V těžkých dobách (3/20)

Autor: Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔︎︎ 👁︎ 34.075

Obsazení západního a východního Slovenska domácím čs. vojskem

 

Holičská skupina

Na slovenské území vstoupil 2. 11. 1918 (v 02.00h) jako první čs. oddíl, prapor 25. střeleckého pluku rozhodnutím velitele praporu, npor.Bauera. Byla to odezva na žádost obecních zástupců z Hodonína, ve snaze zabránit tak loupežným nájezdům ozbrojených band, složených údajně z propuštěných ruských válečných zajatců a cikánských skupin, z oblasti slovenské Holiče na Moravu. Zároveň z Holiče žádali Slováci o ochranu před maďarskou mocí. Bylo to ještě v době, kdy žádné centrální velitelství pro operace na Slovensku neexistovalo. Jeden z důstojníků praporu, npor.Ripka, vyzval k této akci dobrovolníky z praporu, aby se přihlásili. Z těchto dobrovolníků byl sestaven oddíl, který měl tuto spíše policejní operaci provést. Čítal 120 vojáků v čele s 10 důstojníky, včetně npor.Ripky, s podporou 2 kulometů. Pronikl směrem přes Gbely, kde zajistil naftové doly, 4. 11. do Malacek. V Bratislavě maďarský župan protestoval proti proniknutí čs.vojska na Slovensko, které pokládal za součást Maďarska, neuznávajíce vzniklé Československo.

Reklama

Česká národní rada – Praha. z Budapešti min. války 870 56 – 8 –8: Dvacetpět lomeno římskou jedničkou střelecký prapor obsadil olejové prameny uherské obce Gbely tečka. Prosím naříditi, aby tento oddíl neodkladně opustil Uhry a vrátil neporušené prameny olejové jakož i tamní materiál tak, jak i stát uherský respektuje majetek cizích států. Uherský ministr války 28403 x přes. k p 1918.“ – telegram, jenž okamžitě podrážděná maďarská strana odeslala Národnímu výboru v Praze po vstupu oddílu npor. Ripky na Slovensko, zjevně se nechtíc smířit se ztrátou Slovenska.

Z Bratislavy vyslal do Malacek obrněný vlak se 100 ozbrojenými maďarskými námořníky, aby zakročili proti čs. oddílu npor.Ripky. Slovenské obyvatelstvo ve zmíněných obcích čs. vojáky vítalo, avšak bálo se odvety ze strany Maďarů. Ripka se rozhodl setrvat a neustoupit. Obsadil svůj vlak svými vojáky, na lokomotivu umístil dva kulomety a pomalu s vlakem jel krok za krokem vstříc nepříteli, zanechávajíce po cestě ve stanici Sv. Jány por. Straku s 10 muži jako stráž. V Malackách svolal tábor lidu, kde promluvili důstojníci jednotky o bratrství Čechů a Slováků, k nadšení slovenského obyvatelstva. 6.11. v poledne dorazily do Malacek maďarské oddíly (cca 70 mužů s kulomety), které žádaly vyklizení města čs. vojskem a odstranění červenobílého praporu z budovy nádraží. Rázné vystoupení čs. vojáků npor. Ripky a dva namířené kulomety na maďarský vlak byly odpovědí. Maďaři odjeli s nepořízenou. Při přesunu jejich obrněného vlaku do Bratislavy však došlo v Zohoru k nedorozumění s místním slovenským obyvatelstvem, které obrněný vlak mylně považovalo za československý a radostně jej vítalo, a došlo k napadení těchto obyvatel střelbou z vlaku, kdy bylo několik lidí v davu těžce zraněno. Dále také došlo u Devínského jazera ke srážce s maďarskou národní gardou.

8. 11. se dostavil k vyjednávání zástupce z maďarského štábu v Bratislavě (mjr. gšt. Brandstätter) s pobočníkem. Po šestihodinovém jednání s npor. Ripkou, domluvili též dočasnou demarkační čáru, vedoucí od Devínské Nové Vsi na Malinský vrch a dále na Malé Karpaty - kotu 524., a vrátil se do Bratislavy. Tato první domluvená demarkační čára zůstala nakonec v platnosti až do konce roku 1918, kdy byla překročena k vytyčeným a mezinárodně uznaným čs.hranicím čs.armádním legionářským sborem z Itálie. Npor.Ripkovi byly k posílení poslány dvě pěší roty z Brna (velitel npor.Bezruka), se dvěma kulomety, a dále ještě později pěší prapor kpt. Stuchlíka z Uherského Hradiště. Npor.Ripka následně obsadil tedy dle úmluvy území až ke Stupavě a k Devínskému Jazeru.

Jak vzpomínal po letech npor. Augustin Ripka: „…zamýšlená vojenská asistence k potlačení nepokojů se proměnila vývojem událostí v okupační boj a má asistenční rota o 120 mužích vzrostla během tří neděl na prapor o 500 mužích, s kterými jsem obsadil západní Slovensko a ohrožoval i Bratislavu…

Již 9. 11. 1918 byla oddílem čs. četníků (120 mužů), pod velením pplk. Hanačíka, obsazena načas Trnava a okolí, které zatím pro nedostatek sil byly pro skupinu npor.Ripky k zajištění nedostupné. Vedení čs. správy se ujal Dr. Ivanko. Obsazení Trnavy však opět bylo trnem v oku maďarskému županovi v Bratislavě, jenž tam opět z Bratislavy vyslal obrněný vlak s rotou maďarských námořníků (ten samý, který byl vyslán na npor.Ripku – vlaku velel maďarský npor. Heltay), s cílem vytlačit čs. četnický oddíl z města, které tak opět mělo přejít do maďarských rukou. K tomu mu jistě přispěla událost z 11. 11., kdy byl v Trnavě promaďarskými politiky svolán tábor lidu, kde byl s pomocí silné propagandy zúčastněný slovenský lid ovlivňován, takže nakonec tento tábor žádal začlenění pod maďarskou vládu, u níž „žádal o ochranu“. Když 13. 11. do Trnavy zmíněný maďarský obrněný vlak s námořníky dorazil, poslal jeho velitel npor. Heltay českému pplk. Hanačíkovi ultimatum k vyklizení Trnavy. Pplk. Hanačík však ani neměl čas na odpověď, neboť maďarský obrněný vlak náhle vjel do Trnavy na nádraží, kde došlo k boji s čs. četníky. Současně se v Trnavě z Maďarů utvořila ozbrojená garda s cílem vytlačení čs. četníků z Trnavy. Při krátkém boji na nádraží, který se rozpoutal s obrněným vlakem, padli z čs.četnického oddílu 3 muži, 1 byl zraněn. Pplk. Hanačík byl nucen v této situaci, ve snaze zabránit dalšímu krveprolití, před přesilou se svým četnickým oddílem ustoupit. Při ústupu své padlé čs. četníci vzali s sebou. Ustupoval až do Senice, stále pronásledován maďarským obrněným vlakem a maďarskou jednotkou o síle asi 600 mužů. Zde ustupující četnický oddíl podpořily dvě pěší roty npor. Bezruka (dom. 3. pěší pluk), které byly zrovna na cestě k posílení skupiny npor.Ripky. Tyto dvě roty pod velením npor. Bezruka podnikly rychlý nečekaný útok na maďarský obrněný vlak. Podařilo se jim v boji vlak dobýt, přičemž pobili asi 100 maďarských námořníků a 52 dalších zajali. Zbytky maďarské jednotky zahnali Čechoslováci až k Nádaši a dále k Bolerázu.

V ranních hodinách 17. 11. došlo k prudkému boji v Senici mezi čs. vojskem a maďarským obrněným vlakem, který k městu dorazil. Maďarská jednotka byla tvrdým protiútokem Čechoslováků nakonec rozprášena. V boji padlo na maďarské straně 28 mužů a mnoho jich bylo zraněno, na československé byli 2 muži zraněni těžce a 2 lehce. Dále Čechoslováci obsadili Jablonici, kde se Maďaři odhodlaně bránili. V prudkém boji nakonec nepřítel ustoupil, zanechávajíce na místě 50 padlých. Maďaři měli přes 100 raněných a 18 jich bylo zajato. Čechoslováci obsadili následně město.

Reklama

Prapor kpt.Rejthera 25. 11. obsadil po přestřelkách v ulicích znovu Trnavu. Během akce se vyznamenala tzv. „Hanácká setnina“ (por. Varta), rota dom. 3. pěšího pluku (npor. Bezruka), rota z U.Hradiště (npor. Scheinherr), kroměřížská rota (npor.Zábranský) a rota dom. 30. pěšího pluku (npor. Ejem). Poté, co čs. vojsko obklíčilo město ze tří stran, zaútočilo a po krátkém boji byla Trnava dobyta. Během boje padl na čs.straně 1 muž a 2 byli zraněni. Maďarské ztráty byly mnohem vyšší, nepřítel tak zanechal na bojišti několik padlých a raněných, 52 maďarských námořníků, spolu se 2 maď. důstojníky, bylo zajato. Dále bylo ukořistěno 20 kulometů, několik beden munice, několik ručních granátů a obsazen nepřátelský obrněný vlak. Ve městě byl o ve skladech zajištěno 1.200 pušek. Původní maďarská garda, která se dříve ve městě utvořila, po příjezdu maďarského obrněného vlaku, se zcela rozešla, jelikož tak rychlé obsazení města maďarská strana vůbec neočekávala. Druhý den dorazila do Trnavy s kpt. Brunnerem další posila. Jednalo se o sokolskou rotu z Jaroměře (I. Sokolská rota župy Podkrkonošské). Byla zreorganizována též dobrovolnická slovácká skupina a provedeno celkové zajištění města a jeho obrany před možným maďarským útokem.

Celá vojenská skupina tedy, složená z jednotek npor. Ripky, četnického oddílu, dvou pěších rot npor. Bezruka, sokolské roty z Jaroměře, slovácké dobrovolnické skupiny, se nacházela rozložená mezi Devínskou Novou Vsí a Trnavou. Byla nazvána Holičská skupina, a její velení převzal 17. 11. 1918 pplk. Verich. 21. 11. byla ještě posílena o pěší prapor kpt.Stuchlíka z Uherského Hradiště. To již měla tato skupina sílu asi 900 mužů se 6 kulomety.

Trenčínská skupina

Jak jsem již uvedl, 10. 11. 1918 vzniká Velitelství operujících čs.vojsk na Slovensku, v čele nejprve s gen. Štikou, od 25. 11. plk. Schöblem, s cílem koordinovat vojenské operace na Slovensku. Mezitím, co v úseku Malacek a Trnavy zajišťovaly území části později nazvané Holičské skupiny, řádily v okolí Trenčína a povodí Váhu různé loupežné tlupy. Hrozilo proniknutí těchto tlup přes Vlárský průsmyk na Moravu. Činnost těchto tlup znepokojovala čs. velení, které proto do tohoto prostoru vyslalo z Prahy I. prapor 1. dobrovolnického pluku. Tomuto praporu velel kpt. Karel Římek, který dostal úkol zajistit dané území v okolí Vlárského průsmyku a pořádek. Prapor kpt. Římka dorazil do prostoru Vlárského průsmyku a zajistil jeho okolí, k velké úlevě místních obyvatel, pro které byl zárukou bezpečí a pořádku. Po dohodě s Národním výborem v Trnavě postupoval 10. 11. dále, obsadil v 15.15h Trenčín a následně i hlavní opěrné body v Pováží. Nyní tedy byl v čs. rukách i Trenčín a jeho okolí.

Římkův prapor byl částečně ohrožován existencí ozbrojené maďarské gardy v Žilině, která se tam vybíjela i na slovenském obyvatelstvu, které dávalo často najevo své čechoslovakistické smýšlení. Již 10. 11. byl též tedy z Prahy vyslán oddíl, skládající se z II. praporu 1. dobrovolnického pluku a dvou pěších rot dom. 28. pěšího pluku. Celkem tento oddíl představoval sílu 830 mužů, 31 důstojníků, s podporou 6 kulometů. Velitelem byl kpt. Kurz. Ten rychlým postupem obsadil bez boje 12. 11. Žilinu, kde nastolil pořádek, když ještě předtím dvě čety jednotky pod vedením npor. Hrdiny obsadily Čadcu. V Žilině byl zbytek praporu uvítán českým lékařem Dr. I. Hálkem (syn básníka Hálka), a zadržel zde nemocniční německý vlak (Mackensenovy armády) s bohatými zásobami potravin, vína, ad. Dále jednou svou rotou se dvěma kulomety zajistil kpt. Kurz své postavení v Žilině pro lepší obranu i obsazením soutěsky nedaleko Vrútek a Sučan. Obsazeny i Vrútky. Kpt. Kurz hodlal dále postupovat na Ružomberok s cílem zajistit zde známé koželužny, před případným zničením. Rychlý postup však mohl vést jen přes most u Kralovan, a ten byl poškozen. Nebylo tedy možné tento záměr naplnit.

Vyslaná 6. rota 1. dobrovoleckého pluku 13. 11. zajistila Turany. Následně byla posílena druhý den dalšími dvěma kulomety.

Ráno 15. 11. napadl zmíněnou zajišťovací 6. rotu maďarský obrněný vlak s 800 muži, vyzbrojen 2 děly a 6 kulomety. Ta se snažila přesile nepřítele čelit a ustupovala k Sučanům. Během dopoledne dorazila ohrožené rotě posila ze Žiliny – dvě roty dom. 28. pěšího pluku. Jednotka se znovu pokusila postupovat na Turany. Mezitím však Maďaři obsadili rychlým postupem Vrútky a začali postupovat na Sučany, aby posílili maďarský vlak. Situace Čechoslováků byla špatná, byli sevřeni náhlým maďarským postupem od Vrútek a maďarským obrněným vlakem do kleští. Byli nuceni před Maďary ustoupit na severním břehu řeky Váh směrem na Žilinu. Por. R. Viesner zabránil maďarskému vlaku v dalším postupu tím, že pustil proti němu lokomotivu plnou parou. Došlo ke srážce, která zabránila nepříteli v dalším postupu. V kritické chvíli odepřeli poslušnost na úřadech v obcích obsazených čs. vojskem maďarští telefonisté, kteři museli býti z nedostatku vlastního odborného personálu prozatím ponecháni v úřadu. V boji u Sučan padli na čs.straně 3 muži, 1 důstojník. Dalších 7 mužů bylo zraněno, a 6 pohřešováno.V té době mezitím využila situace maďarská garda, vytvořená z místních maďarských obyvatel, která se ozbrojila a zbytek čs. žilinské posádky, tvořený po odchodu posily ohrožené rotě u Sučan pěší půlrotou, byl nucen při boji ustoupit.

Kpt. Kurz neměl zpráv o síle nepřítele, proto se v této komplikované situaci, když zjistil nastalý stav v Žilině, rozhodl s celou svou skupinou ustoupit 16. 11. do Ostravy, kam dorazila jeho skupina následný den.

Mezitím na Slovensko dorazila I. rota čs. námořníků (o síle 4 čet a kulometného oddílu se 4 kulomety), kteří se tak proslavili při 28. 10. 1918 v Praze. Rota s cílem pomoci zajistit směr na Trenčín, zaujala obranu u Púchova a Zem.Kotešové proti maďarské posádce v Žilině.

Dále na Slovensko tehdy dorazil z Prahy též i III.prapor 1.dobrovolnického pluku a I.prapor 2.dobrovolnického pluku, který hned 30.11. obsadil Piešťany a Hlohovce.

Vznikla tak vojenská skupina, skládající se z 1. dobrovolnického pluku, I. praporu 2. dobrovolnického pluku a dvou pěších rot 28. pěšího pluku. Byla označena jako Trenčínská skupina, a její velení převzal 18. 11. 1918 pplk. Šembera.

Velitelství plk. Schöbla

Reklama

Slováci se počali ve větší míře hlásit do čs. armády, na základě výzvy vojenského velitelství na Slovensku ze dne 18. 11. V Uherském Hradišti vznikla 24. 11. 1918 tedy tzv. „Garda slovenskej slobody“ pod velením kpt. Šimka ze Senice. Bylo rozšířeno tentýž den následující provolání velením této jednotky:

Slovenskí vojáci! Maďari, židia a rozliční čvaši so zbraňou v ruke idú proti našemu slovenskému ľudu, pália, vraždia a nivočia naše dediny a majetky. Proti tomuto barbárstvu třeba sa brániť. Naša slovenská sloboda, ktorú nám prináša prezident Spojených Štátov, Wilson a ktorú pozdravujeme po tisícročnom otroctve, musí byť chránená.

Bratia, Slováci! Staňte si pod slovenské zástavy a vstúpte do novej: Gardy slovenskej slobody!

Dokážte, že si svoju mladú slobodu viete obrániť proti surovostiam čvachov a šialbam židov. Nech každý slovenský vojak a dostojník stane na obranu slovenskej země, slovenských rodin, slovenského majetku a slovenskej Detvy.

Po štyrročnom utrpení voláme Vás zas do boja, do ktorého nás ženie maďarské barbárstvo. Tento boj ide o to, aby slovenský národ nestal sa obeťou zúrivcov a lotrov, ktorí nám idú na život, na náš majetok a naše práva.

Československé vojsko nesie nám pokoj, poriadok a slobodu. Ruka v ruke s ním budeme bojovať za naše slovenské právo, za poriadok a šťastie slovenského národa.

Povinnosťou každého Slováka, ktorý slúžil při vojsku, je, aby vstúpil do Gardy slovenskej slobody a prihlásil sa u veliteľstva v Uherskom Hradišti.

Hláste sa tiež v Senici, v Skalici, v Trenčíne a v Malackách u Národnej Rady Slovenskej, odkiaľ Vás pošlú do Uh. Hradišťa.

Zajímavé a tehdejší dobu více přibližující je i znění výzvy, kterou s tímto provoláním přípravný výbor „Gardy slovenskej slobody“ zaslal všem Slovenským Radám:

Slovenské Rady a obecnie výbory! Nebezpečie hrozí našej novej, krvou skropenej vlasti, štátu československému; sriadenie tohoto štátu vyžaduje pomoc každého povedomého Slováka; bezpečnosť životov a majetkov potrebuje našich vlastných síl. Nečakajme všetko od bratov Čechov, nespoliehajme sa vo všetkom len na ich pomoc. Pomož si sám i Boh ti pomože. Pre tuto naliehavú príčinu povinní sme sebe, rodu i celej našej věci, sriadiť si gardu slovenskej slobody. K uskutečneniu týchto ideálov našich žiadame výdatnej pomoci Slovenských Rád. Propagujte, nahovárajte, presvedčujte mládež našu peknoduchú, aby nebolo jedného zbraneschopného slovenského šuhaja, ktorý by nebol činným členom gardy slovenskem slobody. Dosiaľ pracovali a pracujú všetko za nás bratia Češi, dosiaľ hája a chránia naše slovenské záujmy bratia Češi. A kde sú naši Slováci? Češi prelievajú krv za nás, a naši chlapci doma si hovejú. Tak to ďalej nesmie byť. Zasaďme sa za to, aby sa bratia Češi nemuseli hanbiť za nás. Hor sa, bratia, vstupujte do gardy slovenskej slobody; veď za tie dva – tri mesiace zimné, dokiaľ Wilsonom prezidentom svolaný mierový kongres, vybaví záležitosti naše, nezmeškáte toľko při polných prácach vašich.

Každá obecná slovenská rada z kruhu svojho nech si vymenuje na to súceho človeka, ktorý by zo svojej obce posbieral a do okresného města svojho k tomu ustanoveným komisárom gady slovenskej slobody doviedol prihlášených. Takéto okresné mestá sú: Holič, Malacky, Senica, Myjava, Trenčín a Nové Mesto nad Váhom. Kto máš kde bližšie, tam sa hláste. Slovenskí vojaci teraz nie je ešte čas na odpočinok, na hlyvenie, vybojovanú slobodienku našu zachrániť a udržať je Vašou slovenskou povinnosťou. Každý nech si donesie se sebou, ak má, uniformu, výzbroj, bakanče, čo komu chybí vo vojenskom vystrojení, dostane při „vojenskom veliteľstve na Slovensku“, ktoré je na tento čas v Uh. Hradišti. Prihlásivší sa dostanú celé zaopatrenie a žold taký, aký majú vojaci československej armady. – Pošlite všetkých dobrovolnikov do Uher. Hradišťa. – Stotník Ľudovít Šimko velitel gardy, Dr. Pavel Blaho zástupca vlády na Slovensku, Dr. Ivan Dérer zástupca voj. Ministerstva.

Následně byla jednotka postavena (do síly praporu) a po organizaci přesunuta do Ružomberoku. Později pak byla ještě rozšířena na pluk.

(pokračování příště)

Pavel J. Kuthan – „V těžkých dobách…“, 2004
pavelkuthan@seznam.cz

Výběr z hlavních použitých pramenů:
Osobní archiv autora
Vojenský historický archiv Praha – fond „Boje na Slovensku I. – skupina „Schöbl“, fond „Boje na Slovensku I. – Východní slovenská skupina
Vojenský jubilejní kalendář 1918-1938, Praha 1938
Dérer Ivan, Slovensko v prevrate a po ňom, Bratislava 1924
Fidler Jiří, Generálové legionáři, Jota Military, Brno 1999
Gašpar Ján, Po stopách bojů československého vojska a legionářů v okolí Košic v roku 1919, Český spolek na Slovensku, Košice 2001
Hanzal Vojtěch, Výzvědčíci v Itálii a na Slovensku, vlastní náklad, Praha 1928
Ježek Zdeněk, Boj o Slovensko v letech 1918 – 1919, vlastní náklad, Praha 1928
Junek Jiří, Vysokomýtský 30. pěší pluk v bojích o Slovensko v letech 1918-1919, OM VM, V. Mýto 2002
Juza Josef, Čs. legionáři okresu Rychnov n. Kn. 1914-1921, OÚ RnK, Rychnov n. Kněžnou 1998.
Kavena Karel, Dějiny dělostřeleckého pluku 1., děl. pluk 1., 1937
Marek Jindřich, Piráti svobody, Svět křídel, Cheb 2002
Peroutka F., Budování státu 1918-1919, Praha 1991
Pichlík Karel, Klípa B., Zabloudilová J., Českoslovenští legionáři 1914-1920, Mladá Fronta, Praha 1996
Pokorná A., Hofman P., Stehlík E., Československá armáda 1918-1938, Impuls, Praha 1991
Pospíšilová Jaroslava, Českoslovenští legionáři z okresu Hradec Králové 1914-1920, MVČ HK, H.Králové 2000
Pražák R. a kolektiv, Dějiny Maďarska, Brno 1993
Prokš Petr, Politikové a vznik republiky, Prospektrum, Praha 1998
Ryšavý Jaroslav, Kronika II. pluku Stráže Svobody České Budějovice, Litera, Praha 1947
Vachek Josef, Pamätnik pomníka padlých v bojoch o Nové Zámky na Slovensku v r. 1919, Odbor PPPBNZ, Nové Zámky 1922
Vondráček Karel, Boje na východním Slovensku v květnu a červnu 1919, Bratislava 1936.
Zapletal Řehoř, Druhý čs. pěší pluk dobrovolnický, VA RČS, Praha 1928

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více