Česká krev

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 52.847

Dnešní uspěchaní lidé se historií příliš nezaobírají. Většinou tvrdí, že žijí přítomností a minulost je nezajímá. To je samozřejmě pošetilost. Tak jako by nebyl den bez noci, nebyla by ani přítomnost bez minulosti a budoucnosti. Naši předkové svými skutky a rozhodnutími přímo ovlivnili naši současnost; právě tak my už nyní přebíráme zodpovědnost za svět, v němž budou žít naše děti. Ze snah a činů předchozích generací si můžeme vzít mnohá a velmi cenná ponaučení. Jak řekl Cicero, historie je učitelkou života. Česká historie je přitom zkropena potoky krve, kterou už od věků prolévalo mnoho statečných lidí, s ideálem svobodného a nezávislého života svých potomků. Tato krásná malá země, z geografického hlediska strategicky položená a tudíž častokrát napadená, zažila mnoho slavných vítězství i mnoho hořkých porážek, avšak stále je tu, vzdor tomu, že český národ nejednou bojoval o holé přežití. Nemělo by se zapomínat - ani na to dobré, ani na to zlé. Všechna následující vyprávění o slavných bitvách české minulosti jsou poklonou vlastenectví, statečnosti a odvaze, stejně jako citát, jenž snad dokáže vyjádřit jaký obdiv, úctu a vděčnost k těm lidem cítím dnes, kdy jména mnohých z nich už vůbec nejsou známa a kdy se jejich kosti pomalu rozpadají v prach:

„Byl bych šťasten, kdybych mohl svým vzorům roztírat tuš, ležet dny a noci před jejich prahem, i kdybych měl zemřít hlady.“
Čchi Paj-š, slavný čínský malíř

DOBA SLÁVY

Reklama

„Chceš-li zvítězit ve válce, musíš mít dva spojence - Boha a českého krále!“
Rada udílená ve středověku na dvorech nejmocnějších evropských panovníků

Cesta k trůnu

Čtvrtého srpna roku 1306 se na znamení smutku celé České království potáhlo černým suknem. Toho dne byl totiž v Olomouci neznámým útočníkem zavražděn osmnáctiletý král Václav III., poslední potomek slavného přemyslovského rodu. Přemyslovci tak vymřeli po meči (v mužské linii) a představitelkami rodu zůstaly pouze čtyři dcery Václava II.

Český stát nyní rychle potřeboval nového krále a protože s nejstarší dcerou Václava II. Annou byl ženat Jindřich Korutanský, nárokoval si český trůn. Část české šlechty si však slibovala více od spojení s mocnými Habsburky a vyslovila se proto pro Rudolfa, syna římského císaře Albrechta I. Habsburského. (Svatá říše římská byl název zvláštního nadnárodního politického uskupení, které vzniklo koncem 10. století a zahrnovalo seskupení německých států, části Itálie, státy na území dnešního Rakouska, Švýcarska, Lucemburska, Belgie a Holandska, dále východní část Francie, Čechy a Moravu. Říši založil sasský král Ota I., který se rozhodl navázat na říši Karla Velikého a na slavné období starověkého Říma. Ota zčásti silou, zčásti dohodou přiměl panovníky uvedených rozsáhlých území uznávat jeho vládu.)

Krále Svaté říše římské volilo zpočátku šest, později sedm volitelů - kurfiřtů. Byli to arcibiskupové trevírský, kolínský a mohučský, falckrabě rýnský, vévoda sasský, markrabě braniborský a od poloviny 13. století i král český. Toto ustanovení bylo později potvrzeno i ve Zlaté bule Karla IV.

Zvolený král římský získával císařský titul korunovací v Římě, kde papež oficiálně potvrdil kurfiřtskou volbu. Moc císaře se opírala o rodové državy a finanční zdroje ze svobodných říšských měst a od panovníků říšských území).

Římský král Albrecht I. skutečně prohlásil české království za uprázdněné říšské léno a udělil je svému synovi Rudolfovi. Čeští Habsburkovi přívrženci si však kladli podmínku: Rudolf měl své postavení posílit sňatkem s královnou - vdovou po Václavovi II. Eliškou Rejčkou, dědičkou království. Rudolf ale brzy svoje přívržence z řad duchovenstva i šlechty velmi zklamal. Snažil se o vylepšení stavu státní pokladnice takovým způsobem, že se mu začalo přezdívat „král Kaše“. Vrcholem bylo, když se pokusil připojit slavné České království k habsburskému rodovému panství. Proti Rudolfovi se tak brzy vytvořila silná šlechtická opozice, kterou se Rudolf rozhodl porazit vojensky. Česká šlechta se však nezalekla a boj přijala. Při obléhání Horažďovice v červenci 1307 Rudolf onemocněl úplavicí a náhle zemřel. Novým českým králem byl téměř jednomyslně zvolen Jindřich Korutanský.

Reklama

Bohužel začal nový král rychle prokazovat svou vladařskou neschopnost a bezzásadovost. Neplnil sliby, nedokázal zemi uklidnit a jen stále vymáhal víc a víc peněz, zvětšoval zadluženost království a nebezpečně ohrožoval také církev, kterou zbavoval majetku. Tento vývoj nebyl lhostejný čelním představitelům šlechty i církve. Na tajném jednání se skupina mocných pánů a kněží dohodla na nutnosti změny a rozehrála velkou hru. Na dalších tajných rokováních se nakonec dohodli, že České království nejrychleji vybředne z krize, opře-li se o nespornou mezinárodní autoritu. Tou se jim zdál Jindřich VII. z rodu lucemburského, vládnoucího v malém hrabství na samém pomezí Říše a Francie, jenž jako nový římský král nastoupil na říšský trůn po Albrechtu I. Habsburském, který byl v květnu 1308 zavražděn vlastním synovcem. Poslali tedy za Jindřichem VII. delegaci, která mu navrhla, aby se jeho syn Jan oženil s Eliškou Přemyslovnou, jedinou dcerou Václava II., která dosud ještě nebyla provdána ani zasnoubena, a tak získal nárok na český trůn. Jindřich s tím souhlasil a tak ke sňatku mezi čtrnáctiletým Janem Lucemburským (10. 8. 1296 - 26. 8. 1346) a osmnáctiletou českou princeznou došlo 1. 9. 1310.


Svatba Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny ve Špýru
Zdroj obrázku:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Eli%C5%A1ka_P%C5%99emyslovna 

Král cizinec

Ač Jindřich VII. udělil z titulu římského císaře Janu Lucemburskému České království v léno, nehodlal se Jindřich Korutanský vzdát bez boje. Proto si musel Jan Lucemburský se svým vojskem cestu k trůnu teprve probojovat. Janovo vojsko čítající 3000 mužů vyrazilo z Norimberka 18. října a cestou bylo posíleno ještě četnými českými oddíly. Nakonec stanulo koncem listopadu před pražskými hradbami. První pokusy prokázaly, že dobýt v kruté zimě takto skvěle opevněné město je nad síly shromážděného vojska. Nakonec se to podařilo až 6. prosince díky Elišce a jejím stoupencům uvnitř hradeb. Eliščin kaplan Berengar dal trojím zazvoněním z věže kostela Panny Marie signál k útoku na hradby a zároveň další Eliščini spojenci otevřeli brány. Janovi bojovníci zaútočili na opevnění v místě dnešní Prašné brány a na fortifikaci v úseku Na Františku. Třebaže Jan si nepřál krveprolití a jeho jezdci proto volali na všechny strany „Mír! Mír!“, bylo Staré Město obsazeno až po ostrém boji. Jindřich Korutanský vzápětí uprchl a do rukou Jana Lucemburského padla celá Praha. Teď se skutečně stal českým králem.

V prvních měsících a letech života v Čechách Jan Lucemburský zvolna pronikal do zvláštností země a umění vládnout. Učil se jazyku (čeština v té době nebyla jen jazykem dorozumívacím, ale i literárním a úředním), překvapovalo ho drsné české prostředí, tak odlišné od jemného francouzského a lucemburského dvora, narážel na neochotu pánů respektovat jeho rozhodnutí.

Sebevědomá česká šlechta předložila novému králi celou řadu podmínek a ani jedna strana nechtěla ustoupit. Šlechtici nechtěli vrátit královský majetek, jehož se zmocnili v minulých letech plných bojů o moc. Nechtěli připustit, aby významné zemské úřady zastávali cizinci. Požadovali zaručení významných práv: nemusí s králem na tažení do ciziny, leda by to vyžadovala bezpečnost země; pokud král podnikne výpravy do zahraničí, bude je platit sám; berně budou vybírána pouze při korunovaci krále a ke shromáždění věna pro jeho dcery - jinak pouze se svolením šlechty; omezovalo se královo právo odúmrti (nebyl-li přímý potomek rodu, majetek zemřelého připadal králi); nejvýznamnější zemské úřady měly být přidělovány pouze šlechticům z Čech a Moravy. Král Jan byl samozřejmě proti.

Naděje vkládané do úzké součinnosti mezi Janem a jeho otcem navíc neměly dlouhého trvání. Císař Jindřich VII. totiž již v v roce 1313 zemřel a mladý český král se ocital stále častěji v konfliktech s domácí šlechtou, jejíž moc se pokusil tvrdě omezit. Jednoho z nejmocnějších českých šlechticů, pana Jindřicha z Lipé, nahradil dokonce v úřadu královského podkomořího (něco jako první ministr nebo dnes premiér) jedním ze svých poradců hrabětem Walterem z Castellu a na královský dvůr povolal cizí šlechtice. Čeští páni, vyměňovaní ve svých funkcích, se začali bouřit. V roce 1315 pohrozili Janovi odbojem: žádali především odstranění německých dvorských úředníků a užší spolupráci s králem. Vůdcem české šlechty se stal právě schopný a sebevědomý Jindřich z Lipé. Znovu získal ztracený úřad a tím i vliv na královské příjmy. Právě on totiž rozděloval stříbro z kutnohorských dolů a určoval kolik dostane král a kolik bude vypláceno jednotlivým českým šlechticům v královských úřadech.

Svého postavení brzy využil k oslabení svých politických protivníků, kterým výrazně přísun financí omezil. Jeden z jeho takto postižených konkurentů, vlivný český pán Vilém Zajíc z Valdeka, však ihned zužitkoval svého dobrého přátelství s Eliškou Přemyslovnou, které se zase nelíbilo jakým způsobem se pán z Lipé pokouší omezit královu moc. Proto proti pánovi z Lipé královna Eliška vystoupila a přesvědčila krále Jana, že Jindřich z Lipé spolu se svou krásnou milenkou Eliškou Rejčkou, usiluje o český trůn. Král byl přesvědčen, že ho Jindřich z Lipé chce zbavit trůnu a dal jej proto uvěznit. Šlechta ihned pohrozila vojenskou silou. Jan sice nechal shromáždit vojenskou hotovost, avšak nakonec se střízlivě rozhodl pro vyjednávání. Král byl donucen propustit z vězení Jindřicha z Lipé a ustoupit požadavkům šlechty. Nato víceméně rezignoval na řešení vnitřních záležitostí země, jejímž mravům a obyčejům nikdy nepřivykl a znechucen odcestoval do zahraničí. Pobýval nejčastěji v Lucembursku a ve Francii a proto byl českými kronikáři nelichotivě nazván „král cizinec“.

Na otázku, proč je tak často mimo království, odpovídal, podle svědectví zbraslavského kronikáře, zcela upřímně: „Protože je mi půda rodné vlasti nejsladší.“ Toto srdečné vyznání mu sotva kdo může mít za zlé.

Král diplomat

Přízvisko „král cizinec“ však není zcela výstižné. Jan se totiž všemi svými diplomatickými schopnostmi snažil rozšířit teritorium českého státu. Svého prvního diplomatického úspěchu dosáhl krátce po smrti svého otce, římského císaře Jindřicha VII. V té době usilovaly o moc v římské říši tři významné rody - Lucemburkové, Wittelsbachové a Habsburkové. Všechny tři rody se pokoušely získat uprázdněný říšský stolec. O hodnost římského krále se ucházel i sám Jan, ale na doporučení svých rádců se rozhodl s kandidaturou počkat; vždyť mu tehdy bylo pouhých sedmnáct let. To se ukázalo jako velmi prozíravé. Při volbě dal Jan svůj kurfiřtský hlas Ludvíku Bavorovi z rodu Wittelsbachů. Získal za to slib zástavy Chebska a několik hradů v Horní Falci. Byl to první, avšak zdaleka ne jediný úspěch Janovy politiky.

Kromě Lucemburska (které připojil k Českému království roku 1313) a Chebska (1322) rozšířil Jan Lucemburský území českého státu o Budyšínsko (1319), Zhořelecko (1329), Horní Lužici (1319 - 1329) a především Horní a Dolní Slezsko (1327 a 1329), přičemž posledně jmenované území bylo velké asi jako celá Morava. Těmito územními zisky byl dán základ území nazývaného ZEMĚ KORUNY ČESKÉ.

V té době měl Jan Lucemburský v Evropě takový vliv, že podle svědectví zbraslavského kronikáře Petra Žitavského kolovalo předními evropskými dvory rčení, že „bez českého krále nikdo nemůže vyřídit svou věc s konečnou platností; povýší koho chce, a koho nechce, toho zničí“.


Země koruny české za vlády Janova syna - Karla IV
Zdroj obrázku:
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Koruna_ceska_Karel_IV.png?uselang=cs 

Reklama

 

Král otec

Jak zaznamenal kronikář, dne 14. května 1316 se po dvou dcerách „narodil na Pražském Městě Václav, prvorozený syn pana krále Jana a paní Elišky, královny české a polské, a při jeho narození nastala radost a plesání všem, kteří milovali štěstí krále a království.

Zakrátko však slavnostní chvíle pominuly a přišly starosti. Prvorozený královský syn mohl hrát v zemi důležitou mocenskou roli v pozici následníka trůnu. Mocenský boj začal opět nabývat na síle. V roce 1316 v důsledku neúrody postihl zemi hladomor. Král Jan byl v té době v cizině podporovat Ludvíka Bavora a neměl mnoho chuti se vrátit a dát záležitosti do pořádku. Královna Eliška se v králově nepřítomnosti obávala o život svého syna a uchýlila se na svůj silně opevněný hrad Loket. Když se Jan Lucemburský v roce 1318 vrátil z Německa musel se opět střetnout s odbojnou šlechtou a opět kapituloval. Přijal podmínky české šlechty a čeští páni zaujali všechny rozhodující úřady v zemi. Jan se musel s podílem šlechty na vládě smířit. Nakonec se dokonce proti Eliščině vůli sblížil se samotným Jindřichem z Lipé, jehož schopnosti a vystupování stále více oceňoval.

Mocný pán, vědom si Eliščina nepřátelství, rychle využil královu důvěru, aby jeho ženu vyšachoval z dalších politických bojů. Vzbudil v Janovi podezření, že jejím milencem je Vilém Zajíc z Valdeka, a že se uchýlila na svůj hrad proto, aby jeho prvorozeného syna postavila později proti němu. V únoru 1319 si proto Jan vynutil vstup do Lokte silou a podněcován bezohlednými pány odejmul násilím tříletého Václava matce. Ten se pak s ní už nikdy nesetkal.

Do svých sedmi let žil na Křivoklátě v péči chův a strážců, avšak bez matky, her se sourozenci, výletů do kraje a jiných dětských radostí.

Jeho život zcela mimořádně ovlivnily události roku 1323. Tehdy se provdala Marie, sestra Jana Lucemburského, za francouzského krále Karla IV. Sličného. Sňatek zprostředkoval sám její bratr, který byl jako lucemburský hrabě leníkem francouzských králů a častým hostem jejich dvora. Nyní využil příležitosti, aby sem uvedl i svého nejstaršího syna a zajistil zde jeho výchovu a vzdělání. Tehdy také ve Francii vybral pro budoucího českého krále manželku. Měla se jí stát Markéta zvaná Blanka, dcera Karla z Valois, nejbližší vedlejší větve vládnoucích Kapetovců.

Spěšní poslové přivezli 4. dubna 1323 Václava z Křivoklátu a již 15. května se konala velkolepá svatba sedmiletého Václava a stejně staré Blanky. Svatba byla spojena se slavnostní korunovací Marie Lucemburské. Pravděpodobně ještě před svatbou přijal Václav svátost biřmování a kmotrem mu byl sám francouzský král. Jak bylo v té době zvykem, přijal kmotřenec jeho jméno. Od té chvíle používal český princ pouze nové, ve Francii velmi vážené jméno Karel. Přesto však celý život nepřestal prokazovat českému patronovi a ideálnímu vládci, jehož jméno původně nosil, okázalou úctu.

Hned po svatbě Blanka odjela a Karel zůstal na dvoře francouzského krále, který z něj měl vychovat budoucího rytíře a vládce. Byl zprvu tichý a zamlklý, a snad proto k němu bezdětný francouzský král Karel, který měl podobnou povahu, velmi přilnul. Snažil se mu proto zajistit co nejlepší výcvik a vzdělání.

Karel se tak naučil číst a psát italsky, latinsky, francouzsky a německy. Studoval filozofii, diplomacii a řečnické umění i umění vládnout. Zcela mimořádně ho ovlivnil jeden z jeho učitelů, vynikající vzdělanec, jeden z nejlepších řečníků své doby, úspěšný diplomat s mezinárodním rozhledem a autoritou, opat benediktinského kláštera ve Fécamp Pierre de Rosiére.

Od dvanácti let pak Karel navštěvoval přednášky na Sorbonně - pařížském vysokém učení. Karel se zde věnoval především studiu architektury, malířství, sochařství a umění obecně.

Navíc se samozřejmě jako budoucí rytíř naučil skvěle ovládat koně a zbraně, účastnil se turnajů, osvojoval si dvorské způsoby a snažil se žít podle rytířských ctností.

Karel zůstal v Paříži sedm let, pak se na otcův příkaz odebral do Lucemburska. Pobyt ve Francii měl pro budoucího českého krále zcela zásadní význam. Měl patřit bezpochyby k nejvzdělanějším panovníkům středověké Evropy. Vynikající studia mu umožnila získat potřebný rozhled i poznání vysoké kultury a dokonalých uměleckých a architektonických děl. Karel se tehdy přesvědčil, že umění a architektonické skvosty mohou být oporou královské moci a součástí královského majestátu. Právě tady získal inspiraci k pozdějšímu budování rozsáhlých staveb doma v Čechách.

Karel se nezdržel v Lucembursku ani rok a už jej jeho věčně hledající a nové možnosti objevující otec povolal do Itálie, kde se pokoušel založit lucemburské panství. Šlo zejména o zdroj peněz, kterých se stále Janovi nedostávalo. Jan vybíral značné částky peněz od italských měst, kterým za to sliboval zajistit mír a ochranu před sousedními městy a zaručit tak klid pro výrobu a obchod. Celkově ovládl 16 severoitalských měst.

Karel dorazil do Itálie v březnu roku 1331 a brzy byl pověřen správou získaných území, neboť král Jan se odebral k evropským dvorům, aby zde jednal o uznání svého italského panství. Karel založil pro správu území vlastní kancelář, získával zkušenosti s řízením země a diplomacií, vydal velké množství listin s potřebnými nařízeními a pokyny ke správě území, uděloval výsady a různá práva.

Musel však také hájit vládu se zbraní v ruce, když proti němu vytáhli nepřátelé. Měl tak příležitost prokázat jak vynikajícího výcviku v boji se mu dostalo a jak ovládá válečné umění. Jako šestnáctiletý vedl poprvé české vojsko do bitvy 25. listopadu 1332. Jeho vojsko čítalo asi 200 rytířů a 600 pěšáků. Nepřátelský voj byl přibližně stejně silný. K bitvě došlo u hradu San Felice a bojovalo se od druhé hodiny odpolední až do večera. Český princ bojoval v prvních řadách a bil se udatně - dokonce pod ním padl kůň a následně byl zraněn do ramene. Pak nepřátelský oddíl z Mantovy nevydržel tlak českých bojovníků, uprchl z bojiště a strhl k útěku zbytek nepřátelského vojska. Karel tak mohl oslavit své první vítězství.

Protilucemburský odboj však byl příliš silný a získaná území bylo nemožné dlouhodobě udržet. Připomínkou Karlova pobytu v Itálii tak zůstala jen pevnost Monte Carlo, kterou založil roku 1333. Je první z řady staveb nazvaných jeho jménem. Nicméně se však v Itálii seznámil s místní kulturou a především architekturou a také novým duchovním směrem - humanismem.

V roce 1333 Karel Itálii opustil. Setkal se totiž se skupinou českých pánů, kteří mu vyložili, jak Čechy nepřítomností panovníka trpí - pozbývají vážnosti a pověsti v cizině; v království chybí osobnost, která by zemi spravovala, zastávala se slabších, potírala a trestala ty, kdož zemi poškozují, rozhodovala spory. Přesvědčili Karla, aby s nimi odjel do Čech.

Doma první jeho kroky vedly k matčinu hrobu. Pak se začal znovu učit češtinu, již za roky pobytu v cizině pozapomněl. Protože pražský hrad byl zpustlý, musel bydlet v některém z pražských domů. Karel se rozhodl královský palác přestavět a opravit. Pro vlastní vládu v zemi neměl princ Karel žádné pověření ani prostředky - byl ve všem odkázán na skupinu šlechticů a duchovních s nimiž přijel. Věděl však, že opora a přízeň šlechty nemusí být trvalá a získával proto podporu i u silných klášterů, biskupství, kapitul a také významných měst. V té době se již ve vlasti těšil neobyčejné oblibě.

V lednu 1334 mu otec udělil titul markraběte moravského a tak oficializoval jeho vládu. Tím také obnovil přemyslovskou tradici: markraběcí titul užívali prvorození synové krále pověřovaní správou Moravy. Karel si v novém úřadě počínal rozhodně a úspěšně. Měl také úspěch v osobním životě: v červnu roku 1334 přijela do Čech Blanka a již v květnu roku 1335 se královskému páru narodila dcera Markéta.


Karel a Blanka z Valois
Zdroj obrázku:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_IV. 
 

Přes různé rozpory mezi otcem a synem (koneckonců byli oba rozdílných povah, názorů i záměrů), jež vyvrcholily dokonce tím, že Jan dočasně zbavil Karla markraběcího titulu (na popud části české šlechty, které se upevňování Karlovy panovnické moci pranic nelíbilo), si však oba uvědomovali svoji vladařskou odpovědnost a vždy k sobě našli cestu a dospěli k dohodě. Diplomatickým úspěchem obou byl tzv. trenčínský mír uzavřený v létě 1335: Jan se zřekl titulu polského krále (kterého nabyl Václav II.; i když územní nárok na Polsko byl spíše teoretický, stačil k tomu, aby jej v roce 1327 uznala část Slezska) ve prospěch nového polského krále Kazimíra III. a ten se definitivně vzdal nároku na území Slezska a ještě Janovi Lucemburskému zaplatil 30 000 zlatých.

Jan Lucemburský již v té době cílevědomě pracoval na posílení moci svého syna. Roku 1341 svolal zemský sněm šlechty, duchovenstva a královských měst a ohlásil tam Karlovo jmenování mladším králem. Tím ho pověřil svým zástupcem v době své nepřítomnosti a zajistil mu nástupnictví po své smrti. K té se zvolna schylovalo.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více