V těžkých dobách (4/20)

Autor: Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔︎︎ 👁︎ 29.741

Když 25. 11. 1918 převzal plk. Schöbl funkci vrchního československého velitele na Slovensku od gen. Štiky (jenž měl do té doby velení nad všemi dislokovanými čs. jednotkami na Slovensku), reorganizoval částečně své jednotky do pravidelné armádní struktury, do níž určil jednotlivé velitele. Dále zřídil pro podporu jednotek na Slovensku záložní sklady výstroje a výzbroje u Uherského Hradiště a postaral se o vybavení svých jednotek alespoň tím nejnutnějším, protože výstroj a výzbroj jednotek byla velmi slabá. Jsou zveřejňovány další výzvy v českých zemích a na Slovensku k nástupu do čs. vojska na ochranu hranic a na zajištění Slovenska. Mimo jiné byly v polovině prosince tiskem vyzýváni i váleční invalidé schopní alespoň strážní služby v zázemi, čímž by se uvolnily další jednotky (dosud zabývající se strážní službou) pro čelní pozice.

Reklama

Uvědomuje si, stejně jako jeho předchůdce gen.Štika nutnot upevnění kázně, která u některých čs. jednotek byla tehdy velmi chabá a nutnost odstranit „nespolehlivé a temné živly“. Již 23. 11. 1918 vydalo ministerstvo národní obrany disciplinární řád, který stál na pevném podkladě, obsahoval přísné tresty a skládal se z 21 paragrafů. Řídil se však duchem demokracie, jak dokládají i tyto tři poslední odstavce tohoto disciplinárního řádu:

Československá armáda je armádou svobodných občanů. Spojivše se za uskutečněním jedné veliké myšlenky státní samostatnosti národa československého, proniknuti láskou k vlasti i bratřím – spolubojovníkům, českoslovenští vojáci, všichni bez rozdílu hodnosti i důstojenství tvoří jednu velikou rodinu bratří, synů jedné veliké Matky.

Vzájemná úcta, důvěra i láska musí určovati poměr vojáka k vojáku ve službě i mimo službu. Bratrství ukládá československému vojáku, aby byl zdvořilým ke svému druhu ve zbrani.

Vojenský pozdrav mimo službu je vnějším projevem této zdvořilosti a lásky bratrské. Opomenutí jeho nestíhá se sice jako přestupek disciplinární, je však známkou slabého vědomí a slušnosti, důkazem, že bratrství není procítěno a upřímně míněno. Pozdrav je symbol národní jednoty, která se tím manifestuje vůči bratřím a vůči cizím.

Zároveň je válečnou radou určena 25. 11. nová prozatímní demarkační linie – Bratislava-severní břeh Dunaje - podél Ipeľu – Pinciná – ústí Uhu do Laborce – podél Uhu - Užocký průsmyk. Tato linie bohužel byla stanovena pro čs. stranu nešťastně, neboť přetínala některé důležité železniční trasy, které tak nebylo možné využít, což značně ztěžovalo přesun jednotek na jižním pohraničí. Plk. Schöbl určil jako hlavní cíl nejprve získat Nitranské údolí a Žilinu, a dále dosáhnout spojení dvou hlavních skupin. Zahájení této operace určil na 6. 12. Z Ostravy také přesunul do V. Bytče II. prapor 1. dobrovoleckého pluku, jenž tam musel ustoupit po bojích u Žiliny.

Ještě 4. 12. došlo k boji s maďarským praporem u Hlohovce poté, co vytlačil náhlým přepadem z Nových Zámků čs. pěší rotu do Leopoldova. Z Piešťan vyrazila pomoc za podpory čs. pancéřového vlaku. V noci 5. 12. na maďarské pozice u Hlohovce tato výprava zaútočila, ještě za částečné podpory jedné roty Trnavské skupiny (která útočila ze směru od Seredu Maďarům do týlu). Za ztráty 2 padlých a 7 raněných se podařilo Maďary zahnat do Galanty a získat Hlohovec do čs.rukou.

K prudkému boji došlo u Hlohovce dle kroniky 2. čs. dobrovolnického pluku dne 6. 12. 1918. 1. rota 1. čs. dobrovolnického pluku zde byla kolem 9.00h napadena maďarskou přesilou, o síle asi 2 praporů a 20 až 30 kulometů, s podporou děl. Navzdory očekávání Maďarů se nedala rota na panický ústup, ale odhodlaně bránila své pozice. Nerovný boj trval až do 14.30 h., kdy musela silně ohrožená I. rota před nepřítelem ustoupit do Piešťan, protože jí došla munice. Během boje a ústupu měla rota ztráty 5 mužů padlých a 10 raněných. Zde se zregenerovala a následně se účastnila pochodu 1. čs. dobrovolnického pluku na Bánovce. Hlohovce mezitím ovládl opět nepřítel.

Do Hlohovce dorazil následně I. prapor 2. čs. dobrov. pluku na žádost o pomoc od ohrožené 1. roty 1. čs. dobrov. pluku. Za neustálých přestřelek se boje protáhly až do večerních hodin. Pokusy o sjednání podmínek selhaly, jelikož Maďaři na čs. parlamentáře stříleli, tito se tedy museli vrátit. Ve 21h dorazil čs. obrněný vlak (velitel npor. G. Janata). Další boj začal hned ve 22.45h, kdy Čechoslováci z pravého břehu Váhu útočili na maďarské pozice, které byly na druhé stráně řeky. V půlnoci zaútočil čs. obrněný vlak, aby podpořil útočící čs. vojáky proti přesile nepřítele v pozicích. Do 03.00h ráno bylo dobyto nádraží Hlohovce a nepřítel se dal na ústup. Bylo ukořistěno 8 kulometů a 3 děla. Zajato bylo i několik maďarských vojáků, většinu z nich tvořili ranění. Ostatní své raněné Maďaři stáhli s sebou. Na čs. straně byl v boji zraněn 1 důstojník a dalších několik mužů padlo či bylo zraněno (kronika pluku uvádí 40 padlých a raněných, bez dalšího dělení).Následně dorazily do Hlohovce 7. 12. během odpoledne další posily.

Reklama

Dále do 10. 12. byly obsazeny ještě za pomoci poloozbrojené slovenské domobrany Sereď, Modrá a Pezinok, čímž došlo ke spojení s částí Holičské skupiny.

Ještě 5. 12. došlo také na úseku I. námořní roty u Zem. Kotěšové u Žiliny k boji s maďarským praporem, který tvořil maďarskou posádku Žiliny, pod velením bratří Györgyů. Tehdy maďarská posádka podnikla výpad proti čs. pozicím. V tomto tvrdém boji s čs. námořníky utrpěli Maďaři ztráty 4 padlých a 17 zajatých. I oba Györgyové padli. Dále Maďaři ztratili na bojišti i 3 kulomety, kterých se zmocnili čs. námořníci, kteří během boje měli jen 2 raněné. Maďaři museli ustoupit zpět do Žiliny, odkud v noci opouštějíce město ustoupili až do Košic. I. námořní rota toho využila a její část rychlým postupem v noci obsadila Žilinu. K zajištění Žiliny jí pomohla i 19. strážní rota z Ostravy (por. Staneček), která se od poloviny listopadu nacházela u Turzovky a po boji u Z. Kotěšové dorazila na pomoc námořníkům. K Žilině postupovaly i další čs. jednotky, od západu jednotka dom. 28. pěšího pluku, od východu slovenský dobrovolnický oddíl (kadet Bella). Žilina tak byla opět v čs. rukách. Později, 11. 12. 1918, se sem přesunula z Prahy prozatimní vládní správa pro Slovensko v čele s dr. V. Šrobárem.

Velitelství čs.vojska na Slovensku obdrželo od vrchního velitelství v Praze 5. 12. 1918 v 17.30h toto telefonické sdělení:

Velitelství čs. vojsk na Slovensku. Pan poslanec Tusar z Vídně oznamuje: Dr.Hodža z Budapešti oznámil vídeňskému vyslanectví československému telefonicky, že francouzský velitel dohodového vojska v Budapešti dostal již oficielní námi žádané vyrozumění od maršála Focha, že československé vojsko na Slovači je součástkou dohodové armády a že má právo jako takové obsadit celé Slovensko. Zpráva tato ku vědomí. Vrchní velitel v Praze.

Po těchto úspěších plk. Schöbl vyslal 1. dobrovolecký pluk, pod velením mjr. Pirníka, aby zajistil okolí Nitry. K tomu byl pluk posílen ještě dělostřeleckou baterií. 9. 12. mjr. Pirník obsadil Bánovce po menší přestřelce III. praporu 1. dobr. pluku předchozí den s poloozbrojenou maďarskou hordou, složenou z místních Maďarů, po cestě u Podlužan (na straně nepřítele 6 mrtvých, dva Maďaři byli zajati). 9. 12. po krátkém boji v mlze, kdy nepřítel nakonec ztratil 2 padlé a Čechoslováci ukořistili kulomet a několik ručních granátů, byla dobyta Galanta. 10. 12. obsadil bez většího maďarského odporu na žádost pomaďarštěné Topolčany s minoritou Slováků, dále oblast až po uhelné doly u Handlové. Následně 11. 12. konečně i Nitru, na žádost civilních zástupců města. Ti žádali rychlé obsazení čs. vojskem k zajištění bezpečí před hrozícími nepokoji, po odchodu maďarského vojska, které ustoupilo z Nitry bez boje.

Maďaři ustoupili do Nových Zámků, odkud se 12. 12. chtěli pokusit dobýt zpět Nitru. Mjr. Pirník však odhadl situaci, a promaďarské nálady maďarského obyvatelstva v Nitře zchladil tím, že zatkl jako rukojmí významné maďarské osoby. Obyvatelstvo potom maďarské straně odepřelo podporu při chystaném obsazení města. Situace se brzy uklidnila a Nitra zůstala v čs. rukách. Tím byl naplněn původní záměr plk. Schöbla.

Ten, posílen dosavadními úspěchy své skupiny, byť nedostatečně vystrojené a vyzbrojené, neboť výstroje a výzbroje se nedostávalo a také životní nutností postupu do východního Slovenska naplánoval další operaci. Východní Slovensko bylo nutné zajistit co nejdříve ze dvou důvodů. Prvním bylo nebezpečí vojenské agrese ze strany Polska do oblasti Spišska a Oravska, kde tyto oblasti plánovala polská strana zabrat. Druhým důvodem byly snahy některých politických směrů na Slovensku ponechat slovenské území jako součást Maďarska. Tyto, pro Československo nebezpečné, politické směry měly zejména na východním Slovensku velkou podporu, nejvíce v okolí Košic a Prešova. Jedním z představitelů promaďarských radikálů byl redaktor Prešovského deníku (Eperjés Ujság) Viktor Dvortsák. Jeho politická skupina 11. 12. 1918 vyhlásila v Košicích tzv. Slovenskou ľudovou republiku s cílem připojení východního Slovenska k Maďarsku, jako jeho části. Vytvořil Východoslovenskou národní radu, v jejímž čele stál. Tato skupina propagovala náhled, že Slováci jsou správně „Slovjaci“ - jen jiným jazykem hovořící Uhři. Svou peticí varoval před spojením s Čechy do společného státu a politicky tak působil negativně na státnost Československa. Bylo nutné toto politické nebezpečí pro suverenitu mladého československého státu eliminovat.

Reklama

Ještě 8. 12. 1918 se k velitelství čs. vojsk na Slovensku v Uherském Hradišti dostavili dva maďarští vyjednavači z Košic (plk. Berzeviczy a stn. gšt. Röder) s tím, že chtěli vyjednávat o stanovení demarkační čáry. Tyto návrhy byly čs. stranou zcela odmítnuty, naopak byli vyzváni čs. stranou, aby Maďarsko vyklidilo celé území Slovenska. Byla sjednána následně smlouva tohoto znění:

Ujednání mezi velitelstvím čs. branné moci na Slovensku a maďarským velitelstvím v Košicích – Chtějíce zabrániti zbytečnému krveprolití, uchrániti obyvatelstvo před škodami, udržeti pořádek a jistotu v zemi, ujednáváme:
Postupující československé oddíly vyšlou 24 hodiny před obsazením dotyčného místa k tamějšímu nejvyššímu vojenskému velitelství parlamentáře, aby mu příchod vojska oznámili. Uherská (maďarská) posádka vyklidí v době od vyhlášení až k příchodu československého oddílu uherskou posádku.
Všechny vojenské objekty, poštovní a telegrafní, železniční a jiná státní zařízení buďtež nepoškozeny a schopny provozu s personálem, míní-li totiž tento za daných nových podmínek ve službě zůstati, československému vojsku odevzdány.
Odevzdání obstará komise sestávající z onoho voj. velitele , vedoucího v místě nejvyšší komando a odevzdávacího detachementu dle velikosti posádky poměrně stanoveného, dále ze zástupce státního (komitátu, okresu) a obecního (městského) úřadu, dopravní služby (železniční, telegrafní a poštovní) a místní bezpečnostní služby (policie, občanská stráž, atd.). Tyto všechny osoby ručí za řádné odevzdání.
Ony osoby maďarského státu (důstojníci a úředníci), kteří z rodinných nebo jiných příčin hodlají v obsazeném území zůstati, obdrží až do odvolání k tomu svolení, zavážou-li se písemně, že nepodniknou ničeho škodlivého a nepřátelského proti státu československému.
Obsazující velitelství postará se o udržení veřejného pořádku.
Česky psaný text platí jako úřední dokument.
Uh. Hradiště 8. prosince 1918.

Povětšinou však nehodlaly maďarské jednotky tuto dohodu následně respektovat, takže docházelo k dalším bojům.

Dne 14. 12. 1918 se srazila II. námořní rota, která mezitím též dorazila na Slovensko a byl jí dán úkol střežit železnici z Pezinku do Hlohovce, s maďarským husarským oddílem nedaleko Majcechové. Došlo k boji, přičemž čs. námořníci zahájili na útočící maďarské husary silnou palbu z kulometů a maďarský husarský oddíl zcela rozprášili. Na bojišti zůstalo ležet mezi několika koňmi i několik padlých a raněných nepřátel, mezi nimi i velitel husarského oddílu, maďarský rytmistr hrabě Aleki, s prostřelenou nohou. Byl zajat a ošetřen, následně převezen do nemocnice v Trnavě. Velmi pochvalně se během ošetření vyjadřoval o statečnosti, kázni a vystupování čs. námořníků.

V této době měl plk. Schöbl v rámci své brigády k dispozici již 10 pěších praporů (1. dobrovolnický pluk, 2. dobrovolnický pluk, čáslavská rota domácího 12. pěšího pluku, kombinovaný prapor (ten byl tvořen 19. strážní rotou z Ostravy, 1. námořnickou rotou, část domácího 28. pěšího pluku) a I. polní prapor „Gardy slovenskej slobody). Celkově cca 6.800 mužů disponujících mimo pušek i 75 kulomety), 2 dělostřelecké baterie (4 děla), jezdeckou eskadronu domácího 7. jezdeckého pluku (41 jezdců), 2 ženijní roty (158 ženistů) a obrněný vlak. Pro připravovanou operaci obsazování východního Slovenska vyčlenil ze své brigády 6 pěších praporů, 1 a polovinu dělostřelecké baterie, polovinu eskadrony 7. jezdeckého pluku a obrněný vlak. Velení této vyčleněné skupiny svěřil pplk. Hrbenskému s úkolem provést obsazení hlavních opěrných bodů východního Slovenska. Zbytek své brigády, tedy 4 pěší prapory a dělostřeleckou půlbaterii, ponechal k obraně dosud zajištěného území, pod velením pplk. Šembery.

Skupina pplk. Hrbenského postupovala tedy na východ. Pplk. Hrbenský vyslal napřed obrněný vlak, který 15. 12. obsadil Poprad, kde se zcela překvapená maďarská posádka nezmohla prakticky na odpor a ustoupila do Margecan. Zbytek této skupiny, jenž postupoval za obrněným vlakem, potom obsadil Spišskou Novou Ves (16. 12.) s okolím. Maďarský velitel města Košice zaslal do Popradu pplk. Hrbenskému protest proti případnému obsazení Košic s neoprávněným poukazem na demarkační čáru. Samozřejmě nebyl brán na vědomí. Jeden prapor pronikl na příkaz pplk. Hrbenského 17. 12. až ke Kežmarku, kde se postavil polským jednotkám, které zahájily mezitím obsazení severu této oblasti. Po boji a dlouhém vyjednávání byli nuceni Poláci ustoupit, jelikož se měli možnost i během vyjednávání přesvědčit o síle pplk. Hrbenského, kterou zprvu podceňovali, až do Podolince. Nebezpečí dalšího polského vpádu a tím dalších bojů s polskými jednotkami bylo stále veliké, proto pplk. Hrbenský domluvil s polskou stranou prozatímní demarkační linii Lomnický štít – Magura – St. Lubovňa (platila až do druhé poloviny ledna 1919, polská armáda slovenské území vyklidila).

Při postupu skupiny pplk. Hrbenského na Spišsku chránil její bok na jihu prapor kpt. Zajíčka. Ten pronikl 16. 12. do Kremnice, kde však byl následný den napaden Maďary a nucen ustoupit k Hornímu Váhu. Prapor byl následně reorganizován a svěřen pod velení mjr. Poráka.

Tento prapor obsadil 22. 12. Zvolen, 23. 12. Bánskou Štiavnici a Bánskou Bystrici.

K 18. 12. 1918 měla skupina pplk. Hrbenského sílu 80 důstojníků a 2.526 mužů, dále 83 jezdců, 158 zákopníků, s podporou 10 děl a 45 kulometů. Skládala se z 2. dobrov. pluku (dříve „Český pluk“, mjr.Porák), kombinovaného praporu kpt. Zajíčka, a I. polního praporu „Gardy slovenskej slobody“ (kpt. Rejthar).

V Kremnici se stala 18. 12. jedna z politováníhodných událostí, kdy se u kombinovaného praporu vzbouřila část vojáků a sesadila svého velitele kpt. Zajíčka. Vzpoury se neúčastnila námořnická setnina kpt. Kubáta, která udržela kázeň. Po této události byl kombinovaný prapor rozpuštěn, jeho jednotlivé části přičleněny k jiným skupinám a kpt. Zajíček zatím povolán do štábu velitelství čs. vojska na Slovensku.

Na Oravsku mezitím zajišťovaly další části území, tentokrát před pronikajícími polskými oddíly, čs. I. námořní rota a druhá rota kladenských dobrovolníků. Tyto dvě roty obsadily hlavní významné body v oblasti včetně železnice, vedoucí do polského Nového Targu. Docházelo zde k dílčím přestřelkám na bráněné linii Suchá hora – Chýžné – Babia Gora. Z I. námořní roty byli v těchto přestřelkách zraněni 3 námořníci a 2 byli zajati. Ze zajetí však uprchli a vrátili se zpět k jednotce. V nedaleké Trstené uspořádali po srdečném a nadšeném uvítání místní obyvatelé ihned po příchodu čs. námořníků slavnost s bálem.

Když byla 21. 12. po Zvolenu obsazena i Bánská Bystrice, kde bylo čs. vojsko nadšeně uvítáno místním obyvatelstvem, bylo zde zajištěno mimo jiné i 6.000.000,- korun, které byly odeslány ministerstvu pro Slovensko.

Tento den se také do Československé republiky vrátil, již jako zvolený prezident, T. G. Masaryk. Byl v Praze bouřlivě uvítán shromážděnými davy. Slavnostním průvodem domácího čs. vojska, legionářů a Sokolů byl doprovázen do sněmovny, kde jako první československý prezident vykonal prezidentský slib.

Mezitím se večer rozpoutal u Popradu boj mezi I. praporem Gardy slovenskej slobody a praporem polské armády, která opět překročila bezprávně vytčené československo - polské hranice. Během boje, kdy Poláci dle pamětníků používali i trhavých střel se příslušníci Gardy slovenskej slobody drželi dobře a donutili nakonec Poláky k ústupu. Během boje byli na čs. straně zranění 2 muži. Podařilo se zajmout 4 polské vojáky. Následný den vyslovil pplk. Hrbenský v denním rozkaze tomuto praporu Gardy slovenskej slobody čestné uznání.
Aby pplk. Hrbenský předešel dalším konfliktům s polskou armádou, domluvil opět dočasnou, ne však příliš šťastnou demarkační čáru - bez vědomí plk. Schöbla. Ta později byla zrušena a stanovena jiná.

K 25. 12. 1918 bylo tak zajištěno čs. vojskem celé Pováží a oblast až ke Spišské Nové Vsi.

(pokračování příště)

Pavel J. Kuthan – „V těžkých dobách…“, 2004
pavelkuthan@seznam.cz

Výběr z hlavních použitých pramenů:
Osobní archiv autora
Vojenský historický archiv Praha – fond „Boje na Slovensku I. – skupina „Schöbl“, fond „Boje na Slovensku I. – Východní slovenská skupina
Vojenský jubilejní kalendář 1918-1938, Praha 1938
Dérer Ivan, Slovensko v prevrate a po ňom, Bratislava 1924
Fidler Jiří, Generálové legionáři, Jota Military, Brno 1999
Gašpar Ján, Po stopách bojů československého vojska a legionářů v okolí Košic v roku 1919, Český spolek na Slovensku, Košice 2001
Hanzal Vojtěch, Výzvědčíci v Itálii a na Slovensku, vlastní náklad, Praha 1928
Ježek Zdeněk, Boj o Slovensko v letech 1918 – 1919, vlastní náklad, Praha 1928
Junek Jiří, Vysokomýtský 30. pěší pluk v bojích o Slovensko v letech 1918-1919, OM VM, V. Mýto 2002
Juza Josef, Čs. legionáři okresu Rychnov n. Kn. 1914-1921, OÚ RnK, Rychnov n. Kněžnou 1998.
Kavena Karel, Dějiny dělostřeleckého pluku 1., děl. pluk 1., 1937
Marek Jindřich, Piráti svobody, Svět křídel, Cheb 2002
Peroutka F., Budování státu 1918-1919, Praha 1991
Pichlík Karel, Klípa B., Zabloudilová J., Českoslovenští legionáři 1914-1920, Mladá Fronta, Praha 1996
Pokorná A., Hofman P., Stehlík E., Československá armáda 1918-1938, Impuls, Praha 1991
Pospíšilová Jaroslava, Českoslovenští legionáři z okresu Hradec Králové 1914-1920, MVČ HK, H.Králové 2000
Pražák R. a kolektiv, Dějiny Maďarska, Brno 1993
Prokš Petr, Politikové a vznik republiky, Prospektrum, Praha 1998
Ryšavý Jaroslav, Kronika II. pluku Stráže Svobody České Budějovice, Litera, Praha 1947
Vachek Josef, Pamätnik pomníka padlých v bojoch o Nové Zámky na Slovensku v r. 1919, Odbor PPPBNZ, Nové Zámky 1922
Vondráček Karel, Boje na východním Slovensku v květnu a červnu 1919, Bratislava 1936.
Zapletal Řehoř, Druhý čs. pěší pluk dobrovolnický, VA RČS, Praha 1928

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více