V těžkých dobách (10/20)

Autor: Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔︎︎ 👁︎ 28.278

Ticho před bouří

V noci 24. 4. došlo k přestřelce mezi čs. strážemi a maďarskými jednotkami přes Dunaj u Bratislavy. Několik maďarských rudých gardistů se pokusilo též přeplout z maďarské strany Dunaj. Došlo k boji, ve kterém bylo 11 Maďarů zajato.

U Komárna byla 30. 4. napadena čs. stráž částí ozbrojeného místního obyvatelstva, které bolševickou propagandou Maďaři vyzývali k boji za moc pro dělníky, se slibem zřízení dělnické republiky rad na Slovensku pod ochranou Maďarska. Bez varování tak někteří zbolševizovaní civilisté napadli granátem čs. strážnici, v níž byla výbuchem zraněna celá čs. stráž. Ta se poté počala střelbou bránit a zahnala útočící na útěk.

Reklama

Ještě v noci na 1. 5. zahájili Maďaři silnou dělostřeleckou palbu na československé pozice. Využili dále i husté mlhy a pod ochranou této silné dělostřelby převezli přes Dunaj na československou stranu několik ozbrojených skupin, čítajících asi 2.000 mužů. Tyto skupiny byly složeny z dělníků, horníků a rolníků z okolí Rábu a Tátatóváros. V jejich postupu je mělo podporovat vybraných asi 400 maďarských vojáků. Tyto skupiny následně přepadly a zabily čs. stráž na mostě, přes který vedla železnice a postupovaly dále na Komárno. Na nádraží však narazily na jednotku leg. 39. stř. pluku. V Komárně byl velitelem jednotek pluku mjr. Basl. Ten nařídil zaujmout rychle obranu na nádraží proti těmto ozbrojeným maďarským skupinám a požádal o pomoc části leg. 34. stř. pluku v Nových Zámcích. V brzkých ranních hodinách dorazila potom tedy od Nových Zámků posila dvou pěších rot III. praporu leg. 34. stř. pluku. Mjr. Basl se všemi jednotkami po počáteční přestřelce v 6.00 zaútočil. Ozbrojené maďarské polovojenské skupiny nebyly schopny útočícím čs. legionářům vzdorovat, většina se jich obrátila na útěk. Část se jich však pokoušela bojem rozhodný legionářský útok bezúspěšně zadržet. Legionáři zahnali ustupující tlupy od nádraží až na tzv. „válečný ostrov“. Zde legionáři zaútočili ze dvou směrů, z východu a ze západu rozhodným útokem. Došlo tak k tvrdému krvavému boji, během něhož se nakonec ozbrojené tlupy rychle vzdaly, poté co se dostaly do beznadějné situace. Měly během krvavého boje vysoké ztráty, pouze necelá stovka živých byla zajata. Padlo kolem 400 maďarských bolševiků, mnoho jich bylo zraněno a zbytek unikl do vln Dunaje. Na československé straně padlo v boji 15 legionářů a dalších 25 jich bylo zraněno (včetně 5 důstojníků). Ze zraněných později další 2 muži podlehli zraněním. V boji legionáři ukořistili 4 kulomety, 150 pušek, více než 100 beden munice, 1 dělo 37,5 mm., přes 800 granátů a množství dalšího vojenského materiálu. Vítězství podpořilo značně bojovou morálku čs. vojska na Slovensku a mělo klíčový význam pro udržení obrany v úseku, kde se nepodařilo Maďarům prorazit. Po boji bylo několik zajatých bolševiků, kteří byli šetřením identifikováni jako obyvatelé Komárna, po krátkém vojenském soudu za zradu popraveno. Ještě odpoledne nabídla maďarská strana leg. 39. stř. pluku výměnu zajatců. Bylo tedy devět zajatých vyměněno za stejný počet Maďarů.

Výslechem zajatců (jeden z vyslýchaných zajatců byl dokonce i český komunista, který vstoupil do maďarské rudé armády) legionáři zjistili, že útok polovojenských skupin byl proveden s vědomím komunistické vlády v Budapešti. Maďaři údajně počítali s tím, že legionáři nebudou chtít bojovat, protože jsou již válkou unaveni a údajně jich podle jejich zpravodajských informací velká část sympatizuje z komunistickými myšlenkami. Byli proto později velmi šokováni odhodlaným a statečným odporem legionářů.

2. 5. obsazen Miškovec leg. 6. divizí (jednalo se o leg. 31. stř. pluk a leg. 32. stř. pluk, neboť leg. 35. stř. pluk tvořil zálohu divize v Košicích), která přesun k obsazení města zahájila 29. 4. v pěti proudech po předchozím průzkumu (ten zjistil přítomnost maďarských jednotek o síle 5 praporů a 2 dělostřeleckých baterií v oblasti).

Před samotným získáním Miškovce se jednotlivé proudy postupující divize srazily s maďarskými jednotkami, tvořícími obranu přístupu na město. Největší postupující proud divize (legionářské dva prapory a leg. dělostřelecká baterie) se srazil s ustupujícími maďarskými jednotkami u Bánréve a Putnoku. 1. 5. obsadil Sajónszentpéter. Zde došlo k setkání ze zástupci města Miškovce, kteří prosili o obsazení města čs. vojskem s odůvodněním, že maďarské jednotky ve městě rabují a dopouštějí se násilností. Mezitím další postupující proud divize (legionářské dva prapory, leg. dělostřelecká baterie a jezdecká eskadrona), pod velením italského plk. Ciaffiho, prorazil maďarskou obranu u Michalan, Legině a Slovenského Nového Města. Maďaři ustupovali přes Sárospatak. Ten též následně italský plk. Ciaffi obsadil poté, co získal Slovenské Nové Mesto. Další prapor této divize se srazil u Szalonny s maďarskou rotou, jíž rychle zahnal na ústup. Jiná postupující část divize, o síle legionářského praporu a leg. dělostřelecké půlbaterie, se utkala u Szikszó s maďarským praporem, který se po krátkém boji čs. legionářům vzdal. Na oficiální žádost zástupců Miškovce bylo tedy leg. 6. divizí město obsazeno. Nepřítel urychleně ustupoval.

Po vybudování obrany a strážných stanovišť až po Kisgyör a Mályi se přesunul jeden prapor leg. 32. stř. pluku s leg. dělostřeleckou baterií do Putnoku. Odtud tento prapor postupoval od 6. 5. ve dvou částech na Bélapátfalvu, avšak jedna část u Szilvásvárad byla napadena maďarským obrněným vlakem. Tím se rozpoutal krátký boj. Situaci rozhodla druhá část praporu, která obchvatem přes Ózd a Jordánházu zaútočila na vlak z nečekaného směru. Ten byl tím obklíčen a brzy se vzdal. Mimo získání obrněného vlaku, 8 kulometů a 2 děl, bylo zajato i 21 maďarských vojáků s 1 důstojníkem. 9. 5. obsadil prapor již bez odporu Bélapátfalvu. Zde zajistil pozice a vyrazil dále na Szarvaskö. Narazil zde však na maďarskou jednotku z Egeru, která stála v cestě postupu. Po krátkém tvrdém boji, ve snaze vyhnouti se ztrátám, začal prapor spořádaně ustupovat do Bélapátfalvy, pronásledován rozvášněnými Maďary. Nakonec k dalšímu boji došlo nedaleko Monosbelu, kde však po krátkém boji čs. legionáři zvítězili a zajali i část maďarského praporu včetně jeho velitele. Ukořistili i 6 kulometů. Tento prapor potom odpočíval zbytek dne a byl navíc posílen dalším praporem legionářů. Oba tyto prapory leg. 32. stř. pluku se znovu hned druhý den pokusily získat Szarvaskö. To se jim podařilo, přičemž nenarazily na větší odpor. Po proniknutí až k Felnémetu byly na samé hranici vytyčené nové demarkační linie. Velitele praporu zde kontaktovali zástupce města Eger s prosbou, aby čs. vojsko obsadilo i jejich město a zajistilo tam tak bezpečí obyvatelstvu. Eger však ležel již za určenou demarkační linií, za níž čs. vojsko nesmělo. Žádost Egeru tak musela být odmítnuta. Leg. prapory zajistily obranu Szarvaskö a Bélapátfalvy (především na okolních výšinách – koty 455 a 871).

Reklama

Leg. 6. divize tak obsadila svůj přidělený úsek nové demarkační linie v prostoru Szarvaskö – Kisgyör – Mályi – Gesztely – Monok – Tállya – Sárospatak. Mezitím v Miškovci maďarské politické proudy rozpoutaly štvavou kampaň proti čs. vojsku. Velitel leg. 6. divize gen. Rossi raději do Miškovce stáhl z Košic svou divizní zálohu – leg. 35. stř. pluk (mimo dvou rot, které byly tehdy v Praze) a 3 baterie leg. 6. děl. pluku. Jedním praporem leg. 35. stř. pluku okamžitě vystřídal v Bélapátfalva prapor leg. 32. stř. pluku, který tam držel obranu a jeden prapor leg. 35. stř. pluku přesunul do Diosgyör. Vystřídaný prapor leg. 32. stř. pluku z Bélapátfalvy se přesunul do Sajószentpéteru.

V polovině května se do prostoru Bánréve – Járdánháza přesunula celá III. brigáda domácího vojska.

Ještě předtím počátkem května dochází k jednotkám na Slovensku smutná zpráva o tragické smrti ministra války gen. M. R. Štefánika. Na žádost ministra V. Šrobára se rozhodl pro rychlý návrat z Itálie do Československa. Pro let bylo vybráno letadlo značky Caproni, přestože mjr. J. Šeba gen. Štefánika varoval, že stroje značky Caproni nejsou pro tak dlouhé přelety splehlivé. Ráno 4. 5. 1919 odstartovalo letadlo Caproni Ca 33 z letiště Campoformido u Padovy. Na jeho palubě se mimo tříčlenné italské posádky nacházel i gen. M. R. Štefánik. Po 11.00 se letoun objevil již nad Bratislavou, u níž se chystal přistát na letišti Vajnory. Po asi 15 minutách se však letadlo zřítilo z asi 50 metrů na přistávací dráhu letiště. V troskách letadla zahynula při této nehodě tříčlenná italská posádka a generál M. R. Štefánik. U čs. vojska, zejména u legionářských jednotek tato zpráva vyvolala smutek.

Operace k dobytí salgótarjanu

Dalším důležitým opěrným bodem na nové demarkační linii byl Salgótarján. Italský gen. Piccione svěřil v rámci své skupiny tento úkol II. brigádě domácího vojska. Ta podle jeho plánu měla obsadit nejprve východní prostor za železnicí Drégelypalánk – Nógrádveröce, až po Martinová – Barlang - kota 481 – Szenterzsébet – Terpes – Bona halom – kota 368. Rozkazem II. brigády čj. 410/1 op. ze 30. 4. 1919 měl být tento úsek obsazen ve dvou sledech. Nejprve mělo být dosaženo Salgótarjánské pánve, potom měl být obsazen určený úsek demarkační linie. Očekával se maďarský odpor o síle maximálně dvou praporů, které tvořily tehdy podle zpráv posádky Rapovce, Filakovo, Feledince a Balassagyarmat. Brigáda zahájila postup 1. 5. ve třech proudech z prostoru Lučence.

Největší skupina brigády, pod velením pplk. Müllera, o síle tří praporů a dvou dělostřeleckých baterií, postupovala u železnice na Salgótarján a Lapujtö. Východní skupina brigády, představující jeden prapor, postupovala přes Feledince na Tajty, přičemž udržoval styk se sousední leg. 6. divizí. Jižní skupina brigády, pod velením pplk. Kendíka, čítající též jeden prapor, postupovala přes Litke na Karancság a Széczény.

Brigáda při postupu potřela ozbrojenou maďarskou městskou milici u V. Dravců a za dílčích potyček si zajistila u Galši přechod přes řeku Ipeľ. Maďaři ustupovali povětšinou bez boje, vyklidili i Filakovo a stahovali se k Salgótarjánu. Brigáda překročila přes zajištěný přechod u Galši rychle řeku Ipeľ. Brzy však začaly některé maďarské jednotky klást odpor. Brigáda přesto úspěšně po rozdrcení všech míst odporu maďarských menších jednotek pronikla 7. 5. na linii Lapujtö – kota 727 – Somosköujfalu. Zde Maďaři kladli tvrdý odpor bojem. Pplk. Kendík mezitím se svým praporem dosáhl Széczény a Karancsságu, další prapor potom zajistil i Zagyvarón. Průzkumem a zpravodajskou činností bylo zjištěno, že Maďaři soustřeďují své síly u Salgótarjánu, kde se chystají k protiútoku proti postupujícímu čs. vojsku. Postup brigády byl tedy zastaven a počalo se s přípravou pozic k případné obraně.

Maďaři zaútočili 9. 5. od Salgótarjánu značnou silou. Přestože se II. brigáda domácího vojska snažila ubránit své pozice, nepřítel byl na několika místech úspěšný. Maďarským jednotkám se podařilo dobýt Lapujtö se sousední výšinou kóty 727. Ohrožená II. brigáda musela za této situace ustoupit na výšiny a okolí u Raďovců nedaleko Filakova. Zde dorazila na žádost o pomoc brigádě posila jednoho praporu od gen. Picciona. Nakonec se podařilo II. brigádě silný postup Maďarů zastavit a odrážet jednotlivé výpady nepřítele. Avšak 12. 5. Maďaři znovu zaútočili vědomi si své početní palebné převahy, které čs. jednotky nedokázaly déle vzdorovat a během dne se tak II. brigáda musela stáhnout až ke Galši, kde původně předtím překročila řeku Ipeľ. Proti značné přesile nepřítele nemohla tuto oblast II. brigáda dlouhodobě držet, proto se stáhla v noci 13. 5. nepozorovaně až do původních výchozích pozic za Ipeľem u R. Soboty. Tím však bylo z nechráněného boku ohroženo postavení leg. 6. divize u Miškovce. Bylo nutné bok leg. 6. divize zajistit a pak teprve bylo možné znovu přemýšlet o postupu k dobytí Salgótarjánu. MNO výnosem čj. 14.922/op ze 13. 5. nařídilo znovu získat území, z něhož II. brigáda byla nucena ustoupit a dobýt Salgótarján. Nyní měla II. brigádě domácího vojska pomoci při této operaci leg. 6. divize. Dále byly poslány italskému gen. Piccione ještě další posily, skládající se ze dvou praporů nově reorganizovaného prešovského 67. pěšího pluku, baterie hrubých houfnic a 5. domobranecký prapor. Ke II. brigádě byla přesunuta k R. Sobotě i IV. brigáda domácího vojska. Obě brigády byly sloučeny 13. 5. v tzv. „Lučeneckou skupinu“ pod velením gen. Letovského. Ten se ujal velení této skupiny a svou funkci velitele 4. divize domácího vojska předal gen. Radovi.

Velitel čs. armády ve „slovenském úseku“ italský gen. Piccione na základě směrnic MNO vyčlenil z leg. 6. divize pro operaci dobytí Salgótarjánu a jeho okolí leg. 32. stř. pluk. K tomu připojil III. brigádu domácího vojska. Velením celé skupiny, o celkové síle šesti praporů a tří dělostřeleckých baterií, pověřil velitele leg. 32. stř. pluku italského plk. Angiona.

Reklama

Podle plánu nejprve mělo být získáno znovu území, z něho musela předtím II. brigáda ustoupit a měl následovat silný útok na Salgótarján, plánovaný na 22. 5. Hlavní úder měl vést z východu a měla jej provést smíšená skupina italského plk. Angiona a IV. brigáda z „Lučenecké skupiny“.

Předpokládalo se, že nepřítel má v Salgótarjánu asi 2 pěší pluky, v Egeru 1 pěší pluk. Předpokládal se však i další přísun silných posil nepřítele od Budapešti.

Maďaři předpokládali československý útok na své pozice, proto se 15. 5. stáhli z Feledince kde by se těžko bránili.

Italský plk. Angiono se svou skupinou zahájil postup 18. 5. U Leleszu rozehnal nepřátelské strážní jednotky a obsadil Pétervására a Bócs, Posvár, Szajlu. Části jeho skupiny se dostaly i do Zabaru. Po odpočinku hned druhý den část skupiny pokračovala v tažení. U Nádújfalu došlo k přestřelce s maďarským obrněným vlakem, jenž však především díky dělostřeleckým bateriím skupiny ustoupil do Kisterenye. Část jednotek skupiny, jimž velel mjr. Pirník po obsazení okolí Kisterenye, pronikla i do samotného města a zmocnila se ho. Bylo přitom zajato několik maďarských vojáků včetně maďarského podplukovníka. Ten mjr. Pirníka seznámil s tím, že maďarské jednotky toho dne napadly prapor čs. skupiny, která byla v Szajle. Tento prapor vytlačily z města a ten musel ustoupit až do Pétervásáry. Brzy spojka vyslaná od zmíněného praporu se žádostí o pomoc mjr. Pirníkovi potvrdila tuto událost. Přestože byl mjr. Pirník ve složité situaci, kdy hrozilo obklíčení jeho části maďarskými jednotkami, poslal na pomoc napadenému praporu svou ženijní rotu, která byla jeho jedinou zálohou. Po vyhodnocení situace pak nařídil Pirník své části ústup z Kisterenye na výšiny u Mátraszele. Většina jeho jednotek tak ustoupila v noci na 20. 5. až na jeden prapor, který obdržel rozkaz k ústupu pozdě a mohl tak ustoupit až 20. 5. Ústup se podařil bez problémů.

Ve stejný den, 18. 5., vyrazila ke splnění operace i další část skupiny italského plk. Angiona. Jednalo se o oddíl mjr. Aujeského (dva prapory a dělostřelecká baterie). Ten vyrazil z Bélapátfalvy na Szarvaskö, za nímž se však dostal do přestřelky s maďarským obrněným vlakem. Maďarský vlak byl zahnán na ústup a oddíl pokračoval až do Felnémetu. Před postupující velkou přesilou maďarské armády se ale musel ještě týž večer znovu stáhnout do Bélapátfalvy, kde měl lepší vyhlídky na obranu. Následný den, 19. 5., oddíl opakoval svůj postup směrem na Bátor. U Bátoru na výšině (kota 406) došlo k boji s velkou přesilou nepřítele. Oddíl se musel stáhnout opět do Bélápatfalvy, kde jedna jeho část o síle praporu zůstala v záloze a od rána mezitím odrážela maďarské útoky od Egeru. Celý oddíl se v Bélapátfalvě bránil silnému maďarskému útoku i příští den. Poté co jej nakonec odrazil a Maďaři utrpěli značné ztráty, mjr. Aujesky zavelel k ústupu do Putnoku, jelikož se začaly stahovat i čs. jednotky z Miškovce.

Ten samý den však Maďaři znovu napadli zesílený čs. prapor v Pétervásáry (který předtím musel ustoupit ze Szajly). Došlo k tvrdému boji, přičemž na obou stranách byly citelné ztráty. Nakonec museli Čechoslováci z Pétervásáry ustoupit bojem až do Borsodnádasd před dobře vyzbrojenou maďarskou přesilou. Odtud hned druhý den ustoupil tento prapor, zesílený ještě o ženijní rotu, přes Ózd do Bánréve. Zde se začínaly množit nepokoje části místního maďarského obyvatelstva proti čs. vojsku a hrozilo nebezpečí pokusů o ničení železnice. Prapor tedy převzal zatím střežení trati.

Zpravodajci skupiny plk. Angiona zjistili, že Maďaři hodlají pokračovat dalším silným útokem, jelikož jim docházejí stále nové posily. Nebylo bohužel informací o situaci dalších dvou brigád, které se účastnily postupu na Salgótarján (II. a IV. brigáda domácího vojska). Zmiňovaná část Angionovy skupiny se tedy stáhla až do Pogoně, kde byly lepší vyhlídky na úspěšnou obranu. Účast skupiny italského plk. Angiona při konečném útoku na Salgótarján byla tím vyloučena.

V den zahájení operace k dobytí Salgótarjánu, 18. 5., zahájila tedy podle plánu postup i IV. brigáda domácího vojska. Průzkumem se nejprve zjišťovala přítomnost maďarských jednotek a jejich pozice. Brigáda se rozdělila na tři části pro snažší pronikání – severní část (2 prapory a 2 dělostřelecké baterie – velitel kpt. Balář), střední část (2 prapory a dělostřelecká baterie – velitel kpt. Vlasatý), jižní část (3 prapory a 2 dělostřelecké baterie – velitel pplk. Pobořil, velitel brigády). Balářova část se přesunula 19. 5. do Ožďan, odtud přes Filakovo do Raďovců, aniž by narazila na vážný odpor nepřítele. Vlasatého část se přesunula 19. 5. do Détér a dále do Hajnačky, kde došlo kolem poledne ke krátkému dílčímu boji s maďarskou jednotkou, která nakonec ustoupila. Hajnačka byla obsazena. Pobořilova část se přesunula 19. 5. z Šimonovců do Hostic, dále do Petrovce, potom na Kisrét pustu. Zde se postupující jednotky pplk. Pobořila ze IV. brigády srazily s nepřítelem. Maďaři nakonec unikli na výšinu Gegy, kde se připravili k obraně.

Mezi postupující IV. brigádou a III. brigádou (v rámci skupiny plk. Angiona) postupoval styčný oddíl, sestávající z kulometné roty a jezdecké eskadrony. Ten byl 19. 5. též napaden Maďary. Nepřátelský útok byl velmi silný a tento styčný oddíl mezi brigádami musel nakonec v tvrdém boji ustoupit do Petrovců. Maďaři se tak dostaly do linie čs. vojsk, mezi III. a IV. brigádu, čímž byly ohroženy boky obou brigád. Mezitím dorazila IV. brigáda na linii Raďovce – Hajnáčky – Dubenec – Kisrét pusta. Záloha skupiny (dva prapory domácího 67. pěšího pluku a dělosřelecká baterie) držela Petrovce.

Následný den, 20. 5., pokračovala IV. brigáda v postupu, a u Piliše navázala dotyk s II. brigádou domácího vojska. Dále obsadila Večeklov a získala po vypuzení maďarské jednotky i výšinu Gegy. Ještě týž den navázala brigáda i dotyk s částí III. brigády, čímž byla opět spojena souvislá linie. Z Petrovců se záloha skupiny přesunula na rozkaz velitele brigády přes Zabar, Pogony na Istenmezeje. Měla za úkol zaútočit na nepřátelské postavení u Pétervásáru a odlehčit tak III. brigádě.

Postup skupiny na Salgótarján pokračoval úspěšně i 21. 5. Severní část brigády (kpt. Balář) dobyla po krátkém boji jižní část Šomošky a pozice na kotě 727. Jižní část (pplk. Pobořil) tlačila před sebou ustupující maďarské jednotky a obsadila Zagyvu a výšinu Szilváskö. Střední část (kpt. Vlasatý) mezitím získala Salgó. Ustupující maďarské jednotky se spojily k vytvoření silné obrany. Došlo k bojům s pokusem o proražení maďarské obrany, především u výšin na kotách 628 a 620. Maďaři se však bránili dobře a pokusy o probití jejich obrany ztroskotaly. IV. brigáda tedy držela alespoň dosaženou linii. Maďaři přisouvali rychle další posily a již odpoledne zahájili velmi silný protiútok. Před silným náporem nepřítele nemohla v provizorních pozicích IV. brigáda delší čas bojem vzdorovat. Za boje tedy pomalu ustupovala, až byla nakonec přesilou útočící maďarské armády zatlačena zpět do pozic z předchozího dne na linii Večeklov – Gegy – Pogony.

Kpt. Vlasatý se svou posílenou částí (nyní 3 prapory a dělostřelecká baterie) se mezitím při přesunu srazil na výšině Dudar u Pétervásáry se silnou maďarskou jednotkou. V nastalém boji, se dařilo Čechoslovákům odrážet zuřivé maďarské výpady. Maďaři během boje měli značné ztráty. Velitel IV. brigády však potřeboval prapory kpt. Vlasatého pro útok na Zagyvuronu a výšinu na kotě 522. Kpt. Vlasatý dostal během boje rozkaz ustoupit a přesunout se na výšinu Gegy a Pogoně, odkud měl vést odlehčovací útok. Vzhledem k situaci však nemohl kpt. Vlasatý přerušit boj, neboť maďarský útok sílil a odpoutání od nepřítele se nedařilo. Teprve večer, po odražení všech útoků nepřítele, se mohl kpt. Vlasatý se svými prapory spořádaně stáhnout a zahájit přesun do Pogoně. Tam dorazil příští den, 22. 5., v dopoledních hodinách. Bylo však již bohužel pozdě na provedení úkolu vzhledem k silnému nástupu nepřítele. Mezitím totiž předchozí večer Maďaři útočili na Medvas pustu, Večeklov a výšinu Gegy. Silným soustředěným útokem zde Maďaři prorazili čs. obranu, pronikli jí i do týlu bojujících čs. jednotek, dosáhli Večeklova a prorazili až do Tajty. IV. brigáda se tak ocitla v kritické situaci. Mezi některými ohroženými jednotkami brigády začala v této situaci propukat panika. Brigáda musela rychle ustoupit až do prostoru Hajnáčky – kota 297 – Petrovce – Domaháza. Kpt. Vlasatý se tedy soustředil se svou skupinou v tomto obtížném postavení na obranu Pogoně.

(pokračování příště)

Pavel J. Kuthan – souborná studie „V těžkých dobách…“, 2004
pavelkuthan@seznam.cz

Výběr z hlavních použitých pramenů:
Osobní archiv autora
Vojenský historický archiv Praha – fond „Boje na Slovensku I. – skupina „Schöbl“, fond „Boje na Slovensku I. – Východní slovenská skupina“
Vojenský jubilejní kalendář 1918-1938, Praha 1938
Čada Václav, 28. říjen 1918 skutečnost, sny a iluze, Mladá Fronta+Naše vojsko 1988
Boháč Jaroslav, Kronika československé legie ve Francii – Rota Nazdar 1914-1916, Praha 1938
Dérer Ivan, Slovensko v prevrate a po ňom, Bratislava 1924
Fidler Jiří, Generálové legionáři, Jota Military, Brno 1999
Gašpar Ján, Po stopách bojů československého vojska a legionářů v okolí Košic v roku 1919, Český spolek na Slovensku, Košice 2001
Hanzal Vojtěch, Výzvědčíci v Itálii a na Slovensku, vlastní náklad, Praha 1928
Ježek Zdeněk, Boj o Slovensko v letech 1918 – 1919, vlastní náklad, Praha 1928
Junek Jiří, Vysokomýtský 30. pěší pluk v bojích o Slovensko v letech 1918-1919, OM VM, V. Mýto 2002
Juza Josef, Čs. legionáři okresu Rychnov n. Kn. 1914-1921, OÚ RnK, Rychnov n. Kněžnou 1998.
Kavena Karel, Dějiny dělostřeleckého pluku 1., děl. pluk 1., 1937
Marek Jindřich, Piráti svobody, Svět křídel, Cheb 2002
Olivová Věra, Dějiny první republiky, Karolinum, Praha 2000
Peroutka F., Budování státu 1918-1919, Praha 1991
Pichlík Karel, Klípa B., Zabloudilová J., Českoslovenští legionáři 1914-1920, Mladá Fronta, Praha 1996
Pokorná A., Hofman P., Stehlík E., Československá armáda 1918-1938, Impuls, Praha 1991
Pospíšilová Jaroslava, Českoslovenští legionáři z okresu Hradec Králové 1914-1920, MVČ HK, H.Králové 2000
Pražák R. a kolektiv, Dějiny Maďarska, Brno 1993
Preininger Ladislav, Československá legie ve Francii 1914-1918, Praha 1928.
Prokš Petr, Politikové a vznik republiky, Prospektrum, Praha 1998
Ryšavý Jaroslav, Kronika II. pluku Stráže Svobody České Budějovice, Litera, Praha 1947
Štvrtecký Štefan, V boj! Obrázková kronika československého revolučního hnutí v Itálii 1915-1918, Praha 1927
Vachek Josef, Pamätnik pomníka padlých v bojoch o Nové Zámky na Slovensku v r. 1919, Odbor PPPBNZ, Nové Zámky 1922
Vondráček Karel, Boje na východním Slovensku v květnu a červnu 1919, Bratislava 1936.
Zapletal Řehoř, Druhý čs. pěší pluk dobrovolnický, VA RČS, Praha 1928

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více