Hostivičtí občané v jednotkách RAF 1939 - 1945

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 17.123

Hostivičtí občané v jednotkách RAF 1939 - 1945

Ve dnech 14. - 16. října 2005 uspořádali kamarádi z Pražského leteckého archivu (PLA) v prostorách zámečku v Hostivicích výstavu zaměřenou na hostivické rodáky, kteří v letech druhé světové války sloužili v britském Královském letectvu. Kromě letců samotných a jejich osudů pak vedlejším tématem výstavy byla letecká archeologie.

Výstava se konala pod záštitou starosty města, pana Ing. Jiřího Pelce. Ten pak osobně v sobotu dopoledne slavnostně přijal milé a vzácné hosty, československé veterány RAF...

Reklama

Vzhledem k nastávajícímu měsíčnímu pobytu v ozdravovně „kdesi“ na jihozápadě Čech, přivítali jsme tuto akci s nadšením. Dokonce i Matěj prohlásil, že na chalupu nepojedeme, raději „...na dědoušky, protože na dědouškách je to lepší.“ I přes vyloženě neletové počasí - pravý anglický fog (mlha jako mlíko až na zem...), vyrazili jsme ráno s půlhodinovým zpožděním nejprve na Žižkov, odvézt malou a velkou Štěpánku na návštěvu k rodičům. Víkendová Praha naštěstí nebyla tak nechutně ucpaná jako bývá ve všední den, tudíž se nám nakonec v úseku Žižkov - Hostivice podařilo „sekeru“ stáhnout ze třiceti na pouhých pět minut oproti ETA, předpokládanému času příletu k cíli. Na parkovišti před zámkem jsme zanechali vůz a vybaveni vším potřebným vydali se vstříc dalšímu pěknému setkání s našimi bývalými letci.

První a hlavní část výstavy byla věnována životním osudům několika československých letců, kteří jsou nebo byli spjati s městem Hostivice. Například Josefa Pařeza, Rudolfa Protivy, Františka Radiny a dalších. Jejich příběhy a fotografie nacházely se na velkých tabulích podél stěn a na stojanech uprostřed. Vše doplňovaly vitrínky s autentickými předměty, vyznamenáními, log booky, příručkami a dalším velmi cenným materiálem.

Expozice ve vedlejší místnosti byla zaměřena na již zmíněnou leteckou archeologii. Při pohledu na drobné úlomky, součásti letounů a výstroje, vystavené fotografie a dokumentaci si člověk mohl alespoň trošku udělat představu, o jakou mravenčí práci (bez nadsázky...) se jedná. O nezměrném úsilí kluků z PLA při získávání historicky cenných materiálů hovoří za všechno krátká poznámka o jednom z exponátů: „Tahle vodní pumpa z Mustanga třicet let zalejvala zahradu...

Vítaným doplňkem byla i malá prodejní výstava obrazů galerie Vladimír. Autor obrazů, pan Vladimír Urbánek, se ve své tvorbě mimo jiné věnuje i československým letcům a jejich strojům. Zde představil například obrazy Wellingtonů 311. peruti, Hurricane Josefa Františka drtící německého nájezdníka, sestřel Spitfiru pana generála Fajtla, Avii B-534 před hangárem a další. Z neoficiálních zdrojů se nám donesly zprávy, že se snad v současnosti začíná pracovat na obrazu čtyřmotorového Liberatoru od „Třistajedenáctky“. Každopádně pan Urbánek vyhověl organizátorům a některé své obrazy nechal připravit v plakátové podobě, což mnozí návštěvníci uvítali při následné autogramiádě...

Ranní mlha se brzy rozptýlila a vysvitlo příjemně hřejivé podzimní slunce. Snad i to bylo příčinou, že se na výstavu naši bývalí rytíři nebes dostavili ve velmi hojném počtu a dobrá nálada, energie a nadšení z nich čišely na všechny strany. Mezi hosty se objevili manželé Fajtlovi, Hofrichterovi, pánové Uruba, Úlehla, Benda, Paleček, Poláček, Zelený, Kvaček, přijel i avizovaný plk. Vranský (Wechsberg), se kterým jsem měl tu čest setkat se poprvé v životě, nechyběly samozřejmě ani dámy, paní Šišková a paní Kadečková. Budu se opakovat, já to vím, ale obě zas a znovu rozdávaly úsměvy na všechny strany. Bohužel až s odstupem času jsem se dozvěděl, že mezi přítomnými hosty byl i syn Rudolfa Protivy...

Některé vystavené exponáty jsem si pamatoval z různých předchozích výstav. Přesto jsem si celou výstavu i s Matějem s chutí prošel a vše mu důkladně popsal, aniž bych tušil, že později bude obcházet sálem a všem vykládat, jak se které letadlo jmenuje a která součástka kam patří. Dovedu si ho docela živě představit. „Teto, podívej,... tohle je Mustang a tohle Heinkel...

Reklama

Nedokážu se však přes všechnu svou dospěláckou snahu vcítit do jeho čisté dětské duše a myšlenek. Po shlédnutí výstavy měli jsme chvilku času, tak jsme se přesunuli do středního sálku, kde byl trochu klid. V rohu na křesle odpočíval pan generál Fajtl a hovořil se svojí paní. Rozhodl jsem se toho využít a požádat o společnou fotografii. Jako vždy, ani tentokrát nás pan generál neodmítl. Naopak, otočil se k Matějovi a spustil na něj s úsměvem: „Nazdar, sokolíku...“ Vysvětlil jsem Máťovi, že pan generál kdysi dávno létal na Spitfiru, což jsem vzhledem k jeho věku považoval za dostačující. K mému překvapení však klučina odhodil ostych a začal se s panem generálem bavit, jako by se znali odjakživa. Vykládal mu, že: „...ten spitfire, to je ta anglická stíhačka. Má na křídlech namalovaný kolečka, aby se to poznalo, protože Němci tam mají křížky. A taky má kulomety, co s nima těm Němcům ustřelí prďák...“. A spoustu dalších a dalších věcí. Bylo velmi dojemné pozorovat starého muže, jak si s láskou povídá s malým dítětem. Matěj byl v sedmém nebi a pan Fajtl také. Byl šťastný a neměl daleko k slzám, když ho jemná dětská dlaň opatrně pohladila po tváři. Upřímně řečeno jsem nebyl schopen ten okamžik zachytit. Klepaly se mi ruce a mlžil zrak. Ale kdo to neviděl, stejně nepochopí...

Okolo desáté hodiny shromáždili jsme se všichni v malém sále v prvním patře ke slavnostnímu přijetí. Museli jsme sice ještě chvilku čekat, než přijedou manželé Peřinovi, ale při pohledu na paní Aničku i pana generála musel jim to drobné zpoždění každý okamžitě odpustit. Při minulém setkání, na smuteční tryzně v hotelu Duo, měli jsme všichni tak trochu obavy o páně generálovo zdraví. Nyní jsme se však shodli, že na jeho stavu měl zřejmě největší vinu pobyt paní Aničky v nemocnici. V Hostivicích na zámečku se oba objevili ve vynikající formě (samozřejmě v rámci možností...) a s dobrou náladou. Velice jim to spolu slušelo a dokonce, a to zdůrazňuji, se pan generál pohyboval „po svých“, využívaje pouze „chodítka“ a nikoliv invalidního vozíku! Bože! Kéž by tak tomu bylo i nadále!... Po příchodu manželů Peřinových se ujal slova starosta města Hostivice a vzácné hosty slavnostně přijal. Řekl, že je pro něj samotného, jakož i pro celé město, velkou ctí, přivítat tak významné lidi, díky nimž a jejich hrdinství zde vlastně můžeme teď být. Vyznal se, že jako malé dítě nejvíce obdivoval prince bojujícího s drakem o život princezny. S přibývajícím věkem však princové ustoupili a vzorem hrdiny se stali Vinettou a Old Shatterhand. Na prahu dospělosti pak postupně našel své hrdiny a životní vzory v bývalých československých letcích. V jejich statečnosti, sebeobětování a lásce k vlasti. Na závěr své řeči pan starosta přítomným letcům vyjádřil nejhlubší úctu a poděkování za sebe, za občany Hostivic a za nás za všechny...

Za přítomné hosty promluvil již tradiční nepsaný mluvčí, pan plk. JUDr. Lubomír Úlehla. Vyjádřil dík a radost nad tím, že se i v současnosti, šedesát let po uplynutí druhé světové války, najde skupina lidí, ochotná obětovat svůj volný čas a nemalé prostředky pro to, aby nebyl odkaz našich válečných veteránů zapomenut. Poděkoval i za ochotu představitelů města takovouto práci zaštítit, což již bohužel v současné domě není u nás až tak obvyklé. Též zdůraznil a na některých příkladech doložil, důvody a pohnutky mladých mužů, kteří ochotně a s nadšením neváhali odejít do ciziny a pozvednout zbraň proti nepříteli, i když tím riskovali ztrátu toho nejcennějšího, vlastního života. Připomenul, že, československé letecké jednotky měly za dobu trvání druhé světové války nejtěžší ztráty. Nikoliv samozřejmě v absolutních číslech, ztráty Čechoslováků bojujících v pozemních jednotkách např. na Dukle byly mnohonásobně větší, vzhledem k celkovému počtu nasazených jedinců byly ztráty letectva percentuelně skutečně nevyšší. Závěrem si posteskl nad stavem současné mladé generace, pro níž jsou slova jako „vlast“, „národ“ a „národní hrdost“ ve většině jen prázdnými pojmy, a vyjádřil přání, aby se tato situace zlepšila...

Poté následoval slavnostní přípitek a drobném občerstvení. Musel jsem si protentokrát s mými přáteli veterány připít pouze symbolicky minerálkou, kvůli autu samozřejmě, na upřímnosti přání dobrého zdraví to však nijak neubralo. Dokonce i Matěj se přimíchal mezi „své dědoušky“ se sklenkou limonády a s každým si přiťukl, což vyvolalo na tvářích přítomných hostů pobavené úsměvy...

Vzhledem k odpolednímu rodinnému programu, počal jsem pomalu přemýšlet o odjezdu. Ještě jednou jsme zašli mezi vystavené exponáty, vitríny a panely, načerpat trochu historie. Před odjezdem chtěli jsme se ještě rozloučit. Dopadlo to ale tak, že jsme se usadili v malém atriu a spolu s ostatními se zaposlouchali do řízných swingových skladeb, jež hostům pro potěchu vyhrával zdatný pianista, v civilu dětský kardiochirurg, pan doktor Jiří Gilík. Nadšení našich bývalých letců se dalo jen těžko skrýt, z publika se ozývalo rytmické podupávání do taktu a plácání do stehen. Být tam místo židlí parket... 

Vrcholem dopoledního programu byla autogramiáda veteránů. Hosté se usadili k dlouhému stolu, aby pak dlouhé minuty podepisovali knihy, fotografie, památeční listy a obrazy, které si s sebou návštěvníci a nadšenci přinesli. To už jsme ale opravdu byli na odchodu, nešlo jinak. Potřásli jsme si pravicí, řekli pár slov na rozloučenou a popřáli si navzájem vše dobré. Snad se zase příště sejdeme v plné počtu a plné síle...

...Žili tak jako já, se srdcem sladěným s hukotem motorů. Nebylo benzínu, tak dotekla i krev. Když náraz - tak navždy přestala srdce bít. V tom samém plameni končí tělo, stroj. Materiál i duše odletí tak jako ten čas, jako sen ve vesmíru...

Ještě pár slov závěrem. Setkání v Hostivicích a také výstava samotná se opravdu vydařili a jsem velice rád, že se mi podařilo v nabitém programu posledních dní vyšetřit si právě toto sobotní dopoledne. Klukům z PLA patří obrovský dík za skvěle odvedenou práci. A že jí bylo! Samozřejmě značným dílem přispěl i fakt, že se k celé akci postavili kladně i zástupci města a v podstatě ji vzali pod svá „ochranná křídla“. Nadšení a radost z příjemně prožitého dopoledne neskrývali ani sami veteráni. Každá takováto akce a velký zájem návštěvníků jim dodává velké množství psychických sil a energie. Po letech ústrků cítí, že své životy nežili nadarmo...

Je jen škoda, že podobně, jako se k tomuto setkání postavilo město Hostivice a jeho zástupci, nejsou ochotni postavit se i jinde. Nestávalo by se pak, že předem domluvené setkání a výstava jsou na popud města zrušeny či přesunuty na neurčito (což je prakticky to samé...), jak tomu bylo například na Mělníce, kde dostaly přednost oslavy výročí lidové školy umění. Nebo je to zase o penězích?...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více