Story Divokého západu aneb zbraně, přestřelky a pistolníci 1. část

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 142.184

Úvod

Nevěřím, že by existoval někdo, kdo by nevěděl zhola nic o Divokém západu. Každý z nás jako dítě hltal příběhy z pera Karla Maye, Rodokapsy nebo Weekendy. Tehdy jsme ovšem neměli tušení, že pan May je největším mystifikátorem příběhů Divokého západu a v Rodokapsech se píší hlouposti, ne-li přímo vědomé lži.

Éra Divokého západu se dá definovat jednou jedinou větou: Byla to doba, kdy muži, přitom muži velmi rozdílných povah a lidských hodnot – mimořádně tvrdí a mimořádně nelítostní, zabíjející i zabíjení, brali zákon do vlastních rukou. Byl to krutý svět a doba byla příliš hektická, než aby si to uvědomovali.

Reklama

Byla to doba, kdy se pionýři prodírali dál a dál na Západ a hynuli pod šípy a tomahavky Indiánů. Doba, kdy americká kavalerie v oplátku masakrovala rudochy po tisících. Doba, kdy lovci vybíjeli statisícová stáda bizonů. Doba, kdy šerifové museli čelit všeho schopným desperátům. Byla to prostě doba, kdy muži vyvíjeli nebývalé úsilí, aby poslali co nejvíc svých bližních na hřbitovy obutých.

O mnoho let později si američtí historikové uvědomili, že to všechno nebylo až zas tak úplně v pořádku. A tak začali skutečnost, opravdovou historii svého národa, přelakovávat vrstvou mýtů. Činili to skutečně dokonale, tak dokonale, že s postupem času se pravda zcela vytratila. Byla nahrazena legendou. Začali s tím doboví obskurní pisálci, kteří se přiživovali na slávě mužů, jako byli Wild Bill Hickok, Wyatt Earp, Buffalo Bill, George Custer, Jesse James, Roy Bean, Billy Kid, Butch Cassidy nebo Sundance Kid. A potom přišel film, pak televize a všechny sdělovací prostředky, včetně beletrie, převzaly už ne mýtus, ale vědomou nepravdu...

Dodnes se nám zachovaly pouze zlomky údajů o historických skutečnostech. A přece se z nich dá rekonstruovat historická pravda zbavená všech umělých příkras. Teď se tedy pokusíme oprášit stoletý nános mýtů a legend a vylíčit Divoký západ takový, jak nám jej zachovaly ne legendy, ale historie.

Zbraně Divokého západu

Muži Divokého západu museli denně čelit nejrůznějším nebezpečím. Divoké zvěři, Indiánům, banditům. K tomu potřebovali zbraně a to skvělé zbraně. Zbraně, které se staly součástí legendy. Bez nadsázky můžeme říci, že winchestrovkou, coltem a bowieovým nožem byly psány dějiny Divokého západu. Přesněji řečeno jimi byla utvářena legenda Divokého západu.

Pušky

Základní zbraní byla tehdy samozřejmě puška. Dalo se jí lovit, nebo udržet útočníky od těla. Pistole nebo revolvery byly dobré jen k boji zblízka. Puška byla nejdůležitější zbraní, bez revolveru člověk mohl v pláních přežít, bez dobré pušky sotva.

Reklama

V počátcích osídlování západu se jednalo zejména o proslavené „Kentucky Rifles“ (Také bývá označována jako Pennsylvania Rifle, Long Rifle atd. Kentucky Rifle se jí údajně začalo říkat po bitvě u New Orleans roku 1815, kdy je s děsivou účinností používali právě střelci ze státu Kentucky.). Tyto jednohlavňové předovky (jedná se o zbraně nabíjené ústím hlavně. Do hlavně se zepředu nejprve vsype dávka prachu, potom se vloží ucpávka a nakonec se dovnitř vtlačí střela. Celé se to nabijákem nacpe až na konec hlavně a dokonale upěchuje a utěsní) se vyznačovaly především dlouhou a úzkou hlavní a relativně malou ráží - .45 palce (čili asi 11,5 mm). Obojí bylo důsledkem nového prostředí, v němž se zbraně začaly používat. Kentucky Rifle byla lovecká puška s drážkovanou hlavní. Vycházela původně z evropských modelů loveckých pušek, ty však měly ráži kolem .60 palce (přibližně 15 mm) a hlavně o délkách kolem 40 palců (cca 102 cm). Avšak v divočině se puška stala nezbytným nástrojem přežití - přesný výstřel často představoval otázku života a smrti, ať už v bojích s nepřítelem, či při zabezpečení obživy na lovu. Střelný prach byl na Hranici vzácný, proto se ráž puška snížila, aby jej komora pojala méně. Ke zvětšení přesnosti byla naopak hlaveň prodloužena na 42-46 palců (106-117 cm). Byly to pušky velmi přesné, v již zmíněné bitvě u New Orleans údajně zasahovali američtí střelci britské vojáky pochodující v sevřeném tvaru na vzdálenost 600 metrů. V bitvě u Saratogy (1777) jeden z nejlepších amerických střelců, lovec z Pennsylvanie jménem Tim Murphy, sestřelil britského generála Simona Frasera z koně na vzdálenost 300 yardů (cca 275 metrů). Běžná hladce vrtaná mušketa, kterou, kvůli rychlejšímu nabíjení, používali řadoví vojáci, měla pro ilustraci účinný dostřel do 100 metrů. Zepředu nabíjené pušky měly samozřejmě ve svém nabíjení obrovský handicap. Nejlepší střelci dokázali zbraň tohoto typu nabít asi za dvacet sekund. Za tuto dobu dokázal Indián, i ze sedla svého mustanga, vystřelit deset šípů. Kentucky Rifle nicméně s úspěchem sloužila už v britsko-francouzských válkách (1754-1763), bojovala proti indiánům od počátku osídlování západu až do poloviny 19. století, účastnila se Války za nezávislost (1775-1783) i britsko-americké války z roku 1812.


Kentucky rifle v obou základních provedeních: s perkusním zámkem (po roce 1815) nahoře a s křesadlovým zámkem (od poloviny 18. století až do počátku 19. století) dole
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Kentucky%27s.jpg

Nedostatek v rychlosti nabíjení zepředu nabíjených pušek se koncem třicátých let 19. stol. pokusil řešit Samuel Colt. Tehdy se objevily první Coltovy perkusní (u zbraní s perkusním zámkem se potom na komínek vedoucí z hlavně nasadí zápalka, neboli měděný kalíšek s trochou třaskavé rtuti. Pak už stačí pouze napnout kohout a stisknout spoušť. Tím se uvolní kohout, který udeří na zápalku, jejíž plamen od výbuchu prošlehne do hlavně, kde odpálí nálož prachu a způsobí tak výstřel) revolverové pušky. V Coltově patersonském závodě byly vyráběny čtyři základní modely Coltových revolverových pušek: No. 1 Ring Lever Rifle (buď desetiranová v ráži .34, nebo osmiranová ráže .44), No. 2 Ring Lever Rifle (osmiranová ráže .44), Model 1839 Carbine (šestiranová ráže .525) a Model 1839 Shotgun (šestiranová brokovnice ráže .62). Všechny tyto pušky byly jednočinné a vycházely z obdobného modelu jako nám už známý Colt Paterson. Modely Ring Lever však měly vnitřní kohout, jenž se napínal pomocí napínací páky s kroužkem ve spodní části zbraně, zatímco modely Carbine a Shotgun měly klasický vnější kohout. V Patersonu se vyrobilo celkem 1912 pušek všech typů. Z toho 50 kusů Ring Lever odebrala americká armáda a nasadila je do bojů na Floridě, čémž se model Ring Lever stal první vojenskou puškou značky Colt. Revolverové pušky však propadly - jejich komory byly mnohem větší než u revolverových pistolí, proto obsahovaly mnohem více černého prachu, jenž po shoření silně zanášel mechaniku zbraně. Pušky tak byly velmi nespolehlivé. Přesto dalších 280 pušek odebrala tehdy ještě svobodná republika Texas.


Coltova revolverová puška No. 2 Ring Lever. Tahem za kroužek před lučíkem směrem dolů se napínal bicí mechanismus zbraně
archiv autora

Ve čtyřicátých letech pak vznikly první zadovky. Pušky nabíjené zezadu měly samozřejmě řadu výhod oproti svým zepředu nabíjeným protějškům. Po každém výstřelu nebylo nutné otáčet zbraň ústím hlavně k sobě. Takováto manipulace byla velmi obtížná a obvykle nutila střelce se mimoděk odkrývat. Střelba se navíc, díky použitým jednotným nábojům (většinou papírovým), podstatně zrychlila.

Koncem čtyřicátých let se objevily první zadovky firmy Sharps. Christian Sharps tehdy začal vyrábět vysoce výkonné jednoranné zadovky nabíjené papírovým nábojem. Náboj se vkládal do nábojové komory po sklopení mohutného lučíku u spouště, čímž byl odsunut skluzový závěr. Pozdější vylepšené modely byly navíc vybaveny diskovým automatickým (natažením kohoutu) podavačem roznětek, který posouval kovový pásek se zápalkami. Po příchodu jednotných kovových nábojů se pochopitelně začaly vyrábět i Sharpsky na toto střelivo. Zbraně této firmy byly na Západě všeobecně oblíbené a v druhé polovině padesátých let byla už firma Sharps jedním z předních amerických výrobců zbraní. Během občanské války byly výrobky Sharps velmi žádané unionistickou armádou. Plukovník Hiram Berdan, velitel proslulého „pluku ostrostřelců“ (Sharpshooters Regiment) např. opatřil svým vojákům větší počet Sharpsek Model 1859 ráže .52 se speciálními dioptrickými mířidly a vyladěnými spouštěmi. Po skončení války začala firma vyrábět velkorážní „bizoní pušky“ v obrovských rážích .49, .50, .52 a dokonce i .60. Nejoblíbenější mezi nimi byla k lovu bizonů používaná puška ráže .50, známá jako „Big Fifty“ (Velká padesátka). Její přesnost i účinek je legendární - na vzdálenost do tisíce yardů byla považovaná za smrtící. Tyto pušky mají na svědomí více amerických buvolů, než jakákoliv jiná zbraň v historii. Lovci bizonů obvykle vlastnili více pušek, ale, třebaže se později objevili zdatní konkurenti v podobě výrobků firem Ballard a Remington, jednou z nich byla vždy Sharpska. Těchto výkonných zbraní se vyrobilo více než 100 000.


Vojenská zadovka Sharps Model 1859
Zdroj obrázku: https://en.wikipedia.org/wiki/File:Berdan_Sharps_rifle.jpg

Kovové náboje byly tehdy velkým pokrokem. Jejich přímými předchůdci byly náboje Waltera Hunta. Jednalo se o beznábojnicové střelivo, tvořené dutou střelou naplněnou střelným prachem, jež byla uzavřena korkovou destičkou s otvorem naplněným třaskavou směsí. Náboj však nebyl dostatečně spolehlivý. V roce 1849 dostal Hunt patent na opakovačku s trubicovým zásobníkem pod hlavní a s důmyslným, avšak komplikovaným opakovacím mechanismem s pákovým natahováním. Ještě téhož roku vylepšil tento mechanismus Lewis Jennings z New Yorku a svá zlepšení si také nechal patentovat. Další patenty na zlepšení Huntovy konstrukce byly vydány v letech 1851 a 1854 a zněly na jména pánů Horace Smithe a Daniela B. Wessona.

Tito dva muži spolu založili v roce 1852 malou zbrojní dílnu v Norwichi ve státě Connecticut. V roce 1854 získali na výstavě v Baltimore zlatou medaili za první opravdu funkční zbraň schopnou střelby jednotnými náboji. V červnu 1855 se Smith a Wesson rozhodli prodat svůj podnik skupině obchodníků, kteří se později proslavili pod názvem Volcanic Repeating Arms Company. Společnost sídlila v New Havenu, Connecticut a začala vyrábět opakovací pušky a pistole systému Smith & Wesson na Huntovo střelivo v rážích .31, .38, .41 a .44. Zbraně Volcanic si získaly jistou omezenou popularitu. V roce 1857 provedl plukovník Charles Hay se zbraněmi Volcanic náročné zkoušky. Byl vynikajícím střelcem a s puškou Volcanic dokázal zasáhnout osmipalcový terč na vzdálenost 300 yardů, přičemž devět střel bylo uvnitř terče a dvě přímo ve středu. Pistolí Volcanic potom zasáhl střed terče vzdáleného 100 yardů.

Reklama


Opakovací pistole Volcanic ráže .41 (cca 10 mm) s šestipalcovou (cca 154 mm) hlavní. Náboje byly uloženy v trubicovém zásobníku pod hlavní, do hlavně se zasouvaly stažením dolů lučíku spouště, jenž současně fungoval jako nabíjecí páka, a jeho opětovným vrácením do horní polohy. Do kroužku lučíku se zasouval prostředník
Zdroj obrázku: https://en.wikipedia.org/wiki/Volcanic_Repeating_Arms

Jedním z podílníků firmy Volcanic byl i tehdy neznámý Oliver F. Winchester. Firma se však v roce 1857 ocitla v likvidaci. Oliver Winchester byl výrobce košil a zdatný obchodník, nikoliv však zbrojíř. Pušku nezkonstruoval nikdy, včas ale rozpoznal, že spíše než manžetové knoflíčky se na trhu žádají spolehlivé zbraně a začal tedy podnikat v tomto oboru. Založil svůj nový podnik nazvaný New Haven Arms Co. Podnik však nezačal dobře a zakrátko také neměl daleko k úpadku. Naštěstí ale v tomto podniku pracoval sice naprosto neschopný obchodník, avšak vynikající puškař a velmi zdatný mechanik Benjamin Tyler Henry.

Henry vyvinul nový jednotný náboj s měděnou nábojnicí a okrajovým zápalem. Podobný náboj si sice nechal patentovat v roce 1855 Rollin White, ale Henryho náboj měl větší ráži - .44 a proto byl také Henrymu roku 1858 udělen patent. Henry pak pro nový náboj poněkud přepracoval pušku Volcanic a roku 1860 dostal na novou zbraň patent. Tak vznikla legendární henryovka. O této pušce se rozhodně nedá říci, že by zaplavila americký západ (nevyrobilo se jich mnoho přes 10 000 kusů), ale s počátkem občanské války si našla cestu do unionistické armády. Zakrátko si získala nedobrou pověst mezi vojáky Konfederace a později i mezi Indiány. Začaly se rozšiřovat pověsti o jejích fantastických výkonech a vojáci Jihu mezi sebou o henryovce hovořili jako o „zatracené yankeeské pušce, která se nabije v neděli a střílí celý týden“.

Byla to bezpochyby pozoruhodná zbraň. Trubicový zásobník na 16 nábojů se plnil zepředu od ústí hlavně, po odšroubování zátky a vyjmutí tlačné pružiny. Potom pružina zásobníku tlačila náboje směrem k závěru, který střelec ovládal nabíjecí pákou, v jejímž oku měl prsty pravé ruky. Stlačením páky dolů se závěr odsunul dozadu, přičemž napnul bicí kohout, vyhodil okénkem na hřbetě pušky vypálenou nábojnici a podal nový náboj ze zásobníku. Pohybem pákou nahoru se náboj zasunul do hlavně a uzamčel se závěr. Při armádních zkouškách roku 1862 vypálila henryovka za 340 sekund 120 ran (plnění zásobníku započítáno). To byl proti předovkám pochopitelně vynikající výsledek. Náboj .44 Henry měl navíc velmi slušný výkon, když se střelou o hmotnosti 216 grainů (cca 14 gramů) náplní 25 grainů černého prachu (cca 1,6 g) , dosahovala střela úsťové rychlosti kolem 350 ms-1. Střela se při zkouškách zaryla pět palců hluboko do dřevěného terče vzdáleného 400 yardů. Zbraň měla pochopitelně také své nedostatky. Těmi hlavními byl choulostivý zásobník a často se lámající vytahovač nábojnic. Navíc nebyla právě levná - v roce 1862 byla nabízena za 42 dolarů a náboje 10 dolarů za tisícovku kusů.


Opakovačka Henry M 1860
Zdroj obrázku: https://de.wikipedia.org/wiki/Henry-GewehrHenry M 1860

Také roku 1860, ale o pár týdnů dříve než Henry, získal patent na svou pušku a náboj Christopher Miner Spencer. Byla to také opakovačka s pákovým mechanismem, který ovšem pracoval na zcela odlišném principu než systém Henry, protože tato puška měla trubicový zásobník na sedm nábojů v pažbě a směr podávání střeliva byl tudíž opačný. Kohout navíc musel střelec po každém nabití obsluhovat ručně. Zbraň byla zajímavá především možností vyjmout trubicový zásobník v pažbě a tudíž i možností měnit plné zásobníky za prázdné. Tato operace trvala jen několik sekund. Kvality spencerovky byly nesporné a armáda Severu jich nakoupila celkem 90 000 kusů. Podle zprávy brigádního generála Jamese W. Ripleyho, náčelníka zkušební komise Ministerstva války v roce 1864, byly pušky Spencer „nejlevnější, nejodolnější a nejefektivnější“ z mnoha zbraní, které tehdy armáda Unie používala. To, co spencerovka postrádala ve srovnání s henryovkou v kapacitě zásobníku, vynahradila svojí nízkou hmotností a rychlejším nabíjením. Vyráběla se v několika různých rážích (.56-52, .56-50, .56-46, a .56-56). Nejvýkonnjěší z této palety ráží byl náboj .56-56 Spencer. Měl náplň 45 grainů (2,9 g) prachu a střela o hmotnosti 350 grainů (cca 22,7 g)dosahovala úsťové rychlosti 370 ms-1. Historikové, kteří se dnes pokoušejí odhalit příčiny jižanské porážky v bitvě u Gettysburgu, si jaksi neuvědomují, že elitní seveřanské pluky byly vyzbrojeny právě puškami Spencer a měly tudíž větší palebnou sílu než jejich konfederované protějšky. A přitom tato prostá skutečnost byla jedním z rozhodujících faktorů, jež ovlivnily průběh bitvy. Pušky Spencer byly úspěšné - vyrobilo se jich více než 200 000 kusů.


Opakovačka Spencer M 1865, vojenský model, ráže .56-50
Zdroj obrázku: https://en.wikipedia.org/wiki/Spencer_repeating_rifle

Úspěch pušek Henry pomohl společnosti New Haven Arms Co. postavit se znovu na nohy. Podnik byl znovu přejmenován, tentokráte na Winchester Repeating Arms Co. Jeho první výrobkem se stala puška Winchester Model 1866 ráže .44 Henry (Na konci výroby též omezené množství zbraní ráže .44 Henry Flat se středovým zápalem.). Z nových pušek zmizelo jméno Henry, zůstalo jen H na dně nábojnic. Přesto na zbrani nebyl raženo označení Model 1866, neboť zbraň byla považována za modifikovanou henryovku a také číslována v jedné řadě s ní. Označení Model 1866 jí bylo přiděleno až sběrateli ve 20. století, ve své době byla tato puška známa jako Yellow Boy (Žlutý Kluk) podle bronzového pouzdra závěru. Byl zlepšen problematický vytahovač nábojnic, zesílen zásobník, který se už navíc neplnil od ústí hlavně, ale nabíjecím okénkem na pravé straně pouzdra závěru podle patentu Nelsona Kinga. Toto tedy byla první winchestrovka. Koncem šedesátých let už ale byly okrajové náboje na ústupu. Dno těchto nábojů musí být totiž dostatečně slabé, aby úder kohoutu odpálil okrajovou zápalku, což limitovalo velikost prachové náplně, protože dno nábojnice na druhou stranu muselo tlak výstřelu vydržet. Proto se pozornost výrobců zbraní upřela k novým nábojům se středovým zápalem, které si nechal v USA patentovat plukovník Hiram S. Berdan v roce 1866. U těchto nábojů byla použita oddělená zápalka vlisovaná do pevného dna nábojnice a tudíž bylo možno vyrábět náboje s mnohem větší dávkou prachu než dosud. Výroba běžela v letech 1866-1898 a bylo sestaveno kolem 170 000 kusů.


Winchester M 1866 v provedení Carbine. Existovaly tři základní provedení M 1866: Sporting Rifle s hlavní dlouhou 24 palců (610 mm) a zásobníkem na 17 nábojů, Carbine - hlaveň 20" (508 mm), zásobník na 13 nábojů a vojenská verze Musket - hlaveň 27" (686 mm), zásobník délky 24" na 17 nábojů
Zdroj obrázku: https://de.wikipedia.org/wiki/Winchester_%28Gewehr%29

První winchestrovkou na náboj s středovým zápalem se stal legendární Winchester Model 1873 ráže .44-40. U tohoto modelu bylo bronzové pouzdro závěru nahrazeno ocelovým a byl použit nový náboj .44-40 (střela ráže .44 a prachová náplň 40 gránů). Právě tato puška prý na Divokém západě pobila více zvěře, více Indiánů a více amerických vojáků v boji s Indiány, než kterákoli jiná. Sám Buffalo Bill o ní tvrdil, že je to „nejlepší zbraň, jakou kdy používal“. V roce 1875 pak firma Winchester poprvé nabídla zákazníkům toužícím po pušce mimořádných kvalit zbraň nazvanou "Jedna z tisíce". Jednalo se o vybraný exemplář - zbraň, u níž při zkušebním nástřelu byl zjištěn mimořádně vynikající výsledek. Tyto zbraně byly pak většinou vybaveny spouští s napínáčkem a opatřeny nadstandardní povrchovou úpravou, včetně nápisu "Jedna z tisíce". Jejich prodejní cena byla dvojnásobná tedy 100 místo 50 dolarů. O něco méně vynikající zbraně byly označovány nápisem "jedna ze sta" a prodávány s příplatkem 20 dolarů. Zbraně "1 z 100" a "1 z 1000" byly v katalozích firmy Winchester nabízeny pouze tři roky, i když prodávány byly i v dalších letech. Důvodem zřejmě bylo, že vedení firmy Winchester usoudilo, že není příliš vhodné zdůrazňovat, že všechny její zbraně nejsou stejně přesné. Celkem bylo zhotoveno 133 winchestrovek vzor 1873 "jedna z tisíce" a 8 exemplářů tohoto vzoru "jedna ze sta". Po druhé světové válce se tyto zbraně staly proslulejšími než v době své výroby a mezi sběrateli patří k nejvíce ceněným puškám americké výroby. V současné době je známá existence 51 pušek vzoru 1873 "Jedna z tisíce" a 4 pušek "Jedna ze sta". Právě v souvislosti s puškou M 1873 se poprvé objevilo tvrzení, že „winchestrovka byla puška, jež dobyla Západ“, což bylo možná poněkud nadnesené, ale rozhodně to vylepšilo firmě Winchester obchody. O oblibě této pušky svědčí skutečnost, že se Model 1873 ve výrobě udržel až do roku 1919 a bylo vyrobeno celkem 720 610 kusů, což je ohromující číslo u zbraně, která nikdy nebyla zavedena do vojenské výzbroje.


Winchester M 1873. Provedení Short Rifle s hlavní dlouhou 14" (ostatní provedení odpovídala modelu 1866). Tento konkrétní kus má ráži .38-40 a byl vyroben roku 1890
Zdroj obrázku: https://en.wikipedia.org/wiki/Winchester_rifle

Jak jsme již řekli, pušku M 1873 tedy nepřijaly do výzbroje ozbrojené síly USA. Důvodem byl náboj s příliš malým výkonem. V roce 1874 byly dosavadní pušky Spencer nahrazeny jednorannými zadovkami Springfield velké ráže .45-70. Tento výkonný náboj byl vládou přijat jako služební puškové střelivo a firma Winchester se proto rozhodla upravit na ně svoji opakovačku M 1873. Zbraň v ráži .45-70 byla označena M 1876, ale nezískala si větší popularitu. Do výzbroje ji zavedla pouze Severozápadní jízdní policie.

Opakovačku Winchester Model 1886 zkonstruoval geniální John Moses Browning. Byla vyvinuta pro použití vysoce výkonného střeliva. Nejvýkonnějším nábojem uplatněným u tohoto modelu byl náboj .50-110, někdy též označovaný jako .50-110-300 Express (střela ráže .50, o hmotnosti 300 grainů, dávka černého prachu o hmotnosti 110 grainů). Náboj byl skutečně vysoce výkonný - střela dosahovala úsťové rychlosti 490 ms-1a úsťové energie 2330 J. Třebaže později se objevily ještě další známé modely jako např. další Browningova konstrukce M 1894, byly v té době pušky typu „lever action“ (běžně používaný termín pro pušky s opakovacím pákovým mechanismem) už na ústupu. Důvod spočíval ve velké délce výkonných nábojů (náboj .50-110 je delší než 2 palce) atudíž i ve velmi dlouhém chodu závěru a tedy i pohybu napínací páky.


Winchester M 1894. Patrně nejznámější ze všech winchestrovek. Puška se vyráběla v pestré paletě ráží. Výroba byla ukončena až roku 2006 a vyrobilo se neuvěřitelných 7 miliónů kusů!
Zdroj obrázku: https://en.wikipedia.org/wiki/Winchester_rifle

Revolvery

Pušky o nichž jsme dosud hovořili, jsou pochopitelně pouhým zlomkem ze zbraní používaných na Divokém západě. Každá z nich je však svým způsobem významná, a proto jsem ji tu zmínil. Divoký západ je však obecně spojován s pistolníky a jejich nezbytnou rekvizitou - pistolí. Takto byl na Západě označován revolver. Nebylo to tehdy nikterak zavádějící, protože jiné krátké zbraně než revolvery se tenkrát v podstatě nevyráběly. V minulém století se označení „revolver“ příliš nevyskytovalo. Běžněji se zbraním tohoto typu říkalo „revolverová pistole“ nebo jen „pistole“. Zakrátko ale revolver získal novou, ještě známější přezdívku. Začalo se mu říkat kolt.

Hovořit o revolverech Divokého západu samozřejmě neznamená myslet jen na colty, ale přesto musíme Samuelem Coltem, coby duchovním otcem revolveru, začít. Samuel Colt si nechal revolver patentovat v roce 1836. Jednalo se pochopitelně o perkusní zbraň a až do sedmdesátých let firma Colt vyráběla celou škálu perkusních revolverů všech velikostí a ráží (dále tuto problematiku nebudu rozvádět, doporučuji přečíst si jiný můj článek Hříbata na tomto servru). Objem výroby byl obrovský a colty se staly velmi žádanými a ceněnými výrobky na trhu se zbraněmi.

Zakrátko se ovšem objevili zdatní konkurenti. Pánové Horace Smith a Daniel B. Wesson získali patent mladého Rollina Whitea na kovové jednotné náboje a komory vrtané skrz celý revolverový válec. V roce 1857 začala firma Smith & Wesson vyrábět první revolvery. Byl to typ Smith & Wesson Model No.1 ráže .22. Jednalo se o nevelké sedmiranné revolvery na jednotný náboj s okrajovým zápalem. K nabití se revolver rozvíral na otočném kloubu. Čelní strana rámu se spolu s hlavní vyklopila směrem vzhůru a válec se potom volně oddělil. Prázdné nábojnice se vyhazovaly o pevnou tyčku pod hlavní. Revolver měl jednočinné spoušťové ústrojí a zaskakovací spoušť bez lučíku. V letech 1859 a 1860 následovaly modely No.11/2 a No.2. V podstatě šlo o zbraně stejné konstrukce jako Model No.1, ale byly pětiranné a šestiranné, byly také o něco větší a používaly výkonnější náboj ráže .32.


Pětiranový S&W No. 11/2 připravený k nabití
Zdroj obrázku: https://de.wikipedia.org/wiki/Smith_%26_Wesson_No_1


Šestiranový S&W No. 2 ráže .32. Těchto revolverů se vyrobilo asi 77 000 kusů
Zdroj obrázku: https://de.wikipedia.org/wiki/Smith_%26_Wesson_No_1

Roku 1869 začala společnost Smith & Wesson vyrábět revolvery u nichž se hlaveň nevyklápěla vzhůru, ale sklápěla dolů. Společně s ní se sklopil i válec a hvězdicový vyhazovač potom automaticky provedl hromadné vyhození všech nábojnic najednou. Patenty na toto zařízení získali W. Dodge a C. A. King. První z těchto revolverů byl Smith & Wesson Model No. 3 American ráže .44 American, první americký velkorážní revolver na náboj se středovým zápalem.

V té době byl v Americe na návštěvě ruský car Alexandr. Mimo jiné navštívil i Wild West Show (cirkus o Divokém západě). Toto, a také skutečnost, že s ním po dobu návštěvy bylo zacházeno vpravdě královsky, zřejmě způsobilo, že Rusové se začali zajímat o nákup amerických zbraní pro svoji armádu, která v té době stále ještě používala perkusní zbraně.

Firma S&W od Rusů obdržela zakázku na 250 000 „zlamovacích“ revolverů Model No. 3 ovšem s jistými úpravami. Tou nejdůležitější a pro další vývoj zbraní zásadní se ukázal požadavek na stupňovitý průřez nábojové komory válce a zapuštění střely do nábojnice. Do té doby se takřka výhradně používaly maštěné střely, jejichž průměr byl shodný s průměrem nábojnice, do níž byla zasazena zúžená zadní část střely. To sice usnadňovalo výrobu válců, jejichž komory měly rovnoběžné stěny, naproti tomu střely byly náchylné k poškození a povlak mazadla přitahoval nečistoty. Takto upravené revolvery se začaly vyrábět v roce 1871 a byly označeny Smith & Wesson Model No. 3 Russian ráže .44 Russian. Nový náboj .44 Russian poskytoval přibližně 440 J úsťové energie se střelou o hmotnosti 246 grainů. Na svou dobu se mezi náboji laborovanými černým prachem ukázal jako mimořádně přesný a výkonný. Tyto zlamovací revolvery byly skutečně vynikající a vysoce převyšovaly vše, co v té době mohly nabídnout ostatní firmy. Jejich jedinou nevýhodou byla malá pevnost kloubu, což časem vedlo k rozviklání a ztrátě pevnosti celého systému.


S&W No. 3 Russian Model. Od modelu American jej bylo možno na první pohled odlišit podle ostruhy na lučíku spouště, ostruhy zadní části rámu nad rukojetí a závěsného očka na spodní části rukojeti. Všechny tyto změny si vymínila ruská vojenská komise
Zdroj obrázku: https://en.wikipedia.org/wiki/Smith_and_Wesson_Model_3

Počátkem 70. let nastaly pro firmu S&W těžké časy. Patentová ochrana Whiteova nápadu totiž trvala pouhých 15 let, protože vláda rozhodla, že tato doba je dostatečná k tomu, aby firma v klidu vydělala peníze, jež do nápadu investovala. Obvykle se stávalo, že Kongres patentovou ochranu prodloužil, ale v případě S&W to v roce 1870 odmítl přímo prezident USA Ulysses S. Grant. Stalo se tak pravděpodobně proto, že za občanské války byl tehdy ještě generál Grant hrubě nespokojen se způsobem, jakým se firma S&W vyrovnávala se svými povinnostmi ohledně dodávek zbraní, a dokonce ji podezříval ze sabotáže. Ani tento tvrdý úder firmu nepoložil a dále pokračovala ve výrobě revolverů.

V roce 1875 uvedla na trh svůj nový model Smith & Wesson Model Schofield ráže .45. Tento revolver byl upraven (zejména způsob uzamčení rozvíratelného rámu) podle plukovníka americké armády G. W. Schofielda. V roce 1876 firma S&W získala na mezinárodní výroční výstavě ve Filadelfii zlatou medaili za nejlepší armádní revolver v historii. Ironií bylo, že hlavní vládní zakázku na armádní revolver získala firma Colt.

Armáda Spojených států v roce 1876 uspořádala soutěž nových revolverů od různých firem, jejíž vítěz se měl stát novou služební zbraní. Přihlášen byl Colt Peacemaker a výrobky firem Smith & Wesson, Remington, Mervin & Hulbert a několik dalších. Třebaže S&W a M&H byly revolvery s hromadným vyhazováním nábojnic a tudíž mnohem rychlejším nabíjením, v soutěži zvítězil Colt Peacemaker zejména díky svojí spolehlivosti, trvanlivosti a odolnosti proti nešetrnému zacházení, jež bylo v armádě tak běžné. Firma Colt tak získala hlavní armádní zakázku (i když ne výluční) a Peacemaker se pod názvem Colt Single Action Army stal základním služebním revolverem.

Od počátku 70. let, když už firmě S&W vypršel Whiteův patent, nic nebránilo ostatním výrobcům vrhnout na trh nové modely a Peacemaker byl jedním z nich. Objevil se v roce 1872 a byl to nejnovější Coltův revolver, tentokrát už na jednotný kovový náboj se středovým zápalem ráže .45 Long Colt. Zakrátko se stal nejoblíbenější a nejrozšířenější zbraní Divokého západu. V mnoha tisících, v nejrůznějších rážích a provedeních, putoval na americký západ a do světa. Měli jej za pasem šerifové, kovbojové, zlatokopové, tuláci, farmáři i lupiči. Používali jej Texas Rangers i U.S. Army. Nosili jej takoví muži jako byli Wyatt Earp nebo generál George Patton. Tento revolver se stal, pro svou spolehlivost a výkonnost, po zásluze legendou.


Gravírovaný Colt SAA z roku 1893. Jedná se o nejkratší základní provedení s hlavní dlouhou 43/4 palce. Toto provedení bylo nejoblíbenější mezi pistolníky, neboť krátká hlaveň umožňovala rychlejší tasení
Zdroj obrázku: https://en.wikipedia.org/wiki/Colt_Single_Action_Army

Jedním z poražených účastníků soutěže byl i Remington New Model Army M 1875. Jednalo se o výrobek známé zbrojovky Remington. Tuto zbrojařskou společnost založil roku 1816 Eliphalet Remington Jr. v Ilion Forge ve státě New York. Do konce 50. let se firma značně rozrostla a během občanské války se stala jedním z předních dodavatelů zbraní armádě Severu. Společnost dodávala Unii velké počty perkusních pušek a od roku 1864 vyráběla jednoranné zadovky na kovový náboj s velmi jednoduchým závěrem uzamčeným pomocí kohoutu. Od roku 1858 společnost vyráběla oblíbený perkusní revolver Remington M 1858. Zbraň byla vyráběna ve dvou hlavních provedeních - Army v ráži .44 s hlavní dlouhou 8" a Navy ráže .36 s hlavní o délce 73/8 palce. Byla to mohutná zbraň, očividně napodobující konstrukci perkusních revolverů Colt, avšak s řadou progresívních konstrukčních řešení, z nichž nejdůležitější byla možnost rychlé výměny válce. Po sklopení nabíjecí páky asi o 45° bylo možno povysunout směrem vpřed kolík tvořící osu válce. Vystřílený válec bylo možno ihned nahradit jiným s nabitými komorami. Celou operaci bylo možno zvládnout do 7 sekund, což byl na tehdejší dobu famózní výkon. Na rozdíl od Coltů se také revolver vyznačoval uzavřeným rámem, což značně zvyšovalo jeho odolnost. Od roku 1863 se vyráběla poslední varianta označovaná jako New Model Army. Jednalo se o nějúspěšnější verzi, těchto revolverů se vyrobilo asi 126 000, což z této zbraně učinilo druhou nejpočetnější zbraň své třídy v armádě Unie hned za Coltem M 1860 Army. Počátkem 70. let začala společnost upravovat tento revolver na kovové náboje, až roku 1875 přišla s revolverem Remington New Model Army Model 1875, jenž byl zkonstruován na náboj .44 Remington. I to byla spolehlivá a oblíbená zbraň, čtyřiačtyřicítka úctyhodných rozměrů.


Remington M 1858 New Model Army, někdy též značený jako Model 1863
Zdroj obrázku: https://en.wikipedia.org/wiki/Remington_Model_1858

Derringery

To byl výčet těch nejznámějších a nejpoužívanějších revolverů. Ortodoxní čtenář rodokapsové literatury by mi ovšem nikdy neodpustil, kdybych se nezmínil o nezbytné výbavě hazardního hráče, o derringeru. Henry Deringer začal počátkem 40. let vyrábět jedno či dvouranné perkusní pistolky těžkého kalibru určené k boji na nejkratší vzdálenost. Nosily se v náprsních kapsách, botách, dokonce kloboucích, dámy pochybné pověsti je údajně nosily ve zvláštním pouzdře v rozkroku a falešní hráči je prý měli ukryté v rukávech. V případě potřeby pak jen prudce švihli rukou a zbraň jim vletěla do dlaně. Pistolky deringer byly natolik oblíbené, že byly často kopírovány. Jméno Deringer se stalo natolik slavným, že i jiní výrobci začali takto označovat své kapesní pistolky. Aby však nemohli být žalováni, přidali do jména ještě jedno r. Derringer se tak stalo označením typu zbraně a nikoliv jménem výrobce. S příchodem kovových nábojů se začaly vyrábět derringery i na tento druh střeliva. Objevily se zbraně, které měly až čtyři hlavně. Derringery se smutně proslavily při atentátu na prezidenta Abrahama Lincolna, když jeden z nich použil vrah John Wilkes Booth.


Jednoranový derringer ráže .32 neznámého výrobce z 19. stol.
Zdroj obrázku: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Deringer_unknown_adamsguns.jpg

Brokovnice

Ještě o jednom druhu zbraně je třeba se zmínit. Jde o brokovnici, tolik oblíbenou kvůli zničujícímu rozptylu sekaného olova. Ačkoliv se to dnes nezdá, byla nejpoužívanější zbraní Divokého západu. Tvořila kupříkladu povinnou výzbroj ozbrojených průvodců dostavníků společnosti Wells & Fargo, protože zasáhnout pohyblivý cíl z jedoucího nadskakujícího dostavníku kulkou z pušky nebo pistole je možné leda náhodou nebo ve filmu. Brokovnice se vyráběly často v obrovských rážích 10 a pocházely z dílen snad všech zbrojařských společností.


Tři zajímavé pušky firmy Colt. Nahoře Colt Lightning, první americká opakovačka se závěrem ovládaným posuvným předpažbím, dole revolverová puška Colt Model 1855 Sidehammer v provedení Carbine ráže .56 a uprostřed dvouhlavňová brokovnice Colt Model 1883 ráže 12
Zdroj obrázku: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Colt_Rifles.JPG

Třebaže dnes, při sledování různých westernů, získáváme dojem, že jedinými zbraněmi Západu byly colty a winchestrovky, skutečnost byla poněkud jiná. Západ byl doslova zaplaven celou řadou výrobků nejrůznějších firem. Bohužel zde není možno všechny zmínit. Zbraně, které jsem aspoň krátce představil, se všechny staly součástí historie Divokého západu. Proto o nich byla řeč.

Pistolníci

Pistolník je jedinečná postava. Stal se součástí amerického folklóru, podobně jako kovboj, s nímž je také často zaměňován. Ale to je chyba. Kovbojové nebyli nic víc, než honáci dobytka. Nosili sice pistole, ostatně jako mnoho mužů Západu, ale nebyli pistolníky.

Kdo tedy byl pistolník? Zjednodušen řečeno, byli to muži, kteří se zbraní živili nebo jim symbolizovala nástroj k prosazení moci či jejich cílů. Tito muži, kteří žili a většinou také zemřeli se zbraní v ruce, byli skutečně zvláštní rodina. Patřili sem zločinci, strážci zákona i nájemní střelci. Pokud bychom chtěli pistolníka přesně definovat, narazíme na obtížný úkol. Nejblíže pravdě asi budeme, jestliže pistolníka označíme za muže jistých mravních vlastností, které se markantně projevují ve vztahu ke střelné zbrani a jejímu použití. Pistolník byl ale typickým produktem Západu, kde lidský život neměl valnou cenu. Proto jej, alespoň podle tehdejších poměrů, nelze ztotožňovat se zločincem. Pistolník byl revolverový rváč. Zabíjel, ale nevraždil.

Slovo pistolník (anglicky gunman, gunfighter) lze vysledovat až do počátku sedmdesátých let minulého století, avšak běžným se stalo až na přelomu století. Předtím se ale používalo ještě jiné pojmenování. Pojmenování, jež je vážnou obžalobou. Zdůrazňovalo ponurý pud, který pistolníka nutil vyvolávat spory a konflikty řešit s pistolí v ruce, což často vedlo k jeho vlastní záhubě. S touto možností ale pistolník sportovně počítal. V barové konverzaci oplýval frajerským fatalismem, předpovídaje nevyhnutelný konec své kariéry - smrt v botách. Ono zmiňované označení však přesně vystihuje druh lidí, který je předmětem našeho zájmu; je to slovo killer - zabiják.

Přestřelky

Nerad beru iluze milovníkům westernů, ty nám však neustále nabízejí střelce v kožených kalhotách, sněhobílém stetsonu, kostkované košili a kožené vestě, kterak vystřeluje soupeřům kolty z rukou a odstřeluje jim pouzdra revolverů od opasku. Bohužel, téměř nic z toho neodpovídá skutečnosti. Proto nyní tuto problematiku nyní metodicky rozpitváme do nejmenších podrobností. Tak tedy popřádku:

Oblečení

Výše popsaný styl oblečení je skutečnosti většinou na hony vzdálen. Takto oblečený muž je kovboj, honák dobytka. I když kovbojové nosili pistole a v dobytčích městech také často zemřeli s pistolemi v rukou, nelze je vzásadě prohlásit za pistolníky, i když i mezi nimi existovaly výjimky, jako byl například "Wes" Hardin. Pokud si však dáme práci a prostudujeme fotografie, jež se dochovaly z dob Divokého západu, zjistíme, že většina pistolníků je oblečena jinak. Muži žijící v divočině jsou namnoze oblečeni v nepopsatelných směsicích různých druhů oblečení, mnohdy navíc různě záplatovaných nebo jinak spravovaných. Městští muži pak na sobě většinou mají obleky. Tedy saka, vesty, plátěné kalhoty, na hlavách mnohdy buřinky. Upozorňuji, že takto byli oblečeni i proslulí střelci, jako např. Hickok, Earpové, Masterson apod.


Bat Masterson – jako jeho pravé jméno se uvádí William Barclay Masterson, ve skutečnosti se však jednalo o pseudonym. Doopravdy se jmenoval Bartholomew Masterson, přičemž „Bat“ je přezdívka odvozená od tohoto jména. Povšimněte si oblečení, které se příliš neslučuje s dnešní představou pistolníka.
Zdroj obrázku: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Bat_Masterson_1879.jpg?uselang=cs

Výzbroj

Na už zmíněných fotografiích je ozbrojena (viditelně) jen asi polovina fotografovaných. Dokonce i takový pistolník jako byl Wyatt Earp, je na všech fotografiích zachycen neozbrojen. Zdaleka ne všichni tehdy nosili pistoli. Mimo jiné také proto, že takovéto počínání obvykle zakazovala městská vyhláška. Jen nepatrné procento z ozbrojených mužů má dva revolvery. Ono mnohé o tomto problému napovídají sama technická data nošených pistolí. Pravděpodobně nebylo příliš pohodlné nosit u pasu dvoukilovou čtyřiačtyřicítku. A co teprve dvě. V zásadě tedy můžeme prohlásit, že dva revolvery měli jen profesionální střelci nebo naprosto neškodní frajeři.

Je pravda, že v době občanské války nosili bojovníci záškodnických oddílů obou stran až osm (!) revolverů, ovšem většina z nich se nacházela v sedlových holsterech či brašnách. Tehdy se samozřejmě jednalo o perkusní revolvery, jejichž nabíjení bylo tak zdlouhavé, že nošení více nabitých zbraní nebo aspoň válců se přímo nabízelo. Naštěstí pro nás, poslední pamětníci Divokého západu zemřeli až ve 20. století a mohli nám tudíž zanechat důležitá svědectví. Například proslulý William Frederick Cody, známý jako Buffalo Bill, vzpomíná:

Jediný způsob, kterým jsme mohli nabít perkusní colt na koni, vyžadoval zvláštní zásobní bubínek. Tím jsme nahradili vyprázdněný, jejž jsme pak znovu nabili, pokud jsme ovšem měli čas. Ale mokré šaty, mokré ruce a vůbec všecko mokré činilo z této záležitosti velmi tvrdý oříšek. Někdy jsme vůbec nemohli znovu nabít... A tak byly kovové patrony velkou vymožeností.

(Aniž bych chtěl snižovat hodnověrnost svědectví pana Codyho, jen podotýkám, že k rozebrání perkusního Coltu je zapotřebí šroubováku a průbojníku či kladívka k vyražení klínku jistícího hlaveň. Je však možné, že "coltem" je míněn obecně revolver, o Codym je známo, že mimo jiné také vlastnil perkusní Remington, u něhož byla skutečně výměna válce snadnou záležitostí.)

Colty proklatě nízko?

Zavěšení zbraní - na žádné fotografii jsem nespatřil pouzdro zavěšené jinak než normálně u opasku. Ostatně, zkuste si zavěsit Peacemakera, který vážil téměř 1, 25 kg, ke koleni a pak si jej přivázat ke stehnu. Moc pohodlné to asi není. Jak tedy vznikly pověsti o nízko zavěšených pistolích?

Už zmiňovaný W. F. Cody byl proslulý zvěd. Velmi se proslavil a později se nechal přesvědčit, aby vystupoval v divadle. Tady se poučil o showbyznyse a zjistil, co lidé chtějí vidět. Roku 1882 otevřel slavný cirkus Wild West Show - podívanou o Divokém západě. V aréně vystupovali skuteční Indiáni, kovbojové, bizoni, mustangové. Účinkující tu předváděli své jezdecké umění, krotili koně, házeli lasem, vrhali noži a stříleli. Cody však lidem nepředváděl Západ takový, jaký byl, nýbrž takový, jaký jej lidé chtěli vidět. Chtěli proslulé rychlostřelce. Tak jim je dal. A právě tehdy se objevili střelci s nízko zavěšenými pouzdry, kvůli zrychlení tasení. Cody se tak stal největším mýtotvorcem Západu. On - sám Zápaďan.

Na fotografiích jsou někdy vidět pouzdra otočená tak, že revolvery ční pažbou dopředu, tedy opačně než je běžné. Důvody jsou v zásadě dva. V prvním případě má pravák revolver pažbou dopředu na levém boku. Tasí potom do kříže, podobně jako se vytahuje meč. Tento způsob se používal v případě perkusních revolverů, které byly dlouhé až 30 cm a jiným než popsaným způsobem se vytahovaly velmi obtížně. Ve druhém případě má pravák revolver otočený pažbou dopředu na pravém boku. Při tasení jej pak střelec z pouzdra jakoby vykroutí či vyvrátí, tento způsob se používal naopak u kratších zbraní, umožňoval také tasení jedné zbraně oběma rukama (levačkou do kříže), např. v případě poranění sřelecké ruky.

Různorodost těchto způsobu nošení revolveru byla důsledkem fyzických odlišností jednotlivých střelců (každému vyhovovalo něco jiného) a měla za účel co nejrychlejší vytažení revolveru.

Slavní pistolníci. Na první fotografii zleva je slavný desperát Jesse James, ve věku 17 let v období občanské války. Sloužil tehdy u jižanských záškodnických oddílů Černá vlajka, jejichž činnost ze všeho nejvíc sestávala z působení v zázemí nepřítele a skládala se především z vypalování osad, drancování, vraždění apod. Základní zbraní příslušníků těchto jednotek byl revolver (zpravidla bojovali v sedle, takže druhou rukou museli ovládat koně), tehdy ovšem ještě perkusní. Kvůli zmiňovaným potížím s nabíjením zbraní tohoto typu vlastnila většina příslušníků těchto jednotek revolverů více. Všimněte si revolveru Colt New Model Army 1860 v Jesseho levé ruce a vyčnívajících rukojetí dalších dvou revolverů téhož modelu nad opaskem.

Na fotografii uprostřed je nejslavnější ze všech pistolníků J. B. Hickok. Všimněte si výšky umístění rukojetí jeho dvou revolverů. Jedná se pravděpodobně o Colt Navy Model 1851. Pozoruhodné také je, že zbraně nejsou v pouzdrech, nýbrž jsou volně zasunuty za opaskem. Hickok údajně neměl kožená pouzdra rád, neboť se prý domníval, že lpí na zbrani jako rukavice a čím rychleji člověk tahá, tím víc zbraň svírají.

Na posledním obrázku je nechvalně proslulý desperát Billy Kid. Jeho revolver je evidentně v pouzdře, nicméně rukojeť je takřka ve výšce lokte. Jeho oblíbenou zbraní byl údajně Colt Thunderer. Billy nebyl levák, fotografie je zrcadlově převrácená.

Všechny tři snímky značně narušují představu o „koltech zavěšených proklatě nízko“.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více