V těžkých dobách (2/20)

Autor: Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔︎︎ 👁︎ 44.605

První dobrovolníci

Mimo této pravidelné armády, bylo vzhledem k potřebě větší vojenské síly na Slovensku přikročeno k výstavbě dobrovolnických jednotek. Pro obsazení Slovenska bylo již počátkem listopadu 1918 postaveno z hlásících se dobrovolníků dalších 6 pěších praporů (4 prapory v rámci zemského vojenského velitelství v Praze a 2 prapory v rámci zemského vojenského velitelství v Brně), 9 samostatných rot - složených především ze Sokolů - (6 rot v rámci zemského vojenského velitelství v Praze, 3 roty v rámci zemského vojenského velitelství v Brně).Později první tři pěší prapory dobrovolníků, postavené v rámci ZVV Praha, utvořily ještě 28. 10. 1918 v Praze 1. dobrovolnický pluk a ze dvou dobrovolnických praporů, postavených v rámci ZVV Brno, vznikl začátkem listopadu Moravský pluk. Ze čtvrtého ze čtyř postavených dobrovolnických praporů v rámci ZVV Praha a sokolských rot (vznikly ještě během listopadu 1918 samostatné sokolské roty v Jaroměři, Železném Brodě, Klatovech a Nymburku, které okamžitě odešly na Slovensko), zorganizovaných v rámci ZVV Praha, vznikl „Český pluk“, jenž měl tři prapory. Zanedlouho, asi po týdnu existence, byl 19.12. 1918 však přejmenován tento pluk na 2. dobrovolnický pluk. Dobrovolecké pluky měly více než třetinu mužstva složenou z nováčků, kteří neměli dosud vojenský výcvik, což mělo následek na celkové kázni jednotky. Rozhodně jim však nescházelo nadšení a mezery ve výcviku museli později na frontě dohnat někteří přímo v boji.

Reklama

Dále byly postaveny v listopadu 1918 především ze Sokolů, s přispěním Dělnických tělovýchovných jednot, 1.,2.,3., a 4. „pluk Stráže svobody (každý měl tři prapory s výjimkou brněnského, jenž měl dva). Tyto čtyři pluky „Stráže svobody“ měly za úkol nejprve konat strážní službu na území měst Praha, Brno, České Budějovice a Plzeň.

Velitelem I. pluku StS, složeného nejen ze Sokolů, ale i z příslušníků Dělnických tělovýchovných jednot, byl jmenován místonáčelník České obce sokolské – Rudolf Bílek. Pluk vznikl v Praze v prosinci 1918.

Velitelem II. pluku StS, složeného jen ze Sokolů, byl jmenován sokolský pracovník Novák. Pluk vznikl v Českých Budějovicích v prosinci 1918.

Velitelem III. pluku StS, složeného jen ze Sokolů, byl jmenován nadporučík A. Veselý. Pluk vznikl v Brně v listopadu 1918.

Velitelem IV. pluku Sts, složeného ze Sokolů a příslušníků DTJ, byl jmenován náčelník sokolské župy na Plzeňsku Emil Štrunc. Pluk vznikl v Plzni v lednu 1919.

Příslušníky těchto pluků mohli být jen Sokolové, případně příslušníci Dělnických tělovýchovných jednot, bez ohledu na jejich podléhání vojenské službě. Do těchto pluků mohli přestoupit i Sokolové či členové DTJ (ti jen do pluků StS č. I. a IV.) z řadových jednotek dom. čs. armády, pokud se nejednalo o jednotky, které již tou dobou byly v poli (výnos MNO čj. 5744 z ledna 1919). Všichni příslušníci pluků StS si navzájem dle sokolské tradice tykali, oslovovali „bratře“. V plucích byla silná kázeň a disciplína, jejich příslušníci byli hrdi na svou jednotku a statut dobrovolníka.

Například později při jedné přehlídce III. pluku StS před gen. Podhajským v Brně dne 28.4.1919, vyjádřil tento celému pluku pochvalu:

Reklama

Měl jsem upřímnou radost nad pevným, pružným krokem, kterým kráčeli tito vybraní hoši, jakož i nad celým zevnějším nesením vůbec. Na první pohled bylo viděti, že reprezentují gardu našeho domácího vojska. S největším potěšením vyslovuji všem důstojníkům a mužstvu za jejich obětavou činnost a svědomitou práci, kterou doposud vykonali, pak za jejich vzorné chování, všeobecnou pochvalu.

Z dobrovolníků slovenské národnosti, s místem pobytu na Slovensku, byl postaven do konce r.1918 prapor (Garda slovenskej slobody - viz. dále), jenž později v lednu 1919 byl rozšířen na pluk „Slovenskej slobody“, jenž měl 3 prapory. Na jižní Moravě vznikla z tamních dobrovolníků, pod velením kpt. Hluchého z Hodonína, Slovácká brigáda o síle 7 pěších praporů. Byla postavena v listopadu 1918 v Hodoníně, též výraznou měrou ze Sokolů z Vyškova. Doplněna dále o děl. oddíl a četu dragounů. Později v létě 1919 byla přetvořena na „Slovácký pluk“ o síle 3 pěších praporů.

Ještě dříve vznikl v Uherském Hradišti samostatně Slovácký prapor, složený z dobrovolníků z města a okolních vesnic, včetně tzv. „zeleného kádru“ z Buchlovských hor. Měl 4 roty o celkové síle asi 700 mužů a 20 důstojníků. Zhruba 500 jeho příslušníků byli tamní Sokolové. Velení praporu se ujal npor. V. Kropáč, a 20.11.1918 odešel prapor na Slovensko. Později byl rozdělen k jednotlivým jednotkám, které docházely z Moravy, zejména do stavu později vzniklého 1. dobrovolnického pluku a Slovácké brigády.

Čs. armádní legionářský sbor z Itálie

V průběhu I. světové války vzniklo v Itálii, stejně jako již dříve v Srbsku, Rusku a Francii, československé zahraniční vojsko, tzv. čs.legie, jako armáda dosud neexistujícího státu. Příslušníci tohoto vojska bojovali na straně dohody proti centrálním mocnostem za svobodu budoucího Československa, která tak mohlo především díky obětem čs.legionářů, 28.10.1918 vzniknout a být mezinárodně uznáno.

Itálie, původně spojenec Rakousko-Uherska a Německa, po vypuknutí I.světové války vyhlásila neutralitu. Do války vstoupila až v květnu 1915, avšak na straně spojenců Dohody. Na italské frontě bojovaly od počátku v uniformě rakousko-uherské c.k. armády desetitisíce Čechů. Mnoho jich bylo italskou armádou zajato, nebo sami, především národně uvědomělí, dobrovolně v nemálo případech přecházeli do zajetí, či se při italském útoku nebránili. Poté, co plně pochopila Itálie česko-slovenskou otázku, zřídila pro ty zajatce české a slovenské národnosti, kteří se vzdali dobrovolně do italského zajetí, zvláštní tábory v Bibione, Taggiu, Aquile, Santa Maria Capua Vetere, v nichž se do ledna 1917 shromáždilo kolem 4.000 zajatých Čechů a Slováků. Byl zde také založen tzv. Československý dobrovolnický sbor, v jehož čele stál jeho zakladatel, výrazná postava čs.legie v Itálii, Jan Čapek. Velká část příslušníků tohoto tělesa byli Sokolové. Do dubna 1917 měl tento sbor asi 1.500 mužů, odhodlaných bojovat proti Rakousko-Uhersku a Německu za československou samostatnost. V Římě byl zřízena Československá tisková kancelář, která zastupovala čs. zájmy ve spojení s oficiální Českou národní radou v Paříži (v čele T.G.Masaryk) a prováděla propagaci čs. národní cíle v italské veřejnosti. Později byla přeorganizována kancelář na římské zastupitelství České národní rady s charakterem konzulátu (dosud neexistujícího Československa). Zajatci české a slovenské národnosti byli oddělováni od ostatních národností zajatců c.k. armády a soustřeďováni poté v Padule. Z celkového počtu 17.500 rakousko-uherských zajatců české a slovenské národnosti se do plánovaného čs.vojska přihlásilo asi 14.000 (z nichž asi 500 bylo Slováků). Dále se přihlásilo do budoucího čs.vojska i 300 zajatých rakousko-uherských důstojníků české národnosti.

Díky jednání Dr. E.Beneše, jako zástupce České národní rady, podařilo se dosáhnout v říjnu 1917 v Itálii toho, že čs.zajatci mohli válečnému úsilí spojenců pomoci neozbrojeni alespoň v zorganizovaných a nasazených pracovních praporech. Již od září 1917 na italské frontě bojovaly po boku Italů i malé československé výzvědné oddíly, kterých si italský štáb velmi cenil. 9.4.1918 se v Římě, při konané konferenci zástupců zahraničního odboje poddaných národů Rakousko-Uherska, podařilo vytvořit gen. M. R. Štefánikovi (jménem České národní rady) možnost pro vytvoření čs.vojska. Konečně 21.4.1918 se mu podařilo dojednat s italskou vládou smlouvu o vybudování čs.vojska v Itálii (po vzoru asi nejvíce proslaveného čs. zahraničního vojska v Rusku a úspěšném vytvoření čs.zahraničního vojska i ve Francii). Vybudované čs. vojsko bylo samostatným celkem, avšak pod italským vrchním velením.

Reklama

Během dubna až září 1918 tak ze zajatců – Čechů a Slováků, odhodlaných bojovat za čs.samostatnost proti Rakousko-Uhersku a Německu, vzniklo celkem šest střeleckých pluků čs.legionářů: v Periggii se zformoval 31.střelecký pluk (velitel italský plk. Ciaffi), v Assisi se zformoval 32.střelecký pluk (velitel italský plk.Angiono), ve Folignu se zformoval 33. střelecký pluk (velitel italský plk.Barreca), ve Spoletu se zformoval 34. střelecký pluk (velitel italský plk.Gambi), dále se zformoval 35. střelecký pluk (velitel italský plk.Balbinot), a z původních čs.výzvědných oddílů působících od září 1917 na italské frontě se zformoval 39. střelecký pluk „Výzvědný (velitel italský plk. Macelino, později italský plk. Maccaluso). Dále mimo samostatných technických a týlových jednotek vznikly i dva čs. dělostřelecké pluky: 6. dělostřelecký pluk a 7.dělostřelecký pluk.

Tyto pluky byly nakonec seskupeny v čs. armádní sbor v Itálii, v jehož čele stál italský gen. Piccione. Tento sbor složil ještě 8.prosince 1918 v Padově slavnostní přísahu věrnosti Československé republice, jíž se účastnil za italskou stranu i italský král. Sbor se členil na dvě legionářské divize – 6. divize (leg. 31. stř. pluk, leg. 32. stř. pluk, leg. 35. stř. pluk, leg. 6. děl. pluk, týlové a technické jednotky), jíž velel italský gen. Rossi, a 7.divize (leg. 33. stř. pluk, leg. 34.stř. pluk, leg. 39. stř. pluk, leg. 7.děl. pluk, týlové a technické jednotky), které velel italský gen. Boriani.

Legionářské pluky v Itálii tvořili Češi a Slováci, kteří se přihlásili do čs.legie v průběhu I.světové války do 28.10.1918. V listopadu 1918 podepsali představitelé centrálních mocností kapitulaci. Rakousko-Uhersko se zhroutilo.

Většina později přihlášených Čechů a Slováků, z řad rakousko-uherských zajatců, byla zorganizována v tzv. čs. domobranecké prapory. V čele těchto praporů byli čs. legionářští důstojníci. Těmto praporům se také někdy říkalo „druhá čs. armáda“. Každý tento prapor měl asi 1.000 mužů. Do konce roku 1918 bylo postaveno 9 těchto praporů, od počátku roku 1919 do léta 1919 ještě dalších 46. Celkem se tedy jednalo o 55 čs. domobraneckých praporů, o síle asi 60.000 mužů. Do bojů na Slovensku jich později 10 zasáhlo.

Čs. legionářské pluky v Itálii se proslavily v průběhu bojů I.světové války na italské frontě zejména boji u Santa Dona di Piave (červen 1918), Monte di Val Bella (červen 1918), Monte Val Bella (červenec 1918), Doss Cassina a Martella (srpen 1918), Doss Alta (září 1918). V rámci italské fronty se Čechoslováci v boji velmi osvědčili a celý sbor byl italským velením velmi vysoce ceněn. Celkem měl čs. armádní legionářský sbor 19.225 mužů. Během bojů v I.sv.válce padlo na italské frontě 355 čs.legionářů (z nichž 46 bylo zajato v boji rakousko-uherskou armádou a popraveno). Dalších 55 jich bylo v boji nezvěstných - pravděpodobně též padli.

Čs. armádní legionářský sbor představoval v té době bojovou sílu 10.000 střelců, 250 jezdců, 144 kulometů a 60 děl.

První prezident Československa T.G. Masaryk vykonal 16.12.1918 přehlídku čs.legie v Itálii. Následný den, 17.12., byl zahájen organizovaný vlakový přesun celého čs. zahraničního vojska v Itálii do vlasti. Přesun trval až do konce roku 1918. V celkem 75 vlakových soupravách o 3.000 vozech byl čs. armádní legionářský sbor přepraven do Československa. Zde byl okamžitě nasazen na Slovensko k zajištění obrany (leg. 35. stř pluk se ještě účastnil v lednu 1919 bojů s Polskem na Těšínsku). Později v průběhu dubna až srpna 1919 byly do Československa přepraveny v 86 soupravách i čs. domobranecké prapory z Itálie, a byly rovněž posílány do bojů na Slovensko. Nakonec se bojů účastnilo 10 domobraneckých praporů.

(pokračování příště)

Pavel J. Kuthan – souborná studie „V těžkých dobách…“, 2004
pavelkuthan@seznam.cz

Výběr z hlavních použitých pramenů:
Osobní archiv autora
Vojenský historický archiv Praha – fond „Boje na Slovensku I. – skupina „Schöbl“.
fond „Boje na Slovensku I. – Východní slovenská skupina
Vojenský jubilejní kalendář 1918-1938, Praha 1938
Dérer Ivan, Slovensko v prevrate a po ňom, Bratislava 1924
Fidler Jiří, Generálové legionáři, Jota Military, Brno 1999
Gašpar Ján, Po stopách bojů československého vojska a legionářů v okolí Košic v roku 1919, Český spolek na Slovensku, Košice 2001
Hanzal Vojtěch, Výzvědčíci v Itálii a na Slovensku, vlastní náklad, Praha 1928
Ježek Zdeněk, Boj o Slovensko v letech 1918 – 1919, vlastní náklad, Praha 1928
Junek Jiří, Vysokomýtský 30. pěší pluk v bojích o Slovensko v letech 1918-1919, OM VM, V. Mýto 2002
Juza Josef, Čs. legionáři okresu Rychnov n. Kn. 1914-1921, OÚ RnK, Rychnov n. Kněžnou 1998.
Kavena Karel, Dějiny dělostřeleckého pluku 1., děl. pluk 1., 1937
Marek Jindřich, Piráti svobody, Svět křídel, Cheb 2002
Peroutka F., Budování státu 1918-1919, Praha 1991
Pichlík Karel, Klípa B., Zabloudilová J., Českoslovenští legionáři 1914-1920, Mladá Fronta, Praha 1996
Pokorná A., Hofman P., Stehlík E., Československá armáda 1918-1938, Impuls, Praha 1991
Pospíšilová Jaroslava, Českoslovenští legionáři z okresu Hradec Králové 1914-1920, MVČ HK, H.Králové 2000
Pražák R. a kolektiv, Dějiny Maďarska, Brno 1993
Prokš Petr, Politikové a vznik republiky, Prospektrum, Praha 1998
Ryšavý Jaroslav, Kronika II. pluku Stráže Svobody České Budějovice, Litera, Praha 1947
Vachek Josef, Pamätnik pomníka padlých v bojoch o Nové Zámky na Slovensku v r. 1919, Odbor PPPBNZ, Nové Zámky 1922
Vondráček Karel, Boje na východním Slovensku v květnu a červnu 1919, Bratislava 1936.
Zapletal Řehoř, Druhý čs. pěší pluk dobrovolnický, VA RČS, Praha 1928

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více