Židovská lobby a americká zahraniční politika: 1. Co je to židovská lobby

Autor: Ing. Vadim Horna 🕔︎︎ 👁︎ 25.525

1.1. Vymezení pojmu

Slovní spojení izraelská lobby je výhodné, ale ne úplně přesné označení pro skupinu jednotlivců a organizací (nebo organizovaných jednotlivců), kteří se snaží ovlivňovat americkou zahraniční politiku ve prospěch státu Izrael. Je to lepší označení než židovská lobby, protože nezanedbatelná část pro-izraelské lobby není židovská, nýbrž křesťanská, tzv. křesťanští sionisté (viz subkapitolu Židovská lobby a evangelíci).

Ani slovo lobby v tomto slovním spojení není úplně přesné, protože pojem izraelská lobby zahrnuje nejen oficiální lobbing, tj. aktivitu zaměřenou na přímou interakci mezi politikem a lobistou, ale také podstatné aktivity tzv. „grass roots,“ tj. řadových členů a sympatizantů těchto organizací, kteří se zabývají hlavně posíláním dopisů, mailů a telefonováním svým zástupcům v Kongresu, pokud je třeba mobilizovat politickou sílu k podpoře Izraele. Spojení izraelská lobby je tak použito zejména z toho důvodu, že tak je běžně používáno v americkém tisku a literatuře a zavádění nových, možná výstižnějších spojení, by tak mohlo být matoucí a nevhodné.

Reklama

Důležité je zdůraznit, že slovní spojení izraelská lobby neoznačuje žádné monolitní, homogenní hnutí, ale jde o poměrně pluralitní skupinu organizací a jednotlivců, které do určité míry spolupracují, viz např. the Conference of Presidents of Major Jewish Organizations, a také jsou do jisté míry nezávislé. Hranici mezi tím, která organizace nebo jednotlivec do této lobby patří či nepatří, je velice neostrá, to však z hlediska této práce není podstatné.

Nejedná se také v žádném případě o konspirační uskupení, ale naopak fungují na podobném principu jako všechna ostatní zájmová a lobbistická uskupení. V podstatě jde o způsob, jak se ve Spojených státech dělá politika. V USA také slovo lobby nemá tak negativní konotaci jako například v České republice, kde je toto slovo vnímáno v podstatě jako něco nekalého a korupčního.

„Židovská lobby se skládá přinejmenším ze 75 samostatných organizací, které aktivně podporují většinu akcí a politických postojů izraelské vlády.“[1]

Proizraelská lobby je převážně židovská, ale určitá její část je křesťanská. Nejvýznamnější židovské organizace jsou: American Israeli Public Affairs Committee (AIPAC), Anti Defamation League (ADL), Conference of Presidents of Major American Jewish Organizations, Zionist Organizations of America (ZOA), Washington Institute for Near East Policy (WINEP). Z křesťanských jmenujme například Christians United for Izrael (CUFI).[2]

AIPAC je jedinou organizací registrovanou jako pro-izraelská lobby. Od svého založení v roce 1953 AIPAC pracuje na tom, aby zvýšil bezpečnost státu Izrael, a to zejména zabezpečením dostatečné americké podpory. AIPAC je obrovskou organizací se 100 000 členy. Na svých webových stránkách se chlubí tím, jak ji označil americký deník The New York Times, tedy, že jde o „nejvýznamnější organizaci ovlivňující vztah Spojených států k Izraeli.“

AIPAC se zaměřuje především na lobbování v americkém Kongresu, v čemž je velice efektivní (viz kapitola Židovská lobby a Kongres), a podílí se ročně přibližně na stovce legislativních návrhů a iniciativ týkajících se Blízkého východu. AIPAC se prakticky zabývá každým návrhem, který se jakýmkoli způsobem týká státu Izrael. AIPAC také vehementně lobbuje ve prospěch sankcí vůči neposlušným státům, hlavně Iránu a Sýrii. Na svých webových stránkách nabádá k akci všechny, kdo si tyto stránky otevřou. Tímto způsobem může návštěvník webových stránek oslovit svého kongresmana a například vyjádřit své znepokojení nad íránským jaderným programem a popřípadě mu poděkovat za to, že hlasoval ve prospěch sankcí proti Iránu, a to velice jednoduchým způsobem. Po kliknutí na odkaz „podpořte sankce proti Iránu“ se objeví okénko, do kterého může zájemce napsat svůj ZIP kód, tedy americké poštovní směrovací číslo. Poté se objeví jména jeho zástupců ve Sněmovně reprezentantů a Senátu. Návštěvník stránek si zde může vybrat, zda osloví oba nebo pouze jednoho z nich a poté, co tak učiní, objeví se již napsaný dopis děkující kongresmanovi za jeho hlasování[3] a pak stačí jen doplnit své jméno a adresu a kliknout na „odeslat zprávu“.

Reklama

AIPAC se nezaměřuje pouze na Kongres, ale také na vytváření pro Izrael příznivého klimatu u veřejnosti a na vysokých školách. AIPAC vede 19 regionálních poboček a je aktivní na stovkách vysokých škol. Paul Findley, který sloužil jako republikánský senátor od roku 1960 do roku 1982, kdy byl poražen „pro-izraelským“ kandidátem, v rozhovoru pro čtvrtletník Journal of Palestine Studies[4] říká: „Nevím o žádné jiné lobby, která by měla síť na kampusech po celých Spojených státech a trénovala by studenty v metodách, jak udržet kritiky Izraele mimo vysoké školy nebo by instruovala studenty v tom, jak obtěžovat mluvčí, kteří přijdou na vysokou školu.“[5]

Financování je zajišťováno pouze ze soukromých zdrojů a AIPAC nepřijímá žádné finanční prostředky od státu Izrael nebo zahraniční skupiny.[6]

Zionist Organization of America (ZOA) je silně pravicovou organizací a bývá dokonce označována jako „jestřábí.“[7] Funguje již od roku 1897 a má 30 000 členů. Od založení na konci 19. století se náplň práce této organizace samozřejmě měnila. „Dnes pracuje na posilování izraelsko-amerických vztahů a to zejména působením ve Washingtonu a potíráním anti-izraelských předsudků v médiích, učebnicích a na vysokých školách.“[8] Webové stránky této organizace výslovně uvádí: „Kampaně ZOA opakovaně vedly k porážkám nepřátelských kritiků Izraele, kteří byli nominováni na důležitá vládní místa. ZOA hrálo klíčovou roli v Kongresu pro zachování celistvosti Jeruzaléma pod suverenitou Izraele, při boji proti Hamasu a Fatahu a také při uložení sankcí na Sýrii.“[9]

Stejně jako AIPAC je ZOA aktivní na amerických vysokých školách, kde bojuje s tím, co označuje za arabskou propagandu, a snaží se vychovávat budoucí generace židovských vůdců a aktivistů.

ZOA disponuje také Centrem pro právo a spravedlnost (Center for Law and Justice), které například žalovalo Státní department USA (ministerstvo zahraničních věcí) za to, že ignorovalo zákon, který požadoval, aby američtí občané, kteří se narodili v Jeruzalému měli v cestovním pasu jako místo narození Jeruzalém, Izrael. Tento zákon se společně se zákonem, který požaduje přesunutí americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzalému (viz dále) snaží o legitimizaci izraelské anexe Jeruzaléma a její mezinárodní uznání.

Anti-Defamation League (Liga proti očerňování) je organizací, která již od roku 1913 bojuje proti antisemitismu. Tato organizace se zaměřuje primárně na Židy, ale ne pouze na ně, ale také na ostatní menšiny jako Afroameričany, gaye, hispánce atd.

Mohlo by se zdát, že jde o běžnou nevládní organizaci zaměřenou na lidská práva, ale právě označení za antisemitu se pro pro-izraelskou lobby či komunitu stalo silným nástrojem. Za antisemitu tak může být označen např. senátor, který hlasuje proti návrhu upřednostňujícímu Izrael nebo akademik, který vystoupí s kritikou izraelské politiky vůči Palestincům. ADL například „publikuje knihu – seznam nepřátel – se záměrem odstrašit žurnalisty, profesory, lidi z médií, lidi ve veřejném životě a diplomaty ve výslužbě, kteří otevřeně hovoří o Blízkém východu.“[10]

Anti-Defamation League chápe antisionismus jako nový háv pro starou protižidovskou nenávist. Na politickém poli se tak antisemitismus spojuje s odporem proti sionismu a politice státu Izrael. Odpor vůči státu Izrael je důsledkem odporu proti Židům a židovský stát je tak jakýmsi „Židem mezi národy.“ Podle tohoto přístupu platí: „Nenávist k Židům se díky poválečnému „anti-antisemitskému“ konsensu již nemůže projevit přímo jako rasová či etnická, a hledá si proto náhradní formulaci v kritice politického projektu a instituce – sionismu a Izraele. Podobně jako byli v minulosti diskriminováni jednotliví Židé a jejich obce v rámci většinových společností, je nyní diskriminován židovský stát v mezinárodním společenství.“[11] Takový přístup je nutné odmítnout. Není možné obracet kauzální vztahy a chápat odpor vůči často kontroverzní politice Izraele jako důsledek latentní nenávisti vůči Židům jako takovým. Navíc rasová a etnická nesnášenlivost je typická pro krajní pravici. Kritika státu Izrael vychází spíše z levého spektra politické orientace.

Všechny tři výše stručně rozebrané organizace jsou členskými organizacemi Conference of Presidents of Major Jewish Organizations, představující 51 největších a nejdůležitějších židovských organizací v USA. Tato organizace sama sebe charakterizuje jako platformu, která „po půl století hrála klíčovou roli v americké a světové židovské historii. Konference byla v popředí mobilizace podpory pro Izrael a vzdělávání veřejnosti, a to masovými veřejnými akcemi či soukromou diplomacií.“[12]

Konference se zabývá:

- Posilováním a pěstováním speciálního vztahu mezi USA a Izraelem.

- Zajišťováním toho, že izraelské zájmy jsou slyšeny a pochopeny tvůrci americké politiky a americkou veřejností.

Reklama

- Závažnými otázkami zahraniční politiky, které ovlivňují americkou židovskou komunitu.

- Reprezentuje zájmy amerických Židů.

- Ochranou a zvyšováním bezpečnosti a důstojnosti Židů na celém světě.[13]

Všechny organizace proizraelské lobby jsou americkými organizacemi a vehementně tvrdí, že prosazováním zájmů Izraele prosazují zájmy USA, protože tyto dvě země mají speciální vztah a sdílejí strategické zájmy a také morální hodnoty. Jde tak zejména o podporu USA. Toto tvrzení je možné potvrdit například výrokem bývalého prezidenta AIPACu Roberta H. Ashera: „AIPAC není, opakuji, není nejmocnější lobby ve Washingtonu. Důvod, proč Kongres schvaluje administrativu výhodnou pro Izrael, je to, že je to v nejlepším zájmu Spojených států.“ Tato teorie však neobstojí v konfrontaci s realitou. Například v době, kdy George W. Bush představil svou vizi řešení izraelsko-palestinského problému, tzv. Cestovní mapu, AIPAC organizoval protesty před Kongresem a výkonný Vice-Prezident Conference of Presidents of Major Jewish Organizations, Malcom Hoenlein, prohlásil: „Když izraelská vláda vyjádří k Cestovní mapě své výhrady, bude to mít podporu židovské komunity a nebudeme váhat a náš hlas bude slyšet.“[14] Podstatné je, že pan Hoenlein tak v podstatě vázal své další jednání na chování izraelské vlády a neopíral se při tom o žádné vlastní přesvědčení či analýzu zájmů USA. Je celkem pochopitelné, že američtí Židé podporují své izraelské souvěrce nediskriminačně, nicméně je poměrně kontroverzní, pokud tak jsou ochotni jít proti vlastní vládě. Je proto pochopitelné, že se v souvislosti s americkými Židy často hovoří o tzv. dvojí loajalitě. Velice časté je také tvrzení, že zájmy USA a Izraele jsou totožné, a tak prosazováním zájmů Izraele jsou automaticky prosazovány zájmy USA. Lawrence B. Wilkerson[15] na to má jiný názor: „ Když někdo říká, že zájmy Izraele a USA jsou stejné, a tedy říká, že on jako obhájce zájmů Izraele obhajuje zájmy USA, já mu odpovídám jako stratég. Nesmysl. Žádné dva státy v historii a žádné dva státy v budoucnosti, já předpovídám, nebudou mít pořád shodné zájmy. V žádném případě ne.“[16]

Hlavní část proizraelské lobby je tvořena americkými Židy. Nicméně to neznamená, že židovská lobby naprosto jednoznačně reprezentuje názory této skupiny Američanů. Obecně platí, že židovští Američané jsou liberálnější než vrcholní představitelé lobby, kteří jsou poměrně konzervativní a zaměřují se více na stranu Likud než na Stranu práce. Což neodpovídá orientaci většiny amerických Židů, kteří jsou liberálnější. Za umírněné nebo liberály se považuje 74 % z nich.[17] 58 % amerických Židů se považuje za demokraty a pouze 15 % za republikány.[18] Naproti tomu „AIPAC má velký vliv a kloní se doprava. Většina ostatních židovských organizací také, když přijde na ten konflikt (izraelsko – palestinský pozn. autora).“[19]

Po Jomkipurské válce, která málem skončila katastrofou, tedy zničením státu Izrael nebo jaderným bombardováním Káhiry a Damašku, začala na izraelské politické scéně získávat pravicová strana Likud a tato strana také dokázala daleko efektivněji využít potenciál amerických Židů. Strana Likud tím, že daleko intenzivněji než Strana práce spolupracovala s americkými proizraelskými organizacemi, docílila toho, že tyto organizace se staly advokáty jejich politiky v USA. K úspěchům strany Likud v tomto směru patří například to, že místopředsedou Conference of Major Jewish Organizations se stal konzervativec Malcom Hoenlein, který tuto funkci zastává dodnes.

Tuto situaci později okomentoval představitel izraelské Strany práce Šimon Peres tím, že přiznal: „Ignorovat americké židovstvo bylo jednou z největších chyb, které jsme udělali. Nechali jsme Shamirovy lidi dělat, co chtěli.“[20]

Navíc příklon izraelské lobby doprava je možné vysvětlit i dalšími faktory. Některé z nich jsou procedurální, jako například způsob hlasování v Conference of Presidents of Major Jewish Organizations, kde každá z 51 organizací má jeden hlas, přičemž ty liberálnější jsou větší (tj. reprezentují více lidí), ale je jich méně, tudíž v celé konferenci mají menší počet hlasů než menší, ale početnější organizace konzervativní.

Vliv na posun izraelské lobby doprava měl také růst neokonzervatismu ve Spojených státech[21]

Konzervatismus izraelské lobby se projevoval například odporem proti mírovému procesu z Oslo, snahou o eliminaci americké podpory Organizace pro osvobození Palestiny a nebo například snahou o přesunutí americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma.[22]

Významná část amerických Židů je silně emocionálně spojena se státem Izrael. Např. podle studie 2004 Annual Survey of American Jewish Opinion na otázku: „Jak silně se cítíte být vázáni k Izraeli“ (otázka 4) odpovědělo 31 % respondentů – velmi silně a 44 % respondentů odpovědělo – poměrně silně. Velmi vzdáleno Izraeli se cítí být pouze 6 %. S výrokem: „Starat se o Izrael je velmi důležitou součástí mého židovství“ (otázka 5) souhlasilo 74 % respondentů.[23] Určitý rozpor mezi liberálními postoji amerických Židů a konzervativními postoji lobby se dá vysvětlit několika faktory.

Američtí Židé, kteří jsou v obecných politických tématech často liberální, zastávají o něco konzervativnější stanoviska k palestinsko-izraelskému konfliktu.

Z porovnání průzkumů veřejného mínění mezi léty 2004 a 2007 je možné vysledovat posun amerických Židů ke konzervativní politice.

Mezi americkými Židy převládá názor (63 %), že ať jsou jejich názory na mírová jednání mezi Izraelem a Araby jakékoli, jejich úkolem je podporovat politiku řádně zvolené vlády Izraele.[24]

1.2. Neokonzervativci

Neokonzervatismus je politicko-filosofické a intelektuální hnutí, které začalo získávat na významu v sedmdesátých letech, což bylo reakcí na levičácká šedesátá léta a na rozpačitost USA nad neúspěchem ve Vietnamu. Amerika si měla znovu uvědomit svou sílu a využít ji pro své vůdčí postavení ve světě. Růst síly neokonzervatismu se projevil ve volebním vítězství Ronalda Reagana v roce 1980.

Neokonzervativci věří, že americké vůdcovství ve světě je dobré jak pro Ameriku, tak pro svět.[25] Americké vůdcovství, protože je demokratické, tak podle jejich názoru bude dobře vnímáno i ostatními státy a národy za předpokladu, že USA ukážou své odhodlání být vůdcem.

Neokonzervativci věří v unilateralistickou a hegemonní politiku, ve vojenské odstrašování případných oponentů a vojenskou likvidaci oponentů skutečných. Mají výraznou antipatii k mezinárodnímu právu a organizacím, jako např. OSN. To také bylo charakteristické pro politiku předního neokonzervativce Johna Boltona, bývalého velvyslance USA u OSN.

Významným úkolem Spojených států je šířit demokracii a správné hodnoty po světě. Dalším významným úkolem je ochrana státu Izraele, který může být takto vnímán jako příklad západních hodnot na Blízkém východě.

Odhodlanost neokonzervativců bránit stát Izrael není náhodná a pravděpodobně vyplývá do značné míry z toho, že významná část neokonzervativců jsou Židé. Jmenujme ty nejvýznamnější: Elliott Abrams, Douglas Feith, I. Lewis Libby, Richard Perle, Paul Wolfowitz, Charles Krauthammer, Norman Podhoretz nebo Daniel Pipes. Značná část neokonzervativců je také otevřeně propojena s proizraelskými organizacemi, jako např. Washington Institute for Near East Policy nebo Jewish Institute for National Security Affairs. Někteří autoři dokonce označují neokonzervatismus za americký židovský konzervatismus, např. Murray Friedman nebo Patrick Buchanan[26].

Ztotožňovat neokonzervatismus s židovstvím je však nesprávné, protože ne všichni neokonzervativci jsou Židé, například John Bolton, i když o jeho židovském původu se spekuluje.

Projevem neokonzervativní politiky Bushovy administrativy může být například snaha o jadernou převahu nad Ruskem (a do budoucna Čínou) pomocí protiraketové obrany, která pravděpodobně efektivně ruší princip „vzájemně zaručené destrukce“[27] a také snaha o eliminaci pokusů Íránu o získání jaderné zbraně přesto, že Izrael těmito zbraněmi disponuje. Dá se tedy říci, že neokonzervativcům nejde o nalézání mocenské rovnováhy, ale o hledání mocenské převahy.[28]

„Prakticky všichni neokonzervativci jsou silně oddáni Izraeli.“[29] O motivaci podpory Izraele neokonzervativci můžeme spekulovat, jisté však je, že neokonzervativci jsou jedni z hlavních zastánců jestřábí politiky Izraele.

Z hlediska politické síly jsou neokonzervativci klíčovou součástí izraelské lobby.

1.3. Židovská lobby a evangelíci

Pro pochopení americké politiky na Blízkém východě je nezbytné zabývat se rolí náboženství v americké politice. „Náboženství vždy hrálo významnou roli v americké politice, identitě a kultuře. Náboženství vysvětluje jak vnímání Američanů sebe samých jako vyvoleného národa, tak jejich víru v povinnost šířit americké hodnoty po světě“ [30]

V Americe je převažující formou náboženství protestantismus, a proto se na něj zaměříme. Vliv ostatních náboženských proudů budeme v tuto chvíli považovat za nepodstatný. V současné době můžeme rozlišit tři hlavní proudy protestantství: fundamentalistický, evangelický a liberální. Každý z těchto proudů má poněkud odlišný pohled na to, jaká by měla být role USA v mezinárodních vztazích. Hlavní rozdíl mezi nimi spočívá v jejich pohledu na možnost mírového soužití mezi civilizacemi a v tom, jaký spatřují rozdíl mezi věřícími (křesťany) a nevěřícími.[31]

Fundamentalismus v našem pojetí znamená: „vysokou autoritu bible, rozhodnutí bránit protestantskou víru proti modernismu, sekularismu a nekřesťanským vlivům a zejména přesvědčení, že věřící by se měli izolovat od nekřesťanského světa.“[32] Z toho nezbytně vyplývá, že nevěří v instituce založené na liberálních idejích, jako OSN, a také v možnost bezkonfliktního soužití mezi náboženstvími. Rozdíl mezi těmi, kdož dojdou spasení a ostatními, považují za nepřekonatelný. Tento náboženský proud ztratil významnější vliv ve 20. a 30. letech dvacátého století.

Evangelický proud se historicky odštěpil od proudu fundamentalistického. Jeho rozdílnost spočívá zejména v optimismu, se kterým hledí do budoucnosti. Evangelíci věří v možnost „nápravy“ nevěřících a v možnost jejich spasení, pokud přijmou „správnou víru.“ Evangelíci na rozdíl od izolacionistických fundamentalistů vyhledávají interakce s nekřesťany, a to zejména za účelem humanitární nebo jiné obecně prospěšné činnosti; účelem těchto aktivit je vedle pomoci bližním zejména šíření víry.

Evangelíci jsou však pro nás zajímaví ještě z jiného hlediska, a to z důvodu jejich silného sionistického zaměření, které je ještě starší než moderní židovský sionismus. „Lobbování Kongresu z biblických pozic se datuje už od pozdního 19. století. Například v roce 1891 William Blackstone, chicagský metodista a prominentní postava prosionistického křesťanského hnutí, byl schopen získat podpisy 43 vůdčích kongresmanů, guvernérů, primátorů a průmyslníků pro petici, která byla předložena tehdejšímu prezidentu Benjaminu Harrisonovi a požadovala, aby se Spojené státy staly vůdci mezinárodní snahy o vytvoření židovského státu v Palestině.“[33] Podobné petice byly předkládány opakovaně.

Za požadavkem evangelíků po útočišti pro Židy, kteří v té době byli utiskováni jak v Evropě, tak Osmanské říši, stál unikátní pohled evangelické víry na roli židovského národa v moderním světě. Evangelíci stejně jako jiní křesťané věří, že křesťané jsou těmi pravými „dětmi Izraele“ a dědici božích slibů starověkým Židům. Na rozdíl od jiných křesťanských proudů však věří, že právě moderní Židé hrají v dnešním světě významnou roli v Božím plánu. „Evangeličtí teologové provedli v sedmnáctém a osmnáctém století četné studie biblických proroctví, které je a evangelické věřící přesvědčily, že návrat Židů do Země zaslíbené bude předcházet triumfálnímu příchodu Krista.“[34] Evangelíci navíc věří, že židé budou Krista odmítat až do jeho nového příchodu, což z jejich pohledu výrazně snižuje „náboženskou konkurenci“ mezi nimi a Židy. Nadto návrat Židů do Palestiny a současné blízko-východní reálie považují za vyplnění proroctví a přímo důkaz boží existence.

Bible v Knize Genesis 12:3 praví: „I řekl Hospodin Abrahamovi: Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“[35]

Touto optikou je možné hledět i na bídu palestinských Arabů, kteří jsou tak trestáni za svou nenávist vůči židovskému státu – jsou doslova prokleti. A navíc posiluje odhodlání pomáhat státu Izrael – ti budou naopak požehnáni. Odstavec 12:3 Knihy Genesis je tedy z pohledu evangelíků stručným shrnutím politiky Boha vůči Izraeli.

Liberální proud neklade důraz na křesťanskou nebo přesněji protestantskou doktrínu, ale na etické hodnoty, které z křesťanství vyplývají a které považují za univerzální. Liberálové věří v možnost mírového soužití mezi náboženstvími a nevidí žádný podstatný rozdíl mezi křesťany a nekřesťany.

„Liberální protestantství dominovalo světovému názoru amerických politiků v době druhé světové a studené války. Politikové jako Franklin Roosevelt, Harry Truman, Dean Acheson, Dwight Eisenhower a John Foster Dulles byli stejně jako většina amerických elit té doby zakotveni v této tradici“[36]

Tento přístup také stál po celou dobu studené války za podporou USA Izraeli. Po šokujících informacích o nepředstavitelném utrpení židovského národa v nacistických vyhlazovacích táborech, a o smrti šesti milionů Židů nebylo těžké identifikovat se s nově vznikajícím státem Izrael, který byl navíc utopen v „moři“ arabských nepřátel. Poté, co Izrael zvítězil v sérii válek s okolními arabskými státy a fakticky tak potvrdil své právo na existenci, se však vnímání Izraele v liberálních kruzích změnilo. Pozornost se začala přesouvat k dalšímu problému, zejména k palestinským uprchlíkům, žijícím po několik desetiletí v uprchlických táborech.

Liberálové také tradičně podporovali sionistické hnutí, ale nikoli z náboženských důvodů, ale proto, že považovali židovský národ za utlačovaný. Nicméně v posledních desetiletích už jako utlačovaní nejsou vnímáni ani tak Židé, ale spíše palestinští uprchlíci. „Podle jedné studie se 37 % všech kritických výroků o porušování lidských práv učiněných v liberálních amerických kostelech, zaměřovalo právě na Izrael. Žádná jiná země nebyla podrobena tak časté kritice.“[37]

Izraelská politika tak začala být vnímána jako „jestřábí“ a ztratila určitou část svých liberálních zastánců právě v okamžiku, kdy stát Izrael definitivně (doufejme) prosadil svou existenci.[38]

Z hlediska vlivu jednotlivých protestantských proudů na americkou politiku je významná zejména dynamika růstu a snižování vlivu těchto proudů mezi americkými věřícími. Úpadek fundamentalistů ve 20. a 30. letech dvacátého století byl již zmíněn, a tak se jím již dále nebudeme zabývat. Oproti tomu liberální proud dosáhl svého vrcholu v šedesátých letech dvacátého století a od té doby jeho význam klesá. „Podle Pew Research Center se v roce 1988 považovalo 59 % všech amerických protestantů za liberály, v roce 2003 jejich podíl klesl na 46 %. Oproti tomu podíl protestantů, kteří se považují za evangelíky vzrostl ve stejném období ze 41% na 54 %.“[39] Takový posun těžiště ve prospěch evangelictví se samozřejmě odráží i ve volbách. Evangelíci tvořili zhruba 40% všech hlasů, které získal George W. Bush v roce 2004. V tomto roce George W. Bush získal 78% hlasů bílých evangelíků.

První, kdo rozpoznal ohromný potenciál amerického evangelictví pro izraelské zájmy, byl izraelský předseda vlády Menachem Begin (Likud), který se dostal k moci v roce 1977 po dlouhém období vlády levicové Strany práce. Pro pravicového izraelského politika bylo přirozené hledat spojence u stejně orientovaných amerických protějšků.

Významným spojencem Menachema Begina byl mediální pastor Jerry Falwell. „Poté co Izrael v roce 1981 vybombardoval irácký nukleární reaktor, Begin požádal Falwella, aby učinil osvětu ve prospěch Izraele, který byl za útok na jaderný reaktor lehce kritizován americkou vládou. Falwell ve svých mnohých vystoupeních promluvil ve prospěch izraelského útoku.“[40]

Jerry Falwell spolupracoval i s dalšími izraelskými pravicovými politiky. Benjamin Netanyahu se s ním setkal při své návštěvě Spojených států v roce 1998, a to jen několik hodin před tím, než navštívil prezidenta Clintona. Jerry Falwell patřil v té době k nejvýznamnějším kritikům právě Clintona. „Netanyahu se snažil získat veškerou podporu, kterou mohl, aby odradil Clintonovu vládu od vyvíjení tlaku na Izrael, aby se vrátil zpět k zablokovaným mírovým jednáním.“[41]

Po setkání s Benjaminem Netanyahu Jerry Falwell prohlásil, že „izraelskému předsedovi vlády společně s dalšími představiteli Jižní baptistické konference slíbil mobilizovat evangelické kostely proti dalším teritoriálním ústupkům vůči Palestincům“ a dále pokračoval „V Americe je zhruba dvě stě tisíc evangelických pastorů a my je všechny oslovujeme pomocí e-mailů, faxů, dopisů a telefonů, aby šli do svých kazatelen a využili svůj vliv ve prospěch státu Izrael a jejího premiéra.“[42]

Jerry Falwell byl také vyznamenán Jabotinského medailí, která je vysokým izraelským státním vyznamenáním udělovaným za podstatný přínos státu Izrael.

Na začátku 80. let tak začalo i sbližování americké pravice s hlavní židovskou lobbistickou organizací v USA, the American Israel Public Affairs Committee (AIPAC). Představitelům AIPAC bylo jasné, že podpora, kterou je možno získat od konzervativců, má hlubší (teologické) kořeny, než podpora ze strany liberálních politiků. To také vysvětluje, proč nedošlo k oslabení silného izraelsko-amerického přátelství po skončení studené války. Konzervativci se také daleko méně zajímají o lidská práva Palestinců na Západním břehu, což činí americkou podporu méně podmíněnou. „Některé studie v 80. letech 20. století odhadovaly počet následovníků, pracovníků a členů pravicových křesťanských organizací, které podporovaly politiku vlády strany Likud až na 61 milionů.“[43]

Tato koalice vedla ke vzájemné spokojenosti. Konzervativní kongresmani byli schopni získat dodatečné peníze na předvolební kampaň ze židovských zdrojů. „Úřadující konzervativní politici objevili cynickou formuli. Stačí jim pouze demonstrovat dostatečnou loajalitu ke státu Izrael a můžou tak odříznout podstatnou část svých demokratických rivalů od podstatné části židovských zdrojů.“[44]

Tato koalice má za následek zajímavý paradox, a sice, že židovské peníze podporovaly konzervativní kandidáty, se kterými by se většina amerických občanů židovského původu neshodla na takových otázkách, jako např. potraty, sociální výdaje, zdravotní pojištění atd. Američtí židé totiž zastávají spíše liberální postoje. Další paradox je nasnadě a sice, že ortodoxní křesťané z teologických důvodů podporují stát Izrael, zatímco ortodoxní židé jej často odmítají a protestují proti němu.

Z hlediska této práce jsou také křesťanští sionisté považováni za součást izraelské lobby.

Poznámky

[1] Mearsheimer, J.J. Walt, S.M.: The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy. New York: Farrar, Straus and Giroux. 2007. ISBN 0-374-177772-4. Str. 115.

[2] V následujícím textu nebudou anglické názvy těchto organizací překládány, protože tyto organizace zatím nebyly v české odborné literatuře analyzovány a překlady by mohly vést k záměnám a zmatečnosti.

[3] Dear Representative: I am writing to thank you for voting for H.R. 1400, the Iran Counter-Proliferation Act of 2007. Time is running out to stop Iran the leading state sponsor of terrorism from acquiring a nuclear weapons capability. With Iran continuing to defy the international community’s demands to suspend its nuclear activities, this critical legislation aims to increase economic and political pressure on Iran to persuade Tehran to end its atomic arms program. The bill closes loopholes in existing sanctions law, strengthens U.S. tools to cut off funds to Iran’s nuclear program and prohibits U.S. nuclear cooperation with those aiding Iran’s atomic efforts. Passage of this legislation will make a definitive statement about the American people’s desire to ensure that our country exhausts every possible economic, diplomatic and political tool to end activities by those countries and entities that are helping Iran pursue nuclear weapons. Thank you again for voting for this critical legislation.

[4] Journal of Palestine Studies je čtvrtletník nezávislé organizace Institute for Palestine Studies a je vydáván a distribuován prostřednictvím University of California Press.

[5] Findley, P.: Congress and the Pro-Israel Lobby. Journal of Palestine Studies, Ročník. 15, Číslo. 1. (Podzim, 1985), Str. 104-113. Získáno 18. listopadu 2007 z: http://links.jstor.org/sici?sici=0377-919X%28198523%2915%3A1%3C104%3APFCATP%3E2.0.CO%3B2-J. Str. 110.

[6] Všechny informace o organizaci AIPAC v této části pocházejí z oficiálních webových stránek této organice: www.aipac.org. Nejde tak v žádném případě o žádné domněnky o konspirativnosti této organizace, ale o informace, které se tato organizace sama rozhodla zveřejnit.

[7] Mearsheimer, J.J. Walt, S.M.: The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy. New York: Farrar, Straus and Giroux. 2007. ISBN 0-374-177772-4. Str. 127.

[8] Získáno 21. února 2008 z: http://www.zoa.org/about.htm

[9] Tamtéž.

[10] Findley, P.: Congress and the Pro-Israel Lobby. Journal of Palestine Studies, Ročník. 15, Číslo. 1. (Podzim, 1985), Str. 104-113. Získáno 18. listopadu 2007 z: http://links.jstor.org/sici?sici=0377-919X%28198523%2915%3A1%3C104%3APFCATP%3E2.0.CO%3B2-J. Str. 111.

[11] Baršová, A. Barša, P. Kdo a proč nemá rád Židy a Izrael. Mezinárodní politika 10/2004. Str. 16.

[12] Získáno 21. února 2008 z: http://www.conferenceofpresidents.org/content.asp?id=52

[13] Tamtéž.

[14] Landau D.. The Batte for Washington. Haaretz. 28. březen 2003. Získáno 19. února 2008 z: http://www.haaretz.com/hasen/pages/ShArt.jhtml?itemNo=277913&contrassID=2&subContrassID=4&sbSubContrassID=0&listSrc=Y.

[15] L. B. Wilkerson byl pobočníkem generála Colina Powela a poté co se Colin Powel stal státním tajemníkem pracoval jako jeho šéf personálu (Chief of Staff).

[16] Citace získána z dokumentu nizozemské televize VPRO Tegenlicht „Izraelská lobby a – Vliv AIPACu na americkou zahraniční politiku“ získáno 24. února 2008 z: http://video.google.com/videoplay?docid=2894821400057137878. Minuta 41 – 42.

[17] Otázka 16: 2007 Annual Survey of American Jewish Opinion. Provedeno: American Jewish Committee. Získáno 19. února 2008 z: http://www.ajc.org/site/c.ijITI2PHKoG/b.3642849/

[18] Otázka 17: tamtéž.

[19] Landau D.. The Batte for Washington. Haaretz. 28. březen 2003. Získáno 19. února 2008 z: http://www.haaretz.com/hasen/pages/ShArt.jhtml?itemNo=277913&contrassID=2&subContrassID=4&sbSubContrassID=0&listSrc=Y.

[20] Goldberg, J.J. Jewish Power: inside the American Jewish establishment. Str. 217 citováno v Mearsheimer, J.J. Walt, S.M.: The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy. New York: Farrar, Straus and Giroux. 2007. ISBN 0-374-177772-4.

[21] Blíže k posunu Izraelské lobby doprava viz. The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy. Str. 126 – 139.

[22] Zákon o americké ambasádě v Jeruzalému z roku 1995 (the Jerusalem Embassy Act of 1995) byl schválen kongresem a podepsán prezidentem Clintonem v roce 1995. Podle tohoto zákona měla být americká ambasáda přesunuta do Jeruzaléma května 1999. Prezident má však možnost přesunutí odložit a to vždy o šest měsíců z důvodů národní bezpečnosti. Po uplynutí šesti měsíců musí být ambasáda přesunuta nebo termín znovu prodloužen. Ambasáda je dodnes v Tel Avivu.

[23] 2004 Annual Survey of American Jewish Opinion. Provedeno: American Jewish Committee.

[24] Otázka 16: 2004 Annual Survey of American Jewish Opinion. Provedeno: American Jewish Committee. Získáno 19. února 2008 z: http://www.ajc.org/site/apps/nl/content2.asp?c=ijITI2PHKoG&b=838459&ct=1051479.

[25] Tuto informaci najdeme například na úvodní webbové stránce organizace The Project for the New American Century, jedné z předních neokonzervativních organizací. Získáno 14. března 2008 z: http://www.newamericancentury.org/.

[26] Buchanan, P.J.: Whose War? The American Conservative Magazine. 24. březen 2003. Získáno 21. března 2008 z: http://www.amconmag.com/03_24_03/cover.html.

[27] O americké jaderné supremaci blíže pojednávají např. Lieber, K.A., Press, D.G.: The Rise of U.S. Nuclear Primacy. Foreign Affairs. Březen/Duben 2006. Dostupné také online: http://www.foreignaffairs.org/20060301faessay85204/keir-a-lieber-daryl-g-press/the-rise-of-u-s-nuclear-primacy.html.

[29] Mearsheimer, J.J. Walt, S.M.: The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy. New York: Farrar, Straus and Giroux. 2007. ISBN 0-374-177772-4. Str. 130.

[30] Mead, W.R. God´s Country? Foreign Affairs. Ročník 85. Číslo 5. (Září/říjen 2006). Str. 27.

[31] V tomto členění se opět dopouštíme zjednodušení, které však je z našeho hlediska zanedbatelné.

[32] Mead, W.R. God´s Country? Foreign Affairs. Ročník 85. Číslo 5. (Září/říjen 2006). Str. 27.

[33] Bennis, P., Khaled, M. „Praise God and Pass the Ammunition!“: The Changing Nature of Israel´s US Backers. Middle East Report. Číslo 208. (Podzim 1998) Str. 18.

[34] Mead, W.R. God´s Country? Foreign Affairs. Ročník 85. Číslo 5. (Září/říjen 2006). Str. 39.

[35] Mojžíš, Kniha Genesis, 12:3, Bible, Ekumenický překlad 1979.

[36] Mead, W.R. God´s Country? Foreign Affairs. Ročník 85. Číslo 5. (Září/říjen 2006). Str. 31.

[37] Mead, W.R. God´s Country? Foreign Affairs. Ročník 85. Číslo 5. (Září/říjen 2006). Str. 41.

[38] Termín Izraelská politika je použit záměrně, protože stát Izrael a jeho existence jistě podporu neztratily.

[39] Mead, W.R. God´s Country? Foreign Affairs. Ročník 85. Číslo 5. (Září/říjen 2006). Str. 36.

[40] Bennis, P., Khaled, M. „Praise God and Pass the Ammunition!“: The Changing Nature of Israel´s US Backers. Middle East Report. Číslo 208. (Podzim 1998) Str. 17.

[41] Tamtéž. Str. 17.

[42] http://money.cnn.com/magazines/fortune/

[43] Tivnan, E: The Lobby: Jewish Political Power and American Foreign Policy. New York: Simon and Schuster. Str. 181.

[44] Bennis, P., Khaled, M. „Praise God and Pass the Ammunition!“: The Changing Nature of Israel´s US Backers. Middle East Report. Číslo 208. (Podzim 1998) Str. 17.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více