Životní příběh c. k. důstojníka Lt. Aleksandera von Bethmanna

Autor: Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔︎︎ 👁︎ 21.322

Zámožná bankéřská rodina Bethmannů, bádenských svobodných pánů původem z Nizozemí, posléze působících v Nassau u Frankfurtu nad Mohanem, obývala Křinecký zámek a přilehlé panství od roku 1807 a působila zde v roli majitelů až do konfiskace jejího majetku v roce 1945. Erb umístěný v průčelí hlavního traktu zámecké budovy nese rodové heslo Droit Et Loyal (Přímo a loajálně) a zdobí vchod do zámku dodnes. Tímto heslem se řídil i syn majitele zámeckého panství, mladý pán Aleksander, který v osudném roce 1866 sloužil jako podporučík 2. třídy u c. k. 4. kyrysnického pluku „Keiser Ferdinand“.

Ve svých 23 letech se baron Aleksander zúčastnil v prusko-rakouské válce roku 1866 velké jezdecké bitvy u Vysokova a Václavic, probíhající dne 27. června nedaleko Náchoda. Osudovou se mu však stala 3. července jezdecká srážka u Dlouhých Dvorů. Tato druhá největší jezdecká bitva 19. století byla součástí rozhodujícího střetnutí obou soupeřů v bitvě u Hradce Králové. V této poslední velké bitvě jízdy skončil život mladého šlechtice, který před svým převezením do rodinné hrobky ve Frankfurtu nad Mohanem našel klid a mír na hřbitově v Bošíně. Zde jeho tělo odpočívalo v provizorním hrobě od 12. srpna do 18. září roku 1866. Na uctění jeho památky nechala rodina Bethmannů vsadit do hřbitovní zdi v západním traktu hřbitova litou pamětní desku o rozměrech 620 x 510 mm s věnováním.

Reklama

Nyní se nechme unést vojenskou slávou, leskem a bídou nasazení kyrysnického pluku císaře Ferdinanda, ve kterém plnil svou povinnost vůči vlasti a císaři i svobodný pán Lt. Aleksander von Bethmann.

Parné dusné léto roku šestašedesátého. Dým stoupá ze zapálených vesnických stavení. Po praporních kolonách vyrovnané řady pěšího vojska zaujímají výchozí pozici k útoku. Pot se leskne na umazaných tvářích mladých mužů oděných v šedých kabátech s barevným lemováním pluku. Někteří jsou potřísněni zaschlou krví a hlavy jim již nekryjí černá čáka. Každý z nich svírá Lorenzovu předovku s nasazeným bodákem. Ohlušující výbuchy šrapnelů kosí řady okolo nich. Pruské jehlovky štěkají z táhlého kopce před nimi a dopadají na prořídlé řady myslivců první linie. Křik poddůstojníků až do ochraptění velí semknout řady a čekat. Krátký poryv větru od východu rozežene štiplavý kouř a odhalí žlutavý praporec s dvouhlavým orlem třepotající se v záblesku odpoledního slunka. Do nezvyklého ticha náhle zazní povely důstojníků: „Alles Vorwärts!“ Kolony řadové pěchoty se za zvuku bubnů valí na dotírající pruské šiky a jdou vstříc svému osudu v prvním větším střetu obou soupeřů v bitvě u Náchoda.

Tuto apokalyptickou scénu mají možnost sledovat příslušníci jízdní brigády generálmajora Solmse. Dlouhé bílé pláště kyrysníků z pluků č. 4 a 6 pleskají po bocích mohutných koní a masa těžkého bitevního jezdectva vyčkává trpělivě na svoji šanci zasadit nepříteli strašlivou ránu. Vyrovnáni po eskadronách stojí ve svahu jižně od Vysokova, na dohled strategicky důležité křižovatky cest do Náchoda a Starého Města nad Metují. Ručičky hodinek ukazují jedenáct hodin dopoledne. Na řadovou pěchotu útočící na Dobenínskou výšinu proti pruským pozicím se zvolna valí čtyři eskadrony 1. západopruského hulánského pluku podporované jednou eskadronou těžké kavalerie 4. slezského dragounského pluku. Naproti nim na svahu mezi Vysokovem a Václavicemi se rozezní trubky a je vydán rozkaz: „Cavallerie – vor!“ Celkem 660 těžkých jezdců, kteří doposud vyčkávali na svoji šanci se rozjede vstříc nenáviděným prajzům. Kopyta trhají rozmoklou půdu a řady jezdců nabírají rychlost. Rakouská řadová pěchota mezitím vypálí salvu a shlukuje se do karé, ve kterém může snáze čelit nájezdu přibližující se pruské jízdy. Čtyři eskadrony pluku č. 4 císaře Ferdinanda a jedna eskadrona pluku č. 6 prince hessenského prudce najede z boku a rozrazí útočící řady pruských hulánů a kyrysníků. Ve druhé eskadroně 4. kyrysnického pluku se hrdinně bije s nepřítelem i poručík Aleksander baron z Bethmannů. Těžké rány palašů dopadají na temena jezdců. Sténání raněných, ržáni zasažených koní a jednotlivé výkřiky zaniknou v bitevní vřavě. Všudypřítomný krvavý prach milosrdně pokrývá zmítající se těla padlých koní i jezdců.

Rakouská jízda tak v pravý čas podpořila svoji pěchotu, útok nepřátelské jízdy byl odražen. Rozlícení a bojem opojení vítězní kyrysníci se rozjedou po dobenínské plošině pronásledovat obracející se rozbité hloučky pruských jezdců. Dynamický boj jednotlivců i skupin se přenese až k novoměstské silnici, kde však rakouská jízda narazí na připravenou pruskou pěchotu. Její dobře mířená palba zastaví rozjeté kyrysníky a obrací je nazpět.

Pruský 8. slezský dragounský pluk, patřící k jízdní brigádě gen. Wnucka a chránící křídlo své pěchoty, využívá zakolísání rakouských kyrysníků a obchvatem z boku je nemilosrdně napadá. Nastává kritická situace. Rychlosti zbavení těžkopádní kyrysníci bojují s pohyblivějšími dragouny doslova o holé přežití. Dochází k obklíčení části pluku císaře Ferdinanda, ale prudký nájezd dvou zbylých do boje doposud nenasazených eskadron z 6. kyrysnického pluku, umožňuje odpoutání se od nepřítele a stáhnutí celé rakouské jízdy zpět k Vysokovu.“

Ke krvavému masakru naštěstí nedošlo, přesto byl boj krutý pro obě dvě strany. Před spásným zasáhnutím rakouských záloh byli doslova rozsekání oba praporečníci 4. kyrysnického pluku, kteří chráníce standartu obdrželi po osmadvaceti a devatenácti sečných ranách. Oba rakouské kyrysnické pluky ztratily během hodiny trvajícího boje 8 důstojníků a 142 příslušníků mužstva. V boji bylo zabito na rakouské straně 200 koní. Pruské ztráty dosáhly výše 20 důstojníků, 149 příslušníků mužstva a 119 koní. Vezmeme-li v úvahu pruskou početní přesilu, která čítala celkem 1350 jezdců, utrpěli rakouští kyrysníci poměrově menší ztráty, přičemž dokázali odrazit dva útoky pruské jízdy, ochránili vlastní pěchotu a připravili půdu pro následný protiúder pěchoty na levém křídle bitevního pole mezi Klenami a Vysokovem.

Reklama

Tyto těžké ztráty a tvrdě vybojovaný lokální úspěch rakouské jízdy padly vniveč, neboť ve dvanáct hodin dorazila hlavní část V. pruského armádního sboru generála pěchoty Karla von Steinmetze, která zvrátila průběh dobře zahájené bitvy. Rakouské síly se daly k ústupu na čáru Šonov – Provodov, odkud dále ustoupily kryté dělostřeleckou palbou k České Skalici. Smrt si nevybírala, mnoho kyrysníků padlo na náchodských loukách. Válka ale pokračovala dál. Pruské šiky se nezadržitelně valily do nitra země, padla Česká Skalice, Mnichovo Hradiště, Jičín, Dvůr Králové a zakrátko nadešel čas rozhodující bitvy u Sadové (Hradce Králové) vybojované 3. července roku šestašedesátého.

Vraťme se ale k rodině Bethmannů, k mladému důstojníkovi a jeho nešťastnému osudu. V kmenové knize příslušníků c.k. vojska nalezneme ve třináctém sešitě na listu č. 107 údaje týkající se barona Georga Matthiuse Aleksandera barona Bethmanna, narozeného 19. června roku 1843 ve Frankfurtu nad Mohanem. Vyznání tohoto svobodného mladého šlechtice bylo evangelické s příslušností do Frankfurtu nad Mohanem a též do Křince v okrese Nymburk, kraji Mladoboleslavském, zemi Čechy. Z dokumentu se dá vyčíst o jeho dobrovolném vstupu do armády dne 14. června roku 1866. Svolení vstoupit ke 4. kyrysnickému pluku „Keiser Ferdinand“ obdržel 11. června od druhého majitele pluku generála jízdy Josefa knížete Lobkowitze, vévody Roudnického. V hodnosti kadeta bez kapesného, bez nástupního příspěvku a na potřebnou dobrovolnou dobu byl odveden v Praze a následně přidělen k těžké jízdě k výše zmíněnému pluku. Dle rozkazu majitele pluku č. 22 z 30. června byl povýšen do hodnosti podporučíka 2. třídy s platností od 26. června toho roku s ročním příspěvkem 170 zlatých. Zařazen byl k druhé eskadroně prvního divizionu.

Takto k nám promlouvá strohá vojenská evidence. Položme si ale otázku z jakého důvodu vstoupil Aleksander, dle vzpomínek mezi obyvateli Křince velmi oblíbený a úspěšný syn majitele zámku, do služeb armády? Proč se v tak kritické době rozhodl mladý silný muž, který se výborně sžil s českým venkovským prostředím a který se obstojně naučil česky, podstoupit riziko smrti ve válce ke které se nezadržitelně schylovalo. Z mladické touhy po slávě? Z důvodu splnění vlastenecké povinnosti své vlasti, nebo v jeho rozhodnutí byl ještě jiný důvod? Jistě by se našlo mnoho odpovědí, ale jen jedna jediná bude ta pravá. Nešťastná láska totiž dohnala našeho milého hrdinu k činu nejzávažnějšímu. Nález rolníka Václava Kadlečka ze Všestar z roku 1912 nám totiž osvětlí pravdivost našeho tvrzení. Při vláčení pole a následném čištění bran nalezl na jednom z mnoha hřebů kroužek. Po očištění se před ním nalézal zlatý snubní prsten s vyrytým nápisem A. Bethmann 2. 11. 1865. Bohužel tento prsten se nedochoval neboť rolníkův dům byl v roce 1917 vykraden a důkaz navždy zmizel v nenávratnu.

Důvod jeho náhlého vstupu do armády snad už tedy známe, ale vraťme se zpět k jeho působení u kyrysníků po těžkém a krvavém křtu ohněm v bitvě u Vysokova a Václavic. Aleksander byl jistě jako šlechtic velmi dobrý a statečný jezdec, ale zcela bez bojových zkušeností. Měl tedy velké štěstí, že přežil bitvu bez ujmy na zdraví. Jeho mateřský jízdní pluk se po prohrané bitvě stahoval směrem k pevnosti Hradec Králové. Zde vypukla 3. července velká bitva, která byla svým výsledkem rozhodující pro další osud Rakouska a znamenala i naplnění baronova životního osudu. Pojďme tedy krátce vzpomenout na jeho poslední boj vedený v odpoledních hodinách, kdy se obrovská masa jezdectva postupně zapojovala do bitvy a kryla tak ústup celé rakouské armády.

Ve značně nepřehledné situaci vzniklé pohybem velkého množství druhů vojsk obou protivníků se počala rakouská armáda odpoutávat od nepřítele. Zadní záštity vedly boj na zdrženou podporovány jízdními dělostřeleckými bateriemi. Rakouská jízda, aniž dosud zasáhla většími silami do boje, také již odcházela z bitevního pole. Generální bitva se chýlila ke konci. Na tuto skutečnost však odpověděla pruská armáda nasazením svých jezdeckých brigád. Husaři a dragouni generála Groebena z pruské 3. lehké jízdní brigády svedly jako první boj s ustupujícími silami protivníka v široce se otevírajícím prostoru u Dlouhých Dvorů a Střezetic.

Krátce po čtvrté hodině odpoledne se zde nemilosrdně střetlo na 30 eskadron jízdy, přičemž více než deset tisíc jezdců z obou znepřátelených táborů postupně zkřížilo své zbraně, aby tak rozhodlo o osudu ustupujícího rakouského vojska. Velmi výrazným způsobem do této srážky jezdectva zasáhla pruská pěchota, která svou masivní střelbou a za podpory dělostřeleckých baterií postřelujících předpolí, znesnadňovala nájezdy útočící rakouské jízdy a decimovala je po stovkách. Svou smrtící palebnou přehradou následně donutila statečné kyrysníky k zastavení úspěšného protiútoku a vytvořila ochrannou clonu, za kterou se rozprášená a zle pošramocená pruská jízda měla možnost znovu zformovat.

Do boje rychle nasazené a do této chvíle již odcházející rakouské jízdní jednotky rychle obracejí a těžce zasahují atakující pruskou jízdu. Nájezdem od Všestar ji napadají mohutným útokem zboku a nutí k ústupu. V neustálých soubojích se sestavy soupeřících eskadron rozpadají a „melé“ jezdců se posunuje před ves Dlouhé Dvory. Zde prusům dojíždí posily v podobě hulánů srocených do pochodových eskadronních proudů, které bezohledně najíždí do shluku zápolících jezdců. Od Všestar však přijíždí druhá vlna rakouské jízdy a vlající bílé pláště vzbuzující stále velký respekt se zapojují do boje. Najíždějící 4. kyrysnický pluk zvětšil své rozestupy a přijímá proudy vlastní ustupující jízdy a umožňuje jim tak se zkonsolidovat ve svém týlu. Rozjetí kyrysníci přecházejí z klusu do cvalu a za povelu Marsch! Marsch! Marsch! Hurra!!! prudce napadají 2. jízdní husarský pluk shromažďující se za Dlouhými Dvory. Hloučky zpěněných koní pruských husarů tryskem ujíždějí a hledají záchranu před rozlícenými kyrysníky nemilosrdně sekajícími příslušníky lehké jízdy. Se standartou na středu a za zvuku trubek se však stateční a v boji velmi účinní kyrysníci otáčejí neboť v pravý čas opět zasahuje pruská pěchota. U ovčína za Dlouhými Dvory jsou císařští kyrysníci napadeni soustředěnou pěchotní střelbou. Způsobuje jim těžké ztráty a nutí je definitivně obrátit. Zde s největší pravděpodobností přichází o život i baron Bethmann. Se střelnou ranou ve spánku padá ze svého koně a v následném zmatku je po bitvě veden úředně jako pohřešovaný. Boj však neustává. Řady pruských střelců z fyzilírských rot přesunutých od Chlumu k silnici vedoucí k Hejcmance, stále bijí mohutnými salvami do přijíždějící jízdy. Ta se stahuje do prostoru u Střezetic. Ztráty způsobené touto palbou jsou obrovské. Bitevní vřavou rozdupané louky před Dlouhými Dvory poseté mrtvolami koní, jezdců i pěchoty budou svědkem ještě dlouhého odpoledního boje, ve kterém se celé rakouské armádě za podpory dalších jízdních jednotek a dělostřelectva podaří beze zmatku ustoupit k Hradecké pevnosti.“

Reklama

Bethmannův neblahý osud zasáhl celou rodinu na zámku v Křinci velmi těžce. Po zvěstování o pohřešování nechal okamžitě majitel panství baron Aleksander (1811-1883) hledat svého syna či jeho ostatky. První výprava přivedla pouze koně, který přežil bitvu i svého pána. Druhá se již vrátila s informací, kde je baron pohřben. Ostatky byly vyzvednuty a převezeny na výše zmíněný evangelický hřbitov v Bošíně a zde řádně pohřbeny. Předčasný odchod mladého barona, do kterého byly vkládány značně naděje, znamenaly zlom v chování majitele panství. Ten postupně ztrácí zájem o svůj majetek, je lhostejný i k místním, dříve tak podporovaným obecně prospěšným věcem. Prusko-rakouská válka roku 1866, která přinesla zvrat a neštěstí mnoha rodinám, postihla navždy jak majitele, tak obyvatele křineckého panství, přeneseně až do dnešních dnů.

Na závěr našeho příběhu je dobré nezapomenout na skupinu čtyř pomníků umístěných východně od obce Dlouhé Dvory při silnici z Hořic do Hradce Králové. Místní název Hejcmanka, který můžeme nalézt v těchto místech na mapě se též dle vzpomínek pamětníků nazývá „U Bethmanna“. Zde se nachází pískovcový jehlanec (pomník č.21), který nese českoněmecký nápis Aleksander svobodný pán von Bethmann 3.7.1866 a je poslední památkou na místo nedalekého skonu tohoto statečného c.k. důstojníka.

 

Použité prameny a doporučená literatura:
Armády Rakouska, Saska a Pruska ve válce 1866 - Bohumír Tuhý, Jiří Šramar, Hradec Králové r. 1990
Boje v Čechách a na Moravě za války roku 1866, (I. - III. díl) - Otakar Jedlička, Pardubice r. 1883
Krev smyly deště - Eduard Wondrák, Hradec Králové r. 1989
Moje vzpomínky na válku r. 1866 - Josef Košťál, Praha r. 1925
Prusko-Rakouská válka v roce 1866 na Jičínsku - Eva Ulrychová, Oldřich Krsek, Jičín r. 1996
Soukromé zápisky pana Kopala z Mladé Boleslavi, r. 2004
Válka 1866 - Pavel Bělina, Josef Fučík, Praha r. 2005
Válka rakousko-pruská 1866 v Čechách a na Moravě - Karel Kudr, Praha r. 1936
Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky - Servác Heller, Praha r. 1896
Vzpomínka na Hradec Králové - Otto Urban, Praha r. 1986
Válečné události roku 1866 v severovýchodních Čechách - Ludvík Mühlstein, Aleš Doubrava, Chlum u Hradce Králové r. 1981

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více