Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: 2. Autoritativní a demokratické režimy

Autor: Bc. Michal Procházka 🕔︎︎ 👁︎ 21.234

Na začátku této práce je třeba vymezit některé základní pojmy, které zde budou užity. Jako základní dělení politických režimů bude použito rozdělení na režimy demokratické, autoritativní a totalitní. Jednoduchá a přímá hranice mezi těmito pojmy se asi nedá naprosto precizně určit. Základním problémem zůstává oddělení jasně daných nedemokratických totalitních režimů a těch čistě demokratických. Autoritativní režimy jako samostatná entita se pohybují na samém okraji zmíněných dvou a spojují jejich určité části a proto jak není zcela jednoznačné vymezení demokratických režimů, je i těžko oddělitelné pojmenování režimů autoritativních.

Demokratické režimy

Definice demokratického režimu se vyvíjí společně i s dobou, kterou se snaží pojmout. Ačkoliv se názory na ideální demokracii liší, v určitých ohledech mají mnohé teorie společné rysy. „Společné jim je přesvědčení, že v politických záležitostech je lid svrchovanou autoritou. “ (Skovajsa, 2004 str. 360)

Reklama

Teoretici se tedy shodují, že demokracie je vládou lidu. Mezi moderní teorie demokracie patří teorie přímé demokracie Jean-Jacques Rousseaua, který dává důraz na zachování suverenity lidu, jakožto svrchované moci, a jejich zapojení do rozhodovacích procesů, včetně vytváření zákonů. V tomto případě zůstávají zvolení zástupci pouze v roli vykonavatelů vůle. (Skovajsa, 2004 str. 335) Opakem k tomu je teorie reprezentativní demokracie Johna Stuarta Milla. Reprezentativní demokracie představuje ideální náhradu za demokracii přímou, vzhledem k nemožnosti se vždy podílet na rozhodovacím procesu pro všechny občany. Proto se vytváří systém, v němž lid vykonává prostřednictvím volených zástupců kontrolní moc nad veškerou činností vlády. Je zároveň nutno ochraňovat zájmy menšin a také všeobecné volební práva. (Skovajsa, 2004 str. 342)

Současní teoretici dodávají k podstatám demokratických režimů ještě konkrétnější struktury. Robert A. Dahl dodává ve své teorii zásadu, že žádná z třech státních mocí se nesmí hromadit v rukou jedince a že existuje politická rovnost, tedy stejná váha všech hlasů při rozhodování. Dále pak dodávat svobodu politicky se projevovat (formulovat svoje preference) jako jedinci, či jako skupiny a tyto preference mají stejnou váhu při rozhodování. (Skovajsa, 2004 str. 352)

Pro analýzu režimu Huga Cháveze zde bude vybráno několik kritérií, které budou dále použity pro charakteristiku i režimů totalitních a autoritativních.

První ze základních prvků bude zachování rozdělení třech složek státní moci. Ať už se jedná o demokracii přímou či zastupitelskou demokratické teorie s touto ideou korespondují.

Jako druhé kritérium bude svoboda a možnost projevu svých politických preferencí. V případě demokracie má mít každý právo na vlastní názor a ten pak dále rozšiřovat, což s sebou přináší i politický pluralismus.

Třetím kritériem bude interpretace vůle lidu a její ovlivnění, zachování názorové plurality ve vládnoucích vrstvách. Dle demokratických teorií má mít každý hlas stejnou váhu a každý názor stejnou šanci na úspěch, především možnost jeho sdělení ostatním. Hlavním znakem demokracie pak především zůstává odpovědnost a podřízenost zvolených vůdců obyvatelstvu.

Totalitní režimy

Naproti tomu totalitní režim je založen na zcela opačných základech a je spojován s omezováním osobních svobod občanů. Američtí politologové C. J. Friedrich a Z. Brezinski uvedli základní rysy totalitních režimů. Mezi ně patří přijetí oficiální ideologie vládnoucích vrstev občany, veškerý politický a společenský život je kontrolován státem, naprostá kontrola nad ozbrojenými silami ze strany vládce či strany, dále i nad prostředky masové komunikace, hospodářství je řízeno centrálním plánováním a na závěr existence všemocné tajné policie kontrolující chování občanů (Balík, a další, 2004 str. 36). Mezi hlavní příklady totalitních režimů se řadí komunismus a režimy fašistického typu.

Reklama

V tomto smyslu se jedná o naprosté opaky jednotlivých kritérií vůči demokratickým režimům. V případě zachování třech mocí se v rámci totalitních režimů většinou vyskytuje jednotlivec, či výjimečně malá skupina, který organizuje a ovládá veškerý politický život ve státě. Jedinou náhražkou za demokratickou vládní kontrolu zůstává vše kontrolující masová politická strana.

Mezi řadu potlačovaných svobod občana patří v totalitních režimech i právo svobodně projevit svoji politickou preferenci, ať už v podobě veřejných shromáždění nebo svobodné volby ve volebním procesu.

Stejně tak je i potlačena názorová pluralita, vzhledem k přijetí jednotné státní ideologie, která v některých případech ospravedlňuje i zločiny proti lidskosti.

Autoritativní režimy

Na pomezí mezi demokratickými a totalitními režimy se pohybují režimy autoritativní. Jejich přesná definice je již, na rozdíl od předchozích dvou, složitější. Zároveň je i ztížena možnost dané režimy zařadit do této kategorie, protože silný lídr v politickém životě, který se dostane k moci, může vládnout jak demokraticky, tak se i postupem času může uchýlit k autoritativnímu vládnutí, pokud k tomu dostane možnost a podporu voličů. Politolog Juan José Linz patří mezi stěžejní teoretiky právě v oblasti autoritativních režimů.

Linz charakterizuje autoritativní režimy jako „politické systémy (1) s limitovaným politickým pluralismem, (2) bez vybroušené a vedoucí ideologie, zato s typickou mentalitou, (3) bez extenzivní či intenzivní politické mobilizace (vyjma některé etapy jejich vývoje), (4) ve kterých vůdce či výjimečně malá skupina uplatňuje moc uvnitř formálně špatně definovaných, avšak předvídatelných hranic.“ (Balík, a další, 2004 str. 50)

Limitovaný pluralismus lze chápat jako omezený pluralismus, který nemusí být přímo omezen státem, ale jako složitější pozici pro vznik nových stran, které by nebyli přímo podporované vládcem. „Tato skutečnost vysvětluje charakteristiku elity autoritativních režimů: jistou heterogenitu jejího zázemí, menší počet profesionálních politiků, kteří by svoji kariéru vybudovali v čistě politických institucích, a vysoké množství lídrů pocházejících z byrokratických, technokratických, armádních, náboženských či zájmový kruhů a skupin.“ (Balík, a další, 2004 str. 52)

Autoritativní režimy nemají jasně dané státem prosazované ideologie, ale používají mentalitu pro svou vládu. „Zatímco ideologie je spíše obsahem myšlení, mentality jsou způsoby myšlení a cítění, více emocionálního než racionálního rázu, které poskytují nekodifikované způsoby reakcí na různé situace. Mentalita je obecně charakterizována obecnými hodnotami jako patriotismus, vlastenectví, pravda, ekonomický rozvoj, sociální spravedlnost, řád a pořádek, maximálně srozumitelné pro většinu sociálních vrstev.“ (Balík, a další, 2004 str. 78) Právě mentality jsou typické pro autoritativní režimy Latinské Ameriky (Pinochet v Chile) a španělskou diktaturu generála Franca či Salazara v Portugalsku.

Zapojení veřejnosti do politického dění se může v autoritativních režimech často lišit. Vzhledem k nepoužívání ideologií a tím pádem pouze ovlivňováním občanského cítění může vládnoucí vrstva mobilizovat obyvatelstvo pouze v určitých obdobích. Pro její vládnutí to je i určitou výhodou, protože může šířit své mentality na předem připravených masových demonstracích svých příznivců.

Autoritativní režimy se v jednotlivých kritériích často přiklánějí k režimům totalitním, v jejich případě ale nejsou důsledky na tolik nedemokratické. Rozdělení státní moci se v autoritativních režimech vyznačuje špatně definovanými hranicemi, což znamená, že například po přechodném období vlády vojenské junty nastoupí opět demokraticky zvolený parlament, který ale má omezené pravomoci. Nemusí tedy dojít k naprostému sloučení třech složek státní moci, ale může dojít pouze k přeskupení pravomocí, samozřejmě směrem k centralizaci moci vládnoucí skupiny, či jedince.

Možnost projevu jiných preferencí než těch vládních bývá často v autoritativních režimech problém. Tohoto tématu se týká právě Linzova teorie omezeného pluralismu. Jasné znevýhodnění ostatních stran může vést až k jejich eliminaci, i když de facto nemusí být oficiálně zakázány.

Reklama

S tím i souvisí ovlivňování vůle lidu, jehož může být použito například pro zpolitizování společnosti a zapojení nedostatečně informovaného národa do rozhodovacích struktur a tím získání legitimity pro nedemokratické kroky. Toto opět Linz zohledňuje ve své teorii v podobě užívání mentalit pro zapojení obyvatelstva. Jelikož je tato bakalářská práce věnována autoritativním režimům v Latinské Americe, hodlám využít pro analýzu vlády Huga Cháveze metodologii J. J. Linze a dle daných základních kritérií zhodnotit zdali lze prezidenta Cháveze zařadit mezi autoritativní prezidenty známé z latinskoamerické historie, či ne.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více