Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 5. Nacionalismus

Autor: Bc. Radka Mandoková / Bc. Radka Mandoková 🕔︎︎ 👁︎ 26.614

Tento text byl se svolením autora převzat ze stránek clovek.ff.cuni.cz

 

Reklama

V obou státech je období modernizace neoddělitelně spjato s tureckým a íránským nacionalismem v dnešní podobě. Pro oba nacionalismy je charakteristická nacionalistická rétorika, důraz na jazykovou politiku s požadavkem jednotného jazyka a snaha o národní jednotu, i za cenu potlačování etnických menšin. Atatürk i Rezá Šáh zakládali svou legitimitu především na národnostním principu. V obou státech se jedná o období vytváření nacionalismu, respektive období tzv. národního obrození, tak jak jej definuje Ernest Gellner.[65]

5.1 Turecký nacionalismus

Jednou z tureckých národních legend je mýtus o šedém vlku (Bozkurt), který vyvedl turecký národ z neúrodné pustiny Střední Asie, prapůvodního domova Turků (Ergenekon) do Anatólie. Tato legenda dobře vykresluje mytologii užívanou tvůrci tureckého nacionalismu od počátku dvacátého století. S menším zpožděním za obdobím vzniku evropských nacionalismů, i muslimské společnosti začaly hledat svou identitu v národních idejích. Jako ostatní národní hnutí, také kemalistický nacionalismus čerpal z pradávných legend a zacházel do dávné historie, aby zpřetrhal svazky s kosmopolitní osmanskou historií.

Kemalismus důsledně popírá návaznost na osmanský stát a naopak ostře kritizuje jeho multietnicitu, imperialismus a politický systém. Osmanská dynastie, stejně jako qadžárská dynastie v Íránu, byla v souvislosti s westernizací pojímána jako důvod zaostalosti a zpátečnictví. Ancien regime, jeho tradice a sepětí s náboženstvím byly v rozporu s republikánskými hodnotami. Minulé období bylo proto vykreslováno značně negativně. K tomu přispívala i situace na mezinárodním poli, protože revizí sèvreské smlouvy se Turci distancovali od osmanského státu.

Turecká historiografie vykládá osmanskou historii jako dějiny v područí uzurpátora, kde nebyl rozdíl mezi ostatními podmaněnými etniky a Turky. O osmanské vládnoucí elitě se reformní režim vyjadřoval s důrazem na rozdíl „oni“ a „my“:

Přehlížením národní svébytnosti (v Osmanské říši) bylo ublíženo zejména našemu národu. Osmanské multietnické impérium všeobjímajícím způsobem podporovalo všechny ostatní národy v jejich svébytnosti. Že jsme se pro ně my stali cizím národem, jsme si uvědomili v okamžiku, kdy nás hnali ranami holí. Poté, co jsme zeslábli, dívali se na nás s opovržením a přehlíželi nás. A my jsme se dopustili největšího poklesku, když jsme zapomněli sebe samé. Pokud chceme, aby nás svět respektoval, nejprve musíme respektovat sebe: prokažme nadšením, myšlenkou a činy plnou sílu našeho hnutí. Vězme, že národ, který nenajde vlastní svébytnost, se stane obětí jiného národa. (Atatürk, 1922)[66]

Podobně se vyjádřil například oficiální turecký ideolog Zia Gökalp:

Turci a Osmani jsou odlišní. Osmanství není Turectví. Osmanský národ není tureckým národem, osmanský jazyk a literatura není jazykem a literaturou tureckou, stejně jako osmanská společnost a tradice není turecká.[67]

Válka za nezávislost je v perspektivě tureckého nacionalismu bojem o přežití národa, který byl v Osmanské říši potlačován a po pádu impéria „probuzen“ národním obrozením.

Reklama

Základy těmto myšlenkám byly položeny již mladotureckými intelektuály, kteří v konfrontaci s rozvíjejícími se národními hnutími v impériu požadovali ustanovení vlastní otčiny (türk yurdu). Jakkoliv to nacionalisté popírali, turecký nacionalismus navazoval na mladoturecké snahy o vytvoření svébytné národní ideologie a myšlenky prvních národních obrozenců. Myslitelé mladotureckého období jako Ahmet Aĝaoĝlu, Yusuf Akçura a zejména Zia Gökalp, sdružení okolo periodika Türk Yurdu, měli vliv i v kemalistickém období. Na rozdíl od mladotureckého období však kemalismus zřetelně upustil od panislamických a panturkických ambicí.

Otázkou ovšem je, zda je kemalistický nacionalismus vymezen rasově, což je mu někdy připisováno. Zmíněný Zia Gökalp, vlivný myslitel předválečného období, byl jedním z těch, co dříve prosazovali panturkický koncept vývoje osmanského impéria, který je spojen s rasovými teoriemi o podobnosti turkických etnik. Gökalp sám však tento koncept ve dvacátých letech označil za mylný, stejně jako zavrhl jakékoliv vymezování národa na základě rasových nebo etnických charakteristik.[68] Turecká státní ideologie je silně spojena s tureckým nacionalismem a od počátku neuznávala existenci jiných národů v hranicích Turecka. Národnost v tomto pojetí však není dána rasově, na základě fyziognomických a etnických rysů, ale spočívá v přijetí společných hodnot.[69] Atatürkův nacionalismus (milliyetçilik) odkazoval na pojetí francouzství z období francouzské revoluce, jež spočívalo v akceptování určitých ideálů. Nikdo by neměl být z národa vylučován na základě původu, i když stát požaduje od jednotlivce oddanost národu (například heslo önce vatan, vlast má přednost) a proklamaci turectví. Na druhou stranu však zdůrazňovaná národnostní homogenita upírala práva jiným národnostním skupinám.

5.1.1 Vztah k menšinám

Autonomistické požadavky náboženských nebo etnických menšin byly naprosto odmítány jako útok na teritoriální integritu státu. Tato politika se stala zdrojem dlouhodobého latentního napětí mezi tureckým státem a zejména kurdskou menšinou. Od vyhlášení republiky byla v rámci politiky homogenního národa samotná existence kurdské menšiny striktně popírána. Zřetelně fyziognomicky odlišní Kurdi byli oficiálně označováni za „horské Turky“ z východní Anatólie.[70]

Počátkem kurdské otázky se stalo povstání Şeyka Saita v kurdských oblastech jihovýchodního Turecka. Na jaře roku 1925 se kurdské kmeny postavily na odpor ankarské vládě, jejíž centralizační politika se snažila zlikvidovat tradiční způsob života Kurdů. Situace byla umocněna příslušností lokální populace k řádu nakşbendí, odmítajícím striktní sekularistické zřízení. Podle Roberta W. Olsona neměly kurdské kmeny separatistické tendence, ale pouze požadovaly výjimku na zachování identity a tradiční kmenové společnosti.[71] Centralismus ankarské vlády zasahující do kmenové kurdské společnosti vyvolal rozsáhlé povstání s centrem v Diyarbakiru, které bylo záhy tvrdě potlačeno. V souvislosti s britskou okupací Mosulu na základě Lausannské mírové smlouvy, interpretoval Atatürk povstání jako pokus britských agentů o desintegraci východního Turecka. Pro toto tvrzení však neexistují žádné důkazy. V roce 1930 byla následně stejným způsobem potlačena další kurdská rebelie v Şemdinli.

Nebylo jen výsadou Turecka, že nový národní stát, obhajující své právo na sebeurčení založené na Wilsonově čtrnácti-bodovém programu, odmítal tento princip přiznat dalším entitám, pokud se nacházely na jeho území. V případě Turecka však silná asimilační politika vůči menšinám odmítala byť jen připustit jejich existenci, přičemž tento přístup přetrval až do počátku devadesátých let. Například ve veškerém veřejném styku byla akceptována pouze turečtina, přestože v roce 1935 bylo z celkové populace třinácti a půl milionu obyvatel 1 840 000 Kurdů.[72]

5.1.2 Jazyková reforma

Jazyková reforma je jedním z pilířů tureckého transformace. Protože v tureckém pojetí národa představuje jazyk jednou ze základních charakteristik národa, bylo vynaloženo velké úsilí k provedení „očistné“ reformy. Je však pravda, že tato potřeba zároveň vyplývala objektivního nesouladu arabského písma a osmanské turečtiny, který byl diskutován již od dob tanzímátu. Až zavedením latinky v roce 1923 byla disharmonie definitivně vyřešena. V neposlední řadě zde hrál roli ideologický aspekt přijetí evropského písma, protože se tak Turecko přiblížilo západnímu světu. V návaznosti na mytologické pojetí starého národa byla jazyková reforma prezentována jako návrat k počátkům, obnovení starého jazyka, který byl vlivem šíření islámu dočasně zapomenut. Mluvilo se tedy ne o vytváření nového jazyka, nýbrž o jazykovém národním obrození. Na základě tehdejších poznatků několika evropských vědců o původu turečtiny byla oficiálně propagována tzv. Güneş-dil teorisi (teorie slunečního jazyka), která pokládala turečtinu za předchůdkyni všech jazyků.[73] V roce 1932 byl založen Ústav pro turecký jazyk (Türk Dili Tetkik Cemiyeti, později přejmenovaný na Türk Dil Kurumu, TDK), jež měl za úkol provést očištění turečtiny od vlivů ostatních jazyků (öz türkçe, čistá turečtina), zejména od arabštiny a perštiny.[74]

Reklama

Turecký národ, jež umí bránit nezávislost své země, se také musí umět osvobodit ze jha cizích jazyků[75]

Na základě činnosti TDK v roce 1935 vyšel první osmansko-turecký slovník[76] a nedlouho po své kodifikaci byla turečtina v ústavě uvedena jako jediný státní jazyk. V souvislosti s reformou školství a zrušením madras, kde se vyučovalo arabsky, turečtina pomohla sjednotit školský systém, což mělo význam obzvláště v kurdských oblastech ve východním Turecku.

5.2 Íránský nacionalismus

Do nástupu Rezy Šáha k moci v Persii národnostní cítění prakticky neexistovalo, stejně jako jednotná definice íránského (perského) národa. Až do počátku dvacátého století většina obyvatel Persie žila kmenovým způsobem života a lidé se neidentifikovali jako příslušníci státního celku, ale podle kmenové a regionální příslušnosti. Teprve s konstituční revolucí se začaly objevovat první snahy o vytvoření národnostního programu. Tyto diskuze však byly ještě více než v Turecku omezeny výlučně na intelektuální prostředí teheránských elit a nepronikaly do širších společenských vrstev.

I v případě šáhovy modernizační politiky hrál nacionalismus hlavní roli v strategii sjednocení. Vzhledem k heterogenitě jednotlivých územních celků a tradičně nízkému stupni centralizace byl ke sjednocení státu potřeba silný mobilizační nástroj. Stejně jako Atatürk, i Razá Šáh se zaštiťoval národnostní rétorikou.

Tak jako turecký revoluční nacionalismus, i ten íránský se chtěl oprostit od tradice předchozích staletí a vymezoval se proti období vlády minulé dynastie a islámským dějinám. Ostatně i staroperské jméno Pahlaví, které šáh přijal jako zakladatel nové dynastie, zdůrazňovalo odlišnost od qadžárské dynastie, která byla turkického původu.[77] Šáhova nacionalistická ideologie navazovala především na oblíbenou teorii o árijském původu Íránců, která podporovala ideál pozápadnění. Árijská rasa zdůrazňovala nadřazenost Íránců nad ostatními etniky v regionu, zejména Araby.[78] Teorie byla mimochodem příznivě vnímána hitlerovským Německem a přispěla tak k íránsko-německému spojenectví během druhé světové války.[79]

Rezá Chán se kvůli svému protináboženskému postoji na počátku dvacátých let pokoušel prosadit sekulární pojetí nacionalismu, to však narazilo na odpor náboženské obce, která v šíitství vždy spatřovali neoddělitelnou součást íránství (íránijat). V transitním období konsolidace moci se tedy Rezá Šáh na nějakou dobu vzdal laického pojetí národa, avšak po upevnění mocenské pozice začal tento koncept tvrdě prosazovat (viz kapitola Sekularizace). Ve školství byl kladen důraz na výuku předislámské historie a legendární mytologie, v umění propaganda vyzdvihovala autory čerpající z předislámských národních motivů, jako například básník Ferdousí.[80] Zaostalost a kulturní úpadek byly zdůvodňovány jako důsledek invaze arabských a pozdějších tureckých vlivů. Základem státní rétoriky se stala doposud nepříliš používaná slova vatan-mellat-melli (vlast, národ, národní).

Období panování Rezy Šáha je pro íránský nacionalismus skutečně dalekosáhlé: lze konstatovat, že k masovému šíření nacionalismu poprvé došlo v období jeho vlády. Hlavním nositelem nacionalismu byla především městská movitější vrstva, obchodníci bázáru a vyšší střední třída, z níž se rekrutovala elita režimu.[81] V neposlední řadě ale byla s nacionalismem spojena též náboženská obec, která usilovala o duchovní rozměr nacionalismu.

5.2.1 Ambivalentní postoj k zahraničí

Po celé devatenácté století byla perská politika silně ovlivňována velmocenským bojem o sféry vlivu mezi Velkou Británií a Ruskem. Tento stav přetrval i během dvacátého století až do roku 1979, kdy spornou angažovanost velmocí definitivně ukončila islámská revoluce. Negativní íránská percepce těchto vlivů, jejímž odrazem byla například tabákové povstání v roce 1891 a odpor proti Anglo-perské dohodě z roku 1907, vyvrcholila nacionalistickou politikou Rezy Šáha. V perské společnosti byly v této době patrné jisté xenofobní tendence namířené mimo jiné proti Evropanům a Američanům.

Šáh získal popularitu právě prosazováním národní suverenity, odmítající další vměšování zahraničí do íránských záležitostí. Na počátku vlády sliboval zejména ukončení ekonomického vlivu západu, který byl viděn jako kolonialistické vykořisťování.[82] Na druhou stranu však modernizace spočívala v přijetí západního konceptu rozvinuté společnosti, na jehož zavádění se podíleli i zahraniční poradci.[83] Režim se tak díky přetrvávající přítomnosti vlivných západních poradců a diplomatů dostal do konfliktu s proklamovaným odporem k evropskému imperialismu (viz kapitola Hospodářská modernizace a industrializace).

V letech 1927 až 1928 Rezá Šáh skutečně jednostranně vypověděl kapitulace vůči západním státům, platné téměř od počátku panování qadžárské dynastie.[84] V roce 1933 došlo k revizi Anglo-perské dohody o ropě, brzy se však ukázalo, že praktický význam změny byl zanedbatelný. Protože Anglo-íránské ropné společnosti byla zajištěna exploatace nejbohatších ropných polí, Írán z nové smlouvy neprofitoval o mnoho více než předtím.[85] Od druhé poloviny dvacátých let se sice šáh v souvislosti s nacionalistickou rétorikou začal zbavovat zahraničních poradců (např. ukončení mise amerického ekonomického poradce Millspaugha na ministerstvu financí), ale na industrializaci a budování se stále podílelo mnoho západních expertů. Ekonomický vliv Velké Británie nebyl příliš omezen, Írán byl navíc z části závislý na britských zahraničních půjčkách, kvůli potřebě financí pro rozvoj.[86] Právě šáhova neschopnost ukončit působení cizích států byla podle některých historiků jedním z hlavních důvodů propadu jeho popularity na konci třicátých let.[87]

5.2.2 Jazyková politika

Také v Íránu proběhl pokus o jazykovou reformu, která měla očistit perštinu od arabismů a turkismů. Po vzoru turecké TDK byla k tomuto účelu založena perská akademie Farhangestān s cílem vydat nový slovník perštiny. Ve srovnání s tureckou jazykovou reformou však perština výrazné změny nedoznala a úloha Farhangestānu zůstala spíše okrajová. Perština však byla ustanovena jediným úředním jazykem, ostatní jazyky a dialekty byly v úředním styku zakázány a jejich existence ignorována. Například kurdština byla nazývaná dialektem perštiny.[88]

5.2.3 Vztah k menšinám

Největší výzvou bylo pro Rezu Šáha zajištění stability a centralizace teritoriálně roztříštěného státu. Počet relativně autonomních etnických menšin a kmenových společenství byl však nesrovnatelně větší než v Turecku, jejich podíl byl odhadován okolo 30%.[89]

Režim se během své centralizační politiky musel potýkat s několika povstáními v různých částech Íránu. Rezá Chán získal respekt již v roce 1921, kdy se mu v čele kozácké brigády podařilo zlikvidovat separatistickou Sovětskou republiku Gílán, která představovala hrozbu šíření sovětského vlivu ze severu. Během let 1922 a 1923 se podařilo armádě potlačit povstání Ázerů, Lorů, Kurdů a kmenu Qašqájů i relativní nezávislost kmenu Bakchtijárů. Největší úskalí představovala téměř autonomní arabská oblast Khúzestán v jihozápadním Íránu. Oblast bohatá na ropné zdroje se těšila z podpory Britů a její faktický vládce šáh Chaz´al se dlouhodobě odmítal podřídit centrální autoritě státu.[90] V roce 1924 se armádě úspěšně podařilo téměř bez boje zlomit odpor místních autorit. Zároveň probíhaly snahy o asimilaci minorit, zejména tlak na usazení kočovných a horských kmenů, mezi lety 1933 – 1937 byl kmenový způsob života většiny kmenů díky brutálním donucovacím metodám takřka zničen.[91]

V tomto ohledu lze šáhovu politiku hodnotit jako do té doby první úspěšný pokus o centralizaci státu a zavedení bezpečnosti.

Poznámky

[65] Viz Gellner, Ernest, A. Nacionalismus. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003.

[66] Citováno v: Feyzioglu, T., Atatürk ve…

[67] Ibidem

[68] Gökalp, Ziya. The principless of Turkism. Leiden: E. J. Brill,1986. str. 12

[69] Lerner, Daniel; Robinson, Richard D. Swords and Ploughshares: The Turkish Army as a Modernizing Force, WorldPolitics, The Johns Hopkins University Press, Vol. 13, No. 1 (Oct., 1960). str. 661

[70] Ibidem, str. 200

[71] Olson, Robert, W.; Tucker, William, F. The Sheikh Sait Rebellion in Turkey (1925): A Study in the Consolidation of a Developed Uninstitutionalized Nationalism and the Rise of Incipient (Kurdish) Nationalism. Die Welt des Islams, New Series, Vol. 18, Issue 3/4 (1978). str. 208

[72] Pallis, A.,A. The Population of Turkey in 1935. The Geographical Journal, Blackwell Publishing, Vol. 91, No. 5(May, 1938). str. 442

[73] Korkmaz, Z., The Place of Turkish Language in Kemalist Thought, IN: A Handbook of Kemalist Thought, translated by Yeşilbursa, Ayşegül, A., Ankara: Atatürk Research Center, Başak Matbaacilik, 2001. str. 210

[74] Perry, John, R. Language Reform in Turkey and Iran. International Journal of Middle East Studies, Cambridge University Press, Vol. 17, No. 3 (Aug., 1985). Str. 298

[75] Ibidem, str. 199

[76] Perry, J., R., Language Reform…, str. 299

[77] Katouzian, H., State and Society in…, str. 73

[78] Ibidem

[79] Holt, P., M. (ed.); Lambton, Anna, K., S. (ed.); Lewis, Bernard (ed.). The Cambridge history of Islam, Volume 1b. 1st. ed. Cambridge: Cambridge University Press, 1978. str. 624

[80] De De Groot, Joanna. Religion, Culture and Politics in Iran: from Qajars to Khomeini. 1 st ed. London: I.B. Tauris, 2007. str. 184

[81] De Groot, J., Religion…, str. 150

[82] Zirinsky, M., Riza Shah´s Abrogation of Capitulations, 1927-1928, IN: Cronin, S. (ed.) Cronin, Stephanie (ed.).The army and the creation of the Pahlavi state in Iran, 1910-1926. London: I.B.Tauris, 1997. str. 82

[83] Mohammad, Gholi, M. Resistance to the Shah: landowners and ulama in Iran. 1 st. ed. Gainesville, Florida: University Press of Florida, 2000, str. 93

[84] Zirinsky, M., Riza Shah´s Abrogation of …, str. 82

[85] Paine, Chris; Shoenberg, Erica. Iranian Nationalism and the Great Powers: 1872-1954. Merip Reports, Middle East Research and Information Project, No. 37 (May, 1975). str. 13

[86] Ibidem, str. 15

[88] Katouzian, H., State and society …str. 327

[89] Bayat, K., Riza Shah and The Tribes: An Owerview, IN: Cronin, Stephanie (ed.). The Making of Modern Iran: State and Society under Riza Shah, 1921–1941. 1 st. ed. London, New York: Routledge, 2003. str. 213

[90] Paine, C., Shoenberg, E., Iranian nationalism.., str 8

[91] Bayat, K., Riza Shah…, str. 217

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více