Americká válka za nezávislost 1775-1783 díl II.

Autor: Radek Havelka / Admin 🕔︎︎ 👁︎ 38.414

Když jsme opustili George Washingtona a milice třinácti vzbouřených kolonií na severoamerickém kontinentě, nevypadalo to s nimi zrovna dobře. Dobře organizovaná a vycvičená britská armáda dokázala zahnat mnohdy ne více než ozbrojené farmáře na útěk, a v zimě roku 1776-1777 se blížila k hlavnímu městu vzbouřenců - Philadelphii. Výhodou i nevýhodou událostí, které se udály před více jak 200 lety je, že víme dobře, jak to dopadlo. Jak je tedy možné, že červenokabátníci, jejichž bodákový útok tolikrát obracel vzbouřence na útěk, nakonec prohráli? Šest let v rozmezí 1777-1783 změnilo tvář světa navždy, a my se nyní podívame, jak k tomu došlo.

Rok 1777 zastihl Howa a jeho vojáky v New Yorku, kam byl donucen se stáhnout po partyzánských útocích v zimě na přelomu let 1776 a 1777. Spolu s ním hrozila americkým kolonistům i armáda Guye Carltona z Kanady. Vzbouřenci se ocitli v kleštích, které ale pro rozpory mezi veliteli a špatnou komunikací nedokázaly sevřít své smrtící čelisti. 

Pád Philadelphie

Reklama

Howe měl cíl pro tento rok jasný - obsadit Philadelphii, sídlo revoluční vlády. Nikam ale nepospíchal, chystal síly, a tak k postupu vyrazil až v létě, kdy se se svými 11 tisíci muži nalodil a vydal se po moři k zálivu Chesepeake, kde se po měsíci, v srpnu 1777, vylodil. Zatímco se vojáci vzpamatovávali z nepříjemné cesty, postavil se jim do cesty k Philadelphii George Washington s 11 tisíci muži. 11. září se obě armády střetly u Brandywine Creek. Američané byli zatlačeni zpět, neschopni odolat britskému útoku na bodáky a křídelnímu obchvatnému manévru. Vyčerpaní Britové ani tentokrát nepronásledovali ustoupivší jednotky, nic jim však nestálo v cestě do Philaldephie. Kontinentální Kongres znovu opustil město, a to bylo 26. 9. 1777 obsazeno Brity.

George Washington se pokusil o další výpad, když 4. 10. 1777 napadl britský tábor u Germantownu, ale neuspěl a byl nucen se stáhnout a odrážet výpady Britů. Nakonec se v prosinci utábořil ve Valley Forge, zhruba 30 kilometrů od Philadelphie, na místě, které se mělo stát jeho táborem na celých 6 měsíců. Drsné podmínky panující v zimě roku 1777-1778 stály život více jak 2500 mužů z Washingtonovy desetitisícové armády, ale navzdory tomuto strádání opustila na jaře armáda tábor v dobrém stavu, zejména díky výcviku podle nejmodernějších pruských metod, které zde zavedl baron von Steuben.

Na stav vojáků měla ale kromě pruského výcviku vliv také jedna zpráva o událostech, které se odhrály dále na sever.

Pád Ticonderogy

Generál John Burgoyne velel v roce 1777 armádě, která měla ve svém tažení z Kanady za úkol obsadit prostor řeky Hudson a Lake Camplain, aby tak odřízla Novou Anglii od zbytku amerických kolonií. Burgoyne měl vyslat deset tisíc mužů směrem na Albany - New York, zatímco další dva tísíce měly pochodovat údolím řeky Mohawk a spojit se Burgoynem v Albany.

Burgoyne vyrazil v červnu a s na počátku července se mu podařilo dobýt Fort Ticonderoga. Poté vyrazil směrem na Hubbardton a Fort Edward na řece Hudson. Cestou se ale dostával do rostoucího tlaku vzbouřeneckých milicí, a když se pokusil získat zásoby, byl jeho oddíl u Freeman's Farm 7. 10. 1777 napaden a zdecimován. Burgoyne tu ztratil na 600 mužů. Mezitím St. Leger obklíčil Fort Stanwix (polovinu jeho sil tvořili indiáni pod velením Josepha Branta). Kolonisté spolu s dalšími indiány se pokusili obklíčení pevnosti prolomit, byli ale přepadeni a bitvě u Oriskany poraženi. Druhá záchranná expedice pod velením Benedicta Arnolda už byla úspěšnější, St. Leger zrušil blokádu a stáhl se zpět do Kanady.

Pohroma u Saratogy 

Burgoynova armáda, redukovaná na sotva šest tisíc vojáků, se znovu vydala na pochod, velitel byl rozhodnut probít se k Albany. Do cesty se mu tentokrát postavily jednotky generála Horatia Gatese, který se svými 8000 muži zakopal asi 16 kilometrů jižně od Saratogy. Burgoyne se pokusil obejít Američany po křídle, ale byl objeven a došlo k první bitvě. Situace nebyla dobrá, ale Burgoyne doufal v pomoc Howeho armády z New Yorku. Howe toho času ale, jak už víme, směřoval se svými vojáky do Philadelphie. Burgoyne neuspěl ani v druhé bitvě u Saratogy, a když jeho mužům došla munice i síly k boji, Burgoyne a jeho muži 17. 10. 1777 kapitulovali. Čekalo je dlouhé zajetí, z nehož se roku 1782 vrátila jen čtvrtina, sotva 1500 mužů. Porážka u Saratogy byla důležitým zvratem v této válce – otřesená sebedůvěra jednotek G. Washingtona po porážce a obsazení Philadelphie byla zpět, navíc porážka pomohla Francii k rozhodnutí vstoupit do války proti Velké Británii. Britům se válka poprvé výrazně zkomplikovala.

Se vstupem Francie do války se změnila situace nejen na severoamerickém kontinentě, a tak bylo třeba sáhnout k personálním změnám. Howe, stejně jako Burgoyne odpovědný za porážku u Saratogy, byl v květnu 1778 nahrazen generálem Clintonem, a ten se rozhodl stáhnout se z Philadelphie zoět do New Yorku, který byl vystaven francouzskému nebezpečí z moře. Washingtonovy vojáci Brity pronásledovali a střetli se v poslední velké bitvě na severu, 28. 6. 1778 u Monmouthu. Britové ale obratným ústupem 4000 amerických vojáků odrazili a stáhli se do New Yorku. Američané se utábořili na White Plains severně od New Yorku, a tak se obě armády ocitly na stejném místě, kde se utkaly o dva roky dříve.

Francie a Španělsko vstupují do války

Francie ještě v prosinci 1777 uznala americkou nezávislost a 6. 2. 1778 podepsala s Američany alianční smlouvu, aby si tak pojistila, že Američané nepodepíší separátní mírovou smlouvu, a když se v červnu 1779 postavilo na stranu amerických kolonií i Španělsko, byla do té doby nezpochybnitelná britská námořní nadvláda v této oblasti silně ohrožena. Britové do té doby disponovali stovkou řadových lodí, které sloužily převážně k přepravě vojáků a zásob ze starého kontinentu do Nového světa, i když stav stárnoucích lodí již byl více než nedostatečný, za tichého přihlížení prvního lorda admirality Lorda Sandwiche. V roce 1780 pak do války vstoupilo i Holandsko, které, stejně jako Francie a Španělsko, do té doby vzbouřence tiše podporovalo, hlavně po finanční stránce. Všechny země doufaly v oslabení moci Velké Británie, její král, Jiří III. odmítl potlačit vzpouru v koloniích dalšími vojáky na pevnině, ale naopak doufal, že námořní blokádou, likvidací přístavů, lodí a měst podél pobřeží vyprovokuje síly stále věrné britské koruně k potlačení povstalců a navracení kolonií pod britskou vládu.

Reklama

Kontinentální Kongres nechtěl nečinně přihlížet nadvládě Britů nad americkými vodami, a již v roce 1775 odsouhlasil vytvoření malého kontinentálního námořnictva, které mělo být využito zejména pro narušování britských obchodních cest. Když John Paul Jones zajal 24. dubna 1778 HMS Drake, stal se prvním hrdinou amerického námořnictva.

Nelze očekávat, ze vstup Francie a Španělska do války proti Velké Británii byl jen projevem sympatií k americkým kolonistům a jejich ideálům, naopak, Španělé odmítli uznat samostatnost kolonií už jen proto, že by tím dávali nedobrý příklad španělským koloniím dále na jihu amerického kontinentu. Cílem Francie bylo získat na  Velké Británii některá území v Karibiku, Španělsko zase chtělo obsadit Gibraltar a Minorku, ztracené v roce 1704. Gibraltar byl obležen celé tři roky, ale dobýt se jej nepodařilo. Britská posádka dostala potřebné zásoby poté, co admirál sir George Rodney porazil Španěly v lednu 1780 a Britům se podařilo udržet až do konce. Francouzsko-španělská vojska uspěla na Minorce, která padla 5. 2. 1782 a zůstala Španělsku i po válce.

Pro naše vyprávění jsou ale rozhodující události, které se odehrály na americkém kontinentě, takže se vrátíme zpět, tentokrát do teplých vod Karibiku. Tam se v následujících letech odehrálo několik důležitých střetnutí, kdy v dubnu 1782 flotila admirála Rodneyho porazila Francouze pod velením Admirála de Grasse a definitivně tak vzala Francii a Španělsku naději na získání Jamaiky. Naopak španělský guvernér Luisiany Bernardo de Gálvez uspěl při obsazování britské námořní základny v New Providence na Bahamách, výraznějších úspěchů už se ale obě země nedočkaly, naopak mírovou smlouvou z roku 1783 se vše v Karibiku vrátilo ke stavu před vypuknutím konfliktu. Jinak tomu ale bylo s východní a západní Floridou, kterou Gálvez taktéž vydobyl na Britech v letech 1779-1781, a toto území pak zůstalo Španělsku.

Aktivita Španělů a Francouzů v této oblasti jasně ukazuje, proč se Britové rozhodli upustit od boje na severu, a přesunuli se blíže na jih. Zároveň s posílením své námořní síly v oblasti doufali v pomoc loayalistů z jižních kolonií.

Boje na jihu

Již 29. 12. 1778 se expediční jednotky Clintonovy armády přesunuly z New Yorku do Georgie a obsadili Savannah. Pokus Američanů a Francouzů o její znovuzískání 9. 10. 1779 selhal, a Clinton dále pokračoval v ofenzívě. 12. 5. 1780 obsadil Charleston, největší přístav a město na jihu a otevřel si tak cestu k jeho podmanění. Zbytky kontinentální armády se stahovaly do Severní Karolíny, ale byly napadeny jednotkami pod velením podplukovníka B. Tarletona a poraženy u Waxhavs 29. 5. 1780. Tím americký odpor v oblasti zkolaboval, a boj dále vedly jen různé oddíly místních milicí. Clinton ale předal velení Cornwallisovi a spěchal zpět na sever, kde New York ohrožovaly početné francouzské síly v čele s hrabětem z Rochambeau.

Zatímco velení nad britskými jednotkami převzal Cornwallis, Horatio Gates, vítěz od Saratogy dorazil, aby znovu zorganizoval americké síly. 16. srpna 1780 došlo k bitvě u Camdenu, kde Američané utrpěli jednu z nejtěžších porážek celé války. Cornwallisovi se otevřela cesta do Severní Karolíny, ale jak už to tak bývá, vojenská štěstěna je vrtkavá. 7. 10. 1780 bylo křídlo jeho armády poraženo v bitvě u Kings Mountain, a Tarleton, vítěz od Waxhavs byl poražen v bitvě u Cowpens 17. 1. 1781 americkým generálem Danielem Morganem. Generál Nathanael Greene, který nahradil poraženého Gatese, pokračoval v taktice vyčerpávajících bitev, ve kterých taktické vítězství bylo vždy na straně Britů, ale ze strategického hlediska nedosáhli Britové ničeho. Slavným se stal generálův výrok - "Budeme bojovat, budeme poraženi, ale vzchopíme se a budeme bojovat znovu!". Neschopen definitivně porazit Greenovu armádu, přesunul se Cornwallis na sever do Virginie.

Cornwallis se vzdává v Yorktownu

V březnu 1781 byl generál Lafayette určen G. Washingtonem k obraně Virginie, a ten, zatímco sbíral další posily, obratně manévroval v sérii menších střetnutí s Cornwallisem. Ani tentokrát nemohl Cornwallis svého soupeře zničit, a tak odtáhl. V květnu 1781 se setkal s vojsky pod velením Arnolda, které vyslal Clinton na jeho podporu, nedaleko Richmondu. Clinton chtěl vybudovat bezpečnou základnu, a rozkázal Cornwallisovi opevnit se v Yorktownu a hlídat přístupy k moři v zálivu Chesepeake. Rochambeau požádal de Grasse, aby poslal svou flotilu do Chesepeake, zatímco G. Washington pochodoval se sedmi tisící Francouzi a Američany k Yorktownu. Tam se setkal s de Grassem, s jeho 28 loďmi a 4000 vojáky. V září se Hood pokusil vylákat Francouze s 19 loďmi, ale v bitvě v zálivu Chesepeake byl poražen a stáhl se zpět k New Yorku, ponechávajíc za sebou 6000 Britů, kteří čelili 16 tisícům vojáků z řad Američanů a Francouzů. 28. 9. 1781 začalo obléhání Yorktownu, druhého dne se Cornwallis stáhl z vnějšího opevnění a od 9. října byl pod téměř nepřetržitou palbou. Pokus o evakuaci přes řeku zhatilo špatné počasí, a tak se 19. října zbývající tři tisíce mužů poté, co jim došla munice, vzdaly.

Mír

Ačkoliv v New Yorku bylo stále na 30 tisíc britských vojáků a válka na moři pokračovala, král v Londýně ztrácel půdu pod nohama. Lord North, předseda vlády, v březnu 1782 resignoval a v dolní sněmovně parlamentu odhlasovali v dubnu 1782 konec války v Americe. Předběžné mírové dohody byly podepsány v Paříži 30. 11. 1782, formální konec války ale nastal až s podpisem Pařížské smlouvy dne 3. 9. 1783, americký Kongres pak tuto smlouvu ratifikoval 14. 1. 1784. Poslední britské jednotky opustily New York 25. 11. 1783. Britové Američanům podstoupili i území Indiánů mezi Apalačským pohořím a řekou Mississippi. Indiáni tuto dohodu nepříliš nadšeně stvrdili v sérii smluv, ale i tak se brzy stala tato oblast místem mnoha bojů mezi Američany a Indiány.

Reklama

Válka za nezávislost stála dle odhadů život zhruba 25 000 amerických kolonistů, 8000 z nich zemřelo v boji, dalších 9000 na nemoci, a 8000 zemřelo v britském zajetí.

Brity kromě ztrát na životech a vojenské cti stála válka i 80 milionů liber, s čímž si ovšem britská ekonomika dokázala poradit. Naopak pro Francii, kterou válka stála kolem 56 milonů liber, to znamenalo další zadlužení, a pokus zvýšit daně nakonec vedl k francouzské revoluci v roce 1789. Američany stála válka kolem 150 milionů dolarů, převážně z půjček od Francie a Holandska, splacené v devadesátých letech 18. století.

Zhodnocení

Rebelie 13 amerických kolonií proti útlaku a clům Velké Británie se rozhořela v boj, který nakonec vedl k nezávislosti těchto kolonií a posléze k vzniku USA, země, která se v 20. století stala dominantou světové politiky, hospodářství i vojenské síly. Na konci století osmnáctého tomu ale ještě nic nenasvědčovalo, kolonie byly roztříštěné, bez jednotného vedení, a mladičké Spojené státy čekala sotva za sedmdesát let další krvavá válka, ve které proti sobě opět stáli občané téže země. Ano, píši úmyslně „téže země“ a pochopitelně mám na mysli válku Severu proti Jihu, protože jako v letech 1861-1865, i v letech 1775-1783 proti sobě stáli mnohdy lidé, kteří spolu ještě do nedávna sdíleli tutéž zemi a tytéž ideály. Přesto je dějiny dokázaly dvakrát postavit proti sobě. A dvakrát u toho byla Francie, i když v té první válce hrála přeci jen významnější roli. Bez pomoci Francie by americké kolonie asi samostatnost nikdy nezískaly, i když jim mnohé hrálo do karet – britské zásobovací kolonie a vůbec vedení války přes Atlantický oceán, to znamenalo dva měsíce zdržení, velkou zátěž pro logistiku a finance, stejně jako pro vojáky samotné. Navíc boj tak daleko od domova, naopak na území, které nepřítel dobře znal, a kde měl jak zásoby, tak další síly pro případný boj, kde mohl snadno vést přepady a partyzánskou válku, to vše se podepsalo na britském neúspěchu. Občas bylo na vině i soupeření britských velitelů, věc, která pokud nevede přímo ke zkáze, tak obvykle zbytečně stojí životy mnoha vojáků (soupeření Žukova a Koněva v cestě na Berlín je toho důkazem). Dalším trumfem vzbouřenců byla právě ona roztříštěnost kolonií, absence center, takže na rozdíl od Evropy ani po pádu New Yorku, Philadephie, Richmondu a dalších měst kolonisté svůj boj nevzdali. Britové navíc neměli dost sil, aby mohli zároveň bojovat a ještě udržovat okupační posádky, navíc snaha udržet na své straně loayalisty jim nedovolila nasadit tak tvrdá opatření, jako známe ze Skotska nebo Irska, najímat místní indiány nebo otroky, ani nemluvě o německých žoldnéřích. Kolonisté obratně využili své krajiny a byť mnoho bitev prohráli, podařilo se jim zasadit dvě citelné rány, které nakonec válku rozhodly – u Saratogy a u Lexingtonu. Nakonec kolonisté bojovali jistě za víc než britští červenokabátníci – bojovali za svou svobodu, za své rodiny a za svou zem. A tento sen, zaplacený krví mnoha z nich, se stal v roce 1783 skutečností. Tato svoboda pak postupně strhla další země na americkém kontinentě, které se postupně osvobodily od nadvlády francouzské, španělské a portugalské, některé proto, aby se později staly dalšími státy Spojených států amerických, některé proto, aby s nimi bojovaly, ale to už je jiný příběh. Na závěr bych uvedl citát, který Jeremy Black pronesl k osudové bitvě u Lexingtonu : „Bylo to největší ponížení pro britskou armádu až do pádu Singapuru v roce 1942“. Ale o tom zas někdy jindy.

Zdroje:
http://en.wikipedia.org/wiki/American_Revolutionary_War
http://www.ushistory.org/declaration/
http://www.answers.com/topic/american-revolutionary-war
Soldiers of the Revolutionary War, Osprey Publishing,  2002, ISBN13 : 9781841766157

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více