AH-1 Cobra - Etalon bitevního vrtulníku

Autor: Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔︎︎ 👁︎ 63.524

Vrtulníky byly používány již za druhé světové války. V Koreji došlo k jejich vyzbrojení a Vietnam znamenal vznik zcela nové kategorie, označované bitevní vrtulník. Aeromobilní jednotky přepravované univerzálními vrtulníky UH-1 Iroquois potřebovaly prostředek palebné podpory, schopný efektivně umlčet pozemní cíle v prostoru výsadku. Vyzbrojené UH-1 se příliš neosvědčily, protože byly těžké a celou formaci zdržovaly, hlavně po tom, co transportní vrtulníky „vyložily“. Kromě toho byly poměrně zranitelné palbou ručních zbraní.


AH-1G sériového čísla 66-15259 pojmenovaná „Virginia Rose II“ zachycená na jihovietnamské základně Bien Hoa patrně v roce 1967. Tento stroj ve Vietnamu sloužil u jednotky NETT (New Equipment Trainig Team), jejímž úkolem byl výcvik osádek US Army na nové Cobry přímo v poli. Útvar NETT byl tvořen jak příslušníky armády, tak i civilními zaměstnanci společnosti Bell. Letoun na fotografii je pozoruhodný ze dvou důvodů. Tím prvním je, že „Virginia Rose II“ řízená Gen. Seneffem jako první Cobra provedla bojový let ve Vietnamu, který se uskutečnil 4. září 1967. Druhou příčinou je neobvyklá kamufláž (armádní Cobry obvykle létaly v kompletně olivově zeleném „kabátě) tvořená olivově zelenou, okrovou a bílou na spodních plochách, čímž připomíná zbarvení, jaké na svých letounech ve Vietnamu aplikovalo US Air Force

Rodí se bitevní vrtulník

Reklama

Z toho důvodu předložila US Army v roce 1964 požadavky na AAFSS (Advanced Aerial Fire Support System). Vítězem konkurzu se stala firma Lockheed s typem AH-56 Cheyenne, který byl sice technicky propracovaný, ale také drahý a vývoj se táhl.

Válka ve Vietnamu pokračovala a nebyl čas čekat na dokončení vývoje. Firma Bell Helicopters Industrie (BHI) předložila projekt s továrním označením „209“, který využíval osvědčené komponenty z modelu UH-1 (lyžový podvozek, motor, reduktor, rotorovou hlavu s novými širšími listy, celý ocasní nosník) v kombinaci s úplně novým necelý metr širokým trupem, ve kterém seděli oba členové osádky v tandemu na sedadlech s velkým převýšením, aby měli zajištěný dostatečný výhled. Vrtulník byl původně vybaven zatažitelným lyžovým podvozkem, ale kvůli jednoduchosti se nakonec používal pevný stejně jako na UH-1. Celý vývoj financovala firma Bell ve vlastní režii.

První vzlet se uskutečnil v roce 1965 a vrtulník dostal označení AH-1 Cobra. Nový vrtulník dosahoval proti transportním UH-1 téměř dvojnásobnou cestovní rychlost a nad cílem se mohl zdržovat až třikrát déle, takže mohl poskytovat palebnou podporu několika transportním vlnám. Nespornou výhodou bylo, že vrtulník stál zlomek ceny AH-56 a vzhledem k tomu, že používal vyzkoušené komponenty mohla výroba naběhnout prakticky okamžitě.

Jenže o výrobě se rozhodovalo ve štábech a tam se vedly vleklé diskuse o tom jak dál v otázce obou programů, přitom každý měl své obhájce i odpůrce. Bylo potřeba udělat definitivní rozhodnutí. Náčelník generálního štábu armády generál Harald K. Johnson se přeptal na názor plukovníka Seneffa, který působil na funkci náčelníka pro armádní letectvo. Odpověď byla jednoznačná: „Vojáci umírají teď a ne někdy v budoucnosti. Chceme Cobru! Co nejdřív.“ A bylo rozhodnuto.

První sériově vyráběnou variantou Cobry byla AH-1G, která začala od června 1967 přicházet k bojovým jednotkám. První bojeschopnou jednotkou byla 334. rota na základně Bien Hoa, která dosáhla operační způsobilosti v polovině roku 1968. Byla tvořena zkušenými piloty s bojovými zkušenostmi, kteří byli schopni vypracovat i novou účinnou taktiku spolupráce s průzkumnými vrtulníky OH-58A Kiowa a OH-6A Cayuse, později označovanou hunter-killer team.

Reklama

Protože se jednalo o zcela nový bojový prostředek, poměrně široce se experimentovalo s výzbrojí, mnohdy se jednalo o modifikace, které vznikaly u jednotek „na koleně“ a později byly zavedeny jako sériové. Prioritním cílem bylo ničení živé síly a „měkkých“ cílů. tomu odpovídala výzbroj. Pod přídí byl v otočné věži M-28 kulomet GAU/28A Minigun ráže 7,62 mm a 40mm automatický granátomet M75. Alternativně bylo možné věž osadit dvojicí stejných zbraní. Pod krátkými křídly byly neseny bloky pro sedm (XM157, XM158) nebo devatenáct (XM159, XM200) neřízených raket FFAR (Folding Fin Air Rocket) ráže 70 mm, případně kontejnery s dalšími Miniguny (XM18) nebo kanónem M61A Vulcan (XM35).

Ke konci konfliktu začínala armáda Severního Vietnamu ve stále větší míře používat tanky. Cobry měly záhy příležitost dokázat, že ani ničení těchto cílů jim nemusí být cizí. Poprvé zlikvidovaly šest lehkých tanků PT-76 v únoru 1971 pomocí neřízených raket FFAR odpalovaných ze vzdálenosti kolem 400-500 m.

Zajímavé je že první protitankové řízené střely TOW byly použity z paluby univerzálních UH-1B, zatímco sériové Cobry se dostaly do výzbroje až po skončení konfliktu. S těmito střelami se z nich stal lovec tanků par excelence.

Ve Vietnamu se také ukázalo, že i na Cobry se dá vyzrát a Vietnamci začali houfně používat PLRK Strela-2.

Nové podmínky - nové stroje

Po zrušení programu AH-56 Cheyenee, v roce 1972, bylo nutné urychleně vyvinout bitevní vrtulník schopný protitankového boje. Ve stejném roce dostala firma Bell 24 milionů dolarů na modernizaci výzbroje vrtulníků Cobra v rámci programu ICAP (Improvement Cobra Armament Program). Podle zkušeností od bojových jednotek měly být vrtulníky vybaveny především novým zbraňovým systémem M65 umožňujícím používání protitankových řízených střel TOW a příďovou věž mohli oba piloti zaměřovat pomocí přilbových zaměřovačů XM128. Vizuálně se snadno identifikovaly podle zaměřovací hlavice TSU (Teleskopic Sight Unit) pod přídí.

Bylo přestavěno celkem osm draků starších AH-1G, přeznačených na YAH-1Q a ihned začaly intenzivní zkoušky včetně testů u jednotek ve Vietnamu. Od února 1973 do ledna 1975 odpálily YAH-1Q 347 TOWů na stacionární i pohyblivé cíle z visu i dopředného letu. Vzhledem k dobrým výsledkům obdržel Bell již v lednu 1974 kontrakt na přestavbu prvních AH-1G na nový standard AH-1Q. Přestavba proběhla ve dvou fázích, nejprve 92 strojů přímo ve výrobních závodech Bell a vzápětí dalších 62 v závodě Dornier v Německu pro americké jednotky v Evropě.

Jakkoli se nová výzbroj osvědčila, ukázalo se, že požadovaný náklad osmi TOWů je pro původní motor příliš. Ve Vietnamu vadila vysoká teplota vzduchu a v Evropě nutnost držet se „při zemi“ v režimu NOE, který ale vyžaduje značný přebytek výkonu a akceleraci motoru. Možnost nést plný náklad raket TOW tak zůstávala čistě teoretická, běžný počet byl 2-6 podle teploty vzduchu.

Proto byl jeden drak AH-1G vybaven silnějším motorem Lycoming T53-L-703 a novým reduktorem. Dostal označení YAH-1R.
Definitivní řešení přišlo až v roce 1976. Tehdy byl vytvořen projekt třístupňové modernizace vrtulníku, který měl vyhovět nářkům letových osádek na podmotorovaný vrtulník a další stížnosti. Celkem mělo být postaveno 297 nových a přestavěno 662 starších AH-1G a AH-1Q ale nakonec bylo nových postaveno víc a program přestaveb byl omezen ve prospěch nových AH-64A.

První blok nových vrtulníků, čítající 100 strojů byl vyroben mezi březnem 1977 a zářím 1978. Vrtulníky někdy označované také jako AH-1P měly nový motor T53-L-703 s výkonem 1800 SHP, nový reduktor a posledních 33 kusů i nové celokompozitové listy rotoru s životností 10 000 letových hodin, schopné vydržet zásah granátem ráže 23 mm. Protože si osádky stěžovaly na vznik nežádoucích odlesků v bublinovém překrytu kabiny, které vadily hlavně pilotům při letu těsně nad zemí, dostal vrtulník nové zasklení z plochých tabulí.

Příďová věž M28A3 byla osazena novým granátometem M129, kulomet M134 zůstal, stejně jako ostatní výzbroj. Nové vrtulníky dostala slavná 82. výsadková divize All American ve Fort Bragg v srpnu 1977.


Mezi uživatele Cober se zařadilo i jordánské letectvo, které na počátku osmdesátých let objednalo 24 exemplářů verze AH-1F. Nové vrtulníky začaly operovat ze základny King Abdullah poblíž Ammanu; v sestavě 10. a 12. letky zde slouží i v dnešních dnech. Vrtulník na fotografii je zachycen při vzletu na další misi mezinárodního vojenského cvičení Bright Star '85

Reklama

Další úpravou, po které volaly především osádky v Evropě bylo zesílení hlavňové výzbroje. Původní věž M28 byla určená především na likvidaci nechráněné živé síly ale v Evropě se daly očekávat spíše mechanizované jednotky. Na ně kulomet nestačil a granátomet neměl potřebnou přesnost.
V druhém výrobním bloku (98 kusů) byla původní věž nahrazena novou M97A1 s účinnějším tříhlavňovým kanónem M-197 ráže 20 mm, který mohl být eventuálně nahrazen řetězovým kanónem M-230 ráže 30 mm. Věž byla vybavena automatickou kompenzací zpětného rázu při střelbě mimo podélnou osu vrtulníku. Kromě toho mohl vrtulník nést výmetnice klamných cílů M130.

Zvláštností tohoto výrobního bloku bylo to, že se jednalo i čistokrevné „lovce tanků“ a vrtulník nemohl nést neřízené rakety.
Tyto Cobry byly podle rozšířené výzbroje označované AH-1E (Enhanced Cobra Armament System).

Poslední výrobní blok poskytl 143 nových vrtulníků. Bojové možnosti těchto strojů byly významně rozšířeny. Oba piloti dostali nové přilbové zaměřovače M136, pilot dostal místo starého reflexního zaměřovače M73 nový HUD (Head-Up Display) M76, do systému řízení palby přibyl laserový dálkoměr a ozařovač cílů, počítač pro řízení palby M26 a systém snímání a oprav střelby při malých rychlostech M143 jehož čidla jsou na zahnutém rameni na pravé straně rámu kabiny. Kromě toho byl vrtulník vybaven systémem M147 RMS (Rocket management System) umožňujícím používat jak staré raketnice M158 a M200 tak nové M260 a M261. Pro zvýšení pravděpodobnosti přežití na bojišti přesyceném ručními PLŘS s pasivními infrahlavicemi dostal vrtulník systém ochlazování výstupních plynů s charakteristickou dlouhou výstupní tryskou a na hřbetě přibyl aktivní rušič AN/ALQ-144. Tyto vrtulníky nesly označení AH-1F.

Poslední částí modernizačního programu byla přestavba starších AH-1G a AH-1Q. Těchto 387 přestavěných vrtulníků odpovídalo svým nově postaveným protějškům všech tří výrobních bloků s jedinou výjimkou. Zůstalo jim původní zasklení s vypouklými skly. Takto přestavěné Cobry nesou označení AH-1S.

Všechny modernizované vrtulníky měly kabinu upravenou tak, aby oba piloti mohli používat prostředky nočního vidění NVG (Night Vision Googles), dostaly nové radiovybavení s kódovaným přenosem a varovný přijímač AN/APR-39 pro radiolokační pásmo.

V roce 1980 byla zahájena montáž 55 vrtulníků AH-1F pro ANG. Poslední stroje byly této složce dodány v roce 1984.

Armádní Cobry byly exportované do mnoha zemí. Především do Izraele. Z dalších států používají Cobry i Bahrain, Japonsko, Jižní Korea, Jordánsko, Pákistán, Řecko, Thajsko a Turecko. Japonsko dostalo v červnu 1979 jednu AH-1E k otestování a o necelý rok později druhou . Po důkladných testech, v roce 1982 zakoupilo licenční práva na výrobu 54 vrtulníků v koncernu Fuji Heavy Industries. První v Japonsku vyrobená Cobra vzlétla 6.7.1984 a příští rok již běžela sériová výroba. Japonské Cobry poháněl motor Kawasaki T53-K-703 a postupně byly vybaveny na standard AH-1F.


Jediným zahraničním uživatelem varianty AH-1J se stalo íránské armádní letectvo. Stroje pro Írán byly oproti původní verzi J upraveny a někdy se pro ně používá označení International Cobra. Modifikace se týkala rotoru s delšími listy, silnějšího reduktoru, jinak umístěného vyrovnávacího rototu a výkonnější pohonné jednotky Pratt&Whitney T400-WV-402. Pro íránské armádní letectvo bylo vyrobeno celkem 202 kusů verze AH-1J, které byly dodány v rozmezí let 1975 až 1978. Vrtulníky se dočkaly rozsáhlého bojového nasazení během Irácko-íránské války

Námořní Cobry

Námořní pěchota záhy rozpoznala možnosti nového bitevního vrtulníku a trvala na urychlených dodávkách prvních 49 upravených strojů AH-1J Sea Cobra, objednaných v květnu 1968.

Mariňáci se neradi vracejí z mise s „mokrýma nohama“, proto požadovali dvoumotorovou pohonnou jednotku, která přeci jen dává větší záruku přežití. AH-1J poháněly motory Pratt&Whitney T400-CP-400 Twin Pac s úhrnným výkonem 1530 SHP. Protože se předpokládal i boj s malými plavidly v prostoru vylodění výsadku byla kulometná výzbroj slabá. Sea Cobry nesly rotační kanón General Electric M197 ráže 20 mm s palebným průměrem 750 nábojů. Kromě toho měly mariňácké Cobry větší palivovou nádrž a zlepšenou protikorozní ochranu.

Jenže výroba nešla tak rychle, aby se na všechny dostalo, takže prvních 38 dodaných vrtulníků byly standardní armádní AH-1G, které dostala v dubnu 1969 VMO-2 ve Vietnamu. Po výcviku pod dohledem instruktorů od US Army(!) byly v březnu 1970 nasazeny do bojů. Jéčka začala přicházet až říjnu 1969.

Zkušenosti z praktického nasazení 69 vrtulníků AH-1J ve vietnamském konfliktu vedly podobně jako u armády k požadavkům na jejich zdokonalení.
Nová varianta AH-1T byla vybavena silnější pohonnou jednotkou Pratt&Whitney T400-WV-402 Twin Pac s výkonem 1970 SHP, novým reduktorem schopným takový výkon přenést a rotorem se zvětšeným průměrem. Zároveň prodloužen ocasní nosník, aby při promávnutí listů nedošlo ke kolizi s vyrovnávacím rotorem a prodloužena příď, aby nedošlo k posunutí centráže. To umožnilo dále zvětšit palivovou nádrž. Kromě toho i USMC (US Marine Corps) požadoval protitankovou výzbroj, ale jako v případě dodávek AH-1J i teď měla armáda přednost. Prvních 33 vyrobených AH-1T nemohlo nést střely TOW. Teprve později byly dovybaveny novým zaměřovacím systémem a přilbovými zaměřovači.

Piloti námořní pěchoty se na rozdíl od svých armádních kolegů nevzdali vypouklých skel, protože poskytovala lepší výhled při přistání na rozhoupané paluby vrtulníkových výsadkových lodí.

První AH-1T byla se vznesla 20. května 1976 a celkem bylo vyrobeno 59 sériových strojů.

Když USMC plánoval radikální modernizaci svého vrtulníkového parku, určitou dobu uvažoval o zavedení navalizované verze AH-64. Ale Bell nabídl levnější řešení. Postavil novou variantu. Prototyp vzlétl 16. listopadu 1983 a byl označen AH-1T+. Sériové stroje nesly označení AH-1W.


Vrtulník AH-1T ze sestavy HML-167 zachycený během americké operace Urgent Fury na Grenadě v říjnu 1983. HML-167 byla jedinou mariňáckou letkou vybavenou bitevními vrtulníky, jež byla nasazena do bojů. Její Cobry zpočátku operovaly z výsadkové lodi USS Guam a zajišťovaly např. doprovod transportním vrtulníkům CH-46E z letky HMM-261 či přímou leteckou podporu pěchoty

Whiskey

Whiskey (podle americké hláskovací tabulky) dostala novou pohonnou jednotku General Electric T700-GE-401 s výkonem 3380 SHP a nové listy rotoru s větší hloubkou profilu. Obrovský přebytek výkonu v porovnání se všemi předcházejícími variantami Cober umožnil významně rozšířit letovou obálku. Neozbrojený vrtulník je s jedním vypnutým motorem schopen stoupat ještě 8m/s i v horkém letním počasí a je mimořádně obratný. Jediný problém je, že vzhledem k dvoulistému rotoru je nutné všechny manévry provádět s kladným přetížením, aby nedošlo k destrukci rotoru.

V kombinaci s novým plně digitalizovaným zbraňovým systémem vzrostly i bojové možnosti. Pro ničení obrněných cílů je možné zavěsit nové protitankové řízené střely AGM-114 Hellfire s poloaktivní laserovou naváděcí hlavicí, ale vrtulník je možné vyzbrojit i protiletadlovými řízenými střelami AIM-9L Sidewinder, Stinger nebo protiradiolokačními AGM-122 Sidearm. AH-1W je tak jediným vrtulníkem schopným plnit úkoly při umlčování nepřátelské PVO SEAD (Suppression of Enemy Air Defence). Kromě raketnic na neřízené rakety ráže 70 mm může nést i neřízené rakety Zuni ráže 127 mm. Pro zvýšení doletu dostal vrtulník „mokré“ závěsníky umožňující podvěsit přídavné palivové nádrže s objemem 290 litrů. Na konce křídel přibyly výmetnice klamných cílů AN/ALE-139 a na kryt motorů aktivní infrarušič AN/ALE-144.

Navigační vybavení vrtulníku bylo rozšířeno o přijímač taktického navigačního sytému ARN-153 TACAN (Tactical Air Navigation) a v roce 1996 ještě o kombinovaný družicový a inerciální navigační systém AN/ASN-163 GPS/INS (Global Positioning System/Inertial Navigation System).


AH-1W vzlétající ze základny v Saudské Arábii (patrně Abdul Aziz) na další misi během operace Desert Storm. Vrtulník pochází z výzbroje letky HML/A-367 nebo HML/A-369

Konec abecedy

Poslední variantou Cobry je AH-1Z, která zatím ukončila fázi zkoušek. Na první pohled se liší novým čtyřlistým celokompozitovým rotorem a novým reduktorem, který umožňuje plně využít maximální kroutící moment obou motorů T700-GE-701C, takže nemusí být přiškrceny jako na Whiskey. Rotor je vybaven automatickým systémem skládání listů při parkování na palubě. Vrtulník je vybaven novou pomocnou zdrojovou jednotkou APU (Auxiliary Power Unit) pocházející z vrtulníku S-70 Black Hawk.

Kapacita palivových nádrží byla zvýšena o dalších 758 litrů. Nový rotor umožnil zvýšit hmotnost nesené výzbroje a na koncích „křídel“ se objevily další dva závěsné body pro střely Sidewinder, Stinger nebo Sidearm.

Významnou modernizací prošly oba kokpity. Jsou úplně identické, takže piloti si mohou role kdykoli vyměnit a není nutné aby byli cvičeni podle různých osnov. Palubním deskám dominují dva multifunkční barevné displaye 6x8 palců. Kokpity jsou uspořádány podle zásady HOCAS (Hands On Collective And Stick) tedy tak, aby pilot nemusel při plnění úkolů sundat ruce z pák kolektivu a cykliky. Pro ovládání výzbroje slouží sklápěcí panel. Oba letci jsou vybaveni novými přilbovými zaměřovači se zobrazením letových údajů od firmy Thales Avionics.

Nový zaměřovací systémem TSS (Target Sight System) s kulovou hlavicí pod přídí je vybaven třetí generací infračerveného čidla a je schopen automaticky sledovat zvolené cíle nezávisle na manévrech vrtulníku ve dne i v noci. Kromě toho je vrtulník vybaven duálním datalinkovým spojením pro distribuci a sdílení taktických informací.

Avionika byla rozšířena o varovný přijímač AN/AVR-2A pro laserové pásmo, modernější AN/APR-39A(v)2 pro radiolokační pásmo a detektor odpálení PLŘS AN/AAR-47.


První prototyp AH-1Z1 zachycený 14. června 2001 na letecké základně Patuxent River v Marylandu. Tento stroj uskutečnil svůj první „let“ (ve skutečnosti se jednalo o visení v délce 15 minut) 7. prosince 2000 na tovární ploše společnosti Bell v Arlingtonu

Cobry v boji

Cobry se účastnily téměř všech konfliktů, které od Vietnamu proběhly. V roce 1983 podporovaly armádní i mariňácké Cobry invazi na Grenadu. Dvě AH-1T byly sestřeleny a tři členové osádek zahynuli.

Ale první zemí, která získala první bojové zkušenosti s vylepšenými Cobrami byl Izrael. Stalo se tak při jejich nasazení proti postavením jednotek OOP (Organizace pro osvobození Palestiny) na území Libanonu. Za zmínku stojí možná sestřel syrského vrtulníku Gazelle protitankovou řízenou střelou TOW během rozsáhlých bojů nad údolím Bekaa. Od té doby jsou izraelské Cobry v nepřetržitém nasazení prakticky dodnes.

Cobry USMC hlídkovaly v Perském zálivu koncem osmdesátých let. Při tom zničily tři Iránské rychlé čluny. Jedna z AH-1T byla ztracena.
Cobry z USS Saipan úspěšně kryly evakuaci z Libérie v roce 1990.


Během bojů v Libanonu v roce 1982 operovaly izraelské Cobry u 160. a 161. tajeset s domovskou základnou Palmachim. Ve službách izraelského letectva jsou známé pod označením Tzefa (zmije)

Největším nasazením námořních a armádních Cober byl konflikt v Perském zálivu. USMC nasadil celkem 91 Cober a armáda přispěla 140 kusy různých variant.

Obdivuhodnou připravenost a odolnost proti působení povětrnostních podmínek vykázaly především nové Cobry AH-1W USMC, což se ovšem o jejich armádních protějšcích tvrdit nedalo.

USMC vyslal do Zálivu celkem čtyři perutě, vyzbrojené 48 AH-1W, což reprezentovalo méně než 20% nasazených bitevních vrtulníků. Přesto tyto čtyři perutě nalétaly více než polovinu letových hodin. V „nouzi nejvyšší“, tedy v průběhu 100 hodin trvajícího pozemního tažení, vykázaly Cobry AH-1W neuvěřitelnou 92% operační způsobilost. Celkově pak 72% operační způsobilost, to vše v prašném prostředí, když teplota na slunci byla kolem 60°C. To jsou čísla, které mnohé typy nevykazují v mírovém provozu v podstatně mírnějších klimatických pásmech.

A letové osádky dokázaly výkon pozemního personálu náležitě zúročit. Na skóre si připsaly 97 zničených tanků, 104 obrněných transportérů a dalších vozidel, 16 bunkrů a dvě postavení dělostřeleckých baterií.

Žádná Cobra nebyla sestřelena, jen dvě byly ztraceny při haváriích.

Další dvě nasazení byly v Somálsku a na Haiti v letech 1993 a 1994.

Účastnily se také všech konfliktů v bývalé Jugoslávii. Největší publicity dosáhly když v červnu 1995 úspěšně eskortovaly vrtulníky provádějících CSAR (Combat Search And Rescue) Capt. Scotta O´Gradyho. Sestřeleného pilota F-16 od USAF.

A AH-1W se dočkaly nasazení i v poslední válce v Zálivu, kde byly nasazeny v rámci 1. divize námořní pěchoty.

Fotografie: Bell, US DoD, IDF/AF, Naval Air Systems Command, archiv

 

Technicko-taktická data

  AH-1F AH-1W
Průměr nosného rotoru 13,59 m 14,63 m
Délka vrtulníku 13,59 m 13,87 m
Rozpětí křídel 3,30 m 3,30 m
Výška s rotorovou hlavou 4,01 m 4,32 m
Plocha rotorového disku 141 m2 168 m2
Vzletová hmotnost-maximální 4 536 kg 6 691 kg
Hmotnost prázdného vrtulníku 2 940 kg 4 627 kg
Počet a typ motorů 1x Lycoming T53-L-703 2x Pratt&Whitney T700-GE-401
Max.výkon jednoho motoru 1 324 kW  
Maximální rychlost (v čisté konfiguraci) 277 km/h 282 km/h
Maximální dostup 3 720 m 4 250 m
Maximální dolet 597 km 635 km


Jedna z Whiskey Cober ze sestavy HML/A-269 zachycená na pozadí iráckého města Ramadi, kde 22. června 2006 prováděla ozbrojený doprovod při evakuaci vojáků zraněných během nepokojů v této oblasti

Prameny:
Bernstein Jonathan: US Army AH-1 units in Vietnam ISBN 1-84176-606-2
Bishop Chris: Huey Cobra gunships ISBN 1-84176-984-3
Mutza Wayne: AH-1 Cobra In action ISBN 0-89747-382-5
Mutza Wayne: AH-1 Cobra Walk around ISBN 0-89747-438-4
Verier Mike: Cobra tank killer supreme ISBN 0-85045-896-X
Web:
www.bellhelicopter.com

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více