T-26 – postrach sovětských tankistů? - část 7.

Autor: Luděk Kratochvíl / cimbal 🕔︎︎ 👁︎ 27.703

Tento článek berte jako shrnutí s odkazy, protože většina typů byla již na www.valka.cz popsána a bylo by to jen opakování.

Zvláštní konstrukce

Na základě tanku T-26 bylo vytvořeno několik prototypů které měly zlepšit TTD a zvýšit jeho bojovou hodnotu (většinou rychlost a průchodnost). Jedním z nich byly pokusy přetvořit jej v kolopásový tank, se všemi výhodami i nevýhodami z toho plynoucími, ve Stalingradském traktorovém závodě (STZ). Jednalo se o hybridní konstrukce 6TK (STZ-25) a T-25 (STZ-26) využívající podvozkových komponentů s tanků BT. Dalším projektem STZ byl typ STZ-35, tentokrát čistě pásový.

Reklama

Závěrečným pokusem byla série prototypů s podvozkem, který byl zkonstruhován pomocí zpětného inženýrství po předváděcích zkouškých československých tanků Š-II-a (LT vz.35). Jednalo se o vozidla s označením T-26M, T-26-5 a T-126-1, vyrobená v několika kusech v letech 1939-40.

Tahače, transportéry a speciální nástavby

Jak zjistili vojenští stratégové a tankoví velitelé již v první světové válce, tanky jsou při správném nasazení velice účinnou zbraní, ať již pro obranu, útok nebo pro provádění hlubokých průlomů, ale jejich použití s sebou nese problémy, u jiných druhů vojsk dříve nepoznané. Tanky mohou sice dobýt území, ale nedokážou je obsadit, na plnění některých specifických úkolů nejsou dostatečně vyzbrojené, jakožto složitý technický prostředek jsou náchylné k poruchám a pokud mají provádět efektivní bojovou činnost, potřebují plynulé zásobování municí, palivem a mazivy. Potřebují tedy velké množství podpůrných prostředků, ať už je to pěchota, těžší dělostřelectvo a zásobovací a opravárenské složky, které s nimi ovšem musí „držet krok“ v terénu, ve kterém se pohybují .

Přece jenom nedokáže pěšák (i když je tou hlavní silou a má v podstatě největší průchodnost terénem), pohybující se rychlostí 3-6 km/hod a denně je schopen urazit aź 40 km, udržet krok s tankem, který jeho rychlost 3-5x přesahuje a na jedno natankování ujede i 150 km. Ještě horší je to se zásobovacími a opravárenskými vozidly, které musí být včas na místě, kde jsou potřeba, bez ohledu na terén nebo počasí.

Některé typy vozidel mající podporovat tanky T-26 a vznikající na jejich podvozcích jsem již zmínil v předchozích dílech (dělostřelecké tanky, samohybná děla, ženijní tanky apod.).

Jelikož T-26 měl být ve 30. letech páteří tankových sil DRRA, měla vznikat vozidla na jeho doprovod na jeho podvozku, ať už z důvodů podobnosti rychlosti a průchodnosti, tak z hlediska unifikace výroby a polních oprav. Ovšem všemi konstrukcemi se vine jako červená nit nízký výkon motoru a slabý podvozek, tudíž i všechny problémy s tím spojené.

Reklama

Jediné vozidlo které se podařilo dotáhnout do stádia sériové výroby byl dělostřelecký tahač na podvozku T-26-1931 s typovým označením T-26T a T-26T2 . Výroba probíhala v letech 1933 až 1936 a celkem bylo předáno 211 ks těchto vozidel. Sloužila jako tahače polních děl do ráže 76,2 mm a houfnic do ráže 152 mm.

Zásobování palivem a mazivy měly řešit cisterny TC-26 (1935) a TR-26C (1936) vyvíjené v závodě č. 185 Im. Kirova, vyzbrojené jedním kulometem. Obě vznikly v jednom prototypu a po vojskových zkouškách byl další vývoj zastaven.

Pro blízký průzkum bojiště v čáře dotyku a zaměřování cílů byla určena takzvaná obrněná mobilní pozorovací stanoviště, vybavené pozorovacími, dálkoměrnými, signalizačními a spojovacími prostředky. Vozidla byla vyvíjena v závodě č. 185 Im. Kirova a jak T-26TN (1935), tak T-26-BSNP (1939) nepřekročila stádium prototypu.

Dělostřeleckou podporu a ničení zodolněných stanovišť nepřítele měl provádět samohybný pásový obrněný minomet. První prototyp z let 1932-34 vyrobený ve VAMM (Vojenské akademii mechanizace a motorizace) byl zničen při zkouškách, prototyp 6. mechanizované brigády byl neúspěšný. Do výroby se měla dostat až konstrukce Institutu chem. výzkumu z roku 1936, ale po Stalinských čistkách byl projekt zrušen.

Pokusy s konstrukcí transportéru pro přepravu pěchoty se konaly od roku 1932. První byl typ TR-1 (bez organické výzbroje) pro přepravu až 14-ti členného výsadku.

Dalšími typem měl být transportéry řady TR-4 z let 1933-1936. Tato řada se skládala z typů TR-4 - univerzální-pěchotní, sanitní, muniční transportér a tahač (prototyp), TR-4-1 - dělostřelecký muniční (prototyp), TR-4-2 – opravárenské dílenské vozidlo (projekt) a TR-4-3 – obrněný transportér (projekt zrušen).

Posledním pokusem o univerzální transportér byl typ TR-26 vyrobený ve dvou prototypech, jeden jako muniční, druhý pro přepravu pěchoty z roku 1936, ale po neúspěšných zkouškách byla objednávka na 210 vozidel stornována.

Ať už sovětské velení a konstruktéři vsadili na špatného koně (podvozek T-26) nebo prostě nic lepšího nebylo, nakonec byla situace při bojích s Japonci, vpádu do Polska a prvních letech konfliktu s Německem taková, že pěšák šlapal po svých (ta hrstka šťastných se svezla občas náklaďákem), děla tahali koně, nákladní automobily a sem-tam nějaký pásový tahač a zásobování a opravárenské složky si žily svým vlastním životem.

A tanky... ty si na ně prostě musely počkat nebo si poradit bez nich. Toto mělo často fatální následky a ve spojení s chybnýni rozhodnutími důstojníků (ať už plynoucími z neprofesionality nebo vynucenými komisaři) bylo ztraceno obrovské množství techniky a lidských životů.

Zdroj
www.valka.cz

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více