Italská východní Afrika 1940-1941

Autor: Karl Schlange / Schlange 🕔︎︎ 👁︎ 47.835

Rozložení sil – výchozí stav

V době vstupu Itálie do války měl vévoda z Aosty, bratranec italského krále, etiopský vicekrál a vrchní velitel italských ozbrojených sil ve východní Africe, k dispozici 290 476 mužů, z nichž bylo 91 203 Italů a 199 273 Afričanů. Tento stav sil byl okupační po skončení válečných operací z let 1935 - 36 (viz článek Válka v Habeši) se odpor změnil na partyzánský. Armáda se skládala z 29 koloniálních brigád, většinou tvořených třemi nebo čtyřmi prapory pěchoty, přičemž ke každému praporu náležely dvě baterie polního dělostřelectva, 17 samostatných pěších praporů koloniálních vojsk, 16 italských pěších praporů a 10 italských dělostřeleckých skupin. I když 70 procent z celkového počtu tvořili domorodí vojáci, ve všech koloniálních jednotkách byli důstojníci a mnoho poddůstojníků Italové. Jádrem byla divize  (Savoia) regulérní italské armády a divize (Africa) vytvořená z Italů usídlených v Africe. K podpoře pozemních vojsk bylo k dispozici více něž 100 obrněných aut obsluhovaných Italy, cca 60 středních a lehkých tanků a celkem 183 bombardovacích a stíhacích letounů, dalších 61 letadel tvořilo zálohu a 81 bylo v opravě. Přes tyto síly po vyhlášení války prováděli Italové jenom omezené útočné akce. 4. července obsadili pohraniční města Kassalu a Gallabat v Súdánu a 13. července město Mojale v Keni. Obsazení Gallabatu mělo Britům o oblasti západní Etiopie ztížit udržování kontaktů s partyzánským hnutím. Hlavním důvodem pro obsazení Kassaly a Mojale bylo obava že v případě britské ofenzivy by byly použity jako výhodné nástupní pozice.

Britské Somálsko – jediné italské vítězství roku 1940

Hlavním důvodem tažení do Britského Somálska byla snaha dostat pod kontrolu francouzský přístav Džibuti, aby nemohl být využit jako vstupní brána do Etiopie. V době, kdy Italové soustřeďovali invazní armádu, neměli Britové v ohrožené kolonii žádné jiné jednotky než tzv. Somálský velbloudí sbor – útvar o velikosti praporu, tvořený domorodci. Do 8. 8. 1940 dorazily posily – jeden prapor pěchoty ze Severní Rhodesie, další byl vyčleněn z východoafrických sil v Keni, Velbloudí sbor, posílený 17 jihorhodeskými důstojníky a 20 poddůstojníky, dva prapory byly indické a jeden, The Black Watch, náležel k elitnímu útvaru – Královskému skotskému horalskému pluku. Dále jedna baterie o 4 houfnicích ráže 94 mm z Keni, a dvě 76 mm děla z protiletadlové obrany přístavu Aden.

Reklama

Dlouhá hranice Britského Somálska a Etiopie umožňovala její překročení na mnoho místech, čemuž britské síly nebyly s to zabránit ani po příchodu posil. Asi 80 km ve vnitrozemí rovnoběžně s pobřežím Adenského zálivu se táhne až 2 000 metrů vysoký pás hor, který musí útočník přicházející z Etiopie překročit. Protože nejkratší a nejvhodnější cesta od etiopských hranic k Berbeře vedla přes toto pohoří soutěsnou Tug Argan, tvořenou korytem stejnojmenné a po většinu času vyschlé řeky, rozhodl brigádní generál Chater soustředit prakticky všechny síly k její obraně. Na pahorcích kolem Tug Arganu umístil dvě protiletadlová děla v roli protitankových, vybudoval kulometná hnízda a z pár set metrů ostnatého drátu zátarasy, víc toho k posílení obrany nebylo.

3. srpna vtrhlo pod velením generálporučíka Guglielma Nasiho z Etiopie do Britského Somálska 23 praporů italských koloniálních vojsk podporovaných 21 bateriemi polního dělostřelectva, rotou středních a rotou lehkých tanků, několika obrněnými auty a 57 letadly.

Po překročení hranice se Italové rozdělili do tří proudů. Jedna kolona mířila na sever k hranicím Francouzského Somálska s úkolem izolovat přístav Džibuti – během dvou dnů dosáhla určených postavení, aniž by se střetla s odporem.

Hlavní nápor byl veden na Tug Argan druhým proudem pod velením generálmajora de Simona. Třetí kolona kryla pravé křídlo de Simonových hlavních vojsk.

Po třídenním postupu učinil de Simone dvoudenní přestávku a pak pokračoval tentokráte s podporou středních tanků.

Reklama

Na britské straně došlo ke změně ve velení, když byl jmenován novým vrchním velitelem generálmajor Godwin-Austen. V den kdy se ujímal vedení – tj. 11. 8. 1940 zahájili Italové v oblasti Tug Arganu po intenzivní palebné přípravě rozhodující útok.

Tři dny trvaly tuhé boje, v nichž se obzvláště vyznamenali příslušníci Somálského velbloudího sboru, i když disponovali jen lehkými zbraněmi. Jeden z jeho důstojníků, anglický kapitán E. C. T. Wilson obdržel Viktoriin kříž, nejvyšší britské vyznamenání za statečnost.

Nicméně tváří v tvář zdrcující převaze ani velká statečnost nedokázala zázraky a britské jednotky byly vytlačovány z jednoho obranného postavení za druhým.

Mussolini nařídil nasazení všech volných záloh a veškerého letectva které bylo ve Italské východní Africe k dispozici.

15. 8. 1940 po poledni byl povolen rozkaz k evakuaci a odpoledne Italové s konečnou platností prorazili u Tug Arganu. Pak zejména prapor The Black Watch sváděl s velkou obětavostí zadržovací boje, zatímco v Berbeře probíhala horečným tempem evakuace. Evakuace byla ukončena 18. 8. 1940 ve dvě hodiny odpoledne. Italská vojska vstoupila do města večer 19. 8. 1940. Po dvou týdnech bojů měli Britové 260 padlých, nezvěstných a zraněných. Italské ztráty činily 2 052 mužů.

Mezihra

Po obsazení Britského Somálska italskými vojsky následovalo ve východní Africe téměř šestiměsíční období relativního klidu, přerušovaného jen nevýznamnými pohraničními srážkami. Velké nebezpeční představoval zejména eritrejský přístav Masawa, který se stal operační základnou italských torpédoborců. Tím, že Italové měli pod kontrolou jižní stranu Adenského zálivu a část západního pobřeží Rudého moře, bezprostředně ohrožovali jednu z nejvýznamnějších komunikačních tras britského impéria, neboť tudy proplouvala všechna plavidla směřující k Suezu. Italská přítomnost navíc činila Rudé moře válečnou zónou, což znamenalo, že jím nemohly proplouvat lodi neutrálních Spojených států, a to silně ztěžovalo zásobování celého Středního východu. Proto po rychlém vytlačení Italů z Egypta během operace COMPASS Londýn rozhodl, aby zahájení ofenzivních akcí ve východní Africe dostalo přednost před pokračováním útoku v severní Africe či Řecku. Hned nato generál Wawell přikázal veliteli britských sil v Súdánu generálporučíku W. Plantovi napadnout Eritreu a veliteli britských vojsk v Keni generálporučíku A. G. Cunninghamovi nařídil zaútočit na Italské Somálsko.

Britský úder z Keni

Na začátku roku 1941 disponoval generálporučík Cunningham zhruba 70 000 vojáky. Z nich bylo kolem  27 000 Jihoafričanů, 33 000 jich pocházelo ze zemí východní Afriky, 3 000 ze západní Afriky a 6 000 mužů přišlo z Británie. S částí těchto sil, konkrétně s africkou 12. divizí generálmajora Godwina-Austena tvořenou 1. jihoafrickou brigádní skupinou, 22. východoafrickou brigádou a 24. brigádou Zlatého pobřeží měl Cuningham obsadit Italské Somálsko.

Britové neměli prostředky k provedení námořního výsadku a na pevnině vedla do Somálska jediná využitelná přístupová cesta ze severovýchodní Keni, z prostoru označovaného jako Oblast severní hranice. Šlo o území pokryté trnitými keři a prakticky bez cest, vyznačující se sálavým horkem a naprostým nedostatkem vody. Jedinou výjimkou bylo období dešťů, to se ale půda změnila v bažiny úplně znemožňující pohyb motorových vozidel. Všechen materiál a zásoby bylo navíc třeba dopravovat od nejbližší železniční stanice v keňském vnitrozemí, vzdálené téměř 650 kilometrů. Při plánování se muselo vzít v úvahu, že v kamenitém a rozeklaném terénu budou dopravní prostředky vystaveny obrovské zátěži a každý den se bude počet provozuschopných aut zmenšovat.

Britové odhadovali, že se setkají s rozhodnou obranou přístavu Kismajo, ležícím na pobřeží Indického oceánu, a že jim Italové budou urputně bránit v přechodu řeky Džuba, přehrazující postup do somálského vnitrozemí. Závěr zněl, že nepodaří-li se Kismajo dobýt během deseti dnů od začátku akce, může se stát, že bude nutno vojska stáhnout.

Po překročení hranice se Britové mířící rovným otevřeným terénem na východ nesetkali zhruba 150 kilometrů s žádným odporem. Ten očekávali až u města Armádu, na něž měla africká 12. divize zaútočit 11. 2. 1941. Těžký nálet, který den předtím provedlo na Armádu jihoafrické letectvo, měl zřejmě na obránce tak demoralizující účinek, že když čelní britské jednotky vstoupily do města, zjistily, že italská posádka uprchla. Přestože terén v jihozápadním Somálsku není o nic příznivější než v keňské Oblasti severní hranice, dokázaly jej tři brigády africké 12. divize překovávat s obdivuhodnou rychlostí. Poté, co 24. brigáda Zlatého pobřeží prošla Armádu, postoupila bez zastávky téměř 100 km a už následující den zlomila odpor Italů bránících opevnění postavení na západním břehu řeky Džuba.

Krátce nato obsadila další postavení o 50 km severněji. Mezitím na jihu pronikla 1. jihoafrická brigáda k ústí řeky Džuba a ráno 14. 2. 1941 už byla pouhých 15 km od Kosmana. Tím připravila cestu pro 22. východoafrickou brigádu, která ještě ten den večer na Kismajo zaútočila. K překvapení britského velení byla obrana přístavu zanedbatelná, většina Italů se dala na útěk ještě dřív, než první britští vojáci vstoupili do města.

Reklama

Stejně jako generál Cunningham přecenil italské síly v Somálsku, měl i vévoda z Aosty za to, že útočící Britové jsou daleko početnější. Protože od počátku předpokládal, že se Kismajo neubrání, nařídil jeho evakuaci a zničení všech využitelných přístavních zařízení a uložených zásob. Britský postup však byl tak rychlý, že posádka nestačila demolice provést. Po obsazení Kosmana byla třeba překročit řeku Džubu, překážku v cestě dál na východ k Mogadišo, hlavnímu městu a největšímu přístavu v zemi. Italové vyhodili do vzduchu jediný most nadcházející se severně od Kosmana. A východní břeh hodlali bránit značnými silami. Bez zvláštního úsilí se jim také podařilo odrazit první pokusy Jihoafričanů přeplavit se na druhou stranu a úspěšně mařili i všechny pokusy další. Teprve po sedmi dnech jeden oddíl s útočnými čluny překročil řeku o dvanáct kilometrů výš proti proudu. Italové okamžitě podnikli protiútok, avšak malé předmostí se udrželo až do chvíle, kdy dorazily posily. Následovaly ještě dva dny těžkých bojů, ale  23. 2. už Jihoafričané dokázali předmostí rozšířit do hloubky patnácti kilometrů a zbylí italští vojáci se buď vzdali, nebo uprchli do buše. Hned nato zahájila 1. jihoafrická brigáda rychlý přesun podél východního břehu řeky Džuba na sever, k městu Dželib, důležité křižovatce silnic směřujících jak ze severu na jih, tak i z východu na západ. Nad Dželibem zatím už překročila řeku Džubu i 24. brigáda Zlatého pobřeží a nyní postupovala k městu ze severu.

Britové útok na Dželib pečlivě připravovali, neboť předpokládali, že jej Italové budou urputně bránit, protože odtud vedla jediná silnice přímo k Mogadišu. Nevýrazná obrana se však zhroutila hned po prvním úderu.

Bylo zřejmé, že italské síly v Somálsku nejsou ochotné nebo schopné klást dlouhodobý odpor. Proti třem brigádám 12. africké divize byly na dolním roku řeky Džuby 102. koloniální divize o dvou brigádách podporovaná několika „bande“ (malé oddíly domorodých vojáků, slabě vyzbrojeny, ale obeznámeny s terénem a velmi pohyblivé) a na horním toku řeky 101. koloniální divizi, též se dvěma brigádami a dalšími „bande“ , celkem asi 20 000 mužů. Velel jim vítěz z Britského Somálska de Simone.

Velká mobilita britských brigád pod velením veterána z Britského Somálska Godwina-Austena dokázala navzdory těžkému terénu ve velmi krátké době překonávat značné vzdálenosti, která udržovala italské velitele v neustálé nejistotě, odkud přijde další úder, a tím jej zbavovala vší taktické iniciativy. Postup britských vojsk byl velmi účinně podporován jihoafrickým letectvem, zatímco italské bylo na obloze jen zřídka k vidění. De Simone, který zřejmě chtěl chránit italské jednotky a k zadržování postupu nepřítel a odrážení útoků používal především domorodé oddíly, se musel neustále smiřovat s tím, že domorodí vojáci opouštěli svá postavení a mizeli v buši hned poté, co dopadlo prvních několik pum nebo se ozvaly první výstřely. Po pádu Dželibu se integrita italských vojsk v Somálsku začala rychle rozpadat. To přinutilo Brity ke změně původních plánů. Zásadní roli sehrálo obsazení Kismaja, umožňovalo přivážet značnou část posil, munice a zásob po moři namísto absolvování několika set km po strašlivých cestách. To od základu měnilo situaci britských vojsk. Operace, která měla na začátku za úkol zatlačit Italy od keňské hranice a snížit tak možné ohrožení Keni, se nyní změnila v ofenzivu zaměřenou na vyhnání nepřítele z území celého Somálska, což by umožnilo užít jak Italského tak i Britského Somálska jako základny k útoku na Etiopii z jihovýchodu.

Do Kosmana byla přivezena z Keni 23. nigerijská brigáda africké 11. divize. Po přesunu do Dželibu spolu s 22. východoafrickou brigádou začala stíhat ustupující Italy. Čerství Nigerijci zaujali místo v čele pronásledovatelů a pod jejich tlakem  a za neustálého ostřelování děly britských válečných lodí z moře se italský ústup změnil v útěk. Obě britské brigády překonaly 400 km do Mogadišo ve třech dnech. 25. února vstoupili nigerijští vojáci do města, které se Italové ani nepokusili bránit, a obsadili takřka neporušený přístav s kořistí 350 000 galonů motorové nafty, 80 000 galonů leteckého benzínu a velkého množství zásob všeho druhu. Úkol vyčistit vnitrozemí od zbytků rozprášených italských vojsk dostala 24. brigáda Zlatého pobřeží.

Vylodění v Britském Somálsku

16. 3. 1941 připluly k Berbeře, hlavnímu městu Britského Somálska, dva britské lehké křižníky Glasgow a Caledon spolu s torpédoborci Kandahar a Kingston. Doprovázeli skupinu dopravních lodí, přivážejících z Adenu ležícího na druhé straně zálivu dva prapory britské pěchoty a podpůrné jednotky. Po krátkém ostřelování přístavu a jeho okolí děly křižníků a torpédoborců si vyloděná pěchota snadno poradila s minimálním odporem nepřítele a okamžitě zahájila postup na západ, k hranicím Etiopie. Přístav v Berbeře byl rychle uveden do provozu, během necelého týdne již bylo možné přes Berberu zásobovat 11. africkou divizi, což zkrátilo cestu zásobovacích konvojů – ve srovnání se situací, kdy se do stejného prostoru přesouvaly po pevnině za Mogadišo. 23. 3. připlula z Mombasy 2. jihoafrická brigáda.

Útok na Etiopii z jihovýchodu

První pokus o invazi do Etiopie z jihu z keňského Marsabitu, dvěma brigádami jihoafrické 1. divize, nebyl úspěšný. Britové se totiž příliš spolehli na spolupráci s místními etiopskými kmeny – a ty zaujaly jednoznačně protibritský postoj. To změnil až pád Kismaja.

Druhý pokus, opět prováděný dvěma jihoafrickými brigádami, měl jiný výsledek. Poté, co brigády překročily hranici severně od Marsabitu a překonaly horský hřeben, ležela před nimi 65 km na etiopském území a v nadmořské výšce téměř dvou a půl tisíc metrů – Mega, první město s italskou posádkou. Jihoafričané na ni zaútočili 18. 2. 1941 po několika hodinách nevalného odporu se Italové vzdali, do zajetí padlo tisíc vojáků, mezi nimi 26 důstojníků a bylo ukořistěno 6 děl. Operace prokázala, že invaze do Etiopie přes její jižní hranici je proveditelná a trpí stejnými nedostatky jako v Somálsku. Postup z Megy dál na sever by však vedl po strmých horských stezkách, a proto, když byl pád Mogadiša otázkou několika hodin, rozhodlo britské vedení o snadnějším útoku na Etiopii přes etiopsko somálskou hranici. O tom ale Italové neměli tušení a vévoda z Aosty rozhodl přeložit jednu divizi ze Somálska do Negele, kde měla bránit cestu z Megy. Toto rozhodnutí značně oslabilo ustupující síly generála de Simona. Úkolem pronásledovat de Simona bylo pověřeno velitelství 11. africké divize kterému byla 11. 3. podřízena 1. jihoafrická a 22. východoafrická brigáda. Spolu s 23. nigerijskou brigádou a jihoafrickým polním a středním dělostřelectvem představovala 11. divize silné bojové uskupení, které okamžitě vyrazilo na sever. Na Džidžigu – významný železniční a silniční uzel spojující hlavní město Adrie Abebu s přístavem Džibuti ve Francouzském Somálsku. Džidžigu dělilo od Mogadiša více než 1 000 km po jediné silnici. Cestu přehrazoval horský hřeben, na některých místech dosahující nadmořské výšky přes 3 000 metrů. Postup africké 11. divize byl tak rychlý, že se Italové byli schopni postavit na odpor až za Džidžigou. 17.3.1941 pronikl do Džidžigy průzkum 23. nigerijské brigády a našel vyklizené město. Italové zaujali obranná postavení v průsmyku Marda, pár kilometrů za Džidžigou, na cestě vedoucí k provinčnímu středisku Harar a k Diredawě. Průsmyk bránily tři italské prapory a dvě bande s polním dělostřelectvem. Prostor k Hararu byl obsazen třemi italskými brigádami. Protože terén neumožňoval použít taktiku bočních obchvatů kombinovaných s čelním úderem, čekali Britové na příchod 1. jihoafrické brigády a dalších jednotek dělostřelectva. Po výslechu dezertérů, mluvících o neochotě bojovat, neztrácel generál Wetherall čas a 21. 3. v poledne zaútočila nigerijská brigáda všemi silami. Po silné počáteční palbě se jí podařilo do setmění dobýt výchozí prostory pro pokračování útoku, v noci však Italové průsmyk vyklidili. Ztráty nigerijské brigády byly 7 padlých a 37 raněných.

Po ovládnutí průsmyku Marda Britové pokračovali v postupu na Harar který byl obsazen 26. 3. obrněnými auty s kořistí 13 děl a 572 zajatými italskými vojáky. 23. nigerijská brigáda dokázala ve 32 dnech překonat vzdálenost 1 600 km.

Dalším cílem postupu bylo město Diredawa na železnici směrem na Addis Abebu – v čele stanula 1. jihoafrická brigáda.

29. 3. však obdrželi z Diredawy žádost o pomoc, neboť skupiny ozbrojených dezertérů z domorodých jednotek začaly útočit na bílé civilisty, loupily, znásilňovaly, zabíjely a mrzačily. Vzhledem k neuvěřitelně špatným cestám, prakticky znemožňujícím použití motorových vozidel, se do Diredawy okamžitě vydaly zrychleným pochodem dvě roty praporu transvaalských Skotů 1. jihoafrické brigády. Ve městě potom byly svedeny jediné pouliční boje, k nimž došlo za celé východoafrické tažení. Etiopské bandy byly dobře vyzbrojeny a Jihoafričanům trvalo den a noc, než je z města vytlačili a obnovili pořádek. Jak italští, tak i britští velitelé byli otřeseni brutalitou vzbouřenců, projevovanou zejména vůči ženám, a tato neblahá zkušenost měla nepochybně značný význam pro osud Addis Abeby.

Po překvapivě rychlém překonání řeky Awaš 5. plukem afrických střelců 22. východoafrické brigády a stavbě provizorního mostu chybělo k hlavnímu městu 240 km.

Vévoda z Aosty se rozhodl hlavní město nebránit a v zájmu civilistů je předat pod ochranu britských vojenských úřadů. Mussolini v podstatě neměl námitek.

5. 4. 1941 v 07.45 ráno kontaktoval čelní jednotky 22. východoafrické brigády italský policejní důstojník. Žádal rychlé obsazení města, neboť jak se regulérní armáda začala stahovat, propuklo masové drancování a další násilnosti. V časných ranních hodinách 6. dubna vstoupila do centra Addis Abeby skupina obrněných aut a došlo k podpisu kapitulačních dokumentů. Bojové ztráty dosavadního tažení činily na britské straně 501 mužů a 8 letadel.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více