Literární soutěž - příspěvek č.2

Autor: Radek Havelka / Admin 🕔︎︎ 👁︎ 12.931

Autor : Martin Svítil

Závod

Rusko, 1941

"Pane plukovníku, poručík von Falkenberg se hlásí na váš rozkaz."

Reklama

Plukovník Spatz mladému poručíkovi unaveně pokynul na pozdrav a zeptal se:

"Nechcete si udělat výlet, poručíku? Alespoň byste vytáhl paty z téhle díry. Mám jet na velitelství a vzít s sebou někoho od letectva, od dělostřelců a od ženistů. A vás bych navíc využil jako řidiče, jestli nemáte nic proti."

Poručík Hans - Joachim von Falkenberg rozhodně nic proti neměl. Ne, že by ho už nebavilo létat a sestřelovat Rusy, což bylo teď, koncem roku 1941, ještě docela snadné. Ale cesta na velitelství znamená šanci dostat slušnou kávu, nechat si vyčistit uniformu a hlavně poslat všechny ty dopisy, které se u letky už pár dní hromadily. A možnost řídit plukovníkův krásný a silný otevřený Horch se taky jednomu nenaskytne každý den.  

Poručík von Falkenberg byl mladším ze dvou mužských potomků pruské šlechtické rodiny, která již po generace posílala své syny do armády. Otec Hanse - Joachima bojoval v první světové válce, dědeček pak proti Francouzům. Bratr byl důstojníkem Kriegsmarine (německého válečného námořnictva) a teď tedy byla řada i na šestadvacetiletém Hansi - Joachimovi, toho času poručíkovi Luftwaffe na ruské frontě. Ne že by měl z rodinné tradice nějakou zvláštní radost, ale v roce 1941 bojoval téměř každý Němec jeho věku a rodinný původ mu alespoň usnadnil cestu na důstojnický post v letectvu.

A tak se jedno listopadové úterý roku 1941 poručík von Falkenberg posadil za volant velkého kabrioletu Horch, rozhlédl se po svých spolucestujících a když viděl, že všichni pohodlně sedí, pomalu se rozjel. Ti spolucestující ovšem stojí alespoň za krátkou zmínku. Vedle Hanse - Joachima seděl mladý major od ženistů, trochu nervózní ze své nedávno získané hodnosti i z chystané návštěvy velitelství. Měl tam přebrat Rytířský kříž za to, že zabránil ustupujícím Rusům vyhodit do povětří jakýsi most a německé tanky tak mohly dostihnout zadní voj Rusů a řádně jej pocuchat. Poslední ruské ZISy ještě ani nedohořely a velitel tankové skupiny už psal návrh na povýšení mladého ženisty.

Vpravo vzadu seděl samozřejmě sám plukovník Spatz a vedle něj mohutný rudolící plukovník dělostřelectva. Byl mírně nahluchlý, jak už dělostřelci bývají, a vždycky s sebou nosil obrovskou pistoli Parabellum s dlouhou hlavní.

Cesta na velitelství netrvala ani celou hodinu a porada byla také krátká. Poručíku von Falkenbergovi zbylo dost času na všechno, co zamýšlel vyřídit včetně vyžehlení uniformy. Ale v okamžiku, kdy budova velitelství pomalu mizela ze zpětného zrcátka Horcha, se už začalo připozdívat a obloha, beztak šedá nízkými mraky, tmavla přicházejícím soumrakem ještě víc. Von Falkenberg zapnul zacloněná světla a poněkud zpomalil. Plukovník Spatz totiž vzadu skoro usnul a dělostřelec si při jízdě přihýbal z placaté kovové láhve s neznámým obsahem.

Reklama

Hans - Joachimův vycvičený sluch najednou zachytil zvuk, který nedokázal přesně identifikovat. Že by některý z válců Horcha vynechával? Poručík zkusmo přišlápl plyn a vůz poslušně vyrazil vpřed - žádný problém. Ani z výfuku nešel kouř, ale podivný zvuk přesto pomalu sílil. Hans - Joachim tedy zvolil opačný postup - přibrzdil a důkladně se zaposlouchal. 

"Slyšíte to taky?" ozval se mladý ženista vedle něj. 

"Ano, ale nevím, co to je…"

Horch zpomalil při kraji cesty a plukovník Spatz se probudil.

"Co se děje…?"

"Ten zvuk, pane!"

Reklama

A v tu chvíli se poručíku von Falkenbergovi rozbřesklo.

"Zum Teufel! To je Rus! Takový ten malý dvouplošník Polikarpov, který bombarduje v noci. Teď asi vyrazil dřív, protože doufá, že naši v tomhle nelétají."

Skupina důstojníků se ocitla v prekérní situaci - stáli uprostřed dlouhého a poměrně rovného úseku cesty, bez těžkých zbraní, bez vysílačky a bez šance se někde schovat. Návrat k velitelství pod ochranu tamních protileteckých baterií byl nemožný, protože právě z té strany Rus přilétal.

"Musíme ven z auta a pryč", navrhl plukovník Spatz.

"Ne pane", slyšel von Falkenberg říkat sám sebe, "naopak  - zůstaňte ve voze!"

"Co máte v plánu, poručíku?"

"Ujet mu pane."

Dělostřelec div nevyprskl smíchy: "To snad nemyslíte vážně!"

"Ale ano - tyhle stroje jsou velmi pomalé a s tímhle Horchem máme šanci"

V tu chvíli Rusa spatřili - daleko, nízko nad obzorem se kolébal malý stroj, pod dolním křídlem zavěšeny lehké pumy.

Němečtí důstojníci už na nic nečekali - dělostřelec si klekl na zadní sedadlo a vytáhl z pouzdra svou obrovskou pistoli. Mladý ženista nejprve taky sáhl po svém Waltheru, ale pak jej rezignovaně vrátil do pouzdra.

Poručík Von Falkenberg už ale své spolucestující nevnímal. Rychle nahodil motor a odstartoval tak, že zadní kola Horcha rozhodila bláto a písek z krajnice na všechny strany. A závod o život začal.

Rus už také zpozoroval lákavý cíl a začal mírně klesat, aby nabral rychlost a mohl lépe zaměřit pumy. Jeho malý Polikarpov neměl žádné palné zbraně mířící dopředu, jen střelcův kulomet na obranu zadní polosféry. Počítal ovšem s tím, že jeho šest malých pum na závěsech pod křídly bude bohatě stačit. Postupně ale začínal zjišťovat, že věc nebude tak jednoduchá.

Motor Horcha ze sebe vydával vše. Hluboké bručení jeho osmi válců se při rostoucích otáčkách změnilo v hukot, dunění a posléze řev. Vůz na nerovné cestě tančil a odskakoval a Hans - Joachimovi dalo dost velkou práci jej vůbec udržet v přímém směru. Nicméně stále zrychloval a ručička tachometru se blížila k číslu 160. To sice bylo víc, než maximální rychlost Polikarpova, ale Rus měl výhodu v tom, že mohl letět přímo, zatímco cesta přece jen mírně měnila směr. A přesně ve chvíli, kdy se ručička otáčkoměru Horcha dostala k červené rysce, vložil se do věci plukovník od dělostřelectva. Zatímco poněkud nejistě balancoval na sedadle (své udělala nejen nerovná cesta, ale i onen tajemný obsah placaté lahve), podařilo se mu natáhnout Parabellu a jakž takž zamířit. Do zvuků obou motorů se přimísily výstřely. Šance na zásah byla samozřejmě mizivá, ale ruský pilot si všiml záblesků a znervózněl. Když se nad jednou z mírných zatáček cesty přiblížil těsně nad Horcha, odhodil dvě ze svých šesti malých pum, ale ty daleko minuly nejen velký kabriolet, ale i silničku.  

Poručík von Falkenberg sotva stačil sledovat cestu před sebou a jen čas od času zvedl na okamžik oči, aby věděl, co jej čeká v dalším úseku. Zdálo se mu, jakoby tahle honička trvala už skoro věčnost a jakoby on sám byl odsouzen k nekonečné jízdě dunícím Horchem po téhle příšerné silničce. A pak, zrovna když ke spásnému kraji lesa zbývalo jen pár set metrů vzdušnou čarou, se cesta zatočila v široký, pomalý oblouk. 

Rus si byl vědom, že má zřejmě poslední možnost zasáhnout Horcha, protože po vjezdu do lesa nebude pro Němce problém ukrýt sebe i vůz někam do podrostu. Načasoval si to docela dobře, odhodil všechny zbývající pumy a stočil stroj do pomalé zatáčky, aby mohl sledovat jejich dopad. 

Poručík von Falkenberg měl jedinou šanci. Přidat už nemohl, vůz už by stejně větší rychlost vyvinout nedokázal. A tak vykřikl varování pro své spolucestující a naplno dupl na brzdy. Horch se okamžitě smýkl do strany a Hans - Joachim mu ještě pomohl volantem, takže v okamžiku, kdy malé pumy explodovaly, vůz byl k výbuchům natočen bokem, i když se ve smyku stále řítil docela vysokou rychlostí. Expolze byly ohlušující, autem to hodilo do opačného směru, všechna boční skla se vysypala na záda sehnutých důstojníků a do karoserie zabubnovaly střepiny a hlína. Ale silný plech Horcha vydržel a i když vůz opustil cestu, dopadl poměrně měkce do pole. 

Ruský pilot viděl, že minul a že mu zbývá jediná možnost, jak Němce ještě dostat - střelcův kulomet. Ale Hans - Joachim to ale věděl také. Okamžitě sáhl po startéru a osmiválec Horcha naskočil, jako by se ani nic nestalo. Jenže vůz byl zabořený hluboko v hlíně a kola se jen bezmocně protáčela. Teď už se nedalo nic dělat.

"Ven z auta! Rychle pryč!"

Jenže plukovník dělostřelectva, sedící na zadním sedadle Horcha, toho měl právě dost. Vztyčil se s Parabellou v ruce a začal divoce střílet na dvouplošník, který se vracel širokým obloukem k uvězněnému vozu. Pistole štěkala v pravidelných půlvteřinových intervalech jako nějaký podivný metronom, jenom výměna zásobníku byla o zlomek vteřiny delší. 

Nervy ruského pilota už taky pracovaly naplno. S tímhle zatraceným autem a jeho posádkou si tady hraje už pěkně dlouho. A teď na něj ještě kdosi zespoda střílí, Bůh suď čím - v autě přece žádné větší zbraně nebyly. Snad se teď Serjoža vzadu trefí a bude konečně pokoj! Rus stočil stroj na bok, aby umožnil svému partnerovi lepší zásah a … v příští vteřině už se ozval rachot palby. Ale ten kulomet má nějaký divný zvuk, nebo…Ruský pilot se ohlédl a poslední, co ve svém životě spatřil, byla silueta dvoumotorové noční stíhačky Messerschmitt, která se dostala za něj a jejíž pilot teď střílel ze všech zbraní. V příštím okamžiku se Polikarpov po plném zásahu prakticky rozpadl ve vzduchu a zkázu dokonala vybuchující nádrž paliva.

Němečtí důstojníci nemohli uvěřit svým očím. V první vteřině nezaregistrovali tmavou siluetu stíhačky na potemnělé obloze a domnívali se, že plukovníkovi dělostřelectva se podařil zázračný zásah. Teprve pak se těsně nad nimi přehnal Messerschmitt, jehož pilot na ně mával z kabiny. Měl ostatně docela úspěšný den - na letiště zavolali vojáci ze strážního stanoviště na okraji lesa, že zaslechli střelbu a hluk motorů a jestli prý není ve vzduchu někdo od nich. A protože jeho "mezek" se právě odlepil na noční patrolu, hned ho tam poslali. Vida - sotva deset minut po vzletu a už sestřel. Navíc ještě zachránil kůži partě oficírů. Jen tak dál a rytířský kříž je doma.

Za pomoci vojáků ze strážního stanoviště se povedlo dostat jen poměrně málo poškozený Horch zpět na silnici a dojet s ním do bezpečí lesa. Nikomu z důstojníků se prakticky nic nestalo, jen Hans - Joachimova uniforma už zase vypadala, jako by se v ní poručík někde vyválel. Vynahradil si to ale o pár dní později, kdy kromě povýšení dostal i týdenní dovolenou doma v Německu. A ještě jedna věc byla příjemná - cestu absolvoval za volantem provizorně opraveného Horcha, kterého chtěl plukovník Spatz nechat v Německu dát pořádně dohromady…

 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více