V těžkých dobách (9/20)

Autor: Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔︎︎ 👁︎ 32.464

Boj o slovensko začíná

Jelikož Maďaři nesouhlasili s částečným postupem čs. vojska za určenou demarkační linii, čímž získala čs. strana do svých rukou celou železnici na jihu Slovenska, doručila maďarská armáda 29. 1. 1919 v 13.00h legionářským čs. jednotkám striktní ultimatum. Předcházely tomu krátké boje, jimiž spíše Maďaři zjišťovali své možnosti a bojeschopnost jednotek, rozložených v povodí Ipeľu na jižní hranici Slovenska. Bylo zřejmé, že obsazení oblasti kolem železnice chtěli Maďaři využít jako záminky k rozpoutání již připravené ofenzívy proti Československu, s cílem znovu získat území Slovenska.

Reklama

Obsahem ultimata byla podmínka, aby se během dne čs. vojsko stáhlo na severní břeh Ipeľu. To bylo i při nejlepší vůli takřka neproveditelné, neboť bylo nutno se v této věci spojit s čs. vládou v Praze přes Bratislavu. Nečekajíce však zřejmě ani na tato jednání, zaútočily ještě v noci 28. 1. 1919 maďarské poloozbrojené skupiny na malou jednotku čs. legionářů v Balassagyarmatu, kteří zde tvořili posádku. Čechoslováci měli sílu pouze dvou čet - jedné kulometné a jedné zákopnické. Proti útočící přesile zfanatizovaných maďarských ozbrojenců se tato čs. jednotka bránila rozhodnou silou. Celý den dokázala srdnatě se bránící jednotka vzdorovat ve svých pozicích až do doby, kdy došla veškerá munice. Potom se stáhli čs. legionáři do kasáren, kde se ve své těžké situaci nakonec, nemajíce další prostředky k obraně, vzdali. Před rozzuřenou maďarskou přesilou se část jednotky však přesto pokusila uniknout přes řeku Ipeľ. Části se to podařilo, avšak 4 muži se přitom utopili. Mezitím maďarské poloozbrojené bojůvky napadly i čs. hlídky v Dejtáru a Dregélypalánku, které se musely stáhnout.

Na pomoc napadeným postavením, okamžitě vyrazil obrněný vlak s rotou leg. 34. stř. pluku ze Šah. Tato rota za podpory zmíněného obrněného vlaku zaútočila na Dregélypalánk v prostoru železniční stanice, kterou chtěla získat zpět. Nepřítel však měl značnou přesilu a měl i velkou palebnou sílu. Vlak s rotou se tedy musel stáhnout.

Když další den (30. 1. 1919) ve 13.00h vypršel čas na splnění maďarských podmínek, zaútočila regulérní maďarská armáda v okolí Lučence. Československé obraně zde velel mjr. Chlupáč. Ten mezitím stáhl své jednotky na severní břeh Ipeľu, jelikož jižní břeh byl těžko v tak malém počtu bránitelný proti maďarské přesile. Stáhnout se bohužel nestačily čs. jednotky z Litke, Nógrádszakálu a Tarnoczi. Maďaři je následně během bojů zajali. V samotném Lučenci promaďarské živly využívaly situace a zmatku a připravovaly ozbrojené nepokoje ve městě. Mjr. Chlupáč však jednal v dané situaci velmi rázně - nejvýznačnější maďarské občany vzal jako rukojmí, čímž bylo připravované promaďarské povstání dopředu zažehnáno.

V povodí Ipeľu se u Lučence tedy rozhořel boj s přesilou maďarské armády, která měla i silnou palebnou převahu s podporou obrněného vlaku. Legionářský 34. stř. spluk ubránil postavení na severním břehu řeky Ipeľ, avšak ztratil v boji 44 padlých mužů spolu s 1 důstojníkem. Dále se Maďarům podařilo obklíčit a zajmout některé jednotky pluku. Jednalo se o 212 mužů a 7 důstojníků. Byli odvlečeni do Maďarska. Mezi zajatými bylo i 19 v boji zraněných. Podařilo se jednáním docílit propuštění zraněných zajatých legionářů, aby mohli býti ošetřeni. Po boji docházelo dále k dílčím přestřelkám mezi pozicemi obou stran. 6. 2. Maďaři ještě zaútočili dvěma četami na čs. stráž v Galši nedaleko Lučence. Při srážce padli na čs. straně 2 muži a 1 muž byl zraněn.

Ještě dříve si Maďaři vynutili stažení čs. vojsk v oblasti Užhorodu na severní břeh řeky Uh, což jim však umožňovala nešťastná prozatímní demarkační linie, stanovená válečnou radou vítězných dohodových mocností. Stažením čs. vojska z V. Kapušan, Vajan a jižní částí Užhorodu za řeku Uh, tak došlo k rozdělení města řekou na dvě části – československou a maďarskou. Pro nutnost pohybu obyvatelstva v této situaci bylo sjednáno tehdy oběma stranami povodí řeky o šířce 1km za neutrální pásmo, které nemělo být obsazeno vojskem ani jedné ze stran. Až do počátku dubna zde poté byl klid. Avšak po převzetí vlády v Maďarsku komunisty 21. 3. 1919 a vyhlášení bolševické republiky rad, začínalo docházet opět v této oblasti k přestřelkám. 12. 4. 1919 došlo k události, kdy Maďaři pronásledovali jednoho čs. poddůstojníka, jenž se vracel po službě za svou rodinou na jižní stranu Užhorodu. Maďaři jej chtěli zajmout pod záminkou vyzvědačství. Onomu poddůstojníkovi se však podařilo uniknout přes most na čs. stranu. Maďarská jednotka, která ho pronásledovala, zaútočila na čs. strážní postavení na mostě a došlo k boji. Před přesilou musela slabá čs. stráž ustoupit bojem až k náměstí. Do boje zasáhla následně část leg. 31. stř. pluku s pomocí části dom. 30. pěšího pluku. Maďaři byli odraženi a zatlačeni zpět až za řeku, přičemž měli velké ztráty. Na čs. straně padlo 7 mužů a 14 jich bylo zraněno. S Maďary následně bylo domluveno stažení z Užhorodu. Ti se potom stáhli z města do blízké Minaje.

Již v polovině února se opět na Slovensko vrátil leg. 35. stř. pluk, jenž se účastnil s některými dalšími jednotkami čs. armády v oblasti Těšínska týdeních bojů s Polskem, které se snažilo Těšínsko získat. Polská armáda byla odražena a hranice na severní Moravě v okolí Těšínska uhájena (této operace se mimo ostatních jednotek účastnily i leg. 21. stř. pluk, leg. 33. stř. pluk, dom. 17. myslivecký prapor, II. pluk StS ad.). Tím mohly býti posíleny čs. pozice na jižní slovenské hranici. Tento pluk tak převzal obranu území mezi řekami Hornád a Laborca od leg. 32. stř. pluku. Štáb pluku se umístil do Košic.

Reklama

Na Slovensko tak dorazily další posily vojska po ukončených bojích s Polskem o Těšínsko. Kromě dvou legionářských pluků (35. stř. pluk a 21. stř. pluk), to byla II. a IV. brigáda domácího vojska. Díky tomu se doplnily čs. síly, oslabené únorovou demobilizací 40letých a starších čs. legionářů z Itálie.

II. brigáda domácího vojska zaujala koncem března obranu v prostoru Sakáloš – Bátka, mezi legionářskou 7. divizí a legionářskou 6. divizí. Legionářská 7. divize tak mohla stáhnout do zálohy v Nových Zámcích leg. 34. stř. pluk.

IV. brigáda domácího vojska se přesunula do prostoru Pováží, okolí Nitry a pohraničí oravska. Zde převzala obranu úseku od III. brigády čs. vojska. Díky tomu se celá III. brigáda dom. vojska mohla soustředit na spišsku a svůj štáb přesunout do Popradu.

Příchod II. a IV. brigády domácího vojska na Slovensko ulehčil situaci ostatním jednotkám na Slovensku, které tak v některých úsecích při namáhavé službě ochrany hranic mohly být střídány v pozicích.

Ještě 13. 2. 1919 dorazila do Prahy francouzská vojenská mise v čele s francouzským gen. M. Pellé, která dle předchozí dohody s čs. vládou převzala organizaci naší armády, jako náš nejsilnější vojenský spojenec. Později docházelo k silným sporům ve věci vlivu v Československu mezi francouzskou a italskou vojenskou misí. Zároveň ještě během ledna počaly do Československa přijíždět části čs. vojska z Francie. Jako první dorazil již zmíněný 21. stř. pluk čs. vojska ve Francii, jenž se hned účastnil i bojů na Těšínsku proti agresi Polska. Jednotlivé části čs. legie z Francie, které příjížděly následně, byly pak postupně posílány přímo na ohrožené Slovensko.

Čs. legionáři z Francie

V předchozí kapitole jsem se už zmínil o tom, že do bojů na Slovensku byli mimo čs. legionářů z Itálie zasazeny i legionářské jednotky z Francie. Rád bych tedy v této kapitole jen v krátkosti přiblížil jejich historii.

Již v prvních dnech po vypuknutí I. světové války v r. 1914 vznikla i na půdě Francie, kde zejména v Paříži byla usídlená početná česká menšina, v rámci francouzské Cizinecké legie tzv. „Rota Nazdar“. Byla tvořena Čechy, z nichž většina byli Sokolové, kteří vstoupili do Cizinecké legie dobrovolně a s nadšením v boj za samostatný český stát. Jednotka měla sílu kolem 600 mužů. Právě na základě sokolského bratrství mezi jejími příslušníky a sokolského pozdravu „Nazdar!“ získala jednotka jméno. Již koncem října 1914 odjela Rota Nazdar na frontu v rámci 1. Marocké divize, do níž byla začleněna. Hlavní boj jednotky přišel 9. 5. 1915, kdy při ofenzívě u Arrasu na svém úseku útočila v prvním sledu proti opevněným německým pozicím. Při odhodlaném prudkém útoku Roty Nazdar u vesnice Neuville s. V., kterou se jí podařilo dobýt a postupovat dále i navzdory očekávání francouzského štábu, padla či byla zraněna většina příslušníků jednotky. V boji, který tak Rotu Nazdar velmi proslavil, přestala prakticky zároveň jednotka existovat. Ze zbylých bojeschopných mužů pak byla sestavena četa, která se účastnila se skvělou pověstí dalších bojů, kdy se její početní stav stále ztrátami snižoval.

Tehdejší představitel československého zahraničního odboje T. G. Masaryk v únoru 1916 dojednal předběžně, především díky diplomatickým konexím M. R. Štefánika - tehdy bojového letce francouzské armády, příslib možnosti vzniku čs. armády ve Francii - po vzoru čs. vojska vznikajícího v Rusku. Jelikož na západní frontě však nebyly rakousko-uherské jednotky jako celek nasazovány, nemohli se zde na rozdíl od Ruska či Itálie dostat ve větší míře Češi a Slováci v rakousko-uherské armádě do zajetí.

Reklama

Již 21. 7. 1917 utvořil M. R. Štefánik základ budoucího čs. vojska ve Francii 400 čs. dobrovolníky z Rumunska. Dále v polovině listopadu 1917 z Ruska přijel transport čs. legionářů pod velením kpt. Husáka. Tento transport čítal 1.240 mužů, kteří již měli nemalé bojové zkušenosti z východní fronty. Do čs. vojska ve Francii se hlásili i dobrovolníci z velké české menšiny v USA. Koncem listopadu 1917 z nich do Francie přijelo kolem 2.500 mužů. Během dubna 1918 dorazil ještě druhý transport čs. legionářů z Ruska (asi 500 mužů), pod velením mjr. Gibiše. V květnu 1918 dorazilo asi 3.000 Čechů a Slováků z řad zajatců rakouské c. k. armády, hlásících se do čs. vojska, ze Srbska. S nimi i 400 čs. legionářů s bojovými zkušenostmi ze srbské fronty, kde bojovali v řadách srbské armády. K formování čs. zahraničního vojska na půdě Francie se přistoupilo 19. 12. 1917 na základě dekretu francouzské vlády a prezidenta Poincaré. Jednalo se o čs. vojsko s vlastním velením a symboly, zasazené pod francouzské vrchní velení.

V posledním roce I. světové války tak vznikly čtyři střelecké pluky. V Cognacu se zformoval 21. střelecký pluk. V Jarnacu se zformoval 22. střelecký pluk. Oba tyto pluky byly nasazeny do bojů ve druhé polovině roku 1918. Nejvíce se proslavily v říjnu 1918 tvrdým a krvavým bojem s německými jednotkami v oblasti Vouziers a Terronu. Dále v Cognacu počátkem prosince 1918 vznikl 23. střelecký pluk (v němž byli soustředěni především Slováci) a v polovině ledna 1919 i 24. střelecký pluk.

V průběhu celé I. světové války tak bylo do čs. jednotek ve Francii zařazeno 9.300 čs. dobrovolníků. Během bojů na západní frontě jich v boji za svobodu Československa 560 padlo.

Koncem roku 1918 se začalo s přepravou čs. legionářských pluků z Francie do vlasti, kde byly tyto dobře vycvičené legionářské jednotky s bojovými zkušenostmi velmi potřebné, především na Slovensku, kde se nakonec bojů účastnil leg. 21. stř. pluk a leg. 23. stř. pluk. Legionářský 21. stř. pluk se ještě předtím účastnil spolu s leg. 35. stř. plukem z Itálie a dvěma brigádami domácího vojska boje s Polskem o Těšínsko v lednu 1919, jak jsem již zmiňoval.

Nová demarkační linie

Konflikt mezi Československem a Maďarskem o slovenské území se stal i jedním z bodů jednání mírové konference v Paříži. Československo tehdy věřilo ve své spojence z I. sv. války a v jejich opětovné potvrzení garance slovenského území jako součásti Československa. V poválečné politice se však zájmy některých vítězných mocností ve střední Evropě lišily. Požadavky Českoslvenska podpořila Francie, ale Itálie a Velká Británie volily rezervovanější stanovisko a trvaly na „opatrnějším“ postupu. To jen více podporovalo žádosti Maďarska a maďarská vláda na základě těchto jednání odmítala uznat suverenitu Československa na Slovensku. Dokonce 12. 3. 1919 vyhlásila v Budapešti zákon o správě tzv. Slovenské země.

V tehdejší situaci zároveň probíhaly v Maďarsku silné vnitřní politické spory, které spěly nakonec k již zmíněné bolševické revoluci 21. 3. 1919.

Na základě výnosu MNO 9680/op z 20. 3. 1919 byla dosavadní demarkační linie od 25. 3. 1919 rozdělena na dvě oblasti – západní a východní. Hranicí západní části byly hranice Šarišské stolice až po Vran. Čemerné, řeka Topľa – Ondava až po řeku Bodrog. Velitelem západní oblasti zůstal italský gen. Piccione. Velení východní oblasti svěřilo MNO francouzskému gen. Hennocqueovi.

Koncem března ještě také vlády Francie, Československa a Rumunska jednaly o koordinovaném útoku na Maďarsko. Příčinou byla vedle územních sporů i obava z vlivu bolševické moci ve střední Evropě.

Ministr národní obrany V. Klofáč také dne 29. 3. 1919 vydal rozkaz pro gen. Hennocquea připravit vojenské zajištění území Podkarpatské Rusi. Důvodem byla obava možného postupu maďarských jednotek v tomto směru.

V březnu MNO vydalo též základní organizační výnos, jímž se československá armáda rozčlenila na 12 pěších divizí. Z toho 8 divizí mělo být z českých zemí, 3 divize ze Slovenska a 1 divize z Podkarpatské Rusi. Do konce června měla být tato výstavba dokončena. Každá z divizí měla mít dvě pěší brigády (s 12 prapory), 1 dělostřelecký pluk o pěti bateriích, jezdeckou eskadronu a dvě ženijní roty. Nejprve se tvořilo šest divizí pro obranu Slovenska. Zároveň do nich byly začleněny i části domácí čs. armády, které v té době již na Slovensku byly. Z jednotek v okolí Košic se v březnu vytvořila 3. divize (skládající se z V. a VI. brigády – dom. 21. pěší pluk, dom. 36. pěší pluk, dom. 74. pěší pluk). Do této divize byl začleněn i leg. 23. stř. pluk z Francie (v přečíslování divize jako 4. pluk). Velení divize převzal francouzský gen. Hennocque.

Velitel západní oblasti demarkační linie, italský gen. Piccione, měl k dispozici čs. armádní legionářský sbor z Itálie (leg. 6. a 7. divize) a dále II. a IV. brigádu dom. vojska. V případě nutné potřeby měl pověření převzít i vrchní velení na úseku východní oblasti. Velitel východní oblasti demarkační linie, francouzský gen. Hennocque, měl k dispozici uvedenou 3. divizi a I. brigádu domácího vojska.

Z východní oblasti u řeky Uh byl stažen počátkem dubna 1919 leg. 31. stř. pluk do Trebišova jako divizní záloha. Následně do východní oblasti kolem řeky Uh francouzský gen. Hennocque přemístil dom. 36. pěší pluk (převzal úsek Užhorod - Užocký průsmyk), II. prapor dom. 74. pěšího pluku (úsek Užhorod – Vajany) a dom. 21. pěší pluk (úsek po Vajany).

Byla postavena také 4. divize, která se skládala z dom. 71. pěšího pluku (utvořeného z mobilizovaných Slováků) a z části čs. domobraneckých praporů z Itálie, které se mezitím začaly již vracet do vlasti. Divize se členila na VII. a VIII. brigádu. Velitelem divize se stal gen. Letovský (12. 5. potom velení převzal gen. Rada). Tato 4. divize počátkem dubna 1919 vystřídala v pozicích kolem Košic III. Brigádu dom. vojska, která zde byla dislokována s úkolem zajištění obrany území proti případné agresi Polska. Konala zde tak pohraniční službu. Nyní tyto pozice zaujala nová 4. divize.

Na základě nešťastně vytvořené původní demarkační linie z 25. 11. 1918 a s tím spojených oficiálních žádostí některých obcí v pohraničí o obsazení čs. vojskem, pro zajištění bezpečí a získání důležité jižní pohraniční železnice do čs. rukou, určila mezinárodní mírová konference novou demarkační linii. Ta se posunula na jih na linii ústí řeky Ipeľ – Mátra – Bukové vrchy – Gesztely – kota 610 – kota 383 – Sárospatak – Páczin – Zemplénagárd – Nagylanya – Baťovo – V.Dobroň – Putka – Helmec – kota 304 – Jarok – řeka Uh. Znovu bylo potvrzeno definitivně přičlenění Podkarpatské Rusi do Československa, což znovu tehdy potvrdila i delegace podkarpatských Rusínů. Novou linií se ocitaly na čs. území důležité uzly jižní železnice Bánréve, Miškovec, Slovenské N. Město a Čop. S touto novou demarkační linií byla seznámena jak československá tak maďarská strana. MNO tedy výnosem 10.807/op ze 7. 4. 1919 vydalo dispozice pro postup vojska jižním směrem k obsazení nové hranice. Zvláště byl kladen důraz na rychlé zajištění tohoto území a zabránění zbytečnému krveprolití, takže obsazení se mělo provádět souběžně s ústupem maďarských jednotek, který se předpokládal.

Pro čs. vojsko na Slovensku tak byly stanoveny nové úkoly:

- zajistit nové území a zavést čs. státní moc

- zajistit ochranu obyvatel a jejich majetku

- zlikvidovat loupeživé ozbrojené tlupy, které se na novém území vyskytovaly

- zabránit šíření bolševismu z Maďarska na Slovensko

- zabránit Maďarům v plenění a ničení při jejich ústupu z tohoto území

Obsadit západní část nového území, pojmenovanou nyní na „slovenský úsek“, po demarkační linii dostal za úkol italský gen. Piccione se svými podřízenými jednotkami (arm. leg. sbor z Itálie, II. a IV. brigáda dom. vojska). Východní část nového území po novou demarkační linii, pojmenovanou nyní na „rusínský úsek“, dostal za úkol obsadit francouzský gen. Hennocque se svými podřízenými jednotkami (3. divize a I. brigáda dom. vojska).

Plán postupu byl navíc předběžně koordinován s rumunským vojskem, které plánovalo postup do nitra Maďarska, čímž se předpokládal ústup větší části maďarských jednotek na ohrožený rumunský úsek. Rumunsko hodlalo obsadit jemu mezinárodní konferencí přiřknuté území, avšak Maďaři jej samozřejmě nechtěli vydat. Nenadále však již 16. 4. vyrazila rumunská severní armáda, pod velením gen. Olteanu, vpřed a 25. 4. již byla na čáře Čop – Tisza – Polgár.

Po předchozím plánování operace (rozkaz čj2233 op. z 12. 2., čj.2565/op z 28. 4.) obsazení nové demarkační linie (kdy se jednotky gen. Picciona měly přesunout ve třech hlavních částech na linii Bátka – Martinová – Szenterzsébel – Bakta – železnice Drégelypalánk – Nógrádveröce, včetně Czoványso) byl vydán rozkaz k postupu. Francouzský gen. Hennocque přesunul k obcím Michalovce a Sobrance začátkem dubna 3. divizi.

21. 3. 1919 došlo v Maďarsku k revoluci a moci se ujali bolševici. Vznikla tak Maďarská republika rad po sovětském vzoru.

Nová bolševická vláda se nejprve chtěla soustředit na organizaci své armády. Proto maďarské jednotky se nejprve stahovaly z slovenského území až za vytčenou demarkační linii k soustředění sil pro pozdější připravovaný velký útok proti čs. armádě na Slovensku. Na demarkační linii se však maďarské jednotky koncem dubna nezastavily. Stahovaly se dále, ještě několik kilometrů do vlastního vnitrozemí, čímž vzniklo za demarkační linii jakési „území nikoho“. Československé velení nejprve na tuto záležitost nijak nereagovalo, avšak v tomto „území nikoho“ začaly řádit různé polovojenské ozbrojené tlupy, které rabovaly a dopouštěly se dalších zločinností na místním maďarském obyvatelstvu. Nebyla v tomto pásmu žádná zákonná správa, vládla zde anarchie. Představitelé postižených maďarských obcí v nutnosti opětovného zajištění zákona a zamezení zločinností se obraceli na maďarskou vládu a armádné velení se žádostmi o vyslání vojska nebo alespoň policejních oddílů. Když nepřicházela odezva, opakovali své výzvy i na stranu československou. Zde italský gen. Piccione podal do Prahy MNO návrh k obsazení tohoto „území nikoho“ za určenou demarkační linií československým vojskem. MNO návrh schválilo, ale později se ukázalo toto rozhodnutí velmi nerozvážným.

27. 4. 1919 vydal italský gen. Piccione po dohodě s MNO tento rozkaz:

Rudé gardy ustupují s demarkační čáry k Ipeľu. Obyvatelstvo v územích Maďary vyklizených je vydáno všanc násilným rekvisicím, loupežím a p. maďarských vojsk; objevují se nepořádky a pogromy. Jest v zájmu republiky a humanity, aby čs. vojsko obsadilo postupně, jak se Maďaři stahují, železniční uzly a železnice k zajištění majetku občanů.

Gen. Hennocque tedy se svými jednotkami zahájil postup hned ten samý den (tj 27. 4. 1919). Z jednotek italského gen. Picciona zahájila postup leg. 6. divize 29. 4., II. brigáda dom. vojska 2. 5. Východní křídlo čs. pozic zajistila leg. 7. divize jako východiště pro postup II. brigády.

Území Podkarpatské Rusi měla obsadit 3. divize (skládající se z V. a VI. brigády dom. vojska včetně legionářského pluku). Ta se přesunula do 24. 4. do prostoru Palín – Užhorod. Nejprve měl být obsazen Čop, jako důležitý železniční uzel. Přes V. Kapušany postupovala tak na Čop V. brigáda a z Užhorodu přes Surty postupovala na Čop VI. brigáda. Postup 3. divize pak kryla v povodí řeky Uh proti potenciálnímu maďarskému útoku od Mukačeva I. brigáda dom. vojska.

Část I. brigády (tvořené částí II. praporu dom. 74. pěšího pluku, dělostřeleckou baterií a jezdeckou eskadronou) vyslaná z Užhorodu přes Surty k Čopu zjistila, že Maďaři se stáhli z povodí Uhu do Čopu, kde mají připravené pozice a vytvořenu obranu přechodů přes řeku Latoricu. Se souhlasem MNO francouzský gen. Hennocque překročil 27. 4. stávající demarkační linii k postupu na novou.

Po menším krátkém boji u Vajan dobyla V. brigáda přechod přes řeku Uh a po překročení řeky se soustředila ve V. Kapušanech. Mezitím přes Užhorod dorazila k obci Surta i VI. brigáda, jejíž součástí byl i leg. 23. stř. pluk z Francie. Část samostatné I. brigády, která u Čopu zjistila předtím situaci, byla posílena ještě o další prapor a dělostřeleckou baterii. Velením dobytí Čopu byl pověřen francouzský pplk. Poirée.

Maďaři se pokusili 28. 4. o slabý výpad z Čopu obrněným vlakem do Surty, přičemž zahájili i rušivou dělostřelbu do čs. pozic. Obrněný vlak byl československou 3. divizí u Surty odražen. V noci se část samostatné I. brigády úspěšně dostala přes mosty na druhý břeh řeky Latorice. Řeka byla v toto roční období rozvodněná, nebylo tedy možné najít případné brody. Slabé maďarské hlídky tak byly následně částí samostatné I. brigády zahnány na ústup do Čopu.

Ráno 29. 4. úspěšně zmíněná část I. brigády pronikla do Čopu, kde se zmocnila nádraží, na němž zajistila několik vlakových souprav těsně před odjezdem do Maďarska. Kvapně ustupující maďarské vojsko při ústupu přes řeku Tisu poškodilo za sebou most, čemuž se nepodařilo již zabránit. V. brigáda (ze 3. divize) po zajištění Čopu obsadila i oblast ve směru na Slovenské Nové Město a Sárospatak. Potom, 2. 5., navázala u Vajdácsky spojení s leg. 6. divizí italského gen. Picciona. Jeden z úkolů, zajistit důležitý most přes Bodrog u Selešky před zničením Maďary, však V. brigáda nesplnila. Maďarům se podařilo most zničit. VI. Brigáda obsazovala východní okolí Čopu po dohodě s rumunskou armádou. Části rumunské armády zde byly rozloženy a na základě dřívější dohody mezi Československem a Rumunskem se pomalu spořádaně stahovaly.

Samostatná I. brigáda dom. vojska, jejíž část se účastnila získání Čopu, obsadila následně Mukačevo praporem dom. 36. pěšího pluku a jezdeckou eskadronou. Podařilo se jí zde zmocnit nemalého výstrojního skladu. V té době v Mukačevě ještě byla i rumunská jezdecká eskadrona, která se však podle dohody stáhla do Berehova. Později obranu Mukačeva v květnu převzal 3. pluk ze VI. brigády (následně obsadil později tento pluk i okolí řeky Latorice v oblasti k Verečskému a Voloveckému průsmyku). Zároveň bylo následně s Rumunskem domluveno, že Československo obsadí Podkarpatskou Rus až po linii Baťov – M. Sziget – Jasina. Na žádost rumunské armády však část železnice z M. Szigetu do Jasiny zatím byla ponechána v rumunských rukách. Rumuni tuto trať zatím potřebovali pro obranné operace proti možné agresi Polska. Nebylo však možné vlivem následných událostí, aby čs. armáda obsadila území až k domluvené linii, neboť pozdější červnové události způsobily, že se musela stáhnout k obraně Čopu a Mukačeva.

V polovině května také došlo na československém území k internaci ukrajinského III. armádního sboru. Sovětské Rusko tehdy válčilo s Polskem a územní nároky byly na obou stranách. Ukrajinský III. armádní sbor tvořil obranu jižní části východní Haliče. Rychlým průlomem polské armády v pozicích u Přemyšlu na Stryj byl tento sbor odříznut od zbytku sovětské armády. Před zajetím nepřítelem se větší část sboru zachránila ustoupením na území v tomto konfliktu neutrálního Československa přes Užocký a Věrecký průsmyk. 4000 mužů a 80 důstojníků tohoto sboru bylo československou armádou odzbrojeno a internováno nejprve ve Slovenském Novém Mestě, později v Jablonném v Čechách. Zde byl nazýván „ukrajinskou brigádou“ a internovaní ukrajinští vojáci se zde měli celkem dobře. Jako zemědělští dělníci pomáhali později na polích, či někteří pracovali při výstavbě některých vojenských objektů. V roce 1921 byla tato skupina rozpuštěna a ti Ukrajinci, kteří o to měli zájem byli po částech repatriováni zpět do sovětského Ruska. Odzbrojením tohoto sboru v květnu 1919 získala čs. armáda 2.000 pušek, 12 kulometů, 12 děl a 200 povozů, čímž doplnila svou nedostatečnou výzbroj.

Koncem dubna československé jednotky tedy obsadily na základě návrhu italského gen. Picciona i zmiňované „území nikoho“ za určenou demarkační linií. Postoupily tak na linii řeka Ipeľ – Salgótarján – Bélapátfalvy – oblast Miškovce. Zmíněným násilnostem loupeživých tlup v této oblasti sice přítomnost československého vojska zamezila, avšak na tento krok okamžitě podrážděně reagovala maďarská vláda, která jej brala jako otevřený akt nepřátelství a jako vítanou záminku k útoku, protože tento krok byl porušením rozhodnutí mezinárodní mírové konference. S jejími závěry sice maďarská vláda nesouhlasila, nicméně nyní při popsaném porušení určené demarkační linie československou stranou, se na tuto linii a její porušení odvolávala.

V té době také telegraficky žádal ministr V. Šrobár ministra války gen. M. R. Štefánika do Milána (kde byl za služebním posláním) o návrat do Československa s tím, že je nutné aby se ujal urychleně řešení těžké situace na jižním a východním Slovensku. Generál Štefánik reaguje takřka okamžitě a rozhoduje se pro rychlý návrat do vlasti. Pro potřebu rychlého návratu se rozhodl místo dopravy po železnici pro přelet letadlem.

(pokračování příště)

Pavel J. Kuthan – souborná studie „V těžkých dobách…“, 2004

pavelkuthan@seznam.cz

Výběr z hlavních použitých pramenů:
Osobní archiv autora
Vojenský historický archiv Praha – fond „Boje na Slovensku I. – skupina „Schöbl“, fond „Boje na Slovensku I. – Východní slovenská skupina“
Vojenský jubilejní kalendář 1918-1938, Praha 1938
Čada Václav, 28. říjen 1918 skutečnost, sny a iluze, Mladá Fronta+Naše vojsko 1988
Boháč Jaroslav, Kronika československé legie ve Francii – Rota Nazdar 1914-1916, Praha 1938
Dérer Ivan, Slovensko v prevrate a po ňom, Bratislava 1924
Fidler Jiří, Generálové legionáři, Jota Military, Brno 1999
Gašpar Ján, Po stopách bojů československého vojska a legionářů v okolí Košic v roku 1919, Český spolek na Slovensku, Košice 2001
Hanzal Vojtěch, Výzvědčíci v Itálii a na Slovensku, vlastní náklad, Praha 1928
Ježek Zdeněk, Boj o Slovensko v letech 1918 – 1919, vlastní náklad, Praha 1928
Junek Jiří, Vysokomýtský 30. pěší pluk v bojích o Slovensko v letech 1918-1919, OM VM, V. Mýto 2002
Juza Josef, Čs. legionáři okresu Rychnov n. Kn. 1914-1921, OÚ RnK, Rychnov n. Kněžnou 1998.
Kavena Karel, Dějiny dělostřeleckého pluku 1., děl. pluk 1., 1937
Marek Jindřich, Piráti svobody, Svět křídel, Cheb 2002
Olivová Věra, Dějiny první republiky, Karolinum, Praha 2000
Peroutka F., Budování státu 1918-1919, Praha 1991
Pichlík Karel, Klípa B., Zabloudilová J., Českoslovenští legionáři 1914-1920, Mladá Fronta, Praha 1996
Pokorná A., Hofman P., Stehlík E., Československá armáda 1918-1938, Impuls, Praha 1991
Pospíšilová Jaroslava, Českoslovenští legionáři z okresu Hradec Králové 1914-1920, MVČ HK, H.Králové 2000
Pražák R. a kolektiv, Dějiny Maďarska, Brno 1993
Preininger Ladislav, Československá legie ve Francii 1914-1918, Praha 1928.
Prokš Petr, Politikové a vznik republiky, Prospektrum, Praha 1998
Ryšavý Jaroslav, Kronika II. pluku Stráže Svobody České Budějovice, Litera, Praha 1947
Štvrtecký Štefan, V boj! Obrázková kronika československého revolučního hnutí v Itálii 1915-1918, Praha 1927
Vachek Josef, Pamätnik pomníka padlých v bojoch o Nové Zámky na Slovensku v r. 1919, Odbor PPPBNZ, Nové Zámky 1922
Vondráček Karel, Boje na východním Slovensku v květnu a červnu 1919, Bratislava 1936.
Zapletal Řehoř, Druhý čs. pěší pluk dobrovolnický, VA RČS, Praha 1928

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více