Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 4. Charakter režimů

Autor: Bc. Radka Mandoková / Bc. Radka Mandoková 🕔︎︎ 👁︎ 23.746

Tento text byl se svolením autora převzat ze stránek clovek.ff.cuni.cz

 

Reklama

Pro posuzování samotných reforem třeba určit druh vlády z hlediska držitelů, což pomůže objasnit způsob, jakým byly reformy zaváděny. U obou režimů se jednalo o autoritativní vládu v čele s charismatickým vůdcem. Systémy se však lišily druhem formálního politického zřízení (republika versus konstituční monarchie) a především způsobem výkonu moci. Na rozdíl od Rezy Šáha, který vykonával moc přímo, respektive prostřednictvím dosazeného kabinetu ministrů, Atatürk vládl prostřednictvím jím založené strany, která se stala stranou monopolní. Povaha režimů se lišila i v míře autoritativnosti. Atatürkův režim byl nesporně autoritativní, avšak umožňoval širší politickou participaci než šáhova diktatura.

4.1 Turecko

Legislativním orgánem bylo v Turecku ustanoveno jednokomorové Velké národní shromáždění (Türk Büyük Millet Meclisi, TBMM), které volilo nejen prezidenta a předsedu vlády, ale také jednotlivé ministry. Výkonná moc byla reprezentována vládou, za Atatürka však reálnou nejvyšší moc držel v rukou prezident. Do roku 1950 hrála klíčovou úlohu Atatürkova Lidová strana (Halk Firkasi, která v roce 1925 změnila název na Halk Partisi a ve stejném roce na Cumhurriyet Halk Partisi, Republikánská strana lidová), založená v přímé návaznosti na revoluční skupinu Výbor pro obranu práv v Anatólii a Rumelii.[48] Tajemníkem strany se stal Ismet Inönü, straně však předsedal Atatürk.[49] Postavení CHP v meclisu se postupně stávalo monopolním: po kurdské rebelii v roce 1925 byla na základě zákona o ochraně veřejného pořádku zrušena opoziční Pokroková republikánská strana (Tarakkiperver Cumhuriyet Firkasi, TCF), pět let poté byla zrušena částečně opoziční Svobodná strana (Serbest partisi) a následně oznámen zákaz vytváření politických stran, čímž se CHP oficiálně stala jedinou stranou ve státě.

Po zrušení TCP se CHP postupně stávala státostranou ve smyslu Sartoriho definice, kde je strana duplikací státu.[50] Volby do madžlisu probíhaly na základě kandidátek CHP a byrokratický aparát podléhal straně. Tento vývoj se završil v roce 1931, kdy CHP byla oficiálně prohlášena za státní stranu, od tohoto roku dochází této k faktické identifikaci pojmů CHP a stát.[51] Atatürk prostřednictvím strany vykonával politickou moc, což je podstatné v porovnání s Íránem, kde Rezá Pahlaví vládl z titulu šáha bez širšího zázemí v podobě stranického aparátu.

4.2 Írán

Absence ideologie a strany, která by poskytovala íránskému režimu nejen personální zázemí, ale i ideologický rámec je nejvýraznějším rozdílem mezi sledovanými zeměmi. Protože se Rezá Chán se inspiroval Atatürkovými reformami a tureckým systém, z počátku se pokoušel o vytvoření strany po vzoru CHP.[52] Podobně jako v případě pokusu o zavedení republiky však i tento experiment skončil kvůli odporu náboženské opozice. V srpnu roku 1927 oznámil jeden ze šáhových nejbližších spolupracovníků, ministr spravedlnosti Abdolhosejn Tejmúrtáš, založení parlamentní strany Nový Írán (Írán-e Nou), blízké šáhovi a propagující myšlenky modernizace.[53] Vzhledem k tomu, že nově vznikající strana měla pověst antiklerikálního uskupení s fašistickými tendencemi, proti jejímu ustanovení se zvedla vlna nevole zejména ze strany mulláhů, která byla opět následována demonstracemi.[54] Šáh byl nucen od tohoto záměru upustit a strana byla rozpuštěna pouhé tři měsíce po svém vzniku. Podpora režimu byla v madžlesu vykonávána prostřednictvím parlamentní frakce Pokrok (Taraki), která vznikla namísto oficiální politické strany.[55] Jejími hlavními členy byly tytéž osoby jako v zaniklé straně, zejména Abdolhosejn Tejmúrtáš, Alí Akbar Dávar nebo ministr financí Fírúz Farmáfarmáján, funkci politické strany jako artikulačního kanálu však frakce nemohla plnit.

Vláda Rezy Šáha tak zůstala autoritativním režimem jednoho muže, který se později vyvinul v diktaturu. V období od roku 1926 do roku 1931 ztratil madžles funkci svobodně rozhodujícího orgánu, jeho nezávislost definitivně skončila volbami v roce 1927, které byly zmanipulovány ve všech volebních obvodech kromě Teheránu.[56] V tomto období šáh dbal alespoň na formální dodržování ústavy, což se však změnilo na počátku třicátých let, kdy začalo pronásledování skutečných i domnělých oponentů režimů (viz kapitola Výsledek reforem).

Ideologii režimu představovala modernizace sama o sobě, nejednalo se však o konzistentní ideologii jako v Turecku a popularita režimu tak závisela přímo na popularitě šáha.

4.3 Ideologický systém kemalismu

Reklama

Ačkoliv se ve sledovaných případech jedná o modernizaci seshora, na rozdíl od autoritativních vlád, jejichž raison d´être je moc sama o sobě, úspěch modernizačních režimů je podmíněn lidovou podporou. V obou procesech scházelo transitní období, přestože vůdčí představitelé těchto změn měli za cíl reformaci několika společenských segmentů zároveň: politického, společenského i hospodářského. Pokud však většina obyvatelstva dlouhodobě odmítá změny reformního procesu, modernizace může být sotva úspěšná. Ideologie je tak součástí strategie a zároveň jejím nástrojem.

Zatímco Atatürk vybudoval ideologický systém, odpovídající na všechny zásadní otázky politického a společenského života, Rezá Šáh žádný koherentní ideologický koncept nevytvořil. Domnívám se, že nedostatečná ideologická mobilizace společně s absencí strany byla jednou z příčin pádu šáhovy vlády a kemalismus naopak důvodem zachování politického systému přetrvávajícího až do dnešní doby. Je nesporné, že šíitská íránská společnost byla ve srovnání s tureckou mnohem tradičnější, to však zároveň implikuje nutnost odpovídající strategie směrem k obyvatelstvu, zejména dostatečnou artikulaci cílů. Pouhá autoritativní implementace nových norem se ukázala jako nedostatečná. V obou sledovaných případech reformních procesů byla modernizace prováděna seshora autoritativními režimy, avšak v Turecku byla doprovázena propagandistickou kampaní, zaměřenou na všechny společenské vrstvy.

4.3.1 Šest principů kemalismu

Kemalismus odpovídá nejen na otázky politického zřízení, ale dotýká se i veřejného života a organizace společnosti. Základem státní ideologie je koncept turectví (türkçülük), vytvořený již v letech války za nezávislost Společností na obranu práv (Müdafaa-i Hukuk Cemiyeti), který nacionalistickou rétorikou sjednocuje společnost a ukládá každému jejímu členovi mravní povinnost vlastenectví (viz kapitola Nacionalismus). Kemalistická ideologie je tvořena šesti doktrínami: republikánství (Çumhuriyetçilik), vlastenectví (Milliyetçilik), lidovost (Halkçılık), reformismus (Inkılâpçılık)[57], sekularismus (Layiklik) a etatismus (Devletçilik). Tyto principy byly zpočátku oficiální ideologií Lidové republikánské strany (Cumhuriyet Halk Partisi), na jejímž logu se v roce 1931 objevily v podobě šesti paprsků na červeném podkladě.[58] V roce 1937 se tyto principy dokonce staly dodatkem turecké ústavy [59].

Turecká ideologie je založena na sekulárně-racionalistické tradici positivismu, je inspirována zejména osvícenstvím devatenáctého století a často odkazuje na ideály francouzské revoluce.[60] Přes svou revolučnost, odmítání osmanského dědictví a sekularismus klade kemalismus rovněž jistý důraz i na tradiční hodnoty turecko-muslimské společnosti, jako rodina a společenská solidarita.[61] Přestože nositelem změny byla stejně jako v Íránu městská elita, mobilizace obyvatelstva byla úspěšná právě díky propagaci ideologie, která apelovala na každého občana bez ohledu na společenské postavení. Kemalismus odmítal levicové ideologie, ale měl výrazně sociální charakter, vyjádřený v principu lidovosti (halkçilik). Heslo čelem k lidu (halka karşi) je vyjádřením vzájemné solidarity v rámci národa.[62] Navzdory ekonomicky liberální rétorice byla v rámci etatismu propagována jistá míra protekcionismu a silného sociálního státu, na druhou stranu se ale kemalismus jednoznačně vymezuje proti komunismu.

Podstatné je, že ideologií se stal de facto Atatürk sám, což ostatně vyplývá i z názvu kemalismus, který byl poprvé použit ještě za života svého tvůrce.[63] Postava neomylného, téměř zbožštěného otce Turků (Atatürk) zaujímá ve státní ideologii stejně významné místo, jako politické principy. To dokazuje i preambule ústavy Turecké republiky, kde je v první větě vyjádřena oddanost odkazu „nesmrtelného vůdce a nedostižného hrdiny“ Atatürka.[64]

Poznámky

[48] Název Halk Firkasi byl změněn na Halk Partisi vzhledem k negativní konotaci slova firka, které evokovalo spíše skupinu, frakci než stranu. Slovo parti bylo zřejmě přejato z toho důvodu, že znělo více státotvorně. Z podobného důvodu bylo do názvu strany přidáno slovo Cumhuriyet (republika), jako reakce na vznik opoziční strany Pokrokové republikánské strany (Tarakkiperver Cumhuriyet Firkasi). Viz: Tunçay, Mete. T.C.´nde Tek Parti Yönetimi´nin Kurulmasi (1923-1931). 3. baski. Istanbul: Cem Yayinevi, 1992. str. 49

[49] Uyar, Hakki, Tek parti dönemi ve Cumhuriyet Halk Partisi. Istanbul: Boyut Kitaplari, 1998. str. 65

[50] Sartori, Giovanni. Strany a stranické systémy. Brno: CDK, 2005. str. 56

Reklama

[51] Uyar, H., Tek parti dönemi…, str. 78

[52] Elliot, M., New Iran and the Dissolution of Party Politics under Reza Shah, IN: Atakabi, Touraj; Zücher, Erik, J. Men of Order: Authoritarian Modernization under Atatürk and Reza Shah. 1 st ed. London: I. B. Tauris 2004. str. 68

[53] Ibidem, str. 68

[54] Ibidem, str. 73

[55] Ibidem, str. 67

[56] Katouzian, H., State and Society…, str. 308

[57] Inkilâpçilik v doslovném překladu znamená nenásilné revolucionářství (Türkçe-Ingilizce Redhouse Sözlügü. Istanbul: SEV Matbaacilik ve Yayincilik Egitim Ticaret A.Ş., 2005.), z jazykové konotace (např. Püskülloglu, Ali. Ilköretim Türkçe Sözlük. Ankara: Arkadaş Yayinevi, 2005.)se však dá odvodit, že do češtiny je v těchto souvislostech vhodnější slovo přeložit jako reformismus.

[58] Mango, A., Atatürk., str. 479

[59] Základní zákon, 1921, (Teşkilâti Esasiye Kanunu) Článek 2, dodatek z roku 1937; http://www.anayasa.gov.tr/general/icerikler.asp?contID=363&menuID=58&curID=98 (citováno 29. 03. 2009, 10:00)

[60] Viz Saner, Nejat. Atatürk dönemi: 19 altin yilin öyküsü, 1919-1938. Istanbul: Milliyet Yayinlari, 1975. str. 52

[61] Feyzioglu, Turhan. Atatürk ve Milliyetçilik. Atatürk Araştirma Merkezi Dergisi. Sayi 2, Cilt: I, Mart 1985. Přístup také z: http://www.atam.gov.tr/indexphp?Page=DergiIcerik&IcerikNo=70 (citováno 20.03.2009, 11:00)

[62] Akşin, Sina. Ana Çizgiriyle, Türkiye´nin Yakin Tarihi 1789–1980. 6. baski Ankara: Imaj Yayincilik, 2006. str. 211

[63] Irem, Nazim. Turkish Conservative Modernism: Birth of a Nationalist Quest for Cultural Renewal, InternaVtional Journal od Middle East Studies, Vol. 34, No. 1 (Feb., 2002). str. 87

[64] Türkiye Cumhuriyeti Anayasasi. (Ústava Turecké Republiky z r. 1982). Dostupné z: http://www.tbmm.gov.tr/Anayasa.htm (citováno 23.03.2009, 10:00).

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více