Wild Bill Hickok - 4. část

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 28.763


Hra Divokého Billa – obraz jenž namaloval N.C. Wyeth, (1882-1945) v roce 1916. Originální název "A Call by Wild Bill", olej na plátně. Wyeth často maloval obrazy s Hickokem, neboť prý mu byl skvělou inspirací a také kvůli jeho zajímavému fyzickému vzhledu. U tohoto obrazu je pozoruhodná hra světla a stínu.

Jinak ale město Cheyenne poznalo jen zdvořilého a důstojného pana Hickoka. Hickok zřejmě těžce snášel společenské důsledky své zabijácké reputace a tak, zvláště ve styku se ženami, učinil vše, aby rozptýlil ponurý stín své pověsti. Zavrhl zabijáckou a familiární přezdívku Divoký Bill a důsledně vyžadoval formální oslovení „pane Hickoku“.

Reklama

Tak jej alespoň líčí jakási paní Tallentová, která do města přijela z Black Hills. Hickok, jenž se zřejmě také chystal vyrazit za zlatem, se jí přišel zeptat na nějaké informace. Oslovil ji prý vybranými komplimenty a když se dozvěděl, co potřeboval, poděkoval, prohodil ještě soupravu zdvořilostních frází, vysekl půvabnou poklonu a odešel. Navzdory svým prospektorským ambicím však žil v Cheyenne ještě v únoru 1876.

Tehdy přijela do Cheyenne paní Agnes Lake Thatcherová. Hickok tuto o jedenáct let starší vdovu a principálku cirkusu poznal v roce 1871. Vystupovala tehdy v manéži jako krasojezdkyně a pohled na ni zanechal v Jimově srdci hluboké stopy. To jí také sdělil, když ji o tři roky později objevil v hledišti chicagského divadla, kde vystupoval v prokletých Zvědech prérie. Požádal ji tehdy o ruku, ale nedobrá finanční situace paní Thatcherové způsobila, že Hickoka požádala o dvouroční odklad sňatku. Když uvážíme, že jí tehdy bylo osmačtyřicet let, šlo o velmi odvážnou žádost. Hickoka však neodradila vyhlídka padesátileté manželky a přijal tuto podmínku. Těžko říci, zda za jeho vytrvalým zájmem byla paní Thatcherová nebo její cirkus.

Těžko předpokládat, že by při Hickokově vzhledu a popularitě o něj nejevily ženy zájem a on sám o jejich sympatie nestál. Je jasné, že v dobách kdy se potuloval prérií jako stopař, či putoval sem a tam Pohraničím, býval sám. Ale v dobách, kdy žil dlouho na jednom místě (např. v Hays City a Abilene) měl své četné obdivovatelky a milenky. Bohužel o jeho láskách nevíme téměř nic. Známe už Sarah Shullovou (někdy též zvanou Kate Shellová) jež možná stála v pozadí McCanlesova masakru. Připomíná se také Susann Moorová, jež prý byla skutečným důvodem Hickokova souboje s Tuttem. Tato žena je obzvláště záhadná, protože po Tuttově smrti údajně odjela do Abilene, kde se prý o ni později vehementně ucházel Phil Coe, a tak mohla být hlavní skutečnou příčinou jeho střetnutí s Divokým Billem.

Když se nyní Hickok dozvěděl, že je paní Agnes v Cheyenne, okamžitě se upravil a vyrazil za ní. Znovu ji požádal o ruku a ta jeho prosbu tentokrát vyslyšela. Pátého března 1876 ve městě Cheyenne oddal metodistický reverend paní Agnes Lake Thatcherovou, rozenou Mersmanovou a Jamese Butlera Hickoka. Novomanželé odjeli téže noci do Cincinnati, kde strávili čtrnáctidenní líbánky. Devětatřicetiletý Hickok mohl konečně začít žít jako člověk. Mohl definitivně odložit své pistole a zaujmout po boku své ženy respektované místo v cirkusové branži. Stál na prahu nového života - ale nepřekročil jej. Po dvou týdnech se vrátil do Cheyenne, aby uskutečnil své prospektorské plány. 12. dubna odtud vyrazil k Černým horám, provázen starým přítelem Charlie Utterem, zvaným Colorado Charlie. Hickok samozřejmě nejel v čele této expedice proto, aby sám kopal zlato s krumpáčem v ruce, ale aby vedl prospektory do krajů, které tak dobře znal. Indiáni byli velmi rozhořčeni přílivem bělochů do posvátných hor a spousta bělochů na to doplatila a přišla tak o skalpy. Hickokova osobnost měla zlatokopům zaručit bezpečnost, přičemž on sám měl slíbeny při úspěchu patřičné podíly.

V polovině června stanuli muži na výšině Zlomeného vazu. U jejich nohou ležel drsný Deadwood, město zlatokopů.

Reklama

Hickok pozoroval město a pak zamyšleně řekl:
„Mám pocit, že tohle je můj poslední tábor a já už odtud nikdy nevyjdu živ.“
„To se ti jen zdá,“ odpověděl Utter, ale Jim mu odporoval:
„Ne! Něco mně říká, že přišel můj čas, ale nevím odkud ten pocit pramení, tak jako neznám jediného z žijících nepřátel, který by mne chtěl zabít.“


Deadwood, rok 1876

Muži sjeli dolů do špinavého a blátivého těžebního tábora, kde neustále hučely strojní pily. Nejprve navštívili nálevnu Hickokova starého přítele Carla Manna. Ten byl velmi potěšen, když se Hickok v jeho podniku ubytoval. Jeho přítomnost zaručovala stále plný lokál. V následujících dnech začal Hickok obhlížet místa vhodná ke zlatokopeckému záboru. Ještě raději ale sedal k pokerové partii. Dostatek zlata svedl do Deadwoodu spoustu profesionální hráčů a tak se hazardu v Deadwoodu velmi dařilo. V místních novinách Deadwood Telegram se objevila poznámka, že slavný Divoký Bill získává zlato víc hraním karet než kopáním ve skalách.

I v drsných deadwoodských podmínkách měl Divoký Bill neuvěřitelnou autoritu. Nepouštěl se do žádných sporů, ke kterým se občas nutně schylovalo, rozepře řešil moudrými, jasnými argumenty, které byly všeobecně přijímány. Jednou se například Hickok doslechl, že nějací pistolníci v Montana saloonu vedou na jeho adresu velmi výhružné řeči. Okamžitě se opásal pistolemi a vydal se problém vyřešit. Vešel do saloonu, který okamžitě ztichl a stanul revolverovým rváčům tváří v tvář. Ještě před pár lety by se barem okamžitě rozlehla zkázonosná palba. Nyní ale Hickok pouze vysvětlil pistolníkům, že nepřišel do Deadwoodu vyhledávat spory, zároveň je však energicky varoval před následky svého hněvu. Na chvíli nastalo ticho, v němž jeho slova působila mocným dojmem. Zpocení střelci několikrát polkli a horlivě začali Billa ujišťovat, že ani oni nehledají konflikty. Chladný Wild Bill odešel a již nikdy neměl důvod k podobnému výstupu.

V posledních červnových dnech zahynul v boji s Indiány dobrý Hickokův přítel, generál George Armstrong Custer. Divoký Bill mu v minulosti několikrát dělal zvěda a Custer mu poslal telegram v němž ho zval, ať se připojí k jeho výpravě. Telegram však nikdy nedošel a velitel sedmého jízdního pluku padl v boji se všemi vojáky svého oddílu. Těžko říci zda nedokonalost poštovního systému zachránila Jimovi život nebo by naopak on byl schopen zachránit život generálu Custerovi. Zprávy o Custerově smrti Hickoka zasmušily. Jeho nálada byla v poslední době většinou melancholická a svému příteli Utterovi si několikrát postěžoval, že mu slábne zrak a že se bojí slepoty. Pocity střelce, který začíná špatně vidět, musejí být strašné.

Zatím minul červenec. Divoký chaos začal v Deadwoodu dostupovat vrcholu. Výtržnosti, přestřelky, vraždy a přepady zásilek zlata působila mírumilovným občanům vážné problémy. Městem proskočila zpráva, že proslulý Divoký Bill Hickok nastoupí úřad marshala.

Ale k tomu již nikdy nedošlo. Prvního srpna 1876 Jim náhle zesmutněl. Večer stál před Mannovým saloonem a zamyšleně se díval do jeho osvětlených dveří. Kdosi jej oslovil a Hickok řekl:

„Tome, mám takové tušení, jako by přišel můj čas a já měl být již brzy zabit.“

Reklama

Odešel do svého pokoje a napsal manželce tento dopis:

„Anežko, drahoušku!
Kdybychom se již nikdy neměli spatřit, věz: až vypálím poslední výstřel, tiše vydechnu jméno své ženy Anežky, popřeji všeho nejlepšího i svým nepřátelům a vrhnu se po hlavě do proudu, abych přeplaval na druhý břeh.“

J. B. Hickok

Ve středu 2. srpna odpoledne Jim navštívil Mannův saloon, připraven k pokerové partii. Jeden z jeho přátel, jakýsi Charlie Rich, zasedl jeho obvyklou židli u zdi. Hickok mu pak několikrát nabízel výměnu míst, ale Rich, chtěje Jima pozlobit, pokaždé odmítl. Tak zůstal slavný pistolník poprvé v životě sedět s odkrytými zády. Těžko říci, proč prostě kategoricky Riche nevykázal ze svého místa. Možná ale, že si chtěl konečně ověřit ta svá celoživotní podezření.

Hráči se dobře bavili, když několik minut po čtvrté vstoupil do místnosti šilhavý mladík s přeraženým nosem. Zatímco dozníval smích hráčů, zastavil se za Jimovými zády. Znenadání tasil revolver a prostřelil Hickokovi zezadu hlavu. V místnosti vypukla vřava. Mladík uprchl, ale byl brzy dopaden. Wild Bill Hickok ležel mrtev na podlaze. Na jeho rtech utkvěl klidný úsměv a jeho prsty stále svíraly kartu jeho poslední hry: pikové a křížové eso, pikovou a křížovou osmu a károvou dámu. Tato sestava karet, totiž dva páry, esový a osmičkový, se od té doby nazývá „rukou mrtvého muže“.

Slavného Jamese Butlera Hickoka zabilo ubožácké, dokonce snad mentálně zaostalé individuum, pětadvacetiletý Jack McCall. Vykonal tento čin, aby se jeho jméno rozkřiklo po celých Spojených státech. Vrah stanul před narychlo svolaným improvizovaným soudem v McDanielsově music-hallu. Tady prohlásil, že chtěl pomstít smrt svého bratra, zavražděného Divokým Billem. Tuto historku doplnil obhájce dojímavou řečí a McCall byl překvapivě osvobozen poměrem hlasů poroty 11:1. Nečekané řešení rozpoutalo bouři hněvu a McCall raději uprchl. Jenže příliš mluvil, vychloubal se, že historku o bratrovi vymyslel jeho obhájce a tak byl zakrátko znovu zatčen a v listopadu postaven v Yanktonu před řádný soud, který zrušil deadwoodský verdikt a odsoudil Jimova vraha k smrti. 1. března 1877 byl Jack McCall oběšen.

Hickok byl pohřben 3. srpna. Věrný kamarád Charlie Utter mu položil do rakve nerozlučnou Sharpsovu kulovnici. Celý Deadwood doprovodil zavražděného pistolníka k místu jeho posledního odpočinku na okraji města. Tady však ještě neskončila Jimova pouť. Když překotný růst Deadwoodu začal ohrožovat Jimův hrob, nezapomínající Charlie Utter vyzvedl přítelovo tělo a přenesl je na půdu nového hřbitova. Exhumace velmi vzrušila veřejnost, protože minerální skladba půdy vykonala úžasnou práci. Hickok ležel v rakvi zcela neporušený, stále s úsměvem na rtu. Utter vztyčil nad jeho novým hrobem mramorový pomník, který kromě obvyklých údajů nesl nápis věčného přátelství:



KAMARÁDE,OPĚT SE SHLEDÁME VE VĚČNÝCH LOVIŠTÍCH, ABYCHOM SE VÍCE NEROZLOUČILI.
SBOHEM
COLORADO CHARLIE
C. H. UTTER

Koneckonců Hickok odešel včas. Zemřel skvělý, suverénní a nikým neporažený. Nedočkal se tak smutných konců některých svých přátel. Pravda, jeho kamarád Buffalo Bill ještě mnoho let předváděl statisícům lidí značně retušovaný Divoký západ ve své Wild West Show. Nakonec ale zemřel v chudobě, osamělý, komický, zkrachovalý stařík, který přežil svou dobu, jež už nikoho nezajímala.

Po Hickokově smrti proběhla tiskem vlna článků, které mu vzdávaly poslední poctu. Redaktor E. D. Cowan v Daily News napsal, že „když Bill Hickok vládl ve jménu dobrého občanstva, tak na to doplatil každý pistolnický expert, který se pokusil ovládnout město. Jeho zavraždění v Deadwoodu bylo jedním z nejzbabělejších činů, které těžební tábory pamatují.“

List Sentinel z Hays City z 2. února 1877 k tomu dodává:

„Mnoho holdů jeho odvaze, chladnokrevnosti a velkorysosti není přehnaných. Bill byl tichý, klidné povahy - nikdy nebyl hlučný a hádavý - a nikdy nezačal spor. Ale když si Bill myslel, že jsou dostatečné důvody se konfliktu zúčastnit, vždy z toho byl pohřeb. Tím se odlišoval od většiny lidí z pohraničí. Obyčejný rváč, když se dostal do sporu, se chvástal tak dlouho, dokud ho v přirozeném běhu věcí někdo nezastřelil. Zatímco Bill proděravěl svého protivníka a potom si odbyl svůj díl chvástání na pohřbu.“

Dodnes Hickoka obdivuje spousta lidí. Je sice neoddiskutovatelným faktem, že Hickok byl nepochybně zabiják, avšak nikdy neloupil, ani nevraždil ze zálohy. Násilí jej zřejmě netěšilo, spíš k němu byl lhostejný. Lidský život pro něj neměl valnou cenu. Jeho souboje se odehrávaly způsobem, z něhož přebíhá mráz po zádech. Ale taková byla doba, takový byl mrav. Hickok byl typickým produktem tehdejšího Pohraničí, kde bylo zapotřebí mužů jeho druhu. Nelze navíc přehlédnout, že Hickok stál, až na několik temných míst svého života, vždy na straně práva a zákona. Proto mu navždy náleží čestné místo v galerii pistolníků Divokého západu.

I nejslavnější abilenský rodák, americký generál a prezident Dwight D. Eisenhower, vyjádřil svůj obdiv k někdejšímu marshalovi svého rodného města:

„Byl to opravdový muž. Dovedl se bít. Čelem proti čelu.“

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více