Rhodos - bašta johanitů

Autor: Pavel Hlávka / Comtur 🕔︎︎ 👁︎ 52.062

Úvodem

Johanitský řád (zvaný též „špitálníci sv. Jana“) vznikl původně v Jeruzalémě počátkem 12. století, jako čistě nemocniční bratrstvo. V době, kdy se situace ve Svaté zemi zhoršila do té míry, že byla nutná stálá ochrana cest mezi Jeruzalémem a pobřežím, začal řád plnit i funkce vojenské.

Historie johanitů je úzce spjata s úspěchy i prohrami křesťanstva ve Svaté zemi. Když zde roku 1291 padlo významné křesťanské město Akra (poslední řádové působiště), nalezli rytíři přechodné útočiště na Kypru. Kypr spravovaný vlastním králem, se pro řádové aktivity příliš nehodil. Proto se rytíři po vybudování vlastního loďstva začali rozhlížet po vhodné základně, která by v případě potřeby mohla sloužit jako odrazový můstek při jejich návratu do Svaté země. Brzy zjistili, že jako nevýhodnější se jeví ostrov Rhodos v Dodekanéském souostroví. Johanité jej proto za pomoci Janovana Vignolo de Vignoliho v letech 1306-1310 obsadili (společně s okolními ostrovy). Svůj hlavní stan situovali do stejnojmenného hlavního města. Souostroví do té doby formálně náleželo byzantské říši, ale její císař Andronikos II. neměl dostatečné prostředky ani vůli k jeho udržení.

Před rokem 1480

Reklama

Johanité, nyní známí jako rhodští rytíři, pokračovali v budování loďstva a tím dokončili svůj přerod z pozemní na námořní sílu. Vyhlásili neutralitu vůči evropským státům a soustředili se na námořní boje proti nevěřícím. Muslimové však reagovali velmi rychle a tak již na jaře roku 1310 dochází k prvnímu neúspěšnému pokusu o dobytí ostrova. Poučení rytíři zahajují fortifikační práce a úpravy staré byzantské citadely v hlavním městě (stává se z ní Velmistrovský palác).

Roku 1319 probíhá uvnitř řádu reorganizace, při které se z dosud nadnárodního společenstva vyčleňuje sedm tzv. „Jazyků“ (Provence, Auvergne, Francie, Itálie, Aragon, Anglie, Německo) tedy skupin rytířů dle příslušnosti k národu a jazyku. Později (1462) se Aragon dále dělí na Kastílii a Portugalsko.

Jednotlivé jazyky měly na Rhodu své vlastní domy a společně používaly pouze nemocnici. Důležité ovšem je, že každý jazyk zodpovídal za obranu a údržbu určeného úseku opevnění.

V průběhu 14. století dochází k několika ozbrojeným střetům v rhodském souostroví (např. boje o ostrov Kos), kdy se rytířům daří udržet si své pozice. Neustálé ohrožení posloužilo jako podnět k dalšímu zesilování rhodské pevnosti (v letech 1396 -1437 za velmistrů Philibert de Naillac a Antonio Fluvian de Riviere), což se později zúročilo.

Roku 1440 dochází k neúspěšnému útoku Egypťanů, jejichž loďstvo bylo od Rhodu odraženo a za velkých ztrát pronásledováno až k pobřeží Anatolie. O čtyři roky později se o totéž pokouší Turci, rovněž neúspěšně. Poté následuje několik let klidu, které rytíři využívají k dalším opevňovacím pracím (v letech 1454 - 1476 za velmistrů Jacques de Milly, Piero Raimondo Zacosta a Giovanni Battista Orsini dochází k posilování opevnění věží, bran a hradeb ze směru od přístavu).

Mezinárodní situace se začíná zhoršovat po dobytí Konstantinopole roku 1453 (za vlády sultána Mohameda II.). Turci jsou sice dočasně zastaveni v pronikání do Evropy v bitvě u Bělehradu (1456), ale to jim nebrání, aby již o pět let později neovládli Řecko, znovu nedobyli Albánii a nevytlačili Janovany z Egejského moře. Roku 1480 se dokonce vylodili v Itálii a na čas obsadili Otranto.

Reklama

Útok na Rhodos se dal čekat každým dnem.

Obléhání Rhodu r. 1480

Dne 23. května 1480 se před ostrovem objevila turecká flotila čítající více než 50 lodí (některé zdroje uvádějí až 160) s 15 000 ( až 100 000?) muži na palubě. Aniž by se jí kdokoliv postavil do cesty, vylodila v Triantském zálivu invazní jednotky. Turci nenechali nic náhodě a tak si již dávno před vlastní invazí pořídili (od špiónů a přeběhlíků) přesné plány obrany pevnosti. Díky znalosti poměru sil a pevnostních opevnění, byli přesvědčeni, že vlastní obléhání nebude trvat déle než dva měsíce.

Den po vylodění bylo vytvořeno předmostí a na rozkaz Misa paši byly zahájeny obléhací práce. Město bylo obklíčeno, a po ignorované výzvě k odchodu (určené místnímu obyvatelstvu) byla zahájena palba. V této fázi obléhání byla za primární cíl dělostřelby zvolena pevnůstka sv. Mikuláše a mimo jiné i objekty v civilní části města (z důvodu demoralizace obyvatel).

Pevnůstka sv. Mikuláše, určená k ochraně přístupové cesty k ústí Velkého přístavu, je umístěna na konci úzkého výběžku pevniny opatřeného hrází. Intenzivní ostřelování tohoto obranného prvku probíhalo až do začátku června, kdy se obléhatelé rozhodli k podniknutí masivního útoku. Útok byl veden z moře, za použití upravených galér (bez stěžňů, se zesílenými boky a dělostřeleckou výzbrojí). Díky špatné organizaci a plánování zkrachoval.

Dalším cílem obléhatelů se stala jihovýchodní část města svěřená k obraně anglickým, italským a provensálským rytířům. K útoku došlo dne 7. června po předcházejícím rozsáhlém ostřelování. Palba způsobila v opevnění několik průlomů, za kterými se ale zoufalým obráncům podařilo vybudovat provizorní obranné valy. Díky těmto opatřením byl i tento útok odražen.

Po neúspěchu ze 7. června Turci obnovili své pokusy o dobytí pevnosti sv. Mikuláše. Tentokrát však zvolili mírně odlišnou taktiku než při předchozích pokusech. Zatímco byla pevnost intenzivně ostřelována, byl postaven pontonový most pro pěchotu (vešlo se na něj až šest mužů vedle sebe), který měl dosahovat z protějšího břehu k hrázi a vlastní pevnosti. V noci 18. června se Turci odhodlali k akci a začali s plně naloženým mostem manévrovat směrem k pevnosti. Operace byla podpořena útokem několika galér a pomocných plavidel, která se však dostala do značných problémů, když obránci použili zápalné lodice. Vlastní pontonový most byl za velkých ztrát (na turecké straně) zničen řádovým dělostřelectvem.

Proti pevnosti sv. Mikuláše bylo vedeno ještě několik dalších neúspěšných útoků. Poté se pozornost obléhatelů zaměřila na jihozápadní část města, kde začali z pevnostního příkopu vršit obléhací rampu. Jejich snahám však učinil přítrž (na tu dobu již velmi zastaralý) mohutný prak, který díky přesnosti a strmé dráze letu střely, umožňoval obráncům ostřelování rampy. Nárazy vržených kamenů byly tak velké, že ničily i nepřátelské podkopy.

Reklama

V průběhu dalšího obléhání byly nejtvrdší boje sváděny u jihovýchodního městského opevnění, které bylo za předchozích bojů značně poškozeno. Vše vyvrcholilo koncem června, kdy po odražení útoku vedeného na pobořené hradby v okolí Italské věže (při němž byl zraněn velmistr řádu Pierr d´Aubusson) byl obránci proveden úspěšný výpad.

Po těchto událostech se Turci 18. srpna 1480 z ostrova stahují.

Mezidobí – výstavba nového opevnění

Opevnění města i většina řádových staveb doznaly, za tureckého obležení, značná poškození. Proto se rytíři rozhodli stávající fortifikace nejen opravit, ale i značně modernizovat. Situaci jim sice zkomplikovalo zemětřesení roku 1481, ale ani to nemohlo zabránit zahájení prací.

Obléhání jasně ukázalo, že budoucnost patří dělostřelectvu a proto také rytíři začleňují do opevnění prvky, které jej aktivně využívají. Jedná se především o polygonální dělostřelecké bašty v úsecích rytířů z Auvergne, Aragon, Anglie, Provence a Itálie. Bašty v úseku Auvergne a Aragon lze navíc dle jejich tvaru považovat za jedny z vůbec prvních postavených bastionů (jenom pro představu - jako první praktické použití bastionů se uvádí opevnění Verony vzniklé až po roce 1522).

Na základě předchozích zkušeností bylo také rozhodnuto o zesílení stávajících hradeb, které již nebyly schopny odolávat déletrvajícímu ostřelování (kromě Francouzského a Kastilského úseku). Po dokončení těchto úprav se šířka hradby místy pohybuje i přes 10 metrů. Navíc okolo takto upravených hradeb obíhá (až na Kastilský úsek) druhý, podstatně nižší hradební prstenec se zpevňujícími dovnitř otevřenými baštami (tento okruh byl vytvořen již před rokem 1480). Jak důležitým krokem bylo zesílení hradeb se ukázalo teprve při obléhání roku 1522, kdy hradby dokázaly odolávat nejen masivnímu ostřelování, ale i útokům minérů. Například, když se v důsledku exploze zhroutila část staré hradby Aragonského úseku, rozšiřující hradba (jištěná kanály pro rozptýlení tlaku z podzemích explozí), zůstala stát.

Protože hradby byly snadným cílem dělostřelectva, přistupují johanité v úseku Aragon a Anglie ke stavbě dvou samostatných pevnůstek předsunutých před vlastní hradby (ravelinů). Větší ravelin „Velký“ je dlouhý okolo 300 metrů, menší „Malý“ má délku cca 150 metrů. Tyto pevnůstky tvořících vnější linii obrany (společně s předsunutými polygonálními baštami) jsou v nejširším místě široké něco málo pod 20 metrů. Oba raveliny jsou armovány (obezděny).

Další novinkou se stává mohutné opevnění městských bran. Rytíři nejprve zredukovali jejich počet na čtyři (týká se pouze bran směrem z pevniny). Poté před dnešní brány Amboise a Acandia navršily armované raveliny, které měly zajistit jejich ochranu před dělostřelbou (svou funkcí nahrazují ve středověku hojně používaný barbakán). Navíc raveliny vybavili dostatečným množstvím dělostřelectva. Přístup k dalším dvěma branám (dnešní St. Athanasius a Koskino) byl chráněn předsunutými polygonálními dělostřeleckými baštami (úsek Anglie, Provence) a v případě brány St. Athanasia i „Velkým“ ravelinem.

Poslední důležitou stavební úpravou bylo prohloubení a rozšíření suchého příkopu, jehož odvrácená strana (při pohledu z pevnosti - kontreskarpa) byla armována. S přihlédnutím k dnešnímu stavu se zdá, že šířka příkopu kolísala od 18 do 90 metrů a jeho hloubka od 18 do 42 metrů.

Výše uvedené stavební úpravy byly dílem najatých italských stavitelů a učinily z Rhodu pravděpodobně nejmodernější pevnost té doby.

Nejslabší opevnění v Kastilském úseku (směrem od přístavu) dokázali rytíři (r. 1522) kompenzovat tím, že mezi Naillackou a Francouzkou věž umístili řetězové zábrany, které blokovaly ústí přístavu.

Mezidobí – politická situace

Roku 1482 umírá osmanský sultán Mohamed II. Za jeho nástupce Bajezida II. nastává Rhodským rytířům doba relativního klidu. Díky svým diplomatickým aktivitám a skutečnosti, že na Rhodu nalezl azyl Bajezidův bratr Džem (po neúspěšné občanské válce), se rytířům podařilo od Turků získat slib, že uhradí škody způsobené obléháním. Situace se mírně zhoršila až po roce 1504, kdy se nedaleký ostrov Leros stal terčem neúspěšného útoku Egypťanů. Po tomto incidentu dochází k zvýšení aktivit řádového loďstva v boji s „nevěřícími“.

Roku 1512 se osmanským sultánem stává Selim, kterému se díky výbojné politice podařilo (1516) vyvrátit říši egyptských mameluků. To se ukázalo jako předzvěst budoucích problémů. Rhodští rytíři totiž až doposud využívali neshod mezi těmito středomořskými rivaly.

Situace se stala kritickou za Selimova nástupce Súlejmana II. Nádherného (na trůn nastoupil roku 1520), který pokračoval ve výbojné politice svého otce. Záhy po svém nástupu k moci dobyl Bělehrad (1521) a uvědomil si, že pokud chce pokračovat v dalších výbojích do Evropy, musí vyřadit Rhodos, který představoval trvalou hrozbu pro muslimské námořní trasy ve východním Středomoří.

Počátkem června 1522 sultán vyzval čerstvě jmenovaného (1521) velmistra řádu Villiers de l´Isle Adama, aby opustil se svými muži ostrov, nebo se stal jeho vazalem. V opačném případě hrozil válkou. Velmistr, který si již dříve byl vědom vrůstajícího napětí, okamžitě začal připravovat pevnost k obraně (hromadění zásob, likvidace budov v bezprostředním okolí pevnosti .. atd.) a vyslal posly k evropským dvorům s žádostí o poskytnutí pomoci (té se mu ovšem nedostalo).

Obléhání Rhodu r. 1522

V červnu 1522 se u ostrova shromáždila turecká flotila o síle cca 400 plavidel s 200 000 muži na palubě (na Rhodu je očekávalo cca 600 rytířů a 5000 vojáků). Jakmile byla flotila kompletní, došlo k vylodění a prvním drobným střetům. Město bylo obklíčeno a jeho přístavy byly z moře blokovány. 28. června se k obléhatelům připojil sám sultán Súlejman II. Po jeho příjezdu začalo ostřelování pevnosti, které bez větších úspěchů trvalo až do konce července (na straně obránců údajně zahynulo pouhých 25 lidí).

Regulérní obléhací práce byly však zahájeny až 28. července. Turečtí sapéři a minéři (tvořili více než čtvrtinu tureckého vojska) začali v prostoru aragonské věže sypat valy (aby dostali vlastní dělostřelectvo nad úroveň dělostřelectva obránců) a hloubit podkopy. Jakmile to rytíři zjistili, zapojili do boje Gabriela Tadiniho (jednoho z největších odborníků na minérské práce té doby), který okamžitě začal s vyhledáváním nepřátelských chodeb a jejich likvidaci pomocí vlastních podzemních prací.

Mezitím byl ostřelován úsek německých rytířů a pevnůstka sv. Mikuláše. Když nezaznamenaly žádné větší úspěchy, soustředily se turecké baterie na úsek anglický, kde se jim po několikatýdenním ostřelování podařilo hradby poškodit. Situace se pak stala kritickou, když se 4. září (během bojů probíhajících v podzemních chodbách) Turkům podařilo odpálit nálož právě v tomto těžce zkoušeném úseku. Výbuchem tak vznikla asi 11metrová průrva v hradbě, které Turci okamžitě využili k obsazení dělostřelecké bašty. Během následujícího boje se Turky podařilo vytlačit.

Dne 20. září podnikli Osmané další mohutný útok, tentokrát na sektory Provence, Anglie, Aragon. Při této akci Turci obsadili část aragonského opevnění, které ovšem v zápětí opět ztratili. Osmanské ztráty při tomto jediném útoku byly odhadovány na 20 000 mužů, oproti 200 křesťanů. Obdobná situace se opakovala 24. září, kdy při generálním útoku aragonský úsek téměř okamžitě padl, ale nakonec byl po téměř šestihodinovém boji znovu získán (turecké ztráty se vyšplhaly k 15 000 oproti několika stům na straně obránců).

Boje v jihovýchodní části města pokračovaly dále.

V průběhu října proniklo do přístavu několik lodí s posilami (několik desítek mužů). Posily se dostavovaly i začátkem listopadu, kdy byly kromě vojáků dovezeny i zásoby potravin a střelného prachu. Z toho lze usuzovat, že turecká námořní blokáda za mnoho nestála.

30. listopadu byl podniknut poslední generální útok. I ten byl však za vysokých ztrát odražen. Poté se vedly již jen lokální bitvy a boje v podzemí.

Většina opevnění v jihovýchodní části města byla silně poškozena. Na mnoha místech zely v hradbách tak široké průrvy, že jimi mohl projet i „jezdec na koni“. Obležení již několik měsíců pociťovali nedostatek potravin, střelného prachu a stavebního materiálu na opravy. Vůle k boji začala polevovat, a když se v průběhu prosince dostavilo několik tureckých vyjednavačů byl velmistr řádu (na nátlak zbídačeného obyvatelstva) donucen jednat o podmínkách čestné kapitulace města (to už ale malá část města byla v rukou obléhatelů, kteří se po zahájení jednání z pevnosti stáhli).

Pevnost kapitulovala 24. prosince 1522. Celkové ztráty obránců činily cca 420 rytířů a 3500 vojáků. Ztráty Turků přesáhly hranici 60 000 padlých.

10. ledna 1523 opustili s poctami Rhodos poslední ze 180 rytířů a 1500 vojáků. Stalo se tak po téměř 220 letech jejich zdejšího působení. Súlejman II. jim mj. dovolil aby si odvezli i svůj archiv a relikvie. Dokonce učinil nabídku, že poskytne vlastní lodě, pokud rytířům nebudou stačit jejich. Nebránil ani místním obyvatelům, kteří je chtěli následovat.

Závěr

Přeživší rytíři zamířili do města Messina (Sicílie), kde nalezli dočasné útočiště. V průběhu dalších sedmi let působili v různých italských a francouzských městech, než jim roku 1530 císař Karel V. postoupil Maltézské souostroví. Malta se stala hlavní řádovou základnou na dalších téměř 270 let. Od té doby jsou johanité známí též jako Řád maltézských rytířů.

Rhodská opevnění byla za turecké a posléze italské nadvlády uvedena do původního stavu, a tak se nám z větší části i dochovala.

Použitá literatura:
Brice, M.: Tvrze, hrady a pevnosti - Opevňovací umění od prehistorie po současnost. Mladá Fronta, Praha 1999.
Buben, M.: Řád maltézských rytířů v historii a současnosti. Public History, Praha 1993.
Hrych, E.: Velká kniha evropských panovníků. Regia/Knižní klub, Praha 1998.
Kupka, V. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Libri, Praha 2002.
Trischitta, M. M. M.: The Knights of Malta - A legent towards the future, Association of the Italian Knights of the Sovereign Military Order of Malta, Rome.
Pořízka, J.: Řád maltézkých rytířů - z Palestiny na Via Condotti. ELKA PRESS/Knižní klub, Praha 1997.
MINISTRY OF CULTURE 4th Ephorate of Byzantine Antiquitis in the Dodecanese, THE FORTIFICATIONS OF RHODES


Foto 1


Foto 2


Foto 3


Foto 4


Foto 5


Foto 6


Foto 7


Foto 8


Foto 9

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více