Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 7. Role armády

Autor: Bc. Radka Mandoková / Bc. Radka Mandoková 🕔︎︎ 👁︎ 12.060

Tento text byl se svolením autora převzat ze stránek clovek.ff.cuni.cz

 

Reklama

Jedním z největších rozdílů mezi tureckou a íránskou modernizací je způsob udržování režimu, respektive úloha armády v reformním procesu. Tento faktor dobře ilustruje, nakolik byla změna společnosti vnucená silou a jaká je skutečná úroveň politické participace.[113]

V Turecku lze od roku 1923 hovořit o civilní vládě, na rozdíl od Íránu, kde hrála armáda klíčovou roli a) jako proponent modernizace, b) jako nástroj udržení režimu.

7.1 Role armády v Turecku

Přestože podstatná část politické garnitury převratu vzešla z vojenských struktur anatolského hnutí za nezávislost, kemalistický režim byl v zásadě civilního charakteru. V porovnání se státy s tradicí civilní vlády se může počet politických představitelů s vojenskými vazbami jevit jako vysoký, avšak pokud vezmeme v potaz osmanskou tradici vojenského státu, kde armáda výrazně ovlivňovala politické dění, nová vláda se ukáže naopak bezprecedentně civilní.[114] Také mocenský převrat nebyl vojenský, jakkoliv v něm armáda sehrála jistou úlohu.

Kvůli vojenské minulosti prakticky všech politických přestavitelů po roce 1923 existovalo samozřejmě sepětí reprezentantů režimu a armády, ale od počátku existence Atatürk zřetelně prosazoval oddělení civilní vlády a vojenských struktur[115]. V roce 1924 byla funkce náčelníka generálního štábu vyňata z kabinetu vlády a stejně tak byla stanovena neslučitelnost poslanecké funkce s působením v armádě.[116] Mnoho poslanců TBMM muselo následně opustit armádu, tak jako v roce 1923 Atatürk, který silně apeloval na oddělení vojenské sféry od civilní. Negativním příkladem pro něj byl osmanský stát i mladoturecká vláda Envera Paşi a historické propojení politiky a politicky ambiciózní armády, která byla často zdrojem mocenských střetů.[117] V souvislosti s centralizací státu se Atatürk obával opakování přílišné autonomie armády a snažil se jí podřídit civilním strukturám. V rámci zcivilnění struktury byla jandarma (četnictvo)[118] vyňata z pravomoci ministerstva obrany a zařazena pod ministerstvo vnitra.[119] Pokles významu armády je patrný mimo jiné i z vývoje státního rozpočtu: v roce 1926 bylo na vojsko vyčleněno 40% rozpočtu, už v roce 1930 toto číslo kleslo na 28%. [120]

Nicméně vzhledem k tomu, že armáda byla jako osvoboditel národa neustále heroizována stejně jako většina politických představitelů, bývalých armádních důstojníků, těšila se armáda zvláštnímu postavení ve společnosti. Význam vojska vzrostl i v souvislosti s potlačením kurdských rebelií v roce 1925 a 1930, od této doby byla armáda i významným nástrojem udržení stability a teritoriální integrity. Mimo to do funkcí guvernérů v čele provincií (vilajetler) byli dosazováni výhradně armádní důstojníci.[121] Armáda byla sice vyloučena z účasti na politickém životě, nicméně zůstávala oporou režimu. Generalita v čele s náčelníkem generálního štábu Fevzi Çakmakem byla navíc k Atatürkovi vždy velmi loajální.[122]

Od války za nezávislost je tedy zřetelný posun od role armády jako hlavního hybatele změn k armádě podléhající politickému vedení, kde je kredit vojska a jeho prestiž stále vysoká, avšak jeho působení podřízeno civilním strukturám, v jejíchž rukou jsou koncentrovány rozhodovací pravomoci.[123] Politická role armády je tedy fenoménem až pozdější doby, konkrétně od vojenského převratu v roce 1960.

7.2 Role armády v Íránu

Jestliže se role armády v Turecku oproti předchozímu období významně snížila, pro Írán naopak platí, že postavení armády bylo za Rezy Šáha silnější než kdykoliv předtím. Rezá Chán se dostal k moci vojenským převratem vedeným brigádami perských kozáků, které se později staly páteří armády a hlavní oporou režimu. Ve svých modernizačních plánech šáh kladl velký důraz na modernizaci armády a armáda na druhou stranu sloužila jako hlavní nástroj modernizace. Od roku 1925 se z Íránu postupně stal autoritativní vojenský režim, většina autorů dokonce hovoří o vojenské diktatuře.[124]

Rezá Šáh se od vojenského převratu snažil podřídit armádu svému velení a prosazoval zejména vedoucí roli kozáckých jednotek uvnitř vojska. Kozáckým jednotkám po převratu konkurovaly jednotky četnictva v čele s plukovníkem Pasjánem, které byly známé jako hlavní opora konstituční monarchie.[125] Již na podzim v roce převratu Rezá Chán svého rivala plukovníka Pasjána zlikvidoval a následně nechal sloučit obě vojenské složky. Tento krok vyvolal nespokojenost v řadách bývalých důstojníků vojenské policie, která vyvrcholila opoziční rebelií ve východní divizi v čele s velitelem divize Džahánbandím, bývalým důstojníkem vojenské policie. Přes rychlý konec povstání tato událost signalizovala nejednost v armádě.

Reklama

Vzestup Rezy Chána mezi lety 1921 a 1925 byl neodmyslitelně spjat s armádou, protože jako ministr války spolu s funkcí sardár-e sepáh držel v rukou vojenskou moc, pomocí které ovlivňoval madžles, zastrašoval politické oponenty a potlačoval demonstrace.[126] Jinými slovy, bez souhlasu Rezy Chána nemohl žádný premiér učinit zásadnější rozhodnutí a Rezá Chán byl limitován jen prostředky z ministerstva financí v čele s doktorem Millspaughem, který byl k plánům modernizace armády vcelku vstřícný.[127] Po korunovaci Rezy Šáha se armáda stala jeho hlavní oporou, nejen při centralizaci státu během potlačování kmenových společenství, ale i jako páka režimu v provinciích, kde měli důstojníci větší faktickou moc než guvernéři.[128] Od převratu v roce 1921 také bylo nejen v Teheránu často vyhlašováno stanné právo.[129]

Již jako ministr obrany Rezá Chán považoval za hlavní cíl modernizaci armády a odstranění zahraničních poradců a důstojníků. Modernizační projekt pokračoval po roce 1925 ještě nákladněji, zvětšení armády se spolu s industrializací stalo prioritou režimu. Již v první polovině dvacátých let bylo na armádu vynakládáno 40% státního rozpočtu, investice plynuly zejména do přezbrojení a nákupu zbraní ze zahraničí: z Československa byly nakoupeny automatické pušky a tanky, Británie byla hlavním dodavatelem letectva.[130] V roce 1925 šáh zavedl povinnou vojenskou službu, čímž se vojenský kontingent zvýšil z cca 40 000 v roce 1926 na cca 105 000 v roce 1937. Tento krok se však ukázal poněkud kontraproduktivní z několika důvodů: za prvé se sice zvýšil počet jednotek, ale kvůli nedostatku financí na jejich vydržování kvalita armády poklesla. Mezi špatně vyzbrojenými a hladem strádajícími vojáky tak začala vznikat opozice vůči režimu.[131] Za druhé proti odvodům vzrostly z náboženských důvodů nepokoje mezi obyvatelstvem, podpořené všeobecnou nespokojeností s neefektivní vojenskou správou prorostlou korupcí.[132] I uvnitř armády byla s koncem třicátých let stále patrnější opozice vůči šáhovi, který sice učinil z armády hlavní nástroj své moci, avšak byly zde zřetelné rozdíly mezi dobře zaopatřeným důstojnictvem a nespokojenými branci. V roce 1939 byla odhalena tzv. Džahánsúzova skupina nižších důstojníků, kteří údajně plánovali atentát na šáha.[133]

Do armády bylo sice investováno obrovské množství prostředků, ale výsledek její modernizace byl slabý. Ukázalo se, že hlavní funkce armády byla zajistit vnitřní pořádek spíše než zefektivnit obranyschopnost státu. Je vypovídající, že v červnu roku 1941 se Spojenci při vpádu do Íránu setkali jen s minimálními překážkami.[134]

Poznámky

[114] Rustow, A., D., The Army and the Founding of the Turkish Republic, IN: Atakabi, Touraj; Zücher, Erik, J. Men of Order: Authoritarian Modernization under Atatürk and Reza Shah. 1 st ed. London: I. B. Tauris 2004. str. 195

[115] Özdag, Ümit, Ordu-siyaset ilişkisi: Atatürk-Inönü dönemleri. Ankara: Gündogan Yayinlari, 1991. str. 175

[116] Rustow, A., D., The Army and…, str. 195

[117] Ibidem, str. 185

[118] Výraz četnictvo je doslovný překlad, jandarma má v Turecku širší pravomoci jako polovojenský policejní útvar dohlížející na vnitřní bezpečnost

[119] d Politics, The Johns Hopkins University Press, Vol. 13, No. 1 (Oct., 1960). str. 96

[120] Ibidem, str. 27

Reklama

[121] Ibidem, str. 28

[122] Mango, A., Atatürk., str. 417

[123] Typicky v rukou prezidenta, který je vrchním velitelem vojsk

[124] Cronin, Stephanie. Riza Shah and the Paradoxes of Military Modernization in Iran, 1921-1941, IN Cronin, Stephanie (ed.). The Making of Modern Iran: State and Society under Riza Shah, 1921–1941. 1 st. ed. London, New York: Routledge, 2003. str. 132

[125] Cronin, Stephanie. (ed.).The army and the creation of the Pahlavi state in Iran, 1910-1926. London: I.B.Tauris, 1997str. 11

[126] Cronin, Stephanie. The Army, Civil Society and the State in Iran: 1921-26, IN: Atakabi, Touraj; Zücher, Erik, J. Men of Order: Authoritarian Modernization under Atatürk and Reza Shah. 1 st ed. London: I. B. Tauris 2004. str. 142

[127] Cronin, S., Riza Shah and the Paradoxes…, str. 40

[128] Ibidem, str. 149

[129] Cronin, S., The army and the creation…, str. 201

[130] Cronin, S., Riza Shah and the Paradoxes…, str. 45

[131] Ibidem, str. 45

[132] Cronin, S., The Army, Civil Society…, str. 152

[133] Cronin, S., Riza Shah and the Paradoxes…, str. 56

[134] Banani, Amin. The modernization of Iran, 1921-1941. Stanford, Kalifornia: Stanford University Press, 1961. str. 58

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více