Douglas F3D Skyknight

Autor: Jan Dlabal / peacekeeper 🕔︎︎ 👁︎ 23.076

Vznik: XF3D-1

Roku 1945 se americké námořnictvo začalo zabývat proudovým nočním stíhacím letounem schopným operovat z letadlových lodí, z čehož vzniklo zadání na výrobu dvoumístného stroje disponujícího radarem s velkým dosahem a dobrými výkony. Své nabídky předložili Douglas, Grumman, Curtiss a Fleetwings, přičemž Douglas dostal 3. dubna 1946 kontrakt na dodání tří prototypů označených XF3D-1 Skyknight. Všimněte si, že jeho jméno bylo Skyknight, ne Skynight.
Vývoj probíhal v kalifornském El Segundu pod vedením velmi známého Eda Heinemanna. První prototyp XF3D-1 uskutečnil svůj úvodní let 23. března 1948 se zkušebním pilotem Russellem Thawem. Všechny tři prototypy byly v říjnu 1948 poslány ke zkouškám na leteckou základnu Edwards. V té době se o Skyknight zajímalo i letectvo, neboť se stíhací letoun pro každé počasí Northrop F-89 Scorpion potýkal s vývojovými problémy. USAF se místo toho, jako dočasné řešení, než se odstraní problémy Scorpionu, rozhodlo získat stíhačku Lockheed F-94 Starfire.

Skyknight měl jednoduchou konstrukci, jednalo se o středoplošník s přímými křídly, která bylo možno složit; s konvenčním uspořádáním ocasních ploch; tříkolovým podvozkem s jedním kolem na každé noze, hlavní podvozek se zatahoval směrem ke křídlům a příďový dozadu; a se záchytným hákem. Na konci trupu, před hákem, bylo připevněno malé kolečko, které se mohlo vysunout, a tak ochránit ocas stroje při prudkém vzletu a přistání. Na každé straně trupu za křídly se nacházely hydraulicky ovládané brzdící štíty.

Reklama

Skyknight byl poháněn dvojicí proudových motorů Westinghouse J34-WE-22 s tahem 13,3 kN. Pohonné jednotky byly uloženy v prohlubni ve spodní části trupu pod křídly. Pro údržbu byly lehce přístupné a postup při jejich vyjmutí byl snadný. F3D-1 byl vyzbrojen čtyřmi 20mm kanóny vespod přídě s 200 náboji na zbraň. Kapacita vnitřních palivových nádrží činila 5 116 litrů (1 350 galonů). Letoun mohl pod každým křídlem nést 568 litrů (150 galonů) paliva v přídavných nádržích nebo 450 kg (1 000 liber) bomb.

Pilot a radarový operátor seděli vedle sebe. V té době dostupné vystřelovací sedačky nemohly v takovém uspořádání bezpečně pracovat, a tak byl navržen neobvyklý mechanismus obsahující „skluzavku“ v podlaze za osádkou. Zatáhnutí za páčku vyhodilo zadní polovinu otvoru pro skluzavku mezi motory, přičemž přední část sloužila jako větrolam. Každý člen osádky se potom otočil v sedadle, chytil se držadla, vykopl průlez v kokpitu a sklouzl po nohách dolů, jeden po druhém.

V přídi letounu se nacházel radarový systém Westinghouse AN/APQ-35. První dva prototypy byly osazeny starším radarem SCR-720, protože v té době nebyl AN/APQ-35 k dispozici. AN/APQ-35 se vlastně skládal ze dvou radarů. Jedním byl vyhledávací AN/APS-21, který dokázal zachytit cíl velikosti stíhacího stroje na vzdálenost 32 km (20 mil). Tím druhým se stal naváděcí radar AN/APS-26 s dosahem 3,2 km (2 míle). AN/APS-21 mohl najít cíl, předat ho v malé vzdálenosti radaru AN/APS-26 a pokračovat pak v hledání dalšího cíle. Byl jedním z prvních vyvinutých radarových systémů typu „Track While Scan“ (Vyhledávání dalších cílů při současném sledování již zjištěného).
Vyhodnocení prototypu bylo úspěšné a v červnu 1948 vedlo k objednání 28 strojů F3D-1 Skyknight. První vyrobený F3D-1 se vznesl 13. února 1950 a do služby se dostal v prosinci u námořní perutě VC-3 v Moffett Field v Kalifornii.

F3D-1 / F3D-2 / Korea

Trup F3D-1 byl podobný tomu z XF3D-1, ale byl vybaven silnějším ocasním kolečkem a již plně operačními elektronickými systémy, které zvedly vzletovou hmotnost více než o 2 tuny. Stroj byl také poháněn upravenými motory Westinghouse J34-WE-34 s tahem 14,5 kN, které vyžadovaly více místa. Několik dříve vyrobených F3D-1 nedostalo tyto upravené pohonné jednotky kvůli problémům s jejich dostupností.
F3D-1 měl stále malý výkon a byla postavena jen počáteční série 28 strojů. Tyto letouny se používaly k výcviku osádek konečné varianty Skyknightu, F3D-2.
F3D-2 byl objednán v srpnu 1949. Původně měl být poháněn dvěma proudovými motory Westinghouse J46-WE-3 s tahem 20,5 kN. Naneštěstí se výroba J46 potýkala s problémy a tak byly letouny nakonec vybaveny ještě dále upravenými J34-WE-36/36A s tahem 15,1 kN, sice méně výkonnými než J46, ale i tak znamenaly jistý pokrok.

Douglas F3D-2 Skynight

rozpětí 15,24 metrů 50 stop
plocha křídel 37 116 m2 400 stop2
délka 13,87 metrů 45 stop 6 palců
výška 419 metrů 16 stop 1 palec
hmotnost prázdného stroje 8 240 kilogramů 18 160 liber
maximální vzletová hmotnost 12 180 kilogramů 28 850 liber
maximální rychlost 910 km/hod 565 mph
dostup 11 650 metrů 38 200 stop
dolet 1 930 km 1 200 mil / 1 040 nám. mil
Reklama


Skyknight perutě VC-3 amerického námořnictva

První vzlet F3D-2 se uskutečnil 14. února 1951. Nejviditelnější změnou oproti F3D-1 byly větší vstupy vzduchu k motorům poskytující více vzduchu pro plánované motory J46. Byly přidány spoilery dovolující více utažené zatáčky s vyšší úhlovou rychlostí klonění, navíc byl namontován výstražný radar AN/APS-28 v ocase. Byl to relativně dobrý senzor s dosahem 6,5 km (4 míle) a schopný udat informace o vzdálenosti, azimutu a výšce. Dalším vylepšením byl např. autopilot General Electric G-3, silnější pancéřové sklo větrného štítku a účinnější klimatizace.

Celkem bylo vyrobeno 237 F3D-2, poslední vyjel z linky v březnu 1952. Skyknighty sloužily u mnoha perutí US Navy a US Marine Corps, zpravidla daleko od pozemních základen. Měly přezdívku „Willie the Whale“ pro jejich trochu baculatý vzhled. Tento typ prokázal svou dobrou úroveň na jaře 1952, když sloužil u Marine Squadron VMF(N)-513 v korejském Kunsanu.

Na počátku války provádělo letectvo denní nálety s B-29 Superfortress nad nepřátelským územím, ale utrpělo enormní ztráty díky severokorejským MiGům-15, a tak se bombardéry zaměřily na noční útoky. Nicméně koncem roku 1951 nepřítel zdokonalil svou schopnost navádět MiGy-15 na Superfortressy díky pozemním radarům, a ztráty začaly opět růst. K ochraně bombardérů byly nasazeny noční stíhačky F-94B Starfire, ale kvůli různým problémům se pro tuto roli ukázaly jako nedostatečné. Jako náhrada pro noční doprovod byly povolány mariňácké Skyknighty a těchto misí se zhostily velmi dobře.
Ačkoli Skyknight nebyl tak aerodynamicky pokročilý jako MiG-15 a neměl převahu ve výkonu motorů, jeho čtyři kanóny dokázaly uštědřit MiGu pěknou ránu a mohl jej snadno vymanévrovat, protože nepřátelští piloti se hloupě nechávali zavést do manévrového boje. Pravděpodobně největší výhodou Skyknightů bylo to, že MiG-15 neměl radar a v noci byl naváděn k cíli pozemní obsluhou, přičemž pilot byl skoro „slepý“, zatímco osádka Skyknightu „viděla“ skvěle.
V noci z 2. na 3. listopad 1952 Skyknight pilotovaný Majorem Williamem Strattonem a vedený radarovým operátorem Master Sergeantem (rotmistrem) Hansem Hoaglandem sestřelil letoun identifikovaný podle výtokové trysky jako stíhač Jak-15 a nárokovali si potvrzený sestřel, poněvadž Skyknight proletěl troskami a jen těsně se vyhnul poškození. Ruské záznamy ukazují, že cílem byl ve skutečnosti MiG-15 -- Jak-15 totiž nebyl vhodný pro operační použití a nebyl bojově použit v Koreji ani nikde jinde -- a přestože Skyknight tento MiG zapálil, pilot zvládl uhasit plameny a vrátit se zpátky na základnu. MiG byl opět po pár dnech schopný služby díky jeho robustní konstrukci. (více viz F3D versus MiG-15 – Kontroverzní sestřel)

O pět dní později, v noci ze 7. na 8. listopad, jiný Skyknight pod velením Captaina (kapitána) Olivera R. Davise s radarovým operátorem Warrant Officerem (praporčíkem) D. F. „Ding“ Fesslerem sestřelil MiG-15. Ruské zdroje potvrzují tento sestřel a udávají, že pilot poručík Kovaljov se bezpečně katapultoval.
10. prosince 1952 Skyknight pilotovaný Lieutenantem (poručíkem) Josephem Corvim s radarovým operátorem Sergeantem (četařem) Danem Georgem spatřil na radaru „bogeyho“, neznámý letoun. Nemohli navázat vizuální kontakt, ale v oblasti nebyly předpokládány žádné spojenecké letouny, a tak začali na zaměřený cíl střílet. Sestřel byl potvrzen, když Sergeant George uviděl křídlo padající za nimi. Byl to jeden z prvních případů, kdy letoun sestřelil nepřítele, kterého posádka neviděla. Ukázalo se, že to byl jeden z dvojplošníků Po-2 používaný Severokorejci v noci ke zneklidňování sil OSN. Po-2 byl těžkým cílem, jelikož létal nízko a pomalu, byl malý a hbitý, a jeho dřevěná konstrukce nebyla moc dobře zachytitelná radarem.
Skyknighty námořní pěchoty si připsaly nejméně šest sestřelů a během doprovodů B-29 nebyl žádný Superfortress sestřelen cizím stíhačem. Z neznámých důvodů byly ztraceny dva Skyknighty.


Mariňácký F3D-2 z výzbroje stíhací perutě VMF(N)-513

Modifikace Skynightu / Vietnam

Byl plánován i F3D-3 se šípovými křídly a motory J46, přičemž kontrakt předpokládal stavbu velkého množství letadel. Bohužel zdržení v programu J46 znamenalo, že musely být použity motory J34 a zkoušky ukázaly, že s tímto motorem znamená F3D-3 jen malé zlepšení oproti F3D-2. Objednávka byla zrušena začátkem roku 1952. Další nová výroba Skyknightů se poté nekonala.

Skyknight byl v první generaci proudových stíhacích letounů, a tak byl rychle vyřazen ze služby v první linii, hned po Korejské válce, a byl nahrazen výkonnějšími letouny jako byl např. Douglas F4D Skyray. Nicméně byl ještě dále upravován a předěláván pro speciální použití:
· Roku 1952 byla některým F3D-2 dána „speciální výzbroj“ o níž se mnoho neví, a těmto strojům bylo uděleno označení F3D-2B
· Jeden ze tří prototypů XF3D-1 byl upraven na konci roku 1952 jako zkušební letoun pro nové střely vzduch-vzduch Sparrow I a nejméně dvanáct F3D-1 bylo také upraveno montáží čtyř podvěsů pod křídly. Tyto F3D-1 nesly označení F3D-1M
· 16 F3D-2 bylo podobně upraveno a přeznačeno na F3D-2M. Ve Skyknightech vyzbrojených střelami Sparrow byly zřejmě odmontovány kanóny a letouny byly vybaveny výkonnějším radarem v delší přídi.
· Skyknighty byly taky použity jako cvičné letouny, včetně pěti nočních F3D-2T a 55 radarových F3D-2T2.
· Námořní pěchota upravila množství Skyknightů na letouny pro radioelektronický boj a radiotechnický průzkum s označením F3D-2Q. Z přídě byl vyjmut radar a nahrazen odpovídající „černou skříňkou“, a letadla asi nesla i výmetnice klamných cílů. Je velmi pravděpodobné, že kanónová výzbroj byla odstraněna.

V roce 1962 americká armáda sjednotila označování letadel, a tak Skyknighty nacházející se ještě ve službě dostaly následující označení:

Reklama

F3D-1: F-10A
F3D-1M: MF-10A
F3D-2: F-10B
F3D-2Q: EF-10B
F3D-2T2: TF-10B

Roku 1965 se začala stupňovat letecká válka nad Severním Vietnamem a americká armáda si uvědomila nedostatek rušících letounů k ochraně útočných svazů. EF-10B byl jedním z mála prostředků k dispozici a v dubnu 1965 byla na letiště Da Nang v Jižním Vietnamu odeslána hrstka těchto strojů pro podporu náletů amerického námořnictva i letectva.
Nikdy zde nebylo více než deset EF-10B, které byly posílány na četné mise „Fogbound“, při kterých zachycovaly pozice nepřátelských radarových stanovišť a udávaly jejich souřadnice pro útok amerických letounů, nebo oslepovaly radary pomocí staniolových pásků a elektronických rušiček. Navzdory svému stáři byly EF-10B velmi efektivní a neustále užívány do roku 1966. Do konce roku 1966 přebraly jejich roli pro letectvo RB-66 Destroyer a u námořnictva EKA-3B Skywarrior a později EA-6A Prowler. EF-10B námořní pěchoty létaly nad Vietnamem ještě do roku 1969. Tento typ byl nakonec z operační služby vyřazen roku 1970.
Několik TF-10B bylo používáno jako zkušební letouny až do začátku 80. let. Tyto stroje byly svědky bizarních Frankensteinovských úprav, s čumáky jiných letadel, třeba ze Skyhawku, namontovanými pro zkoušky radarových systémů. Dnes už není žádný Skyknight schopen letu, ačkoli určité množství slouží jako statické ukázky v muzeích a amerických vojenských základnách.


Kdesi nad Koreou...

Komentáře, zdroje

Navzdory skutečnosti, že většina zdrojů mluví pochvalně o Skyknightu, jeden mariňák znající tento letoun z působení ve Vietnamu psal na Internetu o tom, že stroj byl známý jako „Drut“, jehož výraz může být rozluštěn, když se přečte pozpátku.
Skyknight měl i některé vady. Chybějící vystřelovací sedačky pravděpodobně nedělaly osádkám radost; nízko položené motory byly pozvánkou pro poškození cizími předměty; a spolehlivost komplikovaných přístrojů té doby jako např. AN/APQ-35 je vzhledem k moderním standardům nepřijatelně nízká. Nicméně se zdá, že tato nelichotivá přezdívka mu byla dána ne kvůli vrozeným vadám, ale proto, že tento letoun byl v polovině 60. let zastaralý a málo výkonný. Mariňáci byli až poslední v řadě, co se týče dodávek výzbroje, a výsledkem bylo, že si nechávali zbraně, které u jiných složek vojska byly už dávno vyřazeny.
Co se týče dosahu radarů zveřejněných v článku, jedná se samozřejmě o relativní hodnoty závisející na mnoha faktorech. Záleží na velikosti cíle: stíhací letoun dokáže objevit velký bombardér na větší vzdálenost, než bombardér malý stroj. Proto v článku nebyly použity maximální hodnoty dosahu.
Mimochodem, jméno Skyknight je velmi často špatně uváděno jako SkyNight a během psaní článku autor nalezl na Internetu více odkazů na SkyNight než na Skyknight.

Zdroje:
THE ILLUSTRATED ENCYCLOPEDIA OF 20TH CENTURY WEAPONS AND WARFARE, Bernard Fitzsimons, 1978
THE ILLUSTRATED HISTORY OF FIGHTERS, Bill Gunston, Exeter Books, 1981
VIETNAM: THE WAR IN THE AIR, Rene J. Francillon, Arch Cape Press, 1987
"Fighter Combat Over Korea", WINGS OF FAME, Volume 3/4, 1996
"F3D Skyknight: A Match For The MiG", Warren E. Thompson, COMBAT AIRCRAFT, prosinec 2000
Fotografie: US Navy, USMC, archiv
Přeloženo z www.vectorsite.net

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více