Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 3. Nástup k moci a legitimita

Autor: Bc. Radka Mandoková / Bc. Radka Mandoková 🕔︎︎ 👁︎ 15.958

Tento text byl se svolením autora převzat ze stránek clovek.ff.cuni.cz

 

Reklama

Vzhledem k tomu, že komparace výchozích podmínek je určující pro posuzování výsledků politické i společenské transformace, budu se v této kapitole zabývat srovnáním nástupu k moci Mustafy Kemala Atatürka a Rezy Chána. Pokusím se zde objasnit, za jakých okolností se aktéři převratů dostali k moci a zejména jak zdůvodňovali svou legitimitu. Přestože se jedná o státní převraty, otázka legitimity je podstatná pro zachování režimů.

Chce-li někdo udržovat panství (), nezbývá mu nic jiného, než ospravedlňovat ho co nejvehementněji. Odvoláním na nějaký princip legitimity.[31]

3.1 Atatürk a nový stát

Dlouhé devatenácté století skončilo pro Osmanskou říši fatálně. Orientace mladoturecké vlády na Německo a následný vstup do války na straně centrálních mocností vedl ke konci „nemocného muže na Bosporu“. Konec východní otázky byl předznamenán již v průběhu první světové války v Sykes-Picotově a Paleologue-Sazanově dohodách, podle kterých z osmanského impéria měla zbýt jen malá část vlastní Anatólie. Důsledkem války byly nejen teritoriální ztráty na Balkáně a Blízkém východě, ale zejména katastrofální stav obyvatelstva v Malé Asii, kde si válečné boje vyžádaly okolo 2,5 milionů obětí mezi muslimským obyvatelstvem. Špatná hospodářská situace byla umocněna rozsáhlými migracemi, zvýšením mortality, výměnou obyvatelstva a úpadkem obchodu, který byl až do té doby doménou nemuslimských skupin. Sèvreská mírová smlouva, okupace Anatólie dohodovými vojsky, vznik Arménie a neschopnost vlády a sultána dostát základním povinnostem byly následovány válkou za nezávislost. Tato válka nebyla jen bojem proti okupantům, ale i prvním střetem odboje s vládou a sultanátem, kteří potupné mírové podmínky přijali. Vedoucí role osmanského důstojníka Mustafy Kemala v hnutí odporu byla patrná již od roku 1919. Hrdina gallipolského vítězství měl nespornou autoritu uvnitř Spolku na ochranu práv Anatólie a Rumélie (Anadolu Rumeli Müddafa-i Hukuk-u Milliye Cemiyeti), i mezi tureckým obyvatelstvem. Jako osmanský důstojník bojoval Mustafa Kemal za impérium, ale jako jeden z mála nebyl zdiskreditovaný kontakty s vládou mladotureckého triumvirátu Envera, Cemala a Talâta Paşi.

Na kongresu Tureckého národního hnutí v Sivasu se sice ještě nehovořilo o zrušení sultanátu, avšak Mustafa Kemal již v této době variantu republiky plánoval.[32] V roce 1920 se konalo první zasedání Velkého národního shromáždění (Büyük Millet Meclisi, BBM) v Ankaře, na kterém byl Mustafa Kemal zvolen jeho předsedou. Shromáždění odsoudilo vládu v Istanbulu, ale prozatím nevystupovalo pro sesazení sultanátu, ačkoliv zákon o státním zřízení (Teşkilât-i Esasye Kanunu) již proklamoval suverenitu lidu: Suverenita náleží bezpodmínečně a nezcizitelně lidu.[33] Sultán Mehmet VI. byl svržen v roce 1922, po zahájení revize sèvreské mírové smlouvy. Právě anulace první poválečné smlouvy, navazující na vítěznou válku za nezávislost, byla zdrojem Atatürkovy obrovské popularity. Prosazení nového dokumentu z Lausanne, který mimo ztrátu Mosulu a Alexandretty znamenal územní zisky, bylo nejen fenomenálním diplomatickým úspěchem, ale i potvrzením tureckého práva na sebeurčení, a tím i zdroj legitimity režimu. Od tohoto okamžiku byla nová ankarská vláda uznána i mezinárodním společenstvím.

V roce 1923 následovalo vyhlášení republiky, jejímž prvním prezidentem se stal Mustafa Kemal a premiérem Ismet Inönü. Působnost chalífátu byla striktně vykázána z politické sféry a omezena výlučně na náboženské otázky, funkce chalífy však zatím zůstávala v platnosti. Přes vedoucí roli Mustafy Kemala v BMM, nebylo shromáždění na počátku zcela homogenní[34]. Proti kemalistické Skupině obrany práv (Müdafaa-i Hukuk Gurubu) se zorganizovala tzv. Druhá Skupina (Ikinci Gurup). V prvních parlamentních volbách však úplně propadla v konfrontaci s Kemalovou stranou, přejmenovanou na Halk Fırkası (Lidová strana). Je evidentní, že Atatürkova autorita byla od počátku přirozená a nový režim se těšil značné podpoře obyvatel, což mu umožnilo vcelku nenásilné převzetí moci. Do funkcí vysokých státních úředníků a ministrů (rada vekilů) byli národním shromážděním voleni zejména důstojníci z války za nezávislost.[35] Neméně důležitou oporou režimu se stala naprosto loajální armáda.

3.2 Státní převrat a cesta Rezy Chána k moci

Také v Persii byla po první světové válce přítomná cizí vojska: území většiny státu fakticky okupovala britská armáda, na severu vznikla v roce 1914 povstalecká bolševická republika Gilán, a v Baku bylo rozmístěno 30 000 sovětských vojáků[36]. Mimo to byly vlády neustále konfrontovány s rebeliemi v mnoha provinciích, zejména v Tabrízu, Raštu, Mašhadu, Mázandaránu a Ázerbájdžánu. Kmenoví vůdci (např. kmene Bachtijárů), nerespektující autoritu Teheránu, představovali stálý problém Persie, s nímž se slabé vlády konstitučního hnutí nedokázaly vypořádat. Kvůli sporům v madžlesu a multipolárnímu štěpení názorových frakcí se často střídaly vlády, které nebyly schopné efektivně vykonávat svou funkci.[37] Vzhledem k slabé pozici šáha Ahmada scházel sjednocující prvek politického boje. Veřejná nespokojenost se situací byla patrná napříč všemi společenskými vrstvami, stejně jako touha po stabilitě.

Reklama

Zásadní roli v převratu v roce 1921 hrála rovněž politika Velká Británie. Většina autorů se shoduje na tom, že Britové sice byli o převratu informováni, avšak nepatřili mezi jeho strůjce, i když někteří britští občané působící v Íránu údajně mocenskou změnu podporovali.[38] Britské ministerstvo zahraničních věcí nicméně převratu mlčky přihlíželo.[39]

Na rozdíl od Atatürka, Rezá Chán nestál v čele převratu od samého počátku. V roce 1921 sice patřil mezi vůdčí osobnosti puče, ale jeho role spočívala hlavně v zajištění loajality vojska. Stejně jako Atatürk, i Rezá Chán vzešel z armády, kde působil jako důstojník perských kozáků v severních provinciích. Právě vojenské jednotky vedené perskými kozáky byly hlavní silou vojenského převratu v únoru roku 1921, po kterém byla nastolena vláda v čele se Sajjedem Zijáuddínem. V nové vládě Rezá Chán zaujal klíčové postavení s titulem sardár-e sepáh (vrchní velitel armády) a funkcí ministra války. Přestože si pučisté zpočátku pohrávali s myšlenkou zavést republiku, byla nakonec zachována ústava z roku 1906 a šáh Ahmad byl nucen mocenskou změnu akceptovat.

Léta 1921 až 1925 byla transitním obdobím, ve kterém Rezá Chán postupně uzurpoval moc, aby se v roce 1925 nechal prohlásit novým monarchou. Stabilizace vnitřní i vnější situace armádou přinesla Rezu Chánovi rozsáhlou podporu veřejnosti, která mu umožnila sesadit Sajjeda Zijáuddína, stát se v roce 1923 premiérem a následně v roce 1925 odstranit i qadžárskou dynastii. Původně Rezá Chán též uvažoval o republice, ale odpor značné části veřejnosti ho od tohoto záměru odradil. Zejména odpor ulamá, bázáru[40] a následné protirepublikánské protesty v roce 1924 přiměly Rezu Chána k odvolání republikánských názorů, zachování monarchie a respektu k šíitské tradici.[41]

Hlavním důvodem Rezovy veřejné podpory a rozsáhlé podpory uvnitř madžlesu bylo zavedení řádu a stability:

Pochybuji, že se najde někdo, kdo si neuvědomuje, co všechno vykonal (Rezá Chán) pro tuto zemi. Jak všichni víme, situace v této zemi byla taková, že chtěl-li někdo cestovat, nebyl v bezpečí, byl-li někdo vlastníkem půdy, nebyl v bezpečí, a měl-li někdo usedlost, musel zaměstnávat několik ozbrojenců, aby ochránil svou úrodu. Pro ochranu mého domu, mé rodiny a mého lidu si přirozeně přeji, aby se muž jménem Rezá Chán stal předsedou vlády. Přeji si totiž stabilitu a bezpečnost. A pravdou je, že díky tomuto muži jsme je v posledních letech měli a zároveň jsme mohli budovat stát a sloužit zájmu společnosti.[42]

Tuto zásluhu uznávala i opozice, která se jinak obávala diktátorských sklonů Rezy Chána.[43] Madžles se stále dělil na několik frakcí, z nichž na počátku dvacátých let několik vystupovalo proti autoritativní vládě, avšak většina poslanců tvořená reformátory, sekularisty a liberálními poslanci podporovala Rezu Chána. Jednu z mála opozičních uskupení tvořila Reformistická strana (Hezb-e esláhtalab) ájatolláha Modarrese, integrující zejména zájmy obchodníků bázáru[44]. To ovšem neznamená, že ulamá stála proti Rezovi Chánovi. I přes nejednotnost mezi náboženskými představiteli je uznávanou tezí, že Rezá Chán se dostal k moci v roce 1921 rovněž díky podpoře ulamá, která očekávala vládu založenou na uznání šarí´i.[45] Například přátelství a podpora ájatolláha Nainího a ájatolláha Isfaháního přispěly k obnovení popularity Rezy Chána v roce 1924, v období protestů proti vytvoření republiky[46].

Zachování monarchie má nicméně význam i v otázce zdůvodňování legitimity. Rezá Šáh se považoval za osvíceného tzv. boží milostí (farrah-e izedí), která v Persii tradičně legitimizovala panovníka. Podle legendy nebyla boží milost dědičná v rámci dynastie, ale vázala se k jednotlivé osobě panovníka, který jí prokazoval svou schopností dobře vládnout.[47]

Poznámky

[31] Weber, Max, Autorita, etika a společnost: pohled sociologa do dějin, . Jan Škoda (ed.)1. české vyd. Praha: Mladá fronta, 1997, str. 63

[32] Mango, Andrew. Atatürk. London: John Murray Publishers, 2004. str. 255

[33] Millî Egemenlik ve TBMM. Ankara: TBMM Kültür, Sanat ve Yayin Kurulu Yayinlari: 33, 1987. str. 78

[34] Zürcher, Erik, J. Turkey: A Modern History. Reprinted. London: I.B. Tauris, 2005. str. 166

[35] Ibidem, str. 166

Reklama

[36] Katouzian, H., State and society…, str. 215

[37] Ibidem, str. 57

[38] Katouzian, H., State and society…, str. 207

[39] Ibidem, str. 247

[40] Obchodnická vrstva v íránské společnosti

[41] Martin, V., Muddraris, Republikanism and the Rise to Power of Riza Khan, Sardar-i Sipah, IN: Cronin, Stephanie (ed.). The Making of Modern Iran: State and Society under Riza Shah, 1921–1941. 1 st. ed. London, New York:Routledge, 2003. str. 199

[42] Katouzian, H., Riza Shah´s Political Legitimacy and Social Base, 1921-1941, IN: Cronin, Stephanie (ed.). The Making of Modern Iran: State and Society under Riza Shah, 1921–1941. 1 st. ed. London, New York: Routledge, 2003. str. 18

[43] Katouzian, H, State and Society under Reza Shah, IN: Atakabi, Touraj; Zücher, Erik, J. Men of Order: Authoritarian Modernization under Atatürk and Reza Shah. 1 st ed. London: I. B. Tauris 2004. str. 25

[44] Martin, V., Muddraris…, str. 67

[45] Lapidus, I., M., A history of Islamic…,str. 477

[46] Faghfoory, M., H., The Ulama-State…, str. 419

[47] Katouzian, H., Riza Shah´s Political…,str. 17

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více