Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 1. Vývoj Africké unie

Autor: Ing. Kateřina Finková 🕔︎︎ 👁︎ 18.937

V této kapitole bych se chtěla věnovat skutečnostem, které předcházely vzniku Africké unie. Zaměřím se zejména na vznik a vývoj myšlenek panafrikanismu jako ideologického základu této organizace. Africkou unii lze považovat za třetí fázi institucionalizace panafrikanismu, přičemž za první fázi můžeme označit vytvoření Panafrického kongresu. Vznik Organizace africké jednoty (dále jen OAJ) byl pak vyústěním druhé fáze této institucionalizace. Principy fungování OAJ a výsledky její činnosti budou podrobně popsány a analyzovány ve druhé části této kapitoly.

1.1 Objasnění pojmu panafrikanismus

Za panafrikanismus je možné označit pojem, který byl vytvořen za určitým účelem. Především můžeme panafrikanismus chápat jako uznání existence všech Afričanů, ale zároveň i formulování jejich dosavadního pocitu marginalizaci a odcizení, a to jak na jejich vlastním kontinentu, tak v zahraničí.[1] Z historického hlediska znamená panafrikanismus přijetí určitého přesvědčení, že všichni lidé afrického původu sdílejí společné cíle a že jedinou cestou z existenciální, politické a sociální krize je podpora větší solidarity mezi Afričany. Zároveň se panafrikanismus snaží o navázání skutečného dialogu mezi Afričany, jenž by měl pomoci zodpovědět otázku, jakým způsobem by bylo možné překonat stávající problémy. Nevzejdou-li totiž tyto myšlenky z afrických podmínek a z africké společnosti, mohou jen stěží sloužit zájmu všech Afričanů. Hlavním účelem panafrikanismu je tedy podpora snahy všech obyvatel afrického kontinentu o efektivní využití svých vlastních sil a kapacit k tomu, aby se stali sebejistými a samostatnými účastníky mezinárodního společenství.

Reklama

V čem lze tedy spatřovat důležitost panafrikanismu? O řadě afrických zemí dnes nemůžeme hovořit jako o suverénních státech. Příkladem budiž Somálsko nebo Demokratická republika Kongo, kde existuje pouze jakási iluze státní suverenity a zasahování do vnitřních záležitostí ze strany sousedních států se stalo běžnou praxí. Africké vlády jsou závislé na přítomnosti zahraničních vojenských jednotek, jež se snaží o zajištění míru v různých částech kontinentu. Jedná se např. o francouzské jednotky na Pobřeží Slonoviny nebo britské v Sierra Leone.[2] Také princip územní integrity se při neexistenci národní jednoty a etnické koexistence jeví jako pouhá iluze. Řada afrických zemí je při financování svých rozpočtů odkázána na zahraniční rozvojovou pomoc (ODA), což následně umožňuje zahraničním investorům zasahovat do ekonomických a politických záležitostí daných zemí, které se tak stávají pouhými loutkami v rukou donorů a finančních institucí, místo toho, aby posilovaly své kapacity pro koordinaci snah, např. při vyjednávání lepších obchodních podmínek. Panafrikanismus, dnes institucionalizovaný v podobě Africké unie, by měl přimět africké země ke společnému jednání o pomoci a monitorování států, které nejsou schopny samy vykonávat efektivní vládu nad svým územím, dále by měl přispět k odstranění demokratického deficitu a ke zvýšení transparentnosti jednotlivých zemí a v neposlední řadě podpořit ochotu vládních představitelů jednat v souladu se zájmy svých občanů.

Podobně jako u mnoha jiných sociálněvědních konceptů je velmi obtížné najít jednotnou definici panafrikanismu. Pro jeho pochopení je vhodnější na něj pohlížet jako na hnutí s jedním společným tématem, jímž je boj za sociální a politickou rovnost a vysvobození z ekonomického vykořisťování a rasové diskriminace.[3] Colin Legum např. vnímá panafrikanismus jako „víru v jedinečnost a duchovní jednotu černošského obyvatelstva; jako uznání práva na sebeurčení národů v Africe a práva na rovné zacházení ve všech částech světa.[4] Podle Kwama Nkrumaha se panafrikanismus skládá ze čtyř hlavních fází: národní nezávislosti, národní konsolidace, nadnárodní jednoty a konečně ekonomické a sociální rekonstrukce.[5]

1.2 Motivy vzniku panafrikanismu, resp. Organizace africké jednoty (OAJ)

 

Panafrikanismus měl společně s myšlenkami nacionalismu velký vliv na formování potřeby africké jednoty, jejíž kořeny sahají do poloviny 19. století. K rozvoji myšlenek panafrikanismu a nacionalismu došlo na území USA a Karibiku, kde se staly určitým vyjádřením boje za rasovou rovnost a lidskou důstojnost Afroameričanů a černošského obyvatelstva Karibiku. Za hlavní historické motivy těchto ideologických názorů a následného vytvoření Organizace africké jednoty, jako pokusu o institucionalizaci panafrikanismu, je považován již zmiňovaný pocit odcizení, zotročování, diskriminace, podřadnosti a závislosti Afričanů žijících v diaspoře, zničení jejich kmenové příslušnosti a následná homogenizace zažívaná zejména v období otroctví v Evropě, Americe a na Blízkém východě a v neposlední řadě jejich neustále rostoucí touha vrátit se do své domoviny.[6] Pocit kolektivního ponížení během otroctví a následně v období kolonialismu pomohl vytvořit u afrického obyvatelstva pocit národní identity, který je spojován se vzrůstajícím zájmem o osvobození a sjednocení. Ponižování černošského obyvatelstva nabývalo různých forem. V období kolonialismu se jednalo např. o zabírání africké půdy bílými osadníky (týkalo se především Keni, Jižní Afriky nebo Zimbabwe), o popírání africké historie nebo odcizení se vlastním kulturním zvyklostem v rámci zavádění systémů evropského vzdělávání. Aimé Césaire se na konferenci černošských spisovatelů a umělců v roce 1956 vyjádřil, že „prvky, které utvářely strukturu afrického kulturního života, během období kolonialismu zmizely nebo byly znehodnoceny.[7] Tyto skutečnosti tedy posilovaly pocit národní identity a vedly k vytvoření konceptů africké osobnosti (jenž byl rozpracován Leonem Damasem), „černošství“ (negritude) nebo africké renesance, které se následně staly základním myšlenkovým zdrojem panafrikanismu.[8]

Dalším odkazem kolonialismu, který podpořil myšlenky panafrikanismu ve 20. století a následně přispěl k vytvoření Organizace africké jednoty, bylo konstituování moderních národních států místo mnoha různorodých afrických etnických skupin. Jak píše S. Makinda, bez kolonialismu by si Ewenové, Yorubové či Kikuyové zachovali svou etnickou identitu, ale nikdy by se nestali Ghaňany, Nigerijci, Keňany nebo Tanzanijci.[9] Vedle vytvoření moderních afrických států vedl kolonialismus také k převrácení struktury řady tradičních společností, takže se některé etnické skupiny, nacházející se do této doby na vrcholu hierarchického uspořádání, staly skupinami s nejnižším postavením ve společnosti a naopak. Došlo také k rozdrobení řady etnických skupin do několika států. Jako příklad uvádím somálské etnikum, které se dnes nachází na území čtyř států – Etiopie, Somálska, Džibutska a Keni. Organizace africké jednoty vznikla mimo jiné proto, aby překonala nebezpečí těchto umělých hranic, vytvořených mezi státy z období kolonialismu.[10]

Kolonialismus přinášel do Afriky univerzální evropské hodnoty, které vtěloval do různých konceptů, myšlenek a norem týkajících se územní integrity nebo státní suverenity. Nelze popřít fakt, že státní suverenita v Africe existovala ještě před obdobím kolonialismu, ale v tomto případě mají autoři knihy The African Union, S. Makinda a W. Okumu, na mysli ten typ státní suverenity, který se zformoval na základě myšlenek a podmínek absolutistické Evropy.[11] Zatímco evropské státy získaly nezávislost na základě principu sebeurčení národů, dosadila forma státní suverenity, jež byla ve většině afrických států prosazována, do čela států vůdce, kteří se cítili být k tomuto úkolu pověřeni bohem, a podle tohoto předpokladu se také odvíjelo jejich pozdější chování. Výlučná a nedělitelná suverenita nebyla vtělena do obyvatelstva, ale do rukou afrických vládců, kteří se vyznačovali negativním postojem k myšlenkám liberální demokracie či ochraně lidských práv. Z následného vývoje víme, že v rámci Organizace africké jednoty se prosazoval právě tento typ suverenity, jenž z dané organizace vytvořil klub vzájemně se chránících diktátorů a jenž zradil myšlenku sebeurčení a solidarity, kterou prosazoval panafrikanismus.

1.3 Institucionalizace panafrikanismu

Reklama

Vraťme se však k prvnímu pokusu o institucionalizaci panafrikanismu. Ten lze datovat buď do roku 1893, kdy se v americkém Chicagu uskutečnil Africký kongres, nebo do roku 1897, kdy v Londýně vznikla Africká asociace.[12] V obou případech byl pojem „panafrický“ používán k označení vzájemného setkání lidí afrického původu. V roce 1900 se v Londýně uskutečnil První panafrický kongres, který stál u zrodu nové organizace – Panafrické asociace (PAA), mezi jejíž cíle patřily, vedle zajištění práv lidem afrického původu, podpora rozvoje přátelských vztahů mezi bělochy a černochy, podpora vzdělání, průmyslu a obchodu mezi Afričany, možnost ovlivňování zákonů týkajících se černošského obyvatelstva a zlepšení podmínek utlačovaných černošských komunit v Africe, Americe, Evropě a ostatních částech světa.[13] Londýnský panafrický kongres byl následován řadou dalších, uskutečněných v Paříži (1919), v Bruselu a Londýně (1921), v Londýně a Lisabonu (1923) a v New Yorku (1927).[14] Všechny tyto kongresy se uskutečnily pod vedením W. E. B. Du Bois, který byl považován za jednoho ze zakladatelů panafrikanismu.[15]

Jedním z nejdůležitějších byl Šestý panafrický kongres, který se konal v roce 1945 v anglickém Manchesteru a na jehož organizaci se vedle jiných podílel také Kwame Nkrumah.[16] Tento kongres se stal jakýmsi rozjezdovým můstkem afrických zemí pro vyjádření své vůle a touhy po nezávislosti. Mimo jiné zde byly přijaty rezoluce obhajující možnost samosprávy kolonií. Dále byla schválena Deklarace koloniálních národů celého světa, která vyzývala ke sjednocení všech kolonií proti imperialistickým mocnostem. Mnohé z těchto rezolucí byly africkými zeměmi využity v době získávání nezávislosti. Po skončení kongresu se Nkrumah stal spoluzakladatelem Západoafrického národního sekretariátu, jehož úkolem byla snaha o dosažení nezávislosti západoafrických zemí a její obhajoba, založená na jednotě celého regionu.[17] Společně s ostatními politiky a představiteli odborových svazů ze Sierra Leone, Libérie nebo Senegalu (zejména s Leopoldem Senghorem) vedl kampaň za sjednocení západní Afriky.

Ghana získala nezávislost v roce 1957 a K. Nkrumah se stal jejím prvním prezidentem. V odkazu na myšlenku panafrické jednoty ale vždy zastával tvrzení, že „nezávislost Ghany je bezvýznamná, pokud nebude doprovázena osvobozením celého kontinentu.[18] Řadě zemí vyjádřil podporu v jejich snaze o odstranění koloniálního režimu a dále se vyjadřoval k potřebě jednoty a solidarity celé Afriky. Jako praktický doklad své podpory panafrické jednoty založil v roce 1959 ekonomickou unii s bývalou francouzskou kolonií Guineou, do které v roce 1960 vstoupilo také Mali.[19]

V roku 1961 vznikla tzv. Casablanská skupina, která se skládala ze sedmi zemí. Konkrétně se jednalo o provizorní vládu Alžírska, dále o Egypt, Ghanu, Guineu, Libyi, Mali a Maroko.[20] Tato skupina odsuzovala neokolonialismus, podporovala osvobození celé Afriky a dosažení její jednoty. Dále nesouhlasila s postupem OSN při konžské krizi, především odsoudila způsob, jakým bylo nakládáno s ministerským předsedou P. Lumumbou. Skupina podporovala alžírský boj za nezávislost a územní nároky Maroka v Mauritánii. Vnímala nutnost politické jednoty jako předpokladu pro další ekonomickou spolupráci. Ghanský prezident Nkrumah se stal iniciátorem myšlenky na vytvoření Spojených států afrických.[21] Předpokládal, že jednotlivé státy by se své státní suverenity vzdaly jen částečně, ale že např. oblast zahraniční politiky či africká armáda by spadaly pod jurisdikci kontinentální vlády. Ne u všech států byla tato myšlenka přijata bez výhrad. Řada z nich se obávala zejména ztráty získané moci, ohrožení teritoriální integrity a existence vyšší autority, která by dohlížela na chod vnitrostátních záležitostí.[22] Skupina dále prosazovala politiku neangažovanosti v mezinárodních vztazích v období studené války.

Vedle Casablanské skupiny se vytvořila tzv. Skupina Brazaville, tvořená dvanácti francouzsky mluvícími zeměmi, které se poprvé sešly v roce 1960 v Abidžanu (Pobřeží Slonoviny).[23] Tato skupina podporovala v boji o alžírskou nezávislost Francii, vyjadřovala se proti pronikání komunismu do Afriky a snažila se pěstovat dobré vztahy s Francií. Dále vyjadřovala svůj souhlas s politikou OSN v Kongu a přikláněla se k názoru, že o sjednocení Afriky by se mělo usilovat přes ekonomickou, nikoliv politickou integraci.[24]

V roce 1961 se na konferenci v liberijském městě Monrovia sešlo 20 států, které vytvořily tzv. Monrovijskou skupinu.[25] Důležitým výsledkem této konference bylo formulování základních principů, které byly o rok později vydány pod názvem Lagoská charta organizace afrických a malagaských států. Tento dokument byl sepsán na konferenci Monrovijské skupiny v nigerijském Lagosu. Pět základních tezí obsažených v Lagoské chartě se stalo základem Charty Organizace africké jednoty. Jednalo se o princip:

  • absolutní rovnosti a svrchovanosti všech afrických států;
  • právo na existenci každého afrického státu a zákaz jeho anexe;
  • dobrovolná unie jednoho státu s jinými státy;
  • nezasahování do vnitřních záležitostí jednotlivých států;
  • zákaz poskytování útočiště disidentům z jiných států.

Z obsahu těchto pěti bodů je možné vypozorovat důraz, který je kladen zejména na právo státní suverenity. V žádném z těchto principů není zahrnuta potřeba budování demokratických institucí či právního státu. I přes řadu rozdílných názorů v rámci výše zmíněných tří subregionálních organizací, resp. skupin, se státy dokázaly shodnout na řadě společných témat a umožnit tak vznik Organizace africké jednoty.

1.4 Vznik Organizace africké jednoty

Organizace africké jednoty byla založena v etiopském hlavním městě Addis Abeba 25. května 1963 za účasti politických lídrů z 31 afrických států.[26] OAJ představuje již druhou fázi institucionalizace myšlenek panafrikanismu.[27]

Ihned po zahájení činnosti OAJ se rozpoutaly ostré diskuse o tom, jakým směrem by se vývoj této organizace měl ubírat a jaké funkce by měla splňovat. Na jedné straně tu byl radikální přístup velmi úzkého politického spektra představovaný ghanským prezidentem Nkrumahem, tanzanským prezidentem Nyererem nebo egyptským prezidentem Násirem. Posledně jmenovaný tvrdil, že hranice mezi státy, vytvořené uměle během koloniální éry, by se mohly stát příčinou řady sporů a konfliktů. Aby bylo možné se těchto sporů vyvarovat, je nutné budovat jimi navrhovanou politickou jednotu. Ještě před svoláním inauguračního setkání OAJ se prezident Nyerere vyjádřil takto: „Musíme dosáhnout jednotné Afriky a musí se jednat o jednotu skutečnou. Naším cílem musí být vytvoření Spojených států afrických.[28] Na druhé straně tu existovala poměrně početná skupina spíše konzervativních zemí, které odmítly tuto alternativu podpořit zejména ze strachu ze ztráty nezávislosti. Výsledkem těchto počátečních jednání pak bylo pouze vytvoření organizace, která nebyla schopná pozitivním způsobem ovlivňovat národní politiku jednotlivých členů, monitorovat jejich vnitrostátní jednání nebo zabraňovat porušování lidských práv.

OAJ se od svého založení držela striktně principu nezasahování do vnitřních záležitostí členských států, a to i přesto, že v řadě z nich docházelo k porušování lidských práv či jiným násilnostem. V průběhu svého působení se stala neakceschopným nástrojem ovládaným představiteli vlád afrických států, dosazenými do těchto funkcí často nelegitimní cestou. Postupně si také budovala negativní pověst u řadových obyvatel členských států, kteří přestali věřit, že by OAJ mohla přispět ke zlepšení jejich životních podmínek či ochraně občanských práv. Bohužel bylo toto pesimistické vnímání a zároveň nedůvěra občanů k fungování organizace tohoto druhu patrným jevem i při vzniku Africké unie, která zahájila svou činnost na konferenci konané v jihoafrickém Durbanu v roce 2002. Bude tedy otázkou dalších let, jestli si tato nově vzniklá organizace, odrážející již zcela jiné podmínky africké společnosti, než tomu bylo v době vzniku OAJ, získá důvěru obyvatel afrického kontinentu.

1.5 Cíle a principy OAJ

Hlavními cíli nově vzniklé OAJ bylo odstranění koloniálního područí a integrace členských států. Zakládacím dokumentem se stala Charta OAJ obsahující 33 článků, které definovaly hlavní cíle, principy a orgány. Hlavní orgány sestávaly ze Shromáždění hlav států a vlád, Rady ministrů, Generálního sekretariátu a Smírčí, mediační a arbitrážní komise. Vedle této komise existovaly ještě komise specializované.[29]

Charta OAJ byla odrazem doby, ve které vznikala, a nakonec se stala pouze jakýmsi standardem místo toho, aby naplňovala vizionářské ambice některých jejích zakladatelů. Na jedné straně byla OAJ inspirována myšlenkami panafrikanismu, což je patrné např. z preambule Charty OAJ, která odkazuje na „potřebu podporovat porozumění mezi národy a spolupráci mezi státy tak, aby byly naplněny aspirace všech Afričanů na bratrství, solidaritu a větší jednotu přesahující etnické a národnostní rozdíly.“ Na druhé straně však byla OAJ založena na sedmi statických principech zakotvených v článku 3 charty, v nichž byl kladen důraz na existenci států. Jednalo se o princip svrchované rovnosti všech členských států, princip nezasahování do vnitřních záležitostí členských států, princip respektování nezávislosti, suverenity a teritoriální integrity každého člena, princip mírového řešení sporů, princip bezvýhradného odmítnutí politických atentátů a jiné podvratné činnosti, princip uznání práva na emancipaci všech v té době závislých afrických teritorií a princip potvrzení politiky neangažovanosti s ohledem na všechny bloky.[30] První čtyři principy byly vytvořeny v souladu s tezemi obsaženými v Chartě OSN a odrážely zásady mezinárodní práva. Zhodnocením všech sedmi bodů nicméně zjistíme, že reflektují spíše mocenský boj a strach, který byl v 60. letech v Africe patrný.[31] Státní suverenita a územní integrita, tak jak ji definuje Charta OAJ, se týkala spíše ochrany národních států před vnějšími a vnitřními vlivy než ochrany občanů jednotlivých zemí podle klasického chápání lidské bezpečnosti.[32] Za těchto okolností docházelo často k útlaku obyvatelstva a popírání právního státu. OAJ však činila velmi málo nebo téměř nic pro to, aby bylo tomuto masivnímu porušování lidských práv zabráněno a často dokonce vedení těchto států chránila. Zakladatelé OAJ si jako svůj hlavní zájem stanovili zajištění bezpečnosti afrických států. Tuto bezpečnost však chápali ve smyslu státních zájmů,především územní integrity, státní suverenity nebo ochrany státních hranic. Proto také většina členů odmítala tvrzení prezidenta Nkrumaha, že bezpečnost celé Afriky nemůže být zajištěna, dokud všichni afričtí vládci bez výjimky nepřijmou fakt, že záchrana afrického kontinentu spočívá v jeho jednotě.[33] Založení OAJ by tak mohlo být do jisté míry chápáno jako kodifikace „vestfálského systému v Africe“, tedy systému založeného na nově vzniklých státech nacházejících se v rámci hranic, které byly vytvořeny koloniálními mocnostmi bez jakéhokoliv respektování zájmů afrického obyvatelstva.[34]

Reklama

V roce 1964 byl na summitu v egyptské Káhiře revidován princip ochrany teritoriální integrity, když byla znovu potvrzena zásada nedotknutelnosti hranic zděděných z období kolonialismu. O rok později se na summitu v ghanském hlavním městě Accra pokusil K. Nkrumah navrhnout vytvoření panafrického výkonného orgánu (africké vlády), byl však konzervativními silami, které trvaly na ochraně státní suverenity, nezávislosti a územní integrity opět odmítnut.

OAJ se během svého působení velmi zasazovala o odsouzení a odstranění rasové diskriminace v Jižní Africe. Za touto snahou se skrývaly především dva faktory. Jednak se OAJ vedená myšlenkami panafrikanismu snažila přispět k ukončení pokračujícího ponižování tamějšího černošského obyvatelstva a jednak ji k tomu vedl strach z Jižní Afriky. Většina akcí na podporu těchto snah vycházela z tzv. Osvobozenecké komise (Liberation Committee)[35] , která sídlila v Dar es Salaam v Tanzánii. Tato komise využívala diplomatického vyjednávání a snažila se svoji práci koordinovat i s aktivitami OSN. Členské státy OAJ jí však nevyjadřovaly příliš velkou podporu a sama Osvobozenecká komise se spíše začala identifikovat se zahraniční politikou Tanzánie a ostatních států tzv. přední linie.[36]

Získání nezávislosti všech afrických států a ukončení koloniální nadvlády bylo jedním z největších hnacích motorů OAJ. Bohužel už tato organizace nedokázala zabezpečit bezproblémový vývoj zemí, jež nezávislost získaly. Jmenujme např. Angolu, ve které se ihned po získání nezávislosti v roce 1975 rozpoutala občanská válka sužující tuto bývalou portugalskou kolonii několik dalších desítek let. I zde se projevila neschopnost OAJ k nějakému zásahu.

Další problémovou oblastí OAJ byla ochrana lidských práv. Charta OAJ, reflektující pouze problémy afrických zemí dané doby, se o ochraně lidských práv zmiňuje pouze okrajově.[37] Spíše se soustředí na ochranu států, než na ochranu jednotlivců a koncept obrany lidských práv dává do kontextu především s principem sebeurčení v rámci dekolonizace a apartheidu v Jižní Africe. Tyto skutečnosti tedy ovlivňovaly přístup OAJ k ochraně lidských práv po celá 60. léta. V průběhu 70. let se tato situace vlivem důležitých událostí začala pomalu měnit a v rámci OAJ postupně docházelo ke zvyšování zájmu o lidská práva. Zejména podpora regionálních mechanismů na ochranu lidských práv ze strany OSN, lobbování nevládních organizací a zvýšený zájem afrických vládních představitelů o ochranu lidských práv v sousedních státech vedly v roce 1981 k přijetí Africké charty lidských a občanských práv.[38] Zároveň byla vytvořena Africká komise pro lidská a občanská práva, která sídlila v Banjulu v Gambii a která byla inkorporována mezi ostatní orgány OAJ. Charta vstoupila v platnost v roce 1986 a od této chvíle byla ochrana lidských práv oficiálně uznána za jeden ze základních principů OAJ, i když ve skutečnosti byla nadále opomíjena a zanedbávána, zejména kvůli slabým vynucovacím mechanismům.[39] Africké státy, podobně jako ostatní státy světa, si chtěly střežit svoji suverenitu a ve většině záležitostí se jim také dařilo uplatňovat svoji vůli, alespoň v rámci státního území. Během studené války mělo mnoho států netransparentní systém vlády, v některých z nich vládli diktátoři. Za těchto okolností byla práva menšin opomíjena nebo zcela vyloučena ze seznamu politických priorit a tyto sociální skupiny s určitými legitimními právy byly odkázány na milost či spíše nemilost vlád. OAJ jakožto „klubu diktátorů“ chyběla vůle zabývat se záležitostmi menšinových národů či je dokonce řešit. Zásada nevměšování se do vnitřních záležitostí státu, jako jedna z hlavních zásad Charty OAJ a Charty OSN[40], fungovala pro řadu postkoloniálních států jako jakási povolenka k zabíjení vlastního obyvatelstva.

Po skončení studené války se objevila naděje, že se ochrana lidských práv, podpora míru a prevence konfliktů dostanou do centra zájmu členů OAJ. Tato očekávání se však rozplynula už v souvislosti s genocidou ve Rwandě v roce 1994, při níž OAJ ani neprojevila nutnou politickou vůli situaci řešit ani nepřijala prostředky pro intervenci v daném konfliktu. Na začátku 21. století zůstává problém ochrany jedinců a sociálních skupin jednou z hlavních výzev pro africký kontinent a jeho instituce. Řada afrických zemí zůstává zmítána konflikty, které do velké míry ovlivňují jejich politický, ekonomický a sociální rozvoj. Pokračující útoky, které diskriminují příslušníky různých etnických skupin, jsou odkazem kultury zavírání očí před problémy; tato praxe byla velkou měrou prosazována v době fungování OAJ. Při hodnocení této organizace si však musíme uvědomit, že představovala odkaz doby, ve které vznikla a která se diametrálně odlišuje od té dnešní. OAJ vyjadřovala zejména úsilí o vytvoření vlastní identity a prosazení zájmů jednotlivých afrických států, které se postupně vymaňovaly z nadvlády koloniálních mocností a které až příliš lpěly na získané suverenitě a teritoriální integritě. Ze strachu z jejich možného omezení pak často přehlížely násilnosti a jiné krutosti páchané v sousedních státech na bezbranných občanech. Charta OAJ kladla důraz spíše na potřeby státu, než na potřeby obyvatel, a ochrana lidských práv byla odsouvána až na vedlejší kolej.

V důsledku nepříliš úspěšného fungování OAJ a se vznikem Africké unie je nutné vrátit se k principům a základním myšlenkám panafrikanismu a zejména je uplatnit v praxi. Obyvatelé jednotlivých afrických zemí by se měli pokusit přimět vlády a jejich instituce k zodpovědnosti za své činy a za blahobyt svých občanů. Znovu by měla být oživena myšlenka africké jednoty a solidarity jako základního kamene Africké unie.

Poznámky

[1] MURITHI, T. The African Union: Pan – Africanism, Peacebuilding and Development, s. 7.

[2] MURITHI, T. The African Union: Pan – Africanism, Peacebuilding and Development, s. 9.

[3] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 11.

[4] Tamtéž, s. 18.

[5] MURITHI, T. The African Union: Pan – Africanism, Peacebuilding and Development., s. 11.

[6] KWAME, B. A. Neo-liberalism, Human Security, and Pa -Africanist Ideals: Synergies and Contradictions, s. 2.

[7] MURITHI, T. The African Union: Pan – Africanism, Peacebuilding and Development, s. 13.

[8] Koncept „černošství“ (negritude) vytvořil Aimé Césaire a posléze ho rozpracoval společně s L. Senghorem. Jednalo se o kulturní a politické vyjádření snahy o odstranění důsledků a efektů kolonialismu. Panafrikanismus měl ve smyslu tohoto konceptu představovat vytvoření a definici vědomí afrikanismu a potvrzení solidarity mezi všemi lidmi afrického původu.

[9] MAKINDA, S. M. -OKUMU F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 15.

[10] OAJ přijala krátce po svém vzniku princip nedotknutelnosti hranic vytvořených v době koloniální nadvlády.

[11] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 16.

[12] ESEDEBE, P. O. Pan-Africanism: The Idea and the Movement 1776 – 1963, s.45 – 46.

[13] MURITHI, T. The African Union: Pan – Africanism, Peacebuilding and Development, s. 23.

[14] Historie panafrikanismu dostupná na: http://www.encyclopedia.com/doc/1E1-PanAfric.html

[15] Vedle již zmiňovaného Afroameričana W. E. B. DuBoise se k duchovním otcům panafrikanismu řadí G. Padmore nebo M. Garvey. Vedle nich se myšlenkami panafrikanismu zabývali někteří karibští a afroameričtí spisovatelé, např. F. Fanon, A. Césaire, Ch. Anta Diop, C. L. R. James, Alioune Diop a Leopold Senghor (pozdější prezident Senegalu).

[16] V té době student londýnské univerzity a viceprezident Unie západoafrických studentů. Posléze se stal prvním prezidentem nezávislé Ghany.

[17] MURITHI T. The African Union: Pan – Africanism, Peacebuilding and Development, s. 24.

[18] Tamtéž.

[19] MURITHI T. The African Union: Pan – Africanism, Peacebuilding and Development, s. 25.

[20] http://en.wikipedia.org/wiki/Casablanca_Group

[21] Dalším zastáncem myšlenky vytvoření Spojených států afrických byl např. tanzanský prezident Julius Nyerere.

[22] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 21.

[23] Mezi členy této skupiny patřily tyto státy: Benin, Burkina Faso, Kamerun, Středoafrická republika, Čad, Kongo-Brazaville, Pobřeží Slonoviny, Gabon, Madagaskar, Mauritánie, Niger a Senegal.

[24] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 21.

[25] Mezi členy Monrovijské skupiny patřily: Benin, Burkina Faso, Kamerun, Středoafrická republika, Čad, Kongo-Brazaville, Pobřeží Slonoviny, Gabon, Madagaskar, Mauritánie, Niger, Senegal, Etiopie, Libérie, Libye, Nigérie, Sierra Leone, Somálsko, Togo a Tunisko. Libye, jako člen Casablanské skupiny, se tohoto setkání také účastnila. Účast na konferenci přijal také Súdán, ale vzhledem k účasti Mauritánie se nakonec rozhodl toto pozvání odmítnout. Monrovijská skupina sdílela společně se skupinou Brazaville názor na uznání práva nezávislosti pro Mauritánii.

[26] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 23. V roce 2002, tedy v době rozpuštění OAJ a jejího nahrazení AU, čítala organizace 53 členů.

[27] První fází byl vznik Panafrického kongresu.

[28] MURITHI T. The African Union: Pan – Africanism, Peacebuilding and Development, s. 21.

[29] Charta OAJ dostupná na: http://www.africa-union.org/root/au/Documents/Treaties/text/OAU_Charter_1963.pdf

[30] Charta OAJ dostupná na: http://www.africa-union.org/root/au/Documents/Treaties/text/OAU_Charter_1963.pdf

[31] Jedním z důležitých politických momentů, které se podílely na utváření atmosféry doby vzniku OAJ, byl vojenský převrat v Togu a následné zavraždění prvního prezidenta země S. Olympia v lednu 1963. Podle některých afrických politiků stál za jeho vraždou Nkrumah, což do jisté míry ovlivnilo jeho politickou kampaň. Zároveň se zásada bezvýhradného odmítnutí politických vražd stala jedním ze základních principů Charty OAJ.

[32] KWAME, B. A. Neo-liberalism, Human Security, and Pan-Africanist Ideals: Synergies and Contradictions, s. 12.

[33] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 12.

[34] MOLLER, B. The Pros and Cons of Subsidiarity: The role of African regional and subregional organisations in ensuring peace and security in Africa, s. 20.

[35] Osvobozenecká komise byla vytvořena na zahajovací konferenci OAJ v roce 1963. Jedním z hlavních propagátorů jejího vzniku byl alžírský prezident Ben Bella, který tvrdil, že africká jednota je do velké míry závislá na efektivní solidaritě s těmi státy, které stále bojují za svobodu. Zdůraznil také, že bez neprodlené a bezpodmínečné pomoci zemím nacházejícím se pod koloniální nadvládou by Charta OAJ byla pouze „mrtvým spisem“.

[36] Státy tzv. přední linie, mezi něž patřily Angola, Botswana, Mozambik, Zambie, Zimbabwe, Lesotho a Tanzánie, si za svůj hlavní cíl stanovily ukončení vlády bělošské menšiny v Jižní Africe a nastolení vlády černošské většiny.

[37] Např. v preambuli najdeme, že státy jsou si vědomy skutečnosti, že svoboda, rovnost, důstojnost a spravedlnost jsou základními právy všech Afričanů.

[38] Africká charta lidských a občanských práv dostupná na: http://www.africaunion.org/root/au/Documents/Treaties/Text/Banjul%20Charter.pdf

[39] MURRAY, R. Human Rights in Africa: From the OAU to the African Union, s. 22.

[40] V článku 2 Charty OSN je mimo jiné uvedena zásada svrchované rovnosti všech členských států. Charta OSN dostupná na: http://www.un.org/aboutun/charter/

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více