolností odplul 19. června 1940 namačkán s ostatními vojáky v podpalubí nákladní lodi Arry Schefer do  Británie. Velitelem této evakuační skupiny byl mjr. Alexander Hess, který se posléze stal prvním československým velitelem 310. stíhací perutě. Po čtyřdenní plavbě dorazili vojáci do Anglie. Zbývá dodat, že z celkového počtu 1 000 československých letců, kteří se ve Francii nalézali v době její kapitulace (22. června 1940), dorazilo do Británie 932 z nich.

Po vylodění ve  Falmouthu byl Otakar Černý přemístěn do Liverpoolu, kde byl společně s ostatními ubytován v provizorním táboře nedaleko dostihové dráhy. Následovalo přemístění do leteckého depa v Cosfordu (19. července) a 2. srpna byl přijat do RAF VR (Royal Air Force Volunteer Reserve – Dobrovolná záloha Královského letectva) v hodnosti Pilot Officera (P/O – poručík). Již 16. (24.?) srpna 1940 byl zařazen k 11. OTU (Operational Training Unit – operačně výcviková jednotka) v Bassingbourne v hrabství Cambridgeshire, kde měl začít s radiotelegrafickým výcvikem, ve kterém od 14. září pokračoval u 311. československé bombardovací perutě.

Na tomto místě je nutné zmínit se o tom, že po vylodění zbytku československých pozemních jednotek ve Velké Británii propukla v táboře Cholmondeley těžká krize, které se však nevyhnulo ani letectvo. Příslušníci letectva, stíhači, bombardovací  letci, dopravní letci, jednotlivé stavovské skupiny (důstojníci, poddůstojníci), se obrátili se svými požadavky přímo na Edvarda Beneše. Krize u letectva se podařila vyřešit rychlým zařazením stíhačů do  právě probíhající bitvy o Británii. U  311. československé bombardovací perutě však doznívala ještě v zimě roku 1940, kdy od perutě odešlo okolo 20 jejich příslušníků z převážně leteckého personálu.


Wellington Mk.IA L7778 KX-U pojíždí na start, East Wretham září 1940

Ve skupině nespokojenců byl i P/O Černý, který společně s dalšími sedmi mladými podporučíky žádal o přemístění ke stíhacímu letectvu. Jak se z odstupem šedesáti šesti let pan plukovník vyjádřil, každý československý mladý nadšenec létání jen snil o sestřelování Němců. To se ovšem dalo těžko uskutečnit, když člověk seděl v bombardéru, který byl ze všech stran ostřelován. V září 1940 dorazil do Honingtonu, kde peruť sídlila, gen. Janoušek, který se ostře postavil proti skupině „zrádců“. Komu se nelíbí jeho zařazení, ten bude vyhozen z královského letectva. Ti, kteří zůstanou, budou mít možnost sloužit u stíhačů po dokončení jedné túry u bombardérů, ukončil Janoušek celou věc. Pan plukovník k tomu dodal, že v té době nebyly statistiky letů příliš známé, tedy že  průměrný počet náletů nad Německem byl jen osm letů a jedna 200hodinová operační túra se pohybovalo okolo 30 akcí. Pouze jeden z jejich osmičlenné skupiny (Mirek Diviš) přežil túru a stal se později stíhačem u 313. perutě. P/O Černý se rozhodl zůstat u Bomber Command (Velitelství bombardovacího letectva).

Do 30. září 1940 byl P/O Černý zařazen ve výcviku. Poté ještě absolvoval několika měsíční kurs aerodynamiky na londýnské univerzitě. Ještě před jeho  operačním nasazením u Třistajedenáctky došlo v jeho životě k významné změně. Těsně před vánočními svátky, konkrétně 21. prosince 1940, se oženil s jednadvacetiletou Rhodou Annie Mayes.

Reklama


Strašlivý nepřítel osádek Bomber Command – flak. Na snímku obávaná osmaosmdesátka

Ještě během výcviku zažil P/O Černý dramatickou situaci, ke které došlo 22. února 1941 na letounu typu Anson. Během cvičného letu došlo u Ansonu Mk.I R9468 k poškození antény. Osádka se domnívala, že s letounem je konec (let probíhal za špatného počasí) a  připravila se k výskoku. Jeden člen poté skutečně vyskočil, krátce předtím, než se ukázalo, že vše je v pořádku.

V březnu 1941 dorazil P/O Černý na mizerně zařízené letiště East Wretham, ze kterého 311. peruť operovala od 16. září 1940 až do konce své činnosti u Bomber Command (25. dubna 1942). Do osudného 16. července 1941 pak absolvoval celkem 17 operačních letů v celkové délce 88,33 hodin. Brzy po zahájení své operační činnosti P/O Černý poznal, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí u Bomber Command. Již jeho čtvrtý bojový let, ke kterému došlo v noci z 11. na  12. května 1941, mohl skončit pro celou osádku katastrofou (skládala se: první pilot F/Lt (Flight Lieutenant – kapitán) Josef Šnajdr, druhý pilot Sgt. (Sergeant – seržant) Jaroslav Nyč, navigátor P/O Jaroslav Zafouk, radiotelegrafista P/O Otakar Černý, přední střelec Sgt.  František Knap a zadní střelec Sgt. Jiří Mareš). Při náletu na Hamburg utrpěl jejich Wellington Mk.IC R1021 KX-W poškození hydrauliky od flaku, takže velitel osádky F/Lt Šnajdr musel na domovské základně přistát na břicho, což se mu také úspěšně podařilo. Celá operace trvala 6:10 hodin. Zbývá dodat, že po dvou prvních „freshmenských“ bojových akcích (z 3. na 4. května 1941 – cíl Vlaardingen; z 5. na 6. května – cíl Cherbourg) zaútočila osádka již na cíl ležící přímo v nacistickém Německu – město Emden. 

Noční nálety na Třetí říší se daly přirovnat k ruské ruletě. Stačilo, aby byla osádka nad cílem o minutu dříve a palba flaku či nočního stíhače mohla zasáhnout jejich letoun namísto letounu jejich kolegů, kteří to tu noc „schytali“. To  potvrzovala i pátá operace P/O Černého, která se stala pro osádku tou nejdramatičtější. Wellington Mk.IC R1410 KX-M pod řízením F/Lt Šnajdra vzlétl ve 22.31 hodin 15. května 1941 ke své dramatické misi, jejímž cílem byl obávaný Hannover.


Vlevo: S/Ldr Josef Šnajdr po vyznamenání DFC. Vpravo: Noční stíhač Oblt. Rudolf Schoenert od II./NJG 1

Kolem jedné hodiny ráno provedla osádka úspěšné bombardovaní cíle a  letoun nasadil kurz na East Wretham. Ve 02:00 hodin ve výšce 14 000 ft vysadil levý motor, který se vzápětí vznítil.  Wellington byl pravděpodobně nad cílem zasažen flakem. K britskému pobřeží to však ještě bylo plné dvě a půl hodiny letu. Z původních šesti tisíc metrů se letoun propadl až na pouhých 1 300 metrů. Svítání zastihlo osádku u ústí Rýna v oblasti, kde byla silná protiletecká obrana. Naštěstí po letadle nikdo nestřílel. Proč? Zřejmě proto, že se německá protiletecká obrana domnívala, že se jedná o vlastní jednomotorový letoun a nikoliv britský bombardér, který by měl přeci dva motory.

Vycházející slunce zastihlo osádku v půli moře a už to vypadalo nadějně. Vtom se urvala levá vrtule, zasekla se do trupu letounu a jedním ramenem pronikla až na místo navigátora, který byl naštěstí v té chvíli za piloty. P/O Černý nepřetržitě vysílal SOS, celou dobu požadoval vzdálenosti, aby osádka věděla, kde je a mohla přistát ve východní Anglii. Josef Šnajdr potom později na jeho adresu uvedl: „Radiotelegrafista, znamenitý kolega, pracoval obdivuhodně. Nehnul se ze svého místa a v krátkých intervalech pokračoval v posílání zpráv, ačkoliv si  byl plně vědom prakticky naprosté beznadějnosti svého úsilí.“ F/Lt Šnajdrovi se potom podařilo provést mistrné nouzové přistání v 06:00 hodin poté, co vysadil po  spotřebování paliva i pravý motor, v Little Bromleyi zhruba sedmnáct kilometrů od Manningtree v Essexu. Celý let trval sedm a půl hodiny a zbývá dodat, že nikdo z osádky neutrpěl zranění. Večer pak osádka bouřlivě oslavila svoje z „mrtvýchvstání“. Zbývá dodat, že později byl Josef Šnajdr vyznamenán Záslužným leteckým křížem (DFC), k jehož udělení přispěla i mistrně zvládnutá operace z 15. na 16. května 1941.

Rovněž  třináctý bojový let P/O Černého mohla skončit tragicky. V noci z 22. na 23. června 1941 osádka pod vedením Sgt. Nyče (stal se velitelem osádky při její šesté operaci, druhým pilotem byl od té doby Sgt. Karel Šťastný) vzlétla ve 23.21 hodin ve „svém“ Wellingtonu Mk.IC R1718 KX-N (na něm P/O Černý absolvoval deset akcí) nad obávané severoněmecké Brémy,  nad kterými utrpěl letoun poškození od flaku. Následovalo nouzové přistání na základně East Wretham. Celý let trval 5:50 hodin. Prakticky každý čtvrtý let nad nacistickým Německem hrozil katastrofou.


Stalag Luft III v Saganu.

U Bomber Command byla životnost osádky velmi nízká. Jeden z britských bombardovacích letců k tomu po válce uvedl: „Hranice mezi životem a smrtí byla jen velmi tenká. Když sami žijete na pokraji smrti, je to jako kdyby ti, co už odešli, jenom nastoupili do předchozího vlaku stejným směrem, jakým brzy pojedete i vy, protože ten příští vlak už určitě stihnete.“ Když se jednoho bombardovacího letce  zeptal jeho  kolega, co budete dělat o Vánocích, dostal poněkud šokující odpověď: „Oh, o Vánocích už asi nebudu naživu“, odpověděl zamyšleně. Netrvalo to ani  týden, kdy se nevrátil z operačního letu. Zůstala po něm žena a tři děti.

Číše osudu“ se pro osádku P/O Černého naplnila v noci z 16. na 17. července 1941, kdy byl jejich Wellington Mk.IC R1718 KX-N, který směřoval nad Hamburk, s největší pravděpodobností zesabotován a padající k zemi pět minut po půlnoci sestřelen německým nočním stíhacím esem Oblt. (Oberleutnant – nadporučík) Rudolfem Schoenertem od II./NJG 1 (64 sestřelů). Celá osádka až na Sgt. Mareše sestřelení přežila. Zadní střelec se po výskoku z hořícího letounu zřejmě utopil v Zuiderském jezeře.

Němcům se podařilo do ranních hodin 17. července zadržet téměř všechny členy osádky. Pouze Otakar Černý se zatím úspěšně skrýval. Byl zadržen náhodou až německou hlídkou po dvou dnech na svém útěku. Následoval převoz do sběrného zajateckého tábora Dulag Luft v Oberurselu u Frankfurtu, kde se setkal se zbývajícími členy osádky. Po výslechu, u kterého každý z letců uvedl pouze svoje jméno, hodnost a číslo, byl P/O Černý převezen do tábora pro britské důstojníky Oflag VIB, jenž se nacházel poblíž města Warburg. Nehodlal se smířit s údělem zajatce a v noci z 19. na 20. dubna 1942 se mu podařilo tunelem, s dalšími pěti letci, uprchnout z tábora. Zbývá dodat, že od září 1941 do rozbití tábora v srpnu 1942, bylo Němci objeveno okolo šedesáti tunelů. Pouze jeden z nich posloužil k úspěšnému útěku zajatců. Shodou okolností se jednalo o tunel vytvořený letci RAF.

F/O Černý (do hodnosti Flying Officer – nadporučík byl povýšen 2. srpna 1941) po výstupu tunelu marně čekal na svého partnera, kanadského letce F/O Asselina, se kterým měl útěk realizovat (u organizovaných útěků zajatec neutíkal sám, ale zpravidla s dalším kolegou). Místo Kanaďana se objevil F/O Josef Bryks. Oba čeští letci se vydali na jih k švýcarským hranicím směrem na Marburg. V noci se pokusili projít skrz jednu německou vesnici. Otakar Černý byl o půl noci zadržen německou hlídkou, zatímco Josefu Bryksovi se podařilo utéct. Byl na svobodě další tři dny, když byl nalezen těžce nemocen  v lesích u Eberbachu jihozápadně od Stuttgartu členem Hitlerjugend.


Oflag XXIB poblíž Szubinu, jaro 1943. F/Lt Černý druhý zprava

V roce 1943 se F/Lt Černý (do hodnosti Flight Lieutenant byl povýšen 2. srpna 1942) ocitl v táboře Oflag XXIB, jenž se nacházel poblíž Szubinu v Polsku. V březnu 1943 dokončili zajatci tunel, kterým se v noci z 3. na 4. března dostal F/Lt Černý za ostnaté dráty tábora. Společníkem na útěku mu opět byl F/Lt Bryks, který byl společně se S/Ldr Morrisem (Squadron Leader – major) vyvezen z tábora v kontejneru na močůvku! Zatímco Morrison krátce na to onemocněl a  byl záhy dopaden Němci, oba čeští letci pokračovali v útěku, o kterém netušili, jak dramatickou bude mít dohru. Podařilo se jim dostat se až do Varšavy, kde se zapojili do podzemního hnutí a mimo jiné pomáhali při povstání Židů ve varšavském ghettu. Z Varšavy se chtěli posléze pokusit dostat do Švédska nebo  přes Rumunsko a Bulharsko do severní Afriky a odtamtud do Velké Británie.

Oba muži byli na svobodě již tři měsíce, když přišel osudný 2. červenec 1943, kdy gestapáci obklíčili domek ve vesnici, pár kilometrů od hlavního města, ve kterém statečná polská vlastenka, paní Blaszkiewiczowá, letce schovávala. Zatímco váleční zajatci byli převezeni do neblaze proslulé věznice Pawiak, polská žena byla  pro výstrahu oběšena. Zbyly po ní dvě děti. Teprve 2. září 1943 se oběma letcům podařilo dosáhnout jejich převozu do zajateckého tábora Stalag Luft III v Saganu, kde si odseděli dalších 14 dnů v táborovém vězení za svůj útěk (trest za útěk byl přitom 30 dní, ale oba letci byli v takovém stavu, že plně stačilo „pouhých“ 14 dnů o vodě a chlebu). Zbývá dodat, že Josef Bryks musel být,  díky následkům hrubého zacházení ze strany esesáků, operován v britské táborové nemocnici ve Stalagu VIIIB v Lamsdorfu.

F/Lt Černý se posléze v táboře Stalag Luft III aktivně zapojil do přípravy legendárního Velkého  útěku, který již naštěstí nestačil zrealizovat. Jak známo, v noci z 24. na 25. března 1944 uprchlo z tohoto tábora 76 leteckých důstojníků, z nichž bylo plných 50 na  přímý rozkaz Hitlera zavražděno. Byl mezi nimi i Čechoslovák F/Lt Arnošt Valenta, radiotelegrafista Třistajedenáctky. Po této tragédii přišel z Londýna do tábora rozkaz upustit v budoucnu od podobných akcí, když se viditelně blížil konec války.


Vlevo: Otakar Černý na snímku pražského gestapa. Uprostřed: Anglie, jaro 1945. Na obličeji Otakara Černého jsou znát stopy strádání po téměř čtyřletém zajetí. Vpravo: Kapitán letectva Otakar Černý, Praha 1946

Již se zdálo, že českoslovenští letci přežijí válku v zajateckých táborech bez újmy. Po neúspěšném atentátu na Adolfa  Hitlera (20. července 1944) se bezpečnostní složky Třetí říše rozhodly definitivně skoncovat s českými „zrádci“. V průběhu léta a podzimu 1944 bylo na pražskou úřadovnu gestapa v Petschkově paláci deportováno 24 československých letců. Nechyběl mezi nimi ani F/Lt Černý. Po výsleších si každý z letců vyslechl, že  podle zákonů Říšské branné moci, § 91a, byl odsouzen k trestu smrti oběšením za pozvednutí zbraně proti „své“ Říši. Po skončení výslechů byli letci přemístěni do „domečku“ na  Hradčanech, odkud měli být převezeni k Říšskému vojenskému soudu v Torgau. Na ostrý zákrok Velké Británie byli koncem září 1944 letci opětovně transportováni do zajateckých táborů. Tím však celá záležitost neskončila, ale naopak vygradovala.

Následně bylo dvacet z nich, mezi nimi i Otakar Černý, převezeno do přísně střeženého tábora Oflag IVC v Colditzu, kde jako „váleční zločinci“ měli být postaveni před soud v Torgau. Po neúspěšném pokusu o vlastní obhajobu proti rozsudku pražského gestapa, se o Vánocích 1944 dozvěděli, že byli  v nepřítomnosti odsouzeni k trestu smrti. Zbývala jediná otázka. Kdy? Vše bylo naštěstí jinak. Britům se po složitých jednáních podařilo na počátku roku 1945 vyjednat kompromis, že soud s letci proběhne až po konci války. Myšleno vítězném pro Němce! Nikdo z německé generality přitom nepochyboval o tom, že konec „tisícileté“ Třetí říše je otázkou několika měsíců. Letci však o tomto obratu v jejich prospěch nevěděli a dál žili v tísnivé nejistotě. Konečně. Po urputných bojích byl Colditz 16. dubna 1945 osvobozen americkými jednotkami 63. pěší divize generála Hodgese.

Po návratu do Velké Británie byl s F/Lt Černým sepsán protokol, ze kterého vyplynulo, že neupadl do zajetí vlastním přičiněním. Následovala dvacetiosmidenní  dovolená, kdy se konečně po téměř čtyř letech setkal se svojí milovanou ženou. Po návratu z dovolené byl zařazen do lékařské rehabilitační jednotky (106 PRC RAF Cosford), kde se měl zotavit z útrap válečného zajetí. Pravděpodobně v srpnu 1945 byl poslán zpět k 311. peruti. Dne 20. srpna 1945 odletěl se svojí ženou do Prahy. Následovala úspěšná profesionální kariéra mladého důstojníka letectva, který byl od 1. listopadu 1945 do 12. dubna 1948 zařazen ve Vědeckém leteckém ústavu v Letňanech. Dále spolupracoval, zejména o víkendech, s leteckými nadšenci z různých klubů v Čechách i na Moravě. Plachtění byla velká vášeň Otakara Černého. Aby toho neměl málo, začal od roku 1946 studovat na ČVUT těžký obor, elektrotechniku. Armáda mu na studia umožnila vždy dvě odpoledne v týdnu. Zlom nastal, jako prakticky pro každého bývalého příslušníka RAF, po únoru 1948.


Vlevo: Otakar Černý jako vězeň totalitního režimu. Uprostřed: F/Lt Otakar Černý jako příslušník RAF v letech 1950 – 1955. Vpravo: Otakar Černý, Cambridge 2005

Po demobilizaci zůstalo v roce 1945 v československém letectvu sloužit 444 letců, kteří za války sloužili v královském letectvu. Od února/března 1948 do 20. října 1950 (kdy v armádě  sloužilo ještě 96 „Zápaďáků“) bylo od letectva vyhozeno plných 431 z nich! Čistky tak přežily pouhá tři procenta z nich. Škpt. let. Otakar Černý byl již 12. dubna 1948 poslán na dvouměsíční dovolenou (což znamenalo, že byl fakticky vyhozen z armády), přičemž jeho další činnost byla sledována. Pak již to šlo ráz na ráz. K 1. červnu 1948 byl zproštěn činné vojenské služby a byla mu zastavena výplata jeho dosavadních služebních platů, zároveň mu byla k témuž dni nařízena dovolená s čekaným. Již 1. září 1948 byl se škpt. let. Otakarem Černým rozvázán služební poměr, zastavena výplata dosavadního čekaného, a byl přeložen do zálohy jako vojenský gážista v záloze, který podléhal branné povinnosti až do navršení 50 let. V té době však již byl Otakar Černý několik měsíců v zajišťovací vazbě Státní bezpečnosti.

Dne 16. dubna 1948 ho v jeho malém bytečku v Domově letců navštívili spolubojovníci z války Josef Bryks a Josef Čapka, kteří se mu svěřili se svým úmyslem utéci do zahraničí. Otakar Černý však v té době na emigraci neměl zájem. Musel nejprve zajistit rodinu. Vždyť 16. února 1948 se mu narodil syn Richard. Oba letci byli shodou okolností napojeni na vyprovokovaný útěk gen. Janouška. Od 30. dubna 1948 nastalo velké zatýkání (postupně bylo zatčeno osm letců, bývalých příslušníků RAF, dvěma se  naštěstí podařilo utéct za hranice a vyhnout se zatčení; plus bylo postupně zatčeno 14 civilních osob).

Bryks s Čapkou byli 3. května transportováni k výslechu na vrchní vojenský soud v Praze. Při výsleších prozradili, že škpt. let. Černý věděl o jejich úmyslu utéci do zahraničí. Následující den následovalo jeho převezení k témuž soudu. První přelíčení s celou skupinou proběhlo ve  dne 15. a 18. června 1948. Generál Janoušek byl odsouzen na 18 let těžkého žaláře (původně požadoval  žalobce trest smrti!), ale ostatní byli osvobozeni. Odvolal se jak gen. Janoušek, tak vrchní vojenský prokurátor pplk. just. JUDr. Jan Vaněk. Letci tak až do dalšího hlavního přelíčení, ke kterému došlo 9. února 1949, zůstali ve vazbě v neblaze proslulém Domečku na Hradčanech, který Otakar Černý znal důvěrně z doby svého věznění pražským gestapem. Státním prokurátorem v tomto přelíčení byl určen obávaný pplk. just. Karel Vaš, který měl v té době za sebou podíl na justiční vraždě generála Píky.

Po vynesení tvrdých rozsudků, byl Otakar Černý společně s Josefem Bryksem převezen do trestaneckého pracovního tábora v Dolním Jiřetíně. V dubnu 1949 byl Bryks převezen zpět do věznice na Borech, protože z jeho dopisů bylo patrné, že přemýšlí o útěku za hranice. Otakar Černý ho měl následovat příští týden. Dobře si uvědomoval, že z pevné věznice bude pokus o útěk velmi těžký ba nemožný. Využívá své "útěkářské“ schopnosti a v ranních hodinách 7. května 1949 se společně s dalšími dvěma vězni úspěšně dostane za ostnaté dráty tábora. Následoval dramatický čtrnáctidenní útěk do americké okupační zóny v západním Německu. Po  výsleších, při kterých Otakar Černý projevil zájem znovu vstoupit do RAF, následoval po měsíci a několika týdnech letecký převoz do Velké Británie. Zde se konečně setkal se svoji ženou a synkem, kterým se podařilo 7. prosince 1948 vycestovat z Československa. Zbývá dodat, že jeho kamarád Josef Bryks dne 11. srpna 1957 ve 23:00 hodin zemřel na infarkt ve  vězeňské nemocnici uranového dolu Rovnost v Ostrově nad Ohří na Jáchymovsku. Bylo mu pouhých 41 let.


Se svou milovanou ženou Rhodou

Dne 9. ledna 1950 vstoupil Otakar Černý znovu do služeb britského královského letectva, a protože splňoval všechna kritéria (šest let služby v důstojnické hodnosti v RAF VR), byl do něho přijat ve své poslední válečné hodnosti – Flight Lieutenant. F/Lt Černý byl zařazen k pětileté službě u Coastal Command (Velitelství pobřežního letectva). Během své služby sloužil například u 38. peruti, která byla vyzbrojena Lancastery a své domovské letiště Luqa měla až na vzdálené Maltě. Dne 10. února 1955 byl Otakar Černý přeložen do zálohy v hodnosti kapitána britského letectva. Za svoji činnost u Coastal Command odlétal téměř 2 000 hodin. Za svoji službu potom obdržel demobilizační příspěvek 500 liber, za který si manželé koupili malý domek v Cambridge.

Po přeložení do zálohy se Otakar Černý rozhodl pro civilní život, který mu sliboval, že si užije více rodiny, která se do té doby rozrostla o další dvě děti (v roce 1950 se narodila Sandra, dva roky poté ji následoval Brian). Pan Černý pracoval, mimo jiné, v moderním elektronickém odvětví, a ve volném čase působil jako instruktor létání na kluzácích pro kadety, kteří chtěli vstoupit do RAF jako létající personál. Do  důchodu odešel až v roce 1985, tedy ve svých 66 letech. Po listopadu 1989 se stal, stejně jako drtivá většina letců ze Západu, předmětem rehabilitace, když byl povýšen do hodnosti plukovníka. Dnes patří pan plukovník Černý mezi zhruba sto posledních žijících československých letců, veteránů RAF. Svůj podzim života tráví s rodinou v Cambridge. Za svoji osobu se domnívám, že potom všem, co pro svoji vlast udělal, by si zasloužil vyznamenání Řádem bílého lva.

Uveřejněno s laskavým svolením autora. 
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 2/2009 vydavatelství Naše Vojsko

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více