Se šavlemi proti tankům – nesmyslný mýtus polského září 1939

Autor: Zbigniew Mikesz / Zbycho 🕔︎︎ 👁︎ 89.037

Legenda o útocích polského jezdectva se šavlemi a pikami na německé tanky, je snad nejznámějším mýtem zářijové kampaně roku 1939. Domnívám se, že nelze jednoznačně určit, kde a kdy přesně vznikl tento mýtus, který je nicméně stále živý jak v Polsku, tak za jeho hranicemi. Mýtus vznikal během celé polské kampaně a následující léta po ní.

Fakt, že takový útok by byl jasnou sebevraždou a žádný velitel se zdravým rozumem by tak hloupý rozkaz nevydal, v ničem nezmenšuje popularitu těchto historek, s podivem opakovaných i známými autory.

Reklama

Dokazuje to, že je hodně těžké odstranit jakýkoliv stereotyp, byť zcela absurdní, když je tak hluboce zakořeněn.

Jak se rodí mýtus?

Dne 1. září 1939, v takzvaném Pomořanském koridoru, útočí ze západu na Chojnice německá 20. motorizovaná pěší divize. V pozdním odpoledni, podél železniční trati Chojnice – Nakło dochází k boji mezi předními německými voji a dvěmi neúplnými eskadronami 18. hulánského pluku, pod velením plukovníka Mastalerze z Pomořanské jezdecké brigády. Huláni dostávají rozkaz provést protiútok, aby umožnili ústup vlastní pěchotě. Jezdci se formují do volného šiku v řídkém lesíku poblíž obce Krojanty. Kavaleristé vyrazili tryskem z lesa a překvapili, špatně zajištěny a v dlouhé linii roztaženy prapor německé pěchoty v nekrytém terénu. Okamžitě přešli do jezdecké ataky a překvapené Němce zdecimovali. Na konci střetu se od Chojnic objevuje kolona obrněných vozů, o které huláni nevěděli. Na Poláky doléhá krupobití střel z obrněných transportérů a dříve než stihli obrátit zdivočelé koně, začal masakr. Rotmistr Świeściak, který útočí, padá z koně na zem, smrt zde zastihne rovněž velitele pluku plukovníka Mastalerze (první padlý velitel pluku v roce 1939). V několika okamžicích ztrácejí huláni polovinu stavu.

Zřejmě tento útok hulánů u Krojant dá později vzniknout legendě.

Následujícího dne byli na místo střetu, kde leželi padlí Poláci, přivedeni italští váleční korespondenti a byla jim předložena historka o útoku jízdy na tanky. Italové mající podobně sentimentální vztah k jízdním jednotkám jako Poláci, si takovou senzaci z bojů v severním Polsku nemohli nechat ujít.

Montanelliho korespondence, novinářem notně literárně přibarvená, glorifikovala před italskou veřejnosti odvahu polských kavaleristů. Po publikaci v Itálii, oběhl článek téměř celou Evropu. Němci okamžitě podchytili italskou myšlenku a již 13. září vychází v propagandistickém časopise „Die Wehrmacht“, článek o groteskních polských jezdcích útočících šavlemi a kopím na německé tanky. Ti údajně navíc naivně věřili svým důstojníkům, že jsou německá obrněná vozidla vyrobena z překližky.

Německým propagandistům, na rozdíl od italských novinářů, nezaleželo na dobrém obraze polského vojáka, šlo jim hlavně o zesměšnění jeho odporu v očích západních spojenců: Francie a Velké Británie. Posměšná kampaň nacistické propagandy pokračovala během celé války. Zajímavou epizodou této kampaně je film režiséra Hanse Bertmana „Kampfgeschwader Lützow“ z roku 1941. V tomto hraném „pseudodokumentu“ představili filmaři studia Tobis, „ukázkový“ průběh polské kampaně i s údajnými hulánskými útoky. Film byl z větší části natáčen v německém výcvikovém prostoru v okolí Kolobřehu a jeho úryvky jsou bohužel dodnes používány jako ilustrace polské kampaně v mnoha dokumentech z období prvních dnů druhé světové války.

Nesmyslný mýtus byl dál živen i v poválečném lidovém Polsku. Oficiální propaganda PLR, podporovala mýtus o útočících hulánech, protože ji velmi záleželo na diskreditaci předválečného důstojnického sboru – úhlavního třídního nepřítele. Stranickým funkcionářům tak přišel velmi vhod film o hulánské švadroně „Lotna“, mladého režiséra Andrzeja Wajdy (uznávaný režisér a autor filmu Katyň sám později označil svůj výtvor z roku 1959 za nejhorší film své kariéry). Nicméně k velké spokojenosti soudruhů, byli diváci (hlavně ti mladí, kteří události září 1939 nezažili) znechucení sledováním důstojníků, bezmyšlenkovitě vedoucích obyčejné vojáky – dělnické a rolnické syny na jistou smrt, ve jménu obrany svého sanačního Polska…

Reklama

Tento obraz nezměnily ani protesty veteránů. Nedostatek pravdivých a hlavně snadno dostupných práci na toto téma, vytvořil prázdný kout, ve kterém se skvělé šířila faleš. Jí se pak nechal svést nejeden novinář, publicista či historik…

Takže jak to vlastně s polskou jízdou bylo?

Přes určitý anachronismus, byla jízda díky svým slavným tradicím považována za elitu polské armády. Její zachování bylo výsledkem závazné meziválečné vojenské doktríny. V tomto období byl za hlavního nepřítele považován Sovětský svaz a této politice byly podřízeny plány rozvoje armády. Ty byly ovlivněny válečnými poznatky z let 1919–1920, kdy právě jízda manévrující na polsko-sovětském pohraničí v hustě zalesněném a močálovitém terénu, bez vyhovujících komunikaci, předvedla své kvality.

Polská jízda byla cvičena koncem třicátých let především jako dragouni (dragounské pluky původně vznikly jako pěchota využívající koně jen k přesunu), její historické názvy „huláni, švališéři, jízdní střelci“ byly zachovány z piety k tradicím. Během výcviku byl kladen důraz na pěší taktiku boje, prostě jízda bojovala jako pěchota, která se přepravuje na koních. Měla samozřejmě výcvik v boji na koni, včetně charakteristické jezdecké ataky - poslední fáze útoku jízdy s tasenými šavlemi, kdy koně postupně přecházejí z klusu do cvalu a následného trysku.

Ve výzbroji jízdy nechyběly šavle, ale hlavní výzbroj byla vlastně totožná s pěšími jednotkami. V předválečném období absolvovali hulání taktéž výcvik s píkami, ale v září 1939 určitě nebyly jakkoli použity, kromě těch s praporci pluků a švadron, které jako dekorativní prvek, tradičně označovaly místo pobytu velitele.

Kavaleristi proto nebyli romantickými sebevrahy, ale disciplinovanými a dobře vyškolenými vojáky.

V září 1939, polská jízda disponovala 37 jezdeckými pluky seskupenými do 11 brigád, určenými hlavně k zajištění křídel armád. Jezdecké jednotky v celkovém počtu asi 70 000 mužů tvořily 8 % polské armády.

Jezdecká brigáda se třemi pluky, čítala dle válečného stavu 6143 osob a měla 5200 koní. Brigáda měla k dispozici 12 polních děl ráže 75 mm, 90 těžkých kulometů, 18 protitankových děl, 2 protiletadlová děla ráže 40 mm a 66 protitankových pušek. Navíc byla k brigádě přidělena obrněná korouhev s 18 tančíky TK-3, TKS a obrněnými automobily.

Polská předválečná jezdecká brigáda odpovídala svou sílou slabému pěšímu pluku, zbavenému podpory těžkého dělostřelectva. Její přednosti však bylo větší množství protitankových zbraní a obrněných vozidel. Přesto polské jezdecké brigády nebyly schopny vést samostatné operační úkoly a jejich role se většinou omezila na průzkumné a krycí manévry, případně na překvapivé útoky na slabá místa nepřítele. V souladu s předpisy měla jezdecká brigáda o síle čtyř pluků v případě poziční obrany, bránit úsek 2–4 kilometrů. První sled tvořily tři sesedlé pluky bez koní. V jejich týlu, ve vzdálenosti asi 2,5 km byl rozmístěný čtvrtý pluk na koních a obrněná korouhev (tančíky, obrněné automobily), připravené k rychlé podpoře prvního sledu nebo krytí ústupu čelních oddílů.

Reklama

V případě pružné obrany mohla jezdecká brigáda roztáhnout své linie až na 8 km. První sled zaujal pouze jeden pluk, který měl přijmout úder nepřítele, poté zahájit ústup a dostat ho tak do prostoru křídelního protiútoku zbývajících části brigády, podpořeného soustředěnou palbou jezdeckého dělostřeleckého oddílu (12 nebo 16 děl 75 mm).

Sesednutí jezdeckých jednotek probíhalo asi kilometr za bojovou pozici. Ke hlídání koni bylo poté určeno kolem 30 % vojáků, tím se bojová síla pluku zmenšila (podle druhu sesednutí) na 360-430 mužů a celé brigády pak na 600–800 mužů. Teprve přidání pěšího praporu, výrazně zvětšilo sílu brigády, ale součinnost pěšáků s rychle se přemisťující jízdou byla mnohdy problematická.

Co dál s nesmyslným mýtem?

Zřejmě bude dál žít svým životem a zůstane nejpopulárnější alegorii beznadějné situace polské armády v září 1939. Navíc, během čtyř dekád komunistické vlády v Polsku, se obraz hulána řítícího proti německému tanku stal téměř obrazem hrdinství. Sami Poláci se namísto boje proti těmto falešným relacím, stali rukojmími lživých teorii a mnohdy i jejich věrnými vyznávači.

Je otázkou zda jejích negace má vůbec význam, jestli náhodou tímto způsobem nedochází k její další popularizaci. Dále se nabízí otázka, proč právě jenom Poláci musí stále vyvracet tento nesmysl, na rozdíl třeba od Italů, jejichž „Savoia Kavalleria“ v roce 1942 atakovala na Donu kulometná hnízda a zákopy, stejně jako během Krymské války britská lehká brigáda u Balaklavy a nikdo jím to nevyčítá…

Ale zpět k samotné jezdecké atace se šavlemi v ruce. Němci ji možná někdy z tanků viděli a Poláci to budou tvrdošíjně popírat. Pravda však zřejmě i v tomto případě leží někde uprostřed.

Vždyť koneckonců, to co byla pro Guderiana či válečného korespondenta jezdecká ataka, mohlo být ve skutečnosti docela jiným manévrem.

Přece kavalerista probíjející se na koni pozicemi nepřítele (třeba obrněného) musel tasit šavli, aby měl v ruce alespoň nějakou zbraň.

Ostatně mohl německý tankista přesně odhadnout, jaký manévr provádí jeho jízdní nepřítel? Jestli viděl úzkým průzorem tanku, lidi na cválajících koních tak pro sebe viděl automaticky hulánský útok a nepřemýšlel, že třeba potkal pouze nějakou průzkumnou švadronu. Jestli navíc vedl palbu a spatřil spoustu utíkajících koní bez jezdců, tak si zcela jistě myslel, že provedl řádný masakr a to zatím polští jezdci mohli odvádět koně sesedlých hulánů z bitevního pole do bezpečí - no a mýtus máme na světě!

Polská jízda v září 1939, sdílejíc tragický osud celé armády, zaplatila obrovskou a krvavou daň. Bezpochyby dovedla statečně bojovat a své úkoly ve většině případů čestně splnila. Vojáci často nahrazovali početní a technickou převahu nepřítele, vysokou morálkou a odvahou.

To, že se hulání, ať už s vlasteneckým nadšením, či ve zmatku nebo strachu, nejspíš však se směsicí těchto emoci, jež doprovázely tyto mladé chlapce na bitevním poli, někdy cpali v zápalu boje rovnou pod hlavně kulometů – je docela jiná historie.

Se skloněnou hlavou před hrdiny tamtěch události se můžeme nanejvýš zamyslet, jak by vypadala například bitva u Mokré, kdyby se tam nebránila Volyňská jezdecká brigáda, ale – dejme tomu – Volyňská obrněná brigáda…

Zdroje:
Piekałkiewicz Janusz, „Wojna kawalerii 1939–1945“, nakladatelství AWM, Warszawa 2004, ISBN: 83-7250-074-6
Piekałkiewicz Janusz, Polské tažení - Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku nakladatelství Naše Vojsko, ISBN 80-206-0759-5
Dziubiński Piotr, „Krojanty – fakty, mity, wątpliwości“, Histmag.org, https://histmag.org/?id=1154
Bitwa pod Krojantami, Wikipedia , https://pl.wikipedia.org/wiki/Bitwa_pod_Krojantami

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více