V těžkých dobách (17/20)

Autor: Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔︎︎ 👁︎ 27.528

Jak mezitím probíhaly boje čs. armády na východním slovenském úseku

 

Reklama

V předchozích několika kapitolách jsme sledovali boje čs. jednotek na západním slovenském úseku. Vraťme se nyní ještě znovu do druhé poloviny května 1919 a podívejme se, jak tehdy probíhaly souběžně boje na východním úseku Slovenska.

Stejně jako nepřítel na západním slovenském armádním úseku, útočil během své ofenzívy i na východním. Velitel tohoto armádního úseku, francouzský gen. Hennocque, hodlal před maďarským náporem nejprve shromáždit své bojem s přesilou ustupující jednotky alespoň na linii Bátka – Tornaľa – Szuhafö – Szendrö – Abod – Rakaca – hora Magas – Forró – Monok – Legyesbénye, kam ustupovaly podle nouzové plánu ještě na rozkaz jeho předchůdce, italského gen. Rossi. Před silnou přesilou nepřítele ustupující a neustále napadané jednotky byly ve dvou hlavních skupinách. První skupině, o síle 4 praporů a 1 dělostřelecké baterie, velel pplk. Ringelsberg. Druhé skupině, o síle 5 a půl praporu a 1 dělostřelecké baterie, velel pplk. Gillain. V noci na 31. 5. se již v klidu podařilo čs. jednotkám zaujmout větší část určené obranné linie. Francouzský gen. Hennocque nařídil tehdy svým jednotkám neustupovat bez boje ani v situacích, kdy ustupují sousední jednotky. Posílil svou obranu ještě dalšími dvěma domácími pluky, které přišly na Slovensko – 8. pěší pluk a 18. pěší pluk. Do úseku u Szendrö zasadil dom. 8. pěší pluk a do údolí Hornádu dom. 18. pěší pluk.

Od 31. 5. měl Hennocque své velitelské stanoviště v Košicích, kde si chtěl také vytvořit svou armádní zálohu pro případ velkého náporu nepřítele. V dohodě s MNO ji vytvořil 1. 6. z VI. brigády (patřící do 3. divize), jíž velel plk. Lašek, kterou stáhl z fronty na Podkarpatské Rusi do prostoru Ždaně a Čaně. Tato VI. brigáda čítala 6 praporů a 2 dělostřelecké baterie. Ten samý den se také ujal velení leg. 6. divize francouzský gen. Chabord.

Původní zamýšlená nejzazší obranná linie, ještě podle plánu italského gen. Rossi, však brzy padla, když nepřítel prorazil 1. 6. u Forró, útokem své jedné divize a obrněného vlaku na skupinu pplk. Ringelsberga a postoupil až k Hidasnémeti. V ohroženém úseku byla rychle ustupující skupina pplk. Ringelsberga posílena alespoň II. praporem dom. 98. pěšího pluku, který zrovna dorazil. Ten kryl ustupující jednotky skupiny, které se tak mohly shromáždit. Jeden prapor Ringelsbergovy skupiny se přesunul potm k obraně Göncz. Čechoslováci se zde dokázali potom i přes silný nápor přesily nepřítele ubránit na hoře Magas, odkud se dalo údolí Hornádu střelecky docela dobře ovládat. Nepřítel napadl silně i skupinu pplk. Gillaina, která byla v prostoru Monok – Legyesbénye. Po tuhém boji musel Gillain ustoupit až do prostoru Abaújszántó – Tállya. Maďarské jednotky v tomto úseku napadly i rumunskou armádu, která zde držela tehdy dotyk s čs. obranou. Rumuni tak museli před Maďary ustoupit až na linii Mád – Pthrügy, následný den potom až za řeku Tisu. Velitel armády, francouzský gen. Hennocque, tedy nařídil na 2. 6. provést k zastavení maďarského postupu rozhodný protiútok s využitím postavení na hoře Magas k opětnému získání Forró. Vyslal i k provedení protiútoku ze své záložní VI. brigády na pomoc dva prapory – II. prapor dom. 98. pěšího pluku a II. prapor leg. 23. stř. pluku. Útoku se měla mimo čs. jednotek, které předtím z postavení ustoupily (4 prapory pplk. Ringelsberga) a nyní jej měly znovu získat, účastnit i jednotka, která dosud držela obranu na hoře Magas (pod velením mjr. Rotona), a skupina pplk. Gillaina, která se nacházela tehdy u Abaújszántó. Celému protiútoku velel plk. Lašek (velitel VI. brigády). Podpora československých jednotek při protiútoku na maďarský postup se očekávala, vzhledem k předchozímu napadení Maďary, i od zmíněného sousedního rumunského vojska (jednalo se o část rumunské 41. brigády).

Protiútok čs. vojska v úseku byl zahájen 2. 6. v 9.00h dvěma prapory, které byly poslány jako posila (II. prapor dom. 98. pěšího pluku a II. prapor leg. 23. stř. pluku). Prapory tehdy postoupily až na linii Hornádszölled – Gönczruszka, přičemž před sebou hnaly malé jednotky nepřítele. Zde však narazily na silný maďarský postup. Při následném boji očekávaly oba prapory dříve slíbenou podporu skupiny pplk. Gillaina. Ta však po celonočním absolvovaném pochodu byla fyzicky velmi vyčerpána a nebyla schopna do boje zasáhnout. Stačila se sotva soustředit na vlastní obranu před dotírajícími maďarskými jednotkami. Dále měly za uvedenými postupujícími dvěma prapory postupovat mezitím opět již po předhozím ústupu shromážděné 4 Ringelsbergovy prapory. Nedokázaly však též do boje zasáhnout. Během nerovného boje byl II. prapor leg. 23. stř. pluku částečně rychle obkličován, a když se nedočkal podpory od Gillainovy skupiny, byl nucen nakonec bojem ustoupit zpět do Hidasnémeti. Během boje se nacházel v těžké situaci u Gönczruszky i II. prapor dom. 98. pěšího pluku, který bez zmíněné podpory se též nedokázal v nerovném boji udržet a musel ustoupit do Gönczu. Mjr. Roton, velitel jednotky, držící stále obranu na hoře Magas, nedokázal rovněž v boji oba dříve zmíněné prapory podpořit, neboť při pokusu o pomoc byl zastaven silnou kulometnou palbou nepřítele. Večer na mjr. Rotona nepřítel v jeho úseku zaútočil a zatlačil jeho skupinu do Krasznokvajdy, přičemž při nočním rychlém ústupu se odtrhly dva prapory, které zabloudily a shromáždily se až ve V. Idě, kde nakonec zůstaly pod velením kpt. Mouleta jako záloha divize. Vzhledem k tehdejší domluvené neutralitě mezi maďarskou a rumunskou vládou, nezasáhlo do tohoto boje navzdory očekávání ani rumunské vojsko, přestože se to očekávalo po jeho předchozím napadení maďarskými jednotkami v úseku. Plk. Lášek tedy přešel u Hindasnémeti do houževnaté obrany. Čs. protiútok, mající za cíl získat ztracenou linii, se tedy tehdy kvůli nedostatečné součinnosti jednotlivých částí, zároveň i silné početní a palebné přesile nepřítele, nezdařil a byl tak nepřítelem za citelných ztrát odražen.

Dne 3. 6. zaútočil nepřítel na jednotku mjr. Rotona, kterou vytlačil bojem až k výšině Reste. Potom 4. 6. přišel silný útok na obranu plk. Láška u Hindasnémeti. Části maďarských jednotek se podařilo přitom proniknout do Perině a na výšinu Karaszt, čímž se dostaly do týlu čs. obrany, která již byla po událostech posledních dnů místy silně psychicky otřesena. Skupina plk. Láška odhodlaným protiútokem rozrazila utahující se smyčku obklíčení. Byla také mezitím posílena dalšími děly, takže nyní již měla k dispozici celé 2 dělostřelecké baterie. Lášek se potom stáhl do obrany na linii Karaszt – Migléc – Abaújvár. Maďarům se podařilo u Abaújvár sice opět prorazit, avšak v zápětí byli odraženi zpět odhodlaným protiútokem dom. 12. mysliveckého praporu, který zde v rámci skupiny plk. Láška též působil. Mezitím Maďaři prorazili svou přesilou za tvrdších bojů i v úseku obrany mjr. Rotona, kde dobyli Buzitu a Reštu. Dva dříve zmiňované prapory z V. Idy, tvořící divizní zálohu, dobyly však protiútokem Buzitu zpět. V Reště a Períně se ale Maďaři důkladně uchytili v rychle vybudovaných obranných pozicích. Od Sárospataku se přesunula skupina pplk. Gillaina (4 a půl praporu a 1 dělostřelecká baterie) a posílala skupinu plk. Láška.

Reklama

Byl zároveň připraven plán ke znovudobytí linie Garadna – Vizsoly a hora Magas – Forró – Pere – Abaújszántó. Tato operace měla být zahájena 5. 6., avšak z důvodu potřeby přísunu posil byla přeložena na 6. 6.

Bohužel mezitím 5. 6. byla skupina plk. Láška znovu napadena početnými jednotkami nepřítele, kterým čelila jen s velkým vypětím. Maďaři ze svých pozic v Reště a Períně zaútočili na východní křídlo skupiny mjr. Rotona a prorazili až k V. Idě, jejíž obranu tvořily dva prapory divizní zálohy. Ty se pod velením kpt. Mouleta stáhly do Buzinky, kde vybudovaly obranu přes silnici do Košic. Tím byl však stejně ohrožen týl skupiny plk. Láška, který pod dojmem toho nařídil ústup celé své skupiny do prostoru Haniska – Čaňa, kryt jedním svým praporem, který ponechal u dvora Grajcar.

Velitelství leg. 6. divize (gen. Chabord) však nesouhlasilo s tímto ústupem a svěřilo následkem toho velení všech čs. jednotek na jih od Košic pplk. Gillainovi, který se se svou skupinou zrovna přesunul od Sárospataku do prostoru N. Myšla – Ždaňa – Žebeš. Ten dostal za úkol dobýt znovu V. Idu. Akci měl provést pplk. Gillain dvěma prapory, jedním z Hanisky a druhým z Žebeše. Jednotky, kterým dříve velel plk. Lášek a zbytek skupiny pplk. Gillaina (o síle 2 a půl praporu) byl sloučeny pod velení mjr. Battesti. Bývalé Láškovy jednotky měly útočit z Hanisky a Gillainovy dva prapory přes Ždaňu na Abaújvár. Tyto jednotky však byly posledními ústupy velmi otřeseny a jejich bojová morálka byla nalomena. V případě odražení čs. protiútoku nepřítelem byl ještě vypracován i nouzový plán pro ústup do okolí Košic. Již 5. 6. byl také na jih od Košic stažen z obrany na slovensko - polských hranicích dom. 30. pěší pluk (velitel pplk. Beran) jako záloha. Pro nadcházející operaci se přesunul i štáb divize, z Košic do Margecan.

Brzy ráno 6. 6., při východu slunce, byla operace zahájena. Do 8.00h dobyly jednotlivé skupiny linie V. Ida – Bočár – Belža – Nádošť. Překvapený nepřítel však okamžitě přešel v protiútok s těžištěm náporu na V. Idu a během boje vytlačil opět čs. jednotky do Buzinky a Sokolan, přičemž opět dobyl V. Idu. Bohužel pplk. Gillain neměl již další zálohy, které by vrhl do boje a musel proto použít nouzový plán k ústupu. Jednotky se tedy stáhly k obraně kolem Košic, přičemž Košice vyklidily i z důvodu uchování kulturních památek, které by jinak při boji ve městě byly poškozeny. Do příchodu maďarské armády se ujal velení nad městem maďarský generál Hegedüs, který žil v Košicích tehdy ve výslužbě. Večer v 17.00 již obsadili vyklizené Košice Maďaři. Jednalo se o maďarský 46. pěší pluk.

Čs. vojsko v tomto úseku se tedy stáhlo do 7. 6. na linii Obišovce – Ličartovce, Jakľovce – V. Folkmár – K. Hámre, Jasov – Debraď – Paňovce. Jedna rota se s nepřítelem střetla u Obišovců, tehdy důležitého železničního uzlu v této kopcovité oblasti, a musela před přesilou ustoupit bojem do Kendic. Hned 8. 6. však dva prapory skupiny pplk. Gillaina úspěšně odhodlaným útokem znovu Obišovce dobyly. Maďaři rychle přisunuli zálohy a přesilou znovu Čechoslováky z Obišovců vytlačili. Jeden z těchto praporů ustoupil tehdy do Pekľan, kde navázal dotyk se zbytkem skupiny pplk. Gillaina u Kendic, později do Bertotovců, a druhý ustoupil do Malé Lodiny, kde navázal dotyk s dom. 30. pěším plukem, který tu držel jako záloha obranu.

Dne 8. 6. převzal velení nad všemi jednotkami v úseku Hornádu plk. Slezáček. Vytvořil z nich X. brigádu (spadající pod leg. 6. divizi). Své působení ve funkci zahájil hned rozdělením obrany této oblasti do tří úseků. Úsek u Bertotovce držel s 1 praporem pplk. Srnka. Úsek u Sedlice držel se 4 prapory a 3 dělostřeleckými bateriemi mjr. Kloud. Úsek u Košické Belé držel s dom. 30. pěším plukem a dělostřeleckou baterií pplk. Beran. Plk. Slezáček, se svým štábem nové brigády a brigádní zálohou o síle 1 praporu, byl v Margecanech. Velitel leg. 6. divize, gen. Chabord pod jehož velení všechny jednotky v košickém úseku spadaly, nařídil 8. 6. poté co dom. 2. divize na armádním západním slovenském úseku byla během bojů v těžké situaci, ústup na linii Spišské Vlachy – Spišské Podhradie – Levoča – St. Lubovňa. Brzy se však podařilo zmíněné sousední 2. divizi svou situaci zlepšit, rozkaz k ústupu pro X. brigádu, a samostatnou skupinu pplk. Gillaina byl proto odvolán. Mezitím však již ještě podle původního rozkazu ustupoval se svou skupinou pplk. Gillain do V. Šariše. Po obdržení zrušení rozkazu k ústupu se pokusil znovu dobýt své opuštěné pozice u Prešova, ale proti postupujícím silným maďarským jednotkám to nedokázal. Maďaři již obsadili Prešov. Hned 9. 6. zde maďarské jednotky pokračovaly v útocích a obklíčili Gillaina s jeho skupinou u V. Šariše. Ten musel tedy ustoupit až na linii Ostrovany – Michaľany – Tolčemeš, aby se vyhnul posílení obklíčení nepřítelem a likvidaci své skupiny.

Ještě odpoledne 8. 6. prošel prudkým bojem ve svém postavení například i dom. 30. pěší pluk, u Košických Hamrů. Hlavní část boje se rozpoutala po 18.00h, i za použití kulometů a dělostřelecké palby. Během boje se projevil u Čechoslováků zoufalý nedostatek munice a lékařského materiálu – problém většiny jednotek. Podobná situace byla i na ostatních úsecích fronty. Pluk opakovaně žádal velitelství X. brigády (plk. Slezáčka) o přísun potřebné munice a lékařského materiálu, především morfia a obvazů. Teprve ve 20.30h se podařilo houževnatě bránícím se třicátníkům vytrvale útočící Maďary odrazit.

Ze své nelehké situace se rozhodl ustoupit tehdy pplk. Gillain se svou skupinou na Spišské Podhradie, zvláště po obdržení různých poplašných zpráv o obsazení Bardejova silným maďarským vojskem, které údajně chce skupinu obklíčit a zničit.

Když se o tom dozvěděl velitel leg. 6. divize francouzský gen. Chabord, okamžitě tento ústup zakázal a nařídil držet za každou cenu původní zadané pozice. Do Orlova přesunul 11. 6. rychle dom. 12. myslivecký prapor a dělostřeleckou baterii pro obranu týlu skupiny pplk. Gillaina.Během 12. 6. si tento prapor a baterie připravily své pozice k obraně Orlova. Po bojích o Slovenské Nové Město sem do prostoru 5. - 6. 6. ustoupil přes Bardejov i III. prapor dom. 28. pěšího pluku. Tento prapor také později obsadil silnici u Obroučné. Než pplk. Gillain obdržel rozkaz k zastavení svého ústupu, ustoupil mezitím již do Lipian. Původní opuštěné postavení u Sabinova už nebylo možno získat, obsadil je nepřítel. Gillain tedy zaujal obranu linie Kyjov – Lúčka – Lipiany – Dubovica. Rozkazem z 13. 6. byl ve velení své skupiny vystřídán francouzským pplk. Poirée. Pplk. Gillain byl odeslán do Spišské Nové Vsi k organizaci tvorby armádní zálohy z čerstvých posil, docházejících na Slovensko. Zadní část původní Gillainovy skupiny, pod velením mjr. Vejvody neobrdžela však nové instrukce, proto provedla spolu s praporem pplk. Srnky 11. 6. původní rozkaz k ústupu do Spišského Podhradie. Když se Mjr. Vejvoda potom dozvěděl, že Gillainův rozkaz byl velitelem divize, gen. Chabordem, zrušen, vrátil se se svou jednotkou 12. 6. do obrany u Široké. Dne 13. 6. se mjr. Vejvoda přesunul se svou jednotkou k Bertotovci, čímž se dostal pod velení X. brigády plk. Slezáčka. Pplk. Srnka se se svým praporem též po obdržení nového rozkazu přesunul ze Spišského Podhradie zpět k Viceži, 13. 6. potom do obrany u Jakubovan. Během 13. 6. tato jednotka sváděla zde boje s Maďary, kteří pronikli mezitím do její obrany, ale podařilo se je vytlačit. Šířily se však tehdy různé dezinformace, že obranou prošly silné maďarské jednotky. Velitel skupiny pod dojmem těchto přehnaných zpráv nařídil ústup k Richnavě. Velitel brigády, když se to dozvěděl, tento rozkaz okamžitě zrušil a nařídil držet stávající pozici.

K leg. 6. divizi 14. 6. dorazila další posila z týlu. Jednalo se o dva prapory dom. 81. pěšího pluku. Toho dne však zároveň nepřítel znovu zaútočil na úseku Hrabkov – Klembarok, kde se mu podařilo soustředěným náporem narušit na nějakou dobu československou obranu. Následný den pokračoval nepřítel ve své útočné operaci. Velitel divize, gen. Chabord, tedy do kritického úseku u Hrabkova zasadil okamžitě ony dva čerstvé prapory dom. 81. pěšího pluku. Tím se podařilo nakonec obranu před dotírajícími maďarskými jednotkami uhájit. Mezitím jednotka kpt. Mouleta o síle 3 praporů a dělostřelecké baterie zaujala obranu na výšinách Kloptany – Kaišovská hora a u vesnice Opáka. Sousedila s jednotkou mjr. Rotona a dom. 30. pěším plukem pplk. Berana, který jižně u Hornádu sváděl 9. - 13. 6. tvrdé boje s nepřítelem, zejména na kotách 882 (Žielezný vrch) a 705 u Košické Belé. Již 10. 6. dokonce vnikly maďarské jednotky do postavení dom. 30. pěšího pluku u Košické Belé, avšak pluk je dokázal odhodlaným odporem odrazit.

Reklama

10. 6. bylo dohodovými mocnostmi podáno Maďarsku rozhodné ultimátum o ukončení bojové činnosti proti Československu. Čekalo se na výsledky přijetí ultimata Maďarskem, proto byly preventivně z úrovně velení armády na Slovensku dočasně zastaveny útočené operace.

Ještě předtím byl však v rámci dom. 30. pěšího pluku vypracován plán, který byl ohlášen na velitelství brigády a spočíval v postupu I. a III. praporu 30. pluku na Košice, kde měl zaujmout obranu na linii Vyšný Klátov – Kavečany. Šlo o operaci, která pro příklad dokreslení tehdejších bojových podmínek na Slovensku jistě stojí za trochu širší rozbor.

Tehdy se měl II. prapor přesunout přes Košické Hámry a kotu Pokrivy k vesnici Kysak, kterou měl získat spolu s přilehlým železničním uzlem Obišovce. Pro obtížný terén vyrazil k plnění úkolu II. prapor s předstihem již 10. 6. v ranních hodinách. Před polednem měly vyrazit do akce za ním i I. a III. prapor. Mezitím však přišel rozkaz z velitelství X. brigády, který oznamoval zahájení politických jednání s Maďarskou stranou o ukončení bojů a ukládal zdržovat se dalších útoků, držet dosaženou linii a pozorovat nepřítele. Ofenzivní akce se povolovaly pouze v případě nepřátelské aktivity a ohrožení pozic. Přestože Maďaři dílčími akcemi svou bojovou aktivitu zcela tak úplně nezastavili, podplukovník Beran byl nucen zrušit již připravený útok. Pro obtížný terén však již nebylo možné nijak kontaktovat II. prapor, který do už odešel k provedení zadaného úkolu. Byla sice rychle vyslána spojka, ale ta nedorazila včas. Zmíněný II. prapor tak zůstal ve svém útoku bez podpory, osamocen. Velení pluku s obavami očekávalo co tedy přinese nastalá situace.

V ranních hodinách 11. 6. byl zmíněný II. prapor již připraven ve stanovených pozicích na kraji lesa. Kvůli nemožnosti spojení s velením pluku neměl o své situaci ani potuchy. Proti II. praporu zde stály dva plně vyzbrojené maďarské pluky. Přesila Maďarů tak v nadcházejícím boji vycházela více než 11:1, proti každému čs. vojákovi praporu zde stálo minimálně 11 Maďarů…

Z nečekaného směru tedy II. prapor zaútočil na Kysak. Rychlým útokem se zmocnil brzy celé vesnice, obsadil nádraží Obišovce a rychle postoupil až ke dvěma mostům přes řeku Hornád. Maďarští vojáci byli v počátku útoku dokonale překvapeni a nezmohli se takřka na odpor. „…utíkali bez smyslu, částečně ve spodním prádle, mnozí beze zbraně a stali se obětí již dříve připravených kulometů jednak při dosahování mostu, jednak břehu Hornádu, který chtěli přeplavati…

Po tomto rychlém útoku, kdy se II. praporu podařilo získat stanovené pozice, se maďarské vojsko brzy vzpamatovalo a přešlo do podrážděného protiútoku, když Maďaři zjistili, že proti nim stojí pouhý prapor. II. prapor třicátníků byl brzy obklíčen ze tří stran. Od Velké Lodiny útočila na levé křídlo maďarská pěchota. Levému křídlu se podařilo útok zachytit, rozhodným výpadem získat nepřátelský kulomet a tím okamžitě zahájit palbu po dalších maďarských kulometech, které ohrožovaly čs. pozice ze svého postavení u trati do Prešova. Střed praporu držel mezitím své pozice proti maďarskému útoku od Obišovců. Nejhůře však na tom bylo pravé křídlo. Od Trebejova útočily zde po obou březích Hornádu na Čechoslováky silné maďarské jednotky ve třech sledech za sebou. Čechoslovákům začaly brzy docházet náboje, v silném útoku nepřítele museli nakonec opustit těžké kulomety, poté co je však zničili, aby nepadli Maďarům do rukou použitelné. V zádech třicátníků se také podařilo části předtím zajatých maďarských vojáků osvobodit (jedna z hypotéz mluví i o pomoci části místních maďarských obyvatel zajatým maďarským vojákům), částečně ozbrojit a vpadli tak houževnatě bránícím se Čechoslovákům do zad. Rozpoutal se krvavý boj. Tlak nepřítele na pravé křídlo sílil, situace byla neudržitelná, celý prapor tedy byl nucen před obrovskou přesilou ustoupit do lesů, zanechávajíce na bojišti předtím ukořistěný válečný materiál i zajatých 240 maďarských vojáků, kteří se okamžitě po osvobození svými soudruhy ozbrojili a počali s ostatními stíhat ustupující Čechoslováky.

Maďarské ztráty v tomto boji byly odhadovány na více než 250 mužů. Československé ztráty byly 3 důstojníci a 10 mužů padlých, 27 nezvěstných (z nichž většina zřejmě padla, ostatní byli zajati).

Jako jeden z posledních v boji padl velitel jedné z rot, poručík Rostislav Štěpánek. Byl během krvavého boje těžce raněn a poté co během spořádaného ústupu celého praporu dal rozkaz k ústupu i své rotě, se zabarikádoval v domě obecního notáře v Kysaku. Odtud se bránil v obklíčení maďarským vojákům, i po ústupu celého praporu. Na nepřítele vystřílel všechny své náboje. Nechal si pouze poslední - pro sebe. Bylo mu 22 let.

Útok na Kysak 11. 6. 1919 měl být, jak jsem již vysvětlil, součástí většího plánu, který se nakonec neuskutečnil. Přestože tento útok sám o sobě nepřinesl žádné územní zisky, měl velký ohlas u ostatních jednotek československé armády bojující na Slovensku. Dne 13. 6. 1919 potom II. prapor 30. čs. pěšího pluku obdržel pochvalné uznání od velitele armády, a 17. 6. 1919 byl celý prapor, včetně velitele kapitána Jiřího Hona, vyznamenán za chrabrost v boji Československým válečným křížem.

Maďarsko na první ultimatum své vojenské operace na Slovensku nezastavilo, takže boje pokračovaly dále.

Dne 12. 6. silný maďarský útok vytlačil železniční rotu dom. 30. pěšího pluku z postavení v Malé Lodině do Košických Hámrů. Následný den Maďaři na tuto rotu zaútočili s přesilou znovu, avšak tentokrát byli se ztrátami odraženi tvrdou obranou, protože rota mezitím obdržela kulomety a posilu čety děl.

Náporu nepřítele musela čelit mezitím u Tornaľy i původní skupina italského plk. Angiona, jejíž velení převzal 31. 5. francouzský mjr. Prignot. Držela zde dotyk s dom. IV. brigádou v Behyncích prostřednictvím svého praporu z leg. 35. stř. pluku, a zároveň i se skupinou mjr. Pujo u Szuhafö prostřednictvím 5. domobraneckého praporu. Na tuto skupinu, nyní tedy pod velením mjr. Prignota, dne 1. 6. Maďaři udeřili u řeky Slané za podpory jednoho svého obrněného vlaku, a střed obrany této skupiny zatlačili až k Čoltovu. 3. 6. však Prignot se svou skupinou dobyl ztracenou část obrany zpět. Skupina pak následně dokázala zde svou obranu udržet až do 7. 6., odolávajíce dalšímu náporu nepřítele. Mezitím nepřítel po úspěchu u Košic mohl do tohoto úseku proti mjr. Prignotovi stáhnout na pomoc svou XVII. brigádu, která hned 7. 6. silně zaútočila. V průběhu boje nepřítel vytlačil západní křídlo Prignotovy skupiny do Otrokoči a zmocnil se i výšiny Beji. Tím se dostala obrana úseku skupiny jižně od Tornaľy do kritické situace, přičemž mjr. Prignot neměl žádné zálohy, s nimiž by se pokusil dobýt ztracenou pozici zpátky. Spořádaně tedy bez boje ustoupil v noci 8. 6. na linii výšina Villó – Čoltovo – Hosúsovo. Velitel armády, aby si zajistil lepší obranu úseku, nařídil skupině mjr. Prignota ustoupit na linii Telgárt – Dobšiná – V. Poloma. Následně byl však rozkaz zrušen, vzhledem k vývoji mezinárodní politické situace, kdy bylo Maďarsku podáno již dříve uvedené první červnové ultimatum mezinárodní konferencí k zastavení bojů s tím, že čs. hranice je garantována mezinárodně a nemá smyslu pro Maďary o ní dále bojovat. Nový rozkaz velitele armády nařizoval tedy skupině vrátit se do původních pozic.

Částečně se to rychlým přesunem podařilo bez boje, avšak o vršek kóty 333 a okolí byly sváděny tuhé boje, do nichž vrhl velitel skupiny všechny své zálohy, ve snaze získat ztracenou pozici. Výšinu a okolí se nakonec bohužel nepodařilo dobýt a jednotlivé prapory skupiny účastnící se tohoto boje, musely opět ustoupit. Většina ustoupila na Brzotín, dva prapory potom k Telgártu a Dobšiné, jeden prapor a dvě dělostřelecké baterie ustoupily na Štitník.

Na Brzotín zaútočil následně nepřítel hned 10. 6. Částečně se mu obchvatem přes Silickou vrchovinu u Jólész podařilo dostat i části skupiny mjr. Prignota v Brzotíně do týlu. Celá skupina pak na rozkaz svého velitele ustoupila k Rožňavě. Ale 11. 6. udeřil nepřítel i na Rožňavu, přičemž se mu podařilo opět několika jednotkami, které se přesunuly nepozorovaně ve vysokém obilí, obchvátit čs. obranu. Francouzský mjr. Prignot tedy opět ustoupil, tentokrát na výšiny u V. Polomy.

Hned 13. 6. zaútočil nepřítel i na V. Polomu, přičemž jeho silný útok podporoval i obrněný vlak. Jen těžko se dařilo jednotkám skupiny mjr. Prignota zde držet obranu. Nakonec musely pomalu začít bojem ustupovat. Náhle však dorazila posila od hornádské skupiny ve formě II. praporu leg. 23. stř. pluku. Během tvrdého boje byli tak Maďaři odraženi a severní část V. Polomy úspěšně ubráněna. Nepřítel se tím vyčerpal a musel přisouvat posily. Během této doby, která trvala tři dny, se celá skupina zorganizovala, odpočala a vytvořila účinné obranné postavení v předtuše dalšího maďarského náporu.

Tvrdými boji prošla i skupina, jíž dříve velel italský gen. Zincone, nyní mjr. Pujo. Ta se na rozkaz velitele leg. 6. divize stáhla k Szöllösardó, držíce u jedné roty dotyk se sousední skupinou mjr. Rotona, která držela v té době ještě obranu hory Magas (viz. dříve boje skupiny mjr. Rotona). Skupinu mjr. Pujo posílil i dom. 8. pěší pluk, který 2. 6. dobyl Rudabányu, přičemž nepřátelský pluk držící zde obranu (maďarský pěší pluk č. 19), zcela během boje rozprášil. Dom. 8. pěší pluk zde však nebyl následně nijak jištěn a šířily se i nepokoje místního maďarského obyvatelstva. Ustoupil tedy raději zpět do výchozího postavení.

Část skupiny mjr. Pujo držela i Szendrö. Zde nepřítel zaútočil 3. 6. s přesilou, ale byl houževnatou obranou úspěšně odražen. Sousední skupina mjr. Rotona však z obrany na hoře Magas byla nakonec zatlačena k Jánovu a Buzitě. Proto 4. 6. zaujal mjr. Pujo výhodnější postavení stažením této části své skupiny ze Szendrö na výšiny Perkupi, Hidvégardó, Turnavy.

Nepřítel znovu zaútočil 7. 6. na skupinu mjr. Rotona, a podařilo se mu jí obchvátit u Jósvafö. Mjr. Pujo se tedy stáhl k Jablonovu a Turni nad Bodvou. Když musela ustoupit sousední skupina mjr. Prignota do Rožňavy, ustoupil mjr. Pujo od Jablonova a Turni nad Bodvou do Krásnohorského Podhradie a obsadil zde okolní výšiny kolem silnice ze Smolníku do Rožňavy, které hodlal držet. 10. 6. ustoupil mjr. Roton se svou skupinou do Štosu před skupinu mjr. Pujo. Obranný úsek se tedy zúžil a bylo možné 5 praporů a 1 dělostřeleckou baterii této skupiny stáhnout do V. Hniľce, kde se tvořila záloha „provizorní divize“.

Ke skupině mjr. Rotona se přidal tehdy leg. 32. stř. pluk, který držel výšiny u Úhorné. Mjr. Pujo byl jmenován náčelníkem štábu nově zřízené divize s velitelstvím v Popradě.

(pokračování příště)

Pavel J. Kuthan – souborná studie „V těžkých dobách…“, 2004
pavelkuthan@seznam.cz

Výběr z hlavních použitých pramenů:
Osobní archiv autora
Vojenský historický archiv Praha – fond „Boje na Slovensku I. – skupina „Schöbl“, fond „Boje na Slovensku I. – Východní slovenská skupina“
Corvinus Library – Hungarian history, Hunyadi Ocs. Mk. - www.hungarian-history.hu, 1996-1999
Vojenský jubilejní kalendář 1918-1938, Praha 1938
Country studies – Hungary, Czech republic, www.country-studies.com
Hungarian Soviet republic, Answers.com Fast facts - www.answers.com/topic/hungarian-soviet-republic
Z bojov o južné Slovensko (Spomienky účastníkov). nakl. A. Szomolányi, Nové Zámky 1934
The Albert and Vera Weisbord Archives - www.weisbord.org, fond „The Third International Under Lenin“
Čada Václav - 28. říjen 1918 skutečnost, sny a iluze. Mladá Fronta+Naše vojsko 1988
Bandholtz Harry Hill – An Undiplomatic Diary. Simon Publications, 2001
Boháč Jaroslav - Kronika československé legie ve Francii – Rota Nazdar 1914-1916. Praha 1938
Dérer Ivan - Slovensko v prevrate a po ňom. Bratislava 1924
Fidler Jiří - Generálové legionáři. Jota Military, Brno 1999
Gašpar Ján - Po stopách bojů československého vojska a legionářů v okolí Košic v roce 1919. Český spolek na Slovensku, Košice 2001
Gräfe Karl-Heinz – Von der Asternrevolution zur Räterepublik: Ungarn 1918/1919. Utopie, 2004
Hanzal Vojtěch - Výzvědčíci v Itálii a na Slovensku. Vlastní náklad, Praha 1928
Hlavičková Zora, Lainová Radka, Straka Michal - Diktatury v rukavičkách?. Triton, 2003.
Hrdina Arnošt - Z dějin československé armády II. - Boje o Slovensko. www.minimuzeum.com
Ježek Zdeněk - Boj o Slovensko v letech 1918 – 1919. Vlastní náklad, Praha 1928
Jósika-Herczeg Imre de - Hungary after a thousand years. American Hungarian Daily, New York, 1934
Junek Jiří - Vysokomýtský 30. pěší pluk v bojích o Slovensko v letech 1918-1919. OM VM, V. Mýto 2002
Juza Josef - Čs. legionáři okresu Rychnov n. Kn. 1914-1921. OÚ RnK, Rychnov n. Kněžnou 1998.
Kavena Karel - Dějiny dělostřeleckého pluku 1. Děl. pluk 1., 1937
Marek Jindřich - Piráti svobody. Svět křídel, Cheb 2002
Olivová Věra - Dějiny první republiky. Karolinum, Praha 2000
Peroutka Ferdinand - Budování státu 1918-1919. Praha 1991
Pichlík Karel, Klípa B., Zabloudilová J. - Českoslovenští legionáři 1914-1920. Mladá Fronta, Praha 1996
Pokorná A., Hofman P., Stehlík E. - Československá armáda 1918-1938. Impuls, Praha 1991
Pospíšilová Jaroslava - Českoslovenští legionáři z okresu Hradec Králové 1914-1920. MVČ HK, H.Králové 2000
Pražák R. a kolektiv - Dějiny Maďarska. Brno 1993
Preininger Ladislav - Československá legie ve Francii 1914-1918. Praha 1928.
Prokš Petr - Politikové a vznik republiky. Prospektrum, Praha 1998
Ryšavý Jaroslav - Kronika II. pluku Stráže Svobody České Budějovice. Litera, Praha 1947
V boj! Obrázková kronika československého revolučního hnutí v Itálii 1915-1918. Praha 1927
Vachek Josef - Pamätnik pomníka padlých v bojoch o Nové Zámky na Slovensku v r. 1919. Odbor PPPBNZ, Nové Zámky 1922
Vondráček Karel - Boje na východním Slovensku v květnu a červnu 1919. Bratislava 1936.
Zapletal Řehoř - Druhý čs. pěší pluk dobrovolnický. VA RČS, Praha 1928

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více