První sovětské nálety na Berlín – část 2

Autor: František Aubrecht / Aubis 🕔︎︎ 👁︎ 75.752

S postupem německých vojsk do sovětského vnitrozemí přišly i nálety na Moskvu. Její význam pro sovětský lid byl nejen faktický – nejdůležitější průmyslové centrum, největší dopravní křižovatka, středisko vědeckého výzkumu, ale také symbolický. Hlavní město, sídlo všech ústředních institucí, včetně představitele nejvyššího – J. V. Stalina. První německé nálety rychle přinesly myšlenku na odplatu.

První nálety zahájilo námořní letectvo svými dvoumotorovými bombardéry Iljušinovy konstrukce (viz 1. část článku). Stalin, nespokojen s hmotností používaných pum, požadoval nasadit těžší techniku. Zde byl největší problém – nebyla k dispozici. V SSSR ve 30. letech sice vzniklo několik vícemotorových těžkých bombardérů (Tupolevova řada TB od TB-1 do TB-3, ANT-20 „Maxim Gorkij“, užívaný jako propagandistický, nebo netradičně pojatý Kalinin K-7 s pumovnicemi v objemných krytech obrovských podvozků). Tyto stroje ale buď do řadové služby vůbec nepřišly (K-7, ANT-20), nebo byly na začátku války beznadějně zastaralé (TB-3). O nasazení TB-3 počátkem války vydává smutné svědectví např. Konstantin Simonov ve svém románu Živí a mrtví. Petljakovův Pe-8 byl jednou z mála vyjímek. Nová konstrukce se sice relativně osvědčila, ale sovětská vojenská doktrína stavěla roli letectva na přífrontové činnosti a strategické dálkové bombardování vůbec nepředpokládala. I to byl jeden z důvodů, proč byl vývoj vícemotorových těžkých strojů opuštěn. Pro splnění Stalinových požadavků tedy zůstaly prakticky jen tři použitelné typy strojů – dvoumotorové Iljušinův DB-3 (i v pozdějších verzích DB-3f a IL-4) a Jermolajevův Jer-2, který však nikdy nedosáhl masové produkce. Těžký stroj byl k dispozici jediný – Petljakovův Pe-8. Původně TB-7, tedy Tjažolyj bombardirovščik, 7-aja moděl, schopný díky své čtyřmotorové koncepci odstartovat na sovětském území, dosáhnout Berlína a úspěšně se vrátit zpět. Otázka doletu se stala klíčovou, zvláště poté, kdy postup Němců hrozil vytěsnil Sověty z jejich základen v Pobaltí na ostrově Saarema, což by vyřadilo ze hry námořnictvo.

Reklama

Na letiště Puškin u Leningradu byla dislokována 81. letecká divize dalekého dosahu, tvořená 432. bombardovacím leteckým plukem, 433. záložním leteckým plukem, obě jednotky vybavené typem Pe-8, a 420. a 421. bombardovacím leteckým plukem, vybavené typem Jer-2. Velitelem jednotky se stal generál-major letectva, jeden z prvních nositelů titulu Hrdina SSSR Michail Vasilijevič Vodopjanov. Svůj titul získal již před válkou za podíl na záchraně expedice parníku Čeljuskin, rozdrceného ledem v Arktidě v r. 1934.

Jednotce byla věnována velká péče, dostala nejlepší materiál i lidi. Posádky byly sestaveny většinou z bývalých pilotů Aeroflotu, zvyklých na dlouhé lety s těžkými stroji nad severomořskými cestami, a ze zkušebních pilotů a nejzkušenějších letců od bojových jednotek. Velkým problémem se ale stal fakt, že bývalí piloti Aeroflotu neměli příliš zkušeností s lety z nezpevněných ploch a neuměli létat ve formaci.

Dostali celkem 18 strojů Pe-8, ale štyři byly vráceny továrně pro poruchy motorů. Stroje byly vybaveny částečně Mikulinovými benzínovými motory AM –35A, a převážně naftovými motory M-40, později označenými jako AČ-30B o výkonu 1000 koní konstrukce A. D. Čaromského. A. D. Čaromskij patřil k propagátorům tohoto pohonu v SSSR a zkonstruoval celou řadu motorů, velmi ovlivněnou německými konstrukcemi Jumo 4 a Jumo 5. Ale ani v SSSR se tento způsob pohonu nakonec neujal. Čaromského motory byly nakonec vybaveny dvoustupňovým odstředivým kompresorem a vrtulí VIŠ-24. Očekávalo se od nich zvýšení doletu i nosnosti, což se také stalo, i když rychlost a dostup mírně poklesly. Jejich výhodou mělo být i použité palivo, které bylo v dostatečném množství a současně se šetřil strategický letecký benzín. Bohužel, trpěly také „vrozenými“ vadami, především tvrdým chodem, který zatěžoval konstrukci letadla, a velikými potížemi v jejich regulaci. Práce s nimi byla pro piloty velmi náročná, protože museli pro každý režim letu ručně pro každý motor zvlášť pečlivě nastavit množství paliva, přicházejícího do motoru. Bohužel každá nepřesnost v nastavení vedla – zvláště ve velkých výškách – k okamžitému zastavení motoru. Jeden z těchto strojů dostal i Vodopjanov a jeho „decentní“ hodnocení uvádím dále.

I když odvetné nálety na Berlín byly hlavní příčinou vytvoření této jednotky, 81. letecká divize dalekého dosahu se nad Berlínem nakonec příliš často neobjevila. Z dostupných pramenů je možné zaznamenat dva nálety s zhruba ročním odstupem. Mezi tím se jednotka úspěšně věnovala jiným, praktičtějším cílům – náletům např. na Königsberg, Štětín, Memel, Gdyni, Swinoušcie a další.


Iljušin Il-4

První nálet byl naplánován na noc 11. srpna 1941. Nálet provedlo všech 14 strojů jednotky. K nim se připojily dvě eskadry IL-4 od 200. BAP, startující ze Saaremy, a rozkaz ke startu dostala i eskadra Jer-2 od 420. bombardovacího leteckého pluku.

Osudy námořních pilotů ze Saaremy byly popsány v první části článku, proto se jim nebudeme věnovat.

Potíže Pe-8 začaly již při startu. Letounu Pe-8 majora Konstantina P. Jegorova se při startu s přetíženým strojem zastavily dva motory na stejné straně, stroj se stal neovladatelným a narazil do země. Při explozi zahynula celá posádka. Pe-8 kapitána Alexandra N. Ťagutina sice úspěšně odstartoval, ale během letu, jehož trasa vedla přes Baltické moře, byl napaden sovětskými stíhači I-16 a sestřelen do moře poblíž Tallinu. Sovětští stíhači i protiletadloví dělostřelci totiž – vzhledem k utajení vojenských skutečností – neznali ostatní typy své vlastní vojenské techniky a rudé hvězdy buď vůbec nezaregistrovali, nebo je považovali za trik fašistů. (Svědčí o tom i vzpomínky A. I. Pokryškina, který se v posledních verzích svých pamětí přiznal, že jeho první sestřel byl dosažen na vlastních – poslal k zemi Su-2, který považoval za německý bitevník. Tehdy měl štěstí – osádka přežila, takže polní soud se nekonal.)

Reklama

Letounu poručíka Vasilije D. Bidného po 40 minutách letu vzplanul pravý vnitřní motor. Požár sice uhasili střemhlavým letem, ale nad Gdaňskem přišli o levý vnější. Se dvěma motory v chodu se Bidnyj dobelhal nad Štětín, svůj náhradní cíl, kde úspěšně odbombardovali nádraží v Lauenburgu. Prakticky bez paliva nakonec přistáli poblíž Leningradu.

Sám Vodopjanov s druhým pilotem majorem Endelem K. Pusepem a navigátorem Alexandrem P. Štěpenkem si prožil své. Dvanást minut před příletem nad Berlín se mu zastavil jeden z motorů. Palba flaku mu těžce poškodila trup a prorazila palivové nádrže v pravém křídle. Vodopjanov se proto rozhodl změnit zpáteční trasu a letět co nejkratším kursem domů. Při průletu prostoru s tlakovou níží se mu letoun začal obalovat námrazou, která se usazovala nejen na vnějších plochách letounu, ale díky rozbitému trupu i uvnitř letadla a v pilotní kabině. Námraza zneprůhlednila palubní přístroje a ztěžovala manipulaci s pohyblivými ovládacími prvky. Náročný let přes Estonsko je dostal do prostoru fronty, cca 30 minut letu od základny. Letounu se však náhle zastavily zbylé motory a stroj nouzově „přistál“ v lese v zemi nikoho. Osádce se však podařilo přežít a dostat se ke svým.

Ze 14 strojů Pe-8 dosáhlo Berlína 11 posádek. Jen 4 z nich se vrátily domů. Ostatní, podobně jako Vodopjanov, skončili cestou zpět, převážně pro poruchy motorů. Ty ostatně hlásili i všichni 4 vrátivší se piloti. Během 12. srpna se vrátily ještě 2 stroje, které nouzově přistály po vyčerpání paliva a po dotankování mohly pokračovat. Major Michail M. Ugrjumov přistál u traktorového závodu poblíž města Kalinin a po natankování bezpečně dolétl domů. Major Alexandr A. Kurban musel během letu několikrát restartovat motory střemhlavým letem, po vyčerpání paliva na zpáteční cestě nouzově přistál u Krasného Sela. I on se po natankování úspěšně vrátil na letiště Puškino.

Další tři stroje nouzově přistály poblíž domácí základny pro poruchy motorů a vyčerpání paliva. Stroje byly zničeny, přeživší z osádek se vrátili na letiště. Nadporučík Alexandr I. Panfilov zabloudil při zpátečním letu. Dostal se nad Finsko, kde byl sestřelen poblíž Helsinek. Dva přeživší členové osádky skončili válku jako váleční zajatci Finů.

420. eskadru Jer-2 potkal patrně nejtěžší osud. Již při startu přetížených dvoumotorových strojů došlo k nehodám. Např. letoun poručíka Alexandra I. Mladšího havaroval již při startu. Mladšij, bývalý pilot Aeroflotu, měl minimální zkušenosti s provozem z nezpevněných drah a nezvládl start. I když se snažil plným plynem napravit situaci, letoun se roztříštil, ale osádka stačila uniknout. (Sám Mladšij ale pokračoval úspěšně v kariéře bombardovacího pilota a válku ukončil jako dvojnásobný Hrdina SSSR.)

Vzhledem k problémům na startu byl rozkaz pro eskadru Jer-2 odvolán, ale tři stroje přeci jen k akci vzlétly, a Berlín úspěšně bombardovaly. Letoun poručíka Vladimíra M. Malinina byl však při návratu sestřelen sovětskými protiletadlovými dělostřelci. Nikdo z posádky nepřežil. Stroj pod velením V. A. Kujbyševa byl při návratu sestřelen sovětskými stíhači, ale posádka se zachránila. Poslední Jer-2 kapitána A. G. Stěpanova byl naposledy spatřen nad Berlínem, ale nikdy se nevrátil na základnu. Zmizel beze stop.

První nálet armádního letectva tedy skončil v podstatě fiaskem. Vlastní úkol, tedy bombardovat Berlín, byl sice splněn, ale jednotka přišla o většinu své techniky a posádek. Část strojů nedolétla, část byla dokonce zničena vlastními.

Vodopjanov byl povolán do Moskvy, aby Stalinovi osobně podal vysvětlení. Jeho rozhovor se Stalinem byl dosti bouřlivý, Vodopjanov nešetřil ostrými slovy na adresu nepodařených motorů. Cituji dle https://historynet.com/ahi/bredstarsberlin/index2.html : „Jedenáct našich strojů dosáhlo cíle. Šest se jich vrátilo na základnu, jeden byl sestřelen naším vlastním protiletadlovým dělostřelectvem, jeden je nezvěstný a zbytek nouzově přistál pro poruchu motorů. Můj stroj nouzově přistál v lese.... .... Jsem ochoten ty proklaté diesely vytrhat z křídel vlastními zuby. Motory musejí být schopny operačního nasazení, a létat s těmito diesely znamená jen ztráty strojů a mužů.“ Když Stalin nereagoval, Vodopjanov pokračoval: „A ještě jedna věc, musíme mít pořádné naváděcí zařízení. Bez nich se motáme jako slepá štěňata.“ Rozhovor v tomto duchu pokračoval ještě dále a následky na sebe nedaly dlouho čekat. Vodopjanova ve velení 81. ADDD nahradil plukovník letectva Alexandr E. Golovanov. Generál- major Vodopjanov byl převelen k potřebám vývoje a brzy patřil k týmu, který testoval Pe-8 s novými benzínovými motory. Samotné Pe-8 sloužily v letectvu velmi dlouho a v dopravních službách dosluhovaly ještě v 50. letech. To už používaly motory AŠ-82FN . A nedlouho poté začaly být do služby u VVS zařazovány první naváděcí systémy s kódovým označením „Pčolka“.

Plukovník Golovanov se svou 81. ADDD podnikl ještě několik náletů, ale nikoli na Berlín. Ten zůstal terčem pouze pro námořnictvo až do té doby, kdy postup Němců v Pobaltí tuto činnost znemožnil.

V lednu 1942 se 81. ADDD stala základem nově vytvořeného útvaru v rámci armádního letectva – 3. letecké divize dalekého dosahu. Velitelem zůstal plukovník letectva Golovanov.

Reklama

Další akce proti Berlínu se stala prací pro nové divize dalekého dosahu. 10. června 1942 je založena 45. ADDD, složená ze 746. BAP a 890. BAP. Vyzbrojena byla stroji Pe-8 s benzínovými motory AM-35A konstrukce Mikulina. Velení převzal plukovník letectva Lebeděv.Vzhledem ke vzdálenosti cíle (trasa Moskva – Berlín), byl pumový náklad omezen na 2 tuny.

V noci 29. srpna 1942 odstartovalo 5 strojů Pe-8 na Berlín. Byly to osádky majora Endela K. Pusepa (veterán prvního náletu na Berlín), kapitána Vladimíra K. Ponomarenka od 746. BAP a kapitánů Borise. A. Kybyška, Michaila V. Rodnych a Pavla M. Archonova od 890. BAP. Skupina 7 dalších Pe-8, letících na Königsberg, měla rozptýlit pozornost německé obrany. Ve stejnou dobu 100 strojů Il-4 a Jer-2 napadlo německá letiště na trase přes frontu. Nálet byl úspěšný, všechny stroje se v pořádku vrátily domů. Ale vzhledem k minimálním škodám měl opět význam především symbolický. Poté se již dálkové letectvo VVS SSSR věnovalo cílům možná méně symbolickým, ale o to praktičtějším. Sériová výroba tohoto stroje byla díky problémům s motory sériovou více – méně spíše kusovou, nakonec jich bylo vyrobeno pouhých 79. Takže zastavením produkce Pe-8 byla znemožněna obnova letového parku a armádní letectvo tak přišlo o nástroj, kterým by svou činnost mohlo úspěšně provádět. Letadla s rudými hvězdami se na berlínské nebe vrátila až na konci války spolu s pozemními vojsky.

Použité zkratky:
TB - Tjažolyj bombardirovščik = těžký bombardér
ADDD - Aviacionnaja divizija dalnego dejstvja = letecká divize dalekého dosahu
BAP - Bombardirovačnyj aviacionnyj polk = bombardovací letecký pluk
ADD - Aviacija daľnovo dějstvja = dálkové letectvo

Prameny:
admiral.centro.ru
www.ctrl-c.liu.se
historynet.com
J. A. Vinogradov - Letím na Berlín Naše vojsko Praha 1984

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více