Fairey Spearfish byl britský jednomotorový palubní střemhlavý a torpédový bombardér vyvíjený za druhé světové války. Svého času to bylo největší a nejtěžší jednomotorové letadlo postavené ve Velké Británii.

Historie tohoto letounu se začala psát roku 1943, kdy na základě Specifikace O.5/43 Ministerstva letectví a Admirality započal vývoj nástupce bombardéru Fairey Barracuda, který byl právě zaváděn do výzbroje. Požadavky na nový stroj byly vysoké. Nový typ palubního bombardovacího letounu měl být (v jednom provedení) schopen jak střemhlavého bombardování, tak i torpédových útoků. Dalším požadavkem byla schopnost protiponorkového boje.

Na projektu takovéhoto letounu začaly pracovat firmy Blackburn (B-47), Cunliffe-Owen, Folland (Fo-119) a také tradiční výrobce palubních letounů Fairey Aviation, který již námořnímu letectvu dodával například torpédové bombardéry Swordfisch (1936), Albacore (od 1939), Barracuda (od 1942) a stíhací letouny Fulmar (od 1940) a Firefly (od 1943). Po analýzách předložených projektů byla 13. srpna 1943 k další fázi vývoje a postavení prototypů vyzvána firma Fairey Aviation.

Hlavní konstruktér firmy Fairey Herbert E. Chaplin musel v prvé řadě vyřešit, jaký motor bude nový letoun pohánět. V úvahu připadalo několik typů pohonných jednotek. K dispozici byly řadové motory Rolls-Royce Merlin, Griffon a Napier Sabre a nebo hvězdicové Bristol Centaurus 57 a Rolls-Royce Exe 45. Nakonec zvolil pohonnou jednotku firmy Bristol. Doufal, že její výkon (1 930 kW/2585 k) bude k pohonu nového a poměrně těžkého stroje dostačovat.

První prototyp (RA356) byl zalétán až 5. července 1945. Poháněl ho sice mohutný, ale jemně zakapotovaný dvouhvězdicový vzduchem chlazený osmnáctiválcový motor Centaurus 57 o výkonu 2 585 k. Ve vzduchu se nový letoun, který obdržel jméno Spearfish, nechoval špatně. Již po několika prvních letech se ale zjistilo, že letoun je poněkud těžkopádný a že ani výkonný Centaurus jeho hmotnost zcela „nezvládá“. Maximální vzletová hmotnost Spearfishe se totiž pohybovala kolem 10 000 kg (americký Avenger dosahoval max. vzletové hmotnosti kolem 7 200 kg a Helldiver pak cca 7 600 kg), což bylo i na tento výkonný motor hodně. Stroj ale dosahoval celkem slušných rychlostí. Jeho maximální rychlost se v letové hladině 4 800 m pohybovala kolem 480 km/h (Avenger cca 445 km/h, Helldiver cca 452 km/h a Barracuda Mk.V 420 km/h). Dostup také nebyl nejhorší. Spearfish vystoupal až do 7 200 m, zatímco Avenger do 6 800 m a Barracuda jen do 6 100 m. Lepší byl jen Helldiver se 7 400 metry.

Po prvním prototypu (RA356) byly postaveny ještě dva další (RA360 a RA363) a jeden předsériový letoun (RN241). Pátý plánovaný prototyp (druhý předsériový stroj) nebyl niky dokončen. Vývoj Spearfishe byl po skončení válečných akcí proti Japonsku utlumen a nedlouho poté zcela zastaven. Postavené stroje byly využity k různým zkouškám a testům, mezi které patřily například pokusy s pomocnými startovacími raketami RATOG (Rocked Assisted Take-Off Gear). Poslední Spearfish byl vyřazen až v roce 1952.

Konstrukce Spearfishe

Letoun Fairey Spearfish byl rozměrný dvoumístný celokovový středoplošník. Trup byl skořepinové konstrukce a oválného průřezu. V přídi trupu byl zabudován aerodynamicky jemně zakapotovaný dvouhvězdicový vzduchem chlazený osmnáctiválec Bristol Centaurus pohánějící pětilistou vrtuli Rotol typu VH-65 (prototypy poháněl Centaurus 57 nebo 58, pro sériové stroje byla plánována zástavba motorů Centaurus 58, 59 nebo 60).

Za pohonnou jednotkou se nacházela bohatě prosklená pilotní kabina, pod níž byla situována pumovnice. Posádka Spearfishe byla dvoučlenná (pilot + navigátor/radiooperátor/střelec/radarový operátor).

Uzavíratelná pumovnice pojala jedno torpédo, hlubinné nálože či pumy až do hmotnosti 907 kg a pro průzkumné lety do ní bylo možné instalovat PPN (přídavná palivová nádrž) o objemu 818 l. Zásoba pohonných hmot potom stoupla z „běžných“ 1 860 l na 2 678 litrů, což letounu umožnilo setrvat ve vzduchu úctyhodných šest hodin.

Na spodku trupu za pumovnicí se nacházelo vysunovatelné pouzdro s radarem ASV (Air-to-Surface Vessel) Mk.XV. Na horní části trupu za kabinou měla být umístěna dálkově ovládaná střelecká věž Frazer-Nash FN-95. Žádný z vyrobených strojů však tuto věžičku nainstalovanou neměl.

Letoun byl vybaven sklopným křídlem s Fairey-Youngmanovými klapkami. V levé polovině byl umístěn chladič oleje. Sklápěno bylo hydraulicky. Díky vybavení letounu uzavíratelnou pumovnicí nebyly na spodní části křídla instalovány pumové závěsníky. Pod křídlo bylo možno podvěsit pouze 16 neřízených raket. V křídle se také nacházela pevná střelecká výzbroj (popsána níže).

Podvozek stroje byl klasický tříbodový záďového typu. Hlavní podvozkové nohy se zatahovaly do křídel směrem od trupu. Zatahovací bylo i ostruhové kolečko. Přistávací hák se nacházel za ostruhovým kolečkem a byl za letu zcela ukryt v zadní části trupu pod ocasními plochami.

Podvěsná útočná výzbroj letounu byla umístěna v uzavíratelné pumovnici (odhazovatelná výzbroj) a pod křídlem (jen neřízené rakety). Mohlo ji tvořit jedno těžké torpédo nebo hlubinné pumy či klasické pumy do hmotnosti 907 kg a až 16 neřízených raket RP-3.

Střeleckou výzbroj letounu tvořily dva pevné kulomety Browning M2 ráže 12,7 mm (0,5 in), umístěné po jednom v obou polovinách křídla a dva pohyblivé kulomety Browning M2 ráže 12,7 mm (0,5 in) umístěné v dálkově ovládané střelecké věži Frazer-Nash FN-95.

Závěrem…

Otázkou zůstává, jak zásadní vadou byla ona uváděná těžkopádnost Spearfishe. Při torpédovém útoku je důležité „nasměrovat“ letoun k cíli a držet „stopu“. Zde se o nějakém zásadním manévrování není třeba bavit. To samé platí v případě střemhlavého bombardování. Při tom je potřeba nabrat výšku, sklopit nos a maximální rychlostí letět na cíl. Ani zde s nějakými „parádičkami“ neuspějeme. Jediný problém by tedy mohl vzniknout při vybírání střemhlavého letu. Jak se při něm choval Spearfish, nikde (ve mně dostupných pramenech) blíže rozváděno není. Věřím ale, že případné pomalé a nesnadné vybírání střemhlavého letu by pro konstruktéry nebylo problémem neřešitelným.

Porovnáme-li Spearfishe s již zavedenými letouny této kategorie, dojdeme nakonec k tomu, že jeho výkony nebyly vůbec špatné. V jeho prospěch hovořila především téměř bezkonkurenční univerzálnost a moderní konstrukce. V jeho neprospěch pak uváděná „těžkopádnost“. Přidáme-li k těmto „negativům“ ještě vysoké počty do výzbroje již zavedených (vyzkoušených) palubních bombardérů jiných typů, nepřekvapí nás, že o Spearfishe prostě přestal být zájem.

Dle mého soudu do „života“ tohoto typu nejvíce zasáhl právě konec války. Zkoušky prototypů byly završeny a hodnoceny až po ukončení bojů, což mělo na osud tohoto stroje zásadní vliv. I kdyby vše dopadlo na výbornou, nadějný Spearfish v té době již prostě nebyl potřeba.

Základní TTD:

Rozpětí	18,3 m
Délka	13,7 m
Výška	4,9 m
Nosná plocha	49,2 m2
Hmotnost prázdného letounu	5 640 kg
Maximální vzletová hmotnost	10 000 kg
Pohonná jednotka	Bristol Centaurus 57 o výkonu 1930 kW (2585 k)
Max. rychlost	470 km/h ve výšce 4 267 m, 480 ve výšce 4 880 m
Cestovní rychlost	415 km/h
Stoupavost	8,74 m/s
Dostup	7200 m
Dolet	1440 km (bez PPN v pumovnici)
Vytrvalost	až 6 hodin (s PPN v pumovnici)

 

Pozn. autora:

Vzhledem k autorským právům (nepodařilo se mi sehnat souhlas s převzetím obrázků) uvádím níže několik odkazů na kvalitní obrázky.

Rentgenový řez Spearfishem ... http://www.flightglobal.com/airspace/photos/militaryaviation1903-1945cutaways/images/10577/fairey-spearfish-cutaway.jpg

Spearfish na zemi ... http://www.flightglobal.com/airspace/photos/historicalexperimentalandprototypes/images/15446/fa-19102s-jpg.jpg

Výkres ... http://www.the-blueprints.com/blueprints-depot/modernplanes/modern-fa-fz/fairey-spearfish.gif

Zdroje k textu:
http://www.fleetairarmarchive.net/Aircraft/Spearfish.htm
http://en.wikipedia.org/wiki/Fairey_Spearfish
http://www.airwar.ru/enc/sea/spearfish.html
http://www.vectorsite.net/avsword.html#m6
http://www.samoloty.ow.pl/str125.htm

Zdroj obrázek:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/40/Fairey_Spearfish.jpg