Útok Hunů na Římské impérium

Autor: Vintar / vintar 🕔︎︎ 👁︎ 69.461

Od roku 753 př. n. l, mýtického data založení města Říma, uplynula staletí. Z původně malého římského městského státu, bojujícího o holou existenci, se postupem času vyvinula sebevědomá republika, která rozšiřovala své území na úkor svých sousedů. Dávno vybledly vzpomínky na dobytí Říma a proslulý výrok Vae victis (běda poraženým) vítězného keltského krále Brenna. Nyní to byli Římané kdo útočil. Ani legendární kartaginský vojevůdce Hannibal, kterým strašily římské matky své děti, Věčné město nedobyl. Proto útok barbarů ze severu koncem 2. století př. n. l. znamenal pro sebevědomé Římany šok. Kmeny germánských Timbrů a Teutonů uštědřily římské armádě několik porážek. Ta u Arausia (Orange ve Francii) byla co do počtu padlých na římské straně vůbec nejtěžší v římské historii. Germánský příval sice zastavil konzul Gaius Marius v bitvách u Aquae Sextiae a na Campi Raudii u Vercellae, ale ani vojevůdci císaře Augusta, Nero Drusus, Tiberius (pozdější císař) a syn Nerona Drusa Germanicus, kteří posunuli hranici mezi Římskou říší a svobodnou Germánií až k Labi, problémy s bojovnými Germány nevyřešili a porážka v Teutoburském lese v roce 9 n.l. donutila Římany soustředit se spíše na zabezpečení hranic.


Mapa Římské říše za tetrarchie, na níž jsou znázorněny diaspory a zóny vlivu čtyř tetrarchů po roce 299, poté co si Dioklecián a Galerius vyměnili přidělené provincie.
Coppermine Photo Gallery, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

Reklama

Jako ochrana před germánskými vpády se od vlády císaře Domitiana začal budovat Limes Romanus, pásmo opevnění tvořené palisádovými hradbami, příkopy a valy, které spojovalo přirozené hranice tvořené řekami Rýn (Rhenus) a Dunaj (Istrus). Ale ani Limes Romanus ani legionáři v opevněných vojenských táborech (castra) a pevnůstkách (castella) nájezdníky vždy nezastavili. Za vlády císaře Marca Aurelia (161–180) pronikly hluboko na římské území kmeny germánských Markomanů a Kvádů a sarmatských Jazygů. Marcus Aurelius vedl proti Markomanům dvě války a dokonce zvažoval invazi a vytvoření nových provincíí, Markomanie a Sarmatie, ale náklady na vedení války a okupaci těchto území by byly vyšší než případné zisky, a od těchto plánů se upustilo. K dalšímu vyhrocení situace došlo za vlády císařů tzv. vojenské dynastie, limes byl proražen na Rýnu Alamany a na Dunaji Góty. Ještě jednou se Římské impérium konsoliduje. V roce 269 porazil císař Claudius II. Gothicus, Góty a Heruly u Naissu (Niš v Srbsku) a Gótové byli vytlačeni za Istrus (Dunaj). Tyto nájezdy z východu byly však jen předzvěstí velikého tažení barbarských kmenů z Asie do Evropy a žádný nájezd nevyděsil a neotřásl Římským impériem tak, jak velké stěhování národů ve druhé polovině 4. století. Tehdy se daly do pohybu nomádské kmeny Hunů.


Panství a vliv Siong-nu za vlády císaře Čchina kolem roku 205 př. n. l., předpokládané místo původu Hunů.
commons.wikimedia.org

Hunové a jejich původ

Odkud se vynořil tento tajuplný nomádský kmenový svaz, který naháněl strach jak Číňanům, tak Indům, Peršanům, Germánům i Římské říši. Hrůza, jakou naháněli Hunové svým protivníkům, se odráží v dílech římských, čínských i řeckých historiků i v germánských legendách. Římský historik Ammianus Marcellinus hovoří o „... nepůvabných postavách živících se kořínky a polosyrovým masem..., o zvířatech nemajících rozum, oddávajících se pudové zběsilosti, nerozlišujících čest ani bezectnost“. Řecký historik Zosimos označuje Huny za „opičí zjevy“. Podle germánských pověstí byli Hunové „potomky čarodějnic zahnaných lidmi do močálů a zlých duchů z bažin, pololidmi dorozumívajícími se zvířecími skřeky“.


Hunové
commons.wikimedia.org

Domovská krajina Hunů se nacházela na Dálném Východě, pravděpodobně v oblasti ležící na hranicích mezi Čínou a Koreou. Huny můžeme ztotožnit buď s nomádským etnikem nazývaných Číňany Siung-nu, nebo s kmenovým společenstvím, které se Siung-nu sousedilo, a které jimi bylo vytlačeno ze svého území poté, co byli Siung-nu donuceni opustit území na severu a severozápadě tehdejší Číny. O Hunech, či Siung-nu, se čínští starověcí historikové vyjadřují stejně nenávistně a opovržlivě jako jejich evropští kolegové. Siung-nu nebyli považováni za lidi, ale za „... bytosti v jejíchž hrudích bijí srdce divokých zvířat“. V roce 215 př. n. l. generál císař sjednotitel Čchin Ś-chuang-ti, Meng Tchien „vítěz nad barbary“, s 330 000 vojáky zatlačil severní kmenové svazy Siung-nu, Lin-chu a Tung-chu o 350 km na sever a na obranu před útoky nomádů ze severu byla vybudována Nejmocnější z hradeb světa, Velká čínská zeď (Wan-li čchang-čcheng, zeď dlouhá deset tisíc li (asi 5 000 km)). Za vlády dynastie Západní (Dřívější) Chan (206 př. n. l. – 8 n. l.) se Čína konsolidovala a rozrostla o další území. S některými kmeny Siung-nu žila Čína v míru a navázala s nimi obchodní styky. V té době vládnul hunským kmenům, „Národům, které napínají luk“, jak nazýval kmeny pod svoji vládou, Mao Dun, který se zasazoval o mírovou koexistenci mezi hunskými kmeny a čínskými císaři. Nájezdy jiných, k Číně nepřátelských, hunských kmenů byly odraženy a první hunské kmeny se vydaly na pouť na západ. Úspěchem čínských vojevůdců skončily, v letech 73, 89 a 91 n.l., tři vojenské výpravy proti Hunům, kteří ohrožovali hedvábnou stezku, nad kterou měli od roku 120 n.l. číňané kontrolu. Posledním výrazným vojenským úspěchem Siung-nu bylo dobytí hlavního města čínské Severní říše, Čchang-an (dnešní Si-an) v roce 316 a tím i ukončení vlády dynastie Západních Tin (vládla v letech 265–316). Zanedlouho nastal soumrak Siung-nu v Číně. V roce 350, v období vlády dynastie Východní Tin (vládla v letech 317 až 420), byli Siung-nu z Tchien-sia (Podnebesí), jak nazývali starověcí Číňané svoji zemi, vyhnáni. Byly zabity desetitisíce lidí, mužů, žen i dětí. Siung-nu před brutální etnickou čistkou uprchli na sever. A právě zde můžeme vypozorovat začátek Velkého stěhování národů. Útěk Siung-nu z Číny donutil hunské kmeny, pokud nebyli Hunové identičtí se Siung-nu, k odchodu z jejich území. Rozhodujícím faktorem pro tažení nomádských kmenů na západ byly nepříznivé změny klimatu, ke kterým došlo někdy kolem roku 373. Podle starých čínských pramenů nebyly hunské kmeny ortodoxními nomády, pokoušely se, byť s nevelkým úspěchem a na neúrodné půdě, o zemědělskou činnost a stavěli i pevná dřevená sídla. Neúroda a přelidněnost území znamenala hladomor. Zůstat nebylo možné, cesta na jih byla uzavřena Velkou čínskou zdí a čínskou armádou. Jediným východiskem tedy byla migrace směrem na západ. Touto cestou se hunské kmeny vydávaly už celá století, ale teprve příval z let 373–375 způsobil tzv. Velké stěhování národů.

Reklama


Předpokládaný přesun Hunů západním směrem
Stw, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

Invaze Hunů do Evropy

Hunské kmeny táhly na západ jako nezadržitelný příval. Své protivníky děsili rychlostí. Každý hunský bojovník měl k dispozici několik koní, které během jízdy prostřídával a cválal tedy vždy na odpočinutém koni. Malí, otužilí hunští koníci prosluli svojí vytrvalostí a nenáročností. Díky svým koním, kteří se dokázali i v zimě prohrabat k zbytkům trávy pod sněhem, byli Hunové, např. na rozdíl od římské jízdy, bojeschopní po celý rok. Římanům připomínali Hunové kentaury. Pro Huny byli koně natolik cenní a nepostradatelní, že s nimi bylo v průběhu války zakázáno obchodovat, přestože obchod s nimi patřil k nejvýdělečnějším. Ammianus Marcellinus o jezdeckém umění Hunů píše: „Na svých otužilých, i když ošklivých koních sedí Hunové jako přikovaní a občas na nich jezdí po ženském způsobu, když vyřizují své přirozené potřeby. Ze svého koně kterýkoli příslušník tohoto národa nakupuje a prodává, jí a pije, skloněný k úzké šíji svého zvířete spí hlubokým spánkem. Je-li potřeba poradit se o důležitých záležitostech, radí se všichni společně v tomto postoji.“ Neobyčejnou stabilitu Hunům umožňovala sedla s vpředu a vzadu vyvýšenou, dřevenou kostrou. Hunové používali i jakési primitivní třmeny, pytle nebo kožené bandáže jako oporu pro nohy (první kovové třmeny se objevují až v 5. století). Třmeny a sedla dovolovala hunským jezdcům cílenou střelbu v plné rychlosti a na všechny strany. Účinnou výzbroj Hunů představovaly především luky. Luky s dvojitým zakřivením, tzv. reflexní (kompozitní), se v Číně používaly už od začátku druhého tisíciletí př.n.l. Luky, vyrobené ze šestero druhů materiálu, dřeva, rohoviny, zvířecích šlach, hedvábí, lepidla a laku, byly ve starověké Číně velice ceněny. Jejich výroba trvala více než rok! Hunské luky byly menší, asi 100 cm dlouhé, a byly přizpůsobeny tak, aby jimi mohli snáze střílet jezdci, tedy s dolním obloukem kratším. Vznikla tak účinná zbraň, asymetrický reflexní luk s maximálním dostřelem asi 250 metrů. Na vzdálenost 60 až 70 metrů však dokázali hunští jezdci s velkou přesností zasahovat protivníky 60 až 80 cm dlouhými šípy s kovovými hroty (Ammianus Marcellinus mylně uvádí, že hroty hunských šípů byly vyrobeny z ostrých kostí) a spolehlivě prorážet běžnou zbroj všech svých protivníků. V průběhu tažení do Evropy se kvalita hunských luků snižovala, chyběl potřebný materiál i odborníci na jejich výrobu. Bojová taktika Hunů spočívala v bleskových přepadech ve skupinách o pěti stech až tisíci jezdců. Své nepřátele zasypali ze vzdálenosti mimo dostřel protivníka přívalem šípů. Při své pohyblivosti a rychlosti se snadno vyhnuli protiútoku nepřátel a předstíraným ústupem lákali protivníka do léčky, kde na něho v záloze číhali další hunští bojovníci a krvavě ho dorazili. V boji z blízka používali Hunové kvalitnější meče než např. Římané. Hunské dlouhé, oboustranně broušené meče byly proti zranění způsobovaném při sklouznutí nepřátelského meče po čepeli, opatřeny záštitou na jílci. Oblíbenou taktikou Hunů bylo i strhávání protivníků lasy. Na protivníky děsivě působily i jizvy, kterými si Hunové „zkrášlovali“ tváře a psychicky tak deptali nepřítele. Řemeslem Hunů byla válka a bojovali i sami mezi sebou nebo se nechávali najímat jako žoldnéři do římských služeb. Od doby vlády králů Rugy a Octara docházelo k násilnému sjednocování hunských kmenů a síla a moc Hunů tím vzrostla. V závěrečné fázi jejich panování za krále Attily ovládali, třebas nepříliš dovedně, dobývání velkých opevněných měst za pomoci obléhacích strojů. V jejich konstrukci vynikal Řek Onégésios. Velkého stěhování národů se účastnily dva hlavní, etnicky rozdílné hunské kmenové svazy. Tzv. Bílí Hunové (Neftalité) se usídlili na Kavkaze. Přibližně od roku 350 začali útočit na Novoperskou říši. Invaze do Evropy se nezúčastnili, ale svým kořistnickými výpady na východořímskou říší v letech 395-450 přispěli k destabilizaci Římského impéria.


Hunští válečníci
commons.wikimedia.org

Novoperská říše ohrožuje Řím

Ještě před příchodem Hunů do Evropy byla Římská říše oslabena nejen boji s Germány, ale i válkami s expanzivní Novoperskou říší. Cílem nové vládnoucí dynastie perských Sásánovců, kteří v roce 224 svrhli dosud vládnoucí parthské Arsakovce, bylo obnovení slávy perské achaimenovské říše. Novoperská říše s duchovním centrem v Istachru u Persepole, se brzy rozrostla a ovládala území dnešních států Íránu, Iráku, Afghanistánu a části Gruzie a Arménie. Dalším cílem Sásánovců bylo vytlačení Římanů z Asie. Římskou moc v této oblasti obnovil, poté co Peršané za krále Šápúra I. (241–272) dobyli části římské Mezopotámie a Arménie, až císař Diocletianus (284–305). Řeka Eufrat se stala hranicí mezi oběma říšemi. Od roku 338 zahájil novou sérii útoků na Nisibis (Nusaybin v Turecku), hlavní opěrný bod Římanů v oblasti, Šápur II (309–379). Zatímco se na východě dávaly do pohybu kmeny stepních nomádů, vyčerpávaly se obě velmoci dalšími boji. Římský císař Iulianus Apostata (361–363) pronikl s mohutným vojskem hluboko do nitra Novoperské říše až ke Ktésifontu na Tigridu (poblíž Bagdádu), ale při bojích zahynul. Jeho nástupce Iovianus (363–364) musel přistoupit na pro Řím nevýhodný mír. Římané se vzdali svrchovanosti nad Arménií, částí severní Mezopotámie a vyklidili Nisibis. Římská říše je vysílena, ale dostává ještě pár let relativního klidu. Od roku 350 totiž na Persii z Kavkazu útočí kmeny Bílých Hunů (Neftalitů) a Peršané nemohou pomýšlet na další útoky na římská území. Persie a Řím uzavírají mír na třicet let (později, po mírové smlouvě z roku 387 si Římané a Peršané území Arménie rozdělili, 80 % území připadlo Persii, 20 % Římu). Římané se pravděpodobně zavázali platit roční poplatek jako příspěvek na boj s východními nomády. Nikdo v té době netušil jaká pohroma se v Hunech na Římskou říši valí.


Juliánovo neúspěšné tažení v roce 363 vedlo ke ztrátě římských územních zisků.
commons.wikimedia.org

Římská armáda v druhé polovině 4. století

Síla armády, kterou mohlo římské impérium nasadit proti germánským a hunským kmenům při velkém stěhování národů, byla na první pohled působivá. Ve zbrani bylo teoreticky až 500 000 vojáků. I když bylo Římské impérium až do roku 395 jedním státem, obě poloviny říše, západořímská i východořímská, měly od roku 293, kdy císař Diocletianus zavedl tzv. tetrarchát (čtyřvládí) své císaře velitele i vojenské jednotky a se vzájemnou pomocí váhaly. Navíc větší část, hlavně v Západořímské říši, tvořily pomocné jednotky (auxilia) verbované ze spojeneckých, převážně germánských kmenů. Armáda byla vázána hlavně ochranou hranic. Oddíly limitanei, převážně pěší jednotky, střežily vymezené úseky limitu, mobilní zálohu, comitatenses, tvořily převážně jízdní oddíly ve stálých posádkách, které byly operativně nasazovány na ohrožené úseky limitu nebo proti nepříteli, který prorazil hranice a proniknul do vnitrozemí. V čele každé císařské armády stál vojevůdce, magister militum. V čele jízdních vojsk stál magister equitum. Od doby vládnutí císaře Theodosia I. Velikého byla zřízena funkce vrchního velitele armády, magister utriusque militae, velícího jízdním i pěším jednotkám. Preatoriánskou gardu nahradily oddíly rekrutované z comitatenses, tzv. palatini, ze kterých byli jako osobní císařova garda vyčlenění scholae palatinae a elitní, do bílých uniforem oblečení candidati. Oddíly zvláštního určení, protectores domestici, stály mimo pravomoc velitelů armády a pod velením svého velitele (comites domesticorum) prováděly akce, kterými je pověřil samotný císař. Krize impéria dolehla i na armádu. Nedostatek peněz způsoboval problémy se zverbováním dostatečného počtu rekrutů ze svobodných římských občanů. Služba v armádě byla nepopulární. Mediolanský biskup Ambrosius konstatoval, že „služba v armádě už nebyla vlasteneckou povinností, ale otročinou, které je lépe se vyhnout“. Východiskem nebyl ani zákon o dědičné vázanosti, podle kterého se vojákem, pokud jím byl otec, musel stát i syn. Ani tvrdé tresty (za sebezmrzačení a tím i vyhnutí vojenské službě hrozil trest smrti upálením) mnohdy odpírače nezastrašily. I majitelé pozemků, kteří byli povinni podle výměru půdy dodávat odpovídající počet branců, se této povinnosti také snažili vyhnout. Nezřídka se stávalo, že do armády posílali pouze problémové kolóny, kterých se chtěli zbavit anebo, jak jim bylo později zákonem umožněno, se z této povinnosti vykupovali (adaeratio, zpeněžení). Např. v roce 375, tedy v době, kdy Římskou říši začaly ohrožovat gótské kmeny, které prchaly před hunským přílivem, činilo adaeratio 376 solidů (solidus - řecky nomisma - 4,55gramová zlatá mince) za jednoho muže. Peníze z takto získaných daní pak byly použity pro najmutí převážně germánských žoldnéřů, někdy i celých kmenů, které se na základě smlouvy (foedu) stávaly římskými spojenci (foederaty) a usazovaly se uvnitř hranic impéria. Římské impérium tak v těchto osudových letech svěřilo svoji bezpečnost do rukou nepříliš loajálních žoldnéřů, často stejné národnosti jako byli útočníci, před kterými měli římské hranice chránit. Ani armádní výzbroj už nedosahovala dřívější kvality. Hrudní pancíř, kyrys (lorica segmentata), byl postupně nahrazován drátěnými košilemi nebo šupinovou zbrojí (lorica squamata). Krátký bodný meč (gladius) stále častěji střídala spatha (dlouhý sečný meč). Rovněž klasické vysoké vypouklé štíty (scutum) byly nahrazovány menšími plochými kulatými nebo oválnými štíty. Počet legií vzrostl, počty vojáků, které je tvořily, klesaly až na polovinu. Římská armáda se tak stále více podobala barbarským armádám.


Reenactor ve výzbroji legionáře z 2. století n. l.
amodelcastillo.blogspot.com

Narozdíl od pěchoty, jejíž bojové schopnosti klesaly a z pěších těžkooděnců se postupem času stávali spíše lehkooděnci, došlo k posílení údernosti jízdy. Proces přeměny jízdy z lehce vyzbrojených oddílů určených spíše k pomocným nebo průzkumným účelům, k těžké jízdě, probíhal už od počátku 1.století n.l., ale rozhodující pro tento krok byly bojové zkušenosti se střety s proslavenou těžkou perskou jízdou. Římští jízdní těžkooděnci, cataphractarii, byli po vzoru perské a sarmatské těžké jízdy, obrněni šupinovou zbrojí, která chránila i jejich koně. Hlavní zbraní římské těžké jízdy bylo kopí (hastum). Problémem římské těžké jízdy byla oproti Hunům menší pohyblivost a manévrovatelnost.

Reklama


Poražení sarmatští katafraktové (vpravo) prchají před římskými pomocnými jezdci během dáckých válek (101-6 n. l.). Všimněte si celotělové šupinové zbroje a také pancéřové zbroje pro koně (včetně chráničů očí). Vyobrazená šupinová zbroj objímající tělo (zejména kryjící nohy koní) je zcela nepraktická a musí odrážet uměleckou licenci založenou na ústním popisu. V období následujícím po této válce Římané založili první vlastní pravidelné jednotky katafraktů, kteří byli s největší pravděpodobností vybaveni podobně jako Sarmati. Deska z Trajánova sloupu, Řím
commons.wikimedia.org

Hunové útočí na Alany a Góty

Černí Hunové (Heftalité) napadli někdy kolem roku 370 sarmatské Alany. Království Alanů, které se rozprostíralo na jihu dnešního Ruska mezi řekami Oarus (Volha) a Tanais (Don) a zasahovalo až do severního Íránu, přestalo existovat. Část Alanů před vítěznými Huny uprchla na západ (později se přidali ke germánským Vandalům a své putování za novým domovem ukončili až v severní Africe), ale většina se podrobila a jako hunští vazalové následovali své přemožitele v tažení k hranicím Římského impéria. Po porážce Alanů nyní Hunům v cestě na západ bránily silné kmenové svazy germánských Gótů, které se v sedmdesátých letech 3. století usadily na severním a severozápadním pobřeží Černého moře (Pontus Euxinus). Tehdy byli Gótové po porážce u Naissu vytlačeni z římského území císařem Claudiem II. (268–270) a jeho následovníkem Aurelianem (270–275). Gótské kmeny ustoupily za Dunaj (Istrus) a pravděpodobně v této době se rozdělily na dva hlavní kmenové svazy, Západní Góty (Vizigóty), nazývané také Moudrými nebo Tervingy a Východní Góty (Ostrogóty), Bystré nebo-li Greutungy. Po porážce Alanů zaútočili Hunové za pomoci části Alanů na Ostrogóty, kteří obývali území mezi řekami Danastrus (Dněstr) a Tanais (Don). V roce 375 je Hunové a jejich noví spojenci Alanové porážejí. Ostrogótský král Ermanarich spáchal sebevraždu. Náporu neodolal ani nový král Vithimir, který posílil ostrogótské vojsko o najaté hunské a alanské žoldnéře. Po Vithimirově smrti převzali velení náčelníci Alatheus a Saphrax, regenti Vithimirova syna Videricha, a začali ustupovat k Danastru. V letech 375-76 zaútočili Hunové a Alani posílení částí poražených Ostrogótů na Vizigóty (Tervingy), kteří se usídlili mezi řekami Danastrus a Pyretos (Prut). Vizigótský náčelník Athanarich se útočníkům postavil na Danastru. Hunové a jejich spojenci nepozorovaně překročili řeku, napadli opevněný Athanarichův tábor z týlu a zahnali Vizigóty na útěk. Poražený Athanarich se stáhnul do jižních Karpat. Větší část Vizigótů ustoupila k Istru (Dunaji) a požádala římského císaře Valenta (364–378) o povolení usadit se na relativně bezpečném území Římského impéria. Na podzim 376 jim císař Valens vyhověl. Patrně ve Vizigótech viděl vítané posily pro římskou armádu a možnost ušetřit finance získané z adaeratia, není ale vyloučeno, že souhlas se vstupem Vizigótů na římské byl jen krokem z nutnosti, protože jeho síly byly vázány válkou s Peršany a na zastavení přílivu Gótů prostě neměl dostatek sil.


Barbarské nájezdy v 5. století byly vyvolány zničením gótských království Huny v letech 372-375. 
commons.wikimedia.org

Římská porážka u Hadrianopole, nová federátní smlouva s Vizigóty

Na 200 000 Vizigótů v čele s náčelníky Fritigernem a Alavivem přešlo v oblasti Durostora (rumunské Silistry) Istrus a usadilo se v thrácké diecézi (v provinciích Moesii a Dacii Ripensis). Císař jim slíbil příděly obilí a půdy. Milánský biskup Ambrosius nám podává svědectví o hektické době stěhování národů: „Hunové přepadli Alany, Alanové Góty, Gótové Taifaly a Sarmaty, a nás vyhánějí Gótové z Illýrie, vyhnaní ze své země, a konec je v nedohlednu“. Římští thráčtí místodržící Lupicinus a Maximus situaci nezvládli a se svobodnými Germány jednali jak se znevolněnými kolóny. Místo slíbené půdy byli Vizigóti internováni ve střežených táborech a příděly obilí byly nedostatečné. Přesídlenci byli nuceni kupovat další, předražené, od spekulantů, zadlužovali se a upadávali do otroctví.


Pohyby Gótů v roce 376
commons.wikimedia.org

V roce 377 se Vizigóti vedení Fritigernem vzbouřili a u Marcianopole (Reka Devnja v Bulharsku), západně od Odéssu (Varny), porazili římské vojsko. Po vítězné bitvě se k Vizigótům přidávali místní thráčtí kolóni a povstalce posílili i Ostrogóti Alathea a Saphraxe, část Alanů a některé hunské kmeny. Císař Valens se rozhodl pro velkou ofenzívu s cílem povstalce zničit. Aniž by vyčkal na příchod posil od císaře Gratiana (367-373), přitáhnul z Antiochie do Thrákie se 40 000 vojáky a 9. srpna 378 čelil u Hadrianopole (Edirne v evropské části dnešního Turecka) 70 000 povstalců. Bitva skončila pro římské vojsko katastrofální porážkou, zabito bylo na 30 000 římských vojáků i samotný císař Valens.


1. Římská jízda vpravo chrání rozmístění legie, zatímco jízda vlevo útočí na vizigótskou vozovou hradbu.
2. Vizigótská jízda vytlačuje římskou jízdu z pole.
3. Zatímco vizigótská jízda útočí z boků, pěší složky útočí zepředu.

commons.wikimedia.org

Po bitvě byla Thrákie vypleněna, ale města Hadrianopolis a Konstantinopolis se povstalcům dobýt nepodařilo. Císař Gratianus jmenoval spoluvládcem úspěšného vojevůdce z Hispánie svého magistra equitum Theodosia (císař v letech 379–395), který situaci zklidnil. Ostrogóti (Greitungové), Alani a některé hunské kmeny, poté co byli Theodosiem v roce 379 poraženi, byli v roce 380 usídlení v Pannonii (asi v Panonii Secunda) jako spojenci. Přelomovou smlouvu (foedus) uzavřel císař Theodosius I. 3. února 382 s Vizigóty (Tervingy). Na jejím základě se Tervingové stali římskými spojenci (foederaty). Tervingové nebyli prvními Germány, kterým byl přiznán status spojence, ale foederátní smlouva s Tervingy byla kvalitativně zcela odlišná. Tervingům (Vizigótům) usazeným v provinciích Dacia Ripensis a Moesia Secunda byla přiznána autonomie v rámci Římského impéria. Vizigóti se nestali římskými občany, neplatili daně a každoročně měli nárok na příděly potravin. Na svém autonomním území žili podle svých zvyklostí a řídili se svými vlastními zákony. V případě války je smlouva zavazovala bojovat na straně římských císařů, ale pod velením svých náčelníků a za službu v římské armádě měli pobírat žold. Noví foederati vytvořili dvě pomocné jednotky (auxilia), Vesi a Tervingi. Vizigótská autonomie byla předzvěstí budoucích samosprávných germánských království na římském území.

Hunové, žoldnéři i nájezdníci

Hunské kmeny se začaly usazovat u hranic Římského impéria. Hunové nebyli jednotní, bojovali nejen proti jiným národů a kmenům, ale i navzájem proti sobě. Římané toho využívali a najímali si je jako žoldnéře. Hunové bojovali ve vojsku císaře Theodosia I. Velikého v bitvách u Poetovie (Ptuj ve Slovinsku) v roce 388, kde Theodosius I. porazil uzurpátora Magna Maxima (383–388) a v bitvě u Frigidu v Iulských Alpách, kde 6. září 395 porazil Theodosius dalšího uzurpátora Flavia Eugenia (392–394). V roce 384 najímá pannonské Huny západořímský magister utriusque militae Flavius Bauto k tažení proti sarmatským Juthungům v Raetii (přibližně na území dnešního Švýcarska). Hunové Juthungy porážejí a pronásledují až na území Galie. Zatímco někteří Hunové bojovali za římské císaře, jiné hunské kmeny využily římské občanské války a podnikly první ničivý nájezd na území Římského impéria. V zimě 395 přešly kmeny Černých Hunů přes zamrzlý Istrus a pustošili provincie thrácké diecéze. V létě téhož roku prošli Bílí Hunové přes průsmyky Kavkazu a napadli Novoperskou říši a římská území v Malé Asii. Peršané útoky odrazili, ale část útočníků prošla až k řece Halys (Kizilirmak v Turecku), a pronikla do římských maloasijských provincií Arménie, Kappadocie a Sýrie. Bílí Hunové dobyli Melitene (Malatya v Turecku), Emesu (Homs v Sýrii) a Antiochii (Antakya v Turecku), jedno z největších a nejbohatších měst římského impéria. Děsivé scény z dobytého města popsal neznámý autor: „Najednou byli mezi námi, aniž bychom věděli odkud přišli. Jejich koně pili ze studny bohů. Na schodech chrámů si brali naše ženy. U sloupů našeho města drtili hlavy našich dětí. Nahé a hozené přes hřbet koně, tak opustily naše dcery Antiochii. Nikdy víc je nespatříme.“ Nájezdníky z východořímských území vytlačil magister officiorum (kancléř) Eutropius. Od roku 398 zavládl na hranicích relativní klid.

Hunové za vlády krále Uldina

Na počátku 5. století se historici zmiňují o hunském náčelníkovi Uldinovi, vládci v Multenii, území ležícím na levém břehu řeky Alutus (Olt v Rumunsku). Uldin porazil a nechal popravit povstaleckého vizigótského náčelníka Gainase, který v roce 400 uprchnul na hunská území po protigótském povstání v Konstantinopoli. Hlavu velitele vizigótských oddílů z bitvy Frigidu pak nechal, jako gesto dobré vůle, poslat západořímskému císaři Honoriovi (395–423). (Gainas Honoria zradil a dal se do služeb Východního Říma.) Uldinovi Hunové si kolem roku 400 podmanili gótské Gepidy, ale možná je i varianta, že Gepidy porazili hunští vazalové Ostrogóti. V zimě roku 404/405 pronásledoval Uldin vazalské gótské a sarmatské kmeny, které se chtěly vymanit z hunské nadvlády a prchaly za Istrus. Uldin překonal řeku a pronikl do Moesie v thrácké diecézi na území Východořímské říše. Ostrogótský král Radagaisus proniknul do Itálie, Vandalové, Suébové a Alani mířili na západ do Galie. V roce 406 se vrchní velitel západořímské armády, magister utriusque militae, Flavius Stilicho s Uldinem dohodl na společném postupu proti Radagaisovi. Hunská armáda se postavila na římskou stranu a v létě 406 společně porazili Radagaisovy Ostrogóty v bitvě u Faesulae (Fiesole). 23. srpna 406 byl Radagaisus popraven. Se Západořímskou říší udržovali Hunové dobré vztahy, Západní Římané v nich viděli vítané spojence proti germánským kmenům, které pronikaly do západořímského území. Území Východořímské říše se stává příležitostným cílem hunských loupeživých nájezdů. Když v roce 408 umírá východořímský císař Arcadius (395–408), využije Uldin příležitosti a opět proniká do Moesie. Po počátečních úspěších, podařilo se mu dobýt římskou pevnost Castra Martis (Kula v Bulharsku), sebevědomě prohlašuje: „Vše na co slunce svítí si můžu porobit, budu-li chtít“. Vyjednavačům nového východořímského císaře Theodosia II. (408–450) se podaří obratným vyjednáváním s Uldinovými vazalskými náčelníky oslabit jeho armádu. V roce 409 zesilují východořímské jednotky útoky na Uldina a ten je po těžkých bojích nucen stáhnout se za Istrus. O Uldinově osudu nejsou poté žádné informace. V roce 409 se oddíl hunských bojovníků angažoval i v bitvě u Pisae (Pisy), kde magister officiorum západořímského císaře Honoria, Olympius, porazil vizigótského náčelníka Athaulfa táhnoucího na pomoc svému švagrovi Alarichovi. Přibližně od roku roku 410 se Hunové začínají usazovat v Alsfoldu (uherské nížině). Východořímský dvůr na to reaguje ambiciózním sedmiletým plánem na posílení dunajské flotily v provinciích Moesii a Scythii (oblast kolem Dobrudžev Rumunsku) na 200 lodí a stavbou mohutného opevnění Konstantinopole, tzv. Theodosiových hradeb (zásluhu na jejich vybudování mají prefekti Anthemios a Kyros).


Uldinova tažení
commons.wikimedia.org

Hunové ve službách Flavia Aetia

Daleko významnější roli sehrávají Hunové, nyní už pod vedením králů Octara a Rugy, ve službách západořímského vojevůdce Flavia Aetia. V roce 425 je Flavius Aetius získá do služeb proti uzurpátoru Ioannovi, ale Hunové s Aetiem v čele dorazí až poté, co byl uzurpátor Ioannes poražen a popraven. Dojde pouze nevýznamné šarvátce s východořímským vojevůdcem Flaviem Asparem, ale nakonec jsou Hunové vyplaceni. Na krátký čas je jim dokonce povoleno usadit se v Pannonii (patrně Pannonii Secunda), ale po dvou letech, v roce 427, je vojevůdce Flavius Felix donutí Pannonii vyklidit. Flavius Aetius, nyní vojenský velitel v Galii (magister militum per Galliarum), zaměstnává hunské žoldnéře při potlačování rebelií germánských foederatů. V letech 425–427 bojují proti Vizigótům, v roce 428 zasahují proti ripuárským (středorýnským) Frankům. V roce 430 umírá při tažení proti Burgundům Aetiův přítel, hunský král Octar. Flavius Aetius je císařovnou Gallou Placidií (vládne jako regentka za svého syna Valentiniana III.) zbaven moci. Aetius nachází útočiště u hunského krále Rugy. V roce 433 přitáhne Flavius Aetius s hunským vojskem k Ravenně. Vizigóti, kteří byli častým cílem vojenských tažení západořímských vojsk, Galle Placidii pomoci odmítli a ta je nucena přistoupit na Aetiovy požadavky. Flavius Aetius se stává vrchním velitelem západořímské armády (magister utriusque militae). Hunové od něho v roce 435 obdrží římskou provincii Pannonii Superior. Úspěšná spolupráce Aetia s Huny pokračuje. V roce 435 se Burgundové rozhodli svévolně rozšířit území pod svojí kontrolou. Cílem jejich útoku je další galská provincie Belgica Prima. Aetiův vojevůdce Litorius na ně o rok později zaútočí s vojsky hunských spojenců. Krvavá porážka Burgundů, při které bylo zabito na 20 000 příslušníků tohoto kmene s králem Gundaharem v čele, vejde do germánské mytologie v eposu Píseň o Nibelunzích. Poražení Burgundové jsou Aetiem přesídleni do Sapaudie (Savojska). V roce 435 uzavírá Západořímská říše foederátní smlouvu s Vandaly krále Geisericha. Vizigóti jsou uznáním svých úhlavních nepřátel Vandalů jako spojenců Západního Říma pobouřeni a reagují ozbrojeným povstáním. V roce 436 oblehnou Narbo (Narbonne) a Arelate (Arles), správní centrum Galie. Flavius Aetius vysílá v roce 437 k Narbonu vojevůdce Litoria a početný kontingent hunských žoldnéřů. Litoriovi se s hunskou pomocí daří prolomit obklíčení města a do Narbonu dopravit zásilku potravin. Litorius pak pokračuje v akcích proti Vizigótům až do roku 439, kdy je u Tolosy (Toulouse), Vizigóty zajat a později popraven. Hunské vojsko, které se v oblasti dopustilo krvavých násilností, se bez Litoriova velení stává kořistí Vizigótů a je pobito téměř do posledního muže. Toloské království Vizigótů se stává fakticky nezávislým státem.

Germánské kmeny pronikají na území západořímské říše, vytváření autonomních federálních germánských útvarů

31. prosince 406 přešly u Mogontiaca (Mohuče) řeku Rhenus (Rýn) početné kmeny germánských Suébů, Alanů, silingských a hasdingských Vandalů a Burgundů. Hranice byla v důsledku bojů Flavia Stilichona s Alarichovými Vizigóty (Tervingy) a Radagaisovými Ostrogóty (Greutungy) prakticky volná. Západořímští foederati jejich vpádu nezabránili a jednotky pravidelné římské armády byly málo početné. Města Mogontiacum (Mohuč), Borbetomagus (Worms), Remi (Remeš) a Treveri (Trevír) nájezdu neodolala a byla dobyta vypleněna. Burgundové se usadili na levém břehu Rhenu (Rýna) a později, od roku 413, jim byl císařem Honoriem přiznán status foederatů a vytvořili autonomii s centrem v Borbetomagu. V roce 407 vyklidil Británii Flavius Claudius Constantinus. Prohlásil se císařem Constantinem III. (407–411) a za své hlavní město si zvolil Arelate (Arles).  (Toulouse). Vizigóti se na území Západořímské říše stali hosty (hospites) a náležela jim třetina (tertia) výnosu z pConstantinovi III. se podařilo dalšímu pronikání germánských kmenů do Galie zamezit, ale Británie byla pro Řím navždy ztracena. V září 409 pronikli Vandalové, Suébové a Alani do Hispánie. V roce 411 byl magistrem utriusque militae Západořímské říše jmenován schopný vojevůdce Flavius Constantius (krátkodobě v roce 421 císař, manžel Gally Placidie). V roce 411 dobyl Arelate a zajal uzurpátora Constantina III. (Constantinus III. byl zavražděn cestou do Ravenny, kde měl být souzen). V roce 412 pronikli do Galie i Vizigóti a v jižní Galii vyplenili Narbo a Tolosu. V roce 415 je Flavius Constantius vytlačil do Hispánie. Vizigóti se pokusili dostat do bohaté severní Afriky, ale nepřízeň počasí záměr zhatila a museli se obrátit zpět na sever. Constantius ale blokoval Pyreneje a Vizigótům nezbylo než přistoupit spojenectví s Římem, v roce 416 se tedy, nyní už za krále Wallii (415–418), stávají rovněž foederaty. Obdrželi území s centrem v Barcinu (Barceloně) a každoroční příděly obilí a zavázali se bojovat proti Vandalům. Prakticky vyhladili Silingy, jejichž zbytky se poté sloučily s hasdingskými Vandaly. V roce 418 Vizigóti na rozkaz Flavia Constantia přesídlili do Aquitanie v jihozápadní Galii, kde založili tzv. Toloskou říši s centrem v Toloseozemků starousedlíků. V roce 429 se přeplavil král Geiserich se svými Vandaly do severní Afriky. Na místo posil, které si vyžádal vojevůdce Bonifatius, který se vzepřel autoritě západořímské říše, se do Afriky přeplavil celý kmen, asi 80 000 lidí. Geiserich disponoval asi 20 000 bojovníky, porazil Bonifatia a potupně ovládnul římské provincie v severní Africe. Po ročním obléhání se Bonifatius za příslib volného odchodu Kartága vzdal a město padlo do Geiserichových rukou. V roce 435 se i Vandalové stávají římskými foederaty. Dalším cílem útoku Vandalů se stala Sicílie, kde se Vandalové vylodili v roce 441. V roce 442 Vandalové Sicílii ovládli a stali se natolik silnými, že vypověděli foedarátní smlouvu a Vandalské království v severní Africe se stalo na Římu zcela nezávislým. Římští germánští foederati byli nespolehliví a smlouvy, podle kterých měli bojovat za zájmy západořímských císařů, dodržovali pouze, byly-li pro ně výhodné. Germánská spojenecká království tak narušovala integritu západořímské říše a tím ji oslabovala.

Východořímská říše pod tlakem Hunů

V letech 420–422 útočí na východořímskou říši Peršané. Císař Theodosius II. (408–450) se rozhodne platit Hunům tribut 350 liber zlata (114,5 kg). V roce 434 požadoval vyslanec hunského krále Rugy, Eslas, na dvoře východořímského císaře Theodosia II. vydání vzpurných hunských kmenů, které se před násilným sjednocováním uchýlily na území Východořímské říše. Prostřednictvím svého vyslance hrozil Ruga, který si byl vědom vytíženosti východořímské armády boji s Vandaly v severní Africe, válkou, nebude-li mu vyhověno. Rugův demonstrativní útok do Thrákie sice ztroskotal a hunský král záhy zemřel, ale Theodosius II. se rozhodl jednat s jeho nástupci, králi Attilou a Bledou.


Attilova slavnost
Mór Than, commons.wikimedia.org

Poselstvo vedené Plinthou, Gótem v Theodosiových službách, dorazilo do města Margus (Orašje). Hunským králům se v roce 435 podařilo vyjednat pro Huny příznivé podmínky smlouvy. Římané přijali zvýšení tributu z 350 liber zlata na 700 (229 kg). Rovněž se zavázali se nepřijímat žádné uprchlíky z hunského teritoria a slíbili neuzavírat žádné spojenectví s nepřáteli Hunů. Hunové si rovněž vymohli vrácení římských zajatců nebo jejich vykoupení za 8 solidů a právo svobodně obchodovat. Smlouva byla uzavřena, ale v praxi nebyla zcela plněna. Tribut byl sice zpočátku placen a Hunům byli vydáni někteří vysoce postavení hunští uprchlíci (ti byli namístě popraveni), ale kmeny, které se nyní nacházely na území Východořímské říše, zde již zůstaly. Ani toto výpalné však zcela nezabraňovalo kořistnickým nájezdům Hunů na východořímské území. V letech 441–442 zažily illyrské východořímské diecéze sérii dosud nejničivějších hunských útoků. Hunové v roce 441 využili války Východořímské říše s Geiserichovými Vandaly v Africe a útoku perského krále Jesdegerda II. na Arménii, Sýrii a Kapadocii, a vpadli za Istrus (někteří historici kladou začátek hunského útoku už na rok 440). Jako záminka jim posloužilo údajné znesvěcení hunského pohřebiště, za kterým měl stát biskup z Margu a poskytování azylu dezertérům a uprchlíkům z hunské říše. Hunové zpustošili illyrské diecéze Thracii a Dacii. Jejich útoku neodolalo Viminiacium (Kostolac v Srbsku), které bylo úplně zničeno. Margus vydal Hunům tamní biskup, viník údajného plenění hrobů hunských králů, bez boje. Hunové postupovali a dobývali další města např. Singidunum (hlavní město Srbska Bělehrad), Sirmium (Sremska Mitrovica v Srbsku) správní centrum provincie Pannonia Secunda a sídlo praefecta praetorio pro Illyricu, dále Naissus (Niš v Srbsku), Serdica (hlavní město dnešního Bulharska Sofie), Filippopolis (Plovdiv v Bulharsku). Vrchní velitel vojsk Východořímské říše Flavius Aspar byl v roce 441 narychlo odvolán z neúspěšného afrického tažení, ale v roce 442 utrpěl v Thrákii od Hunů několik porážek. Jeho zásluhou se ale podařilo v roce 443 podepsat příměří na jeden rok. Hunové si vymohli placení vyššího tributu, 1 400 liber (458 kg) zlata. Císař Theodosius II. se však s porážkou nehodlal smířit. Magister officiorum Nomos dostal rozkaz, aby opevnil nejrizikovější úseky hranice na Istru (Dunaje), místa odkud Hunové nejčastěji vedli útoky na východořímské území. Byla posílena i římská dunajská říční flotila. V roce 444 pak Theodosius II odmítnul platit tribut.


Attila
Eugène Delacroix, commons.wikimedia.org

Příští útok Hunů vedl už přímo ke Konstantinopoli, metropoli Východního Říma. Některé prameny uvádějí dva hunské útoky, které ohrozily Konstantinopolis, v letech 443 a 447, jiné hovoří pouze o útoku z roku 447. Silné zemětřesení strhlo v roce 447 část mohutných hradeb Konstantinopole. Attila shromáždil Huny i své vazaly a táhnul na Konstantinopolis. Útok byl, oproti válkám z let 441 – 442, veden přes východní provincie, Skythii a Moesii Secunda, aby se útočící vojska vyhnula nově vybudovaným opevněním. Hunové obsadili město Tomis (Constanta v Rumunsku). Útočícím Hunům se postavilo do cesty vojsko vyslané z Marcianopole (Reka Devnja v Bulharsku). V krvavé bitvě na řece Utus (Vit v Bulharsku) porazili Hunové, za cenu vysokých ztrát, východořímské vojsko. V bitvě padl i východořímský vojevůdce germánského původu Flavius Arnegisclus. Vítězní Hunové pak obsadili hlavní město provincie Moesia Secunda, Marcianopolis. Attilovo vojsko pak úspěšně zaútočilo na Ratiarii (Arčar v Bulharsku), hlavní město provincie Dacie Ripensis a důležitou základnu římské dunajské flotily. Po pádu Ratiarie postupovala Attilova vojska k Naissu. Město bylo dobyto a vypáleno. Opět padla i Serdica. Údolím řeky Hebrus (Marica) pronikli Hunové k městu Filippopolis, které rovněž podlehlo náporu útočníků. Naopak města Hadrianopolis a Herakleia (Eregli v Turecku) odolala nebo byla obejita. Hunové se zmocnili i Arcadiopole (Luleburgas v evropské části Turecka) a blížili se ke Konstantinopoli. Po pádu pevnosti Athyras vzdálené asi 100 kilometrů od Konstantinopole (Corlu v v evropské části Turecka) se Hunové probili až k Propontidě (Marmarskému moři). Východořímské vojsko Flavia Aspara bylo zablokováno na Thráckém Chersonésu (Gallipoli). Na Konstantinopolis, mohutné půlmiliónové velkoměsto, které bylo chráněno mohutným, během dvou měsíců opraveným, prstencem Theodosiových hradeb, se Attila neodvážil zaútočit a přistoupil na vyjednávání. Nakonec se s vyslanci císaře Theodosia II. dohodnul na vyplacení jednorázového tributu 6 000 liber zlata, zvýšení pravidelného ročního tributu na 2 140 liber zlata a postoupení území na pravém břehu Dunaje od Singiduna až k Novae (Svištov v Bulharsku), což mimo jiné znamenalo ztrátu celé Dacie Ripensis a částí dalších tří provincií. Hranice, která před válkou kopírovala Dunaj vedla nyní až přes Naissus. V Athyrasu a Arcadiopoli byly umístěny hunské posádky. Po smrti císaře Theodosia II. (408–450) nastoupil na konstantinopolský trůn bývalý důstojník Flavia Aspara, Marcianos (450-457). Flavius Aspar byl původem Alan, takže by jeho volba byla problematická a pravděpodobně svého oblíbeného důstojníka při nástupu na trůn podpořil. Marcianos odmítnul novou smlouvu, kterou od roku 447 připravovali zástupci Attily a Theodosia II. a která byla těsně před ratifikací. Od východořímské říše už nemohl Attila nic čekat, město pro něho bylo nedobytné a území Thrákie byla po dlouhých letech plenění zbídačená. Attila obrátil svoji pozornost na Západ. Aby si kryl záda ustupuje Attila od tvrdých podmínek smlouvy sjednané s Theodosiem II., vyklizuje území obsazené v roce 447 a snižuje tribut. Marcianos ale odmítá platit jakýkoli poplatek. Attila je rozezlen, ale s pomstou vůči Marcianovi musí počkat, až skončí galské tažení. Na hunského velkokrále se s prosbou o pomoc obrátila sestra západořímského císaře Valentiniana III. (425–455) Honoria. Valentinianus III. neměl mužského dědice, a proto zakázal Honorii sňatek (Honoriin manžel by se stal císařovým následníkem). Honoria navázala milostný poměr se správcem svých statků Eugeniem a podle dvorských klepů měla být těhotná. Aby císařský dvůr zabránil možnému skandálu, byl Eugenius popraven a Honoria internována v domácím vězení. Prostřednictvím eunucha Hyacintha nabídla Attilovi peníze za své vysvobození. Attila toho využil a argumentuje prstenem, který mu Honoria poslala, prohlašoval se za jejího snoubence a požadoval její propuštění z domácího vězení a navrácení titulu augusty. Jako věno si tento samozvaný ženich nenárokoval nic menšího než Galii. Honoria byla proto v roce 450 proti své vůli provdána za senátora Herculana. Attila byl tedy odmítnut s tím, že je jeho potenciální snoubenka už vdaná a navíc mu byl odebrán i titul a plat magistra militum. Válka s Atilou byla na spadnutí a císař Valentinianus III. se z Ravenny uchýlil do Říma.


Mapa Evropy v roce 450 n. l., na které je oranžově znázorněna Hunská říše pod vládou Attily a žlutě Římská říše.
commons.wikimedia.org

Attilovo tažení do Galie

Galie nebyla jednotná ani centralizovaná a o nějaké soudržnosti se nedalo mluvit. Z Attilova pohledu se útok na Galii jevil jako reálně proveditelný. Toloské království Vizigótů bylo součástí západořímské říše spíše formálně. Do Sapaudie přesídlení Burgundi, kteří zde měli bránit Galii před útoky germánských Alamanů , byli po porážce od Hunů oslabeni. Galii a Hispánii ohrožovala také povstání Bagaudů (uprchlých otroků a nemajetných kolónů). Bagaudi si v Aremorice (Bretani) budovali státní útvar nezávislý na Západním Římu. V roce 442 oblehli Bagaudi město Civitas Turorum (Tours). Aetius reagoval tím, že usadil Alany v okolí Aureliana (Orleansu) jako foederaty a pověřil je bojem proti Bagaudům v Aremorice. V době hunského vpádu do Galie v roce 451 vládl Alanům král Sangiban, který se hodlal postavit na Atilovu stranu. Sálští Frankové vedení králem Chlogiem zaútočili v roce 448 nebo 450 na oblast kolem měst Atrebatum (Arras) a Camaracum (Cambrai) a obsadili galskou provincii Belgica Prima. Attila byl o situaci v Galii informován. K Hunům uprchnul jeden z vůdců Bagaudů, lékař Eudoxius, který hunského krále k útoku na Galii podporoval. Attila doufal i v pomoc vandalského krále Geisericha, tradičního nepřítele Vizigótů, který vysláním svého syna Hunericha na dvůr Valentiniana III. a jeho zasnoubením s císařovou dcerou vylepšil vztahy mezi vandalským královstvím v severní Africe a Západním Římem. Flavius Aetius tušil, že se schyluje k mohutné ofenzívě Hunů a všemožně se snažil, vyjednáváním i silou, přesvědčit foederaty, že společná obrana Galie je v zájmu všech. Sálské Franky porazil a uzavřel s nimi novou smlouvu. Franský král Chlogio se stal foederatem a správcem provincie Belgica Secunda. O jižní sousedy sálských Franků, středorýnské, ripuárské Franky, zmítané v té době spory o následnictví, svedli Attila s Aetiem diplomatickou bitvu. Attila a Aetius podpořili každý jiného kandidáta. Ripuárští Frankové se nakonec rozštěpili a oba potenciální králové odvedli své stoupence na opačné strany. Podle gótského historika Jordana shromáždil Attila na jaře roku 451 obrovské vojsko čítající na půl milionu mužů. Hunové, Ostrogóti, Herulové, Skirové, Gepidové, Slované a příslušníci mnoha dalších menších kmenů se chystali vyrazit na Galii.


Attila v Galii, 451 n. l.
commons.wikimedia.org

Uvážíme-li početnost vojsk, jakými nedlouho před Attilovou výpravou disponovali v taženích jiní vojevůdci (Alarich 40 000, Geiserich a Stilicho po 20 000), jeví se tento odhad jako značně nadsazený. Do bojů v Galii však zasáhli pod Aetiem prakticky všichni západořímští foederati a i Attila do galského tažení povolal všechny své vazaly. Obě vojska tedy musela být nezvykle početná, Attila i Aetius mohli mít každý tak 80 000 až 100 000 vojáků. Před vpádem do Galie se Attila pokusil obratnou diplomacií rozdělit protivníkovy síly. Vizigótského krále Theodericha I. ujišťoval, že cílem jeho útoku není toloské království Vizigótů, ale jen centrální vláda západořímské říše. Císaře Valentinina III. naopak informoval, že útok bude směřovat pouze proti Vizigótům. Theoderich I. se po důkladném uvážení rozhodl bojovat na straně císaře Valentinina III.. Zásluhu na rozhodnutí vizigótského krále má obratná diplomacie Aetiova vyjednavače, senátora Eparcha Avita. Theoderich svému zeti, římskému vojevůdci Aetiovi, napsal: „Vaše přání, Římané, je vyplněno. Podařilo se vám zasít nepřátelství mezi nás a Attilu. Budeme ho pronásledovat kamkoli nás povolá.“ Přítomnost Vizigótů ve foederátní armádě byla pro Aetia naprosto klíčová. Sám disponoval pouze svojí osobní gardou a několika oddíly pravidelné římské armády. Kontingenty ostatních foederátů byly početně slabší než vizigótské. Na stranu Západořímské říše se nakonec postavili i Burgundové, kteří nezapomněli na krvavou porážku od Hunů. Paradoxně nevzali v potaz, že to byl právě Flavius Aetius, který hunskou armádu proti Burgundům vyslal. K Aetiově armádě se přidávají i sálští Frankové, Sasové, Bagaudi z Aremoricy a další menší kmeny. V únoru 451 dorazila hrůzu nahánějící Attilova armáda k Rhenu (Rýnu). V březnu se Attilovo vojsko přepravilo přes Rhenus v oblasti, kterou kontrolovali jejich franští ripuárští spojenci, mezi městy Confluentes (Koblenz v Německu) a Mogontiacum (Mainz, Mohuč v Německu). Přepravě na vorech a provizorních mostech přes řeku padly za oběť rozsáhlé lesy. Confluentes bylo zničeno, Colonia Agrippina (Kolín nad Rýnem) náporu odolala. Hlavní síly Attilovy mnohonárodnostní armády postupovaly do Galie údolím řeky Mossely na jihozápad k Treveri (Trier, Trevír v Německu). Po pádu Treveri se početná armáda rozdělila do několika proudů, aby se vyhnula potížím se zásobováním. Jedna kolona vojsk zamířila na severozápad směrem na Atrebatum (Arras), druhá pokračovala údolím Mosely na jihozápad. Koncem března dorazil Attila k městu Mettis (Metz, Mety ve Francii) a 7. dubna 451, během tzv. Krvavého Velikonočního pondělí, ho dobyl a vyplenil. Remi (Remeš) nezachránil před útočníky ani remešský biskup Romanus, který vyšel v čele procesí vstříc nájezdníkům, aby je požádal o milost. Byl namístě sťat. Město bylo vypleněno, ale obyvatelé Remi ušetřeni. Gótští Gepidové krále Ardaricha dobyli Argentoratum (Štrasburk), Nemetae (Speyer v Německu), Borbetomagus (Worms v Německu) a Mogontiacum. Ostrogótský král Theodemir zaútočil proti Burgundům v Sapaudii. Pravděpodobně nepostupoval s jádrem Attilovy armády na severozápad podél Rýna k Mogontiacu, ale mířil dále na západ podél Istru. Cílem útoku se stala města Basilia (Basilej ve Švýcarsku) a Colmar (ve Francii), které se mu podařila dobýt. Úspěšně pokračovalo i tažení Hunů a jejich spojenců, tažení na severozápad. Dobyty jsou města Rotomagus (Rouen) a Argatus (Caen). Na scéně se konečně objevuje i Aetius. Přes Přímořské Alpy a řeku Rhodanus (Rhonu) dorazí do správního střediska Galie Arelate (Arles) a na přelomu dubna a května 451 spojuje své oddíly s početným vizigótským vojskem, které přivedl král Theoderich I., doprovázený do války svým nejstarším synem Theodemirem. Attila si je vědom nebezpečí útoku Aetiovy foederátní armády do boku svých vojsk a obrací své voje směrem na jih. Lutetia (Paříž) byla proto, pomineme-li legendu, podle které zachránila město svatá Genevieva, z taktických důvodů obejita a ušetřena obléhání. Attila rychle směřuje k Aurelianu (Orleansu) a snaží se ho obsadit ještě před příchodem protivníka. Aureliano držel náčelník Alanů Sangiban, který se chtěl Attilovi poddat. Aetiovi se na poslední chvíli podaří ve městě umístit svoji posádku a ta brání město a strategický most přes řeku Liger (Loira). Od května je město obleženo. V červnu se ho Attilovi téměř daří dobýt, ale v okamžiku, kdy Hunové pronikají do města dorazí Aetius a v bitvě před městskými hradbami Attilu poráží. Attila odvádí svá otřesená, nemocemi a hledem strádající vojska na severovýchod, do oblasti dnešní francouzské Champagne, ohraničené řekami Yonne a Aisne, a soustřeďuje je u Mauriaca nedaleko města Augustobona (Troyes). Gepidové krále Ardaricha kryjí ústup Attilových hlavních sil a tvrdě se střetnou se sálskými Franky. Po bitvě se zbytky Ardarichových vojáků stahují k Attilovi. Zde, na Maurických polích (campus Mauriacus), se odehraje rozhodující bitva galského tažení. Bitva je známější jako bitva na Katalaunských polích podle města Catalaunum (Chalons sur Marne), ale tato lokalizace bitvy je nesprávná.


Bitva na Katalaunských pláních mezi Attilou, Aetiem, Meroviem a Theodorichem I.
commons.wikimedia.org

Bitva na Mauriackých polích

Attilovo vyčerpané vojsko očekává protivníka uzavřené v opevněném táboře chráněném vozovou hradbou, případným útočištěm při nepříznivém průběhu bitvy. V den bitvy vyvede Attila vojsko z tábora až po poledni a sešikuje ho. Sám obklopen svými Huny zaujal místo ve středu linie, z boků chráněn svými nejvěrnějšími vazaly. Na pravém křídle ho kryl gepidský král Ardarich, po Attilově levém boku velel ostrogótský král Theodemir. Proti Attilovi stál oslabený střed Aetiovy armády, nespolehlivý král Alanů Sangiban. Ardarich měl proti sobě Aetia a Theodemir čelil vizigótskému králi Theoderichovi I. Kolem třetí hodiny odpolední bitva začíná.


1. Počáteční rozmístění
2. Rozmístění k bitvě
2.5. Rozmístění před bitvou
3. Rozmístění při bitvě
3.5. Pozdější rozmítění ke konci bitvy
Tábor
Nájezdy
Rozprchnutí

commons.wikimedia.org

Střetnutí začíná lépe pro Aetia, který ovládne strategickou výšinu nad Ardarichovým křídlem. Attilovi Hunové odpovídají prudkým útokem na nepřátelský střed. Všude zuří tvrdé boje a bitva se stává nepřehlednou. V boji umírá vizigótský král Theoderich I. Právě Vizigótům se ale podaří obchvat levého křídla hunské armády. Attilovi hrozí útok zezadu nebo obklíčení a dává rozkaz k ústupu do opevněného tábora. Obě armády utrpí strašlivé ztráty. Protože byla bitva zahájena až pozdě odpoledne, začalo se ještě před jejím koncem na bitevním poli stmívat. S houstnoucí tmou se bitva stávala čím dál více nepřehlednou. Velitelé přestali kontrolovat své vojáky a hrozilo, že se bojem rozvášnění muži pustí omylem do svých spojenců. Situace na bojišti se vyjasnila až ráno druhého dne. Attila se s vojskem opevnil v táboře, Aetius ovládnul bojiště pokryté mrtvými těly. Hunský velkokrál hodlal bojovat až do posledního muže. Podle gótského historika Jordana přikázal Attila svým vojákům vystavět hranici z jezdeckých sedel a chtěl se v okamžiku, kdy do hunského tábora proniknou nepřátelé vrhnout do plamenů: „Aby nikdo nejásal nad jeho smrtelnou ranou, nebo aby on sám, pán nad tak velkými národy, nepadl živý do rukou nepřátel.“ Dobývání opevněného tábora bylo pro unavené Aetiovo vojsko riskantním podnikem. Attila se ocitnul v zoufalé situaci, ale kapitulaci odmítá. Jeho stále početné vojsko by obležení nemohlo pro nedostatek potravin dlouho vydržet a muselo by se pokusit o průlom. Zdá se, že Aetius po zvážení situace dospěl k názoru, že úplné zničení Hunů a jejich spojenců není v zájmu Západořímské říše. Výhodnější se jevilo nastavit rovnováhu sil. Vítězstvím posílení Vizigóti by se mohli od západořímské říše definitivně odtrhnout a ohrožovat ji. Aetius proto rozpustí foederátní vojsko. Jako vhodná záminka se hodí smrt vizigótského krále Theodericha I. Jeho nejstarší syn Thorismund byl Aetiem vyzván, aby se urychleně vrátil do Tolosy a uplatnil svůj nárok na nástupnictví. Attila se po odchodu Aetia a jeho spojenců mohl stáhnout zpět za Rhenus. Flavius Aetius se vrací na císařský dvůr do Ravenny.


Hunové v bitvě s Alany.
Peter Johann Nepomuk Geiger, commons.wikimedia.org

Attilův vpád do Itálie

Je obdivuhodné, že se Attila tak brzy po fiasku v Galii vzpamatoval. Hned na jaře roku 452 dobyl Emonu (Lublaň ve Slovinsku) a poté se svými vojsky prošel přes nechráněné průsmyky Iulských Alp do severní Itálie. Po rozpuštění foederátního vojska byla Itálie prakticky bezbranná.


Hunové pod vedením Attily vpadli do Itálie
Ulpiano Checa, commons.wikimedia.org

První oběť, město Aquileia, se statečně bránilo, ale po třech měsících prorazily obléhací stroje hradby a Hunové vtrhli do města. Aquileia byla zničena. Do Attilových rukou padají další města, Vicentia (Vicenza), Patavia (Padova), Berexia (Brescia), Bergamus (Bergamo), Mediolanum (Milán), Ticinum (Pavie), Concordie (Concordia), Altinum (Altino). Hunové získávají bohatou kořist. Flavius Aetius dokonce uvažoval o císařově evakuaci do Galie. Attilovo vojsko je však sužováno nedostatkem potravin a epidemií, patrně moru nebo bahenní zimnice. Navíc mu hrozil útok Aetiova vojska, posíleného nyní o oddíly východořímského císaře Marciana. Attila proto přistupuje na mírová jednání s Aetiem. Na řece Mincius (Mincio) se Attila setkává s Aetiovými vyjednavači, papežem Leonem I., konzulem Gennadiem Avienem a senátorem Trigetiem (Trigetius v roce 435 úspěšně vyjednával o míru s Geiserichem) Attila ustupuje od záměru zaútočit na Řím a souhlasí s výměnou zajatců. Attila si mohl ponechat kořist dobytou v severoitalských městech. Attila poté z Itálie ustupuje, ale ze zajetí propouští pouze římské vojáky a důstojníky. Zajaté civilisty odvádí do otroctví.


Rafaelův obraz Setkání Lva Velikého s Attilou zobrazuje papeže Lva I., který se v doprovodu svatého Petra a Pavla setkává s hunským vládcem před Římem.
Rafael, commons.wikimedia.org

Attilova smrt, konec hunské říše

Po návratu z Itálie se Attila rozhodl zasáhnout proti východořímskému císaři Marcianovi. Ten už před Attilovým tažením do Galie odmítl platit tribut a v době, kdy hunský velkokrál válčil v severní Itálii, posílil západořímské jednotky kontingentem svých vojsk. Attila znovu vyzývá Marciana k placení poplatků, ten, posílen Atilovými neúspěchy v Galii severní Itálii, odmítá a Attila chystá další vojenskou akci. Ještě před tažením proti Východořímské říši však Attila umírá. Stane se tak při jeho svatbě s burgundskou princeznou Ildico. Smrt charismatického Attily znamená konec hunské říše. V roce 453 nebo 454 dochází k bojům mezi Huny a některými ostrogótskými kmeny. Řeka Savus (Sáva) v Panonii je svědkem porážky Hunů od Ostrogótů. Hunové jsou poraženi, ale Attilovi synové si z porážky nevzali ponaučení. I věrný Attilův vazal král Ardarich se odmítá podřídit jeho následníkům, kteří podle něho Gepidy pohrdají a nedoceňují jejich pomoc ve válce. V roce 454 nebo 455 poráží Ardarichovi Gepidé se spojenci z řad Skirů, Rugiů a Herulů Huny v bitvě na řece Nedao, na blíže neupřesněném území v Pannonii (pravděpodobně nějaký přítok Sávy). V bitvě bylo podle Jordana zabito 30 000 Hunů a na bojišti nalezl smrt i Attilův syn Ellac. Chaosu po Attilově smrti a vzpouře Gepidů využívá západořímský císař a na podzim 455 bez boje ovládne Pannonii. Do dění na bývalém hunském teritoriu zasahuje i východořímský císař Marcianos. S jeho souhlasem se v Pannonii Secunda usazují Ostrogóti. Attilovi synové svedou v příštích letech s Ostrogóty, které obviňují ze zrady (Úloha Ostrogótů v bitvě u Nedao není zcela jasná. Na straně Gepida Ardaricha pravděpodobně nebojovali. Buď zachovali neutralitu nebo bojovali na straně Hunů a po porážce je opustili.), dvě neúspěšné války. První v roce 456 nebo 457, druhou v letech 464 až 466/467. Vojenská síla Hunů je podlomena. Poslední pokus vydobýt si na Východořímské říši území a tribut nastal v roce 467. Attilův syn Dengizich napadl v zimě Moesii a Thrákii. Když o dva roky později zahynul, byla jeho hlava odvezena do Konstantinopole, kde byla naražena na kůl a vystavena radujícím se obyvatelům města. Moc Černých Hunů je definitivně zlomena a jednotlivé hunské kmeny se rozptýlily v Evropě nebo odtáhly za řeku Borysthenes (Dněpr) na jih dnešního Ruska, kde se usadily. Říše bílých Hunů přetrvala až do 6. století. Od druhé poloviny 5. století útočili Bílí Hunové na Indii. Svrhnuli vládnoucí dynastii Guptovců a od roku 515 se severozápadní Indie stala součástí jejich středoasijské říše, která však neměla dlouhou existenci. V šedesátých letech 6. století ji společně vyvrátili Peršané a Turci.


Attilova smrt
Ferenc Paczka, commons.wikimedia.org

Důsledky vpádu Hunů do Evropy

Expanze Hunů z východní Asie byla příčinou Velkého stěhování národů. Hunské kmeny valící se přes asijské stepi uvedl nejprve do pohybu germánské a sarmatské národy, které začali pronikat na území Římského impéria. Východní i Západní Řím se ve válkách s nimi vyčerpal a byl nucen tyto kmeny přijmout na své území, čímž se oslabila soudržnost Římského impéria. V druhé fázi to byli sami Hunové, kteří podnikali nejprve kořistnické nájezdy na římská území (především na Východní Řím) a po sjednocení hunských kmenů došlo k mohutné invazi do Galie a Itálie. Římané tyto útoky za vydatné pomoci svých barbarských foederatů odvrátili, ale impérium bylo jejich útoky nenávratně oslabeno a otřeseno. Určující mocenskou silou živořícího Říma se stala prakticky nezávislá germánská království. Pád Západního Říma v roce 476, kdy Germán z kmene Skirů, Odoaker, sesadil loutkového císaře Romula Augusta, posledního západořímského císaře a nechal se provolat králem, byl formálním potvrzením stavu, který už delší dobu v západořímské říši existoval.


Attilova socha v Nibelungově kašně, Tulln, Rakousko
commons.wikimedia.org

Použitá literatura
Hans-Christian Huf: Sfinga, záhady historie, díl první – Hunové útočí na Evropu
Jan Burian: Římské impérium
Rigobert Gunther: Římské císařovny
editor Zdeněk Volný: Toulky minulostí světa – díl třetí – starověký Řím
Michael Grant – Dějiny antického Říma

Internet
www.gjp.cz - Dějiny pozdní antiky a ranného středověku
mujweb.cz - Svět barbarů

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více