V těžkých dobách (20/20)

Autor: Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔︎︎ 👁︎ 29.130

Reklama

Ještě během 8. 8. - 11. 8. obsadila částí dom. 2. divize Salgótarján a jeho okolí, na přání a žádosti obyvatelstva tohoto města. Místní obyvatelstvo v čs. vojsku totiž spatřovalo záruku ochrany před maďarskými ozbrojenými vojenskými houfy, které předtím ve městě drancovaly při ústupu na jih. Čs. přítomností ve městě se zároveň čs. strana i zavázala k zásobování Salgótarjánu, který byl v neutrálním pásmu, jelikož maďarská strana jej předtím zásobovat odmítla (!). Zřejmě proto, že měla plnou hlavu velmi tížívých starostí se situací v Maďarsku. Po částečné stabilizaci situace se čs. vojsko následně stáhlo v polovině prosince 1919 z oblasti Salgótarjánu zpět za hranice na čs. území, v dodržení mezinárodně stanovené hranice.

Během posledních bojů před sjednáním příměří se podařilo po zaražení maďarského postupu vytvořit již podmínky k úspěšnému vytlačení maďarské armády z našeho území silnými protiútočnými operacemi. Vzhledem k uzavřenému příměří již k dalším připraveným silným útokům k vytlačení maďarských jednotek však nedošlo. V červenci 1919 mělo vrchní velení čs. armády mimo svých jednotek na frontě ještě k dispozici v záloze již i celý další armádní sbor o 24 praporech a 33 dělostřeleckých bateriích (dom. 8. a 9. divize), který byl připraven k nasazení do bojů (gen. Podhajský). V průběhu posledních bojů se také dařilo na několika místech proti útočící silné přesile nepřítele provést velmi úspěšné protiútočné operace s následným rozvinutím, a dále se podařilo držet i celkovou bojovou morálku čs. jednotek v této těžké situaci.

Naproti tomu maďarské straně došel během její ofenzívy zcela dech a další zálohy, které by mohla vrhnout do boje, již prakticky neměla. Zároveň neměla další silnější vojenské jednotky ani na jiných svých hranicích s okolními státy. Prakticky všechny své zálohy totiž ještě předtím stáhli Maďaři proti Československu. Navíc s rostoucí houževnatostí československé obrany a vzrůstajících ztrát při dobývání Slovenska rychle a znatelně klesala bojová morálka maďarských vojáků. Jelikož nebyly ani zcela uspořádány poměry uvnitř maďarské rudé armády, a mnohdy i rodiny příslušníků nejen dělnických pluků zůstaly nezabezpečeny, docházelo k rychle vzrůstajícímu počtu dezercí v rámci maďarského vojska. Některé maďarské jednotky, poslané ke konci konfliktu jako posila z týlu na frontu, tam ani nedošly a během přesunu většina jejich příslušníků zběhla. Navíc maďarské vojáky zcela demotivovalo k boji i to, když se dozvěděli, že na případnou změnu československo - maďarských hranic v rámci Slovenska mezinárodní mírovou konferencí nebudou mít výsledky dalších bojů žádný dopad a jejich případná oběť tak bude zbytečná. I proto nemalá část maďarských vojáků již ve druhé polovině června 1919 považovala pokračování v dalších bojích jen za další zbytečné krveprolití. Po právě skončené I. světové válce tím jen byla podpořena touha velké části maďarské veřejnosti po ukončení této podivné války.

Během takřka celého konfliktu byly nuceny čs. jednotky takřka vždy bojovat proti silné přesile nepřítele, který měl i mnohem větší palebnou podporu. Postupem času se však kritická situace lepšila. Nakonec čs. armáda zasadila do bojů postupně celkem 102 praporů (třetinu z tohoto počtu vlastně až v závěrečném období konfliktu). Problém s nedostatkem palebné podpory v porovnání s nepřítelem však přetrvával. Děl bylo zasazeno do bojů kolem 170. Oproti tomu nepřítel zasadil do bojů celkem během konfliktu asi 110 praporů, velmi dobře vystrojených a vyzbrojených, s dobrým logistickým zabezpečením, a podporou 250 děl a asi 600 kulometů.

Po následném srpnovém pádu bolševické vlády se v Maďarsku, jak jsem již uvedl, 4. 8. nastolila nová vláda, která se zaměřila především na vnitřní stabilizaci situace rozvráceného Maďarska. Jelikož tedy se tím i snižovalo nebezpečí dalšího maďarského vpádu na Slovensko, bylo postupně ze Slovenska stahováno československé vojsko. V srpnu 1919 byla přesunuta do Prahy leg. 7. divize, kde konečně čs. legionáři z Itálie mohli dostat větší zasloužené volno k návštěvě rodin, které neviděli často několik let (velká část legionářských jednotek jela totiž po návratu z Itálie rovnou na Slovensko) a následně tak mohli být i přímo demobilizováni do občanského života. Zároveň byla za stejných podmínek přesunuta do Brna i leg. 6. divize. Z Podkarpatské Rusi byla v září 1919 stažena do Hradce Králové dom. 1. divize. Do Českých Budějovic potom v říjnu 1919 byla stažena i dom. 5. divize (dřívější tzv. Provizorní divize). Demobilizace jednotek pokračovala celkem rychle a spořádaně. Na Slovensku ještě nějakou dobu, než se zde zorganizovaly pravidelné pluky čs. armády v posádkách, zůstala dom. 2. divize a 3. divize.

Reklama

Vracející se jednotky čs. armády – domácí, legionářské i dobrovolné, byly v českých zemích vítány a jejich návraty se stávaly většinou obecní slavností.

Až na jaře 1920 byly obě zmíněné divize staženy ze Slovenska do Čech - jednotky dom. 2. divize do Plzně a jednotky 3. divize do Litoměřic. Dom. 4. divize byla přesunuta z Žiliny, kde do té doby byla, do Košic. V říjnu 1919 byl rozpuštěn i záložní armádní sbor gen. Podhajského, který byl tehdy vytvořen pro připravovaný silný útok. Dom. 9. divize tohoto sboru zůstala v Trnavě, dom. 8. divize byla stažena do Opavy.

Jednotky celé čs. armády procházely reorganizací na novou armádu Republiky Československé, probíhala souběžně s tím i demobilizace všech, kteří v armádě nezůstávali v činné službě, včetně příslušníků dobrovolnických formací, které byly vesměs koncem roku 1919 rozpuštěny.

I čtyři pluky Stráže Svobody, složené z příslušníků Sokola a DTJ, byly též rozpuštěny rozkazem MNO v listopadu 1919, stejně jako ostatní dobrovolnické formace. Nevojáci z jejich řad se vrátili do civilního občanského života, vojáci ke svým mateřským řadovým jednotkám. Pro příklad můžeme význam jejich činnosti při bojích na Slovensku vysledovat i z rozkazu zemského vojenské velitele na Moravě, gen. Podhajského, ze dne 7. 11. 1919, při příležitosti demobilizace III. pluku Stráže Svobody:

Při demobilizaci III. pluku Stráže Svobody vzpomínám všech služeb, které tento pluk vykonal krátce po převratu a za bouřlivých dní nepřátelského útoku na Slovensko. Nebude zapomenuto nikdy československou veřejností vzácné a uvědomělé kázně, kterou se příslušníci pluku vyznamenali a jež je řadila po bok nejlepšího zahraničního vojska. Vzpomínám služeb, jež pluk prokázal pro zachování veřejného pořádku a kázně, a vyslovuji všem příslušníkům tohoto pluku plné uznání a vřelý dík. Památka III. pluku Stráže Svobody bude všemu vojsku vzácným vzorem vykonávání všech povinností občana naší republiky.

Z řad ostatních jednotek čs. vojska byly nejprve v průběhu září a října 1919 demobilizovány všechny ročníky (ročníky 1887 - 1891) mimo 7 nejmladších, které byly zatím ponechány v činné službě. V roce 1920 byly pak postupně demobilizovány i ročníky 1892 – 1898. To již ale 12. 10. 1920 nastupovali do povinné vojenské služby další povolaní nováčci. Armáda se dostávala do mírového stavu, jenž tehdy představoval 150.000 mužů.

V průběhu druhé poloviny roku 1919 počaly již do mladého Československa přijíždět i transporty čs. legionářů z Ruska, kteří se v zahraničí proslavili především svými boji na transsibiřské magistrále. Do 20. 11. 1920 se celý legionářský čs. armádní sbor z Ruska, o síle cca 60.000 mužů, lodními transporty z Ruska kolem světa či kolem Asie, vrátil do republiky, čímž byla záruka bezpečnosti mladého státu dovršena.

Od začátků prvních bojových střetů na Slovensku 2. 11. 1918 až do posledních výstřelů této války 14. 8. 1919, dle udávaných bilancí, padlo či zemřelo na následky těžkého zranění a válečných útrap v řadách československé armády 861 mužů, z toho 39 důstojníků. Dalších 2.830 mužů, z toho 103 důstojníků, bylo v těchto bojích zraněno. Zajato nepřítelem v boji přitom bylo 343 mužů, z toho 11 důstojníků. Dalších 1.960 mužů, z toho 18 důstojníků, se pohřešovalo a byli u jednotek vedeni později jako padlí. Vlivem těžkých bojových podmínek v obtížném terénu během bojů též onemocnělo 1.412 mužů, z toho 46 důstojníků. Celkové ztráty československé armády během bojů tak dosahovaly až 12%.

Maďarská strana měla během těchto bojů podle vlastních udávaných počtů 450 padlých,včetně důstojníků (jedná se o ztráty regulérní armády, nejsou zde totiž zahrnuty ztráty tzv. rudých gard, které jsou nevyčíslené ad.). Některé prameny uvádějí maďarské ztráty však vyšší a to až počtem kolem 1.000 – 1.500 padlých a zemřelých maďarských vojáků. Raněno v bojích bylo celkem 3.691 maďarských vojáků. V průběhu bojů také onemocnělo celkem 6.977 maďarských vojáků. Čechoslováky bylo zajato během bojů 471 maďarských vojáků.

Mezitím v předchozími boji vysíleném Maďarsku došla nestabilita tamní republiky po předchozích politických bojích k tomu, že v únoru 1920 zrušilo maďarské Národní shromáždění republiku a místo toho prohláslo Maďarsko královstvím. V krátké době se tak v Maďarsku tedy vystřídalo několik státních zřízení. Do čela nově vzniklé monarchie byl 1. 3. 1920 jmenován jako říšský správce bývalý kontraadmirál rakousko-uherského loďstva Miklós Horthy de Nagybánya.

Dne 4. 6. 1920 bylo ve francouzském Versailles v zámku Velký Trianon definitivně rozhodnuto o podobě hranic jednotlivých států, které vznikly rozpadem Rakousko-Uherska. Mírová smlouva, která zde byla podepsána mezi spojenci Dohody a Maďarskem, potvrzovala rozpad Rakousko-Uherska, vznik Maďarska, odstoupení části bývalého Uherska Československu (jednalo se o Slovensko a Podkarpatskou Rus), Rumunsku, Jugoslávii a Rakousku. Byly uznány hranice mezi Československem a Maďarskem. Maďarsko se muselo zavázat k placení válečných reparací a udržování vojska v limitech, které mu povolily mocnosti Dohody.

Přišel tak pro Československo dlouho očekávaný mír. Ten však trval bohužel jen pouze necelých dvacet následných let.

Reklama

Pavel J. Kuthan – souborná studie „V těžkých dobách…“, 2004
pavelkuthan@seznam.cz

Výběr z hlavních použitých pramenů:
Osobní archiv autora
Vojenský historický archiv Praha – fond „Boje na Slovensku I. – skupina „Schöbl“, fond „Boje na Slovensku I. – Východní slovenská skupina“
Corvinus Library – Hungarian history, Hunyadi Ocs. Mk. - www.hungarian-history.hu, 1996-1999
Vojenský jubilejní kalendář 1918-1938, Praha 1938
Country studies – Hungary, Czech republic, www.country-studies.com
Hungarian Soviet republic, Answers.com Fast facts - www.answers.com/topic/hungarian-soviet-republic
Z bojov o južné Slovensko (Spomienky účastníkov). nakl. A. Szomolányi, Nové Zámky 1934
The Albert and Vera Weisbord Archives - www.weisbord.org, fond „The Third International Under Lenin“
Čada Václav - 28. říjen 1918 skutečnost, sny a iluze. Mladá Fronta+Naše vojsko 1988
Bandholtz Harry Hill – An Undiplomatic Diary. Simon Publications, 2001
Boháč Jaroslav - Kronika československé legie ve Francii – Rota Nazdar 1914-1916. Praha 1938
Dérer Ivan - Slovensko v prevrate a po ňom. Bratislava 1924
Fidler Jiří - Generálové legionáři. Jota Military, Brno 1999
Gašpar Ján - Po stopách bojů československého vojska a legionářů v okolí Košic v roce 1919. Český spolek na Slovensku, Košice 2001
Gräfe Karl-Heinz – Von der Asternrevolution zur Räterepublik: Ungarn 1918/1919. Utopie, 2004
Hanzal Vojtěch - Výzvědčíci v Itálii a na Slovensku. Vlastní náklad, Praha 1928
Hlavičková Zora, Lainová Radka, Straka Michal - Diktatury v rukavičkách?. Triton, 2003.
Hrdina Arnošt - Z dějin československé armády II. - Boje o Slovensko. www.minimuzeum.com
Ježek Zdeněk - Boj o Slovensko v letech 1918 – 1919. Vlastní náklad, Praha 1928
Jósika-Herczeg Imre de - Hungary after a thousand years. American Hungarian Daily, New York, 1934
Junek Jiří - Vysokomýtský 30. pěší pluk v bojích o Slovensko v letech 1918-1919. OM VM, V. Mýto 2002
Juza Josef - Čs. legionáři okresu Rychnov n. Kn. 1914-1921. OÚ RnK, Rychnov n. Kněžnou 1998.
Kavena Karel - Dějiny dělostřeleckého pluku 1. Děl. pluk 1., 1937
Marek Jindřich - Piráti svobody. Svět křídel, Cheb 2002
Olivová Věra - Dějiny první republiky. Karolinum, Praha 2000
Peroutka Ferdinand - Budování státu 1918-1919. Praha 1991
Pichlík Karel, Klípa B., Zabloudilová J. - Českoslovenští legionáři 1914-1920. Mladá Fronta, Praha 1996
Pokorná A., Hofman P., Stehlík E. - Československá armáda 1918-1938. Impuls, Praha 1991
Pospíšilová Jaroslava - Českoslovenští legionáři z okresu Hradec Králové 1914-1920. MVČ HK, H.Králové 2000
Pražák R. a kolektiv - Dějiny Maďarska. Brno 1993
Preininger Ladislav - Československá legie ve Francii 1914-1918. Praha 1928.
Prokš Petr - Politikové a vznik republiky. Prospektrum, Praha 1998
Ryšavý Jaroslav - Kronika II. pluku Stráže Svobody České Budějovice. Litera, Praha 1947
V boj! Obrázková kronika československého revolučního hnutí v Itálii 1915-1918. Praha 1927
Vachek Josef - Pamätnik pomníka padlých v bojoch o Nové Zámky na Slovensku v r. 1919. Odbor PPPBNZ, Nové Zámky 1922
Vondráček Karel - Boje na východním Slovensku v květnu a červnu 1919. Bratislava 1936.
Zapletal Řehoř - Druhý čs. pěší pluk dobrovolnický. VA RČS, Praha 1928

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více