Operace Jericho

Autor: Pavel Alex Přibil / Karaya1 🕔︎︎ 👁︎ 41.608

Operace Jericho je jednou z mnoha zajímavých bojových epizod v 2. světové válce. Cílem této operace bylo zachránění stovek vězňů, převážně členů francouzského hnutí odporu, kteří čekali ve vězení v Amiensu na popravu.

Koncem roku 1943 dosáhlo Gestapo výrazných úspěchů a podařilo se mu zatknout několik vůdců a významných bojovníků odbojového hnutí. Následně jich bylo hned v prosinci dvanáct v amienském vězení zastřeleno.

Reklama

Hnutí odporu tak počalo okamžitě pracovat na plánech vedoucích k osvobození svých vězněných spolubojovníků. Bohužel však došlo k dalším katastrofám. Nejprve padl do rukou gestapa jeden z odbojářů, který měl u sebe polovinu mapy amienské věznice. Krátce poté byl podniknut neúspěšný útok na vězení umístěné v Saint Quentinu, který způsobil zvýšenou ostražitost ve všech věznicích ve Francii.

Jedinou možností, která tak nyní přicházela v úvahu, byl letecký útok. Dominique Ponchardier, představitel hnutí Resistance, který měl na starosti oblast severní Francie, tak počal okamžitě zásobovat britskou Intelligence Service zprávami vztahujícími se k vězení v Amiensu. Počátkem února pak vyslal do Londýna přímou žádost o pomoc. Tou dobou již byli v amienském vězení uvězněni i dva příslušníci britské tajné služby, což také napomohlo ke kladnému vyjádření britské strany.

Přípravami k provedení této akce byl pověřen vicemaršál letectva Basil Embry, pod jehož velení spadaly zejména ty perutě Mosquit, které se již výborně osvědčily při přesném bombardování odpalovacích ramp pro střely V-1. Nejprve ovšem celou akci ohrozily pochybnosti a obavy ohledně možnosti značných ztrát mezi samotnými vězni. Tyto však byly odstraněny přímo prohlášením od samotných vězňů, kteří vzkázali, že raději zvolí smrt britskými bombami, než kulkami německé popravčí čety.

Vzhledem k tomu, že již bylo stanoveno datum plánované popravy více než stovky vězňů, a sice na 19. února, zbývaly na naplánování a provedení celé akce necelé tři týdny. Po důkladných rozborech dodaných plánů a po konzultacích s odborníky na statiku bylo rozhodnuto na dvou místech rozbořit šest metrů vysokou a metr silnou vnější zeď vězení. Vzniklé otvory pak umožní vězňům uprchnout. Samotný nálet byl pak naplánován na pravé poledne, neboť v tu dobu bývali jak vězni, tak jejich strážci soustředěni ve svých jídelnách. V případě přesného zásahu by tak byla eliminována téměř celá strážní služba.

Datum útoku bylo stanoveno na některý den mezi 10.–19. únorem s tím, že o přesném termínu rozhodnou meteorologové. Útoku se mělo účastnit celkem 18 Mosquit, vždy po šesti ze 487. perutě Royal New Zealand Air Force, 464. perutě Royal Australian Air Force a 21. perutě Royal Air Force. Stíhací krytí operace mělo zajišťovat dvanáct Typhoonů 198. perutě RAF ze základny Westhampnett.

Operační plán byl následující: Prvních šest Mosquit z 487. perutě mělo zasáhnout strážní ubikace a vnější zdi vězení. Druhá vlna Mosquit ze 464. perutě měla přesně umístit bomby ke zdem vězení a tímto vězńům „odemknout“. 21. peruť měla zůstat v záloze a v případě nezdaru prvních dvou vln měla přímým bombardováním zničit celé vězení a pohřbít tak vězně spolu s jejich vězniteli.

Vzhledem k nedostatku času se Basil Embry rozhodl, že celé akci bude velet přímo on sám. Od jeho rozhodnutí však neuplynuly ani dva dny a přímá účast ve funkci velitele mu byla leteckým maršálem sirem Trafford Leigh-Mallorym kategoricky zakázána. Basil Embry byl tak nucen jmenovat velitelem svého dosavadního zástupce G/C Charlese Pickarda.

Vše bylo tedy připraveno, jediné v čem byl stále problém, bylo počasí. Neustále totiž mrzlo a padal sníh, a to jak v Británii, tak i na kontinentu. Stejně špatné počasí bylo i 18. února. Jelikož se však popravy v amienské věznici měly konat již příští den, bylo rozhodnuto útok provést bez ohledu na nepříznivé klimatické podmínky.

Reklama

Ihned po startu však ztratily orientaci čtyři stroje z 464. perutě a s nesmírnými potížemi se musely vrátit na základnu. Podobně se vedlo i Typhoonům ze 198. perutě, kterých se do akce nakonec zapojilo pouze osm z původně plánovaných dvanácti. Další ztrátu pak zaznamenala vedoucí novozélandská peruť, kdy se jeden se strojů musel pro poruchu motoru oddělit od formace pouhých 16 kilometrů před Amiensem. Při zpáteční cestě se tento letoun dostal do silné protiletadlové palby a těžce zraněný pilot s obrovskou dávkou štěstí dokázal nouzově přistát v Sussexu v Anglii.

Pro první dvě vlny náletu tak zbylo pouze sedm letadel. Tyto zaútočily přesně jednu minutu po dvanácté hodině. Vzhledem k extrémně nízké rychlosti a minimální letové výšce útočících letadel byly použité bomby vybaveny časovačem nastaveným na 11 sekund.


Záběry pořízené při útoku


a následně několik dní poté

Bomby dopadly s dokonalou přesností a zničily veškeré ubikace strážných. Bohužel však zasáhly i jednu místnost, ve které byl sklad ručních granátů, a tyto způsobily neplánovanou destrukci části vězení. Hlavní cíl byl ovšem splněn a vězňové prchali probořenou zdí do polí. Tam na ně již čekali další členové Resistance a pomocí přistavených vozů je odváželi do bezpečí.


Detailní záběr pobořené zdi věznice

Reklama

Velitel akce G/C Pickard tak mohl vyslat příslušné heslo pro odvolání připravené 21. perutě. Akce skončila. Vzápětí ovšem přišly jediné dvě ztráty pro RAF v operaci. Nejdříve byl protiletadlovou obranou zasažen letoun pilotovaný S/L McRitchiem. Navigátor F/L R. W. Sampson byl střelbou okamžitě usmrcen a McRitchie pak dokázal se strojem nouzově přistát. Přistání přežil a padl do německého zajetí.

Druhou ztrátou bylo sestřelení samotného velitele akce G/C Pickarda, který byl překvapen nepřátelským stíhačem. On i jeho navigátor F/L Alan Broadley při pádu stroje a následném požáru zahynuli.

Následující dny se v amienských novinách Le Progres de la Somme objevila série článků, ve kterých francouzští novináři pod dohledem německých úřadů označovali akci za ukázku britské brutality a označovali ji za neúspěšnou a zbytečnou.

Jisté ovšem je, že při bombardování věznice přišlo o život 87 lidí (některé zdroje uvádějí 102 osoby). Dalších 182 vězňů bylo pochytáno a dále uvězněno nebo popraveno. Celkem 255 vězňům se však podařilo dokonale zmizet a dostat se do bezpečí.

Akci tedy lze určitě hodnotit jako úspěšnou. RAF však za ni zaplatila daň v podobě ztráty jednoho ze svých nejschopnějších pilotů.

Zdroje:
Hamilton, Alexander - Křídla noci, Mustang, Plzeň 1996, edice PILOT sv. 42, ISBN 8071911216
en.wikipedia.org
www.raf.mod.uk
 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více