Václav Djačuk II. - Vězeň č. 3814

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 20.579


Václav Djačuk na fotografii po zatčení v ZSSR v roku 1940.

Na starobělské nádraží jsme šli v koloně pod eskortou, sevřeni z obou stran kordonem milice, vojáků a vnitřní ochrany ve třech řadách, za nimi ještě pobíhali vlčáci.

Reklama

Byl vypraven dlouhý transport, střežený ozbrojenou stráží. Viděl jsem, jak se nad vagóny táhnou telefonní dráty, spojující stanoviště vždy po dvou třech vozech.

Vagóny, většinou obyčejné dobytčáky, měly u střechy malá zamřížovaná okénka, která byla ještě navíc zadrátovaná křížem krážem ostnatým drátem, takže jsem toho, když zž jsem se k němu dostal, moc neviděl. Po obou stranách dveří byly zabudovány dřevěné palandy, leželi jsme na nich jeden na druhém. Když jsem opustil své místo, už jsem se zpět nedostal.

Jednou denně nám dávali jídlo. No,... jídlo,... plesnivé suchary a slanečka. Každý den však nebyla voda. Představte si žhavé léto, ve vagónu k zalknutí a po slané rybě nesnesitelná žízeň. Vodu jsme dostali třeba až druhý den. Když pak do vagónu strčili malý džber, okamžitě jsme se na něj všichni naráz vrhli, nedovedete si představit to zoufalství a strach, že na vás nezbude aspoň kapka. Při tom strkání jsme toho samozřejmě spoustu vylili. Kdybychom to vzali v klidu, po řadě, na každého by se dostal aspoň hlt. Žízeň jsem měl pořád, byla stále větší a větší. Vzpomínám si, že když jsme jeli přes most a uviděl jsem dole řeku, řekl jsem si: Kdyby mi dovolili se z té řeky napít, tak ať mě potom třeba na místě zastřelí.

Takhle jsme jeli asi měsíc, celé čtyři týdny jsme z dobytčáku nevylezli. Také na záchod jsme chodili ve vagónu, na mísu zakleslou do pootevřených dveří. Zbytek škvíry nad ní vyplňoval ostnatý drát.

Transportem po transsibiřské magistrále do Vladivostoku šly tenkrát asi tři tisíce Čechoslováků, ne za trest. Souzeni za ilegální přechod hranice z okupovaného Československa do přátelského Sovětského svazu jsme nebyli. Byla to odplata? Nebo se nás tak bála země, v níž jsme doufali najít pomoc a odkud jsme chtěli pomáhat?

Reklama

Teď nás vezli neznámo kam, s bachaři jsme nesměli ani promluvit, pomalu jsme začali ztrácet pojem o čase. Za pár dní jsme v protisměru začali potkávat dlouhé transporty, vždy měly zelenou, zatímco my stáli hodiny i dny někde za nádražím a čekali na volnou kolej. Tam někde uprostřed sibiřských rovin mezi domovem a Vladivostokem jsme se dozvěděli, že začala válka.

Ve Vladivostoku nás nalodili na stařičký nákladní parník, jehož vnitřek byl změněn na jedno velké vězení. Zahnali nás do podpalubí, zabouchli za námi poklopy a opět jsme nevěděli, co bude, kam nás povezou. S nikým, kromě těch, se kterými jsme byli v jedné cele, jsme se nesměli stýkat ani mluvit. Když mě vedli na palubu na záchod nebo k výslechu a někoho jsme v chodbě potkali, musel jsem se otočit čelem ke zdi a počkat, až přejde. Vyšetřovatelé NKVD nám řekli jediné: „To nic, žít budete, ale už nic jiného na světě nebudete chtít ani potřebovat.“ A měli pravdu...

Záchod byl, jak už jsem řekl, na horní palubě - latrína vystrčená nad vlny. Když jsme pluli v blízkosti nějakých ostrovů, zřejmě poblíž Japonska, mnozí Poláci, když je vedli na záchod, snažili se přeskočit přes zábradlí do moře a uplavat z dosahu strážných, kteří po nich okamžitě stříleli. Poláci zřejmě lépe než my věděli, co nás čeká, a snažili se tomu na poslední chvíli uniknout. Jestli se někomu z nich podařilo doplavat až k pevnině a zachránit se, jsme se nikdy nedozvěděli.

Asi třetí den plavby jsme se dostali do velké bouře. Loď sebou házela do všech stran a dřevěné palandy kvílely, praskaly a bortily se jako zápalky.Štěpy z prken a obrovské třísky z hranolů zasáhly vězně do břicha, hlavy, hrudníku,... Ze všech stran nářek, křik, volání o pomoc. Lékařská pomoc však neexistovala. Řešení našli bachaři jednoduché. Vyhnali nás na palubu, tedy toho, kdo ještě mohl chodit. Ostatním už nebylo pomoci. Mrtvé a raněné naházeli do moře.

Na palubě jsem zažil jedny z nejhorších okamžiků vězení. Ještě jsem se nevzpamatoval ze šoku, už jsem byl mokrý jako myš, jak se obrovské vlny valily přes palubu. Nebylo kde se schovat, hledal jsem nějakou skulinku, kde bych se mohl něčeho zachytit, aby mne přívaly vody nesmetly do moře. Podařilo se mi někde se schoulit, ale než opravili palandy a opět nás zahnali do podpalubí, myslel jsem si, že už je konec.

Po týdnu se před námi, kteří jsme plavbu přežili, objevila Nagajevská zátoka. Ocitli jsme se v samém srdci kolymských koncentračních táborů v Magadanu. To jsme ale tenkrát samozřejmě netušili. V Magadanu bylo tenkrát jen pár baráků a velký tranzitní tábor. Tady nám sebrali civilní šaty, i když byly ještě jakž takž zachovalé. Všichni jsme vyfasovali stejný, dvoudílný pracovní oděv, vzhledově docela dobrý, ale tenký, takže nechránil před vlezlým chladem a ostrým větrem. NA zimu nám ale ještě přidali prošívané kalhoty, blůzu a ušanku.

V zimě přišly kruté mrazy, zažili jsme teploty i pod -60°C, v létě nás trápily miliardy komárů a různého hmyzu. Bez rukavic a síťky na hlavě bychom nemohli vůbec pracovat. Nejdříve jsem pracoval asi 40 km za městem na stavbě letiště. Káceli jsme les, trhali pařezy, zarovnávali terén. Odtud nás odvezli přímo na zlatá pole Kolymy...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více