Pavel Wechsberg-Vranský VIII.

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 17.897

Cyrenaika - dnešní Libye

Tobruk

V noci z 21. na 22. října jsme se nalodili v alexandrijském přístavu na dva torpédoborce Napier a Healthy. Moje jednotka byla na druhém. Stáli, seděli a leželi jsme na palubě všude, kde bylo jen trochu volného místa. Obdrželi jsme záchranné pásy a instrukce jak se chovat v případě torpedování lodi. Z rozhovoru s některými námořníky nám bylo zřejmé, že plavba je velmi nebezpečná, avšak jak nám bylo řečeno, jméno torpédoborce je nomen-omen, (Healthy = zdravý) takže se nic nemůže stát. Vypluli jsme k ránu a brzo z nás byl malý konvoj, nad kterým kroužil průzkumný letoun. Jen co jsme vypluli na otevřené moře, setkali jsme se s obrovskými vlnami a silným větrem. Snídani, kterou jsme dostali hned po nalodění snědli všichni, avšak na oběd nás již bylo jen několik. Mořská nemoc si vyžádala svou daň. Podmínky byly opravdu špatné, poněvadž jsme viděli i námořníky, kteří se  při práci občas nakláněli přes zábradlí s jiným než pracovním záměrem. Mě ani mého přítele Otu, s kterým jsme loď prozkoumali, mořská nemoc téměř až do cíle nezasáhla. Snědli jsme spolu oběd a dali si i porci za nepřítomné „nemocné“, dlouho jsme stáli na přídi a zádi a hleděli do rozbouřeného moře a na ostatní doprovázející lodě. Kromě rozbouřeného moře přispělo k nepříjemnosti plavby i kličkování, které ztěžovalo zaměřování a zásah z případných ponorek a letadel. Každých několik minut měnila loď směr a při tom se prudce naklonila, takže obrovské vlny se přelévaly přes palubu. Zažili jsme  nálet několika letadel, která naštěstí neměla dobrou mušku a jejichž bomby spadly do moře. K večeru jsme snědli podávanou večeři a protože nám bylo zima, šli jsme si lehnout do chodby v podpalubí. Po nějaké době Otík vytáhl konzervu sardinek, kterou si převezl z Palestiny a tu jsme spořádali. Nakonec jsme napůl ještě vypili zbylý olej z krabičky. Avšak to již bylo pro mě moc. Mořská nemoc, které jsem po celý den odolával, si to nenechala líbit a nakonec mě přepadla. Vše co ve mně zůstalo jsem odevzdaně předal mořským rybám. Snažil jsem se zbytek plavby přespat a lehl jsem si do chodby jako před tím. Naštěstí se brzy pohyb lodi zpomalil a my jsme obdrželi rozkaz k přípravě na vylodění. Bylo tma jak v pytli. Občas se vedle lodi mihl stožár nebo nástavba nějaké potopené lodi jako přízrak. Podle námořníků jsme byli v tobruckém přístavu.

Vylodění

S lodním pytlem a zbraní v rukou sestupujeme po lodním můstku v úplné tmě. Na prostranství před námi narážíme na vojáky, které střídáme. Nastupují na loď, kterou jsme právě opustili a občas slyším zamumlání „good luck(mnoho štěstí). Zastavuji se a hledám ve tmě svou rotu a četu. Než se hneme dál, dostáváme z polních kuchyní teplý čaj. Nabírám si plnou misku, avšak první hlt okamžitě vyplivnu. Čaj je nezvykle slaný a ani cukr jeho slanou chuť  nezmírňuje. Po celou dobu pobytu v Tobruku jsme pili a jedli pokrmy vařené z vody, která pocházela ze studně, do které pronikala mořská voda. Postupně jsem si na slaný čaj tak zvykl, že potom, co jsme z Tobruku odešli a měli k dispozici normální vodu, jsem si po určitý čas svůj čaj solil.

Cesta na perimetr

Reklama

Ve tmě jsme se pochodem rychle vzdalovali od přístavu, kde hrozilo nebezpečí jak leteckého, tak dělostřeleckého přepadu. Se zbraní a vojenským pytlem jsme klopýtali nějakou cestou vzhůru. Konečně po dlouhém putování jsme se dostali na místo našeho prvního přespání v Tobruku. Bylo to v záchytném pásmu v různých děrách a bunkrech.  Až další noc jsme se vydali na perimetr - přední postavení - , kde jsme byli rozděleni do různých pevnůstek.

Perimetr

Abychom si mohli představit, v jakém prostředí Československý pěší prapor 11 zažil obranu Tobruku, použiji popis od osoby nejpovolanější, od velitele praporu gen. K. Klapálka jak je uveden v jeho knize  vzpomínek z druhé světové války „Ozvěny bojů“. Cituji:„Zákrut na pobřeží Středozemního moře je tobrucký záliv, kolem něho je přístav  a  proslulé město Tobruk, kterým se Italové kdysi tak halasně chlubili jako zázrakem vydupaným z pouštní vyprahliny. Teď však byl Tobruk v rozvalinách, mnohonásobně zpřevracených  dělostřelbou, ačkoli město bylo poněkud stranou hlavního náporu - ten se soustřeďoval nejvíce na přístav. V přístavu bylo potopeno asi 30 britských a italských lodí. Z některých vyčnívaly nad hladinu pouze vrcholy stožárů, z jiných kus přídě či zádi. ... Několik domů, přeměněných ostatně v nemocnice a kasárna, minaret vzpřímený jako zašpičatělá tužka a věž, pozůstatek z katolického kostela - to bylo téměř vše, co zůstalo z města.

Kdybychom zapíchli kružítko bodcem do přístavu a volným koncem opsali část kružnice, dostali bychom oblouk - ve skutečnosti ovšem ne tak ideálně vykroužený - měřící po obvodu asi 55 kilometrů a prošpikovaný stovkami pevnůstek. Tomu se říkalo perimetr.

Vlastní ochranný pás do hloubky asi osmi kilometrů - můžeme ho přirovnat k mezikruží - tvořila hustá síť větších i menších pevnůstek. Jen některé byly mezi sebou spojeny zákopy. V některých se mohlo umístit šest, v jiných až třicet mužů. Mezi nimi byla dělostřelecká hnízda a maskované dělostřelecké baterie.

Na straně proti nepříteli, hlouběji v poušti, bylo toto pásmo chráněno širokou spletí ostnatých drátů a ještě dál minovými poli. Za nimi - až zase k nepřátelským minovým polím - byla takzvaná země nikoho.

Reklama

Toto vnější pásmo opevnění, pevnůstek, dělostřelecká postavení, kulometná hnízda zvaná „sangáry“, to se všemi ostatními zajišťovacími parádami byl celý perimetr.

Cestou od přístavu bylo nutno projet ještě jedním obloukovitým pásmem opevnění uvnitř perimetru. Podobalo se přednímu a tvořilo, jak se ve válečné mluvě říká, záchytné postavení. Zase zde byly větší a menší pevnůstky, kulometné sangáry a děla. A zase byly chráněny - ve směru k vnější obranné línii, to je k perimetru - ostnatými dráty a minovými poli.

Profil od moře byl asi takový: Hned od přístavu se zvedal jeden skalnatý stupeň, vyjíždělo (stoupalo P.V) se na  něj serpentinou, pak přišla krátká plošina, nato druhý, podobný stupeň a potom už jen pouštní rovina do dáli.

V místech, kde se perimetr dotýkal moře,  na západní a východní části oblouku, byly hluboké rokle - wadi, jimž se po deštích krátké tropické zimy doslova valily řeky vod. Po zbytek roku to byly vyschlé, skalnaté, místy i velmi hluboké a téměř kolmo dolů spadající srázy, pro každou jinou zbraň než pro pěšáka neschůdné, a proto snadno hájitelné. Jinak tvořil celý perimetr vzorný tankový terén, to jest rovný a tankům přístupný“.

Ještě stručně o vojenské frontové situaci a rozmístnění našeho praporu z téže knihy:

„Němci kdysi vytlačili  Australany z dominující části perimetru a už ji nikdy nepustili z ruky. Byla to nejvyšší kóta perimetru, Ras-el-Medauar. ... V blízkosti jedné naší pevnůstky (č. 17) byla také podobná výšinka a blízko k moři byly ještě kóty 84 a 50. To však byly veškeré vyvýšeniny půdy v našem úseku a žádná nebyla tak výhodná jako Ras–e –Medauuar. Němci tam přirozeně měli umístěnou pozorovatelnu, a protože jsme byli právě pod nimi, viděli nám takřka do kuchyně. To bylo nepříjemné - však nám odtamtud dost ztrpčovali živobytí.

A (západní P.V.) část tohoto perimetru, asi čtyři a půl kilometru od moře do pouště byla naše. Do našeho úseku patřily pevnůstky označené písmenem S a čísly 15 až 31. Nejdůležitější byla pevnůstka ve skále při výpadové silnici na Dernu: měla značku S 19 a naši vojáci ji pokřtili na „Honzu“. Později se náš úsek zvětšil na jednatřicet pevnůstek, a ještě později jsme obsadili i pevnůstky R 1 až R 15.

Po dosažení našeho postavení mě velitel družstva, des. N. poslal k blízko stojícímu protiletadlovému dělu, abych požádal o trochu čaje, aby mohl nechutnou vodu zlepšit. Takové úkoly jsem dostával v domnění, že umím anglicky. Já jsem měl ovšem jen znalosti z několika hodin soukromého vyučování z Ostravy. Došel jsem k obsluze děla, byli to Australané, kteří právě četli obdrženou poštu a při tom se mezi sebou bavili. Nakonec jsem požádal lámanou angličtinou a spíš posuňky o čaj a odnesl jsem ho do našeho bunkru. Ihned jsem dostal otázku zda jsem se domluvil, když jsem před tím tvrdil, že anglicky umím málo. Tehdy jsem odpověděl, že jsem zjistil, že umím asi tak polovičku anglických slov, každé druhé slovo je „fucking“. Tam jsem zaslechl památnou větu jednoho z Australanů, který po přečtení svého dopisu nahlas prohlásil „I got a fucking letter from my fucking mother, from my fucking country“. (V otisknutelném překladu asi „dostal jsem zasraný dopis od své zasrané matky, ze své zasrané země).

Moje 3. rota obsadila postavení v blízkosti hlavní silnice Bardia - Tobruk - Derna. Já jsem byl v 2. četě a družstvu zmíněného desátníka N. Myslím, že byl odněkud ze severních Čech, bylo mu blíže k třicítce  a ke mně jako nejmladšímu pojal zvláštní sympatie. Mě tato skutečnost zvlášť netěšila, protože mě chránil a většinou odmítal posílat na hlídky směrem k nepříteli. Byli jsme ubytování v pevnůstce č. 24, která byla umístěna několik desítek metrů od uvedené silnice na Dernu, na rohu dvou wadi, z nichž jedno se táhlo od moře směrem na jih a druhé do něho ústilo téměř v pravém úhlu, táhlo se ve směru od východu na západ a končilo pod naším postavením.

Pevnůstka sestávala z kolmé vybetonované čtvercové šachty vyhloubené do skály, do které se lezlo vrchem po železných příčkách zabetonovaných do jedné stěny. V hloubce asi 8 metrů byl vyhlouben prostor přibližně 5 x 6 metrů. Na jednom konci této „místnosti“ byl výklenek s obdélníkovou střílnou, která směřovala na sever na konec východo-západního wadi, a kterou mohl méně tělnatý člověk prolézt. Vchod na vrcholu skály byl  ze strany nepřítele obstaven pytli s pískem do výše asi půl metru a na malé plošině vně pevnůstky a vlevo od střílny, bylo to  přímo nad strží, byl umístěn sangár - kulometné hnízdo, rovněž chráněné pytli s pískem. Strže byly hluboké asi 10 až 20 metrů, s příkrými stěnami, které byly jen obtížně schůdné. Kromě dvou malých ve dne osvětlených ploch pod vchodovou věží a u střílny byl prostor uvnitř krytu ve tmě a svítili jsme loučemi, které značně čadily. Bylo tam dosti zima, zejména v noci, a také vlhko, protože zimní období v poušti se vyznačuje velkými teplotními rozdíly ve dne a v noci, kdy teplota klesne až k bodu mrazu a také občasnými vydatnými dešti až průtržemi mračen. V těchto podmínkách jsme žili od 24.října 1941 do začátku února 1942.

Dole v severo-jižní strži byly překážky z ostnatého drátu a za nimi minové pole. Svah na straně k nepříteli nad zmíněným wadim byl více pozvolný.  Nikdo neznal umístění min, které kladli nejdříve  Italové, potom postupně jednotlivé osádky perimetru, Angličané Australané a i Poláci, tak jak se střídali.  Min bylo několik druhů. Největším nebezpečím byly miny, jejichž roznětka byla upoutána drátem, který se táhl v úrovni země, často maskovaný sporým porostem nebo kamením, na vzdálenost asi metr a tam byl upevněn kolíkem. Silnější pohyb drátu vytrhl pojistku a mina vylétla asi do výšky 60 až 80 cm, kde explodovala. Tím vznikla nejhorší zranění břicha a spodní části těla. Aby byl možný pohyb i tam, kde jsme neznali umístění min, naučili jsme se lézt po čtyřech. Nejdříve bylo třeba pravou rukou nahmatat vpředu kousek bezpečné plochy a přesunout na ni pravé koleno a potom totéž na levé straně. Při hlídkách vyslaných k nepříteli bylo třeba toto minové pole, které místy mělo šířku i více než padesát metrů, přelézt tímto způsobem, což obvykle trvalo 20 až 30 minut. 

Po několika dnech přišel jako velitel pevnůstky četař asp. Miškulin. Byl to Jugoslávec, o kterém nevím, jak se do jednotky dostal. Uměl fantasticky nadávat a bezvadně hrát karty. Nijak nám nezasahoval do života a jeho srbské nadávky jsme brzy i my hodně používali. Ponechal veliteli družstva jeho pravomoci. Pokud vím, tak po návratu z Tobruku odešel do jugoslávské jednotky.

Můj ochranářský velitel družstva mě určil do funkce spojky, čímž také zdůvodnil nutnost mé přítomnosti  v postavení, takže mě nemohl určovat na hlídkovou činnost k nepříteli. I když postavení byla vzájemně a s velitelem roty spojená polním telefonem, musel jsem z různých důvodů osobně udržovat spojení jak s velitelstvím roty, tak se sousedními bunkry. Velmi často bylo telefonické spojení přerušeno odplavením drátů nebo jiným přírodním živlem, někdy se musely písemné rozkazy doručovat osobně z obavy, že linky by mohly být napíchnuty nepřítelem, nebo bylo třeba dodat novou či doplňkovou zbraň ap. Toto osobní přecházení k sousedním bunkrům bylo nebezpečné. Vyšlapaná stezka vedla v horní třetině svahu severo-jižního wadi. Asi uprostřed mezi naší a jižní pevnůstkou bylo místo asi 100 metrů dlouhé, které bylo v dohledu nepřátelského pozorovacího stanoviště, takže ve dne bylo třeba před tím místem se nadechnout a maximální rychlostí je přeběhnout a nešlápnout vedle stezky.  Dvakrát se mi stalo, že mě přistihla nepřátelská palba, která mě doslova přilepila k zemi. Nemohl jsem hledat lepší krytí ze strachu z min, které byly nasety kolem stezky, takže jediná možnost byla vytvořit co nejmenší cíl a doufat, že žádná kulometná kulka netrefí. V noci byla taková pochůzka stejně nebezpečná. Nepřítel byl na uvedené místo zastřílen a musel jsem se svými hlídkovými botami s gumovou podrážkou opatrně našlapovat, abych nezpůsobil žádný šramot.

Reklama

Při první cestě v noci jsem si svítil baterkou, abych nesešel ze stezky a vyvolal tím zběsilou střelbu, která trvala dlouhé minuty. Potom jsem musel opatrně přejít uvedený úsek za tmy.

Poučen touto příhodou jsem příští den s kamarádem spojařem zasadil vedle cesty kůly a natáhl drát, kterého jsem se držel při pochodu. Měsíční noci byly výhodnější, protože proti svahu mě nepřítel neviděl ani v nebezpečném úseku, avšak přesto jsem měl mrazení v zádech a snažil jsem se  co nejrychleji být na druhé straně.

Povodeň

Mluvím-li o své funkci spojky, je třeba se zmínit o velmi dramatickém dni, kdy Tobruk a okolí zasáhla mimořádně silná průtrž mračen provázená bouřkou. Po asi hodině začaly proudy vody o síle rozvodněné řeky stékat po všech úbočích a braly sebou vše, co bylo v cestě. Proud strhl obrovské balvany, sudy i s pískem, volnou výdřevu bunkrů, místy vyhrabal a vzal sebou  miny a potrhal a  odplavil telefonní dráty.  Samozřejmě, že voda se valila i do vchodového otvoru našeho opevnění a bylo třeba ji dole neustále vysoušet.

Za této situace jsem byl povolán k veliteli roty škpt. Borskému a obdržel jsem úkol, abych okamžitě a rychle obešel sousední pevnůstky  (myslím, že to byla hlavně S21 a S19) a předal jejich velitelům rozkaz k maximální bojové pohotovosti, protože nepřítel by mohl tuto kalamitu využít k výpadu.  V té době byli v jeskyni kromě velitele roty jeho zástupce kpt. Selner a další dva vojáci. Dostal jsem rozkaz vyčkat chvíli, zda se déšť neutiší.

Velitelství roty bylo v přírodní jeskyni  na východním konci již zmíněného východo-západního wadi, na jehož druhém konci byla naše pevnůstka, asi v polovině prakticky kolmého skalnatého jižního úbočí. Příchod k jeskyni byl jen z druhé strany. Bylo třeba slézt protilehlý poněkud méně strmý a  schodištěm opatřený svah, přejít po dně wadi, které bylo zde širší než v ostatní části a vystoupit po schůdcích vytesaných do skály k jeskyni. Touto cestou jsem v začínajícím dešti přišel. Avšak již za chvíli se začaly masy vody valit shora, z roviny nad wadim, z výšky asi 10 až 15 metrů a vytvořily obrovský vodopád, kterým padaly na dno strže sudy, kameny a vše co voda odnesla. Stál jsem na kraji jeskyně a díval se na tu spoušť. Najednou burácení vody proťal výkřik a na vteřinu jsem ve světle blesku uviděl nahoře postavu, jak se drží nějakého výstupku. Potom ji pohltila tma. Hledali jsme po okraji vodní hladiny, který byl kousek schůdný, avšak bezvýsledně. Tělo rotného R. bylo nalezeno až později vyplavené z moře.

Když hlavní nával deště přešel, byl jsem vyzván, abych se dal na cestu.  Přechod na druhou stranu wadi byl pro jezero vody nemožný, tak jsem hledal místo jak vylézt po skále. Od jeskyně to bylo asi 5 až 7 metrů. První výstupky pro zachycení byly asi 3 metry vysoko. Požádal jsem přítomné vojáky, aby mě vysadili. Tak se stalo. Byl jsem téměř nahoře, když na mě zavolal kpt. Selner, abych zašel do jeho obydlí, kde důstojníci měli zahloubené stany chráněné výdřevou pokrytou pytli písku, a přinesl mu načatou láhev whisky, kterou měl v posteli. Byl jsem celý mokrý, čekala mě dlouhá a nebezpečná cesta, tak jsem si myslel svoje a raději neodpověděl. Seskočil jsem a vrátil se dolů do jeskyně a požádal velitele roty, který rozkaz mám splnit napřed, jeho nebo kpt. Selnera. Stroze mi odpověděl, abych již zmizel a byl na cestě k pevnůstkám, jak mi nařídil. Opakoval jsem výstup po skalní stěně a spěchal splnit úkol. Určitou dobu jsem měl obavu, jaké budou důsledky. Avšak s kpt. S.  jsem se již nesetkal.

Perimetr - pokračování

Cesta k uvedeným pevnůstkám byla o to nebezpečnější, že vyšlapaná stezka byla po dešti kluzká a na ní mohly ležet vyplavené miny. Rovněž varování, že nepřítel může využít situaci a učinit výpad a pokus o dobytí některé pevnůstky, mi stále leželo v hlavě, i když jsem si řekl, že tam budou v podobné situaci jako my, zbraně a munice mokré a vojáci promočení, takže výpad byl dost nepravděpodobný. Naštěstí vše proběhlo normálně a rozkaz jsem předal. Měl jsem ještě povinnost podat po návratu o stavu v pevnůstkách hlášení veliteli roty. Při zpáteční cestě jsem musel kolem našeho postavení a tam jsem zjistil, že telefonní spojení od nás k velitelství roty bylo obnoveno, takže jsem hlášení podal telefonicky.

Uvedl jsem již,  že na hlídky směrem k nepříteli, do území nikoho, jsem nebyl určován. V jednom případě mi to přece vyšlo, avšak mohl skončit tragicky. Myslím, že to bylo někdy v listopadu, kdy náš velitel čety nadporučík Snídal (byl velitelem vedlejší pevnůstky) vedl hlídku, která měla prozkoumat postavení nepřítele. Východiskem bylo naše opevnění.  Hlídka se však prozradila a vznikla silná přestřelka. Po zaslechnutí palby dal velitel roty rozkaz k vyslání posil. Do této posily jsem byl zařazen i já. Nepomohla ani soustředěná palba obou hlídek. Palba neustala a nedovolovala ani původní hlídce ani nám návrat.  Až pomocí další posily a dělostřelecké palby jsme se plížením mohli vrátit. Tento návrat se mi mohl stát osudný. Dostal jsem se až na okraj wadi naproti našemu postavení, kterým jsem musel napříč projít a vystoupat k našemu postavení na druhé straně wadi. Slezl jsem svah a když jsem byl dole, díval jsem se nahoru k našemu kulometnému sangaru a zamával na chlapce, kteří očekávali náš návrat. Při tom jsem nezachoval potřebnou opatrnost a udělal krok dopředu. V tom jsem narazil nohou na nějakou překážku. Zůstal jsem strnulý stát a zaslechl syčivý zvuk. Jak jsem později zjistil, hořela rozbuška, ale mina na štěstí nevybuchla. Pravděpodobně při nedávném dešti navlhla nálož.

Velkým nebezpečím byly také dělostřelecké, ale hlavně minometné přepady, které se množily zejména v době před osvobozením Tobruku. Člověk nikdy nemohl vědět, kdy a kde ho takový přepad zastihne. My jsme se ovšem naučili odhadnout místo dopadu podle zvuku, který bylo možno slyšet před dopadem. Největší nebezpečí bylo, když jsme zvuk neslyšeli vůbec. Jeden z těchto přepadů mě zastihl nekrytého v okamžiku, kdy jsem vystoupil z horního otvoru naší pevnůstky Již nevím přesně za jakým účelem jsem vylezl, mohlo to být při nástupu stráže do kulometného postavení, ale to jsem obvykle používal střílnu, která byla mnohem blíže, nebo možná za účelem  tělesné potřeby. Nicméně po prvním kroku jsem zaslechl svištivý zvuk, jako obvykle jsem sebou praštil na zem a vtom vybuchla mina snad půl nebo třičtvrtě metru ode mne. Naštěstí rozptyl úlomků šel nad moje tělo, jen jedna střepina mě škrábla nad pravou lopatkou. Horší to bylo ze sluchem, dlouhé minuty jsem neslyšel nic a ponenáhlu se to zlepšovala, ale již nikdy jsem nedosáhl sluchovou ostrost jako před tím. Škrábanec na zádech jsem zanedbal, až došlo k zanícení a nakonec jsem strávil asi 6 dní v tobrucké vojenské nemocnici v polském oddělení. Byl to velmi příjemný odpočinek. V opravdové posteli s bílým povlečením jsem již dlouho neležel a pohled na sličné sestřičky také nebyl k zahození. Měl jsem velké štěstí, dělostřelecké přepady měly na svědomí i prvního našeho padlého. Byl to Leo Gutfreund, kterého jsem znal, a který se svým bratrem narukoval v Palestině, a řada dalších kamarádů byla zraněna.

Zásobování a bydlení

Nyní několik slov o zásobování. Veškeré zásoby zbraní, střeliva i proviantu se musely dovážet po moři. Jak to bylo nebezpečné vyplývá z toho, že i oba torpédoborce, na kterých jsme připluli, byly později potopeny a s takovým osudem se setkalo mnoho dalších spojeneckých lodí. Někteří naši příslušníci, kteří byli dodatečně posláni do Tobruku, po torpedování zahynuli.

Veškeré zásoby bylo nutno dopravit do předních linií v noci. Každý větší pohyb ve dne vyvolal zběsilou palbu nepřítele. Většinou musela auta zajíždět z přístavu až kam to šlo do blízkosti postavení, a zbytek cesty se zásoby přenášely. Na šoféry a provianťáky číhalo nebezpečí v podobě minových polí. Museli jet po tmě a každé malé vybočení z určené trasy bylo osudné. Tak i někteří zahynuli nebo byli těžce raněni.

Naše strava byla velmi jednotvárná. Dostávali jsme jen konzervy masa „corned beef“ a většinou suchary, mimořádně bílý chléb. I když jsme se jako amatérští kuchaři snažili maso nějak upravit, možnosti byly minimální - neměli jsme omastek, cibuli, česnek nebo jakékoliv koření.Obrovské hody nás čekaly jen jednou, když nedaleko našeho postavení, na dně wadi šlápl na minu zatoulaný osel, který tam žalostně hejkal. Bylo nám ho líto, ale k němu jsme mohli až v noci. Když se k němu chlapci dostali, byl již mrtvý. Byl odborně stažen a rozporcován. Každá pevnůstka v dosahu obdržela kousek čerstvého masa.  Ještě jednou jsme si stravu přilepšili.  Angličané měli prodejnu pro vojáky, která se jmenovaly NAAFI (zkratka Navy, Army, Air Force Institution), která prodávala i v Tobruku. Jednou jedna jejich dodávka s konzervami kalifornských broskví zabloudila a při dělostřeleckém přepadu její osádka nechala auto stát a utekla. Bylo to nedaleko našeho postavení. Nanosili jsme bedny s konzervami do bunkru, a každý dostal jednu bednu, myslím že tam bylo asi 12 dvoulibrových (asi kilo) konzerv.  Otevřel jsem a snědl každý večer před spaním celou konzervu - přivodilo to sladké sny.

Do vybavení pevnůstky patřil také malý soudek rumu, který se směl použít jen na rozkaz velitele praporu. Nevím jak ostatní, ale já jsem se toho ostrého nápoje napil jen jednou před výpadem z Tobruku a jeho osvobozením z obklíčení.

Zvláštní kapitolou bylo zásobování vodou. O chuti vody jsem již psal. Její zdroj ležel uvnitř Tobruku, kde také byla čerpadla, která čerpala vodu k různým hydrantům. Jedno potrubí vedlo i přes perimetr k nepřátelským pozicím. Ačkoliv byl nepřítel dobře zastřílený na hydranty a při odběru, který se konal v noci nás často znepokojoval,  na zdroj a čerpadla nikdy nestřílel, aby se neodřízl od dodávky vody. My jsme dostávali denně jednu polní láhev vody pro osobní potřebu. Toto množství nám muselo stačit na pití, holení mytí, čištění zubů a praní. Někdy jsme museli i část odevzdat na vaření, když zásobování pro kuchyni vázlo. Celkový příděl měl být asi galon (4,5 l) na osobu, ale často byl menší.

Bydlení v betonové pevnůstce nebylo zvlášť příjemné. Leželi jsme přímo na betonové podlaze a z počátku jsem měl jen jednu deku a nikdy jsem nevěděl, zda se mám s ní přikrýt nebo ji nastlat pod sebe. Je samozřejmé, že jsem spali oblečení, jak kvůli zimě, tak i kvůli možnému poplachu. Později jsem dostal druhou deku, avšak plotýnky to odnesly, což cítím dodnes.

Blíží se konec obklíčení

Jednoho dne jsem byl povolán na velitelství roty a odnesl jsem pro naše postavení těžký kulomet (dosud jsme měli jen lehký kulomet Bren) typu Schwarzlose. Náš prapor měl zbrojařskou dílnu, která byla v celém obklíčeném Tobruku věhlasná. Zde se ukázaly tak zvané „zlaté české ručičky“. V Tobruku bylo mnoho poškozených zbraní,  včetně děl, motorových vozidel a dokonce tanku. Většinou zůstaly ležet nebo stát tam, kde se poškodily. Naši zbrojaři je sbírali, opravovali, sestavovali z více kusů jeden a zanedlouho byla naše jednotka vyzbrojena až po zuby. Vznikl dokonce dělostřelecký oddíl, který občas zasáhl do činnosti. Když jsme opouštěli Tobruk, předával prapor snad dvojnásobné množství zbraní, než s jakými přišel, jakož i početný autopark, včetně jednoho tanku. Na naše zbrojíře se obracely snad všechny jednotky v Tobruku se žádostí o opravy nebo doplnění výzbroje.

Těžký kulomet jsme instalovali do střílny našeho postavení a pamatuji si jeho použití proti letadlu Junkers 52, které letělo velmi nízko nad wadi, avšak po první dávce stoupalo, takže střílna již nedovolovala zaměření.

Již od listopadu bylo za tiché noci slyšet dunění děl na východě. Dozvěděli jsme se,  že se blíží velká ofenzíva 8. armády. Dostali jsme rozkaz připravit se k výpadu proti nepřátelským pozicím. Všichni jsme byli napnutí do krajnosti.  I když jsme nevěděli co náš čeká, po dlouhém „podzemním“ životě jsme toužili po pohybu a změně. To mi připomíná, že jsme se nazývali „tobrucké krysy“. Tento název razil anglický zrádce, obdivovatel Hitlera, který vysílal z berlínského rozhlasu v angličtině. Při jedné z Rommelových ofenzív vyřkl větu „ ...vylezte ze svých děr, tobrucké krysy....“. Tehdejší obránci Tobruku, Australané, si tento název přisvojili a všichni obránci se hrdě hlásili k tomuto pojmenování.

Osvobození Tobruku

Napětí se stále stupňovalo, časté přestřelky a palebné přepady byly na denním pořádku. Pro výpad měl každý svůj úkol. V den výpadu, asi 10. prosince 1941, ještě za tmy, přišli ženisté a vytvořili průchody v ostnatých drátech a minách. Naše rota, a i tím moje družstvo, mělo za úkol, zneškodnit případnou palbu nepřítele, kterou by bránil postupu našich jednotek. Celkem šla celá operace hladce. Proti nám stojící Němci ustoupili jako první a Italové, kteří měli za úkol postup zdržovat, následovali. My jsme na odpor nenarazili. Za chvíli vlála na nebezpečné vyvýšenině, odkud jsme byli v minulých měsících ostřelování, československá vlajka. Postoupili jsme až do nepřátelských postavení. Přišel nápor na hledání válečných trofejí. V italských bunkrech vybudovaných v písku, obdobně jako některá postavení na naší straně, skoro nic nezůstalo. Já jsem vlezl do jednoho takového bunkru a jediné, co jsem tam získal bylo plno písečných blech. I nás v obranných postaveních občas sužovaly a bylo jich tam dost, stejně jako krys, avšak tehdejší vynález DDT je spolehlivě ničil. Když jsem vylezl z bunkru, pocítil jsem svědění a pálení ve výši kotníků obou nohou. Po odhrnutí  ponožek jsem zjistil,  že na noze mám kolem dokola jako náramek asi pěticentimetrový souvislý černý pás vytvořený z blech. Po hrubém ručním očistění jsem další trofeje nehledal a spěchal zpět do našeho postavení, abych se této kalamity zbavil. Při zpáteční cestě jsem narazil na zbytky sestřeleného německého letadla, na kterém ležela ohořelá mrtvola německého letce. Měl ještě na sobě identifikační štítek s jménem Max Weber. V dalších dnech jsem k svému velkému zadostiučinění viděl německé a italské zajatce, jak byli eskortováni do zázemí.  Byl to mnohem příjemnější pohled než před dvěma lety, kdy vítězoslavně vstupovali na naše území.

Několik dní po osvobození Tobruku se stala nehoda na výpadovce do Derny, kde zůstala nezjištěná mina a vyhodila do povětří auto s polskými vojáky. Protože jsem byl v blízkosti, zúčastnil jsem se shromažďování ostatků, které byly rozmetány po celém okolí.

Zůstali jsme ještě nějakou dobu v dosavadních pevnůstkách. Frontový klid nyní nahradily časté nálety německých letadel, zejména tzv. Stucky,  které bombardovaly střemhlavým letem.

Nasazení na ochranu letišť

Pokud si pamatuji,  po určité době,  již v roce 1942,  jsem opouštěl tobrucký perimetr, protože 3. rota  dostala na starost ochranu polního letiště Sidi Rezegh. Tam jsme cvičili  stejně jako při ochraně letišť v západní poušti. Hlavním úkolem bylo zabránit případnému výsadku. Avšak naše úkoly se měnily. Jako spojka jsem se dostal i do tobruckého přístavu, kde byla dislokovaná myslím 1. rota, kde jsem měl kamarády.

Tam jsem učinil zajímavé zjištění o anglické povaze. Během mé přítomnosti v přístavu došlo k náletu německými letadly. Kryl jsem se v bunkru našich kluků a pozoroval letadla, ale i granáty protiletadlové obrany. Nedaleko bunkru bylo postavení protiletadlového děla. Najednou, ještě v průběhu náletu jsem zjistil, že dělo přestalo střílet. S obavou jsem se ptal kamarádů, zda nedostalo zásah leteckou pumou a bylo mi řečeno: „Kdepak, podívej se na hodinky, je 15:30, to mají „tea time“, tak je to vždy, nic jim nemůže zabránit, aby si nevypili svůj čaj přesně ve stanovený čas.

V stejný den jsem zašel do vojenské prodejny NAAFI, abych sobě i na objednávku kamarádů koupil některé drobnosti. Obchod měl otevřeno jen určitou hodinu a omezený čas. Když jsem tam přišel, setkal jsem se s „frontou“ různých vojáku, kteří stáli v zástupu a trpělivě čekali až přijdou na řadu, jak to bylo u Angličanů zvykem. Na rozdíl od letců v Anglii jsme neměli žádné specifické označení jako Čechoslováci. Proto se mi podařilo vyslechnout diskusi čekajících vojáků různých národností. Přede mnou stáli dva Australané a mimo jiné mluvili o tom, že v jejich brigádě jsou nějací Češi, kteří jim opravili dělo a ti patří do velké jednotky, která již mnoho měsíců bojuje v Tobruku. Před nimi stál Polský četař, který je také vyslechl a prohlásil, že český pluk je přidělen do polské brigády, přihlásil se i Ind a Jihoafričan se stejnou informaci. Z toho vznikla diskuse kolik vlastně Čechoslováků v Tobruku bojuje a proč je tato velká brigáda rozdělená do různých útvarů. Já jsem se do diskuse nezamíchal a nechal jsem je při tom, že nás musí být aspoň jedna brigáda a ne pouhých asi 800. Toto nedorozumění vzniklo tím, že naši sousedé na perimetru byli Poláci a Indové, a po určitou dobu jsme byli součástí jak polské tak australské brigády, a při ochraně letišť nás střídali Jihoafričané.

Nepsal jsem, jak jsme slavili nebo lépe neslavili svátky v bojových podmínkách. Pokud si pamatuji, byl čten rozkaz našeho velitele k 28.říjnu a na Vánoce, Silvestra a Nový rok jsme si jen vzájemně přáli brzký konec války a návrat. V tichosti každý vzpomínal na své doma.

I když my obyčejní vojáci jsme měli mizivé informace o celkovém dění na frontě, zaslechl jsem při návštěvě 1. roty, že Angličané utrpěli porážku a byli nuceni ustoupit a Rommel se znovu přiblížil Tobruku.

Znovu na perimetru

Část praporu znovu obsadila nedávno opuštěná postavení na západní části perimetru a připravovala se k obraně Tobruku. Zacelovaly se překážky z ostnatého drátu a kladly se nové miny.

I nyní jsme drželi stráže, ale fronta byla dost daleko, takže bylo napětí a služby mnohem  lehčí. Již jsem se zmínil, že náš velitel pevnůstky, čet. asp. Miškulín, byl velký karbaník. Můj přítel Pavel P. který byl rovněž v stejné pevnůstce, si s ním vůbec nezadal, a tak zde byla od rána do večera rozjetá partie pokeru. Já jsem nikdy před tím hazardní hru nehrál, ale když jsem někdy v březnu dostal zadržené požitky ve výši 35 egyptských liber 16 šilinků, (mám na to ještě schovaný doklad), nechal jsem se zlákat a samozřejmě jsem během několika dnů téměř všechno prohrál. Tehdy mě zachránil právě kamarád Pavel P., který z vyhraných peněz mi určitou částku vrátil, takže jsem měl při nástupu dovolené v Palestině aspoň nějaké prostředky.

V té době se uchyloval nepřítel k zákeřnému shazování tzv. „booby traps“. Byly to nevině vypadající nálože ve tvaru plnicích per, zapalovačů a podobných předmětů.  I když jsme byli varováni,  nedalo nám to a jedno „plnící péro“ nalezené u našeho postavení jsme začali rozebírat. Já jsem byl přece opatrnější a i  když jsem věc měl v ruce, netroufal  jsem si s ní manipulovat. Našemu  kamarádovi K. V. to vybouchlo v ruce a přišel o prsty pravé ruky.

Tobrucký hřbitov

Ještě před odjezdem z prostoru Tobruk  jsme na tobruckém hřbitově uctili naše padlé. Celkem padlo v Tobruku 14 příslušníků praporu, 26 bylo těžce a 55 lehce zraněno. Zachovala se mi fotografie s nápisem vytesaným na zdi tobruckého hřbitova: „Toto je posvátná půda, neboť zde leží ti, kdo zemřeli pro vlast. Za západu slunce a zrána budeme na ně vzpomínat…

Zpět do Palestiny

Počasí bylo již jarní a ve vyprahlé písčité půdě se začala jako zázrakem objevovat vegetace, včetně krásně zbarvených květů. Začátkem dubna jsme se vydali na cestu. Nepamatuji se, zda zpáteční cestu do Palestiny, která vedla podle kyrenaického a egyptského pobřeží,  jsme vykonali auty nebo vlakem, s krátkou zastávkou v táboře blízko Alexandriie. Znovu jsme překročili suezský průplav u el-Quantary a ubytovali se v táboře Bad Galim u Haify. Nastoupil jsem dovolenou a setkal jsem se s bratrem, který již  jako sedmnáctiletý nastoupil do britské armády a byl v uniformě, a podíval se také do Jerusalema.

Po dovolené jsem se spolu s celou jednotkou rozloučil s dosavadním Čs. 11. pěším praporem - východním a stal se příslušníkem vzniklého  Čs. 200. lehkého protiletadlového pluku - východního.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více