Konflikt v Severním Irsku v kulturně-historických souvislostech: 7 Zapojení dalších zemí do konfliktu

Autor: Bc. Lucie Hladíková 🕔︎︎ 👁︎ 18.327

Ve své podstatě byl irský konflikt sporem procházejícím 150 let dějin. Už v roce 1860 existovaly spletité politické sítě irských republikánů vedoucí do Irska, Británie, Austrálie a USA. Pomoc ze strany jiných států tedy procházela ať už ve větší či menší míře celým konfliktem. Kromě občasného pašování zbraní pro IRA z Blízkého východu, Evropy i USA se do mírového procesu zapojily především Spojené státy americké a v pozdější době z politického a ekonomického hlediska i Evropská unie.

7.1 Důvody USA

Otázkou je, proč se do zprostředkování mírové dohody tolik angažovaly právě Spojené státy. Po více než 400 let vznikaly vztahy mezi Irskem a USA v návaznosti na společně zažité zkušenosti či podobný kontext dějin, jež po velkém hladomoru (po roce 1845) vyvrcholil v masovou emigraci do USA především do států Pensylvánie, Virginie, Severní a Jižní Karolíny a Georgie[47]. Oba státy (USA a Irsko) spojovala dlouholetá nadvláda Britského impéria, avšak jednalo se o státy se stabilní ekonomikou a různorodou kulturou. USA se poté s postupem dějin odebíraly přes roli světové supervelmoci do dnešní úlohy světového četníka, která s sebou nese pocit zodpovědnosti USA zprostředkovávat, ne-li řešit světové problémy[48].

Reklama

Konflikt v Severním Irsku byl zpočátku vnímán jako dědictví imperiální éry a etnický konflikt. Spekuluje se dokonce o tom, že Irové udržovali za první světové války kontakty s Němci v USA a v Berlíně, což mělo být reakcí na britské oslabení a hledání ujištění o podpoře irské nezávislosti i od jiných států než VB. Podpora měla být potvrzena jedinou lodní zásilkou se zbraněmi pro PIRA, avšak ta byla Brity odchycena, čímž krátkodobá spolupráce s Němci skončila. Po válce na pařížské mírové konferenci roku 1919 byl vznesen požadavek na mezinárodní uznání státu, který ovšem neuspěl, poněvadž spojenci nechtěli zasahovat do britských záležitostí a navíc kolovalo podezření ze sympatizace s Němci. Během druhé světové války se irský problém přeměnil z domácího na mezinárodní a IRA se dostávalo podpory od Američanů, což jim umožnilo realizovat v letech 1939 a 1940 bombové útoky ve VB především na materiální cíle.

Oficiálně se USA zapojily do záležitostí Irska a Británie od roku 1968. Podnět k činům dostala americká vláda následkem občanských nepokojů a morálního pobouření irských republikánů žijících v Americe (tzv. Irská Amerika), kteří byli lépe organizovaní a podporovaní než ti v zemi jejich původu. V průběhu 70. let 20. století existoval určitý rozpor ohledně etnicity a politiky mezi irskou vládou a mnoha irsko-americkými organizacemi obzvláště po hladovkách v roce 1982. Prezident Jimmy Carter se snažil uplatnit strategii: „vidět očima lidských práv“, zatímco Ronald Reagan zastával tradičnější pohled se snahou zachovat tzv. zvláštní vztah (podobné zájmy a ideologie, začátek s počátkem Studené války) s Magaret Thatcherovou a Velkou Británií. Otázka mohla také znamenat ohrožení anglo-amerických vztahů, avšak měla malý dopad na americkou zahraniční a bezpečnostní politiku. Irská vláda se snažila pozvednout problém, jakožto urgentní, na pole mezinárodního dění. Až nástupem Billa Clintona byla převzata strategie objektivního řešení problému jako „testovacího příkladu amerického vlivu a důvtipu[49], což znamenalo podporu dělené moci, politické tolerance a principů ne-většinové demokracie. Během 90. let tedy USA zastávaly funkci v dobrém smyslu zprostředkovatele moci v Severním Irsku s cílem pomoci znepřáteleným stranám jednat.

7.2 Snahy o získání mezinárodní pozornosti a pomoci

Po vypuknutí prvních násilností v roce 1969 se katolíci, vyhnaní z domovů hlavně v oblastech Belfastu a Derry, cítili takřka bez ochrany. Pořádek ve městě měl být zajištěn příchodem britských jednotek, které byly katolíky přivítány. Ve jménu obrany katolíků následovala výstavba zdí nahrazující původní barikády oddělující katolické a protestantské čtvrti – tzv. belfastské „no-go zóny“. V tomto období se opět zvedla vlna snažení o mezinárodní podporu a pomoc. Britové si nepřipustili krizi a byli přesvědčeni o tom, že situaci udrží pod kontrolou i přes naléhání Dublinu na OSN, aby dosáhli souhlasu VB na vyslání mezinárodních jednotek do Ulsteru. Návrh byl beznadějně smeten ze stolu, avšak iniciativa pokračovala ze strany Irské Ameriky. V červnu roku 1969 dokázali sehnat stovky podpisů na stížnost týkající se diskriminace katolíků prezidentu Nixonovi.

Snahy o pomoc Severnímu Irsku pokračovaly i v následujícím roce založením Severoirského společenství pro pomoc (NORAID – Irish Northern Aid Committee). Toto společenství bylo vytvořeno bývalým členem IRA za prvotním účelem shromáždění finančních prostředků pro rodiny politických vězňů, pokračováním v mírovém procesu a později úspěšným realizováním cílů Belfastské dohody[50], na druhou stranu bylo považováno za frontu IRA usnadňující pašování zbraní do Ulsteru, avšak toto obvinění bylo ze strany NORAID popřeno, což ovšem nevylučuje jeho opodstatnění (pozn.: Na soukromém setkání Reagana a Thatcherové u příležitosti summitu G7 v červenci 1981 M. Thatcherová „vřele děkovala za neústupný postoj proti irskému terorismu a jeho podpůrci z NORAID[51]). K dalším skupinám zabývajícím se pomocí Severnímu Irsku patří taktéž např.: Irský národní výbor (Irish National Caucus) nebo Společnost pro irské záležitosti (Ad Hoc Committee on Irish Affairs).

V těchto letech PIRA netrpěla vážnými problémy s financováním ani sháněním zbraní, které byly pašovány i z republiky s vědomím irských celníků. V pašování zbraní se taktéž ilegálně angažovaly i USA, kde emigrantská komunita odjakživa vystupovala s protibritským zaměřením, což americké úřady tolerovaly nebo ignorovaly a IRA tímto nebyla mezinárodně zdiskreditována. V roce 1972 se dokonce k PIRA přihlásil lybijský vůdce Muammar Kaddáfí s finanční podporou teroristů jakožto údajný největší mecenáš teroristů po NORAID. Agenti PIRA se v tomto období měli nacházet i v Palestině, avšak komplikovaná spolupráce s Araby nezaručovala dlouhé trvání vztahů a dala podnět ke snaze o navázání kontaktů v Evropě, čemuž bylo zabráněno díky dobré práci britské rozvědky. Ve východním bloku a SSSR nebyla spolupráce plně rozvinuta, ale existují doklady o dodávkách sovětských a českých zbraní a domněnky, že „KGB iniciovala výcvik PIRA a OIRA na Kubě[52].

V USA panovaly rozbroje ohledně definicí příčin konfliktu a určení kdo je v právu a kdo nikoli. Počátkem 70. let se do těchto sporů zapojilo i veřejné mínění – politicky vlivná irská komunita stála za podporou boje za lidská práva a považovala prostředky teroristů za pochopitelné za účelem boje za rovnoprávnost komunit a rovné příležitosti. Názor se především formoval mezi pracující třídou. Argumenty pro zapojení se do konfliktu ležely na podobných základech jako ty týkající se Židů či Kurdů, avšak ve srovnání s těmito skupinami se zdál být irský aktivismus velmi slabý. Velká Británie i Irsko rovněž vyjádřili potřebu, aby se USA zapojily do boje proti teroru. Obě ambasády svého cíle chtěly dosáhnout působením na média a širokou veřejnost. Zájem Britů se spíše vztahoval k odsouzení teroristů, NORAID a pašerákům zbraní, na druhou stranu Irové se snažili, aby USA pochopili jejich strategii a cíle.

Tažení za „zveřejnění“ irského problému docílilo k angažovanosti amerického prezidenta Jimmyho Cartera, který v srpnu 1977 odsoudil násilí a veřejně podpořil politiku SDLP v Severním Irsku. Vyjádřil tak podporu mírovému řešení, které by zahrnovalo účast irského parlamentu a sliboval americké investice v případě takovéto události. Přikloněním se k nenásilné mírové cestě vzrostl zájem o Severní Irsko, jež se tímto stalo legitimním zájmem americké zahraniční politiky se zájmem o řešení otázek vztahujících se k diskriminaci a lidským právům. Víceméně Jimmy Carter zastával názory zmíněné v preambuli pozdější Anglo-irské dohody z listopadu 1985.

Reklama

Nástupem Ronalda Reagana do úřadu prezidenta Spojených států roku 1981 se americké zapojení se do řešení konfliktu poněkud pozdrželo obavou z ohrožení „zvláštního vztahu“ s Velkou Británií. Jeho zvolení přišlo v témže roce jako byla zahájena druhá hladovka politických vězňů ve věznici Maze Prison (dříve Long Kesh) v Lisburnu v hrabství Antrim na severu Irska[53]. Reagan irským žádostem o zásah při hladovkách vzdoroval, avšak na druhé straně zvážil vznik Fóra pro nové Irsko (1984) a vyjádřil úplnou podporu Anglo-irské dohodě v roce 1985. Dohoda zajistila založení Mezinárodního fondu pro Irsko. Jednalo se o investiční program sponzorovaný Amerikou a pohraničními hrabstvími Irské republiky. Nicméně program nemohl být schválen až do doby nového přijetí extradičního zákona umožňujícího vydat podezřelé z IRA z Irska zpět do VB, čímž nastala nová sbližovací fáze mezi oběma stranami sporu, která byla potvrzena zajištěním většího počtu víz do USA pro irské emigranty. Udělení víz mělo i své slabé stránky, když byl v 80. letech odhalen pokus amerických podporovatelů IRA poslat z USA zbraně[54]. Událost byla během chvíle zveřejněna v britských novinách, které silně odsoudily jakoukoli formu amerického zapojení se do konfliktu. V mnohých denících ho dokonce označovaly za protizákonný a ohrožující vztahy s Velkou Británií. Celkově panovala obava, že irští Američané pouze podporují PIRA posíláním příspěvků na zbraně a další vybavení. Znovu se oživily pochyby v otázce zapojení se do politického dění a nad původem pomoci Ameriky Irsku a vůbec celé irsko-americké identity.

Události hladovky roku 1981 byly závažné pro změnu jak v Severním Irsku, tak i pro vnímání ze strany USA, především pro větší informovanost lidí a zapojení médií, proto je potřeba je tu krátce zmínit v americko-irsko-britských souvislostech. Jak už bylo dříve řečeno, hladovka probíhala ve věznici Maze a jejím následkem zemřelo deset protestujících. V této době vědělo jen několik málo lidí mimo irsko-americkou komunitu, co se skutečně v Severním Irsku odehrává.

Americká média a irsko-americká veřejnost se začala velmi zajímat o dění a tímto dala podnět k cestě novinářů do nitra konfliktu a zpracovat informace ať více či méně nestranně založené. Umožnil se tímto i více nákladový tisk příčin konfliktu a jeho rozšíření ve Washingtonu a Londýně. Lidé měli možnost utvořit si vlastní názor na situaci sledováním různých výtisků zaměřujících se na jednu ze čtyřech hlavních sekcí popisujících konflikt[55]:

  • Americký tisk poskytoval dokumenty podané z různých úhlů pohledu na hladovku a další komentáře o roli médií, názory hlavních aktérů v hladovkách
  • Podporující a protestní média se soustředila na pohled na irsko-americké akce jako odpověď na hladovku (pouliční demonstrace, bojkot, oficiální prohlášení amerických politiků)
  • Vzpomínkové slavnosti poukazovaly na to, jak se události hladovek 1981 zapsaly do dějin USA
  • Časová osa sledovala průběhu hladovek od prvních měsíců reprodukcí titulků z mainstreamových a etnických periodik v USA

Zpočátku se zdála být americká dimenze vnímání konfliktu chybějící, ale na základě podrobnějších informací a jejich neustálé aktualizaci v závislosti na dění za oceánem, došla společnost k názoru, že tato hladovka je něčím výjimečná a bude se na ni pohlížet i v jiných souvislostech. A to i z důvodu velkého počtu lidí z USA, jež mají irské předky. V roce 1980 se např. toto číslo vyšplhalo až ke 44 milionům. Naproti tomu je původní irsko-americká komunita mnohem menší a čítá 200tis. lidí narozených v Irsku. Více než polovina z nich obývají hlavní americké metropole, např.: Boston, Chicago, San Francisco – Oakland, Washington, D.C., NYC Long Island, zároveň jsou zde i sídla hlavních novinových agentur – The New York Times, The Washington Post, The Chicago Tribune a týdeníků – The Irish Echo, The Irish Advocate, The Irish World a dalších[56], což hrálo také neméně důležitou úlohu v zisku informací. Obzvláště New York hrál mezi americkými městy významnou roli v souvislosti s hladovkami roku 1981, poněvadž nejvíce lidí emigrovalo právě sem, a sice již po rozdělení Irska na severní a jižní v roce 1922. Mnozí iro-američané byli velmi dobře informováni o situaci v Severním Irsku. Byli si vědomi politiky USA a iniciativy svých spoluobčanů pomocí fotodokumentace novinářů, letáků NORAID, různých reportáží, mikrofilmů či umění Briana Móra O’Baoigilla (viz. obr. č. 7). Informace tedy byly dostupné z obou stran konfliktu – z pohledu Británie zastupované M. Thatcherovou a Severního Irska prostřednictvím Bobbyho Sandse, což dávalo prostor vlastním myšlenkám a podrobnému vnímání situace.

Vězeň Bobby Sands byl zvolen, jak bylo již výše zmíněno, členem britského parlamentu, čímž se otevřela cesta k dalším snahám o jednání s M. Thatcherovou. Avšak s jeho zhoršujícím se zdravotním stavem eskalovalo v Severním Irsku násilí a mezi lidmi panovala obava, že jeho smrt může vyvolat ještě hlubší a násilnější konflikt. I když Sands nedlouho na to zemřel a některým vězeňským požadavkům bylo přece jen vyhověno, je potřeba si uvědomit, že omilostňování vězňů v omezené míře (pozn.: v tomto případě neuskutečněno) hrálo v Severním Irsku důležitou roli hned z několika důvodů[57]: posílení důvěry k britské vládě, ve vězení si odpykávalo trest hodně klíčových hráčů vedoucích a podporujících proces usmíření a znovu sjednocení a ti by byli vyřazeni z mírového procesu (např.: Martin McGuiness – nejdříve usvědčený terorista z IRA, později se stal vedoucím vyjednavačem pro Sinn Féin). Propouštění vězňů většinou následovalo po oznámení o zastavení palby.

7.3 Vývoj situace po nástupu Billa Clintona

Velký posun kupředu a nová éra pro Severní Irsko i Irskou Ameriku v řešení „irského problému“ nastala se zvolením Billa Clintona do úřadu prezidenta v roce 1992. Přelomovým okamžikem by se dalo považovat udělení dvoudenního víza předsedovi Sinn Féin Gerrymu Adamsovi, což se ukázalo jako znamení víry v mír a nepřímé vyslovení radikální změny v americkém zapojení se do britsko-irských vztahů. Navzdory obvinění Clintona z málo tvrdého postoje k terorismu a opozici a způsobenému zděšení mezi úředníky ministerstva zahraničí USA a britským předsedou vlády Johnem Mayorem, ulehčilo udělení víz jednání s republikány a jejich nasměrování k mírovému procesu. Situace se považovala za prezidentův osobní risk, ale posléze panovala odlehčená atmosféra naplněna spokojeností, že IRA hodlá skutečně seriózně jednat o míru. Adamsova víza tak otevřela dveře většímu zapojení IRA do mírového procesu a navíc byla potvrzena další víza pro politiky Severního Irska pozvané na konferenci[58] Bílého domu o Obchodě a investicích v Severním Irsku.

Na jedné straně se jedná o otázku vyhovění oběma komunitám, katolické i protestantské. Na druhé straně… jde také o vztah mezi Dublinem a Londýnem. Dalo by se říci, při podívání se s odstupem, že naše role je pomoci posílit roli Dublinu nad převládajícím slovem Londýna. Nikdy to neříkáme, ovšem, ale toto vyplývá ze všeho.[59]

Původní obava z narušení vztahů s VB byla tedy překonána již roku 1992, když guvernér státu Arkansas vyjádřil prosbu k vyslání mírového vyslance do Severního Irska. O rok později na tuto žádost částečně odpověděl Clinton vysláním nejdříve pouze ekonomického vyslance, senátora G. Mitchella (později jmenován zvláštním poradcem pro ekonomické iniciativy v Irsku). Ten společně s americkou velvyslankyní v Dublinu, Jean Kennedy-Smithovou (sestra JFK) položil základy mírovému procesu nejen z politické, ale i z ekonomické strany podporou amerických společností přinést do Severního Irska potřebné ekonomické investice.

V listopadu 1995 se obyvatelé Severního Irska poprvé dočkali návštěvy Billa Clintona a čestného jmenování G. Mitchella jako zprostředkovatele jednání, de facto mírového vyslance, jehož úkol, úspěšně dovést jednání k Belfastské dohodě, se dodnes považuje za jedno z nejdůležitějších rozhodnutí Clintonovy administrativy, svým způsobem garance pomoci Bílého domu najít konečné politické řešení přípustné pro všechny zúčastněné strany. Spojené státy v osobě senátora Mitchella připravily politický dialog, který ulehčil komunikaci mezi nacionalistickými politickými stranami a britskou vládou. Nicméně první pokus o jednání selhal pod náporem dalších útoků PIRA. Nevyřešená otázka zastavení palby tvořila významný předpoklad pro pokračování politického procesu, o němž se jednalo i ve Washingtonu. Trvající spor Sinn Féin, SDLP a Unionistů se britská a irská vláda rozhodla předat mezinárodní komisi, které předsedal George Mitchell. Mitchell byl také v červnu 1996 pověřen mnohostranným jednáním za účelem obnovení mírového procesu – přehlídka trpělivosti a diplomacie. Dříve ve stejném roce vydal tzv. Mitchellovu zprávu[60], která shrnovala průzkum stanovisek PIRA a dalších loajalistických bojůvek a došla k závěru, že severoirské paramilitaristické organizace doposud nejsou připraveny k odzbrojení. Komise na základě této zprávy rozhodla o postupném odzbrojování v souvislosti s pokrokem v jednání, přičemž všichni účastníci konfliktu se musí zavázat k respektování principu nepoužití síly a hrozby silou a dodržovat podmínky dohod, tzv. Mitchellovy principy. Jinými slovy odzbrojení bylo podmínkou dalšího vyjednávání, avšak panovala nerovnost mezi stanovenými podmínkami pro nacionalisty a unionisty, na což IRA reagovala odmítnutím vzdát se bez náznaku reciprocity.

PIRA nakonec oznámila opětovné ukončení vojenských operací, čímž oprávnila vstup Sinn Féin do jednání a procesu v září 1997. Blair a Clinton následně stanovili jednoletou lhůtu pro mnohostranná jednání k dosažení mírové smlouvy. K dohodě došlo 10. 4. 1998 po Clintonově telefonické podpoře obou stran k podepsání. Belfastská dohoda znamenala triumf pro angloirskou, angloamerickou a irskoamerickou diplomacii a přes původní obavy posílila anglo-americké vztahy. Senátor Mitchell se po podepsání dohody nechal slyšet, že „tato dohoda dokazuje, že demokracie funguje a při jejím probuzení můžeme říci násilníkům a těm, kteří pohrdají demokracií: Vaše cesta není ta pravá.[61]

Reklama

Hlavní přínos USA v konfliktu vedle úspěšného uzavření mírové dohody spočíval ve zviditelnění irské otázky na mezinárodním poli. Tímto se jim dostalo i ekonomické a politické pomoci od Evropské unie hlavně v době po podepsání dohody v tvorbě nadstátních institucí, kde EU byla hlavním rádcem. Dále se angažovala v oblasti omilostňování politických vězňů, usmíření a opětovného sjednocení. Hmatatelné ekonomické výsledky, ekonomické pobídky politickým stranám a otevření trhů přispěly k pokračování politického pokroku. Velmi důležité se ukázalo být i zapojení dalších mezinárodních institucí do ekonomického rozvoje v Severním Irsku. Evropská unie např.: představila svůj Program pro mír a usmíření (Program for Peace and Reconciliation = PEACE Program), pro nějž vyčlenila až 1000 milionů euro. Vize programu směřovaly cestou společenského zařazení obou skupin, ekonomického rozvoje, zaměstnanosti, regeneraci měst a venkova a přeshraniční spolupráce[62].

Nad budoucím vývojem dalšího amerického zapojení do severoirských záležitostí visí otazník a inaugurací G. W. Bushe mladšího roku 2001 se naplnil předpoklad konce podpory severoirského mírového procesu. Bushův první zvláštní vyslanec pro Severní Irsko, nástupce George Mitchella, Richard Haass nepředpokládal výrazné větší zapojení se jako za Clintona. Události posledních let ale směřovaly zcela jiným směrem. Roku 2001 byli odhaleni, přesně jeden měsíc před útoky z 11. září 2001, tři členové PIRA údajně testující nové zbraně a odkrývající tajemství výroby bomb partyzánským jednotkám FARC (Revoluční ozbrojené kolumbijské síly). Následně byli předvedeni před kolumbijský soud. Taktéž existovaly důkazy o spojení G. Adamse s Kubou. Dle Haasse se změnila podstata konfliktu z popírání lidských práv na rozdílné koncepty identity. Otázka Severního Irska tedy zůstává otevřená, závislá na dalším směřování vývoje pod taktovkou domácí vlády.

Poznámky

[47] Leyburn, James G.: The Scotch-Irish – A Social History, str. 186

[48] Bric, Maurice J.: The United States and Northern Ireland: A Transatlantic Perspective on Problems and Solutions, 1968 – 2000

[49] Bric, Maurice J.: The United States and Northern Ireland: A Transatlantic Perspective on Problems and Solutions, 1968 – 2000

[50] Irish Northern Aid Committee: http://irishnorthernaid.com/directory.html

[51] Gale, Thomson: The United States in Northern Ireland Since 1970

[52] Odstavec dle Frank, Jan: Konflikt v Severním Irsku, str. 99; citát použit tamtéž dle J. Barrona: Secret Work of Society’s Secret Agents

[53] Irish Hunger Strike 1981: http://www.irishhungerstrike.com/

[54] Pozn.: V polovině 80. let čelila PIRA velkým problémům v otázce financování svých akcí. Spojky v Evropě i Africe sice pokračovaly v dodávkách zbraní, semtexu a dalších, v říjnu 1987 byla navíc zadržena v Biskajském zálivu dodávka 150 tun zbraní z Lybie, ale ani toto nepozvedlo PIRA z finanční krize.

[55] 1981 Hunger Strikes – America Reacts

[56] 1981 Hunger Strikes – America Reacts

[57] Clark, John: Northern Ireland – A balanced Approach to Amnesty, Reconciliation and Reintegration, str. 43

[58] Konference byly podporovány NCAFP – Národním výborem pro americkou zahraniční politiku působící v severoirské mírové iniciativě.

[59] Clancy, Mary Alice C.: The United States and post-Agreement Northern Ireland 2001 – 2006, interview s úředníkem ministerstva zahraničí USA o roli USA v mírovém procesu, str. 158

[60] The Mitchell Report: http://www.foreignaffairs.gov.ie/home/index.aspx?id=8741

[61] Sussman, Paul: Breaking the Cycle of Violence

[62] Clark, John: Northern Ireland – A balanced Approach to Amnesty, Reconciliation and Reintegration, Military Review, str. 42

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více