Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 8. Hospodářská modernizace a industrializace

Autor: Bc. Radka Mandoková / Bc. Radka Mandoková 🕔︎︎ 👁︎ 11.673

Tento text byl se svolením autora převzat ze stránek clovek.ff.cuni.cz

 

Reklama

Myšlenka modernizace je založená na teorii všestranného lidského pokroku, jehož nejviditelnějším a nejvíce hmatatelným výsledkem je hospodářský rozvoj, technologické inovace a ekonomický růst, které předpokládají pozdější rozvoj v kulturní a politické oblasti.[135] Reformátoři první poloviny dvacátého století proto viděli v modernizaci státního hospodářství a průmyslu jeden z cílů svého úsilí. Nástroje k dosažení hospodářské prosperity se u jednotlivých hnutí lišily, avšak jejich společným jmenovatelem byla industrializace. Po první světové válce Turecko i Írán vycházely z podobných hospodářských podmínek převážně agrárních států s relativně zaostalým zemědělstvím a nepříznivou ekonomickou situací. Strategie k dosažení prosperity byly v obou státech podobné, Atatürk i Rezá Šáh preferovali státní intervence do ekonomiky, podporovali etatismus a stavěli se proti kapitalistickému systému západního modelu. Při posuzování výsledků národohospodářské strategie je třeba mít na mysli, že období po úmrtí Atatürka a sesazení Rezy Šáha Pahlavího bylo následováno druhou světovou válkou, což do jisté ztěžuje celkovou bilanci. Nicméně je možné hodnotit faktory jako hospodářský růst ve sledovaném období, průběh industrializace a životní úroveň obyvatelstva.

8.1 Turecko

Turecko se po první světové válce muselo vyrovnávat s výše zmíněnými katastrofálními následky dvou válek. Mimo zničené země, poklesu obyvatelstva o 20% a nedostatku zemědělských surovin měl na hospodářství dopad i odliv etnických menšin, tradičně se zabývajících obchodem.[136] Nejen nápravy těchto válečných škod, ale i modernizace hospodářství byla cílem nového režimu. Přestože se Turecko Lausannskou mírovou smlouvou zavázalo akceptovat principy laissez-faire v mezinárodních obchodních vztazích, kemalistická ekonomická doktrína za života Atatürka tento princip neuplatňovala úplně. Z teoretického hlediska lze tureckou ekonomickou politiku rozdělit do dvou částí: od roku 1923 do roku 1929 byl prosazován liberálnější přístup, od počátku světové hospodářské krize režim přijal přísnější etatistická opatření, spočívající zejména v protekcionismu před zahraničním importem a v silnějším etatismu.

Atatürkova vize státního ekonomiky nikdy neprosazovala liberální kapitalistickou doktrínu volného trhu s minimem státních zásahů. Ministr financí Celâl Beyar naopak v souladu s politickými principy kladl důraz na národní solidaritu a silnou úlohu státu.[137] Mimo jiné i kvůli liberálnímu ekonomickému programu byla v roce 1925 zrušena opoziční Pokroková republikánská strana (Terakkiperver Cumhuriyet Fırkası) a v roce 1930 stejně Liberální republikánská strana (Serberst Cumhuriyet Fırkası).[138] Na Atatürka měla naopak do jisté míry vliv skupina levicových ekonomů okolo časopisu Kadro, která prosazovala tzv. třetí cestu mezi kapitalismem a socialismem.[139]

Ve strategických sektorech jako budování železniční sítě nebo v kapitálovém trhu stát přejímal výlučnou roli, ale kladně se stavěl k investicím soukromých subjektů při vytváření tržních mechanismů. V roce 1927 byl přijat zákon na podporu průmyslu, který podporoval nejen průmyslový rozvoj, ale i zahraniční investice do domácích firem.[140] Kromě toho vznikl státní monopol na obchod s tabákem, alkoholem, cukrem, kávou a čajem, na které byly uvaleny vyšší daně, jejichž výnos poté putoval do investic v průmyslovém odvětví.[141]

Přestože turecká populace byla ze tří čtvrtin agrární, modernizace zemědělství se ve dvacátých letech neuskutečnila a z reforem profitovala nejvíce střední vrstva a městské obyvatelstvo.[142] Přesto však recesi z posledních let osmanské vlády nahradil růst hospodářství, mezi lety 1923 a 1929 byl růst HDP v průměru desetiprocentní. Zároveň se díky populačnímu růstu zvýšil počet obyvatel z poválečných 13 milionů na 14 milionů v roce 1929.[143]

Reklama

Světová hospodářská krize zasáhla Turecko citelně. V roce 1929 v souvislosti s krizí zkolabovala zemědělská výroba, což mělo na agrární tureckou ekonomiku velký dopad. Mezi lety 1929 a 1939 tak klesl růst HDP na průměrných 5,2% ročně z předchozích 10% ročně v období 1923–1929.[144] Od třicátých let se ekonomický etatismus státu zřetelně rozšířil a industrializace se stala hlavním tématem modernizace. Jako reakce na krizi byly i v Turecku přijaty protekcionistické zákony, zvyšující cla zejména na potravinové suroviny a naopak došlo ke zvýšení importu průmyslových výrobků.[145]

Na začátku třicátých let se turecká ekonomika inspirovala sovětským plánovaným hospodářstvím. Od roku 1934 vznikl systém pětiletek a sovětská půjčka osmi milionů dolarů z roku 1931 byla hlavním motorem průmyslového rozvoje. Ve třicátých letech byly rovněž založeny tři největší státní investiční banky Etibank, Sümerbank a Iş bankasi, poskytující státní půjčky podporu průmyslu a rozvoje.[146] Stát v rámci industrializace podporoval výstavbu továren, jichž na počátku třicátých let vznikla více než tisícovka.[147] Zejména továrny na zpracování cukrové třtiny, tzv. „Atatürkovy minarety“, se staly symbolem turecké industrializace.[148]

Z uvedených reforem těžila zejména vyšší střední třída a modernizována byla zejména západní část Turecka, na venkově se ekonomický růst nepromítl tolik jako ve městech, naopak od třicátých let je patrná migrace do větších měst. Během prvních dvou dekád vznikla elita prorežimní buržoazie a byrokracie, která se stala oporou režimu. Situace zemědělského venkovského obyvatelstva se nezměnila tak výrazně jako ve městech, ale oproti poválečné situaci lze pozorovat jisté zlepšení, zejména byl v roce 1925 zrušen uşr, poplatek podobný evropskému desátku, což znamenalo značnou finanční úlevu pro rolníky.[149] Oproti poválečnému stavu se zvýšila i zemědělská produkce a byla vybudována doposud chybějící komunikační síť propojující Anatólii, zejména anatolská železnice.[150] Celkově vzrostl hrubý národní produkt z 570 milionů dolarů v roce 1923 na 1,6 miliardy v roce 1939, čehož cca 10% vyprodukoval průmysl a cca 13% zemědělský sektor.[151] Celkově je Turecko chápáno jako jeden z mála příkladů úspěšné industrializace pomocí modernizace.[152]

8.2 Írán

Také Írán byl tradičně zemědělskou zemí, 80% obyvatel na počátku dvacátých let žilo na venkově a 85% pracovalo v zemědělství. V porovnání s Tureckem byl Írán průmyslově ještě zaostalejší, největší část státního příjmu tvořil výnos z prodeje ropy zejména britské Anglo-iránské ropné společnosti. Cena, za kterou Britové nakupovali ropu, byla však neskutečně podhodnocena, což se přes pokus o reformy nezměnilo ani za Rezy Šáha a přispělo tak k dalšímu okrádání Íránu. Šáhova ropná politika a smlouva z roku 1933 „poškozovala Irán více než cokoliv jiného v tomto období“.[153]

Velkolepé budování bylo pro Rezu Šáha hlavním úkolem modernizace. Charakteristická je zejména výstavba továren, silnic a transíránské železnice, které do té doby v Íránu chyběly. Zejména ve velkých městech jako Teherán a Tabríz vnikaly továrny a modernizace s sebou přinesla technickou revoluci v podobě elektrického osvětlení, motorových vozidel a růstu dopravních cest. Z Teheránu se stalo moderní město průmyslového charakteru v dnešní podobě.

Hlavní roli v íránské ekonomice hrál hlavní poradce pro finanční záležitosti Artur Millspaugh a skupina poradců ze Spojených států. Šáh pověřil Millspaugha a ministra financí Fírúze Farmánfarmájána celkovou reformou státního hospodářství, jejímž cílem bylo modernizovat Írán.[154] V roce 1928 vznikla iránská Národní banka (Bank-e mellí), která nahradila britskou Imperial Bank, do té doby plnící funkci národní banky.[155] Problém reformy však spočíval v nízkém propojení jednotlivých sektorů a občas i bezúčelnosti výstavby. Millspaughova reforma se navíc nesnažila o zvýšení ekonomických výnosů, ale pouze operovala s existující produkcí hospodářství.[156] Agrárnímu sektoru tak reforma nepřinesla významnější zlepšení. Šáh se z počátku snažil o omezení vlivu pozemkové aristokracie, pozemková reforma však nepřinesla redistribuci půdy mezi chudé rolníky, ale kvůli korupci spíše přerozdělení mezi bohaté vlastníky.[157] Nejvíc na pozemkové reformě profitoval sám šáh, který na konci své vlády vlastnil 10% veškeré půdy v Íránu.[158] Rolníkům a zemědělcům také neprospělo zvýšení daně z cukru a čaje, ze kterých byl financován průmyslový rozvoj, nejnižší vrstvy tak nesly hlavní zátěž industrializace.

Na druhou stranu však došlo po vzoru Turecka ke zrušení tujúlu (neformální držby půdy) a reforma přinesla technickou modernizaci v oblasti pěstování cukru.[159] Zejména nastolení stability a zlepšení bezpečnostní situace v zemi vedly ke zlepšení podmínek pro obchod. Stejně jako v Turecku také v Íránu vznikly monopoly na obchod s bavlnou, cukrem, tabákem, čajem, sušeným ovocem a opiem.[160] Státní centralizace se promítla i do hospodářské politiky, především státní monopol na obchod s pšenicí distribuoval základní potravinové suroviny.[161]

Podobně jako v Turecku, i v Íránu z modernizace profitovala vyšší střední vrstva městského obyvatelstva, byrokracie, režimních elit a armádních důstojníků.[162] Hlavním nedostatkem reforem byla zejména nepropojenost jednotlivých sektorů, důraz na okázalost budování průmyslu a stavební činnost mnohdy bez jasného účelu.[163] Přestože v Íránu vzniklo během tohoto období mnoho průmyslových staveb, nedá se hovořit o efektivní industrializaci. Celkový přínos reforem pro společnost nebývá hodnocen velmi kladně, Homa Katouzian je považuje za „pseudomodernizaci“, která přinesla jen okázalé stavby a reformy bez účelu a smyslu.[164]

Poznámky

[135] Inglehart, Ronald; Welzel, Christian. Modernization…, str. 15

Reklama

[136] Atabaki, Touraj. The state and the subaltern: modernization, society and the state in Turkey and Iran. New York: I.B.Tauris, International Institute of Social History, 2007. str. 98

[137] Aysan, A., Statism: Atatürk´s View on Economics, IN: A Handbook of Kemalist Thought, translated by Yeşilbursa, Ayşegül, A., Ankara: Atatürk Research Center, Başak Matbaacilik, 2001 str. 79

[138] Zürcher, E., J., Turkey…,str. 176 a 186

[139] Turkes, Mustafa. A Patriotic Leftist Development-Strategy Proposal in Turkey in the 1930s: The Case of the Kadro (Cadre) Movement. International Journal of Middle East Studies, Cambridge University Press, Vol. 33, No. 1 (Feb., 2001).

[140] Owen, Roger; Pamuk, Şevket .A history of Middle East economies in the twentieth century, London: I.B.Tauris, 1998. str. 14

[141] Okyar, Osman. Development Background of the Turkish Economy, 1923-1973. International Journal of Middle East Studies, Cambridge University Press, New York, Vol. 10, No. 3 (Aug., 1979). str. 327

[142] Waldner, David. State building and late development. 1 st ed. New York: Cornell University Press,1999. str. 104

[143] Tural, Akif, M. Atatürk devrinde iktisâdi yapilaşma ve Celâl Bayar (1920-1938). Ankara: Kültür ve Turizm Bakanligi,1987, str. 33

[144] Owen, Roger, E.; Pamuk ,Ş. A history of …, str. 244

[145] Ahmad, Feroz. The making of modern Turkey. 1 st ed. New York: Routledge, 1993. str. 95

[146] Hale, William. Ideology and Economic Development in Turkey 1930-1945. Bulletin (British Society for Middle Eastern Studies), Taylor & Francis, Ltd., Vol. 7, No. 2 (1980). str. 101

[147] Weiker, Walter, F. Political tutelage and democracy in Turkey: The free party and its aftermath. Leiden, Netherlands: E. J. Brill,1973. str. 26

[148] Alexander, C., Personal states: making connections between people and bureaucracy in Turkey.1 st ed. New York:Oxford University Press, 2002. str. 127

[149] Weiker, W., F., Political tutelage…, str. 9

[150] Owen, R, Roger E., Owen, J., Pamuk Ş.,A history of…, str. 244

[151] Owen, R, Roger E., Owen, J., Pamuk Ş.,A history of…, str. 244

[152] Kautsky, John, H. The Political Consequences of Modernization. New York: Wiley, 1972. str. 200

[153] Katouzian, H., State and Society…, str. 317

[154] Avery, Peter; Hambly, C. R. G.; Melville, C. et. al. The Cambridge History of Iran, Vol. 7: From Nadir Shah to the Islamic Republic (Volume 7). 1 st ed. Cambridge: Cambridge University Press, 1991. str. 610

[155] Bostock, Frances; Jones, Geofrey. Planning and Power in Iran: Ebtehaj and Economic Development Under the Shah. 1 st ed. London: Routledge, 1989. str. 22

[156] Avery, Peter; Hambly, C. R. G.; Melville, C. et. al. The Cambridge History of Iran…, str. 210

[157] Lapidus, I., M., A history of Islamic…, str. 479

[158] Mohammad, Gholi, M. Great Britain & Reza Shah: The Plunder of Iran, 1921–1941. 1 st. ed. Gainesville, Florida: University Press of Florida, 2001. str. 146

[159] Joseph M.Upton. The History of modern Iran an interpretation. Harward Middle East Monographs. Cambridge: Harvard University Press, 1961., str. 69

[160] Avery, Peter; Hambly, C. R. G.; Melville, C. et. al. The Cambridge History of Iran…, str. 211

[161] Katouzian, H., State and Society…, str. 331

[162] Lapidus, I., M., A history of Islamic…, str. 479

[163] Paine, C., Shoenberg, E., Iranian nationalism.., str. 15

[164] Katouzian, H., State and Society…, Str. 313

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více